Znovu nalezená láska 6 – Bratr

Na večeři jsme nešli. Zavolal jsem Matýskovi, že dnes bychom rádi hezky povečeřeli doma, pokud možno s obsluhou. Štefko mi zařval do telefonu, že dole bez. Matýsek se zachechtal.

„Vy jste určitě dováděli a teď už nemáte sílu dojít na večeři.“

„Ty jsi nás šmíroval?“ také jsem se chechtal.

„Za hodinu bude stačit?“ zeptal se. „To už bude po hlavním návalu.“

Po hodině k nám přijel ten nejhezčí kluk, kterého Matýsek měl, i když to je relativní hodnocení. Vyšponovaná prdelka, na hlavě ježek z tmavých vlasů, pěkná mužná tvář s ostrými rysy, milý úsměv, tmavé oči, pěkně urostlá vysoká postava. Kde ten Matýsek ty kluky bere? Kluk se šikovně vrtěl kolem stolu. Podíval jsem se na Štefka, ten jej pozoroval a nemohl odtrhnout pohled od jeho boule v rozkroku. A skutečně bylo na co se dívat, předtím jsem si toho nevšiml, měl rozkrok pěkně naditý, asi tam schovával utěrku. Uculil jsem se a pod stolem kopl lehce Štefka, že vidím, kam kouká. Kluk při podávání vždy, když měl možnost, nezapomněl svou bouli o nás jemně, jakoby neúmyslně otřít. Měli jsme prostřeno, popřál nám dobrou chuť a úslužně se vzdálil s prosbou, zda může na toaletu, ukázal jsem mu rukou směr.

Když se za ním zacvakly dveře, potichu jsem promluvil na Štefka. „Ty nenasyto, ty bys ho chtěl, co?“

Uculil se: „Ja mám teba, ale videl si tú hrču? Čo tam asi skrýva?“

„Možná tam schovává utěrku,“ chechtal jsem se.

„Ty by si ho nechcel?“ zeptal se. „Videl som, ako mu pozeráš na zadok.“

„Ano, má hezkou prdelku, skoro jako ty. Tak si dej pozor, abych tě za něj nevyměnil.“

„Nebolo by od veci ho skontrolovať.“

„Tak se ho zeptej!“ rýpl jsem si.

Vyvalil oči. „Dobre, opýtam sa.“

„To schválně chci vidět, to bude trapas.“

Byl slyšet proud vody, otevření dveří, vyšel číšník a postavil se k vozíku vedle stolu, s rukama za zády a vybouleným rozkrokem.

Štefko už měl v sobě celou večeři, ten snad ani maso nepřežvýkal. Byla to sice panenská, ale i tak, talíř měl čistý, jak vymetený, salát snědený, už si dopřával červené víno. Číšník odklízel od něj nádobí, zase jsem postřehl, jak se jemně otíral svou boulí o Štefka. Zřetelně bylo vidět, jak mu zapulsovala. Odklidil nádobí a znovu přistoupil k Štefkovi, aby mu dolil víno, znovu svou bouli přitlačil na jeho loket. Zase to pulsování. Počkej, ty hajzlíku, takto mi pokoušet Štefka!

No vlastně to dělal i mně, také mne to rajcovalo. Byl to hezký pokušitel. Rozhodl jsem se jej trochu poškádlit. Doléval mi víno, cítil jsem na své paži, jak mu pulsoval ohon. Zkoušel nás, zda se některý z nás chytí, nebo mu něco řekl Matýsek? Po dolití vína poodstoupil od stolu a ze zdvořilosti se zeptal, zda máme ještě nějaké přání (byla to taková zdvořilost, kterou se oznamuje, že skončil).

Pootočil jsem se k němu a řekl: „Tady přítel Štefko si u Matýska objednal obsluhu dole bez.“ To mi ale už pěkně cukaly koutky úst.

Kluk zrudl, nevěda co říci, pak ze sebe vyhrkl: „Ano, pan šéf říkal, že jste si to objednali, ale myslel jsem, že je to žert.“

„No, my jsme pro každou srandu. A co ty?“ To už se kluk ošíval a kroutil. Bylo na něm vidět, že by byl svolný, ale nevěděl, jak na to.

„Jsi moc pěkný kluk, líbíš se nám, co my, líbíme se ti?“

„Jste krásní oba dva,“ vyhrkl ze sebe. Zrudl, něco prozradil, něco, co neříká každému na potkání.

„Chtěl by ses s námi pomilovat?“ kul jsem žhavé železo.

Štefko měl čelist skoro až na stole, nevěřil tomu, že se na to ptám.

„Myslím na vás od první chvíle, co jsem vás uviděl u nás v restauraci, asi před rokem. A teď jste dva, jeden hezčí než druhý. Podívejte, co to se mnou dělá,“ ukázal na svou bouli v rozkroku.

„Ano, všimli jsme si oba, že potřebuješ nové kalhoty, protože tyto ti jsou dost fest. Tak co, chceš?“

„Jak se můžete takto ptát, nejméně polovina kluků od nás z práce by vás chtěla.“

„No, to jsme pěkně populární, abychom zorganizovali nějaké Caligulovské orgie!“

Kluk se pýřil ještě více a nevěděl, zda si neděláme srandu.

„Promiň, nezlob se, my jenom tak trochu žertujeme a občas někoho přivádíme do rozpaků. Tady, tento zlobivec,“ ukázal jsem na Štefka, „před večeří se málem počůral strachy z toho, že měl dostat nařezáno rákoskou.“

„Já bych se nepočůral,“ vychrlil ze sebe kluk. Zase něco prozradil, co neměl, a zarazil se. Zajímavý kluk.

„Nemůžeme tě zdržovat, aby se Matýsek nezlobil.“

„Nebude, řekl mi, že jste asi dováděli a že se mohu zdržet klidně do rána.“

„Matýsku, chtěl bych vidět, co se ti honí v hlavě. Jé, já to zase řekl nahlas.“ Kluk se už smál.

„Mám sto chutí mu zavolat, že potřebujeme ještě jednoho kluka, že nám jeden nestačí.“

„Zavolejte Ondřeje,“ vypadlo z kluka. Ten kluk vykecá vše, to bude ostuda.

Zavolal jsem Matýska: „Matýsku, předám ti Štefka, něco ti chce. – Tady to máš, spískal jsi to, tak si to vyřiď.“

„Ahoj, Matýsku, ja… my by sme chceli ešte jedného chlapca.“ Slyšel jsem, jak Matýsek vybouchl smíchy.

„Vám jeden nestačí?“

„Môžeš poslať Ondreja?“

„Moment, zeptám se.“ Slyšel jsem, jak volá Ondru. „Ano, může a prý rád přijde a pozná vás. Ještě u vás nebyl, tak mi jej nevylekejte.“

„Ďakujem, Matýsku. Dobrú noc.“

Když Štefko přál dobrou noc, uvědomil jsem si, že nemám na zítřejší jednání nic připraveno, budu muset prohrabat všechny informace o projektu, co mám v hlavě. K čertu. Ten čertovský Mates a Štefko, dostanou asi oba rákoskou, příště bude posílat důchodce. Ale co bych pak dělal s důchodcem. Nějak to zvládnu, ale Mates, ten dostane na zadek aspoň vařečkou.

Za patnáct minut byly slyšet kroky po schodech. Do haly vstoupil vysoký urostlý kluk, vlasy jako sláma, pěkné plavé, ale bylo vidět, že nijak udržované, docela dlouhé, téměř na ramena, zanedbané strniště, které se již proměňovalo na legální plnovous. No vzhled na první pohled nijak přitažlivý, ale něco mne k němu přece jen přitahovalo. Vyšel jsem mu vstříc a přivítal jej, pozdravil a podal jsem mu ruku. On se nějak upejpal ji přijmout, jako by ji spíš chtěl políbit, pak ji ale přijal, měl příjemný a pevný stisk. Představil jsem se mu. Jeho jasně zelené oči. Má je jako já, nebýt toho, že mne na ně před pár dny upozornil Štefko, asi bych je přehlédl. V hlavě mi řádil tajfun, milion myšlenek mi šrotovalo v hlavě. Toho kluka odněkud znám. Díval jsem se do těch jeho očí, byly jako jasně prosvícené vltavíny. Takové oči jsem viděl jen jednou, v zrcadle, má je skutečně úplně stejné jako já.

Najednou jsem dostal nápad. Ondra stále stál u vchodu do haly, ustoupil jsem o krok zpět, abych na něj lépe viděl a mohl si jej lépe prohlédnout. Díval jsem se na něj, jako když zkoumáte nějaký bytový doplněk, zda vám vyhovuje, vejde se do bytu, bude se hodit, nebude působit rušivě, je dost vysoký, dost široký… Zavolal jsem na Štefka s číšníkem, aby připravili kávu a přendali zmrzlinu z mrazáku do lednice, aby trochu změkla z hlubokého zmrazení, že Ondra se musí trochu upravit, protože byl cítit ještě kuchyní. Ondru jsem vzal do velké koupelny u mé ložnice. Tam jsem mu vysvětlil, co po něm chci. Ze začátku tedy zíral skutečně jako tele. Řekl jsem mu, že chci ty dva dole překvapit, jestli s mým návrhem souhlasí. Přikývl. Jedním z mých požadavku bylo, abych ho mohl ostříhat na cca třícentimetrového ježka, tak jako to mám já, a aby si ostříhal vousy na strniště, také stejné jako moje. Vzal jsem strojek, a protože jsem se od ukončení základky stříhal sám a také jsem stříhal i kamarády, ostříhat jej byla otázka pár minut. Pak jsem mu nastavil strojek na vousy a ty si již mohl ostříhat sám. Před stříháním se svlékl do šortek, nemohl jsem si nevšimnout, že ty šortky skutečně potřeboval. Co mu příroda nadělila, by se do nějakých slipů určitě nevešlo.

Než si ostříhal vousy, zašel jsem do šatny a vybral pro něj oblečení podobné tomu, které jsem měl na sobě, abychom spolu ladili. Když jsem přišel do koupelny, byl již hotov, tak jsem mu řekl, aby se osprchoval zejména kvůli tomu stříhání, a zeptal jsem se jej, jestli mu nebude vadit, když zůstanu u něj a budu se koukat. Odpověděl s úsměvem, že s tím problém nemá, že je zvyklý na to, že jej lidé očumují. Bylo vidět, že se zarazil nad tím, že řekl, že jej chci očumovat. Usmál jsem se a pokroutil hlavou, že jsem v pohodě. Odložil šortky a zůstal stát zcela nahý, aby se mi předvedl. Kývl jsem hlavou, aby nestál a osprchoval se v malém sprchovém boxu. Osprchoval se docela rychle a honem se osušil, abychom neměli studenou kávu, no stejně už byla studená, jak jsem později zjistil.

Ukázal jsem mu na zrcadlo, které bylo stranou, a popošli jsme k němu. Před zrcadlem jsme stáli vedle sebe, koukal do zrcadla, pak se otočil na mne v reálu a zase do zrcadla. Ani jeden z nás nebyl schopen mluvit. Byl jsem dojat na nejvyšší míru, tekly nám slzy, objal jsem jej a Ondra mne.

„Obleč se, máme si co povídat, tohle není jen tak samo sebou, abychom si byli tak podobní.“ To, co začalo žertem, přerostlo ve velkou záhadu. Vyšli jsme z koupelny a scházeli vedle sebe po schodech do haly. Ti dva dole byli trochu rozjaření, takže nás zaregistrovali, až když jsme byli v polovině schodiště. Spadly jim čelisti a vylezly oči z důlků. Pohled pro bohy. Ani Bohdalka neumí takto valit oči. Kluci vstali z pohovky a koukali na nás jako na zjevení. První se vzpamatoval Štefko. Ukázal na nás prstem. „Vy… vy ste dvojičky?“ Oči mu zářily jako nikdy předtím.

My jsme schválně nemluvili, jestli nás rozeznají. Ondra popošel k Štefkovi, podle toho, jak jsme se v koupelně domluvili, s tím, že jej obejme, případně políbí, ale ten mu ustoupil a vrhl se mi do náruče, poznal mne.

„Jsi si jistý, že jsi vybral správně?“ otázal jsem se.

„Už prvý večer, čo sme sa stretli, som vedel, že som si vybral najlepšie.“

Zašli jsme všichni k velkému zrcadlu, které stálo u vchodu do haly u schodiště, abychom se na sebe pořádně podívali. Nebylo pochyb, byl jsem přesvědčen, že jsme dokonce jednovaječná dvojčata. Nenašli jsme na sobě nic, čím bychom se lišili jeden od druhého. Vrátili jsme se na pohovku. „Tak si dáme tu kávu.“

„Udělám novou, tahle už je studená,“ nabídl se číšník.

„Musíme se také seznámit, vždyť ani neznáme svá jména.“ Takže jsem se ujal seznamování, ukázal jsem na Ondru: „To je Ondřej, to je Štefko, můj milý.“ A ukázal jsem na číšníka: „Příteli, promiň, nevím, jak se jmenuješ.“

„To je Roman,“ prohlásil rázně Ondra. Všichni jsme si navzájem podávali ruce. Roman už nám připravil kávu na stolek, upozornil jsem jej, aby nezapomněl na zmrzlinu a aby si také přisedl.

„Tak, Ondro, vypravuj nám o sobě, odkud jsi, co tvá rodina a tak, jakýsi životopis, abychom se dopátrali k něčemu.“

„Pocházím z Prešova, tam jsem se narodil a žil, dokud jsem nedostudoval UPJŠ v Košicích, katedru ekonomie.“

V tom momentě jako by mnou projel blesk, Prešov.

„Počkej chvilku, teď budu hádat já, je ti třiadvacet let, narodil ses na Ondřeje 30. 11. v Prešově, v porodnici na Holého ulici 14.“

„To popisné číslo nevím, ale ostatní souhlasí.“

„Souhlasí, protože to jsou údaje z mého rodného listu. Takže co se stalo? Co tví rodiče?“

„Měl jsem jenom maminku, byla svobodná matka, otce nemám uvedeného v rodném listě. Maminka pak brzo zemřela, když mi byli tři roky. Sourozence neměla a mne pak adoptovali současní rodiče. Když mi bylo kolem deseti, tak mi řekli, že si mne adoptovali, ale o otci mi nikdo nedokázal nic říci.“

„Jak to, že umíš tak dobře mluvit česky, když jsi žil až donedávna na Slovensku?“

„Moje sestřenice se provdala do Čech a měla kluky dvojčata asi o dva roky mladší než já. Prázdniny jsme trávili vždy spolu, jezdili k babičce na Slovensko, tak jsem se stále učil vyslovovat Ř. Byl jsem hrozně pyšný, když se mi to po pár pokusech povedlo, a všichni mne chválili. Jenda a Jirka mne učili mluvit česky, teď už také mají za sebou první rok na vysoké škole. Studují na Univerzitě Karlově, Jenda medicínu a Jirka ekonomii. Občas se vídáme.“

„To je neskutečný, zítra máš volno, řekni to Matýskovi, ne, já mám zítra jednání, tak až pak se domluvíme. Musíme na genetické testy, také požádám bráchy, ségru a rodiče, aby si je udělali, a necháme vše porovnat. Zatím jim řeknu, že chci udělat genealogický strom. Na to mi skočí, protože vědí, že já mám stále nějaké bláznivé nápady. Věřím na 99,99 %, že my jsme dvojčata, takže počítej, že budeš mít čtyři bratry, ségru a rodiče a asi stovku bratranců a sestřenic. Mladší bráchové jsou také dvojčata, ale nejsou si tak podobní jako my a mají všichni na rozdíl od nás tmavé vlasy. Blonďák byl dědeček, táty táta. Nevím, jak na to budou reagovat rodiče. Bojím se na to zeptat mámy, aby z toho nedostala infarkt nebo aby ji z toho neranila mrtvice. Budu muset za profesorem se poradit. Pojď, mám pro tebe ještě jeden důkaz, že jsme dvojčata,“ a táhl jsem jej do koupelny a zavřel jsem za námi dveře.

„Sundej spoďáry a ukaž ptáka.“

Spustil kalhoty a boxerky až ke kotníkům, byl jsem jako v transu, spustil jsem stejně svoje kalhoty a spodky a vyvalil se můj macek, dalo by se říci, že na chlup stejný jako ten jeho, stáli jsme proti sobě. „Už věříš, že jsme dvojčata?“

Culil se, objal mne a rozbrečel se. Vtom se rychle rozevřely dveře, Štefko byl zvědavý, co se děje, za ním se přiřítil i Roman. Koukali, jak se držíme s Ondrou v objetí, kalhoty u kotníků a naši mackové skoro také v objetí. Romanovi padla čelist. Nikdy neviděl tak velký penis, ale vidět hned dva navlas stejné, to byl pro něj zážitek na celý život. „Štefko, dej mu umělé dýchání,“ smáli jsme se. Natáhli jsme si kalhoty.

„Ondro, nemáš hlad, jedl jsi, chceš napít?“ Nevěděl jsem, co se dřív zeptat. „Jak vlastně žiješ, co děláš, kde bydlíš?“

„Kdo co chce pít, kakao nedělám!“

Já a kluci jsme si dali znovu kávu a Štefko cappuccino, nikdo nesladil, krom Štefka. Také jsme si dali další porci zmrzliny, moji oblíbenou jogurtovo-višňovou.

„Tak Ondro, vyprávěj!“

Ondra spustil. Vystudoval UPJŠ v Košicích, obor mezinárodní ekonomika a lidské zdroje, jenže nesehnal vhodné místo, všude chtěli jen účetní a podobné nabídky. Tak se rozhodl podívat do Prahy, věřil, že tady bude více možností. Tady také v tomto oboru nic nenašel, jen podfukáře na lichvářské půjčky. Jednou jej jeden kluk, když se šli podívat na Hrad, pozval do restaurace u Matýska. Měli štěstí, že ten den neměli vše zadáno, a tam jej Matýsek oslovil, zda by nechtěl na brigádu jako výpomoc. Tak to zkusil a další měsíc už jej přijal nastálo. S několika kamarády mají pronajatý byt na sídlišti, dělí se o náklady, má vlastní pokoj za čtyři tisíce plus energie, to jde. Otec už zemřel před pár lety a maminka má delší dobu Alzheimerovu nemoc, už jej nepoznává, je vzteklá, je v hodně pokročilém stádiu, takže je v péči ústavu.

„Štefko, ty zítra spolu s Tomášem přestěhujete Ondru tady do pokoje pro hosty. Promiň, Ondro, ani jsem se tě nezeptal, zda chceš. Chceš tady se mnou a Štefkem bydlet?“

Rozzářil se: „Samozřejmě, kdo by nechtěl!“

„Moment, to stěhování bude až odpoledne, nebo večer, až se vrátím z toho vyjednávání. Já tě, Ondro, hned zapřáhnu do mezinárodního byznysu, dám ti možnost zítra se předvést, jestli zazáříš, máš o dobře placenou práci postaráno. Co bys řekl, tak tři tisíce euro, pro začátek?“

Vyvalil na mne oči.

„Co angličtina, ovládáš?“

„Yes sir, as a native speaker.“ (Ano pane, jako rodilý mluvčí.)

„Thanks, excellently.“ (Děkuji, výborně.)

„Doufám, že z mezinárodní ekonomiky si něco pamatuješ, když ne, tak se zeptáš strejdy.“

„Jakého strejdy?“

„Googla! Pojď se mnou, kluci, připravte nám něco pod zub, my budeme pracovat déle do noci, tak ať máme energii.“

Zavedl jsem jej vedle do své pracovny, stůl s monitorem, před a za stolem židle, vedle stolek a dvě křesla. Jedna celá zeď byla plná monitorů se záběry webkamer a bezpečnostních kamer. Většinou různé recepce, domy, hotely, dvory, strojní parky, plážové domy, restaurace, hangár… Na protější zdi byly skříně. Ondra se rozhlížel po monitorech: „Co to je na těch monitorech? Proč je tam Matýskova restaurace?“

„Ty sis ani nevšiml, pro koho děláš, kdo je tvůj zaměstnavatel?“

„Nějaká akciovka SAS.“

„No a Matýsek bude mít restauraci v akciovce? To jsi studoval ekonomiku? Nemyslíš, že na hospodu by stačilo s.r.o., sdružení či tichý společník?“

„To máš pravdu, mne to nezajímalo, tak jsem se nad tím nezamyslel.“

„Když chceš uspět, musíš si všimnout i toho, kdo jak mrkne nebo jaké má ponožky či boty. Dříve byly vizitkou dobré hodinky, ale dnes se na to nedá spolehnout, jak je tolik padělků. Dobrému byznysmenovi se nebude shrnovat ponožka, nebude vícebarevná. Boty budou minimálně kožené a ti lepší budou mít ručně vyráběné. Nauč se pozorovat tyto markanty a další, to si můžeš najít na webu. Když ti zbude poslední koruna, tak ji investuj do image, to tě může zachránit. Na těch monitorech, to je část mého impéria, i Matýskova restaurace je moje, i když ona sama není výdělečná, slouží k uzavírání velkých obchodů, zejména tím, že se tam potkávají a seznamují vlivní lidé. Na takové kontakty není dobrá nóbl restaurace, kde je každý nervózní z dodržování bontonu, ze škrobeného vystupování. Tady se hosté uvolní a baví se od srdce. To byla jedna z mých prvních investic a získal jsem tam skoro vše, co dnes vlastním. Ne tím, že bych tam uzavřel smlouvy, ale přátelé mi tam poskytli informace, které k těm obchodům vedly. Svůj první milion jsem měl již v šestnácti letech, jen na základě správných informací z RM systému. Pak jsem v sedmnácti o prázdninách úspěšně absolvoval dvě zkoušky u ČNB, na základě kterých jsem mohl v osmnácti požádat o vydání licence pro obchodování s cennými papíry. Jsem členem AFIZu a byl jsem jedním z prvních burzovních makléřů u nás a dodnes si licenci držím. Podívej, visí tam vedle dveří na zdi, jsem také akreditovaný finanční a daňový poradce.

No ale potřebujeme se připravit na zítra. Jedná se o nákup nějakých nemovitostí v Asii, jsou to v podstatě zřejmě ruiny, na tom nezáleží, vše se tam postaví nové. Podstatné bude zjistit co nejvíce o infrastruktuře, zejména dopravní spojení, komunikace, energie, to je tvůj úkol, dále, a to si nechám pro sebe, zjistit co nejvíce o populaci a jejich schopnostech mentálních i fyzických, jaké je tam školství a tím i lidské zdroje, o místní správě nebo o zemědělství, zda budou schopní nás zásobovat potravinami, rybolov, jak tam lidé žijí, co je jejich hlavní obživou, ekologii prostředí atd. Vodou se nezabývej moc, máme k dispozici výborné úpravny vody, které dokáží upravit i mořskou vodu, a můžeme jimi zásobit i domorodce a umožnit jim zavlažovat pole upravenou odsolenou mořskou vodou. Tyto úpravny věřím, že budou náš triumf, a fungují na fotovoltaiku s kapacitou až pro sto lidí. Ti developeři jsou jenom obyčejní překupníci, skoupí všude vše, co je levné, maximálně to omítnou nebo vybílí, aby to na slunci trochu svítilo, a pak se snaží to vychválit jako nějaký palác a prodat s co největším ziskem. Cenu nastavují hlavně na lokalitě, takže my musíme tlačit na nedostatečnou vybavenost lokality, tu musíme zpochybnit. Stavby samotné nejsou podstatné. My si můžeme dovolit tvrdit, že tam něco není, když nám prokážou, že to tam je, tak se odvoláme, že jsme od tamějších úřadů tyto informace nedostali. Když se trefíme, že o tom nebudou mít přehled, tak vyhráváme. Doufám, že jsi pochopil naši strategii. Vše zpochybnit, když náhodou prokážou, například, že tam je elektrifikace, tak to zase zpochybnit nízkou kvalitou, nedostatečnou kapacitou, stářím, opotřebovaností… Takže hledej podklady pro zjištění skutečného stavu, ale také je fajn mít něco katastrofického pro ilustraci. Vyhledej zprávy o nehodách, katastrofách, poruchách. Tady jsou jejich nabídky.“

Za chvilku přišel Štefko s Romanem, koukali, že se dostali do jiného světa, který neznají. „Kluci, nerušit, dejte to na stolek. A co s tebou, Romane? Už je dost pozdě, promiň, že to dnes nevyšlo, snad příště. Chceš tady přespat?“

„Mohu?“

„Jistě, mně to nevadí, ale aby bylo jasno,“ chytil jsem Štefka za zadek, „tady to je moje, to je TABU. Jinak se můžete pomuchlovat, doufám, že jsi v pořádku a zdráv.“

„Nebojte, jsem, nikam nechodím, nešlapu nebo něco podobného. Měl jsem jen jednoho přítele ještě na střední, asi půl roku, ale nefungovalo to.“

„Tak, děti, pomodlit a spát, táta na vás musí vydělávat, pusu na dobrou noc!“ Oba nás zlíbali na ústa a s chichotem zdrhli do postele. Zažertoval jsem, cítil jsem se jako starostlivý táta.

„Víš, že tě nám Matýsek dohodil jako sexuální hračku?“ V krátkosti jsem Ondrovi vylíčil žertování Štefka a jeho důsledky. Ondra se jen culil a nijak se nad tím nepohoršoval, myslím, že by byl přijal ty vybízené hrátky. Jsem přesvědčen, že jsme naladění na stejné vlně.

„Jak ty jsi na tom, máš někoho, líbí se ti kluci, nebo holky?“

„Od malička mne to táhlo ke klukům, stále jsem si to nechtěl připustit, ani na výšce, tam jsem se vždy raději zaměstnal studiem a nepřemýšlel jsem nad tím. Bylo dost holek i kluků, co se nabízeli či podbízeli, nebo jak bych se vyjádřil, co po mně jeli, ale vždy jsem je od sebe nějak odpálkoval.“

„A teď máš někoho, nebo si na někoho myslíš? Co ten Roman?“

„Ne, s ním nic nemám, jsme jen kamarádi v práci, asi se mu líbím. Protože od začátku po mně pokukuje.“

„A co on tobě, líbí se ti, nebo cítíš k němu něco, nepřitahuje tě?“

„Nevím, líbí se mi, ale nepřemýšlel jsem o tom, nevím ani, jestli by mne chtěl.“

„Ty jsi úplně slepý, Ondro, ten kluk po tobě jede jak, víš, ta slepice, ten snad líbá zemi tam, kam šlápneš, ty to fakt nevidíš?“

Ondra valil oči.

„Ty ses moc do sebe uzavřel, tvé pozorovací schopnosti jsou na bodu mrazu, musíš se vzbudit a pořádně otevřít oči. To se netýká jen na kluky, jak jsem zpozoroval, tak i obecně, ale hlavně co se týče do budoucna tvé činnosti ve firmě. Budeš se muset snažit vše v sobě mobilizovat, jako můj brácha a ekonom budeš moje pravá ruka, doufám, že i společník, ne jenom zaměstnanec. Když už mluvím o firmě, tak tato místnost je jako svatyně, co je tady, zůstane tady, nic se odtud nevynáší, věci, počítače, doklady, slova ani myšlenky. Dávej na to pozor, nikdy nevíš, kdo tě poslouchá a komu to pak řekne, i před Štefkem nebo Romanem. Nemyslím, že by něco úmyslně zneužili, ale z nevědomosti. Prostě každý má vědět jen to, co potřebuje. Myslím, že by ses měl pořádně zamyslet nad tím Romanem, mně připadá, že je to slušný a hodný kluk, jen tak trochu poplašňák, dříve mluví, než myslí.“

Uchechtl se: „To je přesné.“

„Vidíš, a to jej znám něco přes hodinu.“

Ondra se usmál. „Asi máš dobrý odhad na lidi.“

„Také se jich pár našlo, co mne zklamali a podrazili. Připadá mi to, jako bychom se znali odjakživa.“

„Mně taky,“ odvětil Ondra.

„Pusťme se do práce, ať zítra uspějeme. Rád bych tě zítra vzal s sebou.“

„Ale já nemám žádné vhodné oblečení.“

„Ale máš,“ usmál jsem se, „v naši společné šatně, nemáme jenom ptáky stejné, ale i postavy, a nohu máš doufám také čtyřicet šest.“

Souhlasně pokýval.

„Vidíš, i ty máme stejné, nemusím mít ani DNA testy. Schválně zítra zajedeme za jedním profesorem, on je kardiolog, a necháš se vyšetřit, jako že jsi já. Neboj, on je také pro každou psinu.“

Pak už jsme se plně vrhli do Asie. Pátrali jsme a zaznamenávali si asi do dvou hodin. Byli jsme připravení.

Šli jsme do ložnice, ti dva tam spali v objetí, tak krásně sladce. Nevypadalo to, že by nějak dováděli, políbili jsme je a odešli jsme si lehnout do ložnice pro hosty. Ulehli jsme a já Ondru okamžitě objal, hrozně jsem se k němu chtěl přitulit. „Pojď ke mně, musím si tě trochu užít.“ Schoulili jsme se k sobě a brzo usnuli.

Dopolední jednání šlo jako po másle, přesně podle našeho scénáře, prodejce jsme pěkně pomalu, ale jistě zatlačili do kouta. Myslím, že jejich zisk z prodeje jim vystačil tak akorát na cestu domů. Získali jsme pět středisek, pouze jedno bylo použivatelné, ale i tak, vše se zboří a postaví nové. Ještě letos chci všechno zajistit a připravit, abychom příští rok mohli co nejdříve stavět. Když to bude hotovo do podzimu, budeme moci nabízet pobyty pro naše krajany již na Vánoce. První dva turnusy by byli moji zaměstnanci a přátele, ti by byli něco jako zátěžová zkouška k vychytání případných nedostatků. Na to by byli upozorněni a cena za pobyt by byla jenom režijní. Letos musíme vše vyjednat na místě, seznámit se s domorodci, udělat jim nabídky na dodavatelské práce, seznámit se s místní i státní správou, abychom dosáhli co nejrychleji jejich souhlas a povolení potřebná pro výstavbu a provoz středisek. Myslím, že vyhlídka na dodávky našich úpraven vody bude pro ně lákavá. Chci jim je nabídnout s tím, že je budou splácet dodávkami svých výpěstků, za dodávku dostanou polovinu ceny a druhá polovina bude na splátku. Myslím, že tohle by mohlo zabrat a tamní politici by se mohli chlubit, jak zajistili pro obyvatelstvo zdroj pitné vody.

Do konce roku budeme věčně v trapu, Vietnam, Thajsko a hlavně Srí Lanka, mám raději pojmenování Cejlon, na ten se těším nejvíce. Až se tam usadíme, tak bych pak chtěl získat něco v Kambodži, Malajsii a Indonésii. To už bude snadnější si vybírat přímo na místě. Také když se dobře předvedeme v teď získaných destinacích, bude to pro nás perfektní kredit. Proto mi na tom hodně záleží, vše musí být nejlepší.

Ondra se na mne zadumaně podíval. „Ty musíš mít hodně peněz, když máš takové plány.“

„Absolvent VŠE a tak hloupě se ptá! Získat peníze není žádný problém, problém je dobře peníze investovat a znásobit. Ty nevíš, že nejlépe se podniká s cizími penězi a sliby? Vždyť co je akciovka, přesně to.“

Uculil se. „To máš pravdu.“

„Já ale své sliby plním, jinak bych neměl to, co mám. Vše, co mám v ČR, je jenom moje, vše je obchodní majetek a.s., vyjma tohoto bytu. Vše vydělává. Zahraniční investice, to je jiné, obzvlášť v nejistých oblastech. Tam se hodně spoléhám na investice domorodců, ale musím si udržet majoritu, akcie nejsou veřejně obchodovatelné, takže si mohu panovat podle sebe. Nikdo mne nemůže nijak ohrozit nekalými spekulacemi. Spekulací s akciemi jsem se živil pár let, takže vím, jaké je to svinstvo, proto jsem od toho utekl.“

Došli jsme na kardio a nechali si na recepci zavolat Adélku. Stáli jsme opření o pultík a přiběhla natěšená Adélka. Spadla jí čelist, stála jako zkoprnělá, napřímila na nás prst a sotva ze sebe vysoukala: „Vy jste dva?“

„Adélko, prvně, na nikoho se neukazuje prstem, za druhé, nezírá se s otevřenou pusou, a za třetí, co jste pila, že vidíte dvojitě?“ Napřáhl jsem ruce a objal ji, představil jsem jí Ondru a krátce vysvětlil, co se stalo. Kdyby měla čepeček, jak to kdysi nosily sestřičky, tak bych jí jej zatáhl pod bradu, aby jí stále nepadala.

„Ještě si chci trochu vystřelit z profesora, má práci?“

„Ne, teď se nudí, jděte na ordinaci, já mu řeknu, že máte nějaký problém, ať si vás vyšetří.“

Ondra vešel do ordinace, za chvilku přišel profesor a Ondra mu řekl, že má píchání a stahy na hrudi. Profesor si jej pozorně poslechl stetoskopem, pak zavolal Adélku a přikázal EKG. Za dveřmi jsem si užíval představu, jak Adélka patlá na Ondru ten hnusný gel. Jen si to užij, brácho! Profesor vyhodnotil výsledky a nevěřícně kroutil hlavou. Byl jsem vedle u Adélky a pootevřenými dveřmi poslouchal: „A co že vás to trápí, já nikde nic nevidím, ani náznak po infarktu, vy máte nové srdce!"

Jemně jsem ťukl na futro, pozdravil a zeptal se: „Co je mému bráškovi?“

„No právě koukám, že nic.“

„Promiňte, trochu jsme si zažertovali!“ A odvykládal jsem mu náš příběh.

Zase jen nevěřícně kroutil hlavou. „Mám dobrého přítele, vede Ústav genetiky, profesor Novák, hned mu zavolám. Myslím, že jej to také bude zajímat a hned vás vezme.“

A už volal a vykládal náš příběh. Položil telefon a řekl, že už nás očekává, abychom jeli rovnou k němu. Dal nám adresu, poděkovali jsme, připomněl jsem mu tu večeři, a aby to moc neodkládal, že se chystám do Asie až do Vánoc. Řekl jsem mu, že jsme dnes získali pět středisek v Asii.

„To vám přeji,“ řekl, „a ta večeře bude snad příští týden.“ Rozloučili jsme se a pádili na genetiku.

Tam již v recepci na nás čekal profesor Novák. Znovu jsme vyprávěli náš příběh, další nevěřícné kroucení hlavou.

„To víte, tenkrát za jiného režimu se všechno dělalo jinak, na obyčejných lidech jim moc nezáleželo. Máme téměř každý den požadavky na vyhledání předků, rodičů, od odebraných dětí politickým vězňům, ale i jiných obyčejných lidí. Měli jsme i případy, že děti byly prodány matkami, nebo záměny v porodnicích. Ale rozdělení dvojčat jsme zatím neměli.“

„Co myslíte, podívejte se, jsme dvojčata, nebo ne? Doklady máme, že jsme se narodili ve stejný den na stejném místě.“

„Teď mne něco napadlo, bráchova snacha dělá na krajském ředitelství policie zrovna v Prešově a je doktorka práv, hodnost nevím, mohla by zjistit v nemocnici nějaké podrobnosti o službách v ten den na porodnici a o tehdejších zvyklostech. Jinak bychom stejně museli požádat o oficiální vyšetřování pravděpodobně únosu. Nevěřím, že by moje máma někomu věnovala bráchu.“

„Ono i v dnešních podmínkách by se také dalo ledacos při troše šikovnosti provést. Nedělejme si iluze, kvalifikovaný personál utíká za lepším na západ, tady trpíme nedostatkem jak kvality, tak kvantity personálu.“

Odebral nám vzorky pomocí vatových tyčinek, výtěrem z dásní, z obou stran. Vzorky označil a připravil pro laboratoř. Zapsal si potřebné údaje od nás. Připomněl jsem mu, že mám ještě rodiče a další čtyři sourozence, zda by nebylo vhodné odebrat vzorky i od nich. Uvítal by tyto vzorky, ale upozornil, že by musely být dopraveny tak do dvou dnů od odběru. Při době delší tří dnů již hrozí degradace vzorků. Dal mi sadu pro deset vzorků s tím, že také mohou být vzorky i od synovců a neteří. Máme si pozorně přečíst instruktáž a podle ní postupovat. Neodpustil jsem si a zeptal se, zda ti, co mají zubní protézy, nemohou poslat protézy.

„No to je zajímavý nápad,“ řekl, „ale i kdyby se dal patentovat, tak by byl k ničemu.“

Zeptal jsem se, za jak dlouho můžeme čekat výsledky. Odpověděl, že asi za čtyřicet pět dní. Dají se udělat i rychleji, ale není to tak spolehlivá a přesná metoda.

„Děkuji, pane profesore, a na shledanou.“