Marek a já – 5. kapitola: Akvárium

Koupil jsem vstupenky do mořského akvária a zanořili jsme do modrozeleného světa. Těžký vzduch uvnitř byl nasycen vlhkostí a mokrou vůní ryb, hlíny a tropických rostlin. V chodbách akvária byla tma, po obou stranách svítily obří skleněné monitory s rybami všech barev a tvarů, pomalu plovoucími za tlustými skly. Znal jsem to tady, do akvária jsem občas chodil.

„Ty vole, hustý,“ rozhlédl se nadšeně Marek.

Přilepil se hned k prvnímu sklu a kulil oči do modravé hlubiny před sebou.

„Ty jo, čum! Támhle ta ryba,“ zabodl prst do skla. „Ty vole, ta je obrovská!“

„To je piraňa,“ dal jsem k dobru svoje znalosti.

„Tohle? Já myslel, že pirani jsou malý.“

„To jo, ale tahle je rostlinožravá, ty jsou takhle velký.“

„Rostlinožravá piraňa? Ty vole…“

Marek s úžasem dál zíral do akvária.

„Hele! Támhle pod tím kmenem! Ten obrovskej sumec, nebo co to je.“

Musel jsem se v duchu smát Markovu objevování různých ryb a jeho až dětskému úžasu nad každým objevem, který učinil.

Pomalu jsme se šourali podél akvárií. Marek mi pořád něco ukazoval. Když jsem nějakou rybu znal, tak jsem mu o ní povídal. Když jsem nevěděl, pokrčil jsem rameny, že to taky neznám. Marek se zaujetím zíral do akvárií, každou chvíli se přikrčil nebo naopak natáhl krk, aby zahlédl rybu, která se schovávala mezi rostlinami.

Byl jsem taky jako u vytržení. Ne z akvárií, ta jsem znal, ale z Marka a jeho nadšení. Stejně jako Marek pozoroval ryby a zkoumal obyvatele akvárií, zkoumal jsem já Marka. Pozoroval jsem každý jeho pohyb. Jeho tělo se nezastavilo, pořád se všelijak proměňovalo, stejně jako těla ryb za sklem. Marek pořád střídal svoje pozorovací pozice a se zaujetím zíral do modravých hlubin. Prohlížel jsem si jeho obnažená zaoblená lýtka, porostlá krásnými chloupky. Jeho široká ramena… vypracovaná záda… silná stehna… svaly jeho paží… chloupky porostlá předloktí… jeho hranatou postavu… jeho široký krk… Jeho tělo se pořád vlnilo.

V jednu chvíli se předklonil, aby lépe viděl, co za potvory leze u dna. Vystrčil zadek do prostoru. Začal jsem ho po zadku hladit. Marek dělal jakoby nic. Zůstal v pozici a nechal se. Zajel jsem rukou pod jeho zadek a nahmatal jeho koule, jak jsou natěsnané v napnutých kraťasech. Přejel jsem několikrát rukou po jeho velkých varlatech. Zastavil se mi dech a věděl jsem, že budu mít opět problém se svým vlastním náčiním. Vzdychnul jsem a stáhl ruku z jeho napěchovaného rozkroku. Marek se narovnal, otočil se ke mně, pak se rozhlédl na obě strany, a když nikoho nespatřil, chytil mi hlavu do dlaní a vášnivě mě začal líbat. Zajel mi svým jazykem do mých úst. Chvilku jsme se zkoumali svými jazyky, svými rty.

Přestal mě líbat, ale držel mi pořád hlavu v dlaních a naléhavým tónem zašeptal:

„Ty vole. Nedělej to,“ zakroutil vážně svojí hlavou.

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Protože…,“ chvíli hledal slova: „Budou tě zase bolet koule,“ vykulil na mě svoje kukadla se zdviženým obočím.

„To nevadí,“ řekl jsem potichu. Zase se rozhlídnul, jestli jsme tu pořád sami. Chvíli přemýšlel, díval se na mě a pak tiše řekl:

„Chci ti zase vykouřit péro. Chci tě zase ochutnat.“

„Taky to chci,“ odvětil jsem.

Zase mě intenzivně políbil svým jazykem. Pak pustil moji hlavu a sáhl mi do rozkroku. Když zjistil, že mám už zase péro tvrdé jako kámen, usmál se a několikrát mi po něm přes kalhoty přejel dlaní.

Jeho rozum ale nakonec zvítězil. Marek se ode mně rychle otočil zády, zadíval se do akvária přes rameno mi řekl:

„Pojď mi říct něco tady o těch rybách,“ a zabořil prst do skla.

Spánky mi tepaly a srdce bušilo. Zadíval jsem se do modrozelené směsi barev za sklem, ozdobené sytě žlutými a červenými rybkami. Ten pohled mě uklidnil a napětí v mých kalhotách se uvolnilo.

Dál už jsme se věnovali jenom rybám, vytahoval jsem z rukávu všelijaké zajímavosti a Marek mě se zaujetím poslouchal, občas se na něco zeptal. Uvědomil jsem si, že před tím to vždycky bylo naopak – Marek pořád něco povídal a já ho jenom poslouchal. Objevil jsem v něm najednou před tím skrytou osobnost a věděl jsem si, že ho strašně moc miluju.

***

Vyšli jsme z potemnělého akvária ven. Okamžitě nás praštilo přes hlavu příšerné vedro rozpáleného města. Záře sálajícího slunce nás přinutila mhouřit oči. Podívali jsme se na sebe a vypadali jsme jako čerstvě vyoraní krtci. Rozesmáli jsme se sami sobě.

„Nemáš hlad?“ zeptal se Marek.

Na jídlo mě nikdy nijak zvlášť neužilo, ale Marek jídlo miloval.

„Dáme oběd?“ odpověděl jsem mu otázkou.

„Támhle mají pizzu,“ zahleděl se Marek přes moje rameno.

„Proč ne,“ řekl jsem a vydali jsme se ke stánku.

Cestou se Marek zase vrátil do své dřívější osobnosti, opakoval mi svoje zážitky z akvária a k dobru dával strašidelné historky o rybách, co okusujou z lidí maso nebo se zavrtávají penisem do močového měchýře. Na tyhle historky Marka vždycky užilo. Došli jsme ke stánku.

Prohlédl jsem si unavené kousky pizzy za sklem.

„Dám si smetanovou s cibulí.“

„Hmm…,“ mnul si Marek bradu a zkoumal, která pizza bude poživatelná.

„No víš co, tak já si dám tuňákovou. Ať to mám tématický, viď.“

Koupil pro každého čtvrtku vybrané pizzy a zamířili jsme k betonové zídce. Vyhoupli jsme se nahoru, nohy nám visely a my se zakousli každý do své pizzy na papírovém tácku. Žádná hitparáda to nebyla…

Zakousnul jsem se sotva dvakrát, Marek přičichl ke svému kousku a prohlásil:

„Ty vole. Nežer to.“

Vytrhnul mi moji pizzu, do které jsem se zrovna chystal zakousnout. Seskočil se zídky a pizzy vyhodil do blízkého koše na odpadky.

„Vím, kam půjdem,“ rozhodně vytyčil paží směr.

Seskočil jsem se zídky a musel přidat do kroku, protože Marek nabíral rychlost.

„Počkej, vole. Si pochutnáme. To ti garantuju,“ a jako by on jediný znal velké tajemství nejlepší restaurace na světě, tvářil se tajemně.

***

Šli jsme asi jenom pět minut, Marek najednou rychle zahnul do průjezdu. Takže jsem ani nepostřehl, že už vcházíme do restaurace. Ocitli jsme na dvorku, který byl příjemně zastíněný pergolou, porostlou zelení. Pod pergolou byly dřevěné stolky a proutěná křesílka. Skrz listy nad námi se všude mihotala zrcátka prosvítajícího slunce. Bylo tu příjemně, narozdíl od rozpálené ulice. Nahlédl jsem do lístku na stole. Seděli jsme v řecké taverně.

„Tak to je hustý. Miluju řeckou kuchyni,“ rozzářil jsem se.

„Počkej, až ochutnáš, jak tady vařej. Ty vole! Jen počkej.“

Zasmál jsem se. To, že mě Marek každou chvíli oslovoval „ty vole“, k němu prostě patřilo. Vlastně se mi to na něm líbilo, bavila mě jeho bezostyšná upřímnost. Marek byl trochu živočich. Opravdový, bez zábran, sexy. Mluvil a jednal stejně, jako se choval včera večer a v noci při našich sexuálních hrách. Nestyděl se. Tělo považoval za něco normálního, za nedílnou součást své osoby. Co cítil, to měl bez přemýšlení hned na jazyku. Obdivoval jsem ho jeho upřímnost, opravdovost a jeho vyrovnanost sama se sebou. Takhle jsem přemýšlel, díval se na něj, poslouchal ho, jak se rozbrebentil. Byl tady ve svém živlu. Zase to byl ten starý Marek sršící vtipem a energií. Cítil jsem se v jeho společnosti neskutečně dobře.

Marek mávnul prstem na snědého číšníka, který měl třicet let nepochybně za sebou, možná čtyřicet. Ten zamával a něco zahalekal, Marka evidentně poznal. Rozesmál se a vyrazil k nám.

Marek mi ho hned představil: „To je Georgios, majitel taverny!“ řekl mi hrdě a na oplátku představil mě.

Georgios mi stisknul ruku a dal se Markem do řeči. Mluvil hodně cizím přízvukem, mixem češtiny, řečtiny a angličtiny, takže jsem mu občas nerozuměl. Marek i Georgios divoce gestikulovali, mluvili jeden přes druhého a každou chvíli se zasmáli. Bavilo mě Marka pozorovat, když se takhle s někým bavil. Byl plný života, nezastavitelný gejzír dobré nálady.

Když se Georgios po chvíli odporoučel, Marek se přisunul trochu víc ke mně a potichu řekl:

„Počkej, bude specialita!“

A začal vyprávět, co všechno o Georgiosovi věděl. Odkud je, čím vším si v životě prošel a jak nakonec zakotvil tady.

Oběd v taverně trval snad několik hodin. Každou chvíli někdo něco přinesl z kuchyně, třeba jen malou porcičku na talířku na ochutnání. Marek vždy prohodil s příchozím pár vět. Georgios se každou chvíli zastavil, aby se utvrdil, že se máme u něj dobře a dolil nám do skleničky ubývající ouzo.

Vyprávěl jsem Markovi svoje znalosti o řecké mytologii a řeckých bájích a Marek vše doplňoval svými znalostmi o Řecku a Řecích, které měl nejen ze zdejší taverny, ale hlavně ze své dřívější dovolené na Krétě.

***

Slunce pomalu ubíralo ze svého žáru a schovávalo se za domy. Pomalu se přiblížil podvečer, vzduch byl příjemně teplý a Georgios začal rozsvěcet lampičky. Tavernou se začala linout exotická vůně hořícího dřeva a nám začali nosit malé speciality z jejich grilu.

Ztichli jsme a plní nejen kulinářských zážitků si užívali pohodu pomalu, ale jistě se blížícího podvečera, nad sklenkou sladkého řeckého vína.

Vytušil jsem, že Marek nad něčím přemýšlí. Pak se na mě podíval a pohodil hlavou:

„Tak jak?“

„Paráda. Je to tady fakt super.“ Věděl jsem ale moc dobře, že na to se neptal.

Zadíval se mi do očí a čekal na odpověď.

Díval jsem se mu do očí, usmíval jsem na něj a mlčel jsem. Ne, že bych přemýšlel, to ne. Věděl jsem moc dobře, co chci. Chtěl jsem se s Markem zase milovat a strávit s ním opět vášnivou noc.

„Projdeme se? Když je dneska tak krásnej večer…“

Marek mi taky schválně neodpovídal, jen se usmál, díval se na mě a o něčem přemýšlel. Pak se zvednul a odešel dovnitř. Zevnitř taverny jsem slyšel zase smích a hlasitý rozhovor. Marek se za chvilku vrátil, ani si nesednul a zeptal se:

„Tak jdeme?“

„Tak jo,“ dopil jsem zbytek vína na dně skleničky a zvedl se od stolu. V tom přispěchal Georgios, ještě nám nabídl malý, velmi sladký zákusek, který jsme museli zapít ouzem, a rozloučil se s námi.

Vyrazili jsme s Markem do potemnělých ulic.

„Projdeme se podél řeky?“ navrhnul jsem.

„Jo!“ souhlasil Marek bez váhání a zamířili jsme k přístavišti.