Oliver – 21. kapitola

Moc jsem na mobil během prodlouženého víkendu nekoukal. Oliver si totiž veškerou mou pozornost ukradl pro sebe.

Když jsem se na telefon v neděli ráno po několika desítkách hodin podíval poprvé, trochu jsem se vylekal. Přistálo mi tam od Niny rovnou pět zpráv a dva zmeškané hovory.

'Asi jsem udělala hroznou blbost, potřebuju to s tebou probrat.'

'Až budeš moct, tak mi zavolej.'

'Kam jsi zase zmizel, tohle je urgentní!'

'Týká se to Máry.'

'Ty tu furt ještě nejsi?? Kde je můj nejlepší kámoš, když ho potřebuju? :D No tak, nebereš mi ani telefon!'

Takže hned jak jsme dojeli s Oliverem zpět do Prahy, nechal jsem se vyhodit u Niny a děsil se, co se asi tak mohlo stát tak hrozného. Navíc s Márou.

"Čau," pozdravila mě ve dveřích. Dala mi pusu na tvář a pobídla, ať jdu dovnitř.

"Ahoj. Tak… povídej, val to do mě." Posadil jsem se v obýváku na gauč a sledoval, jak mi nalévá do sklenice mátovou vodu.

"Nechceš mi nejdřív povyprávět, jak jste se měli s Oliverem?"

"Bylo to super, jsem do něj blázen a můj mozek občas tak trochu vynechává a myslí si, že je i on do mě. Tak… teď ty."

"Já myslím, že je, jen mu bude asi delší dobu trvat, než si to připustí. A než to vysloví nahlas. Ale proboha – jeli jste společně na malou dovču, dal ti klíče od bytu, jste spolu snad každej den… Jasně, že tě má fakt hodně rád."

"Je to takovej začarovanej kruh. Já vím, že mě má rád, ale… zároveň vím, že ani zdaleka necítí to, co já. Ale to bychom furt řešili dokola to samý. A já chci slyšet, co se stalo, tak spusť!"

"Zkrátka… byla jsem s Márou v sobotu na obědě. Znáš nás, klasika. No a pak jsme se prošli a kecali a kecali. A nějak jsme se nedokázali zastavit."

"To je pro vás dost typický."

"Já vím. Začali jsme řešit jeden film, co mi hrozně doporučoval, jmenovalo se to Rozpolcený. No a jelikož já se na doporučovaný filmy většinou skoro nikdy nepodívám, tak mě pozval k sobě, že jsou rodiče na chalupě, tak nebudou prudit. Tak jsme si to pustili, otevřeli si k tomu láhev vína a koukali jsme. V půlce druhý flašky už jsem byla docela picnutá, on taky nebyl úplně střízlivej."

Proboha, prosím, že to nemíří tam, kam si myslím.

"A víš, že on má s holkama úplně stejnej problém jako já s klukama. Nedokáže se úplně uvolnit, nebo mu nesednou její názory, vyjadřování, pohled na svět… Prostě to, co mi vadí i na klucích. Tak jsme to začali zas rozebírat. A já pak asi řekla něco, co jsem říkat neměla."

Nakrčil jsem obočí a pozorně poslouchal. Zatím to totiž znělo jako jakákoliv jiná schůzka, co za posledních pár let měli. Byli kamarádi odmalička. Věděli o sobě všechno a já nevěřil, že by mohla Nina Máru čímkoliv šokovat. Už jí byl kupovat vložky i tampóny, držel jí vlasy, když zvracela, ona mu jela na druhý konec Prahy pro zapomenutá ultra drahá sluchátka, zatímco vyspával kocovinu, asi třikrát se společně ztratili v lese, dokonce ji i viděl nahou, když se sprchovala na oslavě narozenin společné kamarádky. Každý jiný kluk (krom mě) by po ní vyjel. Ona nad tím však v jeho případě mávla rukou, on jí podal osušku a prohlásil, že jestli se příště nezamkne, odstřihne jí teplou vodu, pokud to dřív neudělá sama tím, jak dlouho se sprchuje.

"A co jsi řekla?"

"No… já to tak asi nemyslela. Ale řekla jsem, že on by vlastně byl naprosto ideální partner. Kdyby nebyl jak můj brácha. No vezmi si to. Naše děti by měly průměrné IQ tak 135."

"Si nějak fandíš."

"Tak pardon, ale já byla na IQ testu a vyšlo mi 129. A Mára má rozhodně tak 140."

"To nemůžu nesouhlasit, chytřejšího člověka jsem nepoznal."

"Každopádně," pokračovala, "jsme se tomu zasmáli a on na to, že jako jo. Že kdyby to nebylo divný, vlastně by to dávalo smysl. Ale vezmi si to – my i víme, co má ten druhý rád v sexu, rozebírali jsme za ty roky fakt všechno. Jako s tebou. Ale to je něco ještě trochu jinýho. No a tak jsme se v tom našem přátelství začali pitvat, dopili jsme při tom druhou flašku vína a… a pak jsme najednou mlčeli. A my nikdy nemlčíme. Nikdy! To ticho mi připadalo jak věčnost, i když to asi bylo jen pár desítek vteřin. Možná minuta. Prostě jsme seděli u něj na posteli, čuměli na sebe nebo na prázdný sklenice od vína a bylo to nervy drásající."

"No a dál?" zeptal jsem se, nervózní jako už dlouho ne.

"On mi pak položil ruku na záda, což bylo dost divný, protože víš, že on na ten fyzický kontakt moc není. A řekl, že je opilej a že nechce, abych se cítila jakkoliv nepříjemně. Ale že bychom to vlastně možná mohli zkusit. Já na něj tak šokovaně zírala, ale přesto jsem přesně věděla, co řekne dál. Jo, znám ho jak svý boty. ‚Nevěřím tomu, že naše inteligenčně založený přátelství právě ohrožuju společenskou konvencí, kterou oba tak odsuzujem.‘ A já na to: ‚Jo, doufám, že právě přemýšlíš nad tím, jak by to obohatilo náš rozhled, ne jak by to ukojilo primární animální pudy.‘ No a pak jsme se najednou začali líbat."

"No ty vole!" Nechtěl jsem tomu věřit, na druhou stranu byla pravda, že všichni v okolí viděli, jak moc se k sobě Nina s Márou hodí. Ale po všech těch letech už to nikdo ani nezkoušel nadhazovat. "To je síla, ale… vlastně… i když je to hroznej šok, tušil jsem, že to jednou přijde."

"Ale já ne!"

"Spali jste spolu?"

"Nespali," zavrtěla hlavou. "Líbali jsme se a já přísahám, že to byla ta nejdivnější a nejlepší líbačka celýho mýho života. Fakt. Protože tím, jak věděl, co mám ráda, toho využíval už při líbání. Víš co, takový to lehký tahání za vlasy, držení hodně blízko, tělo na tělo, málo jazyka… prostě ideální. Ale je to Mára!"

"No a co, tak je to Mára. Co bylo pak?"

"No pak jsem šla domů, protože… já nevím, protože to bylo ultra mega divný. Tak jsme se rozloučili a já vypadla."

"A od tý doby?"

"Od tý doby se ti snažím dovolat a dopsat, ty hňupe. A s ním jsem si nenapsala."

"Promiň! Fakt jsem na ten mobil vůbec nekoukal, ale… zrovna vy dva. Lidi, kteří kritizují lidskou iracionalitu a neschopnost řešit problémy, teď mlčí. Ve chvíli, kdy by spolu měli naopak mluvit," rozhodil jsem rukama. Ti dva byli fakt neskuteční.

"Ale tak víš co – tohle je úplně mimo plán. Naprosto iracionální."

"Drahá Nino, lidský pocity jsou občas děsně nevyzpytatelný. A taky nelogický. Ale přesto tam jsou. A já vím, že se to tobě ani Márovi nelíbí, ale asi si budete muset přiznat, že jste taky jen lidi, ne nadlidi."

"Spíš zvířata," zahuhlala Nina.

"Já jsem jako pes, můžeš bejt třeba delfín, aby ses cítila dobře."

"Ohromně vtipný. Právě tady prožívám existenční krizi, jestli sis nevšiml."

"Ne, právě zjišťuješ, že emoce nejsou tak snadno ovladatelný. A taky zjišťuješ, že jeden skvělej kluk tě asi má moc rád. To mi nezní jako existenční krize."

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. Dvakrát, třikrát a pak zase dvakrát. Mára.

"Do hajzlu," zaúpěla Nina zoufale. "Budem předstírat, že nejsem doma, jo?"

"Jasně," přitakal jsem, zvedl se a šel otevřít.

"Eriku!" sykla rozčileně, ale to už jsem dveře otevíral.

"Čau, kámo," zazubil jsem se na o něco vyššího kluka se světle hnědým rozcuchem v mikině a džínech.

"Čau, Eriku, jak se vede?" zeptal se, evidentně lehce šokovaný. Trvalo mu asi půl vteřiny, než mu docvaklo, proč jsem tady. Na jeho inteligenci dost pomalu.

"Čus," pozdravila Nina, když vešla do předsíně. Sklouzla pohledem k Márově ruce a stejně tak i já. Normálně by kluk holce asi donesl kytku nebo čokoládu. Když se ale s někým kamarádíte pomalu od školky, tak samozřejmě přesně víte, co chce.

"Ahoj," kývl. "Donesl jsem oběd. Nugetky a hranolky z Mekáče, jablečný taštičky a k tomu kyblík stripsů z KFC."

"Ty vole, Máro," založila si ruce na prsou, "jakože nechcem přeskočit všechny ty blbosti kolem a skočit rovnou do sociálního konstruktu?"

"To je nevýhodný," odvětil, "manželství nepotřebujem. Leda s nějakou hodně dobrou předmanželskou smlouvou."

"Si myslíš, že tě oškubu?"

"Myslím, že jsi natolik inteligentní, abys věděla, že vědci zdaleka nevydělávají tolik, abys ze mě něco vyždímala. Ale ten Mekáč si dovolit můžu. Dáš si s náma, Eriku? Je toho tak pro pět lidí."

"Nenene," zavrtěl jsem hlavou, "myslím, že bych vás to hlavně měl nechat v klidu vyřešit. Jo a mimochodem – nechat se občas unést primárními animálními pudy vůbec není na škodu." S těmito slovy jsem zabouchl dveře a se spokojeným úsměvem se vydal ven.

Věřil jsem, že Ninin problém tím byl zažehnán. A se svým emočním problémem jsem neměl šanci hnout, takže zbývala ještě poslední záležitost.

"A fakt myslís, že tam nebudu vadit?" zeptal jsem se tak po sto padesáté.

"Ne, nebudeš tam vadit." Nechápal jsem, že mi Oliver dokázal stále odpovídat tak klidně. Musel jsem být na pěst. "Budeš tam se mnou, spousta lidí si tam vodí své doprovody."

Výborně, tak od společníka k doprovodu.

"Partnery," dodal, jako by mé myšlenky slyšel.

"Ale říkal jsi, že to je soukromý klub. Je jich víc?"

"Ano, je jich samozřejmě víc. Jeden velký a pár dalších menších, o kterých ale zdaleka neví všichni. Já se do tohohle dostal díky jednomu svému kamarádovi."

"A jak dlouho tam chodíš?" zeptal jsem se zvědavě.

"Tak… tenhle životní styl mě lákal už od puberty, věděl jsem, že k tomu tíhnu. Ale doopravdy jsem to začal provozovat až po rozchodu s Monikou. Donutilo mě to vždycky alespoň na chvilku vypnout. Každopádně už je to dost let, co tam chodím." Zkontroloval čas, upravil si límeček své černé košile se zlatými ornamenty a vyhrnutými rukávy a já udělal krok blíže k němu.

Položil jsem mu ruce na holá předloktí, přejel po nich a řekl: "Tedy… abych se tam celou dobu nemusel bát, že mi tě přebere nějaká jiná holka nebo kluk."

"Nebudu ti lhát, určitě tam bude někdo, s kým jsem něco měl. Bylo jich… dost. S někým jsem třeba jen vázal, někoho jsem třeba jen spankoval, s někým jsem dělal všechno. Obvykle jsem jich měl i víc najednou, samozřejmě se souhlasem všech stran, jelikož je ti asi jasný, jak se stavím k podvádění. Ale nikdy to nebyly vztahy. Jen zábava nebo přátelství doplněné o zábavu."

"Oh," přikývl jsem zmateně. Samozřejmě, že jich musel mít desítky. Byl nádherný. A v tom, co dělal, byl fakt dobrý. Nepochyboval jsem, že většina těch lidí navíc vydržela víc než já. Že byli lepšími submisivy.

"Hlavně nad tím nepřemýšlej, ano? To bylo. Momentálně jediný, koho ze všech těch lidí tam budu chtít, jsi ty. A budu si tě hlídat jako oko v hlavě, protože je mi jasné, že pár dominantů a domin by si tě vzalo na mušku. A přesně proto…" Na moment se odmlčel, došel ke skříňkám s hračkami a vytáhl dřevěnou krabičku. "Doufám, že ti to nebude vadit. Pokud nechceš, nemusíš si to brát."

Otevřel krabičku přímo před mýma očima a odhalil tak krásný kovový obojek s kroužkem uprostřed. Zíral jsem na něj a snažil se uklidnit nadšení sebe samého. Začínalo mě totiž už trošku žrát, že mi obojek téměř nikdy nenasadil. Protože někde hluboko uvnitř mě jsem to hrozně chtěl.

Oliver si mé mlčení však vyložil jinak: "Ale vážně – kdyby se ti nechtělo ho nosit nebo se ti nelíbil, nenuť se do toho." Už už chtěl krabičku zaklapnout, já ho však zarazil a zářivě se na něj usmál.

"Chci si ho vzít na sebe. Moc se mi líbí."

Nastavil jsem mu krk, aby mi ho mohl nasadit, a když se mi chladný kov usadil nízko na krku, spokojeně jsem vydechl. Oliver si poté sundal z krku drobný stříbrný řetízek a navlékl na něj klíček od mého obojku. Pohladil mě po tvářích a naklonil se blíž, aby mě políbil na rty: "Sluší ti, moc."

"A ten je tedy… můj?" zeptal jsem se váhavě.

"Přesně tak," přitakal. "Koupil jsem ho pro tebe. A klíč od něj budu mít jen a pouze já."

"Děkuju." Přitáhl jsem si ho k sobě a dlouze ho políbil. Ten tíživý pocit na krku byl jednou z nejpříjemnějších věcí, jaké jsem zažil. Poté jsem se však zarazil. "Ale… jak tohle vysvětlím doma?"

"Tam samozřejmě nic vysvětlovat nebudeš, neblázni," zasmál se. "Myslel jsem to tak, že když budeš chtít, můžeš ho nosit u mě. A když půjdeme do klubu. Nebo zkrátka když budeme sami a budeš se na to cítit. Samozřejmě ne u vašich, v práci nebo ve škole, to bych po tobě fakt nechtěl."

"Tak fajn. To zní dobře, víc než dobře."

"To mám radost. Pak pojď, už je skoro šest, tak jdeme, nějakou dobu tam ještě pojedeme. A rád bych byl do půlnoci doma, ať se trochu vyspíme, když se jde zítra do práce."

"Do půlnoci?" podivil jsem se. "To tam budeme tak dlouho? Čekal jsem, že tam budem tak dvě tři hodinky a zase pojedeme."

"No… pokud budeš chtít, klidně můžeme odejít brzy, to není problém. Ale… obvykle jsem odcházel tak ve dvě ráno, občas i později."

"Páni, to jsi tam býval fakt dlouho. Co tam všechno vlastně je?"

"Však to za chvilku uvidíš, ty zvědavče. Každopádně… ten chlap, který to tam vlastní, před pár lety koupil dvoupatrový dům, oplotil ho, a jelikož je to dost na periférii, je tam celkem klid," vysvětlil a vzal z věšáku klíče.

"No a… totiž, trošku jsem si něco o BDSM klubech googlil a —"

"Proboha, jaká moudra jsi načerpal? Povídej."

"Ale kuš," šťouchl jsem do něj a následoval ho do předsíně. "Prostě jsem koukal, že dost často je tam nějaký dresscode, etický kodex a tak."

"Můžeš být konkrétnější?" Pobaveně na mě zvedl obočí, a když jsem se obul, pokynul mi, abych vyšel ven na chodbu.

"Prostě… třeba jsem koukal, že někde to je tak, že submisivové musí u svých dominantů klečet, že musí být nazí nebo jen ve spodním prádle, že musí mlčet, pokud nejsou tázáni… Že si je mohou jiní dominanti půjčovat a tak."

"Tak tos asi narazil na nějaký popis akce s vysokým protokolem," odvětil. Vydali jsme se k autu, nastoupili, a jakmile jsme vyjeli, znovu spustil: "Tady se ničeho takovýho fakt nemusíš bát, nic tam není povinnost. Nic, než to, že zkrátka respektuješ ostatní. Každý tam dělá, co se mu líbí, takže někdo tam opravdu může klečet nahý, u někoho ani nepoznáš, že není vanilka. Je to opravdu individuální. Ale je to bezpečný prostor pro všechny, místo, kde můžou být tím, kým chtějí, takže dokud to nějak neomezuje tvou svobodu a nenarušuje osobní prostor, nech je. Pokud ti něco bude nepříjemné, vždycky můžeme jít jinam, ano? Ale musíš mi to říct, já jsem zvyklý na ledacos."

"D-dobře," vykoktal jsem zaraženě. "Takže… ti nebudu muset klečet u nohou? Nebo se chovat submisivně?"

"Samozřejmě, že ne," zasmál se, "budeš se chovat tak, jak ti to bude příjemné. Znovu opakuju – každý se tam chová dle své přirozenosti. Můžeš sedět klidně na druhé straně místnosti, vedle mě, mně na klíně nebo klečet na zemi a bude to úplně jedno. I když uznávám, že kdyby ses ke mně celej večer nehlásil, asi by mi to bylo celkem líto."

Zahihňal jsem se nad jeho komentářem a nevěřícně zavrtěl hlavou: "No neboj, budu se tě držet jako klíště. Cizí lidi mi nevadí, ale to naprosto neznámý a atypický prostředí mě rozhodně dost znejistí. Myslím, že ten klín ještě zvážím."

A ačkoliv mě celou cestu uklidňoval, nervózně jsem poklepával nohou a představoval si všechny nejhorší scénáře. Jak se tam na Olivera sesypou muži, ženy, všichni prahnoucí po jeho pozornosti. Jak si uvědomí, že vůbec nejsem dostačující, o kolik lepší jedinci tam jsou. Ti, co mu dokážou klečet u nohou na veřejnosti, ti, co by jeho obojek nosili pořád, ti, co by s rukama svázanýma za zády vydrželi hodiny, ne jen pár minut. Ti, na které by mohl používat svorky i rákosku. Ti, kteří by se každý den neužírali tím, že je nemiluje.

Ti, kteří nejsou já.

"Jsme tady," oznámil mi a zajel na malé parkoviště vedle plotu. "Jsi připravený?"

"Jistě," zakřenil jsem se. "Připravený jako nikdy."

"Výborně," ušklíbl se a vytáhl z kapsy čip. Přiložil ho na čtečku a otevřel tak branku. Pečlivě za námi zavřel a přiblížili jsme se ke dveřím budovy, která na první pohled vypadala jako nenápadný rodinný domek.

Nejistě jsem po něm lupl pohledem, Oliver přiložil čip i ke čtečce u vchodových dveří a ty se pomalu otevřely. Pokynul mi, abych vešel, a pobaveně sledoval můj vyplašený výraz.

"Vítej."