Filtr povídek

Když Carlova přezdívka kolem půl pátý konečně zezelená, připadám si trochu jako feťák, co se konečně dočkal svý dávky: tělem mi projede chvění doprovázený hřejivým pocitem, úleva, nedočkavost, natěšenost, radost… A zároveň cítím, jak se mi na tváři usazuje široký úsměv. Který hned tak někdo nesmaže.

Bavilo mě ho pozorovat. Byl plně soustředěný a věděl, co chce. Když se pro něco natahoval, pozoroval jsem jeho krásně vytvarovaná chlupatá lýtka, svaly na jeho pažích, snažil jsem se zahlédnout dolíčky pod nimi nebo aspoň kousek pupíku, který mě tak vzrušoval. Marek to věděl a občas se krásně usmál a lišácky na mě zamrkal.

Do krku se mi nahrnula žluč. "Č-červená," vydoloval jsem ze sebe. "Omlouvám se, není mi dobře, musím… musím —" Vystřelil jsem na nohy a vběhl do koupelny. Prudce jsem za sebou zabouchl dveře, po cestě k záchodu ze sebe serval obojek, a jen co jsem dopadl na kolena k záchodové míse, vyzvracel jsem snad celý obsah svého žaludku. Dávil jsem se, žaludeční šťávy mě pálily v krku i nose a po tvářích mi stékaly horké slzy.

Roman seděl zaražený a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře. Od těch špatných až po ty možné dobré, než se vrátil zpět do reality a kouknul na Sama, jak se před ním schovává se sklopenou hlavou. I když na něj nechtěl tlačit, stejně ho nakonec znovu pobídnul.

A teprve po tomhle se objevil on. Adam. U toho bazénu, kde mi ukázal, že pod tou jeho namachrovanou schránkou, která byla svým způsobem sexy, je někdo, kdo si všímá, komu není všechno jedno. A mě tím dostal do kolen.

Já na pravé, on na levé jsme měli každý po jedné z jeho rukavic. Dlouhé prohřáté prsty propletl mými ztuhle promrzlými a tak je vložil do kapsy své bundy. Díky tomu jsme šli vedle sebe v bezprostřední blízkosti a vzájemně jsme jeden druhého zahřívali. Celou cestu až ke starému hřbitovu už jsme ale nepromluvili ani slovo. Jen jsme kráčeli tichým zasněženým hájem a hladili se palci.

Jsou v životě dny, a není jich málo, kdy lámeme, čtouce novinové titulky, nad světem hůl, ale svět se stejně tak nějak šine dál, bez ohledu na všechna ta zemětřesení, povodně a epidemie, protože ve skutečnosti jsou to jenom kulisy. To opravdu světodějné jsou neobyčejné příběhy obyčejných lidí, to my a naše každodenní rozhodnutí máme jediní schopnost posouvat svět dál.

Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.

Rozběhl jsem k nástupišti a nedočkavě vyhlížel vlak. Objevil se v zatáčce, nekonečně pomalu se přibližoval. Konečně se ozvalo ohlušující skřípění brzd. Vlak zastavil a trhnul sebou. Začaly se otevírat všechny dveře a z nich vystupovat cestující. Snažil jsme se najít Marka v davu.

"Do hajzlu," vydechl jsem rozechvěle a skryl svou tvář do dlaní. "Ne, to ne…" Sotva jsem se držel na nohou, když jsem vyšel ven. Vytáhl jsem z kapsy telefon, který ukazoval, že bylo chvilku po desáté. Taktéž se dost ochladilo, takže mi v tom slabém svetru byla celkem zima, jelikož jsem se ale chvěl i tak, nepoznal jsem rozdíl. Nejistým krokem jsem se vydal k metru a snažil se uklidnit svůj dech, který se neustále zadrhával. Tlačilo mě na hrudníku, přímo bolelo, a já si nebyl jistý, zda to bylo těmi zadržovanými vzlyky, nepravidelným dechem nebo zlomeným srdcem.

Slyšel dva mužské hlasy a smích vycházející z místnosti. Oba je moc dobře znal. S třesoucími se koleny se zastavil ve futrech kuchyňky a nevěřícně pohlédl do Romanovy tváře. „Romane?“ zašeptal Sam potichu, jako by se bál, že kdyby jeho jméno vyslovil nahlas, vypařil by se.

Brunet se usmál ještě víc a pevněji si na sebe natiskl tělíčko před sebou. Olivierovi by to neřekl, tušil, že by nebyl nadšený, ale miloval, jak byl v určitých chvílích drobný a křehoučký, přestože měl tělo pevné a svalnaté. Miloval smět ho takhle objímat a pomyslně chránit před vším možným, miloval, jak se k němu mohl sklánět při polibcích a líbat ho do vlasů. Tohle všechno se mu šíleně líbilo. Věděl, že co se síly týkalo, byl Olivier před ním, byl obecně dominantnější, a to mu brunet ani brát nechtěl, ale přesto by se těchhle momentů nikdy nedokázal vzdát. Rád se nechával nosit a milovat, ale byl taky rád, že se černovlásek nezlobil, když jej občas tiskl a opečovával, když se o něj taky chtěl postarat. Miloval to.

„Cos mu udělal?“ roznesl se předsálím vyčítavý tón, když do něj vtrhla Monika. „Komu?“ zeptal jsem se podiveně, jako bych neprovedl vůbec nic špatného, ačkoli jsem si byl svého provinění moc dobře vědom. Otočil jsem se k ní. V jejím výrazu jsem si všiml opravdové naštvanosti. „Komu asi?“ vyhrkla na mě.