Valčepo 21. kapitola

„Ne!" fňukl frustrovaně Olivier a praštil pěstí do matrace. S velkou nechutí a přemáháním se vymanil ze slastného náručí a s nevolí volání přijal. Bál se už každého telefonátu, který mu zazvonil, protože v poslední době opravdu nevěstily nic dobrého.

„Tome? Esli je to zas nějaký průser, tak mi to ani neprav."

„Promiň, Oline, ale na John Deeru asi odešla převodovka, ona už blbla dávno, ale včil už, potvora, ani neškytne."

„Do háje…," zaklel, „máš číslo na teho opravářa, kerý se na to díval minule?"

„No, právě nemám, minule si to s ním vyřizoval ty. Proto ti volám…"

„Dobrý, dobrý, nestaraj sa, já už to zařídím," položil hovor a povzdechl si.

Fšecko je v hajzlu – zaklel tiše a úplně zapomněl na Šimona, který stále ještě ležel a odpočíval.

Zavolal ještě opraváři, sedl si za stůl, hlavu v dlaních a tiše klel do dubové desky stolu.

Možná to nebylo moc slušné nebo taktní, přesto však Šimon poslouchal každé slovo, které Olivier řekl a které postřehl z jeho telefonu. Neznělo to dobře, taky mu to ale nepřišlo jako neřešitelný problém. Proč se mu najednou Olivier zdál tak zoufalý? Pozve se opravář a vše bude vyřešeno. Nebo ne?

Co všechno mu jeho přítel neřekl? 

Vstal a přešel k černovláskovi, který seděl u stolu s hlavou v dlaních. Nebrečel, ale nejspíš k tomu neměl moc daleko – ramena se mu nepatrně třásla, přes prsty a vlasy mu Šimon neviděl do očí, ale tušil, že ať už se dělo cokoli, dobré to nebylo.

Obkročmo se posadil na lavici vedle Oliviera a opatrně se natáhl, aby mu mohl položit dlaň na záda. Viděl i cítil, jak sebou nepatrně cukl, přesto ji však nesundal. Naopak, začal mu po zádech kroužit a opatrně ho hladit, nenechával toho, ani když cítil, že se přestal třást.

„Livi…," vydechl se starostí v hlase. Co mu to jen dělal? Pokud měl nějaký problém, proč mu o něm neřekl? „Co se děje?" zeptal se pak, jak nejjemněji dokázal. Věděl, že k němu nemohl přistupovat rychle a zhurta, jinak by mu černovlásek mohl utéci. A to ho zrovna v ten moment nemohl nechat.

„Nic vážného, jen se mi všechno v poslední době sype pod rukama, začalo to těmi zardoušenými ovcemi a nějak to nechce skončit, ale to bude dobré, je to zkrátka jen blbé období," smutně se pousmál a objal ho. „Zvládnu to, neboj se," přitiskl jej k sobě víc a hlavu sklonil do Šimonova ramene, aby mu neviděl do tváře.

Začínal být ze své situace dost vyděšený, a to se mu ještě nikdy nestalo. Vždycky to nějak finančně zvládl, teď to ale nezvládal ani finančně, ani psychicky. Týden bez Šimona, kdy nevěděl, co se děje, jeho psychickému zdraví taky nepřidal, a teď už si připadal, že byl na zhroucení. Kdyby tady Šimon nebyl, věřil, že by se tak nejspíš stalo. To on ho držel nad vodou.

Šimon moc netušil, co si myslet a nemyslet, jedno však věděl – to, co mu Olivier říkal, nebyla pravda. V tom všem muselo být něco víc, dobře si všímal, jak moc byl jeho černovlásek silný, a pochyboval, že by ho nějaké špatné období tolik zničilo. Jenže copak mohl říct, že mu nevěřil? Stáhl by se a jediné, čeho by brunet docílil, by bylo, že by se šel kamsi trápit sám.

Nakonec spolu strávili celé odpoledne, kdy se vesměs jen váleli venku i vevnitř a drželi se ve vzájemném objetí. Byly to pěkné chvíle, o tom žádná, ale stejně, v každém Olivierově pohybu, slově, v jeho očích bylo cosi, co se mu nelíbilo. Mrak. Temný a děsivý. Skutečně to všechno zavinilo špatné období?

Pousmál se. Oba už byli vysprchovaní a měli před sebou krásný společný večer, kdy byl brunet rozhodnut nechat ho na všechny mraky a splíny zapomenout. Byli spolu, dohromady všechno zvládnou. Šimon mu pomůže, s čímkoli. Bude tu s ním…

Stál zrovna v koupelně a čistil si zuby, zatímco Olivier ležel na jejich společné posteli a čekal na něj. Veškerou hygienu už stihl a teď cosi vyťukával do svého notebooku, tak ho Šimon nechal a v klidu pokračoval, nechávaje své myšlenky bloudit.

Do bídného Olivierova rozpoložení zazvonil telefon. Trhl sebou, ačkoliv jeho vyzvánění to nebylo. Šimonův telefon ležel hned vedle notebooku, a proto nemohl přehlédnout jméno, které velkým písmem svítilo z displeje.

Koťátko

Bodl ho osten žárlivosti, zamračil se na něj a pohlédl směrem ke dveřím, kde už viděl přibíhajícího hnědovláska.

Konečně Šimon našel zvonící mobil. Tušil, že to bude pracovní, jelikož jeho přátelé nevěděli, že už ho na jeho běžném telefonu nezastihnou. Nic jiného to být ani nemohlo. Popadl přístroj a zvedl hovor. Nebylo třeba se nějak víc koukat na jméno na displeji, věděl přesně, kdo mu volal. Ten mobil používal naposledy, když byl ještě s Kristýnou, a používat ho přestal taktéž v době jejich vztahu, nikdy se tudíž nedostal ke změně této přezdívky.

„Ahoj Kristo," pozdravil ji hned. Maličko se obával, co všechno se zase mohlo pokazit, a tak chtěl raději odejít z místnosti, aby Olivier rozhovor neslyšel. Nechtěl, aby viděl, že i u něj to teď zrovna dvakrát neklapalo, ačkoli teď se vše zdálo na dobré cestě. Co tedy Krista mohla chtít? Její slova ho ale zastavila.

„Ahoj Šimone, prosím tě, máš ještě ty papíry, co ti předal Vávra minulý týden?" zeptala se. Věděl, které myslela – šlo o tu kupu textu, kterou byl nucen přelouskat začátkem týdne a u které nakonec usnul. „Není v tom žádná chyba nebo tak, neboj, jen bych je potřebovala založit, vím, že přes den býváš bůhví kde, omlouvám se, že ruším takhle večer, ale zase je to jediná chvíle, kdy se ti vážně jde dovolat a kdy i já zrovna nejsem v jednom kole," odtušila a on se úlevně usmál. Nešlo o žádný problém…

„Jistě, chápu. Jsou v mém bytě v Praze. Kde bydlím, víš, klíče, mám dojem, taky víš, jak sehnat. Dojdeš si tam?" zeptal se a ona s úlevou v hlase souhlasila. Markéta ji s tím naháněla už jak dlouho, jelikož to tak nějak byla její starost a ona to konečně vyřešila. Zítra zajede do Šimonova bytu a konečně se těch hloupých dokumentů zbaví.

„Super, díky. Zatím," rozloučila se rychle a hned, jak své ahoj stihl zamumlat i on, telefon ohluchl.

Za tu dobu, co Šimon telefonoval, Olivier jen bezvýznamně zíral do monitoru notebooku. Nemohl se soustředit po tom, co viděl to mazlivé oslovení na hnědovláskově telefonu.

Koťátko – copak takhle se oslovuje expřítelkyně? 

Opět ho začala nahlodávat žárlivost. Jak tenkrát odjížděl, volala mu, on se jako beránek sebral a běžel za ní, že se skoro ani s Olivierem nerozloučil. Pak s ní strávil večer, jak se neúmyslně dověděl z onoho večerního telefonátu. Teď mu volá znovu – večer, kdy už nikdo nepracuje, a on měl celou dobu za to, že tahle Kristýna už pro jeho firmu nedělala. Říkal kdysi něco v tom smyslu…

Odešel telefonovat vedle… Kdyby to byl pracovní hovor, proč by odcházel? Zkrátka jen nechtěl, aby Olivier slyšel, o čem se bavili. Jenže nedovřel dveře a černovlásek stejně slyšel každé slovo, které Šimon řekl.

A teď z tohoto telefonátu pochopil, že si něco u Šimona v bytě zapomněla. Byla tam… Proč? Co dělala jeho bývalá přítelkyně u něj doma? Nepochyboval o tom, že jen na přátelský pokec určitě nepřišla.

Utrápený černovlásek by mu tolik chtěl věřit, ale měl okolo sebe tolik důkazů, že Šimon hrál na obě strany, až se mu z toho chtělo brečet.

„Kdo to byl?" zeptal se zbytečně.

Šimon na moment zaváhal. Nechtěl Olivierovi lhát, navíc měl za to, že musel alespoň podvědomě slyšet, jak dívku zdravil. Na jinou stranu, kdyby to slyšel, nezeptal by se. A pokud by mu to Šimon řekl, ještě by se mu trápil…

Nechtěl, aby se trápil, extra když nebylo proč. Nic s Kristou neměl, byl si ale jist, že by Olivier nebyl rád, kdyby zjistil, že mu volala ona.

Co měl říct?

Nakonec se jen bezstarostně usmál a vlezl si pod peřinu vedle svého přítele. Černovlásek se zády opíral o zeď  a koukal do notebooku, sedl si proto vedle něj, políbil ho na čelo a objal ho, hlavu si pokládaje na jeho rameno.

„Nic důležitého, neboj," zašeptal s úsměvem. Jediná důležitá bytost byl totiž on – Olivier. Kristýna mu nesahala ani po kotníky. Dlaní mu zajel pod tričko a pohladil ho po zádech, natočil se a několikrát ho políbil na krk. Byl celý ztuhlý, chtěl, aby se mu pod rukama uvolnil…

Olivier jen přikývl, jemně se vymanil z jeho objetí, zaklapl notebook a položil jej na stolek vedle postele.

„Promiň, Šimone, jsem unavený, chtěl bych jít spát."

Zhasl lampičku, kterou měl na své straně postele, přikryl se až k bradě peřinou a otočil se zády k hnědovláskovi.

„Dobrou noc," zašeptal ještě a doufal, že teď na něj už nebude mluvit. Potřeboval si to všechno srovnat v hlavě. Nebyly to veselé myšlenky a zase mu Šimon ukázal, že něco nebylo v pořádku.

Proč mu neřekl, o čem se bavili? Bylo to jasné jako červencový den. Toto jednoduché vykroucení se z jeho otázky mu odpověď poskytlo. Prostě to s ní táhl dál. Nemohl se teď na něj podívat. Do očí se mu tlačily ty zatracené, zrádné slzy a on se je vší silou snažil potlačovat, aby nevzlykl.

Slíbil si, že zítra se ho na to zeptá, ale v tuto chvíli na to neměl odvahu. Dnes to nešlo, stažené hrdlo a lesklé oči by Šimonovi ukázaly, jak slabý byl, a on mu toto nechtěl odhalit. Ráno si pravdu vyprosí, bude jí čelit se vztyčenou hlavou a suchýma očima, ale dnes to nebylo možné. Neunesl by skutečnost, že je podváděný, a zhroutil by se. Zítra se však s nepodrytou hrdostí postaví čelem tomu, co se mu celou dobu Šimon snažil nalhávat.

Brunet zatím ještě chvíli seděl a koukal kamsi do tmy. Všechna touha v něm zmizela, jako když zhasne lampička. Chvilku mu trvalo pochopit, co se právě stalo, jelikož se Olivier vyvlékl z jeho objetí a ležel k němu zády v rekordní rychlosti. Byl unavený? Vždyť ještě než si odešel čistit zuby, šibalsky se na něj usmíval a v očích mu jiskřilo, nevypadaly unaveně. Copak ho nechtěl? Proč? Najednou se mu nelíbil? Ne, to byla hloupost, proč by se mu předtím měl líbit a teď, v tenhle moment, by měl měnit názor? To se nestává. Tak co to znamenalo?

„Dobře," odvětil jen, lehl si a natočil se směrem k Olivierovi. Najednou si nebyl jist, chtěl mu dát alespoň pusu na dobrou noc, ale on už skoro spal a vzhledem k poloze, jakou zaujal, to navíc ani nechtěl. Přisunul se k němu a opatrně přes něj přehodil paži.

„Dobrou," šeptl mu kamsi do vlasů a zavřel oči.

Co se to jen dělo…?

Jak se ráno Olivier probudil, měl dojem, že na tom byl ještě hůř než večer. Šimon si jej sice majetnicky držel, to však ještě neznamenalo, že kdyby vedle něj ležela ta hezká blondýna, nebude v téže poloze.

Opatrně se vymanil z jeho objetí a šel s nechutí dělat své povinnosti. Díval se na vycházející slunce, které vždycky miloval a přinášelo mu klid, pohodu a taky sílu do celého dne, ale dnes? Co na tom, že příroda zářila a chystal se krásný den? Pro něj bylo šedivo a tma.

Později se posadil k notebooku. Nechtělo se mu, ale věděl, že má finance v kolapsu a musel najít cestu, jak přežít tak, aby si nemusel už víc půjčovat. Pročetl několik mailů s nabídkami od firem i Křístka, zajímavé uložil, že se k nim později vrátí, a pak si všiml posledního, s předmětem zprávy, na kterou tolik čekal.

Zdravím, Oliviere, 

je mi to moc líto, ale EXFE novou smlouvu nepodepsali…

Dál už nedočetl, s bušícím srdcem zaklapl notebook a vyběhl ven. Potřeboval na vzduch, udělalo se mu špatně a mžitky před očima neodcházely, ani když si obličej opláchl ledovou vodou ze studny. Musel si sednout. A v té chvíli pochopil, že je v háji. Bez této smlouvy věděl, že firmu už finančně neutáhne. Musel zavolat Křístkovi. Musel zjistit, co se stalo, že se všechno tak posralo, a jestli to nešlo ještě nějak zvrátit.

„Ahoj Milane, potřebuju vědět, co se stalo v té Praze. Říkal jsi, že je to jistá věc, že to klapne… Tak co se doprdele stalo?"

„Oliviere, věř tomu, že jsem se snažil, dokonce si na mě udělal čas a měl jsem s ním schůzku. Pokoušel jsem se jej alespoň přesvědčit, ať prodlouží starou smlouvu s původními podmínkami. Byl naprosto neoblomný, tvrdil, že už podepsal smlouvu s někým jiným, a měl spoustu planých výmluv. Řeknu ti, že ten Lovec je fakt hrozný idiot…"

„Lo… Lovec?" měl dojem, že se mu zastavilo srdce, a jen doufal, že se přeslechl. Nevěřil tomu, že by to byla jen shoda jmen.

„Ano, ten chlap, co vlastní EXFE, se jmenuje Lovec."

„Vydrž, zavolám ti později, musím si něco zjistit…," položil telefon s tepem skoro na hranici infarktového stavu a opět otevřel notebook. Rychle vyhledal staré smlouvy a hned nato stránku firmy a se zatajeným dechem a slzami v očích hleděl na malou fotografii usmívajícího se mladého muže v elegantním obleku, jehož tak dobře znal.

Šimon Lovec – výkonný ředitel firmy Exclusive Food Enterprise.

Roztřásly se mu ruce…

Jak mohl? Co to je za šílenou hru, kterou s ním hraje? Šimon ho znal už dávno, to on podepisoval všechny předešlé smlouvy! Musel znát jeho jméno…

Hlavou mu běhaly všechny možné scénáře, bylo to zběsilé, nic nedávalo smysl…

Bolest hlavy, která na Oliviera útočila už od chvíle, kdy se tuto zprávu dověděl, se stupňovala. Nedokázal dál přemýšlet. Nechápal, co se děje. Nikdo přece nemohl být tak krutý, a ještě takový herec. Nic však nenasvědčovalo, že tomu bylo jinak. Muž, kterého miloval, s ním hrál nepochopitelnou hru a chtěl ho zničit, finančně i psychicky. Stále ale nechápal, proč…

Konečně se probudil i Šimon. Olivier už s ním nebyl, neměl mu to však za zlé. Věděl, že ráno zkrátka musel vstávat dřív, už jen kvůli zvířatům. A tak se jen sám pro sebe usmál, na posteli se posadil a protřel si oči. Vyhrabal se z peřin, svlékl si oblečení na spaní, oblékl se a obul se.

Prsty si prohrábl neposlušné vlasy. Jako vždy držely tvar perfektního ptačího hnízda, a tak je nechal, nemělo smysl snažit se cokoli s nimi provést.

Vydal se do kuchyně s úmyslem nachystat si snídani, na prahu dveří se však zastavil a koutky úst se mu roztáhly do širokého úsměvu.

„Livi!" vyhrkl nadšeně, přispěchal k němu a zezadu se na něj natiskl. Pak si všiml, na co černovlásek koukal.

„Hele, moje firma! Páni, ty stránky už budou dost staré, měli bychom je aktualizovat. Tuhle fotku fotila ještě Kristýna, když jsem EXFE přebíral, zdá se to už tak dávno… Co na nich hledáš? Jestli o ní chceš něco vědět, mohl ses zeptat přímo mě, já bych ti to řekl. Ostatně, chtěl jsem ti to říct už dva týdny zpět, ale bylo mi oznámeno, ať si jdu ředitelovat zpátky do svojí pražský díry a že tady jsi ředitelem ty, tak mě nenapadlo, že by tě má firma mohla zajímat…"

Olivier se na něj otočil a ledová maska, kterou měl usazenou ve tváři, ještě podtrhovala bledost, která byla viditelnější než jindy. Zamračil se na něj a zakroutil hlavou.

„To je neuvěřitelné! Tak ty vidíš, že jsem na tvou odpornou hru přišel, a jsi schopný se stále usmívat. Co ty jsi za člověka?" zvedl se od stolu a zaklapl notebook. Stačilo mu, že se na něj musel dívat naživo.

Po prvním pohlédnutí do zelených očí se mu v obličeji na malou chvíli ukázala bolest. Miloval ho, věřil mu… I po tom všem, kdy věděl, že byl celý týden s tou ženou, si to nechtěl připustit. Viděl, jak se Šimon zarazil a chtěl se jej dotknout, ale Olivier ucukl a ustoupil o dva kroky dozadu a zase kroutil hlavou.

„Ne…, nedotýkej se mě! Jak jsi mi to mohl udělat? To se mi za něco mstíš? Nebo máš nějaké zvrhlé choutky někoho ničit – pomalu a postupně? Pierre byl hajzl, ale takové pochybné praktiky, jaké na mě používáš, na to byl i on krátký, a to jsem si myslel, že už nikdo horší být nemůže. Já nikdy nepochopím, jak někdo může být tak zlý a zákeřný. Proč sis se mnou hrál? Bavilo tě to? Já bych dokonce věřil i tomu, že víš, v jakých sračkách teď jsem, a teď mi chceš zasadit poslední ránu. Jo, já vím, že byznys je nelítostný, ale přece jsem nechtěl tolik. Měl jsem dojem, tedy, můj obchodní zástupce tvrdil, že jste připraveni tu smlouvu podepsat, že s tebou před časem mluvil! A teď? Teď jsi ho poslal do prdele s tím, žes smlouvu podepsal s někým jiným. Proč, když jsi to před půl rokem slíbil? Protože teď mě znáš, chceš mě zničit jenom proto, že ti moje ovce posrala boty, nebo že jsem tě tenkrát poslal zpět? Proč mě chceš zruinovat? Co tě k tomu vede?"

Za celou dobu černovlásek nezvýšil hlas a na konci už se mu pomalu začal lámat. Ustoupil ještě o pár kroků dozadu a dal ruce před sebe v obranném gestu, protože viděl, jak se Šimon k němu přibližuje. Jeho mysl byla bolestí tak ztýraná, že nedokázal ani odhadnout, co všechno se odráželo v brunetově tváři a očích. A ani to nechtěl vědět. V tuto chvíli si jen přál, aby se sebral a vypadl, nejen z jeho chalupy, ale z celého jeho života, aby ho už nikdy nemusel vidět.

Věděl však, že jizva v srdci, kterou mu tímto způsobil, se bude léčit ještě hodně dlouho a nejspíš se úplně nezahojí nikdy.

„Cože?" zamračil se brunet nechápavě a zastavil se v pohybu. Viděl, že s každým jeho krokem kupředu Olivier ustoupil o dva a v očích se mu zračilo něco, co si tam nikdy vidět nepřál. Co se to krucinál dělo?! „Jakou smlouvu? Co jsem udělal? A proč bych se tě neměl dotýkat, vždyť jsem tvůj přítel, Livi…," řekl, podvědomě u toho gestikuloval do prostoru. Nic neudělal! Nebo o tom alespoň nevěděl. Proč by se měl mstít? Takový nebyl, dobře, občas vyletěl, občas nadával, občas urážel, ale nikdy nikoho nechtěl zničit, a už vůbec ne Oliviera! Sakra, vždyť ho miloval…

Tak proč na něj teď koukal takhle? Tak ublíženě, tak bolestně, ale zároveň ledově, možná až naštvaně? Zklamaně? Bylo toho tolik a všechno dohromady to Šimona bolelo vidět, nikdy si nepřál spatřit černovláska tak zničeného svou vlastní vinou. Ani u toho auta, když mu jeho ovce posrala lakýrky, ani tehdy by mu neudělal nic, co by ho dostalo do tohoto stavu.

Bylo vážně něco, co provedl a co Oliviera tolik ničilo? Nepamatoval se! Vše, co dělal, dělal pro něj, pro něj týden prakticky nespal, pro něj se popral s Pierrem, pro něj se tolikrát málem přizabil. Kolikrát ho objímal a šeptal mu, jak moc ho miluje, kolikrát ho líbal a sliboval, že tu navždy bude pro něj. Copak to všechno Olivier zapomněl? Copak ho neznal? Nikdy mu nelhal, nikdy si s ním nehrál! Copak mu vážně ani úplně maličko nevěřil?

Mohl udělat cokoli. Úplně cokoli. A stejně, kdykoli to byť jen trošku vypadalo, že by Šimon mohl udělat něco špatného, Olivier se mu stáhl. Tohle… tohle bolelo. Tvrdil, že mu věřil. Tak proč ho odháněl? Proč alespoň v těch nejtěžších chvílích nepromluvil? Tvrdil, že ho miloval…

„Nedělej ze sebe hloupého, dobře jsi znal moje jméno a jméno mé firmy dávno před tím, než jsme se potkali, tak nezapírej, že jsi to neudělal úmyslně. Nevěděl jsem, jakou firmu vedeš, myslel jsem, že děláš něco s cennými papíry nebo tak něco, to je jedno, nezajímal jsem se o to. Miloval jsem tě a bylo mi jedno, jestli jsi bohatý nebo chudý, ale ty jsi dobře věděl, že já mám firmu s bio rajčaty.

Já s odběrateli nejednám, na to mám jiného člověka, sám bych se z toho zbláznil a nestíhal bych, takže všechno nechávám na svém manažerovi. Já jsem tě neznal, vyjednávání a podpisy smluv nechávám na něm, pamatuju si sotva jména firem. Ale ty jsi mé jméno musel vidět – ty smlouvy čteš a podepisuješ, ty o nich rozhoduješ, a mě jsi potopil, ačkoliv jsi ještě před měsícem Milanovi slíbil, že se vším souhlasíš a smlouvy podepíšeš. Nevím, proč mi chceš tak ublížit a tak mě zničit. Nevím, jestli víš, v jakých sračkách se teď topím… Všechno se mi sype, začalo to už na jaře, když mi zbytek zeleniny napadla plíseň, pak ten plot a noví psi, hned nato jsem se dověděl, že většina mého lesa, ze kterého se těžilo kvalitní dřevo, je napadená kůrovcem, umřel mi solární systém za sto padesát tisíc, na který jsem si už musel půjčit, o traktoru už ani nemluvím, a to je jen takový malý součet. Jsem zkrátka úplně v prdeli a jediný trn z paty byla smlouva s EXFE, tedy s tebou, kterou jsi mé firmě přislíbil. Takže teď mi nezbývá nic jiného než farmu prodat, já doufám, že to bude někomu, kdo bude dál pokračovat v mé práci a nechá si tam všechny lidi, protože já jsem jim tu práci slíbil a chtěl bych to dodržet. A víš, co si myslím? Že jsi sem nepřijel náhodou… Myslím, že sis ji přijel prohlédnout, obhlídnout terén, pak jsi mě chtěl nepodepsáním smlouvy zničit a poté farmu odkoupit, nejlépe za hodně levně, protože nemám moc na vybranou a ty to víš! Bylo by to logické, proč bys měl kupovat za draho rajčata, když by sis je mohl pěstovat sám ve své vlastní firmě. A mezitím sis pohrál ještě s mými city – výborně, pane Lovče, to se ti povedlo. Já ti ji ale neprodám, tobě ne!"

Nejprve Šimon zvládal jen stát a zírat na muže před sebou, nic víc a nic míň. Absolutně netušil, co by měl odpovědět.

„Cože?!" vypadlo z něj nakonec opět. Několikrát zamrkal, aby se přesvědčil, že se mu Olivier nezdál, ovšem jak to tak vypadalo, ke snu mělo tohle všechno doopravdy hodně daleko. Zamračil se.

„To si o mně fakt myslíš?" zeptal se skoro neslyšně. A pak se zašklebil. Sám moc netušil, co to mělo znamenat. Všechno to musel být jeden velký vtip! Ironie! No ne?! Sakra, tohle nemohla být realita. Měl chuť začít se šíleně smát, to se přece u vtipu očekává, ne? A taky měl chuť kamsi se schoulit, chtěl křičet, srdce ho bolelo pohledem do Olivierových pohrdavých očí. Co mu to říkal? Co si o něm musel myslet?

„To snad nemyslíš vážně, že ne?! Sakra, Oliviere! Jak můžeš říct něco tak… tak kurva debilního? Jo, jasně, jsme spolu dva tejdny a jeden z nich jsem musel odjet, chápu, to nejsou dva roky, ale i tak – nemůžeš se ke mně při první příležitosti otáčet zády, tohle prostě bolí! Sakra, ty myslíš, že jsem sem přijel dobrovolně? Doprdele, já si asi i ty boty nechal posrat dobrovolně, viď? A taky jsem dobrovolně dupnul na tu podělanou včelu! To jsem to ale stratég!

Myslíš, že jsem to všechno měl nalajnovaný? Co to všechno, co jsem ti říkal a dělal? To, že jsme spolu spali, že jsem tě líbal? To je zapomenuto? Kruci, Livi! Zeptal jsem se už kdysi a zeptám se znovu, protože to jinak nejde – co po mně vlastně chceš?!"

Olivier pevně stiskl víčka k sobě – jednak, aby jej neviděl, a potom, nechtěl, aby mu slzy, které se mu opět tlačily do očí, vytryskly ven. Poslední, co by chtěl, by bylo, aby ten zpropadený Pražák zjistil, jak moc na dně byl. Věděl, že mu musí odpovědět, nemohl beze slov utéct, jak to měl ve zvyku, to by nic nevyřešilo. Musel to ukončit jednou provždy. Utápět v žalu se může později. Otevřel oči a sjel ho od hlavy až k patě tvrdým pohledem.

„Co chci? Chci, abys odešel, navždycky, z mého života! Já nevím, co jsi tím zamýšlel, ale jedno vím jistě. Zničil jsi mě. Měl jsem věřit svým instinktům! Seber se a táhni si za tou svou blondýnou, která tě pořád uhání, beztak už na tebe čeká, jak se říká – námořník má v každém přístavu jednu děvku…," podíval se na šokovaného Šimona.

„Běž! Vypadni! Nikdy tě už nechci vidět!"

Jejich oči se setkaly.

„Tak už jdi!" zařval na něj, ale když viděl jen šokovaný pohled a neochotu se pohnout, otočil se a téměř vyběhl ze dveří. Hned, jak byl z dohledu Šimonových pátravých očí, vypustil všechnu bolest ven. Utíkal směrem k ohradám, přes slzy pramálo viděl, ale cestu znal. Byl vděčný, že ho jeho psi následovali, protože věděl, že bude jejich kožich potřebovat.

A někdy v ten moment Šimon pochopil, že svůj slib splnit nedokáže. Nedokázal si pro něj doběhnout a postavit ho k problémům čelem, protože tím jediným problémem byl pro černovláska on. Ale ne tak, jako předtím. On ho nejspíš opravdově nenáviděl…

Nohy se mu podlomily a Šimon se sesunul na kolena, do očí se mu přitom natlačily slzy. Věděl, že by se měl zlobit. Že by měl křičet a nadávat, jenže on nemohl. Srdce se mu svíralo, tolik ho černovláskova slova bolela! Během chvíle měl obě tváře mokré, tušil, že by se měl zvednout, ale přišel si tak slabý…

Kruci, on ho miloval! Tak sakra moc… Byly to jen dva týdny, co se znali, on si však přišel, jako by to byly dlouhé roky. Černovlásek pro něj znamenal celý svět, chtěl pro něj snést modré z nebe, pro něj se chtěl vzdát svého milovaného rodného města! Pro něj chtěl dýchat, on pro něj chtěl žít! Jenom pro něj! A teď měl pocit, že mu srdce asi pukne, polykal vlastní slzy a přitom jediné, co dokázal vnímat, byla ona tupá bolest na hrudi. Bylo to jako kleště, které mu bránily se nadechnout.

Miloval ho. A milovat, to je jako podat druhému do natažené paže nabitou zbraň, s holýma rukama a odevzdaným úsměvem se před něj postavit a zašeptat: „Chceš? Tak střílej…"

Milovat je o důvěře, o slepé víře v druhého a v to, že kohoutek nestiskne. Tak moc se srdce člověka otevře, tak snadné je zničit ho.

Spousta lidí neví, komu nabitou zbraň podává. Je to podvědomé, nejde to ovlivnit. Možná, že ve chvíli, kdy se prsty druhého poprvé a navždy obtočily kolem rukojeti, bylo všechno růžové. Je však potřeba počítat s tím, že ona druhá osoba už bude držet zbraň po zbytek života. Při všech hádkách, v údolích slz. Ve všech špatných okamžicích.

Láska je krásná věc. Ale je potřeba dávat si pozor, aby nedržel pistoli jen jeden, stejně jako je potřeba připravit se, že obě strany mají možnost vystřelit. A ve chvíli, kdy kulka vyletí, nejde ji vrátit. A ani tisíc slz neobnoví pošlapanou důvěru. Ani tisíc slz nepřinutí prolitou krev vrátit se do těla.

A nakonec… pokud někdo vystřelí, pokud skutečně zmáčkne spoušť… Kdo by byl ochoten znovu podat zbraň? Je na to v člověku ještě dost síly?

Šimon ho miloval. Miloval ho, celým srdcem i celou svou duší. A proto to tak bolelo, proto se cítil, jako by mu skutečně prostřelil díru hrudí už jen svými slovy.

Jak jednoduché je zlomit srdce? Jak snadné je stisknout spoušť?

Konečně se zvedl. Věděl, co musel udělat – to, oč ho Olivier žádal. A tak, i když ho každým pohybem krvácející srdce bolelo, naskládal si do polovybalených tašek i zbytek svých věcí a pak je přenesl do auta. Nechtěl odjíždět, nechtěl… jenže neměl na výběr…

***

Vrcholky kopců ozařovalo letní slunce, vonělo seno a ptáci zpívali svou píseň. Koně ržáli a frkali, jako by chtěli Oliviera donutit, aby došel k nim, dal jim jejich dobrotu, promluvil na ně a pohladil je. Ten však nic z toho nevnímal. Jen seděl na trávě, popadal dech z dlouhého běhu a stíral slzy, které mu ještě nestihly na tváři zaschnout.

Nikdy nevyplakal tolik slz jako za dobu, kdy mu vkročil do života Šimon. Když opustil Pierra, jen zuřil, vztekal se a vyčítal si svou hloupost, ale slzy pro něj nikdy neronil. Ani jako malé dítě tolik nebrečel. Teď ale zjistil, že ze silného chlapa, jímž býval a kterého nikdy nic nedokázalo smést, se stala hromádka nervů. Nechtěl už přemýšlet, jak se to stalo, proč se najednou tak změnil a začal důvěřovat úplně neznámému člověku, který dokázal tak mistrně ukazovat falešnou lásku.

Nezlobil se už na něj, věděl, že lidé jsou zlí, vyčítal hlavně sám sobě, že i po tom všem, co zjistil, jej stále miloval. Vroucně a hluboce. Nedokázal ho nenávidět, i když věděl, že si z něj udělal bokovku, kterou si v Praze nemohl dovolit. I když dal přednost penězům před láskou. Tušil, že byl v jeho životě na tom úplně posledním místě, přes to všechno si upřímně musel přiznat, že ta láska, která se v něm před pár dny probudila, nepohasla.

Cítil zášť sám na sebe za to, jak byl slabý, že se jí nedokázal zbavit, že neuspěl ve své snaze jej nenávidět a tím pádem byl odsouzen k dlouhým týdnům trápení, než přízeň k němu alespoň trochu vybledne. Přes to všechno si slíbil, že až se dostane z nejhoršího, bude tím silnější. Musel být – nezhroutilo se mu jen nitro, ale i všechno okolo, a když už ne pro sebe, musel být v pořádku pro lidi, za které byl zodpovědný. On jim dával práci a to poslední, co by chtěl, by bylo zničit i další životy. Přišli by o své zaměstnání jen vinou Olivierovy neschopnosti dát do pořádku firmu a finance.

Musel se postavit pevně na nohy a možná to bude práce a problémy, ve kterých se topí, které mu paradoxně dají zapomenout na to, že jeho srdce si odvezl jeden zpropadený Pražák s sebou domů.

„I bez srdce sa dá žít," povzdychl si a zabořil obličej do kožichu jednoho ze psů, „byli jsme tu předtím sami, zvládneme to zas!" Smutně se pousmál, když viděl, jak se na něj čokoládové oči jeho čtyřnohého kamaráda podívaly, jako by pochopil, co mu jeho pán říkal.

V dálce pod kopcem uslyšel motor auta. Vzdalovalo se. Srdce měl stažené a do očí se mu opět draly slzy.

Tohle byl konec! Definitivní ukončení krátké pohádky, kterou měl možnost zažít. Tak, jak miloval a stále miluje Šimona, nemiloval nikoho. Ani s Pierrem to nemělo takový žár, jaký zažíval v přítomnosti hnědovlasého mladíka. Věděl, že z krásných vzpomínek bude čerpat ještě dlouho. A ačkoliv tušil, že to bude bolet, nemínil se jich vzdát.

„Pojď, Verne, půjdeme dom," zvedl se na nohy a pomalu se coural směrem k chaloupce, kterou chtěl sdílet se svou láskou, ale našel ji opuštěnou a až bolestně prázdnou a tichou.

***

Bílý Mercedes zastavil. Nebyl v Praze, nebo k ní o moc blíž, než dokud ještě stál před Olivierovou chaloupkou. Dveře na straně řidiče se otevřely a brunet vystoupil. Doufal, že se mu povedlo zamaskovat stopy po slzách a schovat žal hluboko v očích – nemohl si dovolit všechno to znovu vypustit, nechtěl před ní brečet…

Došel k chaloupce a zaklepal, i když měl chuť otočit se a utéct. Věděl, že další minuty budou plné lží. Nemohl říct pravdu.

„Šimone!" vyhrkla nadšeně zrzka, když konečně otevřela. „Pojď dál! Co potřebuješ? Kde je vůbec Olin? Stalo se mu něco?!" vychrlila na něj téměř okamžitě.

„Ne, to ne. Vlastně… vlastně jsem se přišel rozloučit," přiznal rozpačitě. Věděl, že po tomto přiznání budou následovat otázky, na které se předem připravoval.

Snažil se, seč mohl, působit, jako že nebyl krok před zhroucením a že bylo všechno v pořádku. Odříkal předem naučené věty, ujistil ženu, že se o něj nemusí bát. Usmál se. Jak moc bylo všechno falešné? Nenáviděl fungování tohoto světa. Nenáviděl pavučinu lží, v jejichž středu obvykle sedí velký pavouk, ať už kdosi z poslanců, vlády nebo ředitelů či slavných osobností. Všechno je slepené dohromady, aby to dávalo smysl, a přitom je vlastně všechno jeden velký podvod. Nesnášel to. Jenže copak existuje pavouk, který by dokázal přežít bez pavučiny? Copak právě na tom nestojí jeho svět?

„A co telefon?" zeptala se ještě žena. Vůbec brunetovi nerozuměla, copak ho ta jeho práce vážně potřebovala tak moc? Sice to na té svatbě moc nevypadalo, když je pak však s Olivierem viděla, jak se na sebe usmívali, pochopila, že se tomu klukovi skutečně povedlo něco, co nedokázala ani ona – vytáhnout uzavřeného černovláska z jeho věčné samoty. Nechtěla ho nechat odjet…

„Počkej, zeptám se manžela, jak je na tom," řekla rychle a odběhla kamsi do chalupy. A když se pak vrátila i s Jarynem po boku, měl Šimon opět pocit, že to s ním asi sekne. Tohle byl Lidunin manžel? Vždyť to byl ten chlap, který se s Olivierem bavil na té svatbě! Ten, kterého podezříval, že mu chce ublížit…

Nakonec si krátce popovídal i s ním. Zjistil, že nešlo o žádného hrubiána, který by černovláskovi nebo komukoli jinému kdy chtěl uškodit, i když by to, vzhledem k jeho postavě, určitě udělat mohl.

„Počkejte chvilku, musím zkontrolovat buchtu v troubě," omluvila se Liduna po chvíli, kdy si uvědomila, že její povinnosti dlouhé klábosení ve dveřích nezahrnovaly.

„Jistě, já už půjdu. Rád jsem vás viděl," odvětil, přesto však ještě malou chvíli počkal, a když zrzka zmizela z doslechu, otočil se na muže před sebou.

„Víte… mohl bych vás požádat o laskavost?" zeptal se krapet nervózně. Chtěl to Olivierovi předat sám, skutečně se na to připravoval, ale veškerá odvaha ho každou sekundu opouštěla víc a víc a on nyní konečně pochopil, že to nedokáže. Byl srab. Z kapsy saka vytáhl obálku, kterou předal do Jarynových rukou. Sehnal ji ve vesnici, kam zajel, než se vrátil sem. Na bílém papíře, z něhož byla zhotovena, dlelo Olivierovo jméno.

„Prosím, předal byste toto Livimu, až ho uvidíte? A… víte… pro jeho dobro by to asi měl otevřít až doma," poškrábal se na zátylku nervózně. „Jen on, nikdo jiný. Nechci vypadat, že vám nevěřím, jen… no prostě vás žádám, aby to skutečně otevřel až on…"

„Jistě, můžeš se spolehnout," řekl pevně muž před ním. Kývl na něj a uložil si obálku do kapsy. Byl připraven skutečně ji předat až černovláskovi a brunet pochopil, že mu mohl věřit. A tak se usmál. Snad šťastně, snad spokojeně. Srdce ho bolelo každým nádechem, měl chuť sesunout se na zem, křičet a brečet, měl chuť konečně všechno pustit a ukázat, jak moc to všechno bolelo, ale on se usmíval. Protože věděl, že pro svou lásku udělal vše. I když ho nenáviděla.

Protože on ho miloval.

***

Pro Oliviera nastaly smutné dny. Od rána do večera se věnoval práci a tvrdě dřel nejen proto, aby dal do pořádku to, co se ještě zachránit dalo, ale také z toho důvodu, aby večer padl do postele už se selhávajícím mozkem a totálně unaveným tělem. Večery v tichu a samotě chaloupky byly pro něj neúnosné. Slzy si dávno zakázal, ale nic tím nevyřešil. Jen stále víc a víc v sobě hromadil smutek, který nedokázal nijak vypudit.

Přes to všechno, že byl psychicky na dně, v sobě našel tolik síly, že dokázal zařídit nové kontrakty s malými firmami. Našel společnost, která byla ochotná odkoupit vlnu za dobrou cenu, a rozhodl se vykácet kus lesa, který ještě nebyl napadený, protože věděl, že dřív nebo později by se kůrovec stejně pustil i do těchto stromů.

Celé jedno odpoledne pomáhal lidem, kteří vysazovali les nový – těmi druhy dřevin, které kůrovci nenapadají. Při obědě, který trávil jako obvykle sám, daleko od bavících se a smějících lidí, si k němu přisedla Liduna.

„Oline, pověz mi, co sa stalo? Co ste si udělali s Šimonem? Proč ste sa pohádali?" uhodila na něj.

„Nic sa nestalo! Co by mělo? Prostě odjél!" vyjel na ni vztekle.

„Nu, aha. Byl u nás stavený. Vypadal stejnak sešle jako ty. A nechal u nás pro tebe dopis. Prve sem sa temu nedivila, nepřemýšlela sem o tem, ale včil, jak ťa vidím, je mi jasné, že ste sa poštěkali. Neříkaj nic, včil poďme pracovať, ale večer sa za tebú stavím…," položila mu ruku na rameno, protože viděla, že se Olivier chystá protestovat, „nic neprav, stavím sa a ty sa mi svěříš! A donesu ti ho! Dyť na tobě vidím, jak ťa cosi tíží a si z teho hyň."

„Sem furt stejný, nemusíš sa trápiť s cestú ke mni, já sa pro to zastavím sám."

Slibem nezarmoutíš – to v tomto případě bylo krédo Oliviera, který neměl sílu se večer sebrat a jet si pro dopis, který ještě sice ani neviděl, ale už teď jej tížil. Věděl, že ho neotevře, nebude mít sílu se začíst do řádků psaných Šimonovou rukou a bude to pro něj jen relikvie… Jen pocit, že ji má doma, jej bude sužovat.

Další den, když se v podvečer sesunul na židli, unavený ze střihu ovcí tak, že se nebyl schopný jít ani vysprchovat, natož si připravit nějaké jídlo, uslyšel motor auta.

Poznal zvuk skřípějících brzd, který byl tak typický pro Lidčino auto.

Povzdychl si. Měl vědět, že ta záludná ženská si nedá pokoj a bude chtít vysvětlení, netušil však, co by jí měl napovídat, aby to znělo realisticky a aby nemusel moc lhát. Věděl, že to nedokáže, že na něm lež vždycky poznala. Nějaké vysvětlení jí však podat musel. Ona nebyla z těch, kteří by nechali přítele se trápit, aniž by nevyčerpali možnosti, jak mu pomoci, a Liduna jej měla dobře přečteného. I přesto, jak býval vždycky uzavřený, teď viděla, že se trápí. Ten vzkaz také neukázal, že by se s kamarádem, který ho dokázal tak změnit, rozešli zrovna v přátelském rozpoložení.

Vstal tedy a šel ji přivítat, dokonce se donutil i pousmát. Jaké však bylo jeho překvapení, když z auta vyskákali i vysmátí kamarádi, které naposledy viděl na Radhošti, kde si s nimi na koncertě zahrál pár písniček.

„Nazdár Oline, na tych Pustevnách si nám cosik slíbil. A eště ses na zkúšce neukázal. Tak sme za tebú přijeli," smáli se a poplácali jej po zádech, „de máš húsle, deme hrát."

„Já nevím, ogaři, já na to včil nemám čas," ošíval se černovlásek.

„Ale prosím ťa, co to meleš, nemožeš furt enem dříť. Šak život není enem robota, aj baviť sa musíš, neprav mi, že ti húsle nechybíja? Vypadal si tak spokojeně, když si hrál," chytil jej za rameno jeden z jeho kamarádů.

Olivier pokrčil rameny a hlavou mu prolítla myšlenka na to, jak hráli s Šimonem. Byl tenkrát tak šťastný, byla to kouzelná noc, a nejen tím, že hráli spolu, ale i to uspokojení, že dokáže rozezvučet struny pomocí smyčce.

Nadechl se a pousmál: „Dobře."

Vedle v soukromí si jej ale odchytila Liduna a vložila mu do dlaně dopis.

„To ti posílá Šimon, pravil, ať si to otevřeš, až budeš sám, tak si ho schovaj a včil sa di baviť," krátce jej objala a vtiskla mu do druhé ruky housle.

Společnost muzikantů byla nakažlivě veselá, a tak i Olivier se po dlouhé době dokázal upřímně usmát a hudba jej alespoň na chvíli vyhrabala z jeho splínů. Také proto přislíbil, že se k nim opět přidá a zahraje si s nimi i na karlovských slavnostech, které se měly konat už příští týden.

Po tomto večeru s kamarády pocítil konečně naději, že by mohl dál žít. Nejen přežívat jako doposud. Dopis ale neměl odvahu otevřít, nechtěl jitřit rány, o kterých měl dojem, že mají snahu se konečně uzavírat. Věděl, že když ho otevře, ať v něm bude napsáno cokoliv, bylo by to jen sypání soli do stále rozervaných ran. Jednou, později, až vzpomínky nebudou tolik bolet, přečte si jej…

Tou dobou ležel Šimon pod bílou dekou, pod sebou bíle povlečenou postel a zíral do bílého stropu. Hlavou se mu honily myšlenky a vzpomínky, přemýšlel nad vším možným i nemožným, ale hlavně nad Olivierem.

Chyběl mu? Taky pro něj brečel, taky pro něj smutnil?

Určitě ne, jinak by ho nevyhodil. Ale Šimon to všechno dělal. Tak moc mu zrovna tady chyběl…

Byl tu sám. Nenáviděl to tady, nenáviděl a nenáviděl! Nemohl ke svému počítači, nemohl dokonce ani vylézt z postele. O svém telefonu si mohl nechat jen zdát.

Když z Valašska odjel, cesta zdála se mu daleko delší než obvykle. Věděl, že nesměl brečet, řídil, musel vidět na cestu! Jenže to uvědomění, myšlenka, že takhle jel naposledy…

Ne, nechybělo mu řízení z Prahy na Valašsko, bolela ho představa, že už se tam nikdy nevrátí.

Když jel po té stejné cestě týden předtím, nesmutnil. Věděl, že za pár dní bude zpět a že, až se tak stane, skončí v Olivierově pevné náruči a věnuje mu milion polibků.

Stočil auto ke kraji, zastavil a praštil do volantu, až ho zabolela ruka. Z úst mu vycházely tiché nadávky smíchané se vzlyky, vidění se mu opět zamlžilo. Těšil se, jak ho bude líbat a objímat, jak se s ním bude dlouze mazlit. Těšil se, až se mu bude koukat do očí a šeptat mu, jak moc ho miluje, až s ním bude usínat, až ho bude držet za ruku a přiblble se usmívat. Tohle prostě nebylo fér…

Všechno mu probíhalo před očima, všechno ho to bolelo, tak strašně moc! On ho miloval, miloval a miloval, celým svým srdcem. Byl celý jeho svět. A Olivier ho už nikdy nechtěl vidět. Protože ho nenáviděl.

Sakra, musel dojet domů! Nemohl se takhle ničit, všechno tohle vzpomínání tolik bolelo. Přál si, aby všechno bylo jinak! Tohle bylo jako z hodně špatného filmu, nechtěl žádné drama, chtěl jenom Liviho. Nic víc! Nechtěl jeho farmu, nechtěl peníze. Nechtěl Prahu a svůj pohodlný život. Jen chtěl být s ním…

Pokusil se setřít neposlušné slzy, v ten moment se mu ale do očí natlačily nové. Šlápl na plyn, opět vjel do silnice, volant drže jen jednou rukou, zatímco druhou si mnul mokré oči. A v ten moment se k jeho uším doneslo hlasité troubení vozu, který se zavřenýma očima nepostřehl.

Rychle se otočil, byly to sekundy mezi chvílí, kdy spatřil Mercedes, tentokrát černý, na vysokých kolech, snad paradoxně s pražskou SPZ, a s vyděšenou řidičkou za volantem, jen decimetry od jeho auta. Zvukem klaksonu mu zalehly uši, instinktivně zavřel oči a pak už jen slyšel, jak do sebe auta narazila, a cítil tepavou bolest na hlavě a v levé ruce. A pak už byla jen tma.