Gay povídky

Polovina kluků si stoupla k okraji, který byl jen o něco níž než jejich penisy. Vašek stál v rohu a sledoval fascinovaně honitbu. Všichni to docela prožívali, nakonec si honili i ti, co nezávodili. Ozývalo se vzdychání a vzájemné povzbuzování. Petr s tím druhým měli péra stejně velký. Ale on viděl jenom Petra. Jak se mu napínaly svaly. Od obličeje až po stehna. A když viděl vystřikujicí sperma, vytekl sám.

Andrej ma chytí za ruky a vážne mi pozrie do tváre. “Vieš, Mirko, teraz ti to už môžem povedať.” “Čo Andík?” ostávam prekvapený. “Mal som veľké obavy, obrovské obavy, aké to bude. Teda ani neviem, či to chceš vlastne počuť,” pýta sa neisto. “Andrej, chcem vedieť všetko, čo sa ťa týka, nech je to čokoľvek,” uisťujem ho.

“Pavelko, tuším, že dnes ťa mám radšej ako včera,” vyznal mu svoj pocit. Keď sa Marcel vrátil, vybral nôž. Dal ho Petrovi do ruky a povedal mu, nech stlačí nôž v dlani, aby sa ostrie dotýkalo prstov. Potom to dal spraviť Paľovi. “Tento nôž je ako vyhrotená situácia medzi vami. Pokiaľ ho len držíte, nič sa nestane, museli by ste na ostrie veľmi pritlačiť, ale keď nastane skrat a vy nožom potiahnete, tak…” “Sa porežeme!” povedal Peter. “Alebo si odrežeme prsty,” dodal peháč.

Kráčal nočnými uličkami centra mesta a jediný zvuk bolo tiché vržďanie snehu pod jeho nohami. Pridal do kroku, lebo mu bola zima, chcel byť čo najskôr doma, však mu ostávalo len pár stoviek metrov. Zabočil do ďalšej uličky a kráčajúc premýšľal nad teplým kúpeľom, keď tu ho zrazu zdrapila niečia ruka a pritlačila k stene. Nestihol ani reagovať, len zrazu cítil, ako tvár tlačí k studenej stene domu a ako ho ruka neznámeho šacuje.

„Sundej spoďáry a ukaž ptáka.“ Spustil kalhoty a boxerky až ke kotníkům, byl jsem jako v transu, spustil jsem stejně svoje kalhoty a spodky a vyvalil se můj macek, dalo by se říci, že na chlup stejný jako ten jeho, stáli jsme proti sobě. „Už věříš, že jsme dvojčata?“ Culil se, objal mne a rozbrečel se. Vtom se rychle rozevřely dveře, Štefko byl zvědavý, co se děje, za ním se přiřítil i Roman. Koukali, jak se držíme s Ondrou v objetí, kalhoty u kotníků a naši mackové skoro také v objetí.

Alex ty obrázky sotva vnímal. Rozptylovalo ho vlhké teplo, které se tvořilo mezi ním a Lucasovým tělem, a taky prsty, kterými se ho Lucas občas dotýkal na hrudi a někdy obkroužil jeho růžové dvorce a přejížděl bříšky prstů přes tuhé bradavky.

V první chvíli jsem se skoro bál, ale co by měl z mé smrti. Přesto se různé pocity střídaly jak poryvy vichru. Pohled na jeho tělo udělal své. I já jsem sundal osušku. Obklopil mne pocit melodie, ne ona sama. Jen někde hluboko v mozku tušení. Tušení, co se pomalu rozlévalo mým tělem, kapka po kapce. Lehli jsme si. Jako by se stočil do mého klína, toužící po spojení. Natočené tělo bylo najednou mou součástí. Nepocítil jsem vniknutí. Bylo spojením od nepaměti. Zrodem nové bytosti, která se vznesla k oblakům. Dole jsem viděl dvě těla svíjející se v milostné křeči.

Jakub u vstupu do hotelové jídelny ukázal lístek s číslem pokoje, mladá servírka si ho odškrtla na seznamu a usmála se na něj a poděkovala. Oplatil jí úsměv – to nic nestojí. Rozhlédl se, kde je volno. Bylo celkem brzo, většina hostů v hotelu si ještě přispí. Zamířil ke stolku pro dva, který byl dostatečně daleko od rodinky s trojicí dětí, které vždycky při jídle celkem prasily a dokázaly tak trochu kazit chuť k jídlu všem v okolí.

Ešte jedna pusa a vychádzame z kríkov. Oproti nám sa rútia dvaja policajti. “Chlapci, nevideli ste tu nejakých trtkošov?” pýta sa jeden. “Prosím?” pýtam sa zarazene. Cítim, ako sa červenám. V duchu mu odpovedám “My nie sme trtkoši, my sme fajčoši.” “Súložiacu dvojicu, pohlavný styk, ak viete, čo to je! Dostali sme hlásenie,” dodáva druhý, ktorý nás považuje za nepoškvrnené vtáčatká, ale my sme už riadni vtáci.

“Petrus, ako dlho si mi už nepovedal túto vetu. Viem, dnes cítiš ľútosť z toho, čo sa mi stalo. Ja som šťastný, že si pri mne, ale čo ak ťa o dva týždne zmlátim tak, ako zmlátili mňa. Čo ak ťa zo žiarlivosti zabijem.” “Ale Pali, nepreháňaj.” “Petrus, nepreháňam, je to tak a ty to vieš, a ak to neurobím ja, urobíš to ty,” povedal Paľo rozhodne. “Takže ty hovoríš koniec?” zamrazilo Petra. “Petrus, neviem, fakt neviem, ale mám strach.” Do izby vstúpil ošetrovateľ s invalidným vozíkom. “Pán Hláska, idete na CT-čko.”

UPOZORNĚNÍ: Všechna předchozí varování určená pro citlivější čtenáře jsou i nadále ve všech ohledech platná a osoby se známou přecitlivělostí na násilné, ponižující a jakkoliv jinak bezcitné verbální či vizuální podněty by se měly ke konzumaci textu nebo jeho součástí, ať již vcelku nebo jednotlivě, uchýlit pouze ve stavu nejvyšší nouze a vždy až po náležité premedikaci! V PŘÍPADĚ POCHYBNOSTÍ JE NEZBYTNÉ SE PORADIT SE SVÝM LÉKAŘEM NEBO LÉKÁRNÍKEM.

Všichni odešli, ve dveřích stál Štefko, v jeho očích už zářily ty jeho hvězdy, a šťastný úsměv na tváři by postavil na nohy i mrtvého. Natáhl jsem ruce, přiskočil ke mně, objal mne a vyhrkly mu slzy z očí, brečel. „Prečo si chcel zomrieť, prečo? Ja ťa tak ľúbim, ako nič na svete, a ty chceš zomrieť.“

Za oknem se třpytil lehký sněhový poprašek, napovídající, že vládu nad přístavem převzala zima. Do Štědrého dne zbývalo pár týdnů, ozdobené ulice a adventní trhy lákaly k návštěvě, děti začínaly být podezřele hodné a od některých skříní se záhadně ztrácely klíče. Max se při pohledu ven vždycky mimoděk usmál. Tohle předvánoční těšení se mu vždycky líbilo. Dal si pauzu od všech svých malířských zakázek a jako každý rok se věnoval pečení cukroví a přípravám na svátky.