Oliver – 22. kapitola

Čekal jsem spoustu věcí – řetězy, rudá světla, zvuky biče, latex. Rozhodně mě ale nenapadlo, že bude všechno vypadat tak normálně.

Prošli jsme chodbou do místnosti, která vypadala jako ohromný obývák, možná i salon. Jako první jsme zamířili k baru.

"Ahoj, Tome," pozdravil Oliver vysokého robustního muže za barem.

"Ahoj, Olivere, tebe už jsem tu dlouho neviděl."

"Já vím, byl jsem dost zaneprázdněný. Každopádně dneska jsem s sebou vzal svého přítele, Erika."

Hrklo ve mně. Ano, párkrát už o mně mluvil jako o příteli nebo partnerovi, ale vůbec poprvé to řekl takhle veřejně.

"Těší mě, Eriku," natáhl ke mně přes bar ruku, "já jsem Tom, parťák majitele tohohle klubu."

"Dobrý den," pozdravil jsem a potřásl si s ním.

"Nemusíš mi vykat, většinou si tu spíš tykáme. Ale samozřejmě klidně vykej, jestli to je pro tebe ve tvé pozici komfortnější."

Zrudl jsem a srdce se mi rozbušilo. Už jen díky takové poznámce jsem se cítil neskutečně trapně.

"Netrap ho, Tome, chudák se celou cestu bál, co by ho tady mohlo potkat," ušklíbl se Oliver, objal mě kolem ramen a volnou rukou podal muži kartu. "Hoď nám na to prosím oba vstupy."

"Dobře, co si dáte k pití?"

"Já jsem tu dneska autem, takže alkohol si odpustím. Dám si flat white a citronádu. Co ty? Klidně pij, nemusíš se na mě vázat."

"Já…," odkašlal jsem si a rozpačitě se rozhlédl, "dal bych si mimosu, jestli ji děláte."

"Neděláme, ale tady se dá udělat spousta věcí na přání. To je pomerančový džus se šampaňským, viď?"

Přitakal jsem a Tom se na nás vřele zazubil: "Jasně, udělám to a rovnou si to pípnu na kartu. Kde budete sedět? Jako obvykle?"

"Přesně tak," přikývl Oliver. "Zatím je tu ještě málo lidí, tak musíme zabrat dobrá místa."

Poté mě odvedl ke stolu zhruba pro osm osob, kolem kterého byla rozestavěna křesla a gauče. Většina klubu byla udělána tímto způsobem. Pohodlná koženková křesla, vypolstrované rudé židle, gauče ve stejné barvě, černé stolky, pod některými zabudované klece. Posadili jsme se vedle sebe na gauč a já se začal znovu zvědavě rozhlížet kolem sebe.

"Jak se tu cítíš?"

"Aklimatizuju se," odvětil jsem a ušklíbl se na něj. Oliver mi zahákl ukazováček za očko obojku a pomalu si mě přitáhl blíž.

"Tak já ti trochu pomůžu," zamručel mi do ucha a zlehka mě pod něj políbil. Zavřel jsem oči a rozechvěle vydechl – něco na tom, jak si mě za obojek přidržoval, bylo dechberoucí. Nutilo mě to předat mu veškerou kontrolu. Vypustit. A na to, že jsme byli na veřejnosti, mi připadalo, že Oliver vypustil úplně stejně jako já. Žádná upjatost či křeč, jen přirozenost.

"No ne, kdopak to mezi nás zavítal?" ozvalo se jen kousek od nás a já sebou polekaně cukl. Oliver se nenechal ani v nejmenším vyvést z míry, beze spěchu se ode mě odtáhl a pustil očko na obojku. Z druhé strany stolu stál mladík s popelavě blond vlasy, pravděpodobně v mém věku. Na sobě měl limetkově zelený lehký rolák a šedé džíny, oči zvýrazněné černou linkou a v obočí piercing.

"Stejně tak netaktní jako vždy," prohodil Oliver a zvedl se, aby se krátce objali. Pak se otočil ke mně: "Eriku, tohle je Lukáš. Luky, Erik, můj přítel."

"No nene!" zvolal nadšeně a odstrčil mou nabízenou ruku, aby mě mohl rovnou obejmout. "Moc rád tě poznávám. Oliver sem ještě nikdy nikoho nepřivedl."

"Taky mě těší," odpověděl jsem a nechal se chvilku drtit v objetí. Nikdy jsem s fyzickým kontaktem problém neměl, navíc od tak pohledného a voňavého mladého kluka. Jen jsem měl lehké podezření, které mě znervózňovalo. "A ty jsi…?"

"Kámoš. Párkrát seřezanej nebo svázanej, ale jenom kámoš." Vůbec mě nepřekvapilo, když tohle řekl. Lukáš se zdál přesně jako ten typ člověka, který by Olivera během pár vteřin dokázal vytočit nebo vyprovokovat právě k výše zmiňovanému.

Tom před nás postavil objednané pití a rovnou si nahnal Lukáše k sobě na bar, aby si objednal a taky si to hezky odnesl ke stolu.

"Hej, to není fér, Tomíku! Jak to, že Oliverovi a tomu jeho malýmu kolouškovi jsi to donesl a já si pro to musím jít sám?"

"Donesl jsem to jen výjimečně. A neremcej, zvedni zadek a střihej k baru."

"Jinak co?" zakřenil se, ale navzdory svým slovům se zvedl a následoval ho k baru. Tomovu odpověď už jsem neslyšel.

"Neměj strach," ozval se Oliver, hned jak byli z doslechu. "S Lukym to bylo fakt jen přátelské BDSM, nic víc. Nikdy mě neviděl nahého a já jeho jen ve chvílích, kdy jsem mu stahoval kalhoty, abych ho seřezal rákoskou."

"Nemusíš mi to vysvětlovat, vážně ne," zavrtěl jsem hlavou, "co jsi dělal přede mnou, to je tvoje věc. Mně jen bude stačit, když jediný, komu tu stáhneš kalhoty, budu já." Poté, když jsem zpozoroval jeho pobavený pohled, jsem zrudl a rozpačitě si odkašlal. "Teda jakože ne, že bych tady něco takovýho chtěl dělat. Chápeš, jak jsem to myslel. Nekoukej na mě tak blbě!"

"Jistě, jistě," odfrkl si Oliver, "uvidíme, jak dlouho ti to přesvědčení vydrží, ty malej koloušku."

"Ohromně vtipný," zabrblal jsem. To už se k nám ale Lukáš zase přiřítil, tentokrát s colou a panákem čehosi v rukách.

"Víš, že Rix si začal s Malianou? A Lady K. má novou otrokyni. A víš, kdo to je? Danča."

Zmateně jsem poslouchal ta jména a pomalu mi docházelo, že velká část lidí tu musela vystupovat pod přezdívkami, ne pod skutečnými jmény.

"Vážně?" podivil se Oliver. "Danča se mi ani nepochlubila. Posledních pár měsíců jsme spolu vlastně moc nemluvili."

"Kdo to je?" zeptal jsem se.

"Jeho bývalá," vysvětlil Luky a já na něj nakrčil obočí.

Jen co Oliver uviděl můj pohled, spěšně ho doplnil: "Neboj, bývalou bych ji fakt nenazýval. Naše randící historie byla dost vtipná a krátká, to není jako… ty víš kdo."

"Já to řeknu," vyhrkl Lukáš. "Danča sem začala chodit asi před rokem a půl a s Oliverem si padli do noty. Celý klub byl nadšený z toho, jak pěkný tvořili pár —"

"Asi týden a půl," doplnil ho Oliver. "Nech mě to doříct. Když jsme šli poprvý akčnit sem dozadu, uprostřed hrátek se rozbrečela, že to nemůže. Nakonec jsem z ní vydoloval, že předtím chodila s holkou a furt ji miluje. A že vlastně vůbec není na kluky, že se jí líbí jen holky. Ale že se bála, aby mi neublížila. Což fakt nehrozilo."

"Tak to je docela gól," zasmál jsem se úlevně.

"Jo, pokud přijde a uvidí tě, bude z tebe nadšená," přikývl Oliver. "Pravděpodobně si tě bude chtít adoptovat nebo tak něco."

"Prosím, řekni, že jsi neměl pletky s půlkou klubu," šťouchl jsem do něj ramenem a zasmál se. Dlaní mi vjel na vnitřní stehno a lehce mi ho stiskl. Ne bolestivě, ale pevně. Abych o tom věděl.

"Tady je to poměrně dost normální," odpověděl Luky, ale Oliver ho pokynutím ruky umlčel.

"Spal jsem tu jen s pár lidmi, ale akčnil jsem s… více. Spanking, svazování a nějaké komplexnější akce. Dost těch lidí sem už ale ani nechodí. Je to pro tebe problém?"

"Ne, není," zavrtěl jsem hlavou. "Promiň, zeptal jsem se blbě. Nemyslel jsem to tak." Naklonil jsem se k němu a políbil ho na tvář.

"Bože, to je slaďoušek! Zlobí tě vůbec někdy, Olivere?"

"To by ses divil," odvětil Oliver. "On se jenom tváří krotce, ale skutečnost je jiná."

Uculil jsem se jako andělíček, chytil se ho za paži a sledoval pomalu se plnící klub. Někteří lidé byli oblečeni naprosto obyčejně, jiní měli kožené postroje, jen málokdo byl úplně nahý. Postupně se k nám usazovali další lidé, všichni nadšení z toho, že Olivera po všech těch měsících zase vidí.

Přibližně do deseti hodin večer jsme jen tak klábosili a já musel uznat, že jsem se v přítomnosti těch cizích lidí cítil nečekaně uvolněně. Nikdy jsem nepotkal tak otevřené a tolerantní lidi. Řešili jsme všechno od úchylek přes politiku až po současnou ekologickou situaci. A já měl pocit, že nikdo nikoho nesoudí.

Někteří vedle svých pánů a paní opravdu klečeli, jedna slečna byla zavřená v kleci pod stolem a trávila tam už dobrých dvacet minut, u některých jsem dynamiku vztahu stále neodhadl. Nejprve jsem byl z některých věcí trochu vyjukaný, ale postupně jsem si zvykl.

Po desáté hodině ale jako by se všechno přepnulo. Někteří začali odcházet, jiní se naopak uvolňovali více a více. Odněkud zepředu jsem slyšel hlasité rány a sténání. Na gauči šikmo od nás ležela žena ve středním věku s vyhrnutou sukní, pouty na rukou, a i když ji částečně zakrýval muž sedící u ní, hlasité vrnění vibrátoru se nedalo přeslechnout.

Nikdo se na nikoho cizího nezaměřoval. A když už někdo někoho sledoval, vždy to bylo se zájmem, ne znechucením. Nikdo za celý večer nevytáhl mobil – jakákoliv dokumentace byla zakázána.

"Chceš se jít podívat dozadu?" ozvalo se mi u ucha.

"Co tam je?" špitl jsem a zachvěl se zvědavostí. Otevřenost všech mě nutila odhazovat zábrany.

"Doupě neřesti," uchechtl se tiše. "Místo, kde můžeš cokoliv."

"Možná bychom se tam mohli jít podívat."

Chytil mě za očko obojku a já pohledem automaticky zkontroloval, jestli se na nás nikdo nedívá, i když na tom vlastně vůbec nezáleželo. Oliver za obojek prudce trhl a napomenul mě: "Na mě se dívej. Nestarej se o ostatní. Odpověz mi jasně a srozumitelně. Budeš v naprostém bezpečí a kdykoliv můžeme odejít, ano? Chceš jít dozadu?"

"A-ano," vykoktal jsem. Umíral jsem zvědavostí.

Nechal jsem se za očko obojku zvednout na nohy a Oliver ze země sebral černou sportovní tašku. Položil ji na gauč, kde jsme předtím seděli, a rozepl ji. Základní vybavení – provazy, pouta, roubíky, šátky, anální kolík, dildo, bičík, důtky a pár dalších drobností. Vytáhl z tašky vodítko a zacvakal karabinou.

"Chceš na cestu na vodítko? Spoutat ruce? Na svlékání se neptám, nahého tě nikdo krom mě neuvidí."

Zmateně jsem na něj zamrkal. Všiml jsem si, že někteří své submisivy dozadu vedli na vodítku, někteří se přede dveřmi svlékli do naha a poté vešli, někteří šli svázaní, někteří naopak úplně normálně. Ale úplně jsem tomu nerozuměl. Oliver pochopil mé zmatení, ještě na chvilku se posadil na gauč a mě si opatrně stáhl na klín.

"Vysvětlím ti to, jen klid. Zkrátka… vzadu se akční, což ti asi došlo. Jsou tam tři části rozdělené do tří pater. Nahoře v prvním patře je velký prostor na vázání, dlouhé biče a podobně. Je tam spíše komorní a klidná atmosféra, hraje tam příjemná hudba a jedná se spíše skoro až o meditační část. Přezdíváme tomu nebe. V přízemí jsou poté pokoje, kde se soukromě akční. Mají rozlišná vybavení – postele, klece, bicí nástroje, trámy… Záleží, co ti vyhovuje. Tomu zase říkáme ráj. A dole v podzemí… Tam je ohromná středověká mučírna, kde je více lidí najednou, trestají své protějšky, mohou tam provozovat i sexuální styk, což znamená, že se tam na tebe může i kdokoliv dívat. Říká se tam tomu peklo. Rozdíl je ten, že v prvním patře je sexuální styk zakázán, stejně tak tam není vítána ani úplná nahota. V přízemí si člověk může ve svém soukromém pokoji dělat, co chce, ale nikdo tam s tebou není. A dole… no… dole se může cokoliv, s kýmkoliv a jakkoliv. Za vědomého souhlasu všech stran."

"Páni…," vydechl jsem užasle. Něco mě děsilo, něco lákalo, ale všechno mi připadalo naprosto fascinující. Jako z jiného světa.

"Takže… ptal jsem se na ta pouta a vodítko proto, že nevím, jak jsi naladěný. A jestli by ti to bylo příjemné."

"Radši bych se nechal vést za ruku než na vodítku," odpověděl jsem váhavě. Oliver bez řečí přikývl, pobídl mě, abych se zvedl, a poté zapnul tašku. Přehodil si ji přes rameno, volnou rukou mě chytil, propletl naše prsty a políbil mě na hřbet ruky.

Důvod pro to, aby si mě vedl za ruku, byl vlastně dost ješitný. Chtěl jsem dokázat sám sobě i ostatním, že nejsem jeho otrok, nýbrž partner. Že nejsem jako ti, které měl předtím.

Prošli jsme korálkovým závěsem na dveřích a dostali se do malé chodbičky. Mohli jsme pokračovat buď rovně, sejít po schodech dolů, nebo naopak nahoru.

"Nebe?" zeptal se Oliver spíše pro ujištění. Mlčky jsem přitakal a nechal se od něj po schodech vést nahoru. A opravdu – to místo mi nebe svým způsobem připomínalo. Zem byla vyplněna bílými futony, strop byl protkán trámy na zavěšování, závěsnými body a kruhy. Po stranách se až na zem spouštěl bílý tyl, tlumená světla a tichá klidná hudba prostoru dodávaly jakousi kouzelnou atmosféru.

"To je krása," vydechl jsem.

"Viď. A ani tu není moc lidí." Měl pravdu. Vázaly jen tři páry – jeden na zemi a dva už ve vzduchu, tedy v závěsu. Oliver mě dovedl blíže k reproduktoru na volné místo a pobídl mě, abych se posadil na futon. Vyndal z tašky provazy, odložil je vedle mě a poté si ke mně klekl.

"Cítíš se na vázání?" zeptal se a dlaněmi mi přejel po pažích.

"V tomhle prostředí? Rozhodně ano," uculil jsem se a přisunul se k němu blíž.

"A mohl bych si tě trošku svléknout?"

Váhavě jsem se rozhlédl. Byla pravda, že svazované dívky byly obvykle jen ve spodním prádle nebo tílku a sukni či krátkých šatech. Já sám jsem na sobě měl upnuté džíny a lehký šedý rolák. A svlékat se jen do spodního prádla, to se mi nechtělo.

"Já… nechci na sobě mít jen boxerky," zamumlal jsem. Oliver se pousmál a sáhl někam hluboko do tašky.

"Věděl jsem, že na případné vázání nemáš nic na sebe. Nejsem tu poprvé, že. Takže…" Vytáhl tričko, které jsem si velmi dobře vybavoval. To stejné mi půjčil, když mě vázal poprvé.

"Ty jsi neskutečný, fakt. Vždy připravený."

"Pamatuješ si, co je to za tričko?"

"Naprosto." Zazubil jsem se na něj a převzal si ho od něj. Seděl jsem čelem k němu, díky čemuž na mě nikdo krom něj neviděl. Tedy… ne že bych někoho zajímal. Převlékl jsem se do trička, sundal si kalhoty a všechno odložil stranou, aby nám to nepřekáželo.

"Spokojený?" zeptal se a pohladil mě po odhaleném stehnu. "Můžeme začít?"

"Můžeme. Ale teprve až dostanu pusu."

Tiše se zasmál, vyjel mi přes ramena na krk, jemně mi na něj ze stran přitiskl dlaně a dlouze mě políbil. Objal jsem ho kolem krku, natiskl se na něj a pomalu jsem si ho stahoval, až se musel v kleče předklonit. Přehmátl si jednou rukou na můj bok, aby si mě přitáhl ještě blíž, ani na vteřinu však polibek nepřerušil.

Ani jsem nepostřehl, kdy se z líbání stalo vázání. V jednu chvíli mě objímal a líbal na hranu čelisti, v další už mi zápěstí svazoval k sobě. Klekl si za mě a dával si obzvlášť načas s tím, aby se naše dýchání sjednotilo. Prsty mi vklouzl do vlasů, zaklonil mi hlavu a líbal mě na krk tak dlouho, dokud jsem se pod ním nechvěl a nerozpouštěl se v čiré vzrušení. Až v moment, kdy jsem začal tiše sténat, mi zápěstí přitiskl k hrudníku a začal provaz utahovat kolem paží, zad a hrudníku, stále dokola, až jsem měl pocit, že se nedokážu volně nadechnout. Chytil si mě zezadu za krk a donutil, abych se zvedl do kleku. Začal mi kolem pasu, rozkroku a stehen uvazovat harness, obzvlášť si dal záležet na tom, aby mě provazy dráždily na všech citlivých místech.

"Všechno v pořádku?" zeptal se tiše a pohladil mě po tváři.

"Mhmm," zamručel jsem souhlasně, ale ještě než mě Oliver stačil napomenout, opravil jsem se. "Ano, v pořádku. Promiň."

"Hodný," zavrněl a pohladil mě po vlasech. "Mám být sadističtější, nebo spíš jemnější?"

"Cokoliv chceš," vydechl jsem bez přemýšlení. Věřil jsem, že jsme natolik naladěni na stejnou vlnu, že přesně odhadne, co už je příliš.

Pozvolna mě zvedl do částečného závěsu. Má váha byla rozdělena do dvou bodů – do hrudní části a pasu. Nohy jsem měl ale stále na zemi. Uvázal mi provaz kolem stehna, těsně nad kolenem, a poté ho do úvazu přidal. Zvedal mi provazem stehno nahoru, až jsem visel celý ve vzduchu s váhou tentokrát rozdělenou do tří bodů. Tím, jak jsem byl zavěšený z boku za harness a zezadu za hrudní úvaz, měl jsem tělo v lehké rotaci, navíc se zvednutou nohou. Nebylo to tedy právě nejpohodlnější, ale ani nijak zvlášť bolestivé. Pořád jsem se mohl soustředit i na něj.

"Tak jak se ti to líbí?" zeptal se. Přistoupil ke mně blíže a přejížděl mi dlaní po vnitřním stehnu zvednuté nohy. Druhou jsem se stále lehce dotýkal země. Občas zabloudil až na bouli v rozkroku, dělal to však velmi nenápadně.

"Mhmm, líbí, moc," vzdychl jsem, zrovna když mě palcem dráždil v místech, kde cítil můj žalud.

"Podívej se na sebe," zavrněl mi do ucha. "Necháváš se tady takhle osahávat, nadrženě se mi tu nabízíš… Naoko děláš, jaké jsi neviňátko, ale přitom… to je to poslední, co jsi."

Vzrušeně jsem zakňoural a Oliver si dřepl na zem. Zvedl mi do vzduchu i druhou nohu, pokrčil ji v koleni a patu mi přitiskl až skoro k zadku. Zručně nohu svázal a poté ode mě poodstoupil. Sjížděl mě lačným pohledem a nechával mě, abych si na tu odhalující bezbrannou pozici v novém prostředí zvykl. Nenechával mě ale "samotného" příliš dlouho. Po pár vteřinách se ke mně vrátil, prohrábl se mými vlasy, aby mi tím zvedl do teď skloněnou hlavu, a políbil mě na rty. Hrozně jsem chtěl, aby ze mě strhl spodní prádlo, což v úvazu stejně nešlo, a pořádně mě ošukal. To však mou mysl jen zatemňovalo nezvladatelné vzrušení.

Představil jsem si sám sebe, jak jsem někde v podzemí přivázaný k trestné lavici, umlčený ohromným roubíkem, všude kolem se ozývají hlasité rány, křik a vzdechy. Cuklo mi v rozkroku.

"Co bys chtěl, Eriku?" zeptal se a opět mi nenápadně promnul rozkrok. Políbil mě pod ucho a vyčkával na mou reakci.

"Peklo," špitl jsem téměř neslyšně. Chvilku bylo ticho, než se ode mě Oliver s nevěřícným výrazem odtáhl.

"Zopakuj to ještě jednou."

Polkl jsem, abych trochu ovlažil to sucho v krku, a váhavě jsem svá slova zopakoval: "Chci do pekla."