Zajede mi pod dekou klidně rukou mezi nohy. „Jo, doslova,“ sevře můj ocas, kterej ve vteřině reaguje. Odkládám šálek s kafem, abych se nepolil, a zírám na toho svalnatýho boha vedle mě. Jsou Vánoce, nebo co? Splněnej sen! Stahuje ze mě deku. „Líbil ses mi od první chvíle, ale tohle prostě nesmím,“ usmívá se a sklání se k mýmu stojícímu péru.
Ticho vobčas přeruší jenom pád kamínku poskakujícího po skále v nekonečnejch vodrazech. A pak – něco jako vzlyknutí vodněkud ze shora. „Keve?!“ Ale ten už chrní a ve tváři má náramně slastnej výraz.
Byl jsem zoufalý a brečel jsem, ale můj křik nikdo neslyšel. Anebo slyšel a kašlal na mě. Netušil jsem, jak dlouho jsem tam zavřený, ale připadalo mi to jako dny. Měl jsem žízeň a mé ledviny už dávno přestaly překotně pracovat. Taky jsem měl hlad, ale to se dalo vydržet. Absolutní zoufalství a pocit, že mne pohřbili zaživa, ale bylo mým největším problémem. A pak halucinace. Mozek, kterému scházely vjemy, si je začal vymýšlet. Možná i proto jsem otevření dveří nejdřív vůbec nezaznamenal.
Nejdřív bych ale upozornil, že pokud ten deník svíráš v rukou a chystáš se ho teď hned vyhodit, nedělej to. Přerušil bys totiž řetězec lidí, kterým je tento deník určený. Přerušil bys řetězec lidí, kteří jsou důvody, proč můj život skončil. Ano…, pochopil jsi správně. Pokud ten deník držíš v ruce a ten před tebou dodržel pravidla, pak jsi jeden z příběhů, které mě připravily o sílu.
Sebastián vybere míč, odpálí ho přes síť. Kluk za sítí po něm sice skáče, až se rozplácne do písku, to už ale míč odskakuje ven z hřiště. Ten bod je dostane do finále. Filip vyskakuje do výšky, rozbíhá se k Sebastiánovi a objímá ho.
Zíral jsem na něj a mráz mi běhal po zádech. Bylo mi jasné, že zažiju něco nepředstavitelného a že se mi to nejspíš moc líbit nebude. V prvním okamžiku jsem měl sto chutí se otočit a zdrhnout. Byl to takový šílený iracionální impuls. Přitom jsem věděl, že dveře od bytu jsou zamčené a ven se prostě nedostanu. Navíc pokusem o útěk bych si všechno jen zhoršil.
Vzbudil jsem se. Přestože jsem byl zalezlý pod peřinou a namáčklý na Berta, byla mi zima. A navíc jsem měl pocit, že mě všechno bolí. Všechny svaly, klouby. Že mě snad bolí i vlasy. Zavrtěl jsem se a probudil tím Berta. Usmál se na mě a pohladil mě po zádech. Bolelo to, nějak jsem byl celej přecitlivělej. Bert se na mě starostlivě podíval: „Níťo, ty hicuješ! Máš určitě teplotu…“
Měl na rukou chirurgické rukavice a počínal si nesmírně opatrně a jemně. Kdyby to šlo, vrněl bych blahem. Ležel jsem na břiše, ruce a nohy doširoka rozhozené a užíval si dotyky hojivé chladivé mastičky na vnitřní straně stehen, na varlatech, mezi půlkami i na celé zadnici a pak nahoru po páteři na záda. Když byl ošetřovatel hotov, přikryl mi natřená místa gázou a pomohl mi se otočit, aby mohl pokračovat na přední straně mého těla. Ochotně jsem pokrčil a roztáhl nohy, aby se svýma rukama dostal do každého záhybu, do každého místečka a slastně jsem zavřel oči.
Běží mi myšlenky a všechny říkají, že jestli za něco zkusit zabojovat, je to o něj. Normálně stavím hráze, zdi, a druzí aby se přes ně dolovali ke mně, schovanému ve svém 'bezpečí'. Nevím o něm dohromady pořád skoro nic, ale na piedestalu už ho mám vystaveného. Ať řekne cokoliv, udělám to, rodí se ve mně odhodlání. Kdyby šlo o sex, bude to prubířský kámen. Ale včera se hlásil k tomu, že o úlety nestojí, tak to leda jako že mě tak nebere a byl bych výjimka pro první rande?
Dva dny to při zmatku ve službě zvládám, i když pokaždé, když jsem v Memorialu, mám sto chutí vyběhnout nahoru a navštívit ho. Pak si ale v duchu nafackuju, že jsem trapnej idiot, a kašlu na to. Třetí den mám ale volno a jako na potvoru mě osud, nebo mý podvědomí dovede přímo k nemocnici. Nedá mi spát! Pořád ve snech vidím ty jeho kolouší hnědý oči a vlnitý polodlouhý blond vlasy. Aspoň ho navštívím a popřeju mu hodně štěstí, protože přát mu zdraví nemá smysl.
Teprve teď to Ondrovi docvaklo. Nechtěl tomu ani věřit. Opravdu po něm chtějí, aby se zrovna on staral o sexuální potřeby nějakých chlapů. Ondra se pokusil veliteli vysvětlit, že muselo dojít k nějakému omylu. Není gay a jenom to pomyšlení, že by měl mít sex s mužem, je mu odporné. To je taky důvod, proč se na něco takového absolutně nehodí.
Borce tohle jeho podřízený škemrání očividně pořádně bere, a tak ho chytá za boky a začíná zase celkem nepravidelně přirážet. Divim se, že mu ještě takhle nalitýmu vůbec stojí, ale asi je to na dlouhou dobu jediný šukaní, který si může pořádně užít. Zmrdík už zase heká jako o život, vychází mu svým zadkem vstříc s teď už jasným cílem nechat ho pořádně se vystříkat. Vypadá to, že borec vůbec neprotestuje a tluče to do něj, seč může.
Kevin jí ze země podává ruku a evidentně je mu uplně fuk, že má přes rozkrok jen tak narychlo přehozený svoje triko. Von snad vůbec neni schopnej studu, zatimco já se tu červenám jak ředkvička zrovna vytažená z hlíny. Ale to je asi to poslední, co by Kláře vadilo. Dost nápadně visí pohledem na jeho vyzubenym úsměvu a namakanym potetovanym hrudníku a nemůže se vodtrhnout pohledem. Mám takový podezření, že na moji existenci asi v tu ránu stačila zapomenout.
Pár tahů rukou po mém ohonu a k tomu dráždění mé prostaty a já stříkal snad až do stropu a v obrovských křečích. Orgasmus se přeléval mým tělem jako obrovská příbojová vlna a já ho díky zavázaným očím prožíval mnohem intenzivněji. Po několika dnech abstinence jsem konečně cítil úlevu a připadal si jako v sedmém nebi. A vzápětí jsem ucítil pár tvrdých přírazů, zaškubání údu hluboko v mém nitru a instruktor byl hotov také.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že do Aleca nejsem celý blázen, ale nikdy jsem mu nic ani neznačil. Jel jsem ve vyjetých hetero kolejích. Při svém vzhledu jsem nikdy neměl problém sbalit nějakou pěknou kost, ale přitom jsem tajně snil, aby mě dominantní alfa samec Alexandr Welsch pěkně tvrdě vobtáhl. Byl gay, takže to nebylo zas až tak nesplnitelné přání. O mně si ale myslel, že jsem na holky, takže si na mě nikdy nic nezkusil. A já neměl kuráž dát mu najevo, že bych si dal říct. Náš vztah ustrnul někde mezi obchodním partnerstvím a kamarádstvím, na tom nejzoufalejším stupni potlačované touhy. Já ale nikdy nebudu mít odvahu Aleca sbalit, to vím jistě.
Zůstává přesně na kraji, vevnitř, ale ne dost vevnitř. Jako když někdo zůstane stát ve dveřích a není si jistej, jestli může jít dál. A všichni na něj čuměj a čekaj, co bude. Znervózňuje je to. Mě taky. Buďto pojď dál, nebo padej. Ale tohle – to je ta nejnesnesitelnějí a nejvíc vzrušující pozice ever. Klepu se jak ratlík a nos mi k tomu volizuje vysokej hnědej ridžbek.
Lékařská prohlídka nebyla to, nač bych vzpomínal rád. Většinu úkonů už jsem absolvoval víckrát, ale nakonec mi doktor pokynul, abych si lehnul na vyšetřovací lehátko. Promačkal mi břicho a pak mi ukázal, že mám dát nohy do třmenů nad lehátkem. Zatvářil jsem se dost vyděšeně a odmítavě, jenže instruktor, který při prohlídce asistoval, mě jen upozornil, že jestli to okamžitě neudělám, potrestá mě. Radši jsem poslechl, protože jeden průšvih za to zdržení se Seanem už mi pro dnešek stačil.
„Jacopo! Jacopo!“ volal otec. „Podařila se mi úžasná věc! Při stavbě za hradbami vykopali sochu fauna! Protože vědí, že my bychom mohli dát dobrou cenu, tak se ozvali nejdřív nám! Byl jsem se na ni podívat, je opravdu krásná! Koupil jsem ji hned, bez většího smlouvání, aby nám ji někdo nevyfoukl… Jen bude trochu problém ji dostat k ostatním…“
Ryan promluvil šestý den a hned tu noc vtrhla do našeho bytu zásahová jednotka SAS. Vojáci v černých kuklách vykopli dveře a prohnali se těmi třemi místnostmi jako tornádo. Řvali přitom jak na lesy a mávali kolem sebe zbraněmi. Bezohledně mě vytáhli z postele jen ve spodním prádle a praštili mnou o zem. „Kde máš bratra, ty sráči?“
Jel jsem z práce. Vystoupil jsem z metra a šel na stanici autobusu. Postávám a podíval jsem se na světelný displej, který ukazuje čas. Datum, přeskočilo to na čas – sedmnáct třicettři, pak teplota – koukal jsem: -0°C. Mínus nula. Záporná nula, co to je za blbost? Prateta by z toho určitě už odvozovala pánbůhvíco.
Byla to neuvěřitelná situace. A že to nebylo poprvé, co na mladého skláře někdo vyzývavě vystrčil zadek. Ale tohle byl ten největší parchant z jejich ročníku, namachrovaný a nad věcí – a teď s kalhotama u kotníků, opřený o stůl a s popálenou prdelí. Poslušně čekající na natření. Vlastně ani neměl moc na výběr. Zato sklář měl. Ten sakra měl na výběr.
„Tebe som už stokrát povedal, že ešte raz to urobíš, tak z teba vymlátim dušu, ty neschopný dement vyjebaný, nie si mi tu na nič, nie je z teba žiaden úžitok, si obyčajný kus hovna, čo sa dokáže len voziť po mladých a honiť si na nich kokot a masírovať si na nich ego, lebo žiadne nemáš, ty osratá piča! No poď, fajči mi môj kokot, ty sráč, ukáž, či aspoň to vieš poriadne!"
Levan nechtěl čekat, vyšel do salonku, nikde nikdo. Všichni ve svých pokojích. Mohli by se Sebastianem jít bez nich, ale oni jsou teď jejich nejbližší. Mohou se na ně spolehnout. Zaklepal na dveře upírů a pak lykanů. Upíři byli venku hned, Kail s Markem za chvilku po nich. Levan v krátkosti vysvětlil, o co jde, ukázal tetování. Vyšli před hlavní dveře, vojáci tam stáli.
Zabořil jsem se do polštářů ve svém sofa a vyťukal stejně stručnou reakci. Že odpovídám profilu bez fotky, zapříčinil asi ten obrázkový příslib stříkání… Prozatím tedy vzájemné pozdravení se, něco na způsob, jako když se potkáte s někým cizím v baráku, dobrý den – dobrý den. Tady je ale samozřejmé si hned tykat. Spřízněni orientací. Připojil jsem prosbu, zda by se dotyčný ukázal. Ne vždy očekávám v těchto případech pozitivní odezvu. Každý to máme nějak, ovšem mnohdy se mi zejména u těchto ‚tajemných‘ připomene ono okřídlené „co se zdá divné, je divné.“ Ze srandy jsem ještě připsal větu: „…heh, vykládám si správně ten tvůj titulní řádek?“
Ráno nás vzbudilo zazvonění Bertova telefonu. Nátáhl se pro něj: „Ano? Jo, ani nevim… Tak jo, dobře, měj se!“ „Kdo to byl?“ „Věrka. Nedostane se do práce, nic nejezdí, je sněhová kalamita.“ Vyhrabal jsem se zpod peřiny a šel se podívat k oknu. To, co padalo z nebe, to nebyly vločky, to byly snad vatové chomáčky. Sníh už skoro po okno. „No jo, jsme tu zachumelený jako Broučci! Co budeme dělat?“
Strana 72 z 100
