Marek a já – 22. kapitola: Zahrádka

„Ty vole, konečně doma!“ ulevil si Marek a postavil věci z obchodu na zem v předsíni. Nejen truhlíky, bylinky, hlínu a květináče, ale také tašku s jídlem, protože Marek si vzpomněl, že asi nemáme nic k večeři, takže jsme se cestou stavili ještě v samoobsluze. Já čekal venku s nákupem z hobby marketu a Marek zatím rychle nakoupil jen to nejnutnější. Schválně jsem se nechal překvapit, co vymyslí.

„Jdu dát věci do lednice,“ odnesl Marek tašku s nákupem do kuchyně.

Stál jsem ve dveřích kuchyně a pozoroval ho, jak vyndavá nákup.

„Jsem vyřízenej. Nejradši bych si šel lehnout,“ visel jsem rukama za futra.

„No a to jako není špatnej nápad…,“ zalíbila se Markovi moje myšlenka a zavřel ledničku.

„Taky bych se natáh,“ objal mě v pase.

„Tak jdeme?“ položil jsem ruce na Markova ramena.

„Ale jen na chvilku. Začínám mít hlad,“ řekl Marek a dal mi pusu.

***

„Uff…“ svalili jsme se na postel.

Přitulili jsme se hned k sobě. Marek se na mě díval a usmíval se. V očích mu běhaly jiskřičky.

„Co tak koukáš?“ zeptal jsem se laškovně.

„Mrdal bych. Ale jsem vyšťavenej.“

„Marku…,“ rozesmál jsem se. „Ty jsi prdlej.“ Zadíval jsem se na něj a potichu pokračoval: „Ale krásně prdlej,“ hladil jsem Marka po strništi na tváři: „Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ hladil mě Marek po vousech. „Ty jsi tak hezkej,“ říkal potichu Marek takovým tónem, že se mi okamžitě postavilo péro.

Přitulil jsem se k němu ještě víc a objal ho nohama. Marek mě taky objal nohama a zapletli jsme se do sebe.

Marek mi sundal kšiltovku, hodil ji za mě na podlahu a začal mě vískat ve vlasech.

Dívali jsme se zblízka do očí, prohlíželi si jeden druhého a něžně se při tom mazlili. Nabíjeli jsme se vzájemně energií.

***

„Tak jdeme na ty kytky?“

„Jdem! Ať se nerozlínáme,“ vyhrabal se Marek z postele. „Ale ty vole, kytky jsem nikdy nesázel!“

„Neboj,“ zasmál jsem se a také vstal. „Na tom nic neni,“ pohladil jsem Marka po zadku.

Začali jsme vybalovat truhlíky a rostliny z tašek.

„Máš tady nějaký starý noviny? Ať nezaděláme podlahu.“

„Ty jo, to asi nemám…,“ drbal se Marek za krkem. „Počkej, a co ten igelitovej pytel?“

„Jo, to by šlo.“

Rozmístil jsem igelit a truhlíky na zem v kuchyni a začal nasypávat drenáž a hlínu. Marek si sedl na zem a pozoroval mě.

„Takže počkej… Musíme vymyslet, co dáme dohromady do jednoho truhlíku a co musí zůstat zvlášť. Tak ten tymián…,“ natáhl jsem ruku po květináči.

„Tymián… počkej, nenapovídej, já ho najdu…,“ začal Marek květináče otáčet a hledat na nich nápovědu. „Hele, tady!“

„Jo. Tak ten musí zůstat zvlášť, jinak by ty druhý kytky zahubil. To je děsná potvora.“

„Aha,“ dával pozor Marek a koukal mi pod ruce.

„Co tam máme dál?“

„Dál…,“ zkoumal Marek zase květináče. „Rozmarýn!“ vykřikl s nadšením, jak to uměl jenom on. „To je ten, co kvete i v zimě, ne?“

„Hm, správně,“ uznale jsem vyšpulil ret. „Tak ten dáme dohromady… třeba s tou mateřídouškou – to není takovej prevít.“

„Tady,“ podával mi Marek květináč. „Ta je skoro stejná jako ten tymián.“

„Skoro. Ale mateřídouška kvete pozdějš. A taky se myslím nedává do vaření. Jenom do čaje.“

„Aha. Hele, a to si budeme moct vařit bylinkovej čaj?“

„No jasně.“

„Ty jo, to je super! A ten tymián? Ten je na co? To už jsem někde zaslech.“

„Hele, to nevim, já vařit neumim. To budeme muset ještě zjistit,“ pěchoval jsem rostliny do truhlíku a obsypával je hlínou.

„Tohle vím, to je máta. Voní jako žvejkačka,“ zabořil Marek nos do zelených lístků.

Zasmál jsem se. „Jo. Tu dáme do samostatnýho truhlíku. Pěkně se nám rozroste a bude spousta máty na čaj.“

„Tohle zas voní jako nějaký mejdlo…,“ čichal Marek k další rostlině.

„Levandule.“

„A jo! Levandule…,“ opakoval si Marek pro sebe.

„A tohle vim – pažitka! Ta je výborná. Do všeho. Do pomazánky a na vajíčka, do polívky…,“ nadšeně vyprávěl Marek. „Tu budu používat skoro furt.“

„Tak jo,“ smál jsem se. „Já ji mám taky rád.“

„Hele, a tohle?“ podával mi Marek další květináč.

„No čuchni.“

„Hmm, to krásně voní. Počkej, to je přece to oregáno! Jasně, to je oregáno,“ přičichl zase k bylince. „Jak jsi to říkal, že se to ještě jmenuje? Počkej, nenapovídej!“ přemýšlel usilovně Marek. „Ty jo, jak to bylo… Dobromysl?“

„No jo, dobromysl. Ty jo, ty si všechno pamatuješ,“ chválil jsem Marka a ten se zatetelil.

„Ale znám to jen sušený.“

„Náhodou čerstvý je vynikající, třeba na pomazánku. No vochutnej.“

Marek si utrhl lístek a strčil ho opatrně do pusy. „Ty vole, no jo. To má grády,“ přežvykoval lísteček.

Přesazoval jsem postupně bylinky do nových květináčů a truhlíků.

„Co tam ještě máme?“

„Bazalka! Tu taky budu používat furt. Do salátu, na těstoviny…,“ podával mi Marek květináč.

„A pak už jen tuhle,“ natáhl se Marek pro poslední bylinku a přičichl si k ní. „Fuf! To je ta, co tak strašně moc voní. To je ale stejně zajímavá vůně…,“ očichával dál bylinku. „Saturejka…,“ četl si pro sebe popisek na květináči. „To už jsem taky někde slyšel… To musím taky ještě prozkoumat,“ podával mi květináč.

„Tu necháme taky zvlášť. To je taky potvora, co se rozlejzá.“

Přesadil jsem poslední bylinku a oprášil si ruce.

„No a je to. Dáme je za vokno, zalejeme a máme hotovo.“

„To bylo rychlý. Já jsem myslel, co s tím bude práce…,“ vstával Marek.

Marek mi podával čerstvě osázené truhlíky a květináče a já je rozmísťoval za okno na venkovní parapet.

„Ty jo!“ opíral se u okna Marek o ruce a prohlížel si naši novou zahrádku za oknem.

„Čuchni,“ pobídl jsem ho.

Marek zabořil nos do zelených bylinek: „Wow… Ty vole, tahle krásně voní… Hustý…,“ očuchával Marek dál bylinky. „Můžu je vochutnat?“ otočil na mě hlavu.

„No jasně. Promni si nejdřív ten lísteček takhle v prstech,“ utrhl jsem lístek z jedné bylinky a ukazoval Markovi, jak. „Čuchni,“ podal jsem mu prsty.

„Ty vole, to je síla!“

Marek si taky utrhl lísteček, chvíli ho žmoulal a přičichl si. „Ty krávo! To se se sušenejma vůbec nedá srovnat,“ strčil Marek lístek do pusy.

Marek ještě chvíli prohlížel rostliny a potichu si pro sebe opakoval názvy všech bylinek.

„To vole, to je super,“ otočil se Marek a oči mu zářily. Objal jsem ho. Takhle krásně zářit štěstím umí jen Marek. Dali jsme si voňavou, bylinkovou pusu.

Stáli jsme u otevřeného okna a mazlili se. Slunce na nás svítilo a rozčepýřená, pestrobarevná směs bylinek ve sluneční koupeli nádherně voněla.

***

Poklidili jsme rychle podlahu a pečlivě naši zahrádku zalili.

„Úplně jsem z těch bylinek dostal hlad,“ hladil mě Marek. „Uděláme si večeři?“

„Jo, taky mám už hlad. Co si uděláme?“

„Dal by sis rybu?“

„Dal.“

„Tak dávej bacha, co jsem vymyslel,“ zvedl Marek obočí.

Musel jsem se začít smát.

„No nesměj, ty vole. Udělám rybu – s hořčicovou omáčkou, a k tomu – bude zeleninovej salátek a vopečený tousty s bazalkovým pestem. Co?“ vykulil na mě svá kukadla.

„Ty jo, to zní dobře,“ uznale jsem vyšpulil ret.

„Tak jdem na to? Pomůžeš mi?“

„Jasně, že jo. Co mám dělat?“

„Uděláš salát,“ sáhl Marek po ovladači a pustil pohodovou hudbu.

A začal vyndávat z ledničky všechny ingredience jako rybu, hořčici, pesto, hlávkový salát, rajčátka, černé olivy a ještě další věci ze skříněk.

„Bude to frmol, tak si to musíme rozplánovat,“ a začal mi popisovat, co se musí udělat nejdřív a co potom. Pustili jsme se do práce. Práce nám šla od ruky, Marek mi dal každou chvíli pusu nebo mě pohladil po zadku.

Míchal jsem salát a napadlo mě: „Marku? Můžeme dát do toho salátu trochu tý čerstvý bazalky?“

„No jasně! Já myslel, jestli to nejdřív nemá… nějak zakořenit nebo tak,“ pohodil Marek hlavou od pánvičky hlavou směrem k oknu.

„Vezmu jenom trochu, pár lístků jí neuškodí.“

Natrhal jsem lístky bazalky a promíchal salát. Chutnal i voněl skvěle. „Tak já mám asi hotovo. Mám už začít dělat ty tousty?“

„Jo, můžeš. Za chvilku to bude. Ukaž…,“ nabral si Marek salát na lžíci a ochutnal.

„Výborný!“ pochválil si a s plnou pusou mě políbil.

Připravil jsem tousty a dal se do prostírání stolu. To mě bavilo ze všeho nejvíc. Zatímco Marek byl pánem u sporáku, tak jídelní stůl byla moje doména. Na dřevěnou desku jsem vždy připravil jen základní věci, aby nebyl přeplácaný, ale nikdy nechyběly sklenice a džbánek s pitím, ubrousky, slánka, která byla tedy trochu zbytečná, protože Marek vařil skvěle, a pečlivě jsem srovnal talíře a příbory. Na stole nikdy nic jiného nebylo. Nechtěl jsem, aby se na něm válely časopisy nebo nějaké další věci a narušovaly náladu. Díky tomu všemu stůl vypadal vždy téměř slavnostně, ale přitom velmi prostě a čistě.

„Tak hotovo,“ zvolal Marek od sporáku.

Přinesl mísu se salátem a při pohledu na stůl se široce usmál. Podíval se na mě, dal mi pusu a vrátil se ke sporáku.

Marek se podíval do trouby: „Ty toustíky už taky budou…,“ otevíral dvířka.

Vyndal jsem talíř, dal na něj bílý ubrousek a vyrovnal tousty.

Marek vzal pánev s rybou a kastrůlek s hořčicovou omáčkou, já jsem vypnul přehrávač a usedli jsme ke stolu. Marek rád nosil jídlo na stůl v pánvi nebo v míse. Společně jsme si nabírali podle libosti nebo nandávali vzájemně jeden druhému na talíř, a od jídla jsme tak už nemuseli vstávat.

Večeřím jsem předtím nikdy moc nedal, většinou jsem se jen něčím odbyl, a to ještě jenom v tom v případě, že jsem měl opravdu hlad. Ale s Markem to byla jiná. Jako bychom vždy slavili den, který se pomalu chýlil ke konci a který jsme strávili spolu.

***

„Ty vole, my poslední dobou večeříme nějak brzo, ne?“

„Tak můžeme jít ještě ven. Třeba na pivko?“

Píp píp.

„A jéje. To vypadá, že máme o zábavu postaráno…,“ vytáhl jsem mobil z kapsy.

„No a taky že jo. Petr. Jestli nejdeme na pivo.“

„Ty vole, ten by taky furt chlastal,“ sbíral Marek věci ze stolu a dával je do myčky. „No tak půjdem?“ zeptal se.

„Můžem,“ pokrčil jsem rameny. „Stejně jsme chtěli jít na jedno.“

***

Na zahrádce v parku už bylo veselo.

„Á, hele! Kdopak se to uráčil přijít… Nazdár, vy honipírka!“ smál se na nás kamarád Petr.

„Čus,“ smáli jsme se a podávali si ruce.

„Ty jo, co je s váma? Že jste v pátek nebyli? Ani žádná vodpověď…“

„Ty vole,“ chechtal se Marek, „každej furt neleje jak ty!“

„Jó, jen nekecej, jste se spolu někde zašívali, co? To známe…,“ mávl Petr rukou.

„Ty vole, nezáviď,“ smál se Marek.

„Já nezávidim, já jen konstatutuju,“ krčil Petr rameny.

Došli jsme si pro pivo a přidali se ke společnosti.

Marek byl zase ve svém živlu a zasypával kamarády historkami, vyprávěl o naší bylinkové zahrádce a chlubil se, co všechno máme za oknem.

„Hele, pocem,“ přitočil se ke mně Matouš po mém boku.

„Vy s Márou jako fakt chodíte, jo? Jsem zaslech…“

„No. To jsi zaslech dobře.“

„No a?“ zvědavě se vyptával.

„Co no a?“

„Jako že dobrý?“

„Jo, super,“ usmíval jsem se a tetelil se.

„Ty jo, to je skvělý. No tak ať vám to klape,“ zvedl sklenici, abychom si přiťukli.

„Dík,“ dopili jsme pivo do dna.

„Půjdem si pro další?“

„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny.

„Jdu si pro pivko,“ naklonil jsem se k Markovi a dal mu pusu.

„Já ještě mám,“ podíval se Marek na svou sklenici, pohladil mě po zadní straně stehna a pokračoval dál ve vyprávění historek.

Matouš byl můj dobrý kamarád, se kterým jsem si rozuměl. Vždycky se mi moc líbil. A nejen mně. Matouš totiž o sebe velmi dbal, byl vždy hladce oholený, účes měl prvotřídní, nosil skoro pořád bílé tričko a vypadal jako z reklamy. Kdysi jsem s ním chtěl i chodit, ostatně jako kdekdo, ale Matouš byl velmi vybíravý a můj pradávný pokus včas zarazil s tím, že zkrátka nejsem jeho typ. A tak jsme zůstali dobří kamarádi a povídali si často o všem možném, ale hlavně o klucích a peripetiích s nima a často také o intimních věcech.

„No a tak povídej,“ zvědavě vyzvídal Matouš cestou pro pivo a schválně šel pomalu.

„Co?“ smál jsem se.

„No jakej je? V posteli… tak vůbec. Vždyť víš.“

„Ty jsi zvědavej jako vopice!“

„No ježiš!“

„Hele… dobrý. Marek je… no prostě úžasnej. Ve všem. To se nedá popsat, to se… prostě musí zažít.“

„Jak to?“ kulil Matouš oči a dál vyzvídal.

„No…,“ hledal jsem slova, aniž bych chtěl vyprávět podrobnosti. „Nikdy jsem s nikým nic takovýho nezažil. Jako s ním. Takový… souznění. Ve všem.“

„S Markem, jo?“ divil se Matouš a zamyslel se.

„No. Hlavně se strašně moc milujem. Jako že se máme rádi, chápeš. Hrozně moc.“

„Ježiš, to je krásný,“ roztoužil se Matouš, „to bych taky chtěl. Já jsem minulej tejden dal Filipovi kopačky,“ zamračil se.

„Už zase? Proč?“

„Nevim. Už mě nudil. Byl votravnej.“

Matouš se rozpovídal o svých trablech s přítelem Filipem, se kterým se neustále rozcházeli a dávali dohromady. Mezi tím vždy jeden nebo druhý prožili nějaký ten kraťoučký románek, aby zjistili, že se chtějí k sobě zase vrátit. A tak to šlo pořád dokola.

„S Markem to asi máte jiný,“ povzdechl si Matouš. „Hele, a chcete se k sobě stěhovat?“ vyzvídal zase.

„No… my už jsme se k sobě nastěhovali.“

„Neke. Ty bláho! Počkej – jakože po tejdnu? Tak brzo?“ kulil Matouš oči.

„No. To prostě šlo tak… nějak najednou… samo. Víš, že mám pocit, že to ani nebyl tejden? Jako by to bylo… snad měsíc nebo… prostě jsem vůbec nevnímal čas.“

„Týjo, to je úžasný. Hele, a chtěli byste se vzít?“

„Vzít? Ty jo, nevim,“ krčil jsem rozpačitě rameny. „Vzít… Víš, že já to vlastně cejtím, jako bysme se už vzali? Dali jsme včera slib.“

„Fakt? Nene… Týjo, to je krásný,“ roztoužil se zase Matouš. „Ach jo,“ zakabonil se. „To bych taky chtěl. Ale copak je něco takovýho s Filipem možný? To je takovej ignorant! Ach jo… Stejně mu zase zavolám… A nebo ne. Nezavolám. Ať zavolá von,“ šťoural Matouš kopačkou do písku.

„A ty bys chtěl mít někdy svatbu?“ zeptal jsem se Matouše.

„No ježiš!“ Matouš začal s nadšením vyprávět, jakou svatbu by vystrojil a že by nás všechny určitě pozval a že by to „prostě bylo velký“.

„A proč vlastně? Jenom proto, abyste měli svatbu? Nebo proč?“

„No hlavně! To je přeci nejvíc! Ale taky je to praktický…,“ a začal mi nadšeně vykládat, v čem všem je výhoda toho, když se dva vezmou a přestanou spolu žít jenom tak na hromádce. Poslouchal jsem Matouše a zároveň v duchu přemýšlel nad tím, jestli bych si taky chtěl Marka doopravdy vzít a jestli by si Marek chtěl vzít mě.

Vrátili jsme se pomalu ke společnosti.

„Co řešíte?“ zeptal se někdo.

„Svatbu!“ odpověděl naléhavě Matouš. „Jaký to má výhody, když se vezmete.“

„Svatbu. Na to kašlu. To je dneska už na nic.“

„Proč? Neni…,“ opáčil Matouš.

A hned se rozjela debata o tom, jaké má registrované partnerství výhody a nevýhody. A názory byly různé. Poslouchal jsem všechny argumenty a pokradmu se díval na Marka.

Jindy ukecaný Marek nic neříkal, jen taky poslouchal. Otočil se na mě: „Jdu si pro pivo, tohle není nic pro mě.“

„Počkej, půjdu s tebou.“

„Vždyť máš,“ tázavě ukázal na můj téměř plný půllitr.

„Já vim,“ usmál jsem se, zvedl svoji sklenici a vydal se Markem pro pivo.

„Ty vole, svatba. Já nevim, co s tím všichni maj. Podle mě je to na prd. Když se maj dva rádi, tak nepotřebujou žádný razítko. Nebo… ty bys chtěl razítko?“ podíval se na mě.

„Ne,“ zasmál jsem se. „Já nepotřebuju razítko. Já tě miluju i bez razítka,“ objal jsem Marka kolem pasu a dal mu pusu.

„No. Tak vidiš. Já tě taky miluju bez razítka,“ řekl s úsměvem Marek a dal mi pusu.

***

Marek potom u stolu raději vytáhl svoje oblíbené kostky, takže rozvířená debata pomalu utichala a vystřídalo ji veselí plné zápolení a fandění, hlavně když se kostky skutálely pod stůl.

Slunce pomalu zapadlo a pohodový letní večer se jistojistě nachýlil ke konci. Postupně jsme se rozešli ke svým domovům.

S Markem jsme se pomalu šourali stmívajícím se parkem domů, lampy se začaly mihotavě rozsvěcet. Chytil jsem Marka za ruku.

„Marku? Tady jsme spolu minulej tejden…“

„Já vím, ty vole! Myslim na to celou dobu,“ přerušil mě vesele Marek.

„Fakt?“ péro v kalhotách se mi okamžitě postavilo.

„No jasný.“ Marek se zastavil, chytil mě kolem pasu a přitiskl svůj rozkrok k mému. „Taky myslíš na to, co já?“

Cítil jsem naše penisy, jak se na sebe tlačí přes látku kraťasů.

„Jo,“ usmíval jsem se.

Můj penis v kraťasech zapulzoval jako odpověď.

Marek mi dal pusu a šibalsky se na mě usmál: „Tak pojď.“

Zalezli jsme spolu do křoví.

Marek mi přitiskl dlaň na můj tvrdý natlakovaný rozkrok a začali jsme se líbat.

„Držim to celej večer, víš?“ šeptal Marek a pokračoval v líbání.

„Já taky,“ zašeptal jsem mezi polibky.

„To je super,“ šeptal funící Marek a začal mi stahovat kraťasy, zrovna tak jako já jemu.

Naše penisy se vyhouply do šera.

„Wow,“ objal mi Marek penis do dlaně. Když zjistil, že je celý kluzký, sehnul se a vzal ho do úst. Nasál z něj moji šťávu a rychle se vrátil ke mně nahoru, aby mohl pokračovat v líbání.

„Já už ale fakt budu muset,“ řekl potichu. Podíval se dolů na naše vzrušená péra.

„A ty?“ zvedl na mě pohled plný očekávání.

„Já asi taky.“ Soustředěně jsem se podíval na svůj ocas.

Marek si pevně držel svůj vztyčený ocas a čekal na mě.

Ze žaludu mi konečně začal vyvěrat slabý proud. Nasměroval jsem ho do strany. Marek mě ale nečekaně natočil zpátky k sobě, takže můj proud začal mířit přímo na něj. V tom jsem ucítil horký pramen z Markova penisu, jak prudce zalil můj rozkrok.

Srdce se mi vzrušením rozbušilo. Uvolnil jsem se a také se rozproudil naplno, přímo na Marka. Byl jsem plný adrenalinu.

Marek chytil naše stříkající péra a pomalinku je začal honit. Uchopil jsem je spolu s ním z druhé strany do dlaně. Naše prsty se propletly a pomalými pohyby jsme se mazlili s našimi stříkajícími penisy, ze kterých proudilo teplo do našich rozkroků a stékalo nám přes naše mokré kraťasy po nohou. Zase jsme se k sobě přitiskli svými rty a divoce se líbali, zatímco nám kapky skrápěly ruce i nohy.

Můj proud po chvíli ustal, Marek rychle dokončil svůj a dal si ruku k puse. Olízl si dlaň a vysál si ní tekutinu: „Mňam,“ vrhnul se k mým rtům, aby mi chuť předal.

„Marku, chci tě vykouřit,“ řekl jsem potichu.

„Tak jo,“ souhlasil Marek.

Klekl jsem si a zasunul jeho mokré péro do úst. Pomalu jsem si užíval jeho krásnou osvěžující chuť a v puse jsem se s ním pečlivě mazlil.

„Ty vole,“ vzdychal seshora Marek, „jo…“ Probíral se mi při tom ve vlasech a jemně mě tahal za kštici.

Pak mi vzal hlavu do obou dlaní a svými boky pomalu začal pohybovat do protisměru.

Markův penis mi zajížděl hluboko do úst, cítil jsem jeho nateklý žalud, jak se mi chce zanořit snad až do krku.

Marek tlumeně vykřikl a chytil mě za vlasy.

Do mých úst začalo proudit sperma. Reflexem jsem se zakuckal, ale semeno proudilo v dalších dávkách. Občas jsem se sice pokusil polknout, ale nakonec jsem otevřel ústa a horká nadílka se mi rozlila do vousů.

„Wow,“ vytáhl Marek svůj lesknoucí se penis.

Setřel jsem si dlaní sperma z vousů, zvedl se a olízl si před Markem dlaň.

Marek mě hned začal divoce líbat a vysávat semeno z mých úst. A olizovat z mých vousů. To mě vždy vzrušovalo snad ze všeho nejvíc.

Chytil jsem si do dlaně svůj penis. Byl celý mazlavý, takže pohybem v dlani začal potichu mlaskat.

Marek si rychle kleknul, odstrčil moji ruku a vzal penis do své dlaně. Zadíval se na něj a začal mi ho rychle honit. Pozorně si ho při tom prohlížel a občas mi pečlivě olízl žalud.

Vystříkl jsem. Přímo Markovi do tváře. Marek se rozesmál, ale rychle pokračoval, dokud penis nevydal všechnu mou rozkoš.

Marek vstal. Smál se od ucha k uchu a tvář měl celou postříkanou.

Začal jsem olizovat sperma z jeho drsného strniště. Nádherně mě škrábalo do jazyka. Tak moc se mi to líbilo, že jsem se snažil z Marka olíznout i tu nejposlednější kapku.

Marek se rozchechtal: „Ty vole, počkej!“

„Promiň,“ rozesmál jsem se a oddychoval.

„V pohodě,“ pohladil mě po mokrých vousech a zvážněl. Zadíval se mi do očí.

„Líbí se ti, když se neholím?“ laškovně naklonil hlavu do strany.

„Jo. Líbí.“

Markovo strniště se oranžově třpytilo ve slabém světle lampy.

„Tak jo,“ lišácky se na mě usmál. Tak krásně, jak to umí jenom Marek.