Valentýnské Valčepo

Den jako malovaný – pomyslel si Olivier, když vcházel do chaloupky a oklepával si v předsíni pohorky od zbytků sněhu. Měl výbornou náladu, ačkoliv závěje před chaloupkou, které přibyly vlivem hustého celonočního sněžení, jež ustalo těsně před svítáním, mu připomínaly, že úklid minimálně na příjezdové cestě před garáží dnes bude nezbytný. Nepředpokládal, že se jeho přítel obuje do sněžnic, vezme batoh na ramena a půjde sedm kilometrů do obchodu pěšky. A vzhledem k vymetenému mrazáku a ještě chudší lednici věděl, že nákup už je nevyhnutelný, pokud nechtějí umřít hlady.

Nyní však bylo na obloze sluníčko, které se odráželo od sněhobílé peřiny, a ta se třpytila, až oči přecházely. Venku mrzlo, až praštělo, a Olivier si uvědomil, že bude muset ještě na dřevo do kůlny, protože v domě už nebyla ani tříska.

Chvíli si zvykal na přítmí, jež v chaloupce panovalo, ale hrobové ticho jej ujistilo, že svého milého nenajde ani u stolu s kávou, ani u notebooku u jeho pracovního stolu. Koneckonců bylo teprve osm, Olivier by byl naivní, kdyby si myslel, že v tuto brzkou hodinu by Šimon mohl být na nohou. Musel by mít důležitou schůzku nebo naplánovaný odjezd do Prahy, a co tak Olivier věděl, nic takového Šimon neměl v úmyslu.

Sladce vyspával a Olivier se potměšile pousmál. Jak to bylo dlouho, kdy ho – jeho slovy – nešetrně vytáhl z postele před desátou hodinou? Celé týdny se snažil, aby se mu u něj líbilo a nestýskalo se mu po velkoměstě. Nechával ho dřímat v nadýchaných peřinách klidně i do oběda, a že to nebyla žádná výjimka. Rozhodně nechodili spát se slepicemi – tedy, mnohdy chodili, nicméně spánek kolikrát přicházel až po totálním vzájemném zničení dlouho po půlnoci.

Včera však oba usnuli už po desáté u nějakého nudného seriálu. Neviděl tedy důvod, proč by neměl Šimona probudit už teď. Koneckonců mají dneska poměrně dost práce.

Proplížil se do ložnice a téměř rozněžněle se zadíval na mladistvou, jemně se usmívající tvář svého milence. Nechal mu ukápnout slinu na mokrý polštář, nahnul se k jeho uchu a zašeptal: „Stávaj, Šimónku, slunéčko už je na nohách a ty furt eště dřímáš.“

Pohladil ho po líci, ale ani jemný dotek, ani lehký šepot nedokázaly jeho spánek nijak narušit. Hnědovlásek se ani nehnul.

Olivier se narovnal, dal ruce v bok a houkl už nahlas: „Šimone, vstávej, už je skoro devět a máme práce jako na kostele.“

Jeho slova opět nepadla na úrodnou půdu a spáč stále nejevil známky toho, že by byl aspoň trochu při smyslech.

Povzdychl si, zvedl se a odešel pro dřevo. Po chvíli už zase v kamnech hučelo a on popíjel skoro studenou kávu.

Když se ani po dvaceti minutách mladík nepohnul, Olivier to nevydržel.

„Vstávej, Šimone!” nechal svůj hlas plný nevole naplnit místnost.

Nesouhlasné huhňání ho přesvědčilo, že po dobrém to asi opět nedokáže.

Rozevřel okenice obou oken, které v místnosti byly, a rychlým tahem ze Šimona stáhl nadýchanou peřinu.

Ten se jako na povel schoulil do klubíčka, když jeho rozehřáté tělo zmrazil studený vítr proudící oknem do pokoje. Příjemné sny se pomalu začaly rozpadat a on nakrčil čelo, rukou se natahuje po peřině, která ale nebyla v jeho dosahu, pomalu se v klubíčku otáčel, jako by se tak mohl vyhnout studenému větru, víc a víc se tak blížil okraji postele… a pak přepadl. Tichý smích jeho společníka jej konečně donutil nespokojeně pootevřít oči.

„Mhhm…,“ zamumlal, protíraje si je. „Mizero.“

Ano, to už bylo lepší. Rukou si nepřítomně prohrábl vlasy, čímž ještě zvětšil veliké hnízdo na hlavě, a dezorientovaně se vydal směrem ke koupelně. Než se stihl posadit k snídani, byl v chaloupce sám.

Ten podlý bača, v tak nekřesťanskou hodinu, pomyslel si, když se zadíval na svítící displej svého telefonu, překvapivě na něm ale nevyskočil žádný úkol, který by si na dnešek připravil. To bylo zvláštní, aby dostal volno, musel by si jej sám udělit, a o tom by pak měl vědět…

Nad čím to sakra přemýšlel?

Dobře, z nějakých neznámých důvodů dnes nemusel nic. Možná by měl ale velmi rychle zjistit, o jaký neznámý důvod se jednalo, posledně si dal volno na Olivierovy narozeniny a na Vánoce, a to bylo kvůli poměrně pochopitelným plánům. Valnou většinu volna měl kvůli Livimu, mohl tedy předpokládat, že to tak bylo i teď.

Sakra, co se dělo? Venku byla zima jako v psinci a slunce tak nízko, že nepochyboval, že je velmi brzy… Ještě by spal… Neměl volno, aby se konečně vyspal? Ne, to byla hloupost, beztak kdykoli měl volno, Olivier ho vzbudil. Byl to sadista až do hloubi duše, jak se zdálo. Ze srdce. Srdce…

Překvapeně zamrkal. Valentýn? Ano, to bylo ono!

Po tváři se mu rozlil spokojený úsměv, který se brzy změnil v nadšený a hned poté v jaksi požitkářský. Teď už si vzpomínal! Co spolu ale podniknou? Pamatoval si, že když si dával volno, sliboval si, že to ještě domyslí, že má na to dost času. Dozajista si i slíbil, že to zvládne, což u něj bylo krapet zavádějící, tehdy byl ale spokojen. Co teď?

V prvé řadě se bude věnovat svému příteli. Mohli by zajít do nějaké restaurace, přece jen, i Olivier by se dnes mohl uvolit k nějaké té romantice. Mohli by jít na nějakou romantickou procházku… Do kina! Ano! Ježíši, Olivier by ho zabil, kdyby ho dotáhl na nějaký slaďák, a proto, přestože je sám nemusel, tohle prostě musel vyzkoušet. Už teď se mu ta představa líbila. A co bylo hlavní, nevytáhnou paty z chaloupky, dokud neodjedou za tím báječným klišé zážitkem. Zalezou zpátky do postele, půjdou se mazlit… To by dnes Šimonovi, alespoň pro začátek, úplně stačilo. Nějaké ty polibky a doteky, možná i něco víc…

Spokojený úsměv se ještě roztáhl. Znělo to dokonale. Jestli jej čekal den plný sexu a romantiky, nad kterou bude jeho přítel koulet očima, stálo to za to.

Dveře se otevřely. Když Oliviera viděl, usmál se ještě víc a přešel k němu, aby jej zezadu objal, rty se jemně otíraje o hebkou voňavou kůži na jeho krku. Cosi mu do kůže spokojeně zamručel, otočil jej k sobě a líně se usmál. Čekal je krásný den… Co takhle začít jej polibkem?

Olivier se pousmál. Dobře věděl, že Šimon už je vůči jeho nešetrnému buzení imunní, ale neodpustil si se na něj za každou takovouto podpásovku aspoň zamračit a vyčítavým hlasem podotknout, že rána s ním jsou horší než v kasárnách. To vždycky Oliviera rozesmálo. Jakoby on, mladý cucák, věděl, jak to chodí na vojně. Sám Olivier to netušil, znal jen vyprávění starších kamarádů, a to se rozhodně neslučovalo s jeho jemnými způsoby buzení. Většinou.

Proto jen povytáhl obočí nad Šimonovou přítulností. Evidentně se vyspal opravdu dobře. Nechal se pomuchlat a vrátil mu jeden drobný polibek, než jej se vší jemností rázně nasměroval ke stolu, kde měl uvařenou kávu a chleba namazaný medem.

Šimon líně míchal kávu a zasněně zíral na chleba. Olivier usoudil, že ještě tak docela vzhůru není, a když si lžičkou, kterou z hrnku nevytáhl, málem vypíchl oko, neodpustil si jej trochu zchladit.

„Šimone, víš, že jsme se domlouvali, že musíme jet na nákup… A tak nějak jsme stále odkládali úklid sněhu s nadějí, že to třeba roztaje,“ začal, sedaje si naproti němu.

Šimon jen přikývl a zakousl se do své snídaně.

„No tak sníh tu pořád je a přes noc připadlo snad ještě dalších třicet čísel. No a víš, jak jsem ti říkal, že fréza je rozbitá?“ zkoušel opatrně a dočkal se opětovného přikývnutí. „Tak je rozbitá pořád, ale ten díl, který potřebuju, mi dovezl Jaryn ze servisu. Takže bych to viděl následovně, já sednu na Rozinu a přivezu ho, ale… ta oprava bude trvat nejmíň půl dne a pak stejně budu potřebovat olej, který nemám, a ten nejspíš musíme koupit ve městě. Takže tu cestu od garáže někdo bude muset odházet, a protože tobě zcela jistě chybí posilovna, doporučil bych ji nahradit touto bohulibou činností… Vnímáš mě vůbec?“ zarazil se Olivier, když viděl, že hnědovlásek nehnul ani brvou. Bylo možné, že s tím byl srozuměný, v což moc nedoufal, protože i když Šimon nebyl lenivý a pomáhal, kde se dalo, o uklízení sněhu si vždycky házeli korunou.

Šimon se zatím dál klidně procházel po obláčku, který si sám vytvořil. Netušil, jestli je na vesnici kino, nikdy to nezjišťoval. Tak jak tak by raději zajel do města, minimálně by měli větší výběr. Mohli by se posadit někam úplně dozadu. Kdyby tam nikdo nebyl a je to nebavilo, mohli by… Sakra, k tomu než by Oliviera přemluvil, to by byla doba! Alespoň dokud by se snažil slovně. Nepochyboval, že rukou v jeho kalhotách by byl s přemlouváním hotový hned.

Další myšlenky pak patřily restauraci – mohl by si vzít své nejlepší sako a nějakou pěknou košili, kravatu, Olivier se mu přece jen kdysi svěřil, že se mu Šimonova elegantní stránka líbí, a hodně. Taky by mohl koupit nějaké květiny, růže už možná raději ne. Jaké? Možná lilie, to byly takové něžné, jemné květiny. Jako jeho černovlásek.

Jen by mu to neměl říkat, protože za tuhle myšlenku by ho těmi květinami mohl přetáhnout po hlavě a to asi úplně nemělo být účelem. Ten nápad se mu ale líbil. Koupí lilie, oblékne se, co tak věděl, boty měl všechny vyleštěné. Měl by trochu uklidit auto, na zadních sedadlech se mu zase začínal tvořit slušný svinčík, v němž by se Olivierovi neexistovalo úplně nejlépe, zvenčí ale bylo čisté, až se ve sněhu ztrácelo. Nebo minimálně už na něm nebylo žádné bahno. A za to všechno by si Olivier za odměnu mohl obléct ten kroj, který už tak dlouho sliboval. Lepší konec rande si Šimon nedovedl představit.

„Hmm… jo jo,“ pokýval hlavou na cosi, co nestačil zavnímat, než se konečně zase začal soustředit na realitu. Tedy, na svou realitu.

„Mám naprosto úžasný plán! Ten se ti bude líbit… Ještě že dneska nic nemusíme,“ pochválil si, naprosto v rozporu se vším, co Olivier říkal a on odsouhlasil.

„Šimone! Plán už máme! Docela zásadní. Jestli tobě stačí se živit láskou a vzduchem omaštěným větrem, tak prosím, ale mně tahle krmě nestačí! Ty jsi mě vůbec neposlouchal, že? Vidím, že jsi dojedl, tak já ti náš plán ukážu v praxi. Obleč se a pojď se mnou ven,“ zavelel, vzal zmateného Šimona za ruku a podal mu kabát.

Sotva otevřeli dveře, poryv větru jim vmetl prachový sníh do tváří a zapadli do závěje, kterou jim vítr za tu chvíli stihl nafoukat ke vchodovým dveřím.

Olivier potichu zaklel. Nebyla to ani hodina, kdy ji odmetal, aby se pohodlně dostal ke zvířatům.

Letmo s přivřenýma očima se podíval do Šimonovy tváře a usoudil, že tohle by ho už konečně probrat mohlo. Dále ale na nic nečekal a táhl ho k příjezdové cestě za chalupou, kde bylo závětří. I tam však byly vysoké závěje a Olivier se jimi probrodil až ke dveřím garáže, z níž vytáhl lopatu a odhrnovač.

Nářadí zapíchl před zkoprnělého Šimona a zopakoval ve stručnosti svůj plán.

Na to všechno Šimon jen překvapeně zamrkal, než ale stačil odporovat, byl už černovlásek pryč, mumlaje cosi o koni, fréze a oleji. Na moment si připadal jako Popelka – bude muset uklidit rozsypaný hrách, aby mohl jít na rande s princem? Tedy, odhrabat napadaný sníh? Sám nad sebou se zašklebil, něco pravdy na tom ale přece jen bylo, jak se zdálo. Bohužel, co tak věděl, holubice se ve sněhu moc nevyskytovaly.

Ještě si skočil do chaloupky pro teplejší oblečení, aby mu nebyla zima, a vrátil se k lopatě. Olivier mu mezitím stihl zmizet nejen ze zorného pole, ale obecně z okruhu nejbližších metrů, měl tedy čas nerušeně plánovat budoucí hodiny. Ostatně, pracovní dopoledne by mohl přežít a po něm budou moct vyjet autem z garáže. To byl poměrně stěžejní bod celého jeho plánu. Kino stíhají bez problému, květiny… Kdy sežene květiny? To ještě domyslí. Však on to nějak zvládne.

Dlouhé minuty ubíhaly a netrvalo dlouho, než Šimon pochopil, že nákup květin není aktuálně nejhorší problém. Přišlo to jen jemu, nebo bylo toho hloupého sněhu čím dál víc? To nemohl přestat padat? Sakra, tohle by se v Praze nestalo! On to věděl! Neslyšně nadával na zapadlý kout světa, zatímco odhraboval sníh. Ne že by se mu v Olivierově přítomnosti přestalo líbit, byl to spíš zvyk velící mu vynadávat se na nejbližší možné oběti, ideálně neživé. Valašsko nyní posloužilo dokonale.

Hrdě se otočil, prohlížeje si své dílo. Bylo pár minut před dvanáctou a on měl konečně skoro celou cestu odhrabanou, když se kopec sněhu, na nějž odhazoval další a další, převážil a sníh z něj se rozsypal zpět na cestu. Šokovaně se na ten výjev zadíval.

„Doprdele už!“

Zabodl lopatu do sněhu a frustrovaně se do něj svalil, čímž jej ještě víc nahrnul na příjezdovou cestu. Bylo mu to jedno. Sakra, sakra, sakra! Teď už to do oběda nestihne, za chvíli se vrátí Olivier, zlá královna, a na ples ho nepustí… Byla v té pohádce vůbec královna? Proč byl Olivier královna? S kým teda jde na ples?

Vyčerpaně zavřel oči. Možná se mu zkrátka chtělo spát, nesmyslné myšlenky tomu napovídaly, a tak se spokojeně natáhl do sněhu, víc se zachumlal do kabátu a vnímal teplo, které mu v něm bylo.

Vlastně se mu vůbec nechtělo tancovat…

V tu dobu už Olivier spěchal k chaloupce za Šimonem. Jejich cesta byla naštěstí prohrnutá. Měl veliké štěstí, že mu Tomáš telefon zvedl a přislíbil, že se protáhne rolbou okolo jejich samoty. U Liduny se zdržel, ostatně jako vždycky. Dlouho u nich nebyl, a tak mu vykládala všechny drby z dědiny, přičemž vařila jídlo i pro ně. Olivier byl rád a oběd neodmítl, protože jinak by je čekala opět jen vejce, nebo by musel klepnout králíka, což v době, kdy byl Šimon na Valašsku, nedělával.

Docválal k chaloupce a uviděl hromadu sněhu, kterou vytvořil Šimon svou činností. Pousmál se a vklouzl dovnitř.

„Ahoj Šimone, jsem tady a nesu oběd od Liduny. Luxus jako z Alkrónu. Svíčková s domácím knedlíkem,“ halekal, zatímco se vysvlékal v předsíni.

V domě ale Šimona nenašel, ani v kuchyni, v ložnici, a dokonce i na záchod nakoukl. Jako by se do země propadl.

Nejspíš bude ještě venku – pomyslel si, znovu na sebe hodil kabát a zamířil ke garáži.

„Šimone?!“ vykulil oči, když viděl pochrupujícího hnědovláska, zabořeného v kupě sněhu. „Vždyť tu zmrzneš, vstávej!“

Když se do růžového snu bruneta začal loudit hlas odkudsi zvenčí, jen něco neurčitého zamručel. Zmrzne? V restauraci? Proč? Pravda, byl to krapet chladnější podnik, než očekával. Napíše jim to do recenzí…

Jemný dotyk černovláskovy dlaně, která s ním začala třást ze strany na stranu, jej konečně probral natolik, aby líně pootevřel jedno oko a zadíval se kolem sebe. Proč byl proboha ve sněhu?

„Pracuju,“ zabručel. O něco později mu jeho krapet opožděná mysl konečně připomněla, že toto nebyla dvakrát uvěřitelná a šikovná výmluva.

„Teda plánuju.“ To bylo lepší. Zase zavřel oči, doufaje, že jej Olivier nechá, netrvalo ale dlouho a byl nucen znovu otevřít oči a posadit se. Slastně se protáhl, jako by se vyspal nejlépe za posledních padesát let bez ohledu na to, že tak dlouho ani nebyl na světě.

„Plánuju…“ Co plánoval? Sakra, Valentýn! Kolik bylo hodin? Určitě hodně! Nic nezařídil! Na jinou stranu, nesázel na to, že by místní, případně okolní restaurace, tedy, opravdu restaurace, s ubrusy na stolech, malé hospody teď vynechával, byly nějak přeplněné. To se snad dělo jen v Praze…

„Máš už hlad? Ještě to trochu odhrabu, obléknu se, a pokud si vzpomeneš na nějakou lepší restauraci v okolí, kde nebude plno… Rád bych tě pozval na rande, pokud na dnešek nemáš plány s někým jiným,“ nadhodil a zazubil se, aby ukázal, že svá slova nemyslel tak úplně vážně.

„Na rande?“ zamrkal Olivier překvapeně. „Proč? Někdo má narozeniny? Měl jsem za to, že je máš až za dva měsíce, a já, pokud ještě netrpím demencí, jsem je měl v prosinci. Je to sice od tebe hezké a romantické, ale já bych to odložil na jindy. Oběd vezu od Liduny, jinak bychom museli mít zase vajíčka… ne, neškleb se… já vím, že je v poslední době máme pořád. Takže se najíme a pak bych zajel na ten nákup, na Vsetín, ať koupíme opravdu všechno a pořádně do zásoby, taky ten olej a nezbytnosti, které v dědině nemají. Není vyloučeno, že tady opravdu zapadneme a nedostaneme se nikam…,“ vykládal, a když viděl Šimonův nechápavý výraz, pozvedl jen obočí. „Ty mě vůbec neposloucháš, je to jako mluvit do dubu! Pojď, jdem se najíst, možná už ti z té chudé stravy houká na maják. Poctivé hovězí, svíčková a osm knedlíků ti třeba rozsvítí v hlavě.“

Než stihl cokoli namítnout, seděl už Šimon u jídelního stolu, a přestože se mu právě rozpadly všechny krásné plány, cítil, jak se mu sbíhají sliny. Vypadalo to dokonale, vonělo to dokonale a nebyla v tom vajíčka. Hladově se do jídla pustil, přemýšleje, co bude následovat. O romantický oběd tedy přišli, mohli by ale do toho kina a pak třeba na procházku. Zasněžená krajina působila romanticky snad za všech podmínek. Nevěřil, že Olivier opravdu nikam nechce, vlastně i ten nákup se mu zdál nějaký zvláštní. To od něj zrovna na Valentýna utíkal?

Bože, vážně už to s ním šlo z kopce. A stejně, raději si jej podezřívavě změřil pohledem. S kým jiným by si na Valentýna domlouval schůzku? Dnes by si navíc dovolil tvrdit, že úplně každá akce ve dvou byla rande, kdo měl tedy to štěstí…, nebo spíš neštěstí, protože by jej brunet musel vlastnoručně vykuchat?

Ne, takhle by přemýšlet neměl. Vážně to byly hlouposti. Odsunul od sebe prázdný talíř a zadíval se přímo do šedých očí, které se na něj se zájmem upíraly. Přesedl si tedy na lavici vedle Oliviera a obmotal mu paži kolem pasu, aby mu byl blíž a jejich boky se mohly dotýkat.

Další slova mu pak zašeptal do ucha tak blízko jeho kůži, až se jí chvílemi dotýkal rty, a po zádech mu z těch neznatelných kontaktů naskočila husí kůže.

„A do kina bys se mnou nešel? Zajeli bychom do města, kde bude větší výběr. Kdybychom byli v Praze, mohl by sis vybrat vážně cokoli, tady v tomhle vašem pravěku je to krapet omezené, ale něco by se snad našlo,“ pošťouchl jej s úšklebkem a políbil kousek pod ucho.

„No a právě proto, že jsi skončil v pravěku, tak se tak chovej! Pokud se ti tady nelíbí, tak se můžeš vrátit do víru zábavy a nekonečných možností zhlédnout každou sračku, kterou světová kinematografie vyplodí. Promiň, ale já jakožto pravěký muž se toho nemusím zúčastňovat. Anebo dneska ve Vsetíně hrají něco konkrétního, co bys nutně potřeboval vidět?“ zlobil se naoko Olivier. Nebyl naštvaný, byl zvyklý, že si z jeho domoviny Šimon dělá legraci, nicméně dnes byl černovlásek trošku podrážděný. Nechápal, proč zrovna dneska, bez předešlého upozornění, ho chce dotáhnout do kina. Pravda, už před pár měsíci se domlouvali, že až bude něco opravdu dobrého v kině, zajedou si tam. Jenže pokud Šimon opravdu našel nějaký film, u kterého by ani jeden z nich neusnul, musel to vědět už včera. A hnědovlásek moc dobře věděl, že Olivier měl rád věci naplánované dopředu. A dneska? Po celonočním sněžení riskovat někam vyjet? Sněžné pluhy možná zvládly odhrnout všechen sníh, ale vzhledem k tomu, že tenhle pravěk spadá pod CHKO, cesty se nesolí, tím pádem jet Šimonovým mazlíkem by bylo krajně o hubu. I na ten nákup budou muset jet stařičkou Olivierovou oktávkou s pohonem na všechny čtyři, a když nad tím tak zapřemýšlel, nejspíš jen do vesničky. Do města si opravdu netroufal, po tom, co viděl vysoké závěje, když jel na Rozině ke Krausům.

„Dneska nikam vážně nemá cenu jezdit, Šimone, kromě toho budu muset odpoledne zajet na firmu a zkontrolovat ovce. Pak jsem se chtěl zastavit za Lukášem, chtěl se mnou probrat ten nový systém na vyhřívání skleníků. Uhání mě už týden. Je všední den… Myslel jsem, že budeš taky pracovat. Neříkal jsi včera, že bys měl jiné plány…“

Po těch slovech se brunet na moment krapet zarazil, odtáhl se a překvapeně se zadíval do Olivierových očí. Tohle… nečekal. Měl dojem, že mu taková pozornost snad i vadila, pravda, nikdy se ho neptal, jestli Valentýna slaví a možná… Ne, to byla hloupost. Pozvat ho ven přece mohl kdykoli, byl jeho přítel! Tak v čem to bylo, proč s ním nechtěl? Nevěřil, že opravdu odjede pracovat. Myslel, že dnešek stráví společně, dávalo to přece smysl.

Určitě za tím bylo něco jiného, co ale? A kdo byl sakra Lukáš? O tom se Olivier rozhodně nezmiňoval, vybavoval si Milana, vybavoval si Tomáše, pár dalších Liviho kolegů, ale tohle? Proč by se proboha chtěl scházet zrovna dnes? Nelíbilo se mu to. Žárlil? Ne, tuhle možnost si odmítal připustit. Jen měl chuť toho člověka… zkontrolovat. Ano, to bylo správné slovo.

Měl chuť sám nad sebou pokroutit hlavou, tyhle myšlenky byly zcestné, hloupé a zbytečné. A stejně, když na něj nyní koukal, přišlo mu to celé nějaké divné. Olivier byl od pohledu nevrlý, s každou další Šimonovou pozvánkou víc a víc. Nechtěl s ním trávit čas zrovna dnes? Proč? Protože už šel s Lukášem?

Blbost! Šimone, ty idiote, přestaň vymýšlet hlouposti! Dobře víš, že tě miluje jako nikoho jiného, nikdy jsi z nikoho necítil tolik lásky, jako právě z Oliviera. Uklidni se.

Na tom něco bylo. Přestane to řešit.

„Lukáš není s manželkou?“

Dobře, tohle nevyšlo, jak plánoval…

Olivier se na něj nedůvěřivě zadíval. Nespadlo mu něco na hlavu? Dneska se jeho střapovlásek choval nadmíru podivně.

„Co? Proč by měl být Luky s manželkou? Má sotva dvacet. Já jsem ti ho nikdy nepředstavil? Je to ten mladý, trochu potrhlý zrzek. Má IQ aspoň dvě stě a studuje techniku v Brně. Ten systém vytápění probíral i s profesory a ti ho ujistili, že to bude fungovat. Ještě o tom nic moc nevím, proto tam chci zajet, i když pochybuju, že tomu, co mi bude vykládat, budu rozumět,“ zauvažoval. Pak si ale opět zkoumavě Šimona prohlížel. „Co se děje, Šimi? Jsi dneska nějaký divný. Pokud chceš zajet na rande do kina, pojedeme, však jsem ti to slíbil, ale dneska na to vážně není vhodná doba. Pojď, vstávej, pojedeme na ten nákup, ať jsme brzy doma. Nepochybuju o tom, že i ty máš nějaké povinnosti.“

„Možná jsem měl mít,“ zabrblal si Šimon sám pro sebe, tak tiše, aby jej Olivier neslyšel. Možná si volno brát neměl… ne, takhle by neměl přemýšlet. Věřil, že alespoň na nějakou procházku společně určitě půjdou. Tohle by mu přece neudělal, byli partneři, byl svátek zamilovaných, a to oni bezpochyby byli…

Cesta na nákup i nákup samotný proběhly veskrze v tichu, jelikož Olivier byl tak nějak přirozeně nemluvný a Šimon byl ponořen hluboko v myšlenkách. Ještě se nestmívalo, pokud by si vyšli hned po návratu, prošli by se za světla a za světla by se snad i vrátili. Doufal, že proti tomu už černovlásek nic namítat nebude, dlouho se nebyli jen tak, bez zvláštního důvodu, kochat zasněženou krajinou, mohli by se držet za ruce. Chtěl by se opět jen tak projít ruku v ruce, proč ne dnes?

Když ale dorazili do chaloupky a on se zadíval do rozmrzelé tváře svého přítele, snad způsobené cestou začínajícím sněžením, která nebyla dvakrát příjemná, přepadl jej zvláštní pocit – jako by snad nemělo cenu se ptát, jako by rovnou věděl, že dnes bude odmítnut. A stejně, chtěl by…

Jen k němu přešel, zezadu jej objal a zabořil si obličej do hebké kůže na jeho šíji, kam mu později cosi nesrozumitelně zamumlal. Pak hlavu vytáhl a opřel si ji o jeho rameno, oči nechávaje zavřené, a instinktivně s ním mírně kolíbal ze strany na stranu. To jej samotného donutilo nepatrně se usmát, bylo příjemné mít svou lásku tak blízko u těla.

„Ani trochu času bys pro mě nenašel? Na krátkou procházku?“

Naděje se vrátila. Nevěřil, že by Olivier jejich první společný Valentýn úplně zazdil, alespoň něco malého by podniknout mohli, ne?

„Šimone, vždyť tam sněží, byli bychom jako sněhuláci, zmrzlí a mokří. To je tak akorát na to chytit rýmu. Já chápu, že v Praze sis sněhu nikdy moc neužil a že se ti třeba tato Ladovská zima líbí, ale nemohli bychom to přesunout, až bude trochu přijatelněji? Když se podívám ven, ty mračna zvěstují pořádnou chumelenici. Mám dojem, že zavolám na firmu i Lukymu, že dneska nedorazím. Nerad bych někde zapadnul a už se nevyhrabal. Ty nemáš tušení, co dokáže zima v horách…,“ pokrčil rameny a povzdychl si. „Copak sis sněhu neužil dost dopoledne? Jestli se chceš provětrat, můžeš jít se mnou zkontrolovat králikárnu, jestli ten vítr neodfoukl zateplení, a zrovna bychom je nakrmili, ať později nemusíme ven. Bůhví, jaká slota se zase žene.“

„Tak jo,“ vydechl nakonec hnědovlásek. Králíky měl rád, věděl, že jej nakonec uklidní, a tak se po pár chvílích mezi nadšenými chlupáči i stalo. Když se mu navíc naskytl výhled na krásně tvarovanou zadnici jeho přítele, který se zrovna skláněl, aby zastrkal seno i do dolních přihrádek, rozlil se mu po tváři úsměv. Tuhle podívanou by si nechal líbit, to ne že ne…

Věděl, že tímhle venku skončili, odložil proto jednoho z nyní už dospělých králíků, kterého si ale občas stále vytahoval k mazlení a on, zdá se, tuto péči přijímal, a neodpoutával oči od krásného výjevu schovávajícího se za tlustými zimními kalhotami. Ten se pak ale ztratil, když se Olivier narovnal a otočil k němu, byli jen kousek od sebe a tomu brunet nemohl odolat. Bez otálení se přitiskl na růžové, neznatelně promrzlé rty a pevně na sebe jejich majitele natiskl, jednu z dlaní bez okolků přemístil na to krásné pozadí a ponořil se hlouběji do sladkých rtů. Zdálo se ale, že Olivier ten rychlý pohyb nečekal, pod nohama se jim ztratila zem a oni najednou leželi v jemném bílém sněhu, stále na sebe natisknutí.

Olivier jen vyhekl překvapením. Nebylo to bolestivé, dopadli do kupy prašanu, který jejich pád utlumil, i když tělo jeho hnědovlasého přítele dopadlo přímo na něj. Jakmile se vzpamatoval z šoku, začal se smát. Viděl totiž, že Šimon je zrovna tak překvapený, jako byl on sám.

„Šimone, ty jsi dneska ještě horší než ti králíci. Co se děje, že jsi tak přítulný?“ zkoumavě se na něj zadíval poté, co se konečně přestal smát. Musel sice uznat, že Šimon má neuvěřitelnou vlastnost se na něj lepit často a kdekoliv, takže by se tomu neměl divit, ale přesto toho dneska bylo víc než jindy. Pokoušel se dostat na vlastní nohy, ovšem Šimon nevypadal, že se chce vzdát těla, které věznil pod sebou. Ušklíbl se tedy a chystal protiúder. On sám měl sníh úplně všude a studil jej, ale Šimonovi bylo evidentně fajn. Ležel na něm, sníh ho nikde nezábl. Olivier si jej tedy přitáhl do polibku, zdánlivě nevinného, ale rukou, kterou jej nedržel, nabral do dlaně sníh a mrštně, aniž by Šimon mohl jakkoliv reagovat, mu ho nacpal za límec.

„Myslím, že potřebuješ trochu zchladit,“ chechtal se a využil šoku způsobeného ledovým sněhem, nabral další hrst a zopakoval podlost, kterou mu učinil před chvílí.

Brunet vykulil oči a zalapal po dechu, snaže se nabrat do plic kyslík, který jako by se najednou vypařil. Cítil, jak mu starý i nový sníh taje kdesi za krkem a není, jak jej dostat ven, černovlásek se navíc už už natahoval pro další hrst. Zchladit? Moc ta slova nevnímal, stejně mu ale projela hlavou, notně utlumená šokem a ledovou vodou na jeho zádech.

Přítulný… horší, než králíci… no počkej, pomyslel si, sám nabral oběma rukama kupu sněhu a nevybíravě s ním černovláskovi zajel pod kabát i košili, přímo na rozpálenou kůži na břiše, po němž jej ledovými dlaněmi pohladil, a sníh, takřka hned tající, mu tam nechal. Viděl, jak i jeho přítel zalapal po dechu, a raději z něj slezl a pokusil se co nejvíc vzdálit, ve sněhu ale padal, přes smích deroucí se mu z úst se nemohl soustředit ani na běžnou chůzi, a tak nakonec skončil sedící ve sněhu, jen pár metrů od černovláska, a čekal na jeho reakci.

Tentokrát měl co dělat Olivier, aby znovu rozpumpoval své srdce, které na moment přestalo bušit, pak se ale znovu rozesmál.

„Ty jsi takový záludňák! Proč nikdy nemůžu vyhrát? Tohle mi nedělej! Víš, že už jsem starší člověk a moje srdce by to nemuselo vydržet…,“ lapal po dechu tentokrát v důsledku neutuchajícího smíchu. „Ale dobře mi tak, měl jsem si za přítele vybrat někoho z pravěku, ne puberťáka s rozbouřenými hormony kdesi z Prahy, kde sníh viděli tak akorát v televizi.“

Viděl, že Šimon už otevírá pusu, aby se ohradil, když mu v kapse kabátu začal vibrovat telefon.

Podíval se na jméno volajícího a pozvedl obočí.

„Mamka,“ hlesl Olivier potichu. Aby pravdu řekl, dnes neměl moc chuť se s ní vybavovat, ale volání přijal.

„Ahoj, mami…,“ stačil jen pozdravit a už se na něj valily informace s otázkami, na které v této chvíli ani nečekala odpověď.

„Mami, zastav na chvíli, jsem venku a docela tu mrznu. Jestli jsi potřebovala něco nutného, mluv k věci.“

– Dlouho jsem tě neslyšela a dlužíš mi ještě ty podklady o ročních výnosech z firmy. Tys na to zapomněl, že ano? –

„Jo, promiň, nějak mi to vypadlo…“

– Oliviere, já mám na příští týden domluvenou schůzku s firmou Légume. Ještě jsem ti to nedávno připomínala… Od té doby, co jsi se Šimonem, jsi nějak mimo. Tedy, Olinku, ne že bych ti to vyčítala… –

„Mami! Mrznu! Až přijdu domů, zavolám ti přes Skype a zrovna ti všechno naposílám, ano? Zatím ahoj.“

Když Šimonovi zmizel černovlásek kamsi do chaloupky, vydechl přebytečný vzduch z plic a vyčerpaně se svalil do sněhu. Věděl, jak dlouho bude Olivierův rozhovor s matkou trvat, a moc dobře si taky uvědomoval, jak po něm bude utahaný. Tímhle jim Valentýn skončil definitivně, jestli do toho momentu měli čas něco podniknout, teď jej ztratili.

Posadil se, jelikož jej studený sníh už zase pálil kdesi na krku, a frustrovaně si rukama zajel do vlasů. Takhle to být nemělo! Snažil se, vážně se snažil, a nebylo to k ničemu. Tohle si nepředstavoval! Nemusel si brát volno, nemusel vymýšlet žádnou akci, jíž by společně strávili den, mohl normálně pracovat. Jak viděl, všechno bylo zbytečné.

Zmučeně si povzdychl a naštvaně praštil pěstí přímo do prachového sněhu, který jej okamžitě začal pálit na odhalené kůži. Nevybíravě zaklel a konečně se postavil, odolávaje chuti čerstvě napadený sníh dětinsky nakopnout. A stejně, svým způsobem mu to bylo líto. Těšil se na to všechno, co spolu provedou…

Zavřel oči a několikrát se nadechl a zase vydechl, aby se uklidnil. Nechtěl se zlobit, nechtěl Olivierovi nic vyčítat, protože vlastně neměl co. A stejně, když vcházel do chaloupky, přišlo mu, že se toho mohlo stát víc.

Sundal si ze sebe kabát, šálu i čepici, svlékl si mikinu a rozhodl se zamířit do sprchy. Tričko měl mokré, nepříjemně jej studilo a on věděl, že teplou vodu dnes jen uvítá, když ale procházel jídelnou, v níž u stolu seděl Olivier s notebookem a povídal si s matkou, hlavou mu bleskl nápad, který se mu v prvních chvílích dvakrát nezamlouval. Olivier jej zabije, to věděl. Jenže na jinou stranu…

Nevinně se usmál, když se v jídelně zastavil, jako by přemýšlel, co si zapomněl. Když zaregistroval, že jej Olivier chvílemi pozoruje, svlékl si tričko a do půl těla nahý jej před jeho očima začal skládat. Pak jej zase rozložil a pověsil, tak, aby uschlo, než konečně zmizel z jeho zorného pole. O pár chvil později tam ale procházel znovu, tentokrát jen v boxerkách, a opět se zastavil, když viděl, že tričko čirou náhodou shodil a ono zase leželo na zemi. Co naplat, musel se pro něj sehnout a vystavit černovláskovi své pozadí, zatím skryté pod látkou boxerek, a následovalo opět to samé věšení, než konečně pokoj opustil a odešel si pro ručník. I s ním se pak skrz jídelnu vracel do koupelny.

O chvíli později procházel jídelnou zase, tentokrát pouze v tom ručníku. Jaké to bylo neštěstí, když se mu povedlo znovu shodit pověšené tričko! Zatím se mu dařilo nedívat se na svého přítele, dělat, jako by tam ani nebyl, a s tím se i nyní znovu sehnul pro tričko válející se na zemi, ručník se mu ovšem svezl z boků a spadl na zem.

Jaké neštěstí, pomyslel si škodolibě. Pracně pověsil tričko, tentokrát tak, aby opravdu schlo, a obmotal si ručník zpět kolem beder. Tentokrát už zmizel do koupelny nadobro.

Olivier si v první chvíli nevšímal Šimona procházejícího okolo, ale jak se natahoval pro dokumenty, které ležely na druhé straně stolu, prošel zrovna v zorném poli a on chtě nechtě musel své oči stočit na hnědovláska oblečeného jen do půl těla. Na malou chvíli zapomněl, co to vlastně chtěl, a vpil pohled do snědé hrudi. Ani se nestačil vzpamatovat a brunet na něj vyšpulil zadnici, když cosi zvedal ze země. Přestal poslouchat matku, která na něj mluvila, pootevřel ústa a neslyšně vydechl.

„Oliviere?“ ozvalo se z bedýnek připojených k počítači. „Mohl bys mi věnovat pozornost? Mluvím na tebe a je to docela důležité. Měla jsem dojem, že o ten kontrakt stojíš…“

Olivier jen zamrkal a začal věnovat pozornost obrazovce.

„Jojo, mami, jen jsem ty smlouvy nemohl najít,“ vymluvil se, ale po očku sledoval dění v místnosti. Tušil, že tohle promenádování po pokoji dělá Šimon naschvál, a přísahal si, že tuto podlost mu jen tak nedaruje. Měl veliké štěstí, že mluvil jen s matkou. Když se Šimon sehnul už potřetí, ručník okolo pasu mu sklouzl z boků a on na něj vyšpulil zadnici v celé své kráse, Olivierovo sebeovládání povolilo a pocítil, jak jím projela touha. Dvě naprosto dokonalé polokoule Šimonovy zadnice byly příliš velkým pokušením pro jeho zrádné mužství, které se začalo pomalu, ale jistě plnit krví, a Olivier, ačkoliv hodně chtěl, nemohl tomu nikterak zabránit. Přilepil na ně pohled, a než se stihl vzpamatovat, Šimon kolem něj proklouzl do dveří koupelny.

„Oliviere! Co to s tebou dneska je? Tys něco pil? Že vy jste si dali s Šimonem ráno po kalíšku a nevěděli, kdy přestat? Zavolala bych ti jindy, ale není už čas,“ mluvila vyčítavým hlasem jeho máti.

„Co? Ne! Nic jsme nepili. Trochu jsem se zamyslel,“ vydechl Olivier a poposedl, aby si trochu uvolnil boxerky, které ho v této chvíli dost svíraly. „Už máš mou plnou pozornost, mami.“

Sprcha, jejímž účelem všechny cesty skrz jídelnu původně byly, se v Šimonových očích nyní stala naprosto nepodstatnou. Za pár hloupých minut už totiž zase vycházel ze dveří, opět jen v ručníku, zatímco mu z mokrých vlasů stékaly kapky vody zdobící jeho svalnatou hruď. Jaká to jen byla nehoda – zapomněl si veškeré oblečení!

Při procházení kolem černovláska už tričko na ramínku neshazoval, všiml si ale, že kousek za ním už byl vysušený další ručník, a tak jej vzal a bez rozpaků se v místnosti zastavil a narychlo si vysušil vlasy, vraceje jim tvar perfektního ptačího hnízda. Ručník si pak neodpustil pracně věšet zpět, spolu s tím, který měl kolem beder, než konečně zašel zpět do koupelny, tak, jak byl stvořen. Jako by si v ten moment vzpomněl – on si vlastně nevzal to oblečení.

Opět opustil koupelnu a opět se nahý vydal jídelnou. Teď už na sobě Olivierův pohled skutečně cítil, to nešlo popřít. Cítil se dokonale, tahle pozornost se mu sakra líbila, ačkoli už i jeho vlastní krev začínala pomalu, ale jistě proudit nesprávným směrem. V pokoji popadl oblečení, s nímž na jedné hromádce zamířil do koupelny, v jídelně se ale zastavil, rozhodnut strávit před Liviho očima alespoň čas při oblékání boxerek, když už měl ale látku nataženou a nechával kapičky z vlasů vsakovat se do ní, už si nemohl odpustit zahledět se do Olivierových očí. A ten lesk, který tam viděl, už nikdy nechtěl zapomenout.

Ano, měl ho přesně tam, kde potřeboval.

Tušil, že teď už se opravdu nebude bránit, s nevinným úsměvem proto přešel ke stolu, na němž měl Olivier počítač, bez varování si klekl na všechny čtyři a zalezl pod stůl. Olivier držel nohy od sebe, tak, aby mu čnící mužství bylo co nejméně nepohodlné, a on se nyní vklínil mezi jeho stehna, která pohladil dlaněmi, a hlavu si položil jen kousek od čnící chlouby. Očima přitom vyhledal ty Olivierovy, nemusel se ale ujišťovat – díval se na něj. Mlsně si olízl rty, pohled upřený na Liviho chloubu, a znovu se mu zadíval do očí. Vlastní erekci v ty chvíle neřešil.

Černovlasý mladík v tu chvíli musel silně skousnout spodní ret, aby nevydechl blahem.

Ten proradný… lstivý… proč mu tohle všechno dělal? Jak se teď měl tvářit, když cítil horké ruce i přes lehké tepláky? Šimonova hlava byla tak blízko… Co plánoval? Mozek mu zamrznul a nebyl schopen myslet na nic jiného než na plíživé dlaně a rudá ústa, která se málem dotýkala vybouleniny, co za poslední sekundy ztvrdla ještě víc. Snažil se pravidelně dýchat, a dokonce se nenápadně pokusil Šimona odstrčit, ten se však tak lehce nevzdával. Zato Olivier to vzdal, protože tušil, že kdyby se začal ošívat a s Šimonem se pod stolem pošťuchovat, vnímavé oko jeho matky by si toho všimlo. A poslední, co dneska chtěl, by bylo své rodičce vysvětlovat, že jeho přítel se zbláznil, je nadržený jak jelen v říji a snaží se ho dovést pod stolem k šílenství.

Upřel oči na obrazovku a pokoušel se vnímat nekončící vodopád slov linoucí se z počítače. Netušil, jak dlouho tohle vydrží s kamennou tváří, a nepochyboval, že tohle je z Šimonovy strany jen začátek. Znal ho dobře, byl mistr v takových podpásovkách, ačkoliv takovou podlost mu udělal poprvé. Přitvrdí, tím si byl jist.

„Mami?“ vydechl. „Nemohli bychom to probrat třeba zítra?“

„Olinku, vždyť jsem ti říkala, že to musím odeslat dneska, pokud to tedy nechceš udělat sám.“

„Ne…, já nevím, ty jsi s ním jednala,“ stihl ještě doříct, ale vzápětí skoro protočil oči slastí, když Šimon začal jemně přes látku tepláků jeho úd třít. Nutně potřeboval uvolnění, pro tuto chvíli aspoň z úzkých boxerek.

To mu Šimon s radostí dopřál, když mu tepláky i boxerky stáhl alespoň z čnící chlouby a mlsně se na její vrcholek zadíval. Hodnou chvíli jen tak seděl, rukama bloudil okolo stožáru a nedotýkal se jej, jen se na něj díval a všiml si, že i to neslo své ovoce. Dál už nečekal a konečně slízl alespoň první kapky předzvěsti. Rozhodl se jej ale potrápit pořádně, nepojímal jeho chloubu do úst. Hrál si s jemnými chloupky kolem ní, dlaněmi bloudil po stehnech a jazykem chvílemi olizoval nejen citlivý žalud, do úst si jej ale zatím zasunout odmítal. Nemohl se přitom nabažit jeho skvostných reakcí – ať už jej pak umučí na kterýkoli způsob, stojí to za to, pomyslel si, a konečně chytil mezi rty alespoň lesklý vrcholek Olivierovy erekce.

Ten musel přivřít oči blahem a neslyšně vydechl. Celou tu dobu si namlouval, že to zvládne s kamennou tváří, a nebyl schopen už Šimona zastavit. Bylo to až moc příjemné, aby se jeho dráždění vzdal.

„Oliviere? Opravdu jsi v pořádku? Nejsi nemocný? Vypadá to, jako by na tebe něco lezlo.“

„Asi máš pravdu, něco na mě vleze.“ Zachytil nechápavé oči své matky. „Tedy leze jsem chtěl říct, ale neboj, nic mi není, jen mě teď bolí noha, trochu mi v ní trne.“

„Vidíš to, to máš z toho, že na ní věčně sedíš, pak v ní máš mravence.“

„Jasně, mami, to bude tím,“ vydechl a snažil se nenápadně rozdýchat bublavé dráždění žaludu stále chyceného Šimonovými ústy, který i s jeho špičkou mezi rty nemohl udržet smích, čímž mu celý penis vibroval a dráždil ho tak, až měl dojem, že jestli toho ten zpropadený ďábel nenechá, brzy se na něj vystříká. Netušil, jak by orgasmickou křeč a slastný výraz ve tváři vysvětloval matce.

Šimon se zatím i svými dlaněmi přemístil k lákavému stožáru a sevřel v prstech jemná varlata. Opět se od svého milence odpoutal, aby se mu krátce zadíval do očí, a neodpustil si potěšený úsměv. Klín už jej samotného bolel a jen pohled na chutnou erekci jej lákal. Jistě, že si na ni vleze, ostatně mohl už ráno. Ale když Olivier nechtěl…

Už nyní se těšil, až hovor s matkou vypne a vyšuká mu mozek z těla, prozatím mu ale bohatě stačilo toto trápení. Vrátil se tedy k chloubě, kterou jazykem obkroužil kolem kořene a olízl ji po celé její délce. Ta zvláštní slaná chuť ulpěla mu poté na jazyku, mohl si ale všimnout, co všechno s Olivierem dělá. Konečně se proto vrhnul k tomu, co si přál udělat celou dobu, a zasunul si jej, co nejdál do úst jen mohl, tak, že se nosem dotkl jeho podbřišku. Škoda, že mu neviděl do očí…

Olivier stiskl zuby k sobě a mimo dosah kamery začal drtit dokumenty, jež měl v ruce. V tu chvíli mu bylo úplně jedno, že ze smluv zbydou jen zmačkané chuchvalce. Trhaně se nadechl a jen koutkem oka viděl, že se matka zvedla od počítače.

„Oliviere, jdu si uvařit kávu. Nechápu, co to s tebou dneska je, ale s tvým dnešním soustředěním to bude na dlouho, zkus konečně najít ty dodatky, pošli mi je a já už ti dám dneska pokoj, dořešíme to po mailech později večer.“

Jakmile si byl jistý, že ho matka už nemůže vidět, protočil slastí oči a s dlouhým výdechem mu z úst vyšlo zasténání.

„Šimone, já tě zabiju… ách… ty ses zbláznil… dělej, rychleji… panebože! Za co mě trestáš…? To je skvělé.“

Chtěl Šimona odsunout, potřeboval to s matkou aspoň nějak ukončit, ale neměl na to vůli. Šimonova horká ústa dokázala zlomit jeho jindy pevnou zásadovost a on zjišťoval, že se z něj stává zase zvířátko s pudy, které byly vybičovány téměř až na vrchol – uvolnit tlak, klidně do úst toho malého necity, ale ještě víc mu svírala podbřišek touha vystříkat se do něj, ošukat ho až k nepříčetnosti své i jeho.

Mozek už nefungoval čistě, ale jedno si ještě uvědomoval. Pokud ho teď uvidí jeho matka, buďto jí to dojde, což pochyboval a raději ani nechtěl domyslet, co by mu na tohle řekla, anebo mu rovnou zavolá sanitu s pocitem, že její jediný syn nejspíš prochází infarktem nebo epileptickým záchvatem – třásl se jako osika a celým tělem mu neustále procházely vlny chtíče.

Šimon jej ani na chvíli nenechal vydechnout, na druhou stranu všechno to dělal lehce a pomalu, a to přivádělo Oliviera k totálnímu šílenství.

„Mami, musl jsem odejít, ozvusepozdeji,“ stihl ještě napsat do Skype chatu a neobtěžoval se ani opravit překlepy. Rychle spojení ukončil a notebook vypnul. Až v té chvíli si dovolil úplně se uvolnit a jeho slovní projev by mu záviděl i ten největší badboy před školní budovou. Stále ale neudělal nic, čím by Šimona donutil zrychlit.

Když brunet zaregistroval, že je počítač nad ním vypnutý a Olivier se konečně poddává jeho horkým ústům, vypustil z nich jeho chloubu úplně. Všiml si, že byl černovlásek jen kousek od kýženého uvolnění, že Šimona potřeboval. S hlavou opřenou o černovláskovo stehno se znovu zadíval do jeho očí, na rtech nevinný a zároveň krapet škodolibý úsměv. Jemně jej pohladil po stehně, v dostatečné vzdálenosti od čnícího stožáru.

„No nic, já jen procházel kolem, pro oblečení… Abych zase šel, nemyslíš?“

Než se Olivier stihl vzpamatovat nebo cokoli namítat, vylezl zpět zpod stolu a ležérně se vydal k hromádce se svými věcmi. Chůze s erekcí nebyla dvakrát příjemná, touha v něm dělala všechno třikrát těžší, toto si ale nemohl odpustit. Dával do svého hereckého výkonu vše.

Poskládané věci si přitiskl k hrudi a otočil se, pohledem se střetávaje se zmatenými šedými studánkami. Panebože, ten pohled byl dokonalý! Boxerky jej začínaly nepříjemně škrtit, potřeboval by se jich zbavit a potřeboval by pořádně ošukat, chtěl si ale ještě chvíli hrát.

„Přece jen, pochop… je všední den a jak jsi správně podotkl, já taky potřebuju pracovat. Taky mám své povinnosti, které nesnesou odkladu. Nemohli bychom to tedy odložit na jindy?“

Starostlivě se na svého přítele zadíval, než přešel ke stolu, na kterém počítač ležel, odsunul stroj stranou a vyhoupl se nahoru, pokládaje Olivierovi ruku na horoucí čelo.

„Vypadáš nějak divně…“

Olivier se rychle vzpamatoval, a pomohl mu v tom Šimonův provokativní výraz ve tváři.

„Ty taky nevypadáš, že bys byl v kondici.“

Než stihl Šimon cokoliv odpovědět, chytil ho za gumu boxerek a nechal vyhoupnout jeho chtivý stožár na čerstvý vzduch. Popadl jej pevně do ruky a nepříliš jemně promnul. Věděl totiž, že jeho hrubost bude mít mnohem kýženější účinek než něžné laskání a hlazení. Začal mu ho brutálně rychle honit a tím zaháněl svou frustraci. Šimon se pokusil bránit, ale to černovlásek očekával, postavil se, nahmátl obě ruce a sevřel zápěstí dlouhými prsty jako do svěráku za zády. Jeho nohy stiskl svými koleny a tím měl hnědovláska plně ve své moci. Rukou, kterou měl volnou, se opět vrátil k jeho stožáru a pokračoval tam, kde před pár sekundami přestal.

Šimon zvládal jen lapat po dechu. Na moment pevně zavřel oči a prohnul se v zádech – sakra, tohohle chtěl docílit! Neschopnost se pohnout byla pro něj neskutečně mučivá a už jen ta představa, že je jeho tělo jako na zlatém podnose, hnala mu do penisu další a další krev, Olivierův přístup s ním navíc taky dělal své, a než se nadál, byl na tom hůř než sám černovlásek. Potřeboval by se ho dotknout, potřeboval by se pohnout!

Znovu se prohnul v zádech, zkroutil prsty na nohou a zatnul pěsti, víc totiž dělat nemohl. A to bylo sakra vzrušující. Z hrdla mu vyšlo slastné zakňučení, znovu se pokusil zahýbat rukama – bezvýsledně. Jeho steny zaplnily pokoj a on cítil, jak blízko byl vrcholu…

Olivier se křivě pousmál – dokonalá odplata za jeho podlost, kterou ho málem znemožnil před jeho matkou. Nepochyboval sice, že by to pochopila, ale vysvětlovat by si to musel Šimon sám. Možná měl vytáhnout jeho střapatou hlavu s poslintanou bradou nahoru, aby matku taky pozdravil. Škoda, že ho to nenapadlo dřív, ale copak mohl myslet?

Zrychloval pohyby dlaně a litoval, že jeho lesknoucí se penis nemohl vzít do úst. To by musel Šimona propustit ze svých spárů a to se mu zrovna v tuto chvíli nehodilo. Nehledě na to, že kdyby to udělal, Šimon by to nedal. A to Olivier nechtěl. Cítil, že už nyní je na hraně uvolnění, a proto svou ruku stáhl.

„Tak jo, teď jsme si kvit, tím pádem bych to mohl s matkou dořešit, co říkáš?“ ušklíbl se a v očích se mu zaleskly čertovské jiskřičky.

„Doprdele,“ uniklo brunetovi vzápětí a zhluboka se nadechl. Potřeboval rozdýchat vzrušení, které jím zmítalo, potřeboval se trochu uklidnit a začít zase myslet, to se ale daleko snáz řeklo, než udělalo. Sakra, ten mizera…

„To… teda… nejsme. Ty mi tohle… děláš… od rána,“ dostal ze sebe ztěžka mezi hlubokými nádechy. Po čele mu tekl pramínek potu a on pevně sevřel víčka k sobě, dávaje si pár sekund, aby zklidnil splašeně bušící srdce. Veškerá krev, kterou měl v těle, snad musela být mezi jeho nohama, tohle bylo tak nespravedlivé! Zmetek jeden valašskej, co měl teď dělat?

„Ty… dacane!“

Jo! Teď mu to natřel!

Olivier se nad ním skláněl, natáhl se tedy k jednomu jeho rameni, k němuž dosáhl, a s posledním sebeovládáním se mu do bledé kůže zakousl – dával si pozor, aby jeho zuby neprotly jemnou kůži, potřeboval ze sebe ale dostat zoufalství smíšené s frustrací. Táhle mu do kůže zakňučel.

„To bys… nedal,“ zahrčel mu do ramene, navazuje na jeho předchozí slova. Bylo mu v ten moment úplně jedno, že je daleko víc na pokraji sebeovládání než sám černovlásek.

„Potřebuješ… mě. Strašně moc,“ vydechl.

„Vážně?“ zašeptal Olivier a ošil se. Bolelo to a ranka na rameni pálila tak, že povolil sevření Šimonových zápěstí a přitiskl na ni svou dlaň. Dobře věděl, že má Šimon pravdu. Potřeboval ho strašně moc, jeho mužství nemělo šanci se za tu chvíli uklidnit, zvlášť když se věnoval činnosti, která to ani nedovolovala.

„Ty jsi… hazardér!“ přimhouřil oči a jen čekal, co s nově nabytou svobodou Šimon vymyslí.

Nato se Šimon takřka okamžitě vyvlékl z Olivierova sevření a několika rychlými tahy z něj svlékl všechno oblečení, co na černovláskovi zbylo. Nebyl si jist, kam přesně dopadlo, ani jestli zůstalo celé, v ten moment to ovšem bylo úplně jedno. Seskočil ze stolu a vysadil na něj černovláska, sám se přemisťuje na jeho klín, jen kousek od jeho ztopořené chlouby. Dlaněmi chytil jeho tváře, aby jej mohl políbit, dravě a nespoutaně, vášnivě. Od jeho rtů se přemístil na krk a z něj na zraněné rameno, jejich rozpálená kůže se dotýkala a on mu rukama bloudil úplně všude, po celém těle. Sebeovládání šlo do kytek. Potřeboval ho, hned!

V jeho zatemněné mysli se jako poslední pokus o komunikaci s mozkem ozvalo, že by měl použít alespoň lubrikant, ten se ale nacházel kdesi v nočním stolku ložnice a Šimon v sobě neměl dostatek síly, aby opustil horké tělo, které jej drželo nad vodou. Měl dojem, že pokud si jej Olivier hned teď nevezme, asi vší tou touhou shoří.

Všiml si kapiček preejakulátu, které se řinuly z Olivierovy erekce, a tak mu je po chloubě spěšně rozpatlal. To muselo stačit, na víc se nezmohl.

Zvedl se, navedl si jeho chloubu ke své svatyni a bez dalšího přemýšlení na ni prudce dosedl, až se mu slastí zatmělo před očima.

„Omůjbože, Šimone! Tohle je… tohle mi nemůžeš dělat!“

Olivier vydýchával prudký vpád, který zdaleka nečekal a nepřipravil se psychicky na těsné objetí Šimonových útrob. Cítil, že jestli se v tuto chvíli střapatý pokušitel pohne, zcela jistě bude stříkat. Naštěstí si však jeho milenec nechával chvíli, aby se jeho úzké nitro přizpůsobilo nemalému klacku zaraženému v něm až nadoraz. Milovali se spolu podvečer předtím, věděl, že si rychlým vsunem neublížil, stejně mu to však přišlo nezodpovědné, vůči oběma. On si mohl ublížit a Olivierovi tímto mohlo klidně vypovědět srdce, které bilo jako o závod.

Přitáhl si k sobě žhnoucí tělo a přidržel si jej. Jen malou chvíli, aby si byl jistý.

Šimon sám cítil, že kdyby ten pohyb zopakoval byť jen jednou, celé milování by tím pro ně oba ukončil, byl jako bomba před vybouchnutím, natáhl se proto pro Olivierovy rty a jen jej líbal, dlaně položené na jeho tvářích. Potřeboval si sám nechat trochu času na přivyknutí, nedokázal se ale vzdát kontaktu s tělem svého přítele, potřeboval jej, co nejblíž to jen šlo.

Konečně cítil, že se může pohnout, i Liviho sevření povolilo, a on proto na zkoušku nadzvedl boky a zase dosedl – bylo to příjemné, pochopitelně, potřeboval by ale najít ten jeden jediný bod, který by mu způsobil největší slast, a to se mu v této poloze zaboha nedařilo.

Neznatelně se na Olivierově stožáru kroutil do stran, čímž jim oběma způsoboval ještě větší slast, čím dál víc si ale uvědomoval, že by možná přece jen potřeboval pomoct najít ten jeden správný úhel. Potřeboval pořádně ošukat, a potřeboval to od Oliviera. Potřeboval ho… Naprosto zoufale!

„Livi…!“ zakňučel mu kamsi do kůže na krku. Věděl, že jej jeho milenec pochopil.

Olivier vzal Šimona za boky a nadzvedl ho, jako by byl peříčko. Jedním tahem shrnul na kraj všechen bordel, který na stole měl, a opět si s Šimonem vyměnil místo. Nadzvedl mu nohy a na malou chvíli se opájel pohledem na jeho vztyčenou chloubu. Jen jí laškovně olízl lesklou kapku na vrcholku a hned nato zajel svým mužstvím zpět do stahující se dírky.

Ještě než začal přirážet, přizvedl si jej – dobře věděl, kam musí se svým kopím mířit…

Kdyby se Šimona později někdo zeptal, na co přesně v ty chvíle myslel, patrně by nedokázal odpovědět. V hlavě měl vymeteno, před očima jen tu dokonalou slast. Tušil, že jeho steny musely být slyšet minimálně až k Liduně, bylo mu to ovšem naprosto ukradené, držel se ramen své lásky, zakláněl hlavu, jak nejvíc to šlo, a cítil, jak rychle se blíží kýženému uvolnění.

Orgasmus jej poté dostihl tak, jak ho ani nemohl očekávat, a přesto jako vždy bouřlivý, šílený, nepřekonatelný. Z úst mu hlasitě uteklo Olivierovo jméno a okrajově zavnímal, že i Livi v ten moment vykřikl to jeho.

***

Uběhlo několik dlouhých minut, kdy spolu pouze vydýchávali další vášnivý sex, objímali se a dýchali přirozenou vůni toho druhého. A Šimon nemohl jinak, než se usmát – možná nemělo smysl dnešek nijak plánovat, možná, že táhnout Oliviera na nějakou výjimečnou akci nemělo cenu. Protože ať by se stalo cokoli, prostému spojení jejich těl se nemohlo vyrovnat vůbec nic.

Znovu jej láskyplně políbil, než se jemně vyvlékl z černovláskova sevření, seskočil ze stolu a s omluvou se vytratil do ložnice, kde měl v jednom ze šuplíků schovanou zářivě bílou obálku nadepsanou Olivierovým jménem. Schovával si ji pro něj už pár týdnů, doufal, že mu udělá radost…

Stejně jako Olivier si na sebe oblékl alespoň trenky a tričko, protože mu pomalu začínala být zima, a znovu se vyhoupl na stůl. Svého prince si k sobě přitiskl rukama i nohama, nechtěl jej pouštět.

„Něco pro tebe mám,“ zašeptal s širokým úsměvem a vtiskl mu do ruky bělostnou obálku. Než černovlásek stačil reagovat, opřel si čelo o to jeho a úsměv ještě rozšířil. „Chtěl jsem ti to dát v restauraci, kam bych si vzal nějaké slušnější oblečení, své oblíbené sako, nebo po představení v kině, chtěl jsem ti koupit květiny a zkrátka připravit něco speciálního, což se zoufale nepodařilo. Bál jsem se, že to dnes nedopadne, ale…,“ otevřel do té doby zavřené oči a zadíval se hluboko do těch šedých.

„Ale nakonec to bylo moc hezký… Ježíši, já tě miluju,“ natiskl jej na sebe, rukama přejížděje po pevných zádech. „Krásného Valentýna, Livi.“

Olivier se zmateně podíval na bílou obálku a pak se vyděšeně otočil zpět na vysmátého hnědovláska.

„Ale… ale vždyť je teprve dvanáctého.“ Odložil obálku na stůl a vzal do rukou telefon. Hned po rozsvícení displeje se jeho oči rozšířily pochopením.

„Tak proto jsi dneska celý den jako utržený z řetězu,“ hlesl a sklesle se posadil s kajícným výrazem na tváři. „Já jsem ti zkazil Valentýna, a to jsem ti sliboval, jak moc se kvůli tobě změním, a při první příležitosti, na kterou jsem se mimochodem připravoval celé týdny, to tak poseru.“

Opět se mu omluvně podíval do očí a s nejistým úsměvem ho vzal za ruku. Jen pevně doufal, že mu tento přešlap jeho láska odpustí.

„Dvanáctého? Víš, jak se o hodně opuštěných, odlehlých místech říká tady jako by se zastavil čas?“ vrátil brunet úder s pozvednutým obočím, pak se ale upřímně, šťastně rozesmál. Nemohl jinak, celá ta situace mu přišla uvolněná, tak… přirozená. Příjemná…

Nechápal, jak jej Olivier vždy dokázal zároveň slovně pošťouchnout a zároveň znít tak smutně a kajícně, až měl chuť jej obejmout a nikdy nepustit, ona druhá část ale, snad jako vždy, zapůsobila víc. Přívětivě stiskl nabízenou dlaň a široce se usmál.

„Ty mě vůbec neposloucháš, je to jako mluvit do dubu,“ postěžoval si, snaže se napodobit Olivierův tón hlasu, což si nemohl odpustit, pokračoval ale daleko mírněji.

„Je to náš Valentýn. Jo, měl jsem trošku jiný plány, vlastně úplně. Měl jsem dojem, že se to všechno kazí, což jsem ti, uznávám, možná nemusel vrátit tak podle, bylo to ale jedno z nejlepších rozhodnutí dneška a celkově bych si Valentýn s tebou nepředstavil líp, bylo to naše a bylo v tom daleko víc tebe, než by bylo v kině, kde by ses tvářil jako boží umučení. A to by bylo úplně jedno, co bych vybral, odpočítával bys minuty do konce a se zjištěním, že má film tři hodiny místo jedné, bys vypadal, jako by se o tebe pokoušela smrt,“ neubránil se Šimon tichému pochechtávání doprovázejícímu jeho slova.

„Jsem si tím jistej, miluju tě – s kinem i bez kina, s restaurací, v obleku i v teplákách, ačkoli ty květiny bych ti koupil, byl jsem zvědavej, jak by ses tvářil. Miluju tě, to je hlavní. A ty mě taky, vzhledem k tomu, že mě místo mého zabití, o němž jsi mluvil tak patnáct minut zpátky, držíš za ruku, takže bych řekl, že jsem spokojenej víc, než bych mohl být za jakýchkoli jiných okolností,“ zazubil se šťastně.

„A podívej se už do té obálky, těším se na tvou reakci…“

Olivier přešel všechna jeho prvotní slova o zemi Nikoho a v duchu stále přemýšlel, jak je možné, že zazdil tak důležitý datum. Důležitý, když byli dva. Věděl už, že se na něj Šimon nezlobí, koneckonců sám teď přiznal, že takto strávený Valentýn se mu stejně líbil nejvíc, a Olivier musel uznat, že s ním souhlasí.

Nechtělo se mu do kina ani vysedávat v restauraci u lahve vína, neviděl v tom žádnou romantiku. Tady v dědině by jim místní nedali pokoj a jinde se zase obával nepěkných pohledů nepřejícných lidí. Proč si kazit den?

Teď se jen děsil, co za zběsilý dárek Šimon vymyslel, nedůvěřivě vzal obálku do rukou a otevřel ji.

CERTIFIKÁT

Kozí biofarma LEVERE

Věc podnikání: Výroba a prodej kozích sýrů, mléka, jogurtů, tvarohu

IČO: 27637883   DIČ CZ27637883

Spisovná značka C120649 vedená u Městského soudu v Praze den zápisu 5.1.2022

„Co to… panebože… ještě kozy budeme mít,“ vyděšeně zíral do papíru. Potom si všiml, že pod certifikátem je ještě jeden list.

POUKÁZKA

na odběr 25 kůzlat z Kozí farmy Ječmění – Leskovec 65, 756 11

Odběr od: konec března – začátek května

Ještě chvíli na papíry nevěřícně zíral a pak se vyděšeně podíval do očí svého společníka.

„My pro ně nemáme chlév…“

„No teď ne, ale budeme mít. Nekoukej tak vyděšeně, vždyť je to úžasné – malá, roztomilá kůzlátka… Celých pětadvacet! Budou dokonalá! Pochop, s ovcemi jsem si nikdy moc nerozuměl, ale tohle je něco úplně jiného. Navíc budou naše, nebude to jenom tvá další práce. Budou moje zodpovědnost, když mi pomůžeš… A budeme mít kozí sýr. Miluju kozí sýr! Někdy ti udělám salát, s ořechy, řepou, listy salátu, kuřecím, takovým skvělým sirupem, sýrem…“

Zasněně se usmál a jen stěží se ovládl, aby mu z koutku úst nevytekla slina.

„Teda, nejdřív si možná zjistím, jak na to, ale to zvládnu. Nějak.“

Znovu se zazubil.

„No tak, přece to mohlo bejt daleko horší! Jeden chlápek mi dokonce nabízel jednu z těch obrovských želv, co mívají jen v zoo, musel jsem ale odmítnout. Raději tě na ně vezmu do té zoo, až budeš se mnou v Praze, a že to si užiješ, tolik zvířat na jednom místě jsi ještě neviděl. Podíváme se na ovečky, ty jsem měl jako dítě nejradši,“ zamyslel se bezmyšlenkovitě, než se rozesmál. Dovedl si živě představit Olivierův výraz v momentě, kdy by jej dotáhl do Prahy do zoo a začal mu ukazovat ovce – dokonce by mu koupil pár kuliček z automatu na krmení a vlezl s ním do ohrádky, aby si je Olivier mohl nakrmit. Ta představa byla dokonale komická.

„Tak se přece usměj… budou úžasná!“

Olivier měl dojem, že nevěří svým vlastním uším.

„Šimone, nebudeš mi to věřit, ale já jsem v zoo už byl, pokud však budeš mít zájem, rád tam s tebou zajdu. Jen dost dobře nechápu rozdíl mezi ovcí pražskou a tou valašskou. Já věřím tomu, že tam budou mít nějaké zvláštní vyšlechtěné druhy, nicméně ovce je stále jen ovce. Jen mě mrzí, že jsem ti tak znechutil dětskou lásku. Ostatně Amálka za to zaplatila, tak bys mohl mít rád i ty moje. Vždycky když řeknu, že za nimi jdu, tak sedíš zarytě doma a díváš se na mě, jako by mě ty ovečky měly zakousnout,“ vykládal vážně, ale koutky úst mu cukaly a držel se, aby se nerozesmál z plných plic.

Poté ale zase zapřemýšlel nad tou farmou a hlavou mu rychle prolítlo, co všechno bude třeba obstarat.

„Šimone, já na to nemám peníze, start takovéto farmy není zadarmo, jen zázemí pro ně musí být v souladu s evropskými normami, o dalších věcech ani nemluvím. Já zkrátka nevím… Kozičky bych bral, ale nejsem si jistý tou farmou. Nemám čas běhat po úřadech a vyřizovat tunu papírů, každou deci mléka posílat do laboratoří, aby usoudili, že je nezávadné. Nevím… A ten chlívek chceš stavět sám? Jakože bychom ho stloukli spolu? Nikdy jsem nic nestavěl, takže bychom pravděpodobně dopadli jako Pat a Mat.“

„Oliviere! Je to dárek, to znamená, že už to nějak zařídím! Máš dojem, že ti to dávám, abys to mohl zaplatit? Peníze vůbec neřeš, ty už vyřešené jsou. A shodou okolností mám na našich úřadech pár známých a spolužáků, kteří mi rádi pomohou. Chlívek… no, já jsem zvyklej na všechno někoho najmout, je to pohodlnější, ale když o tom mluvíš, tohle by nemuselo být špatné…,“ zamyslel se brunet. U části s penězi svého přítele varovně sjel pohledem – moc dobře věděl, jak na tom Olivier se svou povahou byl, a upřímně, čekal něco podobného. Už jen jeho pohledy, když se mu podařilo strčit kreditku do terminálu dřív než černovlásek, byly slušně vražedné, a to šlo jen o pár hloupých potřeb na farmu nebo nákup, který měl zrovna platit on.

Olivier byl Olivier a Šimonovi už to nepřišlo nijak divné, přesto si však varovný pohled neodpustil. Po svých posledních slovech se ale zašklebil. Vlastně už se těšil…

„K ovcím bych rád podotkl, že toto, co mi děláš, je vydírání. Jsi krutá bytost, říkal jsem to už někdy? Asi určitě, každopádně musím znovu, nehledě na to, že srovnávat kteroukoli zoo s naší zoo v Praze je barbarské, ať jsi byl kdekoli, tolik zvířat na jednom místě jsi v životě neviděl, to mi věř,“ zazubil se hrdě.

„Nu, možná ZooPark v Saint Aignan není tak pěkný jako zoo v Praze, ale rozhodně má víc zvířat. Koneckonců v Praze jsem byl taky, tedy – už je to spousta let, mám dojem, že jsi ještě ani nebyl na světě, když jsem tam byl s mým tátou a tvou máti. A co si tak matně pamatuju, Karla tenkrát byla trochu tlustá, takže bych předpokládal, že už jsme tam i spolu byli, tys byl ovšem zašitý ještě u mámy v břiše… Nicméně to nic nemění na tom, že s tebou opravdu rád zajdu do jakékoliv zoo, protože bych ti chtěl tímto udělat radost. A co se týče farmy, pokud ji opravdu chceš, budeš si ji i sám vést a všechnu organizaci, prodej a stránky na netu nechám jen v tvé režii. Jediné, s čím ti budu ochoten pomoci, bude ranní krmení, a to jen z toho důvodu, že by ty kozenky pomřely hlady. Přes to všechno, čím víc nad tím přemýšlím, ten nápad se mi líbí už jen proto, že poznáš i jiný druh podnikání, že tady budeš mít i ty zodpovědnost jinou, než na jakou jsi zvyklý, a v neposlední řadě – Liduna bude nadšená. Miluje totiž produkty z kozího mléka, tudíž máme už teď prvního stálého a hlavně nadšeného zákazníka,“ zazubil se Olivier. Sice mu bylo naprosto jasné, že Šimon se bude starat opravdu jen o administrativu, ale nepochyboval, že pokud mu naznačí, že na farmu už mu opravdu čas nezbývá, nějakou nadšenou duši, která se o přímý chod farmy postará, zcela jistě najde. Ostatně těch lidí nejspíš budou potřebovat víc. Byl zvědavý, jak se s tímto jeho nadšený přítel vypořádá. Zadíval se do jeho nadšené tváře a zvedl se z postele, aby poodešel ke skříni, odkud vytáhl dva balíčky. Když se na ně zadíval, uznal, že moc romanticky zabalené nebyly, ale to pro Šimona, kterému se rozzářily oči, když mu je vložil do rukou, bylo evidentně nepodstatné.

„To je pro tebe, ode mě. Nezapomněl jsem, takže dárky mám, snad se ti budou líbit,“ zatvářil se trochu nejistě jako pokaždé, když někomu dával dárek.

Šimon rychle roztrhl papír na menším balíčku a v rukou mu zbyl balíček s cibulkami. Tázavě se na Oliviera zadíval.

„To jsou orchideje, tedy budou to orchideje, až si je zasadíš na zahrádce. Kupovat ti živou květinu mi přišlo nesmyslné, zvlášť když by mi zvadla dřív, než bych ti ji stihl předat, takže tohle je kytka ode mě, která ti bude dělat radost každé jaro. Pokud se o ně budeš ovšem starat a pokud nám ty cibule přes zimu nesežerou potkani. A ještě si rozbal ten druhý…,“ poprosil jej.

Šimon udělal, oč ho prosil, a v objemnějším a měkčím balíčku objevil fungl nový valašský kroj.

V tu chvíli měl Šimon na moment dojem, že mu balíček vypadne z rukou, roztřásly se mu a on se potřeboval podepřít. Jednu ruku si položil na srdce, jako by hlídal, aby nevyskočilo z hrudi, zapomněl, jak se dýchá, a jen vykulil oči na charakteristické barvy a látku, která se mu líbila už tak dlouho. Jistě, chtěl ji vidět na Olivierovi, ale tohle…

Odložil oblečení, vzal do dlaní klobouk s pírkem a nasadil si ho na hlavu, a zhruba v ten moment se konečně neubránil překvapenému, ale šťastnému smíchu, který zkrátka nedokázal potlačit. Bylo to šílené! Naprosto! Nedovedl si představit sebe sama v něčem tak typickém pro tento kraj, bylo to komické, ale zároveň autentické a vlastně krásné, oči se mu z toho smíchu zamlžily slzami a on se je jen stěží snažil rozmrkat.

„Tož enem si nemysli, že ze mňa uděláš pravého valašského ogara, zlato,“ nadhodil, a když si všiml Olivierova překvapeného výrazu, znovu se rozesmál.

Možná měl skutečně jiné představy, to, co předtím řekl, ale byla pravda a on si to uvědomoval. Byl to nejkrásnější Valentýn, jaký si kdy mohl představit.