Filtr povídek

Nedá se říct, že by byl nějak marnej, vo tom žádná, v tý díře, vodkud se vyloup, musel být za eso. A hnát se na těch pár zbývajících měsíců do staršího dorostu, kde to nezná, to chce fakt koule. Vlastně ho chápu, taky bych nehodil nohy nahoru… Jenže ten buránek zaručeně neví, kde je jeho místo. Machruje vod první minuty, co přišel, a to je fakt přinejmenším na přesdržku.

Ne, nehrajem si na uražený, to ani jeden nemá moc v povaze (nebo jsem si to vo sobě aspoň myslel) – ale už vůbec ne přetvařování se před sebou. A ta nálada je prostě dneska už ňák tak pryč. Takže při večeři prohodíme pár slov, po jídle cejtíme, že asi voba voceníme spíš klid na dodělání restů a tak než společný zkouknutí seriálu. I tu sprchu si hodíme každej zvlášť (a to je teda co říct, jsme do společnýho sprchování jinak dost ujetý).

Vzduch po horkém dni pomalu chladne, nepohne se ani lísteček, prohřátý terén sálá. U vjezdu do lesoparku Průhledy drží stráž dva košaté buky. Reflektory rozmístěné v trávě osvětlují jejich koruny zespodu a dodávají jim surreálný scénický ráz. Zrcadlovoz projede mezi nimi a ocitne se v parku. Reflektory vozu zhasnou. Rudý pás koncových světel zmizí. I dlouhá světelná vlnovka na boku automobilu, která dosud měnila barvy, se vypne. Osazenstvo vjíždí do světa bez umělých světel. Jediným zdrojem světla je nyní magický měsíc. 

Zase si lehl do trávy a ruce si dal pod hlavu. Díval se na mě a usmíval se. Měl unavený pohled, ale v očích mu běhaly jiskřičky. Zadíval jsem se na jeho podpaží, která mi vystavoval. Chloupky v jeho hnízdečcích byly úplně mokré a kůže se třpytila potem. Cítil jsem v kalhotách, jak se mi zvedá péro. Sáhl jsem Markovi do chloupků a několikrát je něžně pohladil. Přivoněl jsem si k prstům. Intenzivně a omamně voněly Markem. Přitiskl jsem prsty k nosu a zhluboka z nich Markovu vůni nasál.

Nikdo jiný nedonutil mé srdce bít tak silně. Jen Oliver.

I když Sam ten vánoční shon neměl rád a svátky by raději proležel v posteli, na stromku si vždy zakládal. A jelikož on nikam nemůže, oni skloubí dvě věci do jedné. Vánoční L.A. bylo vždy nádherné a věřil tomu, že se jim bude líbit. Aspoň nějaký symbol, když u nich se sněhu moc nedočkají. Teda, záleží, kde taky zrovna jsou.

Zlatá neděle. Seděl jsem v teplákovce na zemi a s povyplazeným jazykem jsem balil dárky. Byl jsem docela zvědavej, co bude Bert říkat. Koupil jsem mu přívěsek na krk – hladkej kulatej řemínek z černý kůže a na něm ocelová destička, do který je laserem vypálenej takovej kroucenej keltskej vzor. Moc se mi to líbilo, když jsem to viděl, a když si představím, jak to visí Bertovi na krku, černej řemínek v černejch chlupech a odlesky toho přívěsku mezi chlupatejma pahorkama prsních svalů… Jo, já jdu do kolen už při tý představě. A až se nade mnou skloní a ten přívěsek se rozhoupe při jeho pohybech… Přestal jsem balit, jak jsem se zasnil. Sakra, kde je Bert?

Během noci se mi nepovede zabrat ani na pitomou vteřinu. Jsem ze všeho úplně maximálně zmatený, rozhozený…, nedokážu to prostě vstřebat…, pospojovat si to…, natož abych snad našel nějaký východisko. Myšlenky se mi cyklují samy do sebe, vzpomínky se motají s představama a ani na chviličku nejsem schopný z tohohle uvažujícího procesu vybřednout, ani na chviličku mě z toho nevysvobodí spánek.

Strach je hodně užitečná emoce, která, řídě většinu našeho konání, nám po celá tisíciletí pomáhá přežít a dělá to víc než dobře. Jediná věc, kterou nemůžeme nikdy získat, pokud se naopak svých strachů nezbavíme, je opravdová láska. Láska nám totiž vždy nakonec ublíží a my to předem dobře víme, právě proto je to pokaždé tak těžké.

Do penzionu V Lese, což je ve skutečnosti dokonale vybavený hotel pro rekreační pobyty mužomilovných mužů, uprostřed přírodního parku, v náruči okouzlující přírody, se jezdí s úmyslem nabažit se mezimužského erotického života. Všichni hosté to vědí a všichni to chtějí. A proto si všichni od začátku vybírají to, co chtějí, přesněji toho, koho chtějí.

Rozsvítil jsem tlumené světlo a lehl si na postel. Díval jsem se na Marka. Jak otevírá láhev a nalévá víno, jak vidličkou loví olivy a přendává je do misky. Rád jsem ho pozoroval. Připadalo mi, že Marek umí všechno. Všechno, do čeho se pustil, dělal s takovou jakoby jistotou a samozřejmostí.

Březen uběhl jako voda a stejně tak rychle ubíhal i duben, venku se oteplovalo a mně připadalo, že už jsem snad konečně vyrovnaný. Vyrovnaný s rozchodem s Oliverem. Vyrovnaný s tím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho. Že už nikdy nebudu milovat. A že svět se kvůli tomu pravděpodobně nezboří. Ale ani v nejmenším to neznamenalo, že bych zapomněl.

„Nastupuju do nové práce. Ta stará mě začala docela zmáhat a finančně na tom budu v té druhé firmě o dost líp,“ odpověděl mu doufaje, že se jeho detektiv nebude moc vyptávat. Štědrý den byl za necelý týden a on měl den před ním pohovor s novým šéfem, vysvětlil mu pak.