Oliver – 3. bonusová kapitola (3/3)

Zaváhal jsem. Ano, Jonáš na mě působil sympaticky a věřil jsem, že Aleš by sem nepozval nějakého idiota, ale přesto…

"No já tě neukousnu," zasmál se Jonáš.

Oliver ho ještě jednou sjel pohledem, než se otočil na mě: "Jestli to chceš zkusit, tak klidně můžeš. Já u toho budu."

"Jinak bych to ani nechtěl," ujistil jsem ho. To největší vzrušení už ze mě opadlo, takže jsem se mohl rozhodovat s čistou hlavou. "Takže ti to nevadí?"

"To zjistíme," poplácal mě po zadku. "Kdyby ano, zastavím to. A ty taky, pokud by se ti cokoliv nezdálo, jasný?"

"Jasně." Usmál jsem se na něj a vlepil mu pusu na tvář. Věděl jsem, že nikdo se Oliverovi nemůže rovnat – nikoho jiného jsem totiž nemiloval. A právě pro to, co jsem k němu cítil, byl zážitek s ním naprosto jedinečný a nejlepší. Přesto mě přemáhala zvědavost, a když jsem měl možnost, chtěl jsem to alespoň vyzkoušet.

"Tak jo," otočil jsem se na Jonáše. "Můžeme to zkusit."

"Paráda!" Modré oči se mu rozzářily a natáhl ruku k Zoře. "Půjčíš mi provazy, viď že jo? Já s sebou ty svoje nemám."

"Výjimečně," řekla výhružně a provazy zavázané v šátku mu podala.

"Je tam i ten kokosák?"

"Jako vždycky."

"No tak bezva, jdeme na to!" Jonáš zamířil zpět k futonu, kde předtím vázal se Zorou, a pokynul mi, abych došel k němu. Posadil se a poklepal na místo hned vedle sebe – oči mu natěšeně jiskřily a já se v tu chvíli ujistil, že opravdu nemusím mít strach.

"Tak jo," poplácal mě po ramenou, když jsem se posadil před něj a on si mě přetočil zády k sobě. Rozmasíroval mi ramena a pak mi po pažích přejel dlaněmi. "Ty už to znáš, ale stejně. Kdyby tě něco začalo brnět, udělalo se ti špatně nebo tě něco příliš bolelo, hned mi to řekni."

"Jasně, povím."

Rozmotal si první provaz a pobídl mě: "Dej ruce za záda."

"Jestli chceš dělat tékáčko, tak jenom bacha, brzy ho začnou bolet ramena. Tak ať to pak máš rychle jak povolit," ozval se Oliver a mně cukl koutek úst. Poznal jsem z jeho tónu tu starost, cítil jsem, že nebyl úplně klidný.

"Já si řeknu, zlato, neboj." Otočil jsem k němu hlavu a usmál se na něj, abych ho trochu uklidnil. I když co jsem si namlouval, kdyby on vázal někoho jiného, taky bych to nevzal s úplně chladnou hlavou. Spanking nebyl tak kontaktní, tam jsem neměl problém s tím, že sem tam spankoval i Lukyho (a navíc zrovna jeho, kterému jsem věřil). Ale ve vázání jsem vnímal mnohem vyšší stupeň intimity.

"Tak zavři oči a užij si to," pobídl mě Jonáš a upravil mi ruce za zády, abych je měl pokrčené v loktech a prsty se dotýkal druhého lokte. Provazem mi přejel po krku a na chvilku lehce zatlačil, než ho nechal volně sklouznout. Až poté opravdu začal. Nejprve mi svázal ruce v klasické pozici na takate kote a následně se vrhl na hrudník, čímž zároveň zafixoval i paže a ramena.

"Všechno dobrý? Zahýbej mi prsty."

Udělal jsem to, co po mně chtěl, a cítil jsem, jak mi na chvilku stiskl prsty.

"Cítíš to dobře?" ujišťoval se.

"Zatím je to v pohodě," broukl jsem.

"Fajn, položím si tě teď na záda. Takže kdyby něco, ozvi se."

"Ježiš," odfrkl jsem si, když to udělal a zůstal nade mnou nakloněný. "Vy si o mně všichni myslíte, že jsem neschopnej promluvit, nebo jak?"

"Ale, ale," zasmál se. "Já myslel, že jsi jenom krotkej a hodnej."

"Necítí z tebe tu dominantní auru, tak si dovoluje víc než obvykle," poznamenal Oliver. Jonáš si s ním vyměnil rychlý pohled, než svou pozornost přesunul zpět ke mně.

"Dobře, možná nejsem zrovna velkej dominant, ale víš, co jsem?" Naklonil se ke mně blíž a hravě na mě mrkl. Sice se nedalo popřít, že byl neskutečný sympaťák, v ten moment mě ale trochu děsil. Nevěděl jsem, co čekat. "Celkem pořádnej sadista, když je to potřeba."

Vytáhl z šátku další provaz a přejel mi jím po tváři. Byl o poznání hrubější než ten jutový, štípal mě do tváře, a když mě s ním po ní poplácal, opravdu to nebylo příjemné.

"S kokosákem už jsi měl čest se seznámit?" zeptal se zvědavě a zatlačil mi jím pod bradu.

"Znám ho, ale nikdy jsme s ním nevázali." Oliver mi o kokosovém provazu říkal hned v začátcích. Ale co jsem si pamatoval, na sobě jsem ho asi nikdy neměl.

"No tak se s ním seznámíš trochu důvěrněji. Zůstaň ležet a nevrť se." Posunul se o něco níž, chytil mě za kotník a provaz mi začal omotávat kolem lýtka. Nejprve mi to přišlo docela v pohodě. Jo, ten provaz nebyl tak hladký a kousal mě do kůže, neoznačil bych to ale za bolestivé. To až když se vrátil s druhou vrstvou, která zaryla tu první víc do kůže, donutil mě tiše zasyčet.

"Ale jen se nedělej," poplácal mě po stehnu, "to nemůže bolet."

Oproti tomu, jak sadistický dokázal být Oliver, byla tohle legrace. A přesto, když jsem k Oliverovi otočil hlavu, mi z jeho výrazu připadalo, že už je jen krůček od toho, aby celou situaci začal korigovat.

Jonáš se vrhl do vázání druhé nohy, tentokrát obyčejným provazem, stehno k lýtku. Jakmile to dokončil, přetočil si mě na břicho. Ke kotníku nohy, na které jsem měl kokosák, upevnil další provaz a pak už celý úvaz začal spojovat do kozelce. Cítil jsem, že ramena už mě nepříjemně táhnou, ale chtěl jsem to ještě chvíli vydržet.

"Dáváš to?" zeptal se Jonáš a prohrábl mi vlasy.

"Ještě jo," hlesl jsem, jak jen mi to stlačený hrudník, na kterém jsem ležel, dovoloval.

"Šikovnej kluk," pochválil mě a pozvolna kozelec utahoval.

Nedokázal jsem rozpoznat všechny pocity, které se ve mně tloukly. Na jednu stranu mě ten nový zážitek bavil, nevěděl jsem, co přijde dál. Navíc jsem se cítil bezpečně, jelikož to měl Oliver celé pod dohledem, ale zároveň… vůbec mě to nebralo tolik jako právě s Oliverem. Rozhodně se nedalo tvrdit, že by mě to nějak výrazně vzrušovalo. Možná proto jsem tu bolest vnímal o něco víc.

"Tak. Já myslím, že to mám," prohlásil Jonáš spokojeně. "Co říkáte?"

"Vážeš rychle," poznamenala Zora, "to je fajn. Možná bych ten provaz tady na paži posunula blíž rameni, ale to není zásadní problém, pokud Erik cítí prsty."

"Můžu?" ozval se Oliver. Vůbec jsem nečekal, že se vůbec zeptá.

"No jasně," pobídl ho Jonáš, "jen to rozvázání nech na mně, chci si to taky vyzkoušet."

"Neboj, chci to naopak ještě vylepšit, než ho rozvážeš."

Cítil jsem prsty ve vlasech, než mi za ně Oliver zaklonil hlavu.

"Jak se cítíš?" zeptal se. "Je všechno v pořádku?"

"Bolí mě ramena. Ale jinak… asi dobrý. Chvíli to vydržím."

Oliver přikývl, pohladil mě po tváři a sklonil se vkleče ještě níž, aby mě políbil. "Nepochybuju o tobě. Ale přesto… kdyby se cokoliv dělo, řekni si."

"Jak už jsem řekl Jonášovi," začal jsem a provokativně se na něj uculil, "překvapivě jsem soběstačnej a umím mluvit. Tos nečekal, co?"

Oliver nadzvedl obočí a klekl si úplně k mému obličeji. Pevněji mi sevřel vlasy a sklonil mi hlavu tak, až jsem mu obličej zabořil do rozkroku. V tom mém v ten okamžik vzrušeně cuklo.

"Podej mi ten tenký provaz, Jonáši," uslyšel jsem ho říkat. Zavázal mi vlasy a pozvolným tahem mi hlavu zakláněl, až jsem skoro nemohl dýchat. Připevnil provaz ke zbytku a já se tak ocitl naprosto zafixovaný v dost bolestivém kozelci. Oliver se pohodlně posadil na futon a já měl natolik zakloněnou hlavu, že jsme si perfektně viděli do očí.

Jonáš mi zároveň dlaněmi promačkával lýtko, kolem kterého byl zavázaný kokosák, a já zoufale zakňučel. Začínal jsem mít opravdu dost. Tentokrát se ale Oliver tvářil naprosto klidně, ne jako před chvilkou, jelikož už měl nad situací opět kontrolu.

"Pořád tě ta drzost nepřešla?"

"Možná," vyhekl jsem.

"Nutíš mě se zvednout," zkonstatoval Oliver. "Takže si piš, že nebudu troškařit."

Odešel někam stranou, ale já na něj neviděl, jelikož jsem měl hlavu zafixovanou v pozici, ze které jsem se nedokázal osvobodit. Když se vrátil zpět, držel v ruce roubík z jakéhosi naleštěného dřeva, které tvarem připomínalo bambus. A celkovým zpracováním fungovalo jako udidlo, jen se za hlavu připevňovalo provazem, ne páskem.

"Otevři."

Tentokrát jsem bez řečí poslechl, netušil jsem totiž, co na mě chystá. Upevnil mi provaz za hlavou, těsně pod svázanými vlasy, a kývl za mě. V ten moment jsem pocítil, jak mi po chodidle přejíždí cosi pichlavého. Jako by mě to zároveň bodalo i lechtalo.

Vyjekl jsem do roubíku nad tím intenzivním pocitem a začal sebou šít. Vrtěl jsem se, hýbal chodidly a snažil se tomu nepříjemnému dráždění uniknout, ale nedařilo se mi to.

"Koukám, že reakce na Wartenbergovo kolečko je stejná jako poprvé," uchechtl se Oliver a popleskal mě po tváři.

Kolečko se přesunulo na druhé chodidlo a ze mě se vydral mnohem úpěnlivější zvuk. To však nikoho nezajímalo. Oliver zálibně sledoval mé utrpení, občas mi zkontroloval prsty, aby se ujistil, že je všechno v pořádku, a sem tam mě zlehka pleskl po tváři. Těch vjemů na mě bylo tolik, tolik různorodé bolesti, nečekaných doteků a pocitů naprosté bezmoci i vzrušení zároveň, že mi připadalo, jako bych měl každou vteřinu omdlet.

Šílel jsem z toho a on to musel z mého pohledu poznat.

"Máš dost?"

Pokusil jsem se souhlasně pokývat hlavou, ale téměř se mi to nepodařilo, jak jsem měl vlasy zafixované k úvazu. On mě ale pochopil. Ještě předtím, než jsem vůbec zareagoval.

"Můžeš přestat, Jonáši," řekl a jen o pár vteřin později dráždění chodidel ustalo. Sám mi sundal jen roubík, otřel ho a dal mi pusu na čelo, než se vzdálil a přede mnou se objevil Jonáš.

"Tak tě z toho dostaneme, když jsi to tak pěkně vydržel. A možná tě dokonce ani neslyšel celej barák." Zasmál se a já zrudl studem. "A i kdyby jo, všichni to rozhodně uvítali. Hezky se to tvoje kňučení poslouchalo, skoro se mi z toho postavil."

Od Olivera se ozvalo jakési napůl odkašlání, napůl zavrčení a Jonáš se rozesmál ještě víc: "No co, to je přece kompliment, ne?"

"On je hrozná žárlivka," vydoloval jsem ze sebe a zakřenil se, "a už mě, prosím, fakt rozvaž."

"Když tak hezky prosíš…"

O deset minut později už Jonáš rozvazoval kokosák, který si samozřejmě nechal až úplně nakonec. Tiše jsem sykl, protože jsem měl kůži na těch místech pěkně podrážděnou a bolavou, a on mě konejšivě podrbal ve vlasech. Znovu mi promasíroval ramena a trochu mě zaklonil, abych se mu zády opřel o hrudník.

Úlevně jsem vydechl a cítil, jak celé mé tělo křičí, že už má dost. Dost dráždění, bití, svazování a mučení – teď už toužilo jen po úlevě.

"To bylo dobrý, ne?" ozval se Jonáš nadšeně. "Je to úplně jinej zážitek, když někoho svazuju. Sice teda o dost náročnější nebo spíš jinak náročný, ale… jednou za čas je to víc než osvěžující."

"Jo, vypadal jsi, že si to užíváš," zamumlal jsem.

"A co ty?" Volnou rukou, kterou si mě nepřidržoval u sebe, mě poplácal po paži. "Líbilo?"

"Líbilo. Jde ti to dobře. Ale teď už jsem fakt vyřízenej."

"Tak to rád slyším, taky byl plán tě mimo jiný i vyřídit."

To už k nám přišel Oliver a stoupl si nad nás s rukama založenýma na prsou: "Jako není ti blbý se tu válet po cizím klukovi?"

Poznal jsem z tónu jeho hlasu, že vtipkuje, ale přesto jsem se pomalu narovnal a nevinně se na něj usmál: "No zasloužím po takovým mučení trochu pomazlení, ne?"

"Abys nedostal ještě," zabrblal a poplácal Jonáše po rameni. "Šlo ti to fakt dobře. Kde se učíš?"

"Byl jsem jako rigger na pár workshopech Helen, ona je fakt výborná. Naučil jsem se tam veškerý základy a zkoušel jsem už i částečný závěsy."

"No a nezkoušel jsi i Benovy workshopy? Já jsem se učil u něj a dalo mi to opravdu hodně," řekl Oliver a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy.

Nechal jsem se a objal ho kolem pasu. Jonáš se taky vyškrábal na nohy a založil si ruce na prsou: "Ježiš… no tak u něj jsem byl na workshopu jednou a nikdy víc. Je to strašnej idiot."

"To jsi neměl načínat," uchechtla se Zora. "Jonáš je na Bena totálně vysazený."

"No nediv se mi," rozhodil Jonáš rukama, "vidělas, jak se k tý modelce choval. Jak kdyby to byla věc. Fuj! A ještě ten jeho výraz à la ‚já jsem král světa, klaňte se mi‘. Ne, toho fakt nesnesu. Kretén."

"No tak se nerozčiluj, ne? Nikdo tě nenutí tam chodit," odfrkla si Zora. "A koukej hezky smotat ty provazy."

"Já nevím, jaký má charakter," pokrčil Oliver rameny, "ale jako lektor byl skvělý. Nicméně beru na vědomí, že s tebou se u něj asi nepotkám."

"No to rozhodně ne! Radši bych si ukousl ruku," zvolal Jonáš a rozlíceně při tom smotával provazy, až si do nich zamotal dlaň.

"Teda, to je ale drama," poznamenal jsem a pobaveně se na Jonáše zakřenil.

"Co je drama?" ozvalo se ode dveří. Vešel Luky, teď už úplně vysmátý a zahalený ve svém duhovém svetru.

"Ale," mávl Oliver rukou, "jen se s námi Jonáš rozhodl podělit o to, jak moc nesnáší Bena. Nic zajímavého."

"Toho riggera? Jo, učí se u něj dost lidí. Ale teda Ema říkala, že jednu její kámošku odmítl vázat, protože prý neodpovídala požadavkům, které na modelky má. Neřekl jí konkrétně, o co se jedná, ale ona si myslí, že to je proto, že má pár kilo navíc."

"Ubožák!" prskl Jonáš a hodil na zem provazy, které sotva stačil smotat. "Slyšíte to?"

"Jo, jsem rád, že mezi spankery jsem na tak povrchního člověka ještě nenarazil," přitakal Luky.

"Neboj, takoví lidé jsou všude." Zora pokrčila rameny a rozhlédla se. "Co dělají ostatní? Akční? My zrovna skončili, tak bych zase na někoho koukla."

"Aleš s Áňou i Ema s Ondrou jsou vedle, v hlavní roli jsou vibrační hlavice a hodně nahých prsou. A ačkoliv ženy považuju za fakt fascinující stvoření a miluju je, tohle mě zrovna nebere."

"Tak to já se zase kouknu ráda," prohlásila Zora. "A myslím, že můj parťák taky."

"Jsem ti v patách," zakřenil se Jonáš.

"Co ty?" šťouchl jsem loktem do Olivera. "Nechceš se jít taky podívat, když to teď doma nemáš?"

"Já jsem naprosto spokojený s tím, co mám doma," oznámil mi a pleskl mě po zadku. "Co podnikneme my tři? Ještě nějaký spanking?"

"Už ne, prosím," zavrtěl jsem hlavou. "To už bych fakt nedal."

"Jsem na tom dost podobně. Aleš mě seřezal ještě jednou asi hodinu po tom, co jste odešli. Už nemůžu skoro ani sedět, takže další spanking až zítra."

"Ale mohli bychom jít nahoru do toho druhýho obýváku a něco si pustit," navrhl jsem. Sice jsem zoufale toužil po tom, vlézt si s Oliverem do postele a nechat se ošukat asi ve dvaceti různých pozicích, jenže k tomu jsme Lukyho přizvat nemohli. Věděli jsme, že chceme jen jeden druhého, a navíc ani Luky tohle nevyhledával.

Nikdy s nikým z nás nešel do intimností, ani když ho Ema s Ondrou přizvali rovnou do postele. Ano, nucenou nahotu měl sice rád, nenechal na sebe ale sáhnout. Ne sexuálně. Připadalo mi to zvláštní, ale nikdy jsem z něj nedostal vysvětlení. Navíc jsem neměl důvod naléhat, protože se mě to netýkalo – to však neznamenalo, že bych nebyl zvědavý.

"To klidně můžeme," souhlasil Oliver, zjevně trochu překvapený mým návrhem.

Luky si jeho výrazu všiml a zasmál se: "No jo, Olík byl vždycky zvyklej na takových srazech akčnit až dlouho do noci."

Otočil jsem k Oliverovi hlavu a znejistěl. "Chceš… chceš ještě pokračovat? Klidně ještě můžeme, já to zvládnu."

Věděl jsem, že Oliver byl ty roky přede mnou velmi aktivní a hlavně žádaný. Zároveň už jsme spolu po našem rozchodu byli znovu víc než půl roku a já si na ten vztah… zvykl. Byl jsem v něm už mnohem jistější a věděl jsem, že mě Oliver miluje. A já ho miloval stejně tak.

Ale stačil jsem mu vždycky?

"Můžeme pokračovat zase zítra, brouku." Dal mi pusu na čelo a posadil se na gauč v prvním patře. Mě si posadil vedle sebe a Luky dopadl vedle mě z druhé strany.

"Určitě? Nevadí ti to?"

"Jasně že ne, nemusíme se přece úplně strhat hned dneska," ujistil mě a podal mi ovladač. "Tak něco vyberte."

Rozhodli jsme se nakonec pro animák, což byl dost paradoxní výběr vzhledem k tomu, kde jsme byli a co jsme celý večer dělali. Nikomu z nás to ale nevadilo.

Já ještě chvilku dumal nad tím, zda Oliverovi opravdu po všech stránkách vyhovuju, zda to pro jeho bisexualitu nebo výraznou dominanci a sadismus je dostačující. Nakonec jsem ale své pochybnosti zahnal, protože mi nikdy nedal najevo, že bych mu nestačil, a otočil jsem hlavu k Lukymu. Kousal si nehet a vypadal tak podivně nepřítomně.

Připadalo mi, že se choval trochu divně, už když si předtím po výprasku dobrovolně klekl.

"Všechno v pohodě?" zeptal jsem se tiše.

Překvapeně ke mně stočil zrak. "Jo, jasně." Zářivě se na mě usmál, ale já mu to tak úplně nevěřil.

"Fakt?"

"Proč myslíš, že se něco děje?"

"Nevím, připadá mi, že tak úplně nejsi ve svý kůži."

"Že jo, taky mi to tak připadá," vložil se Oliver do naší konverzace a ztlumil film. "A nemůžeš říct ani popel, Luky. Když jsem měl svou celoroční krizi po rozchodu s Erikem, šil jsi do mě pokaždý, co jsme se viděli."

"No dobře," povzdechl si a založil si ruce na prsou.

Přesedl jsem si na druhou stranu, aby se ocitl mezi námi, a oba jsme ho zaujatě sledovali. Možná až příliš vlezle.

"Udělal ti někdo něco?" zeptal se Oliver, jako by se nejprve potřeboval ujistit.

"Ale ne, to ne," zavrtěl Luky hlavou. "Jenom… už delší dobu něco řeším a žere mě to víc a víc. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli sem na ten víkend pojedu, ale nakonec jsem se rozhodl, že si to zkrátka nemůžu nechat ujít."

Odmlčel se a chvilku pohledem jen tak hypnotizoval okousaný nehet, než se odhodlal pokračovat. "Zkrátka… jsem se zamiloval."

Vyměnili jsme si s Oliverem udivený pohled. Luky o svých vztazích nikdy nemluvil, byl v tomhle ohledu taková jedna velká neznámá.

"Už od základky mám nejlepšího kamaráda. Seděli jsme spolu v lavici celých těch devět let, společně šli na střední, odmaturovali spolu, jsme i na stejný vysoký. Je to nejdůležitější člověk mýho života. A poslední roky si uvědomuju, že pro mě není jen kamarád. Není to jen kluk, se kterým jsem roky hrál snad každou videohru, rozbil okno sousedce a v noci se s ním proplížil na hřbitov o Halloweenu. Ale… chci s ním strávit i celý zbytek života."

"A on… to tak necítí?" zeptal jsem se opatrně.

"Cítí," hlesl Luky. "Sice to trvalo, protože do tý doby chodil jenom s holkama, ale pak jsme se spolu jednou vyspali a… rozsvítilo se mu rychle. Prý to je zvláštní, jako by na to čekal celou dobu. Nedokázal by si to prý představit s žádným jiným klukem, jen se mnou."

"Tak kde je problém?" podivil se Oliver. "Vždyť to zní jako totální šťastně až navěky."

"Jenže…," povzdechl si zoufale, "on je tak bolestně vanilkovej! Tak hrozně moc." Frustrovaně zaskučel a přitiskl si dlaně na obličej. "Ježiš! Miluju ho! Miluju ho celý svůj život. Nikdy jsem nemiloval nikoho jinýho. Jenže zároveň nedokážu žít bez tohohle všeho, bez BDSM. Bez spankingu. A on mi to prostě nemůže dát."

"Tak proto jsi nikdy s nikým nechtěl spát?" zeptal jsem se.

"Jo. Dřív, než jsem si uvědomil, co k němu cítím, jsem spal se svými spankery. Vlastně dost často. Jenže pak už jsem prostě chtěl být jen jeho. Ale zároveň jsem tohle potřeboval."

"A řekl jsi mu to? Ví, co děláš?" zajímal se Oliver.

"Jasně, že to ví. Jen mu neříkám detaily, abych nás nestavěl do nepříjemný pozice."

"Takže spolu chodíte? Nebo jak?"

"Asi by se to tak dalo nazvat," pokrčil rameny. "Spíme spolu, trávíme spolu čas stejně jako dřív, ale… on je ten nejhodnější, nejněžnější a nejopatrnější člověk, jakýho znám. A já potřebuju někoho, kdo mě seřeže a zkrotí. Takže poslední měsíce pořád bojuju sám se sebou a nevím, jak se k tomu postavit. Cítím se jako blázen. Měla by pro mě být víc láska. A asi je. Jenže mám pocit, že mě to bude žrát víc a víc."

"A nezkusili jste to někdy? Třeba by mu to sedlo, jen se s tím potřebuje pořádně seznámit," navrhl Oliver.

Luky se tiše uchechtl a prohrábl si vlasy. Jeho veselá barikáda, kterou kolem sebe postavil, se bortila. "Vlastně ani ne. Bojím se, že bych se jen ujistil v tom, že to zkrátka nepůjde."

"Lukáši!" napomenul ho Oliver ostře. "Vždyť máš tolik zkušeností. Dokázal sis každýho dominanta dostat tam, kam jsi potřeboval. Vždycky jsi dosáhl svýho. Tak proč máš teď takový přístup?"

"Protože jsem nikoho z těch lidí nemiloval!" rozhodil rukama. "Pochop, tohle není stejný."

"A nechceš ho někdy přivést mezi nás?" nadhodil jsem a objal ho kolem ramen. "Třeba by to pomohlo."

"Nevím," zamumlal, "nevím, jestli chci tyhle dva světy spojovat."

"Měl bys to udělat," povzbudil ho Oliver, "vážně. Neměj z toho strach. Můžeme jít nejdřív někam ve čtyřech. Třeba na jídlo. Nebo k nám. Co by se mohlo pokazit?"

"To si právě netroufám hádat."

"Ale no tak." Prohrábl jsem mu vlasy a usmál se na něj. "Kde je ten sebejistej a veselej Luky? Vždyť se nemáš čeho bát, on tě taky miluje. Bude to v pohodě."

"Myslíte? Já… ještě jsem o tom s nikým nemluvil a nevím, jak se k tomu postavit."

"Musíš se hnout z místa, to je jasný," řekl Oliver. "Bojuj za to, co chceš. Sám jsi mi to říkal, když jsem fňukal nad pokaženým vztahem s Erikem. Tak se seber a alespoň to zkus."

Luky si s námi vyměnil nejistý pohled, ale pak s povzdechem přikývl: "Fajn… myslím, že bych tomu mohl dát šanci."