Znovu nalezená láska 4 – Vyznání

Cestou domů mi došla zpráva s číslem jeho sestry.

„Až dojdeme domů, tak můžeš zavolat sestře, právě jsem dostal její číslo.“

Honem mne táhl domů, nemohl se dočkat. Vyjeli jsme do patra výtahem a on se na mne okamžitě vrhl a mocně mne políbil. „Som tak šťastný!“

„Ty jsi dítě.“ Doufám, že moje, ale to jsem si skutečně říkal jen ve své hlavě.

Nedočkavě se vrhl na pohovku a už se sápal po mém telefonu.

„Vydrž chvilku, nedočkavče!“ Popošel jsem ke skříňce, na které jsem měl odložené housle, otevřel dvířka a vyndal krabičku, kterou jsem podal svému hostu. „Prosím, to je pro tebe, abys mohl volat a nemusel si půjčovat můj.“

„Ty mi stále niečo kupuješ a dávaš, a keď ti ja niečo chcem dať, tak to nechceš, prečo to robíš? Stále mi robíš radosť darčekmi a ja ti to nemám ako oplatiť, pretože peniaze nemám. Môžem ti ponúknuť len to čo mám, seba, svoje telo.“

„Víš, a také jsem ti to několikráte řekl, že si nechci nikoho kupovat ani nijak zavazovat. Když ti něco dávám, tak ti to dávám, protože ti to udělá radost a tím to také udělá radost mně, takže to ber tak, že dělám radost sám sobě. Také jsem ti ráno řekl, že budeš mít možnost se mi odvděčit, ale sexem to nebude, protože to by bylo na moc dlouho a nevím, nevím, jestli bychom to vůbec přežili. Já jsem totiž moc chtivý.“

Viděl jsem na něm, jak mu to v hlavě vrtá, peníze nemám, sex nechce, co asi bude ode mne chtít za vděk?

Zaktivovali jsme telefon a zadali číslo. Telefon jednou zazvonil a už bylo slyšet nějaké štěbetání. Jeho tvář zase zářila štěstím.

„Počkaj chvíľočku,“ řekl do telefonu. „Daj mi to prosím na repro, aby si tu štebotalku tiež počul.“

„Ale slovensky, ne cikánsky, tomu bych nerozuměl.“

Přepnul jsem mu repro a ona už chrlila, kde je, proč ještě není doma, kdy přijede, a milion podobných otázek, nečekala ani na odpověď.

„Vypnem mobil,“ zavolal, konečně ztichla.

Něco zafrflala.

„Takže som v poriadku, mám sa veľmi dobre, je o mňa postarané.“

„A kto sa o teba stará?“

„Jeden priateľ.“

„Ty máš v Prahe priateľa? Nevedela som.“

„Nemal som, ale od včera mám.“

„Aha,“ odvrkla, „takže nejaká rýchlovka, to som si mohla myslieť!“ A už se jí pusa nezastavila.

„Vypnem telefón.“ Ztichla. „Ty máš hneď jasno, ty všadebolko, on je skutočný priateľ, pomohol mi, postaral sa o mňa a nič odo mňa nechce.“

„Len aby, uvidíš, čo z neho vykvitne.“

„Dávaj si pozor na jazyk, repetuľa jedna, on ťa počuje, mám telefón na repro.“

„Ty si chmuľo, to si ma nemohol varovať?“ zděsila se.

„On ťa chcel poznať. Tak už ťa dokonalo pozná,“ rozchechtal se.

„Štefko!“

Poprvé jsem uslyšel jeho jméno, srdcem jako by se mi přehnal uragán. Znám to jméno, znal jsem také jednoho Štefka. Sám se tak jmenuji, nebo mi tak doma říkali, když jsem byl malý kluk.

„Ako sa tvoj priateľ volá?“

„Simon.“

„Tak, pán Simon, keď ste taký priateľ môjho brata, ďakujem veľmi, že sa o neho staráte, buďte na neho dobrý, on je taký chmuľo.“ Vyprskl jsem. „Áno, on je také naivné teliatko, ktoré utiahnete na čokoľvek. Každému verí a ľudia toho často zneužívajú.“

„Já jej nezneužiji, slibuji! Kdybych chtěl, tak jsem to mohl udělat mnohokrát, sám mi nabízel, že mi dá nebo pro mne udělá cokoli. Víte, já jej chci takového, jaký je, bezprostřední, milý, usměvavý, šťastný. Je pro mne výborný společník, přítel. Je mi s ním moc dobře jako nikdy s nikým. Mám jej rád, líbí se mi, líbí se mi na něm vše a líbil by se mi, i kdyby…“

Už jsem ani nemohl mluvit, uvědomil jsem si, že mluvím tak překotně jako ona na začátku.

„Vy ste sa do neho zaľúbil!“ To se neptala, prostě to konstatovala.

„Ano,“ odpověděl jsem, „zamiloval jsem se do něj, miluji ho a miloval jsem ho už dávno před naším setkáním.“

Po takovém mládenci toužím a čekám na něj celý život a teď se bojím, že odejde, lekl jsem se. Štefko tiše seděl a vyjeveně kamsi koukal a poslouchal mé vyznání lásky k němu, které jsem ale říkal jeho sestře.

„Počul si, Štefko, je to pravda, veríš tomu, čo ty na to?“

„Nepýtaj sa, ty repetuľa, všetko musíš vysnoriť a do všetkého strkať nos.“

„Pretože si ťuťmák, keby som na teba nedala pozor, tak už ťa má nejaká pobehlica. Tak krásny a dobrý chlapec, ale hlúpy ako malé dieťa. Keby nebol môj brat, tak si ho doma prikujem a k nikomu nepustím. A kedy prídeš domov?“

„Musím tu zostať mesiac, lebo musím splatiť dlh, čo tu mám u Simona.“

„Ty tam máš nejakú prácu?“

„Áno, také niečo, prehral som stávku a teraz musím mesiac slúžiť Simonovi.“

„Len aby ťa nezneužíval.“

„Ja by som bol rád, aspoň by som si užil s niekým, koho mám rád a kto je pekný, mladý, milý, starostlivý…“

Teď jsem zase poslouchal vyznání já, která pro mne sděloval své sestře, ale to, co jsem chtěl slyšet, jsem neuslyšel. Do očí se mi tlačily slzy. Vstal jsem a řekl, že se potřebuji napít. Ať si nerušeně popovídají. Napil jsem se minerálky a odešel do své ložnice. Hodil jsem se na postel a slzami smáčel polštář.

Už jsem skoro usínal zmožen žalem, když přišel nahoru, ulehl na břicho vedle mne a jednou rukou mne objal. Neotáčel jsem se, hlavu jsem měl v polštáři, nechtěl jsem, aby mne takto viděl, aby viděl mé zarudlé uplakané oči, aby viděl můj bol, můj žal. Nedokázal jsem ani mluvit. Nevím, zda něco říkal, hladil mne po zádech. Chvíli jsme takto leželi, pak se mne jasným hlasem zeptal, co mne trápí. Už jsem byl klidný, tak jsem mu řekl, že ten rozhovor s jeho sestrou mne trochu dostal.

„Takové hovory nevedu často, nevyznávám se ze svých citů, vlastně jsem to ještě nikdy neudělal. Víš, to, co jsem říkal tvé sestře, je všechno pravda, a proto ti to chci zopakovat, abych tě ujistil, že mé vyznání patří tobě, zamiloval jsem se do tebe, jsi jen ty v mém životě, nikdo před tebou a nikdo jiný nikdy nebude až do mé smrti. Miluji tě na celý život. Budu pro tebe dýchat, mé srdce bije jen pro tebe.“

Dal jsem mu vroucnou pusu a díval se do jeho krásných očí, ale nemohl jsem z těch jindy krásných jiskřivých očí nic vyčíst, nic tam nebylo. Kam se poděl ten lesk, jas, kde jsou ty jiskry? Bylo to tak, to, čeho jsem se obával nejvíce: jeho srdce není a nebude pro mne. Och, ta ukrutná bolest. Chtělo se mi umřít. Nechtěl jsem žít. Jak mohu žít dál? Miluji ho, ale on mou lásku neopětuje, mám se přetvařovat, uplácet si ho, doprošovat? Jedno větší trápení než druhé. Jak mohu žít bez něj? Když někoho milujete, odpustíte mu všechno, nezapomenete, trpíte, ale milujete stále, lásku nelze ukončit, jak se jednou objeví, už nezmizí. Nezmizí, ale snad přebolí, ovšem stále se trápit pohledem na něj s vědomím, že mne nemiluje, to nedokážu. Nechám ho jít a hledat lásku, jeho lásku, přeji mu, aby ji našel a byla mu opětována, ne jako moje. Jeden den štěstí, jeden jediný den mi nahradil dosavadní strádání, a teď konec, a následuje strádání do konce života. Bylo to poprvé v životě, co jsem ta slova vyslovil a doufal, čekal, toužil tato slova také uslyšet, nebylo z toho ale nic. Není už nic, jen bolest. Jak může láska přebolet, možná časem, odloučením, možná se bolest trochu otupí, když se více ponořím do svých povinností, do práce. Ano, práce mne uspokojuje, závisí na mně několik stovek lidí, jejich rodiny, nemohu je zklamat, musím se vzpamatovat.

Všechny tyto myšlenky mi projely hlavou jako blesk. Musím se zaměřit na své povinnosti, předtím jsem myslel na pošetilé a vratké štěstí.

Štefko nic neříkal, mlčel, držel mi ruku.

„Jdu se osprchovat, jsem nějaký upocený. Jestli chceš, dole si zapni televizi, nebo si něco vezmi. Tu sázku ruším, nic jsi neprohrál, tady máš peníze na cestu, můžeš zde být, jak dlouho chceš, nebo odjet za rodinou. Nejsi mi nic dlužen a nejsi mi ničím zavázán. Věci, co jsem ti koupil a dal, jsou tvoje.“

Odešel jsem do koupelny, pustil si horkou sprchu a přál si, aby mne ta voda rozpustila a odplavila po kapkách do moře. Nechtěl jsem být, nechtěl jsem existovat. Asi po hodině zaklepal na dveře koupelny, seděl jsem opřený o stěnu sprchy, stále na mne tekla horká voda, v koupelně nebylo vidět, byla plná páry.

Zaklepal znovu.

„Za chvilku,“ zvolal jsem. Vstal jsem a hodil na sebe župan, otevřel jsem dveře, on stál před nimi. „Potřebuješ něco?“

„Len som mal strach, či sa ti niečo nestalo.“

„Proč by se mi mělo něco stát?“ zeptal jsem se trochu nevrle.

„Neviem, vyzeráš inak, si od toho telefonátu iný.“

Sešli jsme dolů na pohovku, dostal jsem chuť na pořádně silný kafe.

„Chceš čaj, kávu, kakao?“

„Ďakujem, len vodu.“

Udělal jsem si velký hrnek turka, bez cukru, bez mléka.

„Ako to môžeš piť, je to hnusne horké.“ Zase mne dostal.

„Ano, horký, ale vystydne a nebude horký, bude vlažný, ale mně vlažný nechutná.“

„Ale ja som myslel to, že má horkú chuť, nie, že je to horúce.“

„Já vím, promiň, jen si trochu z tebe střílím. Mám rád kávu horúcu a horkú,“ odpověděl jsem slovensky, trochu se usmál.

„Prečo ma už nechceš, prečo ma posielaš preč, keď si ma tu chcel na celý mesiac?“

„A to jsi na to jak přišel, že tě tady nechci a posílám pryč?“

„No dal si mi peniaze a povedal, že môžem ísť domov.“

„Ano, ale to jsem tě nevyháněl, kdybych tě chtěl vyhnat, tak bych ti to řekl jasně, abys odešel. Copak ty nerozumíš česky? Řekl jsem, že můžeš, ne abys šel, záleží jen na tobě, udělej to, co chceš ty. Ty se musíš rozhodnout, já tě nechci do ničeho nutit, proto jsem zrušil tu sázku, abys nebyl ničím vázán a mohl se rozhodnout ze své vůle, jak ty sám chceš.“

„Ty si najlepší človek na svete,“ políbil mne na tvář.

„Pozor, horký kafe! Za chvilku, až dopiji kávu, bych si rád zahrál na housle. Budu hrát nahoře, tak pokud budeš sledovat televizi, vezmi si sluchátka, abych tě nerušil.“

„Nechcem, radšej ťa budem počúvať, ako hráš, ani cigáni nevedia takto hrať ako ty.“

„Už jsem dlouho nehrál, naposledy ještě u rodičů, také tam zůstaly i housle, proto jsem si teď musel koupit nové. Teď mám stále hodně práce, takže jsem si na ně ani nevzpomněl. Musím si trochu pocvičit, abych úplně neztuhl.“

Dopil jsem kávu a vyšel nahoru do otevřené ložnice, která tvoří mezipatro. Do prostoru haly není zeď, ale jen zábradlí, takže to vypadá jako paluba na zaoceánské výletní lodi. Štefko zůstal sedět na pohovce. Trochu jsem ladil. Vždy jsem si podle nálady jen tak vrzal melodie, které mi zrovna přelétly hlavou.

Housle byly naladěné, ale já se nemohl naladit na hru. Housle byly v pořádku, ale já bouřil, nemohl jsem, byl ve mně vztek, vztek z bezmoci. Já bezmocný, já, který si vždy uměl poradit, já, který uměl vždy všechno vyřešit, který vše měl, vše dokázal. Teď to nejdůležitější, co jsem v životě chtěl, jsem nedokázal. Nedokázal jsem dostat z obyčejného chudého kluka, pro kterého jsem byl ochoten vše obětovat, kterému jsem věnoval své srdce, ta dvě slova pro mne nejvroucnější – miluji tě! Nemohl jsem se jej ptát, zda mne miluje, to bych mu vkládal slova do úst a on by je pravděpodobně z vděčnosti řekl. On sám musí poznat, co ta slova znamenají. On sám je musí ze sebe vydolovat. Celý den se mi zdálo, že každou chvilku mi to řekne, ví, co ta slova znamenají, nezaměňuje je za slova ‚mám tě rád‘. Myslel jsem si, že ví, myslel jsem si, že se něčeho bojí, ale čeho, proč? Dvě slova, která dokáží člověka utrápit. Kolikrát jsem je již slyšel, někdy jsem jim chtěl i uvěřit, ale nikdy nebyla upřímná, skutečná, nebyla od srdce.

Srdce mi bilo jako zvon a já cítil, že hraji, nevnímal jsem co, nevěděl jsem, co hraji. Bylo to tklivé, smutné, trhalo mi to srdce na kusy a já hrál, jako by to bylo naposledy v životě. Začaly mi praskat žíně na smyčci, hrál jsem dál, moje hudba utichala stejně jako moje srdce.

Tma, jakási ozvěna, šepot, hudba, ne, to není hudba… Co je to?

Tmu vystřídalo ostré světlo. Byl večer, tak odkud všechno to světlo? Zase tma. Nic.

Probudil jsem se, kam jsem položil housle? Usnul jsem s houslemi, to není moje postel, kde to jsem? Někdo stál přede mnou. Protřel jsem si zrak, měl jsem jej zastřený, zaostřil jsem, abych rozeznal postavy před sebou, ale stále se mi to nějak nedařilo. Světlo bylo silné a svítilo mi do očí, řekl jsem: „Světlo, zhasněte, nevidím.“ Zář světla se utlumila, teď jsem jasně před sebou viděl několik lékařů a sester také kolem lůžka, nemocničního. Kde to jsem a proč?

„Dobrý den, pane Simone!“

Ten hlas jsem poznal, profesor Patočka, lékař, kardiolog, jeden z nejlepších na světě a nejlepší u nás. Proč jsem na IKEMu?

„Dobrý den, pane profesore, co se děje?“

„Á, už je to dobrý, orientuje se… Prodělal jste infarkt, ale vypadá to, že jste už v pořádku. Musíte zůstat pár dnů v klidu a bez houslí. Uděláme potřebná vyšetření, nebojte se, vykurýruji si vás, jinak bych si večer neměl kam jít posedět. Matýsek by mi to neodpustil. Jaká hudba vás dohnala až k infarktu? To musela být hodně procítěná,“ usmíval se.

„Já ani nevím, co jsem hrál, a najednou se setmělo.“

„Teď vás na chviličku nechám. Máte tady přítele, který vás zachránil. Pak po obědě uděláme vyšetření.“

Všichni odešli, ve dveřích stál Štefko, v jeho očích už zářily ty jeho hvězdy a šťastný úsměv na tváři by postavil na nohy i mrtvého. Natáhl jsem ruce, přiskočil ke mně, objal mne a vyhrkly mu slzy z očí, brečel.

„Prečo si chcel zomrieť, prečo? Ja ťa tak ľúbim, ako nič na svete, a ty chceš zomrieť.“

Zarazil jsem jej. „Počkej, to nějak nechápu, odkud jsi vzal, že chci zemřít?“

„No predsa to tvoje hranie, tá hudba, to bolo ako rozlúčka so životom, ty si hral tak smutno a tklivo, až mi to trhalo srdce, nikdy som nič také nepočul a ani už nechcem. Čo to bolo za skladbu, bola krásna, ale smrtiaca.“

„Nevím, já jsem to nevnímal, to hrálo moje srdce.“

„Ty si mal takú bolesť v srdci a všetku si vyhral, až slák úplne praskol.“

„Ptal ses, proč jsem chtěl zemřít. Protože jsem neměl a nedostal to, co jsem nejvíce ve svém životě chtěl získat, tak proč žít?“

„A čo je to?“

Co jsem mu na to měl odpovědět? Sice mi před chvilkou řekl, že „ma ľúbí“, ale jak to myslel? Nebylo to jen klišé? Kolikrát člověk řekne ta slova, ale myslí něco jiné. Zná pravý význam těchto slov a myslí je vážně?

„Miluji tě,“ řekl jsem.

Usmál se a řekl: „Nie, ja ťa milujem, ľúbim ťa, a ty si klamár, pretože si ma chcel opustiť.“ Dal mi pusu na tvář, pak mi dal další vroucnou na ústa.

„A ty jsi zloděj,“ řekl jsem naoko rozzlobeně, „protože jsi mi už dávno ukradl srdce a teď i pusu. Už mám to, co jsem nejvíce v životě chtěl.“

„Áno, a povieš mi konečne, čo to je?“

„Ty to nevíš?“

Začal se červenat. Ruku jsem mu sunul po zadní straně stehna nahoru k jeho prdelce. Pak jsem mu jeho půlku pevně dlaní sevřel.

„Tohle, s tím ostatním, co k tomu patří. Tebe jsem chtěl, tvoji lásku. Nic jiné jsem nechtěl víc než tebe a nikoho jiného nechci.“

Uchopil jsem jej za ruku a pevně sevřel. „Nikdy tě neopustím, miluji tě, nezapomeň, až do smrti.“

Jeho hvězdičky se zaleskly vlahou slz. Znovu jsme se políbili.

„Příště, až za mnou přijdeš, tak vezmi nějaké pastilky proti kašli,“ řekl jsem dost hlasitě, aby ten, kdo se schovával za zástěnou a zakašlal, slyšel. Vyšla sestra, omluvila se a upozornila nás, abychom ukončili návštěvu, že mne musí připravit na vyšetření.

„Sestřičko, prosím, řekněte tady mému příteli, kdy může za mnou chodit, a ty, Štefko, prosím řekni Tomášovi, domovníkovi, aby za mnou přišel, ještě dnes.“

„Konec úřadování, konec tokání, jdeme se podívat na to roztěkané srdíčko. Máte krásného přítele a má oči jen pro vás. Sestřičky, i jeden lékař, po něm házeli oči od večera a on neodtrhl oči od dveří operačního sálu.“

„Děkuji, sestři, on je ten nejkrásnější a nejhodnější kluk na světě, proto je také jediný, koho miluji, čekal jsem na něj až do včerejška, a teď je to až do smrti.“

„Jste šťastný muž.“

„Ano.“

Tomáš později po vyšetření dostal ode mne instrukce, jak se postarat o Štefka. Ten mne navštěvoval vždy s kluky od Matýska, kteří mi vozili obědy a večeře. Vždy jej pak vyháněly sestry z oddělení. Profesor si mne nechal deset dní v nemocnici, pak mne se zdviženým prstem a s varováním, abych se vyhýbal stresu, propustil.

Doma jsem se večer Štefka zeptal: „V nemocnici jsi mi řekl, že mne miluješ, jak jsi k tomu dospěl? Jak to víš, že mne miluješ, že to není jen nějaké poblouznění a že zítra nebo za týden nepotkáš někoho jiného a neřekneš to jemu?“

Vrhl na mne svůj smrtící pohled. „Jak možeš niečo také povedať, zomrel by som pre teba.“

„Proč jsi mi to neřekl, když jsme mluvili s tvou sestrou?“

„Neviem, asi som sa hanbil o tom hovoriť, takto priamo pred sestrou.“

„Tak jsi mi to mohl říct kdykoli později, ale ty jsi nikdy nic neřekl, ani když jsem se ti znovu vyznal, jak tě miluji, na posteli. Už tehdy mi pukalo srdce, stále jsem čekal, že mi to řekneš, ale ty nic, nechtěl jsem žít bez tvé lásky a nikdy ani nebudu.“

„Takže ten infarkt si mal len preto, že som ti nepovedal, že ťa ľúbim? Takže som to všetko zavinil ja?“

Byl z toho nešťastný a zkroušený, vypadal jako malé žadonící štěňátko, byl prostě k zulíbání a k pomilování. Ten infarkt za ten pohled stál. Musel jsem jej obejmout a pořádně přivinout a zulíbat. Ten kluk ve mně vyvolával neustále emoce, teď to byly ohromné návaly štěstí, touhy, slasti, radosti. Vedle něj pro mne přestával existovat okolní svět, nevěděl jsem, jestli se toho mám děsit, nebo štěstím rozplynout. Nepotřeboval jsem nikoho a nic, stačil mi Štefko, dotýkat se ho, hladit, líbat, objímat, nepotřeboval jsem s ním mít ani sex. No, ale když jsem zahlédl jeho kulaťoučkou prdelku, tak jsem byl ve vytržení. Musel jsem si sáhnout, pomačkat, pohladit ji.