• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace28. 2. 2022
Počet zobrazení666×
Hodnocení4.53
Počet komentářů2

„Ty vole,“ rozesmál se Marek za mnou.

„Co je?“ zvědavě jsem se otočil.

„Já se na tebe přes noc asi vobtisknul,“ smál se. „Jseš černej na zádech. Ale jen trošku…,“ políbil mě Marek.

Obejmul mě a přitulil zpátky k sobě. Jednou rukou nahmatal můj vztyčený ocas a krátce ho pomazlil svou dlaní.

„Skočim se vosprchovat, jo? Jsem hrozně ulepenej…,“ dal mi Marek další pusu a zmizel v koupelně.

Podíval jsem se na svoje tetování na pupíku a přejel po něm několikrát prstem. Trochu pouštělo barvu. Promnul jsem si krátce svoje péro. Taky jsem ulepenej, pomyslel jsem si. Prohlížel jsem si prostěradlo, na kterém byly z večera zaschlé skvrny. S Markem je tak krásný bejt ulepenej… Ale teď se taky těším na sprchu. Lehl jsem si na záda a díval se do stropu. 

Marek se vrátil z koupelny. Jeho tetování na prsou už pomalu mizelo.

„Jé, hele! Tvoje boxerky!“ zasmál se a sebral je ze země.

Skočil ke mně do postele a posadil se mi na nohy. Přitiskl si zmuchlané boxerky k nosu:

„Ty vole… Ty už jsou trochu…“

Natáhl ruku a tázavě mi boxerky podával.

Vzal jsem je a přičichl k nim.

„No… docela jo.“

„Už smrděj? A nebo ještě voněj?“

Z Markovy nečekané otázky mnou projela energie a penis mi sebou zamával.

„Voněj.“

„Koukám,“ chytil mě Marek za péro a šibalsky se usmíval. „Vrať mi je.“

Podal jsem mu je zpátky.

Marek moje péro propustil, prohlédl si boxerky se zaschlými fleky a zhluboka si k nim přivoněl.

„Wow,“ jeho penis se několikrát vzepjal.

„Já si tě vezmu dneska s sebou do práce,“ koukal se na mě přes boxerky u nosu.

„Ty jsi prdlej, Marku,“ smál jsem se a hladil ho po stehnech.

***

Odpoledne jsem čekal na Marka před prodejnou.

„Hele,“ vytáhl Marek moje boxerky z kapsy a šibalsky na mě zamrkal. Přitiskl si je k nosu. „Fuf!“ strčil je rychle zpátky do kapsy.

Naběhlo mi téměř okamžitě péro.

„Marku, dej mi je.“

„Proč?“ vytáhl Marek boxerky z kapsy a podal mi je.

Opatrně jsem k nim přičichl.

„Ty vole. Marku? Že ty ses do nich vycákal?“

„Hm,“ zatvářil se Marek provinile. „Ale jen jednou!“ rozzářil se.

Rozesmál jsem se.

„Tak už je vyhoď, jo?“

„Né… Proč?“

„Protože už fakt začínaj smrdět.“

„Tak… trochu jenom.“

„Vyhoď je. To ani nepůjde vyprat.“

„Taková škoda…,“ kňučel Marek.

„Marku, není to škoda. Sám jsi mi moje starý voblečení vyhazoval.“

„No jo, ale to bylo něco jinýho. Tyhle voněj po tobě…“

„Marku, nevoněj. Smrděj. Vyhoď je.“ Pohladil jsem Marka po tílku na hrudi: „Já ti dám jiný, jo?“

„Pocákaný?“ usmál se šibalsky Marek.

„Jo, klidně pocákaný,“ rozesmál jsem se. „Hlavně nebudou smrdět.“

„Tak jo!“ vykouzlil Marek široký úsměv.

Rozhlédl se a nacpal špinavé spoďáry do odpadkového koše.

„Ty vole, až je někdo najde, tak se asi bude divit,“ rozchechtal se.

„Hele, ale to ti teď teda musím nějaký koupit,“ mrknul na mě.

„Vždyť já ještě mám.“

„Ale já bych ti koupil nějaký hezký, třeba úplně jiný. Chtěl bys?“

„Jaký jiný?“

„No… co třeba trenky? Chtěl bys? Hezky ti budou větrat.“

„Nevim. Já jsem trenky nikdy nenosil. Teda jako malej. Ale furt mi z nich čouhalo péro.“

„Mně by se líbilo, kdyby ti z nich čouhalo péro,“ usmíval se Marek.

„To věřím. Marku, já nevim. Sám víš, jak z tebe teču. Budu mít flekatý kalhoty.“

„Tak na spaní?“

„Vždyť spíme furt nahatý,“ rozesmál jsem se.

„A jen tak na doma? Jako nosim já?“

„Tobě slušej. Moc. Vypadáš v nich krásně.“

„Tobě taky budou slušet,“ přemlouval mě Marek svým neodolatelným úsměvem, že jsem nemohl odmítnout.

„No tak jo. Ale musíš mi pomoct vybrat. Já se v tom nevyznám.“

„To je jasný. Neboj. Jo, a taky jsme chtěli zajít do tý banky. Máš s sebou vobčanku?“

***

V bance jsme si u vchodu vyzvedli lístek a čekali, až přijdeme na řadu.

„Marku? Co když to nepůjde?“

„Půjde, nestraš. A kdyby ne, tak to vymyslíme jinak.“

„Hele! Naše číslo,“ ukázal jsem hlavou ke světelné tabuli.

„Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?“

Za přepážkou seděla žena ve středním věku, která se předpisově usmívala a ani podle uniformního oblečení nebylo poznat, kdo ve skutečnosti je.

„Dobrý den,“ řekl Marek. „My bysme si chtěli založit společnej účet. Abysme ho měli jako dohromady. A abysme k němu měli dvě karty, každej svoji.“

„Rozumím. A už u nás nějaký účet máte?“

„Jo, já mám.“ Marek se otočil na mě: „Ty máš asi jinde, viď?“

„No. Ale tak můžu si založit tady. Mně to je celkem jedno, kde budu mít účet,“ krčil jsem rameny.

„Stačí jeden,“ přerušila nás úřednice. „Jste v partnerském nebo příbuzenském vztahu?“

„Ne. To musíme?“ podivil se Marek.

„Nemusíte,“ zasmála se úřednice. „Jenom bych vám nabídla jiný, rodinný produkt. Takže, jsou dvě možnosti: Buď můžeme přidat k vašemu stávajícímu účtu disponenta a vydat pro něj druhou platební kartu, a nebo můžeme jednomu z vás založit nový, zcela samostatný, sdílený účet. Prakticky je to stejné, jeden z vás musí být majitelem a druhý disponentem.“

„A co to je? Ten dyspotent?“

„Disponent. Zjednodušeně řečeno: účet používáte oba, ale některé operace s vyšším oprávněním může provádět pouze majitel účtu. Druhý uživatel je takzvaný disponent. A jeho oprávnění k operacím nastavuje právě majitel.“

„Aha. A to nejde, abysme k němu měli stejný práva?“ mračil se Marek na úřednici.

„Marku, založ to na sebe. Když to jinak nejde. Já tomu stejně nerozumim. Stejně bych se tě musel pořád na všechno ptát.“

„No jo, ale já myslel… jako že… budeme mít prostě… společnej účet…,“ řekl mi smutně Marek. „Né, že já budu mít účet a ty ho budeš moct používat. Chápeš? Vždyť je to…,“ hledal Marek slova a bylo vidět, že se mu tohle moc nelíbí.

„Marku, já vím. Já jsem to taky tak myslel. Ale když to jinak nejde…,“ pokrčil jsem rameny. „Ale společnej účet mít budeme.“

„Hm. No tak jo. Když to jinak nejde…,“ vzdychl Marek směrem k úřednici. „Ale chceme si založit novej.“

Začali jsme tedy úřednici diktovat všechny údaje, které po nás chtěla, Marek se vyptával na další detaily, pořád u toho vzdychal, ale nakonec jsme všechny papíry podepsali a z banky konečně vypadli na ulici.

„Ty vole! To byl vopruz! Megavopruz…,“ durdil se Marek.

„Marku…,“ pohladil jsem ho. „Prostě úřad, no… Hele, hlavní je, že máme, co jsme chtěli, ne?“

„No to právě ani nemáme! Karty dostaneme kdovíkdy a… vůbec. Ty vole, jak já nesnášim chodit na úřady!“

„Marku, pojď sem.“ Objal jsem Marka kolem pasu. „Nerozčiluj se, jo? Já nechci mít účet, kvůli kterýmu budeš nasranej.“

„Já nejsem nasranej kvůli účtu. Ale kvůli tomu, jak tady v tý zemi nic nejde,“ odsekl Marek.

„Mně je to líto.“

„Co je ti líto? Ty za to nemůžeš,“ mračil se Marek.

„Můžu. Chtěl jsem společnej účet a… ty máš teď kvůli tomu zkaženou náladu.“

„Sorry, no! Já se prostě na úřadě vždycky tak vytočim…“

„A když budeš naštvanej, tak se to potom zlepší?“

Marek mlčel a dělal dál ksichty.

„Tak já ti pomůžu, jo?“

Začal jsem před Markem pochodovat sem a tam a křičet: „Kurva, do prdele! Her-got! Já se na to vyseru! Do píči! Kurva hergot, doprdele!“

Marek vyprsknul smíchy a začal se chechtat na celé kolo: „Ty vole, dost už! Nech toho! Slyšíš?“

Marek mě chytil, abych už přestal vyvádět. „Ty vole… já se z tebe poseru…,“ smál se.

„Sorry,“ řekl už klidnějším hlasem. Obejmul mě a přitiskl k sobě. „Já už nejsem naštvanej. Jo? Promiň, nezlob se.“

„Koupíš mi ty trenky?“ zeptal jsem se.

Marek se zase rozesmál: „Jo!“ Položil mi hlavu na rameno: „Ách jo, ty jsi takovej šmoula… Já tě miluju, víš to?“ Podíval se na mě, usmíval se a naštvaná nálada z něj už nadobro zmizela.

„Vím. Protože já tebe taky,“ usmál jsem se na něj.

Marek mi dal pusu. „Tak pojď…,“ oddechnul si.

„Marku? Koupíme si zmrzku?“

„Jo…,“ rozesmál se zase Marek a chytil mě za ruku.

***

Lízali jsme zmrzlinu. Seděli jsme přitom na lavičce, pod kterou byl vyšoupaný dolík, takže jsme nad ním kývali nohama. 

„Marku? Tobě se líbí, když jsem takhle vyholenej?“

„Nevim. Asi jo. Tobě ne?“

„Já právě nevim. Je to hezký na mrdání. Ale je to takový… dětský. Prostě se mi líbí, když je chlap chlupatej.“

„Hm,“ olizoval Marek zmrzlinu. „Mně asi taky. Když to teda není moc.“

„Asi si to nechám zase narůst. Nevadí?“

„A… jen tak trochu? Něco mezi?“

„Nebo tak.“

„Fousy si taky vobčas zkrátíš, ne?“

„Jo,“ pokrčil jsem rameny.

„Ale jako hezky klouže. To se mi taky líbí. Si prostě nevybereš…,“ lízal Marek dál zmrzlinu.

„To ne, no…,“ zasmál jsem se. „Nějak to vymyslíme. Já jsem se vlastně vo tohle nikdy moc nestaral. Tak asi začnu,“ řekl jsem zamyšleně.

„Hm. To bude fajn, uvidíš. Ti pomůžu, jo?“ dodal šibalsky Marek.

„Tak jo. Dík.“

„Jdem si koupit ty trenky?“

***

Marek mě zavedl do své oblíbené prodejny oblečení v obchodním centru. Všelijaké oblečení viselo všude kolem nás na stojanech, jen si vybrat. Došli jsme do zadního rohu rozlehlé prodejny, kde se jako v zapovězené komnatě krčil stojan se spodním prádlem pro muže.

„Tak co? Líběj se ti některý?“ začal se Marek přehrabovat trenkami, oběšenými na malinkých ramínkách.

Těkal jsem očima po stojanu se spodním prádlem.

„Marku, já nevím,“ krčil jsem rameny. „Tak třeba ty bílý, co máš ty. Ty jsou hezký.“

„No jo, vole, ale… nikde je tady nevidim… Sakra… Asi už je nemaj.“

„Hm. Hele, a co nějaká jiná prodejna? Vždyť tady je krámů…“

„No jo, vole, ale tam maj samý drahý věci. Který navíc ani nejsou lepší než tyhlety.“

„Tak… se zkusíme aspoň podívat?“

„No jo… asi jo…“

Tenhle obchod jsme tedy vzdali a vydali se do hlubin obchoďáku, kam jsme normálně nechodili.

„Hele! Támhle to vypadá,“ ukázal jsem k výloze kousek před námi, ve které byla pod reflektorem vystavená mužská figurína v boxerkách a ženská figurína v kalhotkách a podprsence.

Koukali jsme do výlohy a skrz ni do obchodu, zda máme jít dovnitř.

„Ty vole, ten má pytel, co?“ uznale pokyvoval Marek a díval se na figurínu.

Zasmál jsem se. „Jo. Má pěknou postavu. Takovej… atlet. Líběj se ti sportovci?“ podíval jsem se na Marka.

„Jo. Plavci, ty jsou hezký.“

„To jo,“ souhlasil jsem. „Tak se jdem podívat dovnitř?“

„Hm, zkusíme to.“

V prodejně se k nám hned vydala slečna prodavačka.

„Ty vole, už jde na nás,“ šeptal Marek.

„Dobrý deeen,“ začala pištět. „Jak vám mohu pomociii…“

„My se jen tak… rozhlídneme,“ pohodil jsem hlavou.

„Samozřejměěě. Kdybyste cokoli potřebovali, tak vám ráda poradííím.“

„Jasně. Děkujeme.“

Prodavačka vyklidila pozici a šla se schovat zase za pult.

„Ty vole, tohle přesně nesnáším,“ cedil Marek skrz zuby.

„Marku, zachovej klid, jo?“

„Jo,“ nadechl se Marek.

Prodavačka asi vycítila, že si nepřejeme, aby nás obtěžovala, a už nám dala pokoj.

„Ty vole, může mi někdo vysvětlit, proč spodní prádlo pro chlapy prodává ženská? Ještě taková pipka?“

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny. „Ale maj tady prádlo i pro ženský. Hele, ale kdyby tady byl nějakej pěknej prodavač, jako chlap… to by bylo, co?“

„No ty vole. To bych si něco koupil, i kdybych nic nechtěl. Tak co, vidíš něco?“ vzdychl Marek a rozhlížel se.

„Nevim, maj tady toho tolik…“

Všechno zboží bylo naskládané v policích regálů až ke stropu, takže ani nebylo pořádně vidět, co všechno v nich je.

„Tak… já se asi zeptám.“

„Né vole, nechoď tam. Já tady nic nechci. Pojď, jdem pryč,“ zamračil se Marek.

Vytratili jsme se rychle k východu.

„Nashledanooou…,“ pištěla za námi prodavačka.

„Fuj,“ vyfrknul Marek před prodejnou a oklepal se.

„Tak pojď, Marku, jdem ještě dál.“

Narazili jsme za chvíli na další obchod, tentokrát jen s mužskou figurínou, také ve spodním prádle. Měla na sobě trenky s kostkovaným vzorem.

„Nó, tohle vypadá líp. Počkej, kdo je uvnitř,“ koukal Marek skrz výlohu. „Hele vole, je tam nějakej kluk, čum.“

„A jo. Hezkej, viď?“

„Docela jo. Tak tam jdem, pojď.“

Vešli jsme do prodejny, Marek hlasitě pozdravil a hubený, vysoký, černovlasý kluk u pultu jen pokýval hlavou a také tiše pozdravil: „Dobrý den.“

„Ty vole, tady je výběr. Tohle vůbec neznám,“ podivoval se Marek.

Všude kolem nás byly v podstatě jen trenýrky. Všech barev, vzorů, velikostí i střihů.

Prohlíželi jsme si trenky ve stojanech.

„Hele, pojď se ho zeptat. Třeba s nim bude sranda,“ zašeptal Marek.

„Marku, já se stydim…“

„Nestyď. Pojď.“

„Dobrý den, my sháníme nějaký trenky… na doma. Bílý nebo tak,“ rozbrebentil se sebejistě Marek.

„Jasně. Bílé máme tamhle,“ kluk se rozešel k jednomu ze stojanů. Pokorně jsme ho následovali.

„Prosím, tady,“ ukázal prodavač rukou ke stojanu.

„Tý jo, Marku, ty jsou hezký,“ řekl jsem potichu Markovi přes rameno.

„Který?“

„Ty pruhovaný,“ ukázal jsem na bílé trenky se světle modrými proužky.

Marek sundal trenky z věšáčku.

„No jo, ty vole. Ty jsou super.“

„To je dobrá volba…,“ kluk se rozpovídal o trenkách, že jsou sice trochu dražší, ale kvalita a materiál že stojí za to, a že si můžeme koupit dokonce multipack za výhodnější cenu a hned nám nabízel další kousky.

„Tak my si je asi vezmem, co?“ podíval se na mě Marek.

„Jo,“ kýval jsem potichu hlavou, protože se mi trenky moc líbily.

„Já chci ale taky takový. Protože jsou fakt hezký. Můžu?“ díval se na mě tázavě Marek.

„No jasně že jo. A… nebudem si je plíst?“

„To nevadí, ne? A nebo víš, co? Tak si vezmeme ten multipack. Tam jsou tři různý.“

„No tak jo,“ souhlasil jsem, protože v balíčku kromě mých vyhlédnutých s proužky nejenže nechyběly bílé, ale navíc v něm byly i se světle modrými a bílými čtverečky, které také vypadaly moc hezky.

„Tak my si vezmem tenhle multipack,“ otočil se Marek na kluka.

„A jakou velikost?“

„Emko.“

Marek se na mě otočil. „To ti taky bude.“

Kluk zapípal pokladnou a začal balit trenky do papíru.

„Já to zaplatím, jo?“ otočil se na mě Marek. „Vidíš. Škoda, že ještě nemáme tu společnou kartu. Teď by se hodila.“

„Tak příště, Marku,“ pohladil jsem ho po zádech.

Marek zaplatil a dostali jsme od kluka úhledný balíček.

„Tak prosím,“ usmál se na nás.

„Díky. Super obchod. Tak nashle…,“ zahalasil vesele Marek.

„Děkujeme, na shledanou,“ řekl jsem potichu stydlivým hlasem.

„Na shledanou. A… zase se někdy zastavte,“ rozloučil se kluk s úsměvem.

Když jsme se obraceli k východu, ještě krátce mávnul rukou a tichým hlasem dodal: „Ahoj.“

„Čau,“ zašeptal jsem, rozpačitě se na něj usmál a rychle jsme z prodejny vyklouzli ven.

„Ty vole, to byl sympoš, co?“ kulil Marek očima.

„Jo. A hezkej.“

„Myslíš, že byl na kluky?“

„Nevim, asi jo.“

„Ty jo… No tak dobrý. Už víme, kam budeme chodit,“ zasmál se Marek a dal mi pusu.

Zahlédl jsem ještě kluka v prodejně, jak nás pozoruje, a když si všiml, že jsem se podíval přes výlohu, otočil se rychle jinam a rozpačitě se poškrábal na spánku.

***

„Tak co, jdem vařit?“ zouval si Marek tenisky.

„Jo. A vezmeme si na to naše nový trenky?“

„No jasný, vole!“ rozchechtal se Marek.

Sedli jsme si na postel, Marek rozerval balicí papír a vybalil naše trenky.

„Na,“ podal mi moje modro-bíle pruhované.

„Dík. Ty jsou krásný,“ hladil jsem jejich látku.

„Jsou. Tak uka, ne?“ povzbuzoval mě natěšeně.

Rychle jsem si tedy sundal kraťasy, stáhl staré boxerky a navlékl si moje první dospělácké trenky.

„Hm…,“ špulil Marek uznale rty. „Jsou ti. A slušej. Pojď sem,“ zjihnul Marek a rozpažil ruce.

Stoupl jsem si mezi Markovy nohy, Marek mi překontroloval trenky rukou a pohladil mi přes látku můj penis.

„Co? Jsou dobrý?“ díval se zespodu na mě a usmíval se.

„Jo,“ kýval jsem hlavou. „Vem si taky nový,“ usmíval jsem se.

„A který? Bílý? Nebo ty čtverečkatý?“

„Ty se čtverečkama.“

„Tak jo.“

Marek se rychle převlékl do nových trenek.

„Hmm, fakt pohodlný,“ pohladil se po zadku a udělal cvičně dřep. „Co?“

„Jo, dobrý jsou,“ pohladil jsem přední stranu Markových trenek.

„Tak jdem vařit?“ zamrkal na mě Marek.

***

„Co vlastně dělaj naše bylinky?“ kontroloval Marek zahrádku, když otevíral okno v kuchyni. „Nepotřebujou zalejt?“ otočil se na mě.

„Ukaž,“ píchl jsem prst do hlíny a položil ruku na Markův vyšpulený zadek. „Ještě ne.“

„To takhle poznáš?“

„No, zapíchni si tam takhle prst,“ zajel jsem pomalu druhou rukou do prohlubně na Markových trenkách.

„Ty vole, nech toho,“ rozesmál se Marek a plácnul mě přes ruku na svém zadku.

Zapíchl prst do hlíny v truhlíku jako já.

„Co cejtíš?“

„Nevim. Vlhko?“ pokrčil Marek rameny.

„No. To znamená, že to nepotřebuje. Když budeš cejtit sucho, tak teprve potom se to musí zalejt.“

„Aha. Ty jo, to je dobrej trik. Tak teď už to poznám, dík,“ dal mi pusu a otočil se zpět k truhlíkům. Očuchával bylinky, občas si některý lístek promnul v prstech a dal mi přivonět.

Při vaření jsme kroužili v našich nových trenkách po kuchyni a nemohli se na sebe vynadívat. Trenky měly krásný střih, který byl opravdu sexy, a zvlášť Markova stehna se světlými chloupky se v nich nádherně vyjímala.

Marek mě každou chvíli pohladil přední stranu trenýrek, takže můj penis jednu nohavičku neustále nadzvihoval. Občas mi pod ni zajel prsty a konečky mě jemně pošimral. Nechal jsem si to bez protestů líbit, protože mě to vzrušovalo. A Marek si konečky prstů musel olíznout…

***

Po večeři jsme si nalili skleničku vína a hupsli v trenýrkách do postele.

Ležel jsem na zádech, opíral se o lokty a prohlížel si svoje nové trenky.

„Tak co? Jak se ti nosej?“ vyzvídal Marek a hladil mi moje zbytky tetování na břiše.

„Dobrý. Hezky větraj.“

„Že jo?“

Marek mi sjel rukou na trenky a jemně mi začal mnout penis přes látku. Usmíval jsem se a pozoroval ho. Penis se mi velmi rychle postavil do pozoru a trenky nadzvedával. Marek začal hladit můj penis po celé jeho délce a občas ho přes látku jemně pomačkal.

„Marku, to je tak krásný.“

„Viď?“

Marek mi dál hladil penis přes trenky. Jemně po něm přejížděl prsty a o zbytek už se postarala pohybující se látka. Příjemný materiál mi jemně šimral celý penis a také žalud, což mě postupně rozdráždilo tak, až mě pomalu začínaly brnět nohy.

„Marku, to je… nádherný… Ty jo… já asi…,“ zhluboka jsem dýchal.

Marek trochu poodhalil moje trenky v pase, takže z nich vykoukl můj žalud. Stiskl mi ho dlaní, takže mi vyteklo větší množství šťávy, kterou Marek zachytil prsty a nesnesitelně pomalu ji sevřenou dlaní roztíral po mém rozdrážděném žaludu.

„Ah!“ Vystříkl jsem naprosto nečekaně, s takovou intenzitou, že jsem se svalil na záda, nahlas zaskučel a díval se do stropu, zatímco penis sevřený v Markově ruce pulzoval pod trenkami po celé své délce, že jsem cítil jeho stahy až hluboko v rozkroku.

„Ty vole!“ rozesmál se Marek. „Ty jsi vyklopil takovou haldu. Čum.“

„Marku…,“ rozesmál jsem se.

Podíval jsem se na svoje břicho, na kterém ležely bílé hromádky mého hustého spermatu. „A jo. Ty jsi teda hustej.“

„Já? Snad ty, ne?“ smál se Marek.

„Ne, ty. To je díky tobě.“

„Wow. To je krásný,“ prohlížel si Marek moji nadílku.

„Chceš nakrmit?“ mrknul na mě.

Mým tělem projel blesk energie. Marek každou chvíli řekl něco, co mě naprosto dostalo. Penis mi zase zpátky naběhl, dech se mi ještě víc zrychlil a srdce se mi rozbušilo adrenalinem.

„Tak jo. Ale nesmíš rukou…“

„Rozumim…,“ řekl Marek pomalu lišáckým tónem a sehnul k nadílce.

Nasál hromádku spermatu do úst a naklonil se nade mě. Otevřel jsem ústa a díval se na Marka. Marek pootevřel rty a pomalu z nich vypouštěl moje sperma. Cítil jsem, jak mi zatéká jeho čerstvě trpká chuť do úst.

„Spolkni ho,“ olízl si rty a šibalsky se usmál.

Poslechl jsem a polknul. „To je škoda, já se z tebou chtěl pomazlit…,“ řekl jsem potichu a hladil Marka po paži.

„Neboj, ještě tam je,“ mrknul na mě.

Marek se sehnul zpátky na moje břicho k další velké bílé hromádce.

Přinesl mi ji a pomalu vypustil do mých otevřených úst. Konečně jsme se začali mazlit. Penis pod trenkami se mi vzpínal vzrušením. Sperma nám vytékalo koutky úst a Marek ho zpátky sbíral jazykem, protože moc dobře věděl, jak miluju, když mi vousy olizuje. Semenem ale nijak neplýtval, abychom si ho mohli spolu co nejdéle užívat a svými jazyky si vzájemně vychutnávat jeho drsnou i jemnou chuť zároveň.

Znovu se potom sehnul k mému pupíku a poslední hromádku začal tentokrát roztírat svými krátkými vousy na bradě po mém břiše.

Vrátil se ke mně a opřel se nade mnou o ruce. „Potřebuju vočistit…,“ zadíval se šibalsky na mě s vousy obalenými spermatem.

Vrhnul jsem se dychtivě na Markovy vousky a pečlivě je začal olizovat. Jemně, abych Marka moc nepodráždil. Marek klečel nade mnou s vystrčenou bradou a zavřenýma očima. Širokým jazykem jsem vousky olizoval a jemně u toho kousal Marka do brady.

Marek potichu mručel, zasunul si ruku do svých trenýrek a začal si honit péro.

Přejel jsem kluzkým jazykem na Markův krk. Marek začal dýchat s otevřenou pusou a potichu vzdychat. „Jo… To je hezký…“

Lízal jsem dál Markovi krk a podle jeho vzdychání jsem věděl, že jsem našel jeho další erotogenní zónu.

„Ty jo… Aah!“ Markovo tělo sebou několikrát intenzivně zaškubalo.

Marek těžce oddychoval. Podíval se pod sebe. Z jeho trenek s rukou zasunutou uvnitř pomalu kapalo semeno na moje břicho.

Marek se mi upřeně zadíval do očí a potichu řekl: „Ty vole… Fuf!“ odfrnkul si a zavrtěl hlavou.

Políbil mě a pomalu si na mě lehl. Ucítil jsem pod pupíkem, jak se na mě Markovy úplně mokré trenky přilepily.

Hladil jsem ho ve vlasech a Marek zhluboka oddechoval.

Naše nové trenky jsme společně pokřtili.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #2 Odp.: Marek a já – 25. kapitola: SdíleníGD 2022-03-03 16:57
Tahle dovjak mne bere jak je závislá až fetišistická. :D Za Prostě se mi líbí, když je chlap chlupatej. dávám hned dvě hvězdy navíc. :D
Jestlipak bude ještě něco s prodavačem? ;-) :lol:
Citovat
+3 #1 Taková...Tamanium 2022-02-28 23:17
...běžná záležitost, jako kupování trenýrek a jak je to pěkně zakomponováno do příběhu, a sedí to tam jako prdel do gatí. A s tím mladým klukem v prodejně, to se mi moc líbilo.
Citovat