Gay povídky

„Správně,“ odpověděl spokojeně Martin a dal mi pusu na tvář. Pak, jak se odtahoval zpátky, mi zašeptal do ucha: „Jsi jen můj a můžu si s tebou dělat, co chci.“ Pak mi lehce ocucal ucho, aby to dokázal. A měl pravdu. Nečekal jsem to a vyvolalo to ve mně slastný vzdech. Ano, chtěl jsem být jeho hračka. Chtěl jsem, aby si se mnou hrál a dělal, cokoli ve mu zlíbí. Jen abychom byli spolu a bylo to pořád tak krásné.

Cítil jsem jeho drsné bambulky prstů, jak mi hladí pokožku, jeho mozolnaté dlaně, jak přejíždějí po mém těle. Zavřel jsem oči, abych vnímal jen to. Z Markových rukou sálala energie, jakýsi pocit síly a bezpečí. Uvědomil jsem si, že přestože jsem lechtivý, tak mě Markův dotek vůbec nelechtá, takže jsem na těle cítil úplně nové, dosud nepoznané doteky.

Pralo se to ve mně. Nejsem ani jeho táta, ani starší brácha, abych na něj musel dávat pozor – proč by se nemohl pobavit, no ne? Jenže na druhou stranu mi bylo jasný, že tohle není jeho pravý já. A že kdyby to jeho pravý já vědělo, co to jeho druhý, alkoholem probuzený já vyvádí, asi by z toho moc potěšený nebylo… A pak tu byl ještě třetí úhel pohledu. Konkrétně – pohled na ten jeho nahej, zpocenej, dokonalej hrudník. Pohled pro bohy. A jakkoliv bych byl schopnej si tenhle pohled dopřávat nekonečně dlouho, tak zároveň jsem tak nějak sobecky nechtěl, aby si ho dopřávali i ostatní.

Erny ležel nahý na zádech na posteli a vydýchával ten parádní sex, který právě skončil. Toby je úžasný, znělo mu v hlavě. Milý a krásný kluk s neskutečným hlasem a vnímavým tělem, kterému se navíc líbí moje hudba. Jsem rád, že za mnou přišel. Moc rád.

Dívám se mu skrz neprůstřelný hledí do očí, srdce v hrudníku mi buší jako splašený, po zádech mi tečou čůrky potu… a cítím se… děsně rozpolceně. Tahle situace je jednoduše bizarní. Znám ji, zažil jsem ji už mockrát! Ale pokaždý z druhý strany. Vždycky jsem byl ten, kdo na území Aliance mířil zbraní na nepřátelskýho agenta. To za prvý. A za druhý – vždycky jsem někde hluboko uvnitř věděl, že je to celý jenom jako. Že je to hra. Kdežto teď? Kdyby se mnou ti vojáci ztratili trpělivost a z těch svých zbraní vystřelili, neobjeví se přede mnou nápis Mission Failed, nesundám si helmu a neodhodím ji vztekle na postel. Ne. Kdyby se mnou ti vojáci ztratili trpělivost, s největší pravděpodobností přímo teď a tady umřu.

Letní prázdniny zrovna začaly, a to znamená jen jediné – společnou dovolenou s mým přítelem, jeho maminkou a sestrou s jejím manželem. Ano, je to pokaždé přesně taková nuda, jak na první pohled může vypadat. Jenže když maminka zavelí, tak se musí poslouchat. A tak ve svých dvaceti osmi letech jedu opět na rodinnou dovolenou…

Byla to záhada a on ji chtěl rozluštit. Náhodou se dnes probudil a v okně spatřil siluetu. Díval se na Daniela. Odhadoval, že mu je tak třicet, třicet pět. Býčí šíje, široká ramena, rozložitý, zarostlý hrudník. Lačně sjel pohledem přes houštinu chlupů k okraji trenek, což byl Danielův jediný oděv. I na svalnatých nohou byl hustý porost. Kdyby ho potkal v dávných časech, byl by určitě válečník, námořník, možná i pirát. Vzbuzoval by respekt a hrůzu. V dnešních časech respekt asi ano, ale jinak byl hlavně zatraceně sexy.

Marek jezdil prstem po mapě a plánoval, kudy půjdeme, abychom nic zajímavého nevynechali. Zříceninu, skály i údolí lesního potoka. A abychom se taky stihli včas vrátit a zároveň se úplně nevyndali. Sledoval jsem pozorně tohle Markovo brebentění a hladil ho rukou po zádech. „Dáváš pozor, jo?“ zeptal se Marek.

Podali jsme si ruku a první slovo, který mi kdy skutečně řekl, bylo jeho jméno: „Adam.“ Čtyři písmena, a přece mnou dokázaly pořádně zatřást, a já je za to nenáviděl.

A to jeho hlasitý vzdychání… ty jeho náruživý polibky… jeho zamženej, přitom ale obdivnej pohled… a ten nekonečně dlouhej smích… To všechno mi dává vědět, že v tom kouzlení nejsem tak úplně marnej!

Několikrát jsem se před výronem (tak tomu říkáte vy, otcové? Já už tušil, že nepůjde o výron, ale o výstřik, ne-li gejzír) semene zastavil, počkal jsem a znovu jsem se rozonanoval, čímž se mé libé až omamující pocity stále znásobovaly! Krátce před tím, než na mne přišlo Vřídlo, mne částečně zkropilo cizí Vřídlo. To mne ještě víc vyrajcovalo, pánev jsem vzepjal, ptáka jsem namířil mírně za sebe a svůj horký pramen jsem na oplátku poslal směrem tam, na kolonádu, dříve Gagarinovu, dnes Vřídelní.

Šlapal urputně do pedálů, nechal si Dana opřeného o svoje tělo a měl co dělat, aby nezvonil jako blázen a na celé kolo nekřičel: „Hej, čumte! Vezu si kavku, vezu si hejla – JÁÁÁÁÁ jsem si ho ulovil, tak mi uhněte z cesty!“ Hormony s ním mávaly na všechny strany, a kdyby nebylo kolem tolik lidí, zcela beze studu by zastavil a dal průchod svým představám.

Marek vypustil svůj proud před sebe. Stáhl si pokožku ztopořeného penisu ke kořeni a ze svého napnutého žaludu stříkal mohutnou silou jako fontána. Hltal jsem ho očima a nezmohl se ani na slovo. Hrál jsem si s jeho horkým pramenem rukou, nechal si smáčet chloupky na celém svém předloktí a občas přejel přes stříkající žalud dlaní – opatrně, abych nepocákal jeho kraťasy. Markův proud byl ale silný, takže kapky ulpívaly na našich chlupatých lýtkách.