Povídky

Zůstává přesně na kraji, vevnitř, ale ne dost vevnitř. Jako když někdo zůstane stát ve dveřích a není si jistej, jestli může jít dál. A všichni na něj čuměj a čekaj, co bude. Znervózňuje je to. Mě taky. Buďto pojď dál, nebo padej. Ale tohle – to je ta nejnesnesitelnějí a nejvíc vzrušující pozice ever. Klepu se jak ratlík a nos mi k tomu volizuje vysokej hnědej ridžbek.

Jel jsem z práce. Vystoupil jsem z metra a šel na stanici autobusu. Postávám a podíval jsem se na světelný displej, který ukazuje čas. Datum, přeskočilo to na čas – sedmnáct třicettři, pak teplota – koukal jsem: -0°C. Mínus nula. Záporná nula, co to je za blbost? Prateta by z toho určitě už odvozovala pánbůhvíco.

Zabořil jsem se do polštářů ve svém sofa a vyťukal stejně stručnou reakci. Že odpovídám profilu bez fotky, zapříčinil asi ten obrázkový příslib stříkání… Prozatím tedy vzájemné pozdravení se, něco na způsob, jako když se potkáte s někým cizím v baráku, dobrý den – dobrý den. Tady je ale samozřejmé si hned tykat. Spřízněni orientací. Připojil jsem prosbu, zda by se dotyčný ukázal. Ne vždy očekávám v těchto případech pozitivní odezvu. Každý to máme nějak, ovšem mnohdy se mi zejména u těchto ‚tajemných‘ připomene ono okřídlené „co se zdá divné, je divné.“ Ze srandy jsem ještě připsal větu: „…heh, vykládám si správně ten tvůj titulní řádek?“

Sundávám si tuniku, protože jsem se tou fyzickou námahou docela zahřál. Navíc nevidím důvod, proč zůstávat oblečený. Usměju se na otroka, který třeští oči na můj velký ohon, stojící jako svíce a pěkně objemné koule. Jsem na svou výbavu patřičně hrdý a dělá mi dobře, jak toho chlapečka zaujala. Brzo se s ní osobně seznámí, ale to ještě neví, anebo jistě doufá, že tak daleko jeho trest nedojde. Netuší ale, že veškeré bití bude jen začátek toho, co pro něj chystám. Jeho trestem nebude jen seřezaná zadnice, ale něco úplně jiného, lepšího.

Petr měl dlouho do noci o čem přemýšlet. Co se mu to Carli snažil říct? Co chtěl říct tím, že miloval svého přítele? Což může muž milovat muže? A smí se něco takového? A flétna z jadeitu… Pokud to není hudební nástroj, co tedy? Myslel tím slovem pán snad…?

Zvědavost ho táhla k té postavě. Udělal tedy pár kroků dopředu a začal rozeznávat detaily. Postava byla zahalená v jakémsi plášti s kapucí. Měla sklopenou hlavu a nebylo jí vidět do tváře. Dostal neodbytný pocit, že to mumlání přichází přímo od ní. Udělal ještě dva kroky vpřed, aby na ni lépe viděl, a najednou se ta hlava otočila přímo na něj. Uskočil vzad a hlasitě vyjekl.

O půlnoci jsme bouchli šampus a připili jsme si a pak se vyrojili před chatu pustit pár rachejtlí. Z vesnice už taky někdo střílel. Všimnul jsem si postavy před Sebastiánovou chatou. Stál tam a díval se na vybuchující barevné růžice… Sám… Když jsme se vrátili, tak jsem vzal otevřenou flašku se šampusem a dvě skleničky a vyrazil jsem k nedaleké chatě.

No a Eduard se opravdu nemohl dočkat. Jakmile se Míša dotknul jeho péra přes slipy, vydal ze sebe opravdu silný vzdech, přehlučený snad jen cinkáním zasílaných odměn. Byl jsem nadšený z toho, jak to takhle pěkně jde hned ze začátku, a těšil jsem se na pochvalu od šéfa. Jenže pak se to stalo.

Nechtěl jsem s ním mluvit, ne teď. Nechtěl jsem, aby věděl, že jsem tady byl celou dobu. Nevím proč. Lidé se pomalu trousí ven, povídají si a přejí si pěkné Vánoce. Sedím a ještě chvíli čekám, co kdyby na mě čekal venku. Vím, že nečeká, určitě hned utekl domů. Zůstal jsem tu poslední.

Byl jsi zvědavý. Pomalu jsem začal vodní masáž. Tobě se líbila. Koupelnou prolétl první, jemný vzdech. Tvé slastné vzdechnutí. Chvilku jsem tak pokračoval. Ty jsi jen zatínal svaly. Cítil jsem to. Byl jsi stále namáčklý na mé tělo. Cítil jsem, jak se ti zvýšil tep. Nechtěl jsem, aby naše hra byla ukončena tak brzy. Zvedl jsem se a vyzval tě k odchodu z vany. Pomalu jsi odlepil své mokré tělo od mého. Zvedl ses. Stoupl sis a překročil vanu.

Slzy mi tečú pri spomienke na deň, ktorý mi zmenil celý život. Neplaťem iba kvôli spomienkam, ale aj preto, že som práve pokazil pekný večer s Martinom. Utierajúc slzy sa prvýkrát pozriem na neho od začiatku môjho monológu.

„Co je?“ Maník se na něj odspoda díval, jako by nechápal. Asi něco vytušil. „Seš ňákej připosranej.“ „Ty vole,“ ozvalo se a nahoru vyletěly Emco – Mysli na zdraví, borůvkové a zasáhly ho málem do obličeje. „Píčus má dost energie na bitvu, ale na kuřbu ne?“ „Píčus ti vzkazuje: vyjebej si sám!“ a následoval nevybíravý stisk koulí.

Mrznou mi ruce, mrznou mi nohy, mrzne mi celé tělo. Chtěl bych, aby jeho zpěv nikdy neskončil, ale mé utrpení je větší a větší. Mé zkřehlé ruce se znovu a znovu pokoušejí o potlesk. Následně sbormistryně ohlásí poslední píseň. A mě zachvátí smutek. Ještě pár písní bych tu zimu vydržel. Chudák Vincent, dojde mi. On tam stojí skoro nehybně celou dobu. Musí mrznout mnohem víc.