Vtom mu brousek sjel z ostří, to se otočilo a jen tak tak že se nezařízlo do Olivierova zápěstí. Myšlenky na krásné tělo okamžitě zmizely a on leknutím upustil brusný kámen. Adrenalin mu v tu chvíli vystoupal tak, až se mu zatmělo před očima. Toto se mu ještě nikdy nestalo, nikdy! Dobře věděl, jak moc umí být kosa nebezpečná, a on místo toho, aby dával pozor, čumí na kluka. Jednou ho ten Pražák přivede do hrobu, doslova. Ačkoliv v této chvíli si za své selhání mohl jenom on sám. A dobře to věděl.
„Jsi podvodník, miláčku,“ řekl mu v autě. A pak znovu doma, mnohem přísněji a už jako součást předehry. Tom se bránil, že on nic, že si přece nemůže dát s každým panáka, když se celou dobu stejně těší na tohle – položil mu ruce kolem krku, a na tohle – políbil ho…
Andy měl na jazyku slova o tom, aby se neopovažoval mu dávat nějaké rady, ale rozmyslel si to. Vnímal mužovu ruku ve svých vlasech a tělem se mu zvolna rozlévalo teplo. Zvedl hlavu. Přímo před očima měl krk s výrazným ohryzkem a nad ním spodní čelist pokrytou tmavým strništěm. Chvíli fascinovaně zíral a pak udělal něco, co mu připadalo sice bláznivé, ale současně více než vhodné. Přejel si jazykem přes rty a pak Rizovi olízl hranu čelisti.
"Bolí to?" zeptal jsem se, když mi do ruky dal smotaný provaz na ohmatání. "To záleží," odvětil. "Jde o to, co bude mým cílem. A co budeš ty chtít. Můžu si s tebou jen tak hrát a pak ti zaručuju, že to bude zatraceně příjemné. Můžu si tě znehybnit do určité pozice, což už může být poměrně nepříjemné. A taky tě můžu mučit svázáním do hodně bolestivé pozice. Variant je opravdu mnoho." "A budu si to moct vyzkoušet?" "Vyzkoušíš si všechno, co tě bude lákat, Eriku, proto ti to ukazuju," odpověděl a provaz vrátil zpět mezi ostatní.
V pátek odpoledne visel Šimon rozpažený z kruhů jen v upnutých šortkách. Ve svalech svázaných naběhlými žílami už měl půl druhé hodiny. Dneska makal víc než jindy, protože hlavou mu protékaly myšlenky na jeho profesora. Od prvního dne se mu tam zabydlel a griloval mozek erotickými představami. Nejčastěji ho viděl nahého ve své posteli, jak se probouzí po takřka probděné noci. Vlasy rozcuchané, tělo voňavé a zadek rozdrážděný.
„Brácha, proboha, ty seš vůl. Jak sis něco takovýho mohl myslet?! A já věřil, že ty jsi tu ten starší a rozumnější,“ kroutil hlavou Daniel nad blbostí svého bratra.
Pořád tomu nemohl uvěřit. Oni dva a spolu. Oficiálně spolu. Větroplach Míša a hračička Max. Oba zůstávali věrní kavárně Poseidon, ve které se dali dohromady, oba stále měli důvod objevovat nové věci, oběma jim do všeho kecala jejich milovaná kámoška Kristýna, díky které se naučili zamykat ateliér, a oba společně řešili všechno, co jim vítr přinesl pod nos.
Jenže Šimon nemohl tušit, jaké následky to může mít pro majitele onoho lože. Tomu nyní opět začala tělem proudit horká krev jen při pomyšlení, co s ním udělá krásné snědé tělo přitisknuté těsně na tom jeho. Nedělal si iluze, že by to šlo vyřešit jinak na jeho malé posteli, a ani si nechtěl nalhávat, že by mu to vadilo. Jen měl obavy, co se stane, jestli ho tělo zradí a jeho spolunocležník na to přijde. Dobře si pamatoval na narážky, kterých se mu dostávalo, když jeho vlastní kamarádi zjistili, že preferuje muže. Tohle tajemství ale naštěstí zůstalo v Paříži.
Je mi vlastně jedno, kam ho strčim. Hlavně že někam. Z práce totiž bejvam hrozně nadrženej. Bojíš se zeptat, abys nedopad’ jako číča? Klídek, řeknu ti to sám. Ne že bych teda chlapa nikdy nevojel. A ty nevypadáš úplně špatně, kámo.
„Hele, a tak… mohl bych se přidat?“ troufl jsem si navrhnout, když jsme se, už v naší čtvrti, pěšky blížili ke křižovatce, na který jsem věděl, že se naše cesty rozdělí. „Jasně, to bude skvělý!“ zaradoval se a hned vytáhl z kapsy mobil, abysme si mohli vyměnit kontakty. A když jsme se na sebe ten večer podívali naposledy… a usmáli se… a řekli si „tak zatím“, tělem mi proběhlo takový… hřejivý zašimrání. Jako kdybych už dopředu tušil, že to fakticky bude skvělý. Nejenom to kino. Ale všecko.
"Seš ten nejnetrpělivější člověk, jakého jsem kdy poznal," zamručel, ale navzdory svým slovům si mě za pas přitáhl blíž. "Nemám ten pocit," zamumlal jsem mu do rtů. "Čekal jsem dost dlouho." "Máš se o trpělivosti ještě hodně co učit," odvětil a jedním rychlým chvatem si mě přetočil na záda pod sebe. Chytil mi obě ruce a přišpendlil je jednou rukou nad mou hlavou. V tu chvíli jsem pocítil horkost a začalo mi mravenčit v podbřišku.
Radim vběhl do výtahu, stihl to těsně. Mrknul na číselník, ale jeho patro už svítilo. Zaskočeně se podíval na druhou osobu. Byl to ten kluk, co mu minule donesl jídlo. Zkoumavě ho sjel pohledem, zabalený v kabátě, teplou šálu kolem krku, usmíval se. Radim se pozorně podíval do mladíkových očí, zaznamenal něco. Nestihl ale řešit, co vlastně, klučina sklopil pohled.
„Hele, ty můj Ježíšku. Ty právě teď dostaneš jedinej dárek, a to letenku přímo do postele,“ chytil jsem Nika za ramena, otočil ho k sobě zády a násilím tlačil do ložnice. Jo, to si s bráchou vyřídím. Opít mi přítele na Štědrý den. To se dělá?
Všetkou svojou silou otváram dvere na tom zničenom čiernom aute. Vidím ho. Je v bezvedomí. Neviem sa rozhodnúť, mám ho z auta vytiahnuť? Čo ak mu ešte viac ublížim? Počujem, že sanitka je na ceste, kričí to ten, čo nehodu spôsobil. Pohľadom skontrolujem muža v aute. Nechcem sa ho dotknúť. Čo ak má niečo s krkom alebo chrbticou? Nedýcha.
Před očima se Šimonovi opět objevil výraz, který po něm černovlasý hodil, když slyšel, kdo je. Tak překvapený, zároveň ale možná krapet bolestný… A to v Šimonovi budilo něco zvláštního a rozhodně ne požadovaného. Strach. Možná šlo o nějaký přirozený ochranitelský pud, brunet pak ale rozhodně nechápal, proč se mu to dělo zrovna v přítomnosti toho nesnesitelného muže. A přesto stačil jeden pohled plný bolesti a v Šimonovi se naráz spustily laviny otázek. A co bylo nejděsivější, část jeho samého si přála vstát, jít do té prokleté koupelny a přesvědčit se, že je majitel domku v pořádku.
„Nedal jsem ti pyžamo proto, aby sis ho hned oblékl,“ vzal po chvíli Marcovi z ruky své pyžamo, které mu předtím položil na stoličku. Marco se styděl, ale spíš za své vzrušení než za co jiného. Nechal se vzít za ruku a odvést k posteli.
Již uplynulo několik dní z druhé půlky našich prázdnin, když jsme definitivně učinili zásadní rozhodnutí. Vezmeme se se vší parádou, abychom studovali už jako manželé. Samozřejmě, že nebudeme přebývat na kolejích, ale seženeme si podnájem. Po tomto rozhodnutí jsme tuto informaci zavolali našim.
Měl jsem pocit, že se na mě dívá neskutečně dlouho. Připadalo mi to jako celé minuty. Hodiny. "Chceš ještě něco dodat?" zeptal se ledově klidným hlasem, který se plížil tím tíživým tichem panujícím mezi námi jako duch. Srdce se mi divoce rozbušilo a v krku se mi usadil knedlík. Stěží jsem dokázal dýchat. A to se na mě jen díval, nic víc. "Ne," hlesl jsem. Byl tak blízko. A já seděl na svém místě jako zařezaný, ruce i nohy olověné a srdce zažívající jeden malý infarkt za druhým.
Nečekaný zvuk, který doprovázel vpád neznámého návštěvníka, ho rychle přivolal do bdění. Když otevřel oči, spatřil na své podlaze malého kluka, ruce a nohy do krve sedřené pouty, v obličeji čerstvé rány. Než se vůbec pohnul, zaslechl stařec z ulice hlasy. Tvář se mu stáhla hněvem. Ihned věděl, kterému obchodníkovi utekl otrok a také proč. Vyděšené oči zlatohnědé barvy, v jejichž koutcích se třpytily slzičky, ho sledovaly s obavou a lehkou odevzdaností.
„Možná jo, možná ne. Proč jsi vybral zrovna tohle, a ne školu smyku? Bože… Nechci raději vědět, co máš pro mě nachystané na Ježíška,“ povzdechl si a svěsil ruce. Odpověděl jsem mu jen, že kdybych zvolil to druhé, nebyl by to trest, ale dárek.
„To si jako stěžuješ?“ přimhouřil na něj Kamil oči. „To bych si nedovolil,“ zlobil Ben. „Mně to tak ale trochu zní… Každopádně, to si vyřídíme zítra! Nebo nejpozdějc ve středu, kdybych to zítra nestihl!“ Nebo si to s tebou vyřídím v rámci toho narozeninovýho překvápka, počkej jenom!
Ale co vlastně čekal? Že se včera v noci proměnil někde v lese v normálního kluka? To byla přesně ta jeho naivita, kterou včera vzpomínal. Promnul si kořen nosu, sebral mokrou peřinu i polštář a vyšel z ložnice, na tváři ledovější výraz než voda ze studny. Viděl koutkem oka, jak se jeho host cpe chlebem s máslem a medem, a v tu chvíli měl chuť mu ten krajíc naplácnout namazanou stranou na tvář a pak jeho hlavu strčit do úlu. Přesto kolem něj beze slov prošel a přehodil mokré peřiny přes hambálky nad kamny. Ani se neotočil a rychle odcházel ven nakrmit králíky a slepice.
Měl bych zvolnit, připomenul si jako už několikrát. Tom si jinak čas uspořádat nemůže, ale on by mohl. Ale dneska, dneska budou celý večer a celou noc spolu. A ráno se vzbudí a nebude muset odcházet.
Projela mi tělem nová, silnější vlna vzrušení. Jo, tohle bylo ono. Nechat ho určovat, jak to má probíhat, mě dostávalo o level vejš. Přestal jsem myslet na to, co budu dělat potom, a soustředil se jenom na něj.
"Můžu ti nějak pomoct?" sjel mě nedůvěřivě pohledem. "Já…," vydechl jsem. Těch pár vteřin prodlevy stačilo k tomu, abych opět znejistěl. Hudba skrz zavřené dveře duněla, ale cítil jsem se tak podivně odříznutý od všeho opravdového, že jsem si dovolil udělat dva kroky blíže k němu. "Jsi v pohodě?" zeptal se pobaveně. "Zdá se mi, že jsi trochu… přebral." "Jo, to asi jo," uchechtl jsem se sám nad sebou. Opilý, po jednom jediném snu zoufale chtivý po vlastním šéfovi, kterého znám sotva pár týdnů… Neměl jsem být na co pyšný.
Strana 41 z 95
