Gay povídky

„Neplatí mi za sex. Máme medzi sebou určitý druh… proste vzťah. Ale to je jedno. No tak ten chlap, čo bol s ním…, mal by záujem o spoločnosť…, o tvoju spoločnosť.“ Viktorovi zabehla slina. Prudko sa nadýchol a rozkašľal. Pár ďalších cestujúcich na neho upriamilo svoju pozornosť. Viktor sa znova narovnal. „Čo? Veď to bol krásny chlap…, takí ako on… za to nemusia platiť?“ 

Svatý Valentýn – nejhloupější a nejsentimentálnější svátek, jaký mohli v Americe vymyslet. Nikdy jsem dost dobře nechápal všechna ta srdíčka, medvídky a přáníčka. Rozněžnělé dvojice, mrznoucí v parcích nebo spěchající na večeři do natřískaných restaurací. Nechápal jsem účel toho svátku a neměl jsem ho rád. Vždyť lidé se milují po celý rok. Nebo se mýlím? Ale co já tady mohu filozofovat, mě nikdy ještě láska nepotkala, nepočítám-li pár jednorázovek nebo chabých týdenních pokusů, které končívaly většinou fiaskem.

„Ugh! Dnes nebudu mít svůj den,“ napadlo ho hned po probuzení. Ranní pohled do zrcadla mu tuhle teorii potvrdil. Vypadal jako obrázek. Od Piccasa. V odraze na něj koukala divná, zubatá šmouha a on si pro jistotu zkontroloval, jestli nemá oko v podpaží. Fajn, bylo třeba s tím něco dělat – povinnosti nepočkají. Sprcha, cereálie, honem popadnout kolo a vzhůru do školy.

Kousek od lesa je maličké městečko, ve kterém stojí továrna, a v ní pracují dva bratři, Jan a Marián. Chlapci to jsou jako lusk, příroda na nich rozhodně nešetřila. Ten den jako každý jiný po práci vyrazili k domovu v sousední vesnici na druhé straně lesa. Nasedli do autobusu a už se těšili na večeři i postel. Osud s přírodou však byli proti. Když bratři měli přejet po jediném mostě přes jedinou řeku v kraji, zjistili, že dlouhotrvající deště rozvodnily tok a ten strhnul most. Jak se teď dostanou domů?

Po týdnu noc o samotě. Nemohl jsem pořádně usnout. Moje postel se mi zdála přehnaně velká a náruč zoufale prázdná. Vlastně to měly být noci dvě, ale ráno přišel Damián jako obvykle s notebookem a obrovskými kruhy pod očima.

A víte, co? Já nad tím vážně nechci přemýšlet. Už ne. Znova už prostě ne. Žádný co by kdyby, žádný že jsme volové oba. Žádný, že to je celé jak z nějaké ujeté telenovely. Lidi se chovají jako blbci docela často. Proto teď hodlám udržet si chladnou hlavu a soustředit se na přítomnost a budoucnost po boku Sáry.

Teď se on se zatajeným dechem díval na modré oči, které poprvé spočinuly na jeho výtvoru. Svou práci měl rád, považoval se za umělce a velmi si zakládal na tom, že vždy splní klientovo přání. Nevěděl proč, ale měl pocit, že tohle je pro mladíka velmi důležité. A tak pocítil neskonalou úlevu a radost, když se Honza usmál. Dokonce mu sklouzla slzička po tváři. „Nádherný,“ vydechl.

„Nejsem zmrzlej, mám jenom studený ruce,“ hádá se a znovu je vytáhne z kapes a promne si je. Nasucho polknu. Pohled na ty jeho zkřehlý prsty ve mně probouzí… no… prostě šílenou chuť vzít jeho ruce do svejch… a zahřívat mu je…

“Jocksy,” vyhrknu ze sebe, “jmenuje se to jocksy.” “A jak se to píše? Mohl byste mi to napsat?” ptá se soused, jako by si nedokázal zapamatovat šest písmen. Bude mu zhruba čtyřicet, alzheimra očividně nemá, ale abych už měl tuto trapnou situaci za sebou, jdu pro tužku a papír, mobil si prý nevzal. Zrovna se skláním pro propisku, když slyším klapnout dveře a soused už stojí za mnou.

Naprázdno polkl. Dobře, Michalovi se do ničeho nechce, to je jasný. A čeká, že to prostě všechno asi mávnutím kouzelného proutku zmizí, on si sbalí svůj nadřazený výraz, půjde domů a nechá se obdivovat studentkami nižších ročníků. Tak to teda ne! Nebude tu sedět zbůhdarma s tupcem, co si o sobě myslí, že vypadá jak antická socha, a stejně blbě se i chová.

Tak nejdříve zavést tu velkou, chlupatou krásu do mého zadku. Proniká řádně hluboko a navíc má přesně ten tvar i velikost, že bez cizí pomoci se ze mne v žádném případě nedostane. K ocasu je potřeba připevnit moje koule, aby se mi vše zatáhlo pořádně dozadu. Ještě nasadit masku – a před Pánem sedí nadržená fena vlčáka vrtící ocasem, který jí dosahuje skoro až k hlavě.

„Aha, já už si myslel, že bůhvíco…“ „To mi budeš muset vysvětlit, co bůhvíco máš na mysli,“ škádlil jsem ho a on se rozpačitě usmál. Rozhlédl jsem se a opatrně ho pohladil po hřbetu dlaně. Blázínka mého, žárlivého…

„V pohodě. Gratuluji!“ usměji se. Skrývat emoce není tak těžké, jak se na první pohled může zdát. Mám strach z toho, co všechno se mi vždycky odehrává uvnitř. Tolik různých pocitů. Jsou těžké jako kámen. Nechci se jimi zabývat, ale daří se jim mě v nestřežených chvílích táhnout ke dnu. „Díky,“ hupsne ke mně na postel, a než se stačím nadechnout, už mi vrazí jazyk do pusy.