Filtr povídek

Přede mnou šla spolužačka Klára, kterou doprovázel její přítel. Každou chvilku měla jít na potítko, takže jsem se nedivil, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít. On ji objímal kolem ramen, pokoušel se ji uklidnit a opakoval jí, "že se to učila tolik měsíců, tak není možné, aby to neudělala, vždyť to umí i pozpátku". No dobrý den, já se učil měsíc, z čehož první dva týdny jen velmi sporadicky. Jsem v prdeli. Další myšlenka, která se mi vloudila do hlavy, ačkoliv jsem se ji neúspěšně snažil vytlačit, byla, jak super by bylo mít s sebou taky takovou podporu. Toho určitého člověka, jehož objetí by mě udělalo nekonečně šťastným.

Stočil jsem oči ke klukovi, kterej mě obsluhoval. Štíhlej blonďák, jen o málo menší než já, do čela patka nabarvená nazeleno. Docela mu to slušelo. Ale kouknul se mi do očí a já byl v tu chvíli mimo. Modrý oči s takovejma nějakejma jiskřičkama, ty oči vypadaly strašně radostně a odvázaně. Prostě mě dostaly. Málem jsem neřek svoji objednávku. Vytáh jsem peněženku a podal mu bankovku a pořád koukal na ty oči: „To je dobrý…“

Vlastně ani neví, proč tu stojí. Teda, jasně, ví. V rámci objektivních příčin (tenhle termín fakt od jisté doby nesnáší!) mu totiž bylo zhruba před třemi měsíci vysvětleno, že by se sebou měl něco dělat. Vysvětleno mu to bylo rázně všemi lidmi okolo, hromadně a bez možnosti odmlouvat. Přitom všechno bylo v pohodě, žádnou intervenci nepotřeboval.

Ošemetná věc je ta pravda, málokdo má odvahu ji říkat a stejně tak málokdo má chuť ji opravdu slyšet. Pokud už po tom skutečně zatoužíte, ptejte se malých dětí nebo starců, ti první ještě nevědí, jak je nebezpečná, a těm druhým je to už jedno.

Tahem ho přiměl zvednout levou nohu tak vysoko, až ji chodidlem zapřel o opěradlo gauče. Ta vypjatá poloha ho nutila nadlehčit se na špičce stojné nohy, ale nebyla nijak zvlášť nepohodlná. Pro něj ne. Aby si dopřál ještě víc pohodlí, zapřel se rukou o pokrčené koleno a trochu vystrčil zadek. Druhou ruku nechal volně viset podél těla.

Když Carlova přezdívka kolem půl pátý konečně zezelená, připadám si trochu jako feťák, co se konečně dočkal svý dávky: tělem mi projede chvění doprovázený hřejivým pocitem, úleva, nedočkavost, natěšenost, radost… A zároveň cítím, jak se mi na tváři usazuje široký úsměv. Který hned tak někdo nesmaže.

Bavilo mě ho pozorovat. Byl plně soustředěný a věděl, co chce. Když se pro něco natahoval, pozoroval jsem jeho krásně vytvarovaná chlupatá lýtka, svaly na jeho pažích, snažil jsem se zahlédnout dolíčky pod nimi nebo aspoň kousek pupíku, který mě tak vzrušoval. Marek to věděl a občas se krásně usmál a lišácky na mě zamrkal.

Do krku se mi nahrnula žluč. "Č-červená," vydoloval jsem ze sebe. "Omlouvám se, není mi dobře, musím… musím —" Vystřelil jsem na nohy a vběhl do koupelny. Prudce jsem za sebou zabouchl dveře, po cestě k záchodu ze sebe serval obojek, a jen co jsem dopadl na kolena k záchodové míse, vyzvracel jsem snad celý obsah svého žaludku. Dávil jsem se, žaludeční šťávy mě pálily v krku i nose a po tvářích mi stékaly horké slzy.

Roman seděl zaražený a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře. Od těch špatných až po ty možné dobré, než se vrátil zpět do reality a kouknul na Sama, jak se před ním schovává se sklopenou hlavou. I když na něj nechtěl tlačit, stejně ho nakonec znovu pobídnul.

A teprve po tomhle se objevil on. Adam. U toho bazénu, kde mi ukázal, že pod tou jeho namachrovanou schránkou, která byla svým způsobem sexy, je někdo, kdo si všímá, komu není všechno jedno. A mě tím dostal do kolen.

Já na pravé, on na levé jsme měli každý po jedné z jeho rukavic. Dlouhé prohřáté prsty propletl mými ztuhle promrzlými a tak je vložil do kapsy své bundy. Díky tomu jsme šli vedle sebe v bezprostřední blízkosti a vzájemně jsme jeden druhého zahřívali. Celou cestu až ke starému hřbitovu už jsme ale nepromluvili ani slovo. Jen jsme kráčeli tichým zasněženým hájem a hladili se palci.

Jsou v životě dny, a není jich málo, kdy lámeme, čtouce novinové titulky, nad světem hůl, ale svět se stejně tak nějak šine dál, bez ohledu na všechna ta zemětřesení, povodně a epidemie, protože ve skutečnosti jsou to jenom kulisy. To opravdu světodějné jsou neobyčejné příběhy obyčejných lidí, to my a naše každodenní rozhodnutí máme jediní schopnost posouvat svět dál.

Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.