Valčepo 20. kapitola

S pomocí všech ochotných kamarádů měli do večera plot natažený. Se zapadajícím sluncem tedy nahnal za pomoci psů ovce nazpátek, rozloučil se s bílými chlupáči, kteří zůstávali se stádem, a šel domů s pocitem, že pro své ovce udělal maximum.

Během celého dne, kdy pracoval, na Šimona zapomněl, ale sotva se unaveně svalil na sedačku, začal opět přemýšlet nad jeho rychlým odjezdem. Uvažoval, jestli by mu přišel říct, že odjíždí, nebo by mu prostě jen napsal lístek na stůl? Ale vzhledem k tomu, že už byl na odchodu, když se potkali v předsíni, nevěřil, že by se vrátil a ještě nějaký vzkaz napsal. Doufal tedy, že za ním opravdu chtěl na pastvinu přijet a rozloučit se s ním osobně. Ale co když ne? Co když chtěl opravdu ujet?

Sám Olivier uznával, že jeho myšlenky byly nesmyslné, proč by Šimon chtěl utíkat? Vždyť ho neustále ujišťoval o své lásce, bylo jim spolu krásně, proč by to dělal?

Slíbil si, že se těchto myšlenek musí zbavit. Nemohl pořád takhle přemýšlet!

Kolik už je to let, co není s Pierrem, a přesto mu pořád zasahuje do života. To on ho naučil takovéto nedůvěře. Jenže Šimon není Pierre. Prostě není, ani zdaleka, takže už by měl s tou nedůvěrou přestat.

Najedl se a cítil tu krutou samotu. Tak moc mu chyběla hnědovláskova společnost. V domku bylo až tísnivé ticho, které Olivier dost těžce snášel.

Uvědomil si, že takto žil spoustu let a nikdy mu to nepřišlo nijak depresivní, ale stačil jeden jediný týden, kdy tu měl nastěhovanou milovanou, poměrně hlučnou a ukecanou lásku, aby ten klid, který předtím spíš vítal, nyní považoval za tíživý a velmi nepříjemný.

Z přehrávače se linuly tóny jazzu, nesnesl to ticho. Sedl si k počítači, aby se pustil do kupy účetnictví a propočítal, jak na tom byl s financemi. Zjistil, že mu zbylo sotva na výplaty a na nezbytné výdaje na chod farmy. V tomto si oddechl. Věděl, že za pár dní bude mít podepsané nové smlouvy od stálých odběratelů a ty ho zase postaví alespoň trochu na nohy. Se všemi firmami měl dobré vztahy a jeho ceny, které žádal v nových smlouvách, byly nižší, než měla konkurence ze Slovenska, a to i přesto, že zdražil.

Uklidnil se tímto trochu a začal zase uvažovat o Šimonovi. Odjížděl rozčilený a on ani nevěděl, jestli dojel v pořádku…

Uvědomil si, že na něj neměl žádný kontakt a netušil, jestli si Šimon napsal jeho číslo. Dostal strach a potřeboval se ujistit, že jeho hnědovlásek přijel v pořádku domů. Ale jak ho kontaktovat? V duchu nadával sám na sebe, že ani telefonní čísla si nevyměnili, to, že existují sociální sítě, si v tu chvíli vůbec neuvědomil, protože je nikdy nepoužíval. Vzal tedy telefon a podíval se na poslední volaná čísla.

Určitě volal na firmu, když se dověděl nějaké nepříjemnosti. Vyzkoušel tedy poslední volané…

„Dobrý den, u telefonu Kristýna Lenzová," ozval se příjemný ženský hlas.

„Ehm, mé jméno je Renard, chtěl jsem se zeptat na pana Lovce, dnes měl dojet do Prahy, nemám na něj žádný kontakt, nemluvila jste s ním náhodou?"

„Ano, přijel už odpoledne, před chvílí ale odešel domů, mám mu něco vyřídit?"

„Byl s vámi?"

„Ano, byl, děje se něco?"

„Ne, to ne, jen jsem se chtěl ujistit, že dojel v pořádku, děkuji za informace a dobrou noc. Nezlobte se, že jsem tak pozdě obtěžoval."

„V pořádku, a můžu mu tedy něco vyřídit?"

„Ne, to nebude nutné, ještě jednou děkuji."

Položil telefon a vydechl. Naposledy volal s ní. Byl s ní až do noci. S ženou, o níž tvrdil, že se rozešli. A ani za telefonát mu nestál, ačkoliv věděl, že jeho číslo má ta Kristýna v telefonu.

Schoulil se do klubíčka a z očí mu vyklouzly dvě neposlušné slzy.

Šimon zatím kličkoval pražskými uličkami jako největší barbar, co kdy žil. Před chvílí konečně odešel z firmy a už zase nestíhal… Sice jim tam řekl, že už jde domů, jenže to nemohl. Ještě se potřeboval sejít s jedním chlapíkem, který mu měl předat jakési smlouvy a papíry. Měly v nich být všechny podmínky, které daná společnost měla pro jejich partnerství, a Šimon věděl, že to opět zůstane na něm.

Už chtěl být doma. Anebo lépe, přál si vrátit se zpět na Valašsko do chaloupky hluboko v lesích, kde by se schoval do náruče svého Liviho a poslouchal tlukot jeho srdce, povídal si s ním a líbal ho. Panebože, už teď mu chyběl! Jenže tam mohl být ještě míň než ve svém vlastním bytě.

Když konečně dojel přes celou republiku zpět do Prahy, zamířil rovnou do firmy. Nebyl čas jet někam na oběd nebo dokonce domů. Svolal schůzi, mimořádnou, s vedoucími všech oddělení a dalšími lidmi a nechal si vysvětlit, co všechno se u všech svatých dělo. A jak pak zjistil, bylo toho ještě víc, než myslel původně. Jednání se poměrně protáhlo, a nakonec skončilo až pozdě večer. To už tam byl jen on a nejdůležitější lidé, kteří se o firmu měli starat v jeho nepřítomnosti, včetně Kristýny, kterou normálně nevídal, protože svou práci zvládala dobře a on ji jen kontroloval, teď ale potřeboval každého schopného člověka.

Nakonec se s nimi se všemi rozloučil. Tvrdil sice, že si jde domů odpočinout, o tom si však mohl nechat jen zdát. Muž, který mu měl pouze předat nejdůležitější papíry, ho u sebe držel další dlouhé dvě hodiny, po nichž měl brunet pocit, že mu asi praskne hlava. S omluvou se nakonec rozloučil a konečně odjel do svého bytu, kam si hodil tašky, jejichž vybalení odložil na neurčito, a hodil do sebe cosi, co našel v lednici. Pak si sedl k papírům, které dostal, a začetl se – nebo se o to alespoň pokusil. Víčka se mu klížila, byl neuvěřitelně unavený a zároveň se cítil tak nějak podivně sám…

Chyběl mu černovlásek, chyběla mu jeho přítomnost. Jenže na toho myslet nemohl – to by se nedokázal soustředit vůbec. Musel pokračovat, protože čím víc se teď soustředil, tím dřív se za ním pak mohl vrátit.

Olivier usínal s pocitem totální prohry. Čekal skoro do půlnoci, že se Šimon ozve, zavolá, že dobře dojel a třeba mu popřeje dobrou noc, ale nic takového se nestalo. Nakonec přece jen usnul neklidným spánkem.

Stejně ublížený pocit zažíval při probuzení. Ani krásný slunečný den mu nespravil náladu, ale věděl, že nemohl sedět doma a čučet na telefon, jestli nezazvoní. Zvonil, ale pokaždé to bylo pracovní. Musel zajet na farmu kvůli problémům s kamionem, který se opozdil, taky na schválení dovolené pár zaměstnancům, kteří se nemohli dohodnout. Chyběl by mu na dva dny jeden člověk, ale pustil je nakonec oba dva s tím, že na řízení velínu, který zajišťoval zálivku, živiny a regulaci vlhkosti i teploty ve sklenících, dohlédne sám. Nevadilo mu to, hlavně, že tam byl signál.

Telefon kontroloval snad každých pět minut. Kromě dalších pracovních věcí a žádosti Liduny o nákup vajec se ale toho správného telefonátu nedočkal.

Ani večer, když seděl u knihy, kterou si naivně chtěl dočíst a do níž jen tupě hleděl na písmenka, se telefon nerozezněl.

Věřil mu. Tolik mu věřil, ale opravdu to začalo vypadat, že si tady zkrátka jen užil s naivním bačou, který mu daroval srdce, a teď, když byl zpět ve svém světě, velmi rychle zapomněl.

Bylo to pro něj jen zpestření jinak nudného života, útěk z kanceláře do přírody, ač původně nechtěný, přece jen nakonec příjemný. Jen úlet, chvilkové potěšení, ale to bylo všechno.

Lidé z velkých měst – všichni jsou stejní, jen naslibují, umějí krásně zblbnout, a nakonec člověka odkopnou. Jen tak – beze slov. Proč by se měli starat o city druhých?

Přesto měl Olivier dojem, že takový Šimon nebyl. Cítil z něj tu lásku. Ale co se tedy stalo? Opravdu tak rychle zapomněl?

Brunet tou dobou seděl v autě a řítil se směrem na Karlín. Neměl to tam rád, ale moc na výběr taky neměl. Zase dlouho do noci křižoval celý Středočeský kraj, jako ostatně vždy. Původně sice myslel, že bude jeho návštěva Prahy jen na jeden, dva dny, jenže teď tak nějak začínal chápat, že o tom si mohl nechat jen zdát, což bylo zavádějící – tušil, že spát půjde opět až nad ránem.

Minulou noc usnul v papírech, které se marně snažil dočíst. Nezvládl ani udělat základní hygienu, nic – a ráno se probudil, jak jinak než rozlámaný, oblečení zmuchlané a čas na hodinách více než iritující – otlačeniny ho dostaly na nohy v půl šesté. Věděl, že další dvě hodiny bude nepoužitelný.

Teď už byl zase unavený, blížil se večer a on od rána, kdy vstal a co nejrychleji se nasnídal, seděl ve firmě nebo v autě a neustále něco řešil. Chyběl mu klid, chybělo mu lehnout si do trávy a v jednom kuse neposlouchat nudné podnikatele, kteří mívají dojem, že všechen jeho i světový čas patří jen jim.

Ale hlavně mu chyběl Olivier.

Dorazil, vystoupil a následovaly další dlouhé hodiny, při nichž se zuby nehty držel, aby neusnul. Bohudík se mu včas podařilo přečíst papíry, které si den předtím vyzvedl, jelikož dnes už bylo nutné mluvit o nich s širším vedením – na tom také strávil valnou část odpoledne.

Byla hluboká noc, když konečně dorazil do svého bytu. Najedl se, vysprchoval, zkulturnil a svalil do postele jako pytel brambor – až bolestně si přitom uvědomil, jak byla prázdná. A chladná. Každou minutou mu jeho přítel chyběl víc a víc, nechtěl na něj myslet, protože tušil, že by pak byl nepoužitelný a pobyt mimo Olivierovu náruč by byl o to delší. Ale to neznamenalo, že se mu nestýskalo.

Věděl, že podle původního plánu už by si nyní balil. Nesnášel tyto shody náhod, které ho tu stále držely, bylo to tak zvláštní – jak dlouho takhle žil? Kolik to bylo let, co se toto stalo jeho stereotypem? A jak dlouho byl na Valašsku? Týden. A přesto, přál si vrátit se, pořádně Oliviera sevřít v náručí a políbit snad všude, kde by to bylo možné, vyzkoušet, jak pevná je jejich nová postel, anebo ani to ne, momentálně by mu stačila jen jeho přítomnost. Držet ho u sebe a vnímat, jak se mu zvedají a zase klesají ramena pod náporem vzduchu při dýchání, jak mu jiskří v očích, jak mu buší srdce…

Tolik mu chyběl!

Na posteli se posadil a promnul si unavené oči. Věděl, že vypadal jako zombie, jestli ne přes den, tak teď už tuplem, ale než půjde spát, musel se černovláskovi ozvat. Chtěl to udělat včera, ale všechno ho tak vyřídilo… Dnes byl zničený stejně, ale nechtěl, aby se Olivierovi stýskalo stejně jako jemu. Jenže jak ho kontaktovat? Jeho telefonní číslo neměl, nevyměnili si je. A tak udělal to nejjednodušší, co mu přišlo na mysl – zapnul Facebook a našel si Olivierův profil.

Věděl, že telefonát by nebyl dobrý nápad. Neustále zíval, zněl jako mrtvola. Tuhle chybu už udělal, když z auta volal matce – vyčetla mu, že zase pracuje dlouho do noci a že bude nemocný, že se zničí a bůh ví co, až zapomněl, proč jí vlastně volal… A tak klikl na „napsat zprávu". Zdálo se to jako nejlepší možné řešení.

Ahoj Livi! Bohužel nemám tvé telefonní číslo a ty mé taky ne, nehledě na to, že já si číslo tohoto náhradního telefonu ani nepamatuji. Tak ti napíšu sem. Jak se máš? Hrozně mi chybíš. V okolí se neustále něco děje, a když jsem sám, je naopak ticho jako v hrobě. Kdybys tu tak byl… Nevím, kdy přesně se vrátím, ještě ti dám vědět. Doufám, že to bude co nejdřív, už bych chtěl být zpátky. Pochop, stále jsme ještě nevyzkoušeli tu postel…

Pousmál se nad tímto vtipem. Nechtěl celou svou textovku napsat pochmurně, smutně, protože tu Oliviera neměl. Chtěl být optimistický – milovali se, Olivier na něj počká a pak bude všechno fajn.

Tolik místa… Až se vrátím, musíme si vynahradit vše, co jsme zameškali. Asi se nepostavím, ale uvidíš, že tahle jízda bude stát za to. No, prostě už chci být u tebe, líbat tě, objímat… prostě tě vidět. Chybíš mi. Miluju tě. 

Naposledy se na telefon ve svých dlaních zaculil, jako by ho Olivier mohl vidět, a položil ho na noční stolek.

***

Ani v dalších dnech se Olivier nedočkal telefonátu a pomalu ztrácel naději, že by třeba mohl být hnědovlásek jen unavený nebo zaneprázdněný. Pro milovanou osobu by si určitě pár minut na krátký telefonát našel, alespoň k večeru, kdy věděl, že je Olivier doma.

Měl přijet za dva dny, slíbil mu to…

Ale bílý Mercedes se neukázal a Olivier to vzdal. Už nevěřil…

Cítil se tak prázdný, podvedený. Jak mu to mohl Šimon udělat? Tolikrát se mu otevřel a svěřil se, jak moc by ho zasáhlo, kdyby o něj přišel, a on si s ním stejně dál hrál. Nechápal, jak někdo může být tak krutý. Tolik mu důvěřoval! Každé slovo, pohlazení, úsměv, všechno to bylo tak věrohodné…

Byl stejný jako Pierre a zase někomu takovému sedl na lep. Ale copak to mohl tušit? Mohl a měl! Jednou si už toto zažil, už jednou se krutě spálil a stejně se nepoučil. Připadal si jako hlupák. Musel však uznat, že tohle ho ani moc netrápilo, celé tyhle výčitky vůči sobě přebila bolest. Bolest ze ztráty svého srdce, které bylo zmačkáno a spáleno na uhel a vráceno na své místo, aby každý den, každou hodinu i minutu připomínalo další přešlap a bolelo, trápilo a sžíralo majitele, aby si konečně uvědomil, že už nikdy, nikdy nikomu nemá věřit! Věděl však, že musí jít dál. I bez Šimona. Měl zodpovědnost za svou farmu, za svá zvířata, a hlavně sám za sebe.

Zanevřel na celý svět a jen po podřízených štěkal rozkazy, všichni se mu klidili z cesty a nechápali, kam se poděl ten člověk, který se sice nikdy neusmíval, ale všichni jeho zaměstnanci věděli, že měl dobré srdce a že byl vždycky spravedlivý.

Do všech těchto starostí se srdcem, které se velmi těžko léčilo, se na něj kupily i další katastrofy. Lidi, které zaměstnával v lese, mu oznámili, že už i jeho stromy napadl kůrovec, tudíž se musí kácet rychleji. Bohužel toto dřevo bylo vhodné tak akorát na otop, čímž úplně ztratilo hodnotu. U skleníků se porouchal systém solární energie, která zásobovala elektřinou celý komplex, a firma, která přijela, aby mu to opravila, usoudila, že levnější než složité a drahé opravy by bylo nakoupit všechno nové. Kývnul na to, co měl dělat – bez tohoto nebyly skleníky schopny přežít. Věděl ale, že si bude muset vzít půjčku.

Teď byla jediná jeho spása nová smlouva s těmi Pražáky – opět se mu stáhlo srdce. Doufal, že tihle ho nezklamou, protože jestli ano, nejenže by nemohl platit své zaměstnance, ale neměl by ani z čeho splácet tuto půjčku. Zůstaly by mu samozřejmě i jiné nasmlouvané kontrakty, ale to byly jen samostatné restaurace, které by ho nevytrhly.

Další dny už ani nekontroloval telefon. Bylo to pod jeho úroveň. Jistěže měl nutkání ho sám zvednout a zavolat té slečně, se kterou se teď Šimon určitě dobře bavil a možná se i smáli, jak moc jsou ti Moraváci na konci světa naivní, a že sednou na lep každému, kdo se na ně jen usměje. 

Neudělal to ale, proč se dál ponižovat? To snad neměl zapotřebí.

Šimon netušil, zda jeho zprávy byly nebo nebyly přečteny. Olivierovi se nějak povedlo nastavit si, že to zkrátka neviděl – nezbývalo tedy než doufat, že to tak prostě bylo.

Psal mu skoro každý večer, tolik mu chyběl… A taky byl neuvěřitelně unavený. Každým dnem víc a víc.

Začal si nastavovat budík a vstávat okolo šesti hodin ráno, aby mohl být dlouho do noci na nohou. Věděl, že pokud to neudělá, bude jeho pobyt v Praze daleko delší. Chodil spát pozdě a vypadal jako mrtvola – věděl to, pár lidí mu to dokonce řeklo. Ale srdce ho bolelo samotou a on se už tak moc chtěl vrátit…

A pak se to stalo. Uběhlo sedm dlouhých dní a on konečně shledal, že má všechnu práci hotovou. Markéta, jeho sekretářka, se uzdravila a dostavila do práce. Sehnal náhradníka za toho manažera, kterého vyhodil Ovčáček, a dokonce měl dojem, že je i lepší. Pochopil, že to opět nějakou dobu zvládnou bez něj.

A tak teď seděl tady, na zemi, ve svém bytě a spěšně si balil tašky, které si chtěl vzít s sebou. Napsal Olivierovi rychlou zprávu, v níž mu řekl, že přijede někdy večer, a naskládal vše do kufru. Vzal si i svůj notebook a onen náhradní mobil, vícero bot, ale taky oblečení. Vše, o čem věděl, že mu předtím chybělo.

Dojel do firmy. Zkontroloval všechno i všechny a rychle se naobědval. Objel a obvolal nepřítomné, s nimiž musel mluvit, a nakonec se stavil i za svou sekretářkou, kterou od návratu do Prahy vlastně ještě neviděl.

„Zvládnete to tu?" zeptal se jí přímo. Tvrdila sice, že už je v pořádku, ještě pár dní zpět to s ní ale pěkně házelo a on by byl nerad, kdyby ji to skolilo znovu.

„Zvládnu, už jsem zdravá. Ale vy jste nějaký bledý, pane…," podotkla opatrně. „Měl byste si odpočinout. Spal jste? Omlouvám se, ale vypadáte ještě hůř než já na začátku té nemoci," poznamenala starostlivě a on se pousmál.

„To je dobré, nemusíte mít strach. Teď nemohu odpočívat, ale budu, už brzy," usmál se upřímně Šimon a rozloučil se s ní. Věděl, že jeho sekretářka je milá žena, chytrá, která měla strach snad o každého. Měl ji rád, svým vlastním způsobem.

Konečně vše vyřešil a nasedl do auta. Čekala ho dlouhá tříhodinová cesta, která se kolonami a zácpami protáhla na pět dlouhých hodin. Byl vyčerpaný, fyzicky i psychicky, ale věděl, že už jen kousek a vrátí se do Liviho náručí. Už jen maličký kousek…

Byla už černočerná tma, když se dostal do dobře známé vesnice pod lesem, kterým projel a minul lesní cestu, rýzeň pro traktor, pokračuje dál, než se před ním konečně objevila malá chaloupka mezi stromy.

***

Po dlouhém týdnu, který se táhl a vlekl, si Olivier konečně naplno přiznal, že Šimon se už opravdu nevrátí. Přestože neměl ani chvíli volna, a stres, jak pracovní, tak i citový, ho neskutečně zmáhal, vždycky se mu do mysli vloudila vzpomínka na krásné chvilky, které spolu strávili.

Celou dobu ještě v koutku duše doufal, že se něco stalo, že by třeba ta jeho přítelkyně – tedy kamarádka, někam odjela a on neměl šanci se k jeho číslu dostat, nebo ho třeba vymazala, protože proč mít v telefonu zbytečná čísla a přeplněnou historii. Nebo…

Ne, všechno to byla hloupost, jen si něco stále potřeboval namlouvat, Šimon se po jeho telefonu ani nepídil. Proč by? Kdyby ho opravdu chtěl, vyprosil by si ho, jak odjížděl. Neudělal to. A kdyby se černovlásek nevrátil tenkrát do chalupy, tak by se ani nerozloučil. Olivier mu jeho odjezd pokazil, a když nad tím dnes, ale i minulé dny přemýšlel, brunet byl velmi nervózní a opravdu to vypadalo, jako by utíkal. Oblečení nacpané narychlo do tašek, on bledý a roztěkaný. Možná by bylo lepší, kdyby jej nenachytal. Nemusel by se teď trápit nejistotou, bylo by to jasné už od první chvíle.

Bolestivé, ale jasné jako křišťál. Takhle se celý týden trápil, hypnotizoval telefon a sám drtil svou sebedůvěru v tom, že mu stále v tom nejzazším koutku mysli věřil a odpouštěl to, že nezavolal.

Unavený Olivier seděl večer u stolu a pomalu v myšlenkách definitivně pohřbíval svou lásku. Věděl, že se musí rychle vzpamatovat, zvlášť, když i jeho firma jde do kytek a on se musí soustředit mnohem víc, než když všechno klape perfektně.

Psi se rozštěkali a on uslyšel tichý motor auta, které vjíždělo na příjezdovou cestu.

„Kdo to, sakra…," zaklel, zamračil se a vyběhl ze dveří, aby poslal nezvaného hosta k šípku. Když však ode dveří uviděl známý bílý Mercedes, málem se mu zastavilo srdce.

Šimon odmítal zajíždět do garáže nebo vynášet a vybalovat tašky, které si s sebou vezl. Byl tak unavený… Možná měla Markéta pravdu, možná měl počkat do dalšího dne – touhle cestou usiloval tak akorát o dopravní nehodu a skončení v nemocnici. Na každých světlech, na kterých zastavil, málem usnul, ke konci cesty už byla taková tma, že se mu víčka klížila i při řízení. Jenže on už nemohl čekat! Bylo mu jedno, jak náročná tahle cesta mohla být, hlavně už chtěl být v Olivierově přítomnosti. Na ničem jiném mu nezáleželo. A i když to občas bylo skutečně jen o fous, kdy nezbývalo mnoho a on by nedojel, nakonec byl tady. Nezodpovědně, ale přece.

Vylezl z auta a přinutil své oči zůstat otevřené. Zamkl ho a pomalu se rozešel k domku, jednou rukou si oči protíral, aby vydržel ve stavu bdění, když si konečně uvědomil, že dveře chaloupky byly otevřené. A v nich, na prahu, stál jeho úžasný černovlásek.

„Livi!" usmál se šťastně. Byl neskutečně unavený a vyčerpaný, ale taky tak šťastný, že ho konečně viděl…

Netušil, jak se to stalo, ale najednou se octl v černovláskově objetí. Tiskl se na něj, a tak mu brunet obmotal ruce kolem krku a obličej mu zabořil kamsi do ramene, obklíčila ho jeho vůně a jeho teplo. Byl tak v bezpečí, jako loď v přístavu. Byl doma…

Přál si něco říct, přál si ho alespoň pozdravit, ale v ten moment se mu víčka zavřela definitivně a on už to nevydržel. Držely ho Olivierovy pevné paže a černovláskova vůně ho uklidňovala a odváděla ho do jiného světa, až to nezvládl. Únava a vyčerpání z dlouhého týdne ho dostihly a on se plně opřel do Olivierovy náruče. Usnul.

„Šimone?" zašeptal opatrně černovlásek. Měl dojem, že sní. Že mu toto všechno podsouval jen jeho mozek, protože si to tak moc přál. Jenže jej držel přitisklého na svém těle a cítil jeho vůni. Mohl by mozek být tak moc podlý, že by mu dal Šimona okusit téměř všemi smysly?

Ale kdepak. Dobře věděl, že nesnil ani nebláznil. Jeho láska byla opravdu tady, v jeho náručí.

Šimon byl úplně vyřízený, chvíli měl černovlasý dokonce dojem, že omdlel, ale tichounké pochrupování jej přesvědčilo, že jeho Pražák prostě jen usnul vyčerpáním. Vzal jej do náručí a odnesl do jejich nové postele. Nemusel být ani opatrný při vysvlékání a zouvání, Šimon spal, jako by ho do vody hodil.

Zítra, až mu vysvětlí, proč se neozval, dostane opravdu, ale opravdu pořádně vyhubováno! Jak mohl v tomto stavu řídit a jet takovou dálku, když nebyl odpočatý?

Olivier se na něj skutečně zlobil! Takový hazard!

Zakryl jej peřinou a konečně si mohl pořádně na světle prohlédnout jeho tvář.

Zhrozil se. Byla bledá, téměř popelavá, ohromné kruhy pod očima a drobné vrásky, které určitě na jeho obličeji ještě před týdnem neviděl… Stačil mu jeden jediný pohled a věděl, že Šimon si za těch sedm dní prožil nejspíš stejné peklo jako on.

Nepochyboval o tom, že mu zítra vysvětlí, proč se neozval a co se stalo, že vypadá jak týden po smrti.

Pohladil jej a šel si do koupelny umýt zuby. Když se podíval na sebe do zrcadla, viděl podobně strhanou tvář i u sebe. Věděl ale, že teď už bude všechno v pořádku, ať se stane cokoliv, spolu to zvládnou.

Přitulil se k horkému tělu, nadechl se vůně, která mu tolik chyběla, a konečně spokojeně usnul tvrdým spánkem.

Ráno Šimona nevzbudili ani kohouti. Spal tvrdě, jako zabitý. Sedm dní brzkého vstávání na něm zanechalo stopy a on potřeboval spát alespoň do poledne.

Kohouti začali kokrhat hlasitěji. To už je slyšel, byl však moc vyčerpaný na rozlepení svých víček, a tak dokázal jen dál ležet, přečkat povyk venku a následně opět usnout. Tělo měl jako z olova, nebylo mu moc dobře – doufal, že jde jen o únavu a on nebude nemocný. To by bylo to poslední, co momentálně potřeboval.

Nakonec zase usnul a spal dlouho, dokud necítil černovláska, který se vrátil k němu pod peřinu, tak, jak to dělával před jeho odjezdem. Tušil, že ho chtěl budit. Nejspíš bylo opravdu pozdě.

„Livi, ne…," zabručel pouze a víc se zahrabal do peřiny. Chvíli na to začal opět tichounce chrápat.

Olivier si povzdechl, lehce jej políbil na tvář a zase se zvedl. Také by rád spal, ale nemohl. Viděl však, že Šimon ještě odpočívat potřeboval. Po vydatném spánku už začínal konečně dostávat do obličeje svou barvu, přesto však byl stále bledý a tmavé kruhy pod očima ještě úplně nezmizely. Usoudil, že je lépe ho ještě nebudit, pohladil jej a šel zpět do kuchyně, aby mu napsal lístek.

Musel odjet, přijela firma, která mu měla instalovat nový solární systém. Napsal tedy na papír omluvu s tím, že přijede co nejdříve a přiveze mu oběd. Doma, vzhledem k tomu, že nikoho nečekal, toho moc neměl. Slíbil si, že na zpáteční cestě nakoupí, stejně se bude stavovat do hospody pro jídlo. Ještě jednou nakoukl do ložnice, ale Šimon stále tvrdě spal.

Probudil se až dlouho po tom, co Olivier zmizel. Vlastně až kolem poledne, kdy se konečně cítil odpočatý. Vstal, zkulturnil se a došel do kuchyně, kde našel Olivierův lístek. Pousmál se a vzal si něco k snídani, načež si z kufru auta donesl své tašky a vybalil některé věci.

Vytáhl notebook s telefonem a posadil se s nimi ke stolu – byl pracovní den, nemohl jen lelkovat. I když to, že dělal přes víkend, mu samozřejmě přidalo nějaký ten čas. Myšlenky se mu však rozutíkaly do všech světových stran a on zjistil, že na text před sebou se už nějakou dobu rozhodně nesoustředil – před očima se mu zato vybavil jeho milovaný přítel. Ani se s ním pořádně nepozdravil…

Chtěl ho políbit, zašeptat mu do ucha, jak moc ho miloval, a znovu se mu nalepit na rty. Uvědomoval si, že mu to napsal alespoň tisíckrát, ale chtěl mu nyní i osobně říct, jak moc mu chyběl. Jenže únava byla silnější…

Byl tak rád, že už byl zpátky! Celý ten týden se mu tolik stýskalo, úplně po všem. Po jejich polibcích, po dotecích. Po chaloupce v lesích, psech, přírodě, ale nejvíc po Olivierovi. Po jeho očích, šikovných prstech, sladkých rtech a ústech, ale také po jeho dobrém a milujícím srdci, po jeho upřímné, tiché povaze. Miloval ho celého.

Bylo skoro půl třetí, když se Olivier konečně po všem vyřizování, nákupech a drobném splknutí s hostinským, než jim kuchař přichystal jídlo, dostal domů.

Těšil se na Šimona jako malé dítě, ale stále mu ještě neodpustil to, že se celý týden neozval.

„Šimone?" zavolal nejistě ode dveří, protože v chalupě bylo ticho jako v hrobě. Nemohl uvěřit, že by ještě dokázal spát, ale v kuchyni uviděl hrníček, ve kterém byl už nejspíš vystydlý čaj, a dveře do ložnice otevřené dokořán.

Potichu nakoukl, seděl tam, u svého o sto let mladšího, mnohem tenčího a elegantnějšího notebooku, a mračil se na něj. Nevšiml si jej, a tak potichu, aby ho nevylekal, promluvil.

„Špatné zprávy?"

„Ne úplně, ale zase je tu tolik textu… a kdo to všechno bude muset číst? Zase já. Ale tak, co nadělám, na sekretářku to teď hodit nemůžu a ostatní jsou celkem zaměstnaní, takže nemám moc na výběr," povzdychl si, pak už ale notebook zavřel a odložil stranou. Konečně se otočil na Oliviera a pousmál se. Dokud byli spolu, všechno bylo v pořádku. Společně se najedli – vesměs v tichu, ale to nebylo nic zas tak nezvyklého.

„Tak povídej, co jsem tu promeškal, zatímco jsem byl v Praze? Co Liduna? A co králíci a ovce?" nadhodil pak Šimon bezmyšlenkovitě. Neměl tušení, co se dělo na Olivierově farmě, a tak se na ni ani neptal. Kdyby jen věděl…

„Víš, Šimone, zvířátka se měla dobře, ale jejich majitel strádal a víš proč?" zeptal se smutně. Toho pocitu ublíženosti se nemohl zbavit. Pořád ho to bolelo. „Ne proto, že jsi musel odjet, s tím bych se smířil, nakonec, jinak to v naší situaci ani nejde, ale strádal, protože ses za celý týden nebyl schopný ozvat. Já chápu, že jsi měl asi moc práce, ale neříkej mi, že sis na mě nemohl najít ani pět minut, abys zvedl telefon. Víš, jak mi bylo? Říkals dva dny, přijels za týden a celých těch dlouhých sedm dní jsem o tobě nevěděl. Co jsem si měl myslet? Asi jsi taky neměl dobrý týden, ale já jsem už náš vztah skoro obrečel. Nedovedeš si představit, jak jsem se cítil. Přece jsi měl moje telefonní číslo, proč jsi mi nezavolal? Nebo aspoň blbou esemesku neposlal, abych věděl, jak jsi dojel, jak se máš a kdy tě mám čekat s večeří. Proč, Šimone? Málem mě to zničilo…," podepřel si hlavu, která mu v tu chvíli přišla strašně těžká, a zadíval se do zelených očí, jež na něj překvapeně hleděly.

„Ale…," vypadlo z Šimona, k dalším slovům se ale musel nutit takřka násilím. Vůbec tomu nerozuměl a pohled, který mu Olivier věnoval, ho dokonale odzbrojil. Tolik ho to mrzelo, tolik mu ho bylo líto a zároveň se zlobil sám na sebe, že ho do tohoto stavu dostal. Přirozeně. Ale taky tomu vůbec nerozuměl, protože takhle to přece nebylo. On se snažil…

„Ale já tvoje číslo neměl, ani tvůj mail nebo cokoli takového. A taky jsem si nemyslel, že bys byl ve tři ráno rád, kdybych ti začal volat, že už jsem doma," zamyslel se a viděl, jak Olivier posmutněl ještě o něco víc. A tak rychle pokračoval.

„Ale psal jsem. Každý den! Nebo, přiznávám, když jsem přijel do Prahy, nestihl jsem to – do noci jsem pracoval, a nakonec usnul v papírech. Ale pak už jsem ti vážně psal každý den, myslel jsem, že sis to četl… Neměl jsem tvé telefonní číslo, tak jsem si tě našel na Facebooku. To mi přišlo jako nejlepší možná varianta nezahrnující vloupání se kamsi pro získání toho čísla. Já vím, že na sociální sítě moc nechodíš, ale i ten, kdo je na Facebooku jednou za uherský rok, vleze občas alespoň na messenger, myslel jsem, že tě to taky napadne, když jiná možnost psaní si bez čísla není. Podívej," řekl, vytáhl svůj telefon, najel na svou jednostrannou konverzaci, kterou mezi nimi vytvořil, a podal ho černovláskovi.

Olivier se zděšeně podíval na zprávy z messengeru, který snad nikdy v životě neměl otevřený. Kdysi mu Facebook založila Liduna s tím, že aspoň po síti musí mít nějaký kontakt se světem. On tenkrát přikývl, aby měl pokoj od jejího brblání, že žije jako poustevník z minulého století, ale nikdy víc tuto sociální síť neotevřel. Všichni, co s ním obchodovali, věděli, že nemělo cenu ho přes ni kontaktovat, a o stránku firmy se mu staral Křístek, on sám na ní byl snad jednou. Toto ho zkrátka vůbec nenapadlo.

Dlouho si četl krásná slova o lásce a o tom, jak moc Šimonovi chyběl, a do očí mu vstoupily slzy štěstí. A taky jej přepadly výčitky. Tolik jej haněl a myslel si o něm, že je to jen zákeřný hajzl, který ho opustil.

„Promiň, Šimone, tohle je… moje chyba. Asi bych si měl s tebou zvyknout, že už nemohu žít tak, jak jsem žil kdysi. Musím si asi zvyknout na hodně věcí… Tohle mě vůbec nenapadlo," odložil telefon a objal hnědovláska, silně a láskyplně. Byl šťastný. A zase si uvědomil, jak moc jsou rozdílní, jak se odlišně dívají na svět, jak odlišně žijí.

Šimon mu objetí opětoval, natiskl se na něj a usmál se mu kamsi do ramene, kam mu zabořil obličej. Jednou dlaní ho opatrně hladil po zádech a vnímal, jak mu buší srdce, jak se mu zvedají ramena při dýchání. Několikrát ho na krk políbil, stejně tak pak do vlasů. Odtáhl se, leč jen na vzdálenost napnutých paží, a podíval se do Liviho velkých, šťastných očí, které teď vypadaly pravděpodobně stejně jako ty jeho. Znovu se na něj natiskl.

„Tak moc jsi mi chyběl…," zašeptal pak, hlas mírně nakřáplý. Viděl, jak černovlásek reagoval na všechny jeho zprávy, a byl tak rád, že ho zase držel, tiskl k sobě, že byl zase s ním…

„Miluju tě, Livi. Moc…"

„Já tebe taky," hlesl mu kdesi do šíje a políbil ji.

„Ty ses pro mě dokázal hodně změnit, slibuju, že se pokusím o totéž. Už nikdy nechci zažít takový týden totální nejistoty, jako byl tento, a ty si zapiš za ucho moje telefonní číslo. Pro jistotu… Může se stát, že já se svou šikovností v oblasti smarttelefonní gramotnosti bych si ty fejsbúky byl schopný smazat."

Pokrčil rameny a pousmál se na něj.

„Prostě bych byl raději, kdybys mi volal, klidně ve tři ráno… prosím. Mám teď odpoledne volno, tedy… nemám nic úplně nutného na práci. Co budeme dělat?" ušklíbl se a zajel mu rukou pod košili, kde polaskal pravou lopatku.

Už jen teplá dlaň na Šimonových zádech a ony šibalské jiskry v šedých očích dělaly s brunetem své, tón, jaký Olivier použil, byl pak kapitola sama pro sebe. Tělo mu zahořelo touhou, celý dlouhý týden bez dotyku černovláskových šikovných elegantních prstů, bez jeho pohledů, bez jeho erekce hluboko v něm byl utrpením, a teď byli konečně spolu…

„Co já vím," zamyslel se a pokrčil rameny. Využil všechny herecké schopnosti, které v sobě našel, aby zněl co možná nejvíc zamyšleně a nezaujatě. A aby to vypadalo, že ruku na svých zádech prakticky nezavnímal. „Co třeba… mohli bychom se třeba projet na koních," nadhodil stále ještě zamyšleně a snažil se, seč mu síly stačily, nevyprsknout smíchy. Pohled, kterým ho Olivier obdařil, byl dokonalý – naprosto nechápavý. Nakonec to nevydržel a rozesmál se. Tušil, že by mu to Olivier mohl chtít vrátit a opravdu se teď zvednout s tím, že tedy dobrá, pojedou na koně, a tak se k němu raději rychle natiskl a pořádně ho políbil, rukama zajížděje pod jeho tričko, kde dlaněmi přejížděl po jeho sametové kůži.

„Hmm, dobrý nápad," zašeptal svůdně do Šimonova ucha, když se vzpamatoval z šoku, který mu ten komediant udělil. Zvládl by to, dokázal by počkat do večera, ale bylo by to utrpení. Tolik mu jeho tělo chybělo, jeho vůně a ta rozkošná prohlubeň mezi lopatkami, kterou začal líbat hned, jakmile svého milého zbavil košile.

„Dokonce výborný," mumlal mezi polibky. „Vždyť já vím, jak miluješ jízdu na koni těsně po zvířecím spojení našich těl, byl bych barbar a necita, kdybych ti to neumožnil," huhlal mu do zad, s košilí také už rozepnutou se tiskl celou hrudí k jeho zádům, a rukama v boxerkách už notnou chvíli zpracovával Šimonovo horké mužství. Svým, už také v pozoru, ale stále vězněným v kalhotách, se tiskl k bedrům svého milence a stehny tiskl jeho nohy, aby mu náhodou neutekl.

Přes lopatky se přesunul na šíji a pomalu, tisíci polibky, se dostal zpět k jeho uchu, načež mu skousnul lalůček.

„Mám být něžný jako lilie? Dravý jako potok po bouřce, nebo by si snad můj Malý princ přál zvrhlý divoký sex, při kterém by se ani nadechnout nedokázal a viděl by všechny hvězdy na obloze? Řekni mi a já ti to splním!"

Šimon už teď jen lapal po dechu a sténal Olivierovo jméno. Co to s ním všechno prováděl? Ty činy, ta slova, takového ho neznal, ale, panebože, bylo to tak dokonalé!

„Livi!" dostal ze sebe opět a s obtížemi vytáhl jeho ruku ze svých kalhot. Chlouba už mu tepala touhou, plně připravená, srdce mu bušilo a celé jeho tělo se třáslo a bolelo. Tak moc ho chtěl… Otočil se na něj a stáhl z něj košili tak rychle, až se málem roztrhla. V očích svého milence viděl stejný chtíč, jaký zmítal i jeho tělem, ale taky jiskřičky pobavení nad jeho jednáním. Kolik času mu zabralo toto s ním provést? Stačila tak malá chvilka a měl Šimona v hrsti…

„Mmm…," dostal ze sebe při dlouhém, dravém polibku, který Olivierovi věnoval. Po bradě mu tekl pramínek zhoustlých slin, celým odhaleným trupem se tiskl na ten Olivierův a prsty se přitom snažil oběma jim co nejrychleji stáhnout kalhoty a trenky.

„Miluju hvězdy…," zašeptal mu do rtů a táhle zasténal, když se Olivier prsty, snad nedopatřením a snad schválně, dotkl jeho tepající chlouby. Tušil, že ho černovlásek pochopil.

Klekl si. Olivier už ho měl v ústech tolikrát a on ho tam chtěl taky, okusit tu zvláštně slanou chuť…

Políbil ho na špičku, ze které už vytékaly kapky preejakulátu, a olízl ho po celé délce. Pažemi objal Olivierova stehna a pokusil se vsunout si ho tak daleko do úst, jak to jen dokázal. Cosi zabručel, čímž mu do těla vyslal vlnu vibrací a začal ho sát, olizovat a laskat, jak nejlépe dokázal.

„O můj bože, Šimone!" Olivier téměř vykřikl slastí, kterou mu šikovná ústa jeho Prince způsobovala. „Jestli budeš ještě chvíli pokračovat, nevydržím to!"

Dýchal přerývaně a nehty měl zatnuté v jeho ramenou. Neuvěřitelně ho vzrušovalo horko, které obklopovalo jeho klacek, a šikovný jazyk, který cítil snad všude. Intenzivní slast se probíjela jeho tělem a on věděl, že jestli ho ještě chvíli nechá takto si pohrávat, vystříká se dřív, než splní to, co před chvíli slíbil.

„Dost!" odstrčil jej možná až příliš hrubě, ale kdyby ho ještě vteřinu nechal, udělal by se. A to nechtěl, i když ho to stálo všechnu vůli, kterou horko těžko hledal ve svém odkrveném a nemyslícím mozku. Zatnul zuby, aby rozdýchal, co mělo přijít a jeho vlastním přičiněním nepřišlo.

Šimon si jej znovu přitáhl k sobě a Olivier se přisál na jeho ústa. Nepřišlo mu divné, že cítí svou chuť, jen se potřeboval vzpamatovat, aby hned teď nevrazil svůj bolestivě tepající penis do nepřipravené Šimonovy rozety.

Líbal ho a pomalu roztahoval jeho svatyni. Nechtěl nic uspěchat, ale vzpínající se tělo, které se naráželo na jeho prsty, mu nedávalo na vybranou. Když se náhodou jednou otřel o prostatu a Šimon smyslně toužebně zasténal přímo do jeho ucha, nevydržel to.

S opětovným zatměním vrazil svou pevnou erekci do čekající jeskyňky. Snažil se být něžný, opravdu se snažil, ale věděl, že to zase nedokáže. Ne dnes, po týdenním půstu, kdy strádal nejen fyzicky, ale hlavně duševně – to vše na něm zanechalo jizvu, kterou mohl zahladit jen divoký sex s tím, jehož nadevše miloval.

Šimon netušil, jak se jim povedlo dostat se až do postele. V hlavě měl černo, věděl jen, že když v sobě cítil Olivierovu pevnou chloubu, ležel zády na matraci, pod zadkem měl polštář a nohy měl tak daleko od sebe, jak by se za to nemusela stydět ani profesionální atletka.

Rukama si ho stahoval ještě níž, opatrně ho tahal za vlasy, tak, aby mu neublížil, ale zároveň aby posílil svou naléhavost. Sténal, křičel i šeptal jeho jméno, přirážel proti němu a zakláněl hlavu dozadu, až měl dojem, že skutečně může vidět všechny hvězdy na obloze. Bylo to tak dokonalé! Olivier byl dokonalý, bral si ho přesně tak, jak to miloval, a oba dva se mílovými kroky blížili k hranici, okraji, přes který pak společně přepadli, držíce se v objetí a hledíce si do vášní a láskou přetékajících očí.

Leželi v objetí a vydýchávali to, po čem oba celý týden tolik toužili, když začal zvonit telefon.