Znovu nalezená láska 7 – Dohazovač

Zavolal jsem Štefkovi, kde je, on, že se zrovna chystá na oběd k Matýskovi. Řekl jsem mu, aby na nás počkal, že jsme za chvilku doma. S Ondřejem jsme již měli připravený scénář, jak na Matyse, lumpa.

Do restaurace vešli ruku v ruce Ondra se Štefkem, já jsem počkal venku a nenápadně nakukoval, kde je Matýsek. Zahlédl jsem jej, jak se hrdě nese k Ondrovi, uklání se a přeje dobrý den. Byl bokem ke vchodu, tak jsem vešel, abych to slyšel, recepční téměř vyjekla, prstem na puse jsem jí ukázal, aby byla zticha.

Ondra vyjel na Matýska: „Cos mi to včera poslal za nemehlo? Nejdříve strhne ubrus s večeří. Pak mne polije vínem a druhý, co mu měl pomoci uklízet, tak tam začal dělat striptýz. Myslel si, že ten první, co vytíral podlahu, leží ožralý pod stolem. Musel jsem je oba seřezat rákoskou. Ten striptér si doma ošetřuje jelita, protože dostal na holou pětadvacet. Teď vyplatím tobě v kuchyni na holou pětadvacet vařečkou. Přijímáš trest?“

Matýsek mezitím rudl, fialověl, zelenal, jen přikyvoval, a ani nevěděl v tom šoku, čemu. Já si málem ukousl ruku, kterou jsem si zakrýval ústa, abych neřval smíchy. V tom okamžiku jsem přistoupil vedle Matýska já a rázně pronesl: „Vyplácet budu já, tady a teď.“

Matýsek se otočil ještě více vylekán a zděšen, dva šéfové a oba jej chtějí seřezat. Co je to za blbost? Já už to nevydržel a smál jsem se na plná ústa. Matýsek byl dokonale zmaten. Rozevřel jsem náruč a vyzval jej: „Pojď ke mně, ty můj Matýsku, ani nevíš, jakou radost jsi mi včera udělal!“ Pevně jsem jej objal.

Otočil jsem se k hostům restaurace. „Omlouvám se, přátelé, že jsem vás vyrušil u oběda, tady šéf Matýsek je můj nejlepší přítel a včera mi našel od narození ztraceného bratra.“ Jednou rukou jsem držel kolem ramen Matýska a druhou jsem přitáhl a objal Ondřeje. Lokálem se rozléhal bouřlivý potlesk. Políbil jsem Matýska na tvář, přistoupil k němu i Ondra a také jej políbil. Štefko také si honem pospíšil jej zlíbat. Matýsek vypadal jako malý Matýsek, rudý až za ušima a vysmátý. „Děkuji ti, Matýsku.“

„Pane šéf, pane Simone, pane Ondřeji.“

„Matýsku, ode dneška pro tebe Simon a Ondřej, bez toho pana. A tady ta slíbená výplata,“ podal jsem mu černou krabičku s nápisem Rado.

Matýsek otevřel krabičku, zalapal po dechu. „To je chronometr.“

„Ano, aby se ti nepřevařila vajíčka.“

Zvedl jej nad hlavu a všem ukázal jako dítě o Vánocích.

„Děkuji, Simone.“

„Já ti děkuji, Matýsku. No ale už máme hlad, od včerejška jsem nejedl.“

Usedli jsme ke stolu, už se k nám řítil Roman, jen co k nám došel, už se snažil přitlačit na paži Ondřeje, který seděl nejblíže. Přísně jsem se na něj podíval. „Romane!“ Naštěstí pochopil, bez toho, abych jej musel peskovat. „Romane, doufám, že nás konečně dnes večer všechny obsloužíš, jak jsme to měli objednáno.“ Oči se mu rozzářily. Pohladil jsem jej po tváři, on slastně přimhouřil oči. „Moc se na tebe těšíme.“

Nenápadně jsem jej pohladil pomalým pohybem od kolena po vnitřní straně stehna k rozkroku, ale jen asi do půlky stehna. Romanem to pořádně zacloumalo. Periferně jsem viděl, jak žárlivě na nás kouká Ondra. Cha, uškrnul jsem se, Ondra už jej měl pod kůží, jen aby si to ten tvrdohlavý zabedněnec připustil. Tušil jsem, že Ondra bude tvrdý oříšek, dlouhá léta byl uzavřen, zabedněn. Těžko se bude loučit se svým uzavřeným světem. Teď si promyslet, jak na něj, pomalu, nebo zhurta? Nechtěl jsem jej vyplašit, aby se neuzavřel ještě více.

Matýsek nás dobře nakrmil. Poděkovali jsme mu, připomněl jsem mu, že si musí najít jiného hezkého kluka za Ondřeje. „S večeří k nám pošleš Romana a čtyři porce, musím mu vynahradit ten včerejšek, bude s námi večeřet.“

Doma jsme si dali kávu a cappuccino uvelebení na pohovce, bylo mi moc hezky u srdce sedět spolu se svými nejbližšími. Sourozenců jsem si doma moc neužil, nejstarší brácha byl starší o osm let a sestra o čtyři. Brácha jako kluk byl moc starý oproti mně, aby se mnou zabýval, a věčně byl v trapu. Když jsem začal vnímat trochu svět okolo, tak jezdil do okresního města do školy. Odjížděl ráno v půl páté a vracel se po čtvrté, často musel rýsovat výkresy, což mu zabíralo hodně času, a také chtěl randit a vyrazit s kamarády. Pak nastoupil na vojnu, po ní už doma jen přespával, jeho láska jej plně vytěžovala, byl hodně zamilován, a jsem přesvědčen, že je dodnes. Nikdy ji nenechal jít někam samotnou, kromě práce. Jednou, to už byl ženatý pár let, švagrová odjela do lázní na nějakou léčbu, tedy on ji odvezl. Pak, přestože bydlel už ve svém domě vedle rodičů manželky a měl dvě děti, tak každý den jezdil k nám domů a seděl jak na jehlách. Po třech dnech odjel do lázní a zůstal tam s manželkou až do konce.

Mladší bráchové jsou dvojčata a ti si vytvořili svůj svět, do kterého mne nechtěli přibrat, často to skončilo i rvačkou, byli jsme dost temperamentní. Oni dva měli mezi sebou také dost podivný vztah. Nemohli dlouho vydržet jeden bez druhého, a když byli spolu, tak to zase mezi nimi jiskřilo, a tak to přetrvává dodnes. Vždy museli mít všechno oblečení stejné, vzpomínám, že jednou máma, když jim mohlo být tak asi sedm nebo osm let, koupila hezké košile, na kterých byl nějaký proužkový ornament asi ze tří nebo čtyř barev, ale v tom ornamentu byla jedna nit u jedné košile modrá a u druhé zelená, podotýkám, že se skutečně jednalo o jednu nit. Oni to zpozorovali a už nikdy ty košile nechtěli. Naštěstí někdy v pubertě je to přešlo.

Se ségrou to bylo jako na houpačce, byla o čtyři roky starší, a tak na mne často musela dohlížet, jenže já byl jako pytel blech. Když po mně něco chtěla, tak to byla jak mílius, jindy jsme se porvali pro úplnou prkotinu. Pamatuji, že jednou mi dala facku, že jsem měl na tváři otisk dva dny. Naštěstí rodiče nás neřezali, jó, vyhrožovali, nebo jsme se museli postavit do kouta, ale když máma zjistila, že v místech, kde jsme stáli na hanbě, je oloupaná omítka, tak už nás tam nestavěla. Teď máme se ségrou nejlepší vztah mezi všemi sourozenci. Ona je takový scelující prvek mezi námi kluky.

Dopíjeli jsme kávu. Ondřejovi jsem dal pokyny ohledně dnes uzavřených smluv a aby je pak zanesl do naší právní kanceláře. „Až právníci zařídí převod nemovitosti, tak tam pojedeme všichni tři nebo čtyři, jestli se do té doby do někoho zakoukáš,“ mrkl jsem na Ondru a usmál se.

„Myslel jsi na Romana? Je to blázen.“

„Ano, ale do tebe, ty si ale musíš ujasnit, zda k němu také něco podobného cítíš, co jsi pro něj ochoten obětovat, musíš se zeptat svého srdce. Ty ses skutečně velmi obrnil, potřebuješ se uvolnit, abys dokázal přijmout svou orientaci, smířit se s ní a začít žít. Říkáš blázen, ale lidé z lásky blázní, podívej na nás dva, podívej se na toho mého blázínka, stále abych jej hlídal.“ Štefko se ohradil, že on není žádný blázen.

„Mám ti připomenout, co říkala tvá sestra, a to, co jsi dělal na nádraží? To dělají jenom blázni, ale jsi můj blázínek a já si tě ohlídám a já jsem blázen do tebe a pořádný. Ondro, tady kvůli tomuto cikáněti jsem odmítal takové boháče, co by si mohli koupit nejméně půl republiky, pop hvězdy, vrcholové sportovce, celé řady šlechticů, mezi nimi i prince. Jsem blázen, že jsem nechtěl slávu, moc, bohatství, jsem blázen, že jsem chtěl jenom lásku, že jsem chtěl Štefka, jsem blázen, že jsem pro něj chtěl umřít? Umřít kvůli lásce, ano, bez ní se stejně žít nedá, dá se jen přežívat a trápit. K čemu pak takový život je? Nestojí za nic. Nic mi nevyváží mého Štefka!“ Sevřel jsem Štefka pevně v náručí, až hekl, a políbil jsem jej z celého srdce. Všichni tři jsme měli zjihlé oči.

Štefko se na mne vrhl a obsypával mne polibky.

„No koukej a prý není blázen.“

„Áno, ale do teba.“

„A líbí se ti aspoň trochu?“

„Dnes jsem na něj myslel celý den i přesto, že jsem nechtěl, stále jsem jej měl v hlavě.“

„A co ty, Štefko, líbí se ti?“

Štefko se zakřenil. „Má peknú hrču, ale nič sme spolu nerobili, včera večer sme sa len objímali a hladili, ani bozk sme si nedali. Bol akýsi rozžialený, že stratil kamaráta Ondru, že sa mu vzdialil, a on zostane iba jako hračka pre niekoho.“

„Ondro, večer přijde Roman s večeří, ale také tu bude jako host s námi večeřet, mohl bys mu pomoci se servírováním, aby se necítil jen jako sluha, a pak bychom všichni čtyři společně povečeřeli.“ Ondra souhlasil.

„Ondro, kolik toho máš na stěhování?“

„Moc toho nemám, dvě tři tašky a kolo.“

„Vezmi si jen osobní věci, ostatní tam nech klukům, nebo vyhoď. Zítra si založíš účet a já ti tam dám něco jako věno pro nevěstu, abys mohl pořídit věci podle svého vkusu, ale jen kvalitní, musíš brát v úvahu, kdo teď z tebe bude, a že nás budeš reprezentovat i v zahraničí.“

„Prosím tě, vždyť ani nevíš výsledky DNA a už mi chceš dávat peníze, nevíš, jestli jsem tvůj bratr.“

„Já testy nepotřebuji, cítím to srdcem a jsem o tom přesvědčen, a co ty?“

„Já to cítím stejně.“

„Že ty ses vzpíral jen kvůli tomu, abychom si znovu poměřovali klacky a dokazovali si, že jsme bratři? Když testy nevyjdou, tak přesvědčím rodiče, ať si tě adoptují. Měli byste vyrazit pro ty věci, Štefko půjde s tebou, dopoledne se nudil, tak se aspoň provětrá. Ondro, máš řidičák, troufáš si jezdit po Praze?“

„Mám a po Praze jezdím v pohodě.“

„Dobře, vedle zrcadla si vezmi klíče od vozu, jděte za Tomášem, dá ti doklady od vozu a zavede vás do garáže. Také ať tě poučí trochu o ovládání, je to nový typ SUV. Opatrně a vraťte se včas.“

Ondra natáhl ruku ke klíčům a zahlédl kroužek s třícípou hvězdou. Poskočil. Pak poskakoval po schodech dolů a Štefko stejně za ním.

„Roman je blázen a mně po schodech poskakují kůzlata!“ zavolal jsem hlasitě na schody, slyšel jsem jen tlumený chichot.

Natáhl sem se na pohovku, byl jsem unaven, v noci jsem toho moc nenaspal.

Zdříml jsem si na chvilku, pak jsem se zaposlouchal, ticho, kluci se ještě nevrátili. Kolik je hodin? Pět odpoledne, kluci už tady dávno měli být, nestalo se jim něco? Snad se nevybourali! Telefon, proč Štefko nevolal, kde mám ten pitomý telefon, jo, zůstal v pracovně… Utíkal jsem tam, oznamoval mi několik zmeškaných hovorů od Štefka. Ihned jsem volal zpět.

„Prosím, zde strážmistr…“

„Promiňte, já volám Štefka, tedy Štefana… Proč se mi ohlašujete vy, stalo se mu něco?“

„Klid, pane, je v pořádku, i Ondřej… Tak abychom to vše vyjasnili a urychlili, tak mi nejdříve sdělte své jméno, datum…“

Řekl jsem mu požadované údaje.

„Teď vám řeknu, co se stalo. Byli zastaveni hlídkou s podezřením, že to auto ukradli, nemohli nijak prokázat, že to auto jste jim svěřil, jistě chápete, že takových aut zde moc nejezdí a obzvlášť že je neřídí takoví mladíci. Proto to bylo hlídce podezřelé. Jsou v pořádku, jen možná trochu rozrušení. Ještě jestli můžete jejich nějakou identifikaci.“

„Jistě, Ondřej je moje dvojče, jen příjmení má po adoptivních rodičích, takže datum a místo narození má jako já, co jsem vám nahlásil.“

„Děkuji, je to v pořádku, ihned je propustíme.“

„Dejte mi prosím Ondru k telefonu. – Ondro, jste OK?“

„Ano, brácho.“

„Tak, Ondro, opatrně domů, dej mi ještě Štefka… Ahoj, prdelko, už se tě nemohu dočkat, promiň, zapomněl jsem mobil v pracovně a usnul jsem na pohovce, vraťte se mi oba v pořádku. Dej mi ještě toho strážmistra… Pane strážmistře, mám na vás prosbu, sám jste řekl, že jsou rozrušení, nechci nic riskovat, mohl byste je doprovodit?“

„Rád,“ řekl vesele policajt, „bude to lepší než s prezidentem, a také k Hradu, spolehněte se, berte to jako omluvu.“

„Děkuji!“

Policajt se klukům omluvil a oznámil jim, že na mé přání jim budou dva vozy dělat doprovod se vší parádou. Zaplať pánbůh dojeli asi za patnáct minut domů. Při odjezdu policajti houkli sirénou na rozloučenou a všichni jsme jim zamávali jako starým kamarádům, nikdy nevíte, třebas v budoucnu budou.

Vítal jsem kluky doma, jako bych je neviděl roky.

„Měl jsem hrozné obavy, že se vám něco stalo.“

Vzpomněl jsem si, že Ondra nemá můj telefon. Vyndal jsem jeden ze skříňky a podal mu jej. „Ten je tvůj rodinný, tyto mají jenom ti nejbližší, číslo je 777 777 772.“

„Nemáš tam samé sedmičky?“ ptal se zklamaně.

„Mám, ale ten je můj, jedničku má Štefko, ty jsi přišel po něm, tak máš dvojku, a až přivedeš svého přítele, dám mu trojku,“ políbil jsem bráchu na tvář. „Tak se koukej činit, než bude z telefonu starožitnost. – Dejte se do gala, za chvilku je tady Roman s večeří, tak ať jste jak ze škatulky!“

S Ondrou to přece jen trochu škublo, řekl bych, že Roman mu není tak lhostejný.

„No když Romana nebudeš chtít, zůstane u nás, než si někoho najde, a my budeme se Štefkem mít příjemnou společnost. On se také rád mazlí, takže zapadne mezi nás. Prznit jej nebudeme, jen mazlit a rozmazlovat, tak si to honem rozmysli, než ho zkazíme,“ dráždil jsem Ondru ve snaze vybudit v něm žárlivost. Myslím, že se mi to povedlo, jeho pohled nebyl zrovna milý. Nemyslel jsem na něj jako na nějakou sexy hračku, ale jako na přítele, také mi už přirostl k srdci, zejména svou bezprostředností, je hodně podobný svým chováním Štefkovi.

Podíval jsem se na Štefka. „Je to tak,“ přitakal.

„Štefko, máme dost času, tak vezmi Ondru nahoru do boxu, jak jsme byli včera, a užijte si to, stačí stisknout Start.“

Honem běželi nahoru a už na schodech se svlékali. Za chvilku se ozval řev a oba byli v ložnici, nazí, a klepali se jak ratlíci. „Je to ledové.“

Mlátil jsem se smíchy. „A od čeho je tam na displeji uvedená teplota? Od lednice určitě ne. Dobře vám tak, je to jen na tři vteřiny, už tam teče teplá. Zůstal tam poslední program.“

Uklidnili se a vrátili do boxu. Už se tam valila pára.

„Kluci!“ vlezl jsem do koupelny. „Je nejvyšší čas, Štefko, ty dolů do ložnice a honem oblékat, Ondro, ty tady naproti v těch skříních si vyber, abys byl fešák a nezklamal mne ani Romana.“

Jen co se kluci ustrojili, přijel výtah s vozíkem a Romanem. Ten byl vysmátý, krásný, svěží jak poupátko, a ta boule snad ještě větší než včera. Šel jsem jej přivítat a že mu pomohu s vozíkem. „Co to máš v kalhotách? Máš to větší než včera,“ šeptl jsem mu.

Zrudl, nic neřekl. Tak to utěrka nebude, ten je pěkně nadržený, dnes večer někdo dostane pořádnou dávku, pomyslel jsem si.

„Ondro, prosím, ty to znáš, pomoz Romanovi, abychom mohli usednout společně, díky. – Romane, sice dnes obsluhuješ, ale také jsi dnes náš host, a jelikož my se Štefkem nejsme přeborníci ve stolování, tak to necháme na vás s Ondřejem. Jak to připravíte, tak bych byl rád, abys s námi společně usedl ke stolu a povečeřel.“

Koukal s otevřenou pusou.

„No tak, šup, šup, ať nám to nevystydne, a mám už hlad.“

Roman byl tak navnaděn, že nemohl už ani chodit, ale neodpustil si a stále se otíral.

„Romane, že ti ho utrhnu!“

Uculil se, za chvilku se znovu otřel, jen aby urovnal příbor. Hajzlík malej. Brácha byl ťunťa. Roman se otíral i o něj kolem vozíku, vrtěl se, brácha byl jak z kamene. Budu jej muset zkontrolovat, zda mu ten klacek funguje. Nebo že by na něj ten Roman neúčinkoval? Snad nebudu muset hrát flašku, abych toho bráchu do něčeho dostal.

Večeře byla na stole, nalité víno, tak jsem si řekl, že bych mohl pronést přípitek.

„Na nalezeného bratra a na naše přátelství! Romane, tobě přeji zvlášť, protože ty jsi mi přivedl bráchu až domů, také proto, že se nám líbíš, a kdybys měl zůstat na ocet, tak my se Štefkem si tě adoptujeme. Dobrou chuť!“

Hezky a chutně jsme se navečeřeli, uklidili, nabídl jsem, zda by si někdo nedal v tak hezký večer skleničku koňaku pro chuť, všichni byli pro.

„A jako hvězda dnešního večera vystoupí Štefko a zahraje nám něco od srdce, ale nic smutného!“

Štefko byl překvapen. Usedli jsme si na pohovku, Roman seděl mezi mnou a bráchou. Štefko si vzal taburet a usedl proti nám a spustil první ze svých zamilovaných písní, „Kamav tut, kamiben miro“ (Miluji tě, lásko moje). Je to písnička, kterou složil pro mne. Problém je, že existuje málo veselých zamilovaných cikánských písní. Většinou jsou smutné, melancholické, s nešťastným koncem, tak jak smutný a trpký byl jejich život. Takže další jeho hraní nabralo ten směr.

Když Štefko spustil jednu z těch tklivých písniček, Roman nakláněl hlavu k Ondrově ramenu, až mu ji na něj položil. Brácha vsunul ruku mezi jeho stehna a pevně objal jeho stehno, pak se zavrtěl a ruku vyndal. To není dobré, řekl jsem si. Pak jsem ale viděl, že tu ruku dává za Romanova záda a tiskne jej k sobě, Roman sevřel své ruce a položil je Ondrovi do klína, ani nemrkl, brácho, jsi ztracen. Štefko viděl, jak se ti dva k sobě tulí, tak to nechal na tklivé notě, s úsměvem a souhlasným přikývnutím jsem mu dal najevo, že je to dobře. Uculil se, dnes se budeme hezky mazlit, nemohl jsem se dočkat, Štefko, já tě snad sežeru.

Po další písničce jsem nabídl skleničku koňaku na dobrou noc. Byli jsme s Ondrou nevyspalí, takže jsme se vydali na kutě. „Ondro, vezmi Romana nahoru do boxu, může pak přespat u tebe v ložnici, je tam dost velká postel, abyste se tam vešli oba a nepřekáželi si.“ Ondra souhlasně kývl hlavou, pousmál se a ani se neodvážil protestovat.

Všichni jsme šli nahoru, kluci šli do boxu, koukal jsem se na hezkou Romanovu prdelku a přál ji bráchovi, no já měl hezčí, Štefkovu.

Štefko do mne dloubl.

„Neboj, já vím, která je nejhezčí!“ řekl jsem a zmáčkl mu půlku.

Vtom se ozval řev a oba naši dohození milenci se nám vřítili do náručí, jak je pánbůh stvořil, a klepali se zimou, ještě se nezměnil program. Brácha se choulil k Štefkovi a péro mu trčelo jak stožár.

„Snad mi nechceš znásilnit Štefka, nebo na tebe takto účinkuje studená sprcha?“

Podíval jsem se před sebe a ke mně se tulil Roman, péro také v pozoru, měl jej asi jako Štefko, ale pytel, to svět neviděl, naplnil by obě dlaně dospělého statného chlapa, proto ta boule v kalhotách. Budu se muset na ty jeho koule podívat blíže.

Za všeobecného smíchu jsem je poslal ohřát se do boxu, z kterého se již valila pára. Se Štefkem jsme si vlezli vedle do obyčejné sprchy, viděli jsme na sebe navzájem. Do velkého boxu bychom se vešli všichni čtyři, ale chtěl jsem, aby jej měli jen pro sebe. Kluci si užívali masáže vodních kapek a jejich pýchy čněly a koukaly do nebe. My dva jsme na tom byli stejně.

Políbil jsem Štefka. „Jsem rád, že ti dva v sobě našli zalíbení.“ Jestli je to láska?

Chtěl jsem se se Štefkem co nejdříve mazlit, proto jsme pospíchali do postele. Dnes nebyl prostor na orgie, ale my dva se umíme i umazlit do bezvědomí. Rád Štefka hladím, rád jej objímám a tisknu k sobě, až mám strach, že jej udusím. Dnes byl nedočkavý, asi jej nabudil Ondra se svým ztopořeným penisem v jeho náruči nebo pohled na ty dva v boxu. Ano, byl to pěkný pohled, trochu rozmazaný, ale o detaily nešlo, v jejich pohybech a dotycích byla vidět touha a vášeň. Ani jsem pořádně nedolehl a už ten můj nenasyta držel mé topůrko v ruce a olizoval po celé délce, rád jej olizoval, už jsem tomu pomalu začal říkat Štefkovo lízátko. Rád mi cucal varlata, vždy jedno vcucnul co nejhlouběji do sebe, snad je měl až v krku, ale jestli mi vytahá pytlík, tak ať si mne nepřeje. Nelíbí se mi ty vytahaný pytle a ani takový nechci mít. Pak jej s ním budu mlátit přes kebuli. Sál ale nádherně, vždy jsem u toho slastně vrněl. Obzvlášť rád si hrál s trubičkou. Zespoda ji projížděl od pytlíku až k uzdičce, pomalu. Občas se i zadrhl, jako by přemýšlel, kudy kam, nebo mne provokoval, ať škemrám, aby pokračoval, rošťák jeden, věděl, co na mne platí, takto měl moje tělo dokonale prozkoumané. Rád projížděl jazykem má třísla, hladil stehna z vnitřní strany, to mne rychle vzpružovalo, věděl to moc dobře, nikdy jsme si nemuseli pomáhat honěním chcíplých penisů, stačilo nám se na sebe podívat či letmo dotknout, a už jsme byli připravení k akci. Oba jsme byli lehce vzrušiví a nástup byl rychlý, výdrž snad nekonečná. Celou noc v pozoru nebyl problém. Horší byla rána, to se řešila nerudovská otázka: „Kam s ním?“ Potřebovali jsme studenou sprchu, nebo párkrát vyprázdnit.

Miluji Štefka a mám o něj strach, je tak důvěřivý, bojím se nechat jej samotného, nechat jej někam jít, ale nemohu jej držet na vodítku. Mám o něj strach, že mu někdo ublíží, je tak naivní a nevinný, jsem tak šťastný, že je můj, že je zase zpátky, že je znovu můj. Ano, Štefko je zase můj, jak to, zase? To zase příště, někdy později. Ani Štefko snad netuší, že jsme se již dříve v životě milovali.

Ráno jsem se vzbudil a Štefko jako vždy vedle mne v polosedě, se zalíbením si mne prohlížel, laskal se s mým tělem, jezdil po něm prstem, hrál si s bradavkami, hladil mi topůrko, olizoval šourek, hladil mi celé tělo. Měl jsem rád ty jeho ranní hrátky, dělal jsem, že spím, abych si to užíval co nejdéle, ale on vždy věděl, kdy jsem se vzbudil, a zařval na mne: „Snídaně!“ To jsem nenáviděl, takto mi přervat krásné snění. Také když nestačil včas zdrhnout, dostal pleskavou na prdelku. Byl to kruťas.

Ze spodní ložnice už také bylo slyšet, že kluci jsou vzhůru. Dal jsem si rychlou sprchu, oblékl jsem si pyžamo, používám jej jako ranní domácí oblečení. Mám jich totiž plnou polici, je to každoroční dárek pod stromeček od mámy, nevím proč, když ví, že je stejně nenosím ke spaní, tak se snažím alespoň nějak je využít. Štefko připravil snídani, kluci také přicházeli a já scházel po schodech. Můj neposeda nabuzený Štefkovým laskáním byl pěkně naběhlý a bez zábran mi bimbal mezi nohama jak srdce kostelního zvonu. Pozoroval jsem Štefka a Romana, jak se vrtí a otírají vtěsnaní do kuchyňského koutku, je tam fakt málo místa, ale je to aspoň důvod se na sebe mačkat. To bylo něco pro Romana, byli jako dvě koťata, co se kolem sebe stále otírají. Nežárlil jsem, jednak Štefkovi věřím, a také vím, jak je příjemné se dotýkat někoho blízkého i bez sexuálního kontextu.

Brácha vypadal pěkně vyflusaně.

„Dobré ráno, jak jste se vyspali?“

Brácha byl stále netečný.

„Romane, ukaž Ondrovi prdelku, potřebuje vzbudit.“ Nebylo třeba jej dvakrát pobízet, vystrčil prdelku na Ondru a stáhl boxerky do poloviny hýždí. Plácl jsem bráchu po zadku. „Hned je svět krásnější, když po ránu vidíš tak hezkou prdelku, co?“ I na bráchových trenkách bylo vidět, že je to pravda. Jsem rád, když jsou lidé kolem mne šťastní.

„Pojď se nasnídat, ať máš sílu. Roman tě pěkně zrychtoval,“ šeptl jsem mu do ucha.

„To máš pravdu,“ hlesl, „sotva chodím.“ Vyprsknul jsem.

Usedli jsme ke stolu. Když Roman procházel kolem mne, chytil jsem jej za ruku a plácl po zadku. „Taková pěkná prdelka, ta musí dělat divy.“

Roman se mi vyprostil a rychle usedl Ondrovi na klín, ten se uculil. „Žádné půjčování.“

„Jsem rád, že jsi šťastný, brácho, že jste šťastní oba,“ podíval jsem se na Romana. Otočil jsem se na Štefka: „Že jsme šťastní všichni,“ a dal jsem mu polibek.

„Dobrou chuť!“

Při snídani jsem řekl, že pojedeme do města nakupovat Ondrovi oblečení, aby si nemusel vybírat z mého šatníku.

„Romane, ty jsi v uniformě, tak se skoč převléknout a nezapomeň vozík. Pak se rychle vrať.“

Zatím jsem vyjel z garáže, zavolal kamarádovi a domluvil s ním parkování auta v jejich podzemní garáži poblíž míst, kde jsem hodlal s kluky courat. Ondřeje jsem přísně informoval, že se nemá upejpat, aby si vybíral, co se mu líbí, vše mu zaplatím, že z něj chci mít fešáka, tak aby se snažil.

„Jak ti to vrátím?“

„Nic mi nebudeš vracet, jsi můj bráška, kterého miluji,“ políbil jsem jej na pusu. „Mám dost peněz na deset životů, možná více, tak proč tě nepotěšit? Tvé štěstí je i mé, tak proč si to nedopřát?“ Políbil jsem jej na tvář a rukou po druhé pohladil. „Miluji tě, Ondro!“

„Také tě miluji,“ hlesl a dojetím mu vyhrkly slzy. Otřel jsem mu je a políbil ho na nos, na čelo, chtěl jsem jej celého zlíbat. Takové štěstí, další člověk, co mne miluje a já miluji jej. Objal jsem oba mé nejmilejší a vyrazili jsme ke garáži.

Na schodech jsem se Ondry zeptal, jak je to mezi ním a Romanem. Zajiskřilo to v něm, to jsem cítil, ale co řekne? Pootočil se ke mně.

„Asi jsem fakt byl doposud slepý, ale měl jsi pravdu, zamiloval jsem se.“

„A co Roman?“

Zasmál se jak měsíček. „Ten to využíval celou noc, pošuk, blázen, a já se do něj zakoukal.“

„No je do čeho, má hezkou prdelku, neustále mne dráždí,“ pošťouchl jsem bráchu.

Dloubl mne loktem a zakřenil se. „Tamhle máš svou prdelku, tak si ji hlídej,“ a kývl na Štefka.

„Kluci, já jsem tak šťastný,“ políbil jsem je na tváře a přitisknul k sobě. „Vy jste moje štěstí! Jo, ještě jedna věc, chceš, aby Roman u nás s tebou bydlel?“

Nezmohl se na slovo, uvízlo mu v krku, tak jen souhlasně kývl hlavou, oči mu zjihly.

„To bude rodeo v baráku.“ Rozesmáli jsme se všichni tři. Alespoň dům oživne a Štefko bude mít společnost, když budu pryč, a mohou se ohlídat navzájem. Miluji Romana od prvního setkání, je podobný jako Štefko, tak jsou si hodně podobní, a přece každý jiný. Dvě koťata v domě, jedno klidné, pozorující, druhé neposedné, dovádivé, ale oba přítulní. Znovu jsem kluky k sobě přivinul, rukou jsem sjel Štefkovi na prdelku a zmáčkl mu půlku, téměř vyjekl.

Podíval jsem se na něj. „Miluji tě!“

Podíval se na mne tím svým nádherným kukučem s hvězdičkami v očích, zjihl a já hořel touhou, touhou umilovat se s ním k smrti. Dnešní večer a noc si neumím představit. Chci jej, chci jej hned, ale musím to vydržet, mám ještě povinnosti k bráchovi.

Jen co jsme vyjeli z garáže, doběhl Roman. „Jé, ty máš hezké auto!“

„Když budeš hodný ženich, možná dostaneš takové svatebním darem, nebo jej vyženíš.“

„To určitě při mém štěstí! Mě nikdo nechce, každý by se rád pobavil a druhý den tě nezná.“

„Záleží jen na tobě, jestli dovolíš, aby tě měli za hračku. Takový krásný kluk a s tou boulí, ty musíš mít nápadníků milion. No a co si myslíš o Ondrovi, nelíbí se ti?“

Úkosem se podíval na Ondru, který stál z druhé strany auta. „Ondra je fajn!“

„No i včerejší večeře byla fajn a už je pryč.“

Zazubil se. „Vždyť víš, jak to myslím.“

„Nevím, nevidím každému do hlavy. Chtěl bys Ondru pro sebe na furt, do smrti?“

„Co? Chodil bych za něj děkovat každý den Pražskému Jezulátku.“

Ondra ale stál za ním, ani jsme nepostřehli, že nás poslouchá. Culil se.

„Ondro, co mu za to zašeptáš do ucha, jen pro něj?“

Ondra zrozpačitěl.

„Jen mu zašeptej, něco od srdce, ale pravdu!“

Ondra se naklonil k Romanovi a zašeptal mu něco pěkného do ucha, protože Romanovi zajiskřily oči a na celou ulici zařval: „Také tě miluji!“

Pověsil se mu na krk a zasypával polibky. No konečně je to, jako dohazovač jsem uspěl, ještě doufat, že se to povedlo a vydrží jim to. Také mi to dalo dost práce. Ondra, jestli je jako já, tam mu to dojde, jakou roli jsem sehrál. Doufal jsem ale, že se mu to bude líbit, že bude s Romanem šťastný, jinak nevím, bude to katastrofa.

Vyjeli jsme. Na Příkopech jsem zajel do podzemí Živnostenské banky, u zábran se na mne podíval strážný a pozdravil nás. „Za zábranou doleva na místo pro vedení.“

„Děkuji!“

Po vystoupení z auta jsme vstoupili do výtahu a vyjeli do prostorné haly banky. Strážný asi informoval, že jedu nahoru, protože nám naproti už vykračoval ředitel banky, můj starý přítel, který se mne kdysi snažil zlanařit, abych u něj dělal. Vysvětlil jsem mu, že pak už bychom nemohli být přáteli. Pochopil to, věděl, že mezi podřízeným a nadřízeným může být loajalita, ale není místo pro přátelství. Přesto se často na mne obracel s požadavky na konzultace či posudky různých investic a také mi dohodil několik velmi dobře situovaných klientů pro poradenství v investicích. Všichni si vážili mých služeb, protože jsem je poskytoval za provizi, nikoli jako většina finančních institucí, které si účtovaly poplatky za pohyby peněz a služby. Mou snahou bylo vydělat pro klienta peníze, ze kterých jsem měl procenta. Když neměl klient zisk, neměl jsem jej ani já.

„Vítej, Simone, dlouho jsme se neviděli,“ objali jsme se. „Máš pěknou ostrahu,“ upřel zrak na můj doprovod, koukal nejvíce na bráchu, Roman to zaregistroval a rychle uchopil Ondru za ruku, aby bylo jasné, že patří jemu. Seznámil jsem je navzájem. „Pan ředitel David…, Davide, mám pro tebe malý kšeft a zároveň i prosbu, tady pro ty tři založit osobní účty.“

„Budu velice rád. Když mi půjčíte průkazy totožnosti, bude to za chvilku hotové.“ Naskenoval si již doklady a vrátil je klukům.

„Nemusíš tak pospíchat, my budeme poblíž nakupovat, tak se pak stavíme. Adresu použij ke mně domů, všechny jsem adoptoval,“ smál jsem se.

Vyrazili jsme utrácet.

„Ondro, Romane. Protože jste v sobě našli zalíbení, tak nebudeme nakupovat jen pro Ondru, ale i pro Romana.“

Kluci zůstali stát jako opaření. Chtěli protestovat, ale umlčel jsem je položením prstů na jejich ústa a políbil jsem je. Pobídl jsem i Štefka, jestli se mu něco líbí, aby si to také vzal. Vybral si dvoje kalhoty a boty, ale myslím, že jen proto, aby mi ukázal svou prdelku při zkoušení. Smyslník jeden. Prošli jsme spousty butiků, zejména Roman se vyžíval ve zkoušení a předvádění svých „předností i zadnosti“, jenom jsem se bál, aby se v některém butiku ti dva na sebe nevrhli.

Nakonec jsem je zavedl do jednoho mého oblíbeného francouzského butiku se špičkovým oblečením, MAURICE. „Tak tady si pořídíme sváteční oblečení.“

Koukali na mne s otázkou.

„To, co jste si doteď koupili, je na všední den.“

Vstoupili jsme do jiného světa, nebyl to přeplněný butik, byl to nádherný salón, prvotřídní, moderní zařízení, obsluha jenom kluci jako ze žurnálu, krásní efébové. První pozdravil, omluvil se a odběhl pryč. Já jsem pozdravil: „Bon jour!“

Za okamžik se ke mně trochu spěšně, ale důstojně blížil krásný, urostlý a elegantní muž středního věku. Rozevíraje náruč mne vítal: „Bienvenue, mon cher ami.“ (Vítej, můj drahý příteli.) Pevně jsme se objali a políbili na tváře.

„Rád tě vidím, mon ami.“ Seznámil jsem jej s kluky, na Ondrovi mohl údivem oči nechat. Roman to zpozoroval, tak jsem jej ujistil, že nemusí mít strach, aby se podíval kolem – a podle personálu poznal preference Morise. Uklidnil se. S Morisem jsem se znal dlouho, již od svých šestnácti let, když jsem poprvé vyjel do Paříže. Byla to moje první služební cesta, které předcházela spousta peripetií.