Valčepo 22. kapitola

Šimon pevně sevřel prsty zdravé ruky v pěst. Ležel v nemocnici kdesi v Olomouci, kam ho po té bouračce dovezli. Levou ruku měl v sádře, na hlavě obvaz. Každou hodinu za ním někdo chodil, neustále ho kontrolovali, snad jestli se ještě nezbláznil, k čemuž taky neměl daleko. Prý se hodně praštil do hlavy a něco ho do ní i pořezalo, proto byl stále tady – nikdo nevěděl, jestli si neudělal něco víc, než se zatím zjistilo.

Ruku měl zlomenou. Jakási sestřička se pár dní zpět snažila zlehčit jeho situaci a rozesmát ho, říkala mu, že bylo dobře, že si neponičil pravou, jelikož stále mohl podepisovat smlouvy a vypisovat šeky, nebo něco na ten způsob. Koketně se na něj usmívala.

On se neusmíval. Neměl sílu ocenit snahu. Byl levák.

Dny, které zde strávil, byly pro něj jedním velkým peklem. Každou chvíli měl chuť brečet a křičet, zoufale toužil vědět, co se s jeho černovláskem dělo. Přečetl si jeho dopis? Jak se tvářil? Byla nějaká, byť minimální šance, že s ním jeho láska ještě někdy promluví? Kdyby ho tu viděl ležet, kdyby věděl, jak moc se tu trápil, bylo by mu ho alespoň trochu líto?

„Na pokoji 22 je volno," ozvalo se zpoza dveří. To byl jeho pokoj. Povzdychl si – dodnes zde byl sám. Nechtěl tu nikoho dalšího, nechtěl, aby ho kdosi viděl na dně, na které ho každá zrádná vzpomínka posílala. Aby ho v noci slyšel brečet, aby mu ho bylo líto. Napříč tomu se však dveře otevřely a sestřičky přivezly nového pacienta. Položily ho na prázdnou postel, již od Šimonovy dělila pouze úzká ulička, a upevnily mu snad zlomenou nohu, aby s ní nemohl hýbat. Brzy však odešly, pacient nejspíš znal svůj stav a ony se potřebovaly věnovat dalším.

Šimon cítil jeho pohled. V pokoji bylo ticho, až slyšel vlastní dech, a oni tam byli sami, dávalo tedy smysl, že si ho jeho společník chtěl prohlédnout, ale on ho sledoval, jako by ho analyzoval, bylo to nepříjemné…

„Prosím vás, mohl byste toho nech—" začal, pak se ale zarazil. Jeho oči se setkaly s modrými, tak známými, až i on pochopil. A modrooký se usmál a zastrčil si blonďatý pramen za ucho, aby na Šimona viděl ještě lépe, a ten se, i přes své rozpoložení, usmál nazpět.

„Alexi…"

***

Čas běžel jako splašená herka a Olivier konečně začínal věřit, že se z finanční tísně opravdu dostane. Byl zvyklý pracovat celé dny, ale v tyto měl dojem, že se nestíhá ani najíst. Vítal to, během dlouhých hodin, které strávil nad smlouvami a účetnictvím, na Šimona zapomínal.

Horší pak byla práce se zvířaty, kdy mohl mozek vypnout, což se nestávalo, protože v té chvíli okamžitě začal myslet na hnědovlasého mladíka, který se nemínil odstěhovat z jeho srdce ani mysli. Vyhýbal se místům, kde s ním trávil čas, a od doby, kdy odjel, nenasedl na koně. Vyčítal si svou slabost, ale nemohl se donutit, už jen pohled na Lady, kterou neoficiálně Šimonovi věnoval, mu způsoboval tíži na hrudi a knedlík v krku mu předpovídal, že za malou chvíli ucítí opět slzy v očích.

Každý podvečer pro něj ale přijeli kamarádi ze souboru a odjeli do místního kulturního domu zkoušet na slavnosti. Ačkoliv se zprvu bránil, i toto pro něj bylo vysvobození, neboť kamarádi také poznali, že se Olivier něčím trápí, a nenechávali jej upadnout do letargie.

„Oline, letos budem hrát aji písničky z pohádek. Pro děcka, rozumíš?" otočil se na Oliviera Michal, cimbalista a hlavní zpěvák.

„Daj ně noty, já sa to naučím, není problém," zakýval hlavou.

„Spíš texty sa musíš naučiť, ty totiž budeš zpívať ty!" zašklebil se a podával mu noty s texty.

„Ne," usmál se nervózně, „na totok zapomeňte!"

„Ba jo, máš skvělý hlas, proč ho nechať zaháleť, kromě teho v těch dvoch sa hraje na flétnu a uznaj, že fúkať do píšťaly a zpívať dost dobře dohromady nejde. A taky víš, že ostatní kluci by mohli zpívať tak akorát cosi od Kabátů, jejich hlas sa prostě na lidovky a písničky pro děcka nehodí, takže je to na tobě… Co sa mračíš, nikdy si trému neměl, tak sa necukaj a kývni, sú to enem tři písně!" hodil na Oliviera psí oči.

„Tož ja, ale estli cosi zmatlám, tak si za to možete sami," rezignoval.

Kilometry daleko tou dobou ležel hnědovlásek na nemocniční posteli, pozoroval sluneční kotouč zapadající za jediným oknem, které v místnosti měli, a aniž by si to uvědomil, vyklouzla mu z oka jedna jediná, osamělá slza.

Od doby, co mu na pokoj dovezli Alexe, neplakal. Blonďáček ho nevědomky držel nad vodou, mluvil na něj, kdykoli cítil, že mu Šimon odcházel do světa pochmurných myšlenek, a on mu za to byl vděčný. Jenže teď se říši melancholie ubránit nedokázal.

Přesně na tohle koukali s Olivierem. Ležel mu v objetí, pozoroval rudé zapadající slunce a poslouchal tolik krásných slov. Černovlásek mu tehdy říkal, že by nikdy neunesl, kdyby mu odešel.

Že ho tolik miluje…

A pak se Šimon zeptal, zda mu věnuje své srdce, svou duši, sebe, pokud mu to všechno vrátí. Zda bude jenom jeho, pokud bude smět vlastnit Šimona. A on mu na to kývl, políbil ho a pohladil…

Ze zelených očí vytékaly další slzy a on tiše zavzlykal. Nedokázal se udržet, tolik to bolelo. Miloval ho, strašně moc! Všechno mu to dal, vložil mu do dlaní své srdce, svou duši, sebe celého, ale černovlásek už mu nic z toho nevrátil. Nenáviděl ho. A tohle zkrátka nebylo fér…

„Šimone…," povzdychl si modrooký chlapec, čímž konečně upoutal brunetovu pozornost. Viděl na něm, že ho něco tížilo, poznal to už v první chvíli, ale chtěl Šimona nechat, nechtěl ho nutit mluvit. Věděl, že by tím jeho rány jen otevřel. Jenže když na něj teď koukal, srdce se mu stahovalo, bolelo ho to s ním. Byli přátelé přes deset let, a i když se dlouhé roky neviděli, stále to byli oni dva, stále měl zelenookého rád a vidět ho zlomeného zkrátka bolelo i Alexe…

Opatrně se na posteli posunul ke kraji, aby brunetovi udělal místo, a naklonil hlavu na stranu. Netušil, zda to Šimonovi nebude připadat nepatřičné. Jako děti spolu sedávali v jedné posteli hrozně často, neviděli na tom nic špatného. Povídali si, vyprávěli strašidelné historky a pak spolu zůstávali, protože se oba dva báli. Později s nimi byla i Míša, která jediná působila úplně stejně jako předtím a tím jim dodávala odvahu, nicméně oni dva spolu dříve i spávali běžně. Proč by ne? Byli přátelé, děti.

A Šimon se pousmál, zvedl se a přešel do blonďáčkovy postele, kde se nechal přitáhnout do přátelského, uklidňujícího objetí. Nebylo v tom nic víc, nebylo to, jako když ho objímal Olivier. Ani jeden z nich toho druhého nepřitahoval, Alex byl na dívky a pro Šimona byl pouze přítel, ale i tak to byl krásný moment. A brunet plakal dál, nechal se držet v pevném objetí dlouholetého přítele a vnímal to pochopení, to přátelství, které mezi nimi bylo a které, i přes dlouhé roky odloučení, nikdy nevychladlo. Ne úplně. A právě v ten moment, kdy tam spolu seděli a objímali se, to oba konečně pochopili…

A tak už to Šimon nevydržel, posadil se pod peřinu vedle blonďáčka, opíraje se o polštář, jako když byli děti, a spustil – vyprávěl mu o zabořeném autě, o nesnesitelném bačovi a o pomoci, kterou mu i přes Šimonův vztek nabídl, o ohni a hraní na kytaru a housle, o včele a o lásce. Vyprávěl a vyprávěl, popisoval pocity, které cítil, a všechnu bolest, která svírala jeho srdce. A blonďáček po jeho boku poslouchal, cítil s brunetem a oba jen tiše vnímali, jak se to, o čem měli pocit, že již dávno rozbil čas, pomalu vrací na zemský povrch. Opět to byli oni.

***

Úplňkový měsíc zářil přes okno na Olivierovu tvář a on si jeho světlem nechal laskat smutné líce, po kterých mu stékaly hořké slzy. Nebránil se jim, už to dávno vzdal a jednou za čas nechal stavidla smutku otevřená a vyplavoval tak žal, který se dlouhé dny a hodiny usazoval v jeho duši. Opět vklouzl do svého světa, který si vytvořil pro sebe a vpouštěl tam i Šimona, aby mohl ve své mysli udělat pořádek. Myslel, že tímto by se nějak mohl zbavit té urputné bolesti, která ho přepadla pokaždé, když mu do jeho myšlenek vpadlo jméno Šimon.

Věděl však, že je to naivní, že je hloupý a tímto se od Šimona neodpoutá, ale vyzkoušel už všechno a dávno zjistil, že srdce si rozhodně hnědovlásek neodvezl. Zůstalo mu proto, aby jej trápilo a týralo, protože jizvy, které mu nejen Šimon, ale i on sám způsobil, se hned tak nezahojí.

Měl by nejspíš navštívit nějakého psychologa, který by ho pomalu přesvědčoval, že těchto sžíravých vzpomínek se musí zbavit, protože jsou neslučitelné s normálním, spokojeným životem. Byl přesvědčený o tom, že takto dlouho nemůže existovat, a přesto, že to všechno věděl, dál hleděl na kulatý měsíc a přemýšlel, co by asi dělali, kdyby tady Šimon byl.

Procházeli by se trávou, mokrou od noční rosy, a dívali se na těch pár hvězd, jimž by měsíc svým svitem umožnil dělat radost dvěma mužům, kteří by na ně hleděli a v duchu vyslovovali svá přání. 

Olivier nevěděl, jaké přání by měl Šimon, své však znal dobře. Modlil se každý den za to, aby už všechno, co tak tíží, bolí a ničí jeho srdce, přebolelo. Pokud se však bude takto týrat, bolest neodejde, tím si byl jistý, a přesto se těchto vzpomínek a útěků do jiného světa za Šimonem nemohl vzdát. Jeho vůle byla slabá a měl dojem, že paradoxně právě toto jej ještě jakž takž drží nad vodou.

Proto se dál v mysli procházel ruku v ruce s hnědovlasým mladíkem, který se na něj usmíval tak, jak to dokázal jen on. Pod nohama by se jim motali psi, kteří by si je zase rozdělili. Pousmál se – Jules by si Šimona zase žárlivě hlídal, stejně jako to dělával celou dobu, co tu brunet trávil. Uvědomil si, že nejen Lady je s ním spjatá, ale i jeden z chlupáčů si jej oblíbil víc, než bylo běžné.

Stále dokola mu jeho hlavu trápila otázka. Udělal chybu, že jej poslal pryč? Pořád měl pocit, že ačkoliv to bolelo k uzoufání, chyba to nebyla. Zradil ho! Olivier netušil proč, stále nedokázal pochopit, z jakého důvodu mu šeptal slůvka lásky, když na něj v Praze čekala dívka, která nejspíš neměla ponětí, že si Šimon na druhém konci republiky našel přítele.

Byl jen náhrada? Pobavení, které si nemohl ve velkém městě se svým postavením dovolit? Olivier nevěděl, a už nad tím ani dál nechtěl přemýšlet, protože tušil, že na odpověď nikdy nepřijde.

Na co však přijít chtěl, byly ty odmítnuté smlouvy. Šimon vyměnil peníze za lásku, a pokud by mu toto Olivier odpustil…

Ne, to by mu odpustit nedokázal…

Šimon přece věděl, že ty smlouvy potřebuje, viděl, že se černovlásek netopí v penězích, a přestože mu nikdy neřekl o své tíživé finanční situaci, musel přece tušit, že pro něj byly důležité…

Pochopil snad za těch pár dní, co byli spolu, že kdyby je opravdu nepotřeboval, nikdy by podmínky smluv měnit nechtěl.

Nedokázal se přenést přes to, že pro Šimona víc znamenají peníze, které by mu nejspíš nechyběly. Navýšení cen z jeho strany nebylo nijak vysoké. On by to téměř nepocítil s jejich příjmy, které jsou obrovské, a Olivierovi by to nesmírně pomohlo.

Tohle mu odpustit nemohl. Byl ochoten na jeho lásku stát v řadě, klidně za mámou, tátou, babičkou, ale nechtěl být v jeho žebříčku hodnot až za penězi. A přesně tak se teď cítil.

Šimon byl podnikatel, jeho povahu už nezmění nikdo – zcela jistě ne malý člověk kdesi z pohraničí, o kterém si ještě před pár dny myslel, že snad nedochodil ani základní školu. Pro něj vždycky budou podstatnější světla velkoměsta než svit hvězd. Nevzdal by se svého života, ve kterém vyrůstal – ne kvůli pasákovi ovcí.

Snad kdyby byl Olivier Pražák a žil stejným stylem života, možná by měli šanci na lásku a vztah, ale šedooký bača by se nikdy svých malebných kopečků, kudrnatých oveček a hrdých koní nevzdal. Věděl, že jiný už nebude a že s jeho povahou by se nesmířili ani mnozí místní…

Nemohl očekávat, že ji bude respektovat člověk z jiného světa…

***

Pár dalších dní uteklo jako voda a brunet opět seděl vedle blonďáčka, koukal před sebe a přemýšlel. Modrooký nevěděl, jaké konkrétní vzpomínky se mu honily hlavou, jen ho pozoroval a odhadoval…

Za tu dobu, co tu spolu byli, se dokázali sblížit tak, jak už o tom ani nesnili. Po dni, kdy si Alex vyslechl celý Šimonův příběh, se snažil, jak mohl, dostat bruneta ze světa, do nějž spadal, ale stejně – vždycky se nakonec našel moment, kdy selhal, kdy to prostě nedokázal. Kolikrát ho v noci probudily Šimonovy tiché vzlyky, které se snažil utlumit polštářem? Kolikrát mu odešel do koupelny, z níž se pak vracel po půl hodině, oči napuchlé a bolest v nich? Nedokázal ho udržet v reálném světě, nedokázal ho zbavit žalu.

A někdy v ty dny konečně pochopil, že to zkrátka bylo nad jeho síly. Šimon potřeboval víc než jeho náruč – ano, ta ho dokázala uklidnit, alespoň na malou chvíli ho přesvědčit, že na to všechno nebyl sám, jenže to nikdy nemohlo stačit dlouhodobě. On potřeboval Oliviera. Potřeboval osobu, která vlastnila jeho bolavé srdce, potřeboval černovláskovu náruč. Potřeboval, aby ho miloval, přivinul k sobě a chránil od vší té bolesti. Na to mu Alex stačit nemohl. A blonďáček to chápal – byl jeho přítelem, dobrým, ale to zkrátka mělo určité hranice. Mohl tu pro Šimona být, ale nemohl dokázat, co zvládl jen Olivier.

Na jednu stranu Alex tušil, že by ho znovushledání s člověkem, jenž týral jeho srdce, mohlo zničit – mohlo by to způsobit akorát další bolest a další slzy, jenže taky to mohlo vyřešit celou jejich situaci. Alex pochopil, že Šimon toho člověka miloval. A ze slov, která mu o něm řekl, by odhadoval, že i on k němu něco cítil. Alespoň úplně maličko…

Na jednu stranu to Šimona mohlo zničit. Ale na jinou, nebyl už teď jako rozbitá hračka? Nebyl už teď na dně, srdce zjizvené a zlomené? Šimon si s Olivierem potřeboval promluvit. Potřebovali to oba dva. A bylo jedno, jak to dopadne, protože dokud se to nestalo, byl brunet na mrtvém bodě.

Pokud by ho černovlásek poslal k šípku, mohl by se konečně posunout dál, i když by to ze začátku pouze rozevřelo rány. Ale mohl by pochopit, že to za to nestojí. Že už je může nechat zahojit se, že do nich nemusí sypat další a další sůl. A pokud ne – pokud by k němu černovlásek skutečně cítil alespoň mizivou náklonnost, proč by se nemohli znovu dát dohromady?

Jenže Šimon o tomhle nechtěl ani slyšet. Už jen ta představa byla, jako by kdosi otočil nožem v jeho hrudi. Kolik slz už vyplakal? Kolikrát měl pocit, že všechnu tu bolest snad ani nevydrží? Nedokázal by se před něj postavit a zase čelit jeho pohrdavým, nenávist odrážejícím očím, pamatoval si, jak na něj Olivier koukal posledně. I přes Alexovo přesvědčování, i přes jeho snahu si stále tvrdohlavě stál za svým, jako vlastně vždy…

***

V roubené chaloupce utichly housle i hlas smutného mladíka, který si tímto léčil bolavou duši. Přes všechno trápení udiveně zjistil, že se na Dožínky docela těší. Přestože tyto slavnosti jindy navštěvoval nerad, nyní zjišťoval, že jedině práce, lidé a hudba jej trochu mohou vytrhnout z jeho smutného světa a samoty, jež začínal nenávidět.

Odložil housle s notami na stůl a vzal do rukou dopis. Tolikrát si už říkal, že by jej měl otevřít a přečíst si poslední řádky, které mu chtěl Šimon sdělit, stále však nemohl najít odvahu.

Viděl ve vzpomínkách zelené studánky, jež se na něj za celou dobu jejich soužití dívaly snad všemi dostupnými pohledy. Světlounké smaragdy dokázaly opravdu promlouvat a on musel uznat, že to, co viděl v očích, to slyšel i v jeho slovech. Dokázaly by ty oči lhát stejně jako ústa?

Začínal zase pochybovat o svém rozhodnutí. Sedl si a upřeně pozoroval bílou obálku, na níž bylo napsáno jeho jméno. Měl by ji otevřít, snad by ve slovech uvnitř našel vysvětlení, omluvu za jeho chování, ale co mu tohle bylo platné.

Možná měl zavolat na jeden z těch nespočet nepřijatých hovorů, které jeho telefon týraly několik dní po tom, co Šimon odjel. Chtěl to udělat, opravdu chtěl, ale pokaždé, když vzal telefon do rukou, odvaha ho opustila. Nechtěl se dál týrat tím, že mu bude hnědovlásek vysvětlovat, jaké okolnosti jej k jeho rozhodnutí vedly. Nechtěl už dál poslouchat, že je až ten poslední po jeho firmě, penězích, smlouvách a v neposlední řadě nejspíš i té dívce. A tušil, že podobné vysvětlení najde i v dopise. S povzdechem jej tedy odložil zpět do skříňky a tu pečlivě zamkl.

Vzal znovu housle do rukou a chaloupkou se rozezněly tóny té nejsmutnější písně.

Tuto píseň uměl dokonale, nemusel ji cvičit, křehké tóny mu hladily a zároveň svíraly srdce. Hráli ji spolu, nikdy na tu chvíli nezapomene.

***

Slunce opět vystoupalo nad obzor. Oba chlapci ještě spali, v tomto si byli více než podobní – opět se choulili na jedné posteli, kam Šimon přelezl kvůli dalším ničivým vzpomínkám, když je probraly hlasy na chodbě. Oba se posadili – ať už mluvil kdokoli, přibližoval se. Hádal se…

„Slečno, tam nemůžete! Pacienti ještě spí, pan Lovec navíc není připravený na tak brzkou návštěvu a…," v ten moment se ale dveře otevřely. Na jejich prahu stála sestřička, překvapená, že našla oba chlapce vedle sebe, a po jejím boku dívka, stejně stará jako oni dva. Jindy chladné oči po dlouhé době roztály.

„Míšo!" vyhrkli oba a ona se na ně přátelsky usmála. Jak dlouho se neviděli? Jak dlouho byli od sebe? A teď se konečně zase sešli, všichni tři, i když za prazvláštních okolností.

Nakonec se jim podařilo přesvědčit sestru, že dívka jejich stav jedině podpoří, a ona přece jen, i když s nedůvěrou v očích, opustila pokoj. Michaela se zatím přemístila na postel, na níž oba byli – Alex ležel, už jen kvůli zlámané noze, a Šimon seděl vedle, nohy pokrčené.

„Co tady děláš?" zeptal se překvapeně. Tušil, že černovláska rozhodně nebydlela v Olomouci. Jela až z Prahy? Opravdu podstupovala celou tu dlouhou cestu, aby je viděla? A v ten moment se blonďáček nervózně ošil.

„Víš, já jí zavolal, jestli by nepřijela. A moc tě prosím, neměj mi to za zlé, ale řekl jsem jí, co se ti děje…," lehce se přikrčil, jako by snad očekával ránu. „Ne nijak podrobně, spíš obecně," dodal.

Nejprve se Šimon chtěl nějak ohradit – říct, že to tedy rozhodně nemusel, že se mu nic neděje, že si to všechno měl nechat pro sebe. Jenže pak se zarazil. Proč by to měl dělat? Nemohl to Alexovi mít za zlé, chtěl mu pomoct. Byl na jeho straně, ostatně jako vždy. I Michaela. A tak se jen pousmál.

„Jsem rád, že jsi přijela," přiznal pak a myslel to naprosto vážně. Protože až v ten moment, kdy kolem něj seděli oba jeho přátelé, na jejichž tvářích se pomalu objevovaly upřímné úsměvy, v ten moment se konečně cítil lépe. Nepřestalo ho bolet srdce, jen věděl, že tam byli. A měl je rád, jako už dvacet let.

Dlouho po tom si pak povídali, slunce stoupalo výš a výš a oni stále seděli na Alexově posteli a odváděli bruneta ze světa pochmurných myšlenek, který si od odjezdu od své lásky tak oblíbil. Nakonec se to však stalo nevyhnutelným. A blonďáček i černovláska konečně pochopili, že jinak to nepůjde. Museli o tom mluvit.

„Šimone," oslovila ho proto Michaela a natáhla se, aby ho povzbudivě chytila za ruku. Druhou mu vzal do svých dlaní Alex a rozpačitě se na něj usmál.

„Ty víš, co je potřeba. Víme, že ses snažil volat, že jsi psal, ale celá vaše situace potřebuje vyřešit. Vy dva si musíte promluvit, protože ať už to dopadne jakkoli – dokud se to nestane, nemůžeš se posunout dál," řekla mu pevně. Vždy u něj měla tak nějak respekt, byla silná a chladná, alespoň se tak tedy snažila působit. Alex mu pomáhal, když se potřeboval svěřit, radil mu, ale když došlo na nutnost přesvědčit Šimona, že jeho zarputile střežená tvrdohlavá rozhodnutí nejsou správným řešením, byla Michaela důležitá.

„Ale Míšo," povzdychl si. Měl čekat, že se ho budou jeho přátelé snažit vrátit do jámy lvové.

„Šimone," vrátila mu oslovení pevně, naklonila hlavu na stranu a podívala se mu přímo do očí. To nakonec nevydržel a válku pohledů prohrál.

„Zvládneš to. Nebo snad chceš říct, že ne? Že ten silný muž, který za nás s Alexem kolikrát nasadil zdraví, ten, který měl vždy hlavu plnou nápadů, najednou dostal strach bojovat o své štěstí? Šimone, to přece nejsi ty. Ten kluk, kterého jsem znala, by tohle neudělal. Nenechal by své srdce krvácet, když by věděl, že ještě stále má šanci bojovat. Nikdy by se nevzdal. Protože vždycky věděl, že dokud člověk bojuje, nikdy není poražen," řekla tiše. Stále mu koukala do očí, stále ho oba drželi za ruce. A tak tam jen seděli, v tichu, které se kolem rozprostřelo, a vnímali, jak blízko si opět byli. A i když to pro všechny tři bylo bolestivé, i když to nebylo nejšťastnější shledání, byl to jeden z těch momentů, na něž se nezapomíná. Protože právě na takových smutných chvílích, kdy se lidé dokáží i přes nepřízeň osudu podržet, každé přátelství stojí.

„Nemůžu tam jen tak přijet a všemu tomu čelit, teď se to zdá snadné, ale až tam budeme stát jen sami dva… Nepůjde to," povzdychl si Šimon. Tolik se bál… Nevěděl přesně, jestli Oliviera, sebe a svého srdce, jež se při každé vzpomínce bolestně sevřelo, nebo něčeho úplně jiného.

„Šimone, ty na to sám nebudeš," ozval se najednou do té chvíle tichý blonďáček. „Copak myslíš, že bych tě nechal trápit se samotného? Pustí nás z nemocnice ve stejný den, oba budeme mířit do Prahy a já mohu řídit jen těžko. Rád pojedu s tebou a rád tě podržím, tedy, jestli budeš chtít," navrhl mu.

A v ten moment se brunet usmál, stejně jako Alex s Michalou, když to gesto radosti viděli. Stále se bál, stále se nemohl oprostit od myšlenky, že to všechno dopadne katastrofálně, jenže zároveň… zároveň mu přítomnost a slova jeho dvou přátel dodávala sílu. Kdesi v něm se pomalu, ale jistě rozhoříval malý plamínek naděje a on na malý moment přece jen zadoufal, že by všechno mohlo být dobré.

A tak se dál usmíval a natáhl se, aby blonďáčka i černovlásku sevřel ve vděčném objetí, do nějž se ochotně zapojili. Kdy se na sebe takto tiskli naposledy? Nevěděl, a asi na tom ani nezáleželo. Pro ten moment tam totiž byli jen tři lidé, co pro sebe znamenali podstatné části svých vlastních světů, a před nimi se konečně nacházelo světlo, za nímž se mohli zkusit vydat. A tak se brunet usmál ještě víc.

„Děkuju…"

***

Brzy zrána, sotva se rozednělo, Olivier už seděl u snídaně a přemýšlel nad dnešním dnem. Věděl, že na slavnosti budou nejen všichni místní, ale i mnoho lidí z okolí. Začínal mít trému, ačkoliv jí nikdy dříve netrpěl. Přesto si však uvědomil, že před lidmi už několik let nestál, kromě pár písní na Radhošti, kde se schoval za kapelu, a ještě nikdy před nimi nezpíval. Promnul si kořen nosu, pokusil se tím zabránit bolesti hlavy a přemýšlel, jestli ještě něco nezapomněl udělat. Věděl, že bude pryč celý den a nechtěl si doma nechávat nějaké rozpracované věci.

Usoudil, že práce měl jak na kostele, ale všechna mohla počkat do druhého dne, a proto se začal pomalu strojit do kroje. Kdysi se sám sobě v kroji líbil, ale dnes měl pocit, že mu nesluší. Sevřel jej nějaký prapodivný pocit, že nemá nárok ho mít na sobě. Nechápal sám sebe, věděl, že do tohoto kraje patří, měl právo jej nosit.

Zcestné problémy, které mu zbytečně zatěžovaly hlavu, však rychle potlačil, sebral housle a plato vajec, které měl připravené pro Lidunu, u které se měl ještě stavit.

„Oline, tobě ten kroj tolik pasuje, dúfam, že s tyma synkama budeš hráť už furt. Pamatuju sa, jak bečeli, dyž si jim odejél kamsi do tej Francie," poplácala ho po zádech, až se mu pírko na klobouku roztřáslo.

„Lído, nevím sám, nehuč včil do mňa, sem z teho už tak na nervy," zamrmlal a předal jí vajíčka.

„Nehlúpni, Oline, słyšela sem ťa hráť, si nájlepší húslista v dalekém okolí, tak co mi tu pravíš za nesmysle," obcházela okolo něj a prohlížela si ho jak tele na jarmarku. „Livine, lapni si, máš eště fúru času, a řekni mi, proč ty nemáš žádnú cérku… Taký hezký ogar," zadívala se mu do očí a přistrčila k němu štamprlku slivovice. Olivier jen protočil oči. To bylo to poslední, co by zrovna teď chtěl probírat.

„Lidunó, to proberem indy, já sebú včil musím hodiť, chásňa už na mňa čeká, budú papułovať, že zasejc meškám," už se chtěl zvednout, ale Liduna ho lehce vtlačila zpět na židli.

„A co Šimon?"

Omyl, tohle bylo úplně poslední, co chtěl řešit.

„Co je s nim?" pokrčil rádoby nezúčastněně rameny.

„Nu, přečet sis ten jeho liebesbrief?" zvědavě se ošila.

Olivier na ni vykulil oči a skoro přestal dýchat. Ona ho četla! Kdoví, co v něm všechno Šimon napsal. Udělalo se mu špatně a rychle do sebe hrknul štamprli.

„Musím už jít, uvidíme sa tam…," vyskočil ze židle a s hlavou skloněnou, aby se nemusel podívat Lídě do očí, rychle utíkal k autu.

Krapet pomačkaný bílý Mercedes uháněl tou dobou po silnicích. Musel jet opatrně, i řidič věděl, že si nemohl dovolit další srážku. Tentokrát nejel sám, nešlo jen o jeho zdraví – na sedadle spolujezdce seděl blonďáček, nohu v sádře nataženou před sebe. Obě berle, které v nemocnici vyfasoval, ležely teď na zadních sedadlech.

Řidič žádné neměl. Bílou ozdobu, kterou měl blonďáček na jedné noze, měl však taky – začínala mu pod loktem, kterým bohudík mohl hýbat, a táhla se až k prstům. Na hlavě měl obvaz. Už se viděl bez něj – od levého spánku se mu až kousek nad levé obočí táhla jizva, kterou si neuváženým vjezdem na silnici způsobil a o které věděl, že už mu zůstane. Nedělal si naděje, že by nebyla viditelná skoro stejně dobře jako blesk Harryho Pottera, takže byl možná ještě rád, že měl ten obvaz…

V nemocnici mu řekli, že by ho měl nosit alespoň první dny, pokud bude chtít trávit čas venku na slunci. Kůže kolem jizvy by se totiž neměla vystavovat slunci, jinak by ho to mohlo bolet a v budoucnu by ranka mohla být ještě viditelnější.

Jel dál. Míjel města, vesnice, lesy a pole, až konečně projel i kolem té dobře známé vísky a zajel na cestu vedoucí k Olivierově chaloupce.

„Šimone, nezdá se ti, že je tu nějak prázdno?" zeptal se blonďák. Kolem nespatřil živáčka, což mu přišlo zvláštní – než skončil v nemocnici, trávil čas u rodiny na vesnici, kde se kolem někdo míhal prakticky neustále. Tohle bylo zvláštní… A v tom zpoza zatáčky vyjelo auto. Oba vozy zabrzdily, pochopily, že vyhnout se nebylo možné. Jeden z nich musel couvat. A v ten moment na něj řidička druhého auta vesele zamávala. Trvalo jen chvilku, než pochopil a rychle vystoupil, stejně jako žena naproti.

„Liduno! Rád vás zase vidím," řekl.

„To já tebe taky, ale už mi prosím tě nevykej… Kam jedeš? Za Olivierem? To je dobře, ale ten už tu není, odjel na tu slavnost," řekla a on na ni vykulil oči. On tu nebyl? To sem vážně jeli zbytečně?

„A co se ti proboha stalo? Kde ses nám to pomlátil?" zeptala se vyděšeně, když si pořádně prohlédla sádru a obvaz na jeho hlavě. Tohle se jí vůbec nelíbilo – jak to, že Olivier nevěděl, že se mu brunet takhle zranil? Počítala s tím, že by jí to jinak řekl… Asi byl v nemocnici, to by vysvětlovalo tu sádru. Že by proto byl Olivier tak zničený? Jenže proč potom nebyl s ním? Přece by ho nenechal samotného, když byl zraněný, to by muž, kterého znala, neudělal…

„To není podstatné, nic mi není. Měl jsem menší nehodu při řízení, otestoval jsem kvalitu nemocnice v Olomouci, ale už jsem v pořádku. Kde je Olivier? Musím za ním. Na jaké je slavnosti?" vysypal ze sebe, až i zrzku překvapil. Pak se ale usmála.

„Neboj, je to jen kousek, jel na Dožínky. Dovedu tě, jedu tam taky. Jsem tak ráda, že jsi tu, uvidíš, že Olivier bude taky…" Tak o tomhle brunet pochyboval. A přesto nadšeně pokýval hlavou a vlezl zpět do auta za blonďáčkem.

Olivier se po cestě trochu uklidnil. Ať už v tom dopise bylo napsáno cokoliv, jeho tajemství nejspíš vyzrazeno nebylo. Věděl, že by se na něj dívala jinak, zeptala by se přímo. Ale ona nebyla ani tajemná, ani příliš zvědavá.

Nepochyboval, že kdyby v něm bylo vyznání lásky, určitě by se to dověděl. Rozhodně by nechodila okolo horké kaše a neptala by se jej na holky. Znal ji dobře. Vyjela by na něj přímo, ať už s nechutí nebo jen se zvědavostí, ale zeptala by se ho. Jak se však tahle energická dáma stavěla k homosexualitě, to nevěděl. A nejspíš to zjistit ani nechtěl. Strach byl silnější.

Toto všechno přemítání ale pustil z hlavy hned, jak vjel na parkoviště, které bylo poblíž fotbalového hřiště. Už z dálky slyšel plno lidí bavících se u stánků a dětí výskajících na kolotočích. Reprodukovaná hudba hrající z beden hulákala do dalekého okolí.

Přiběhl k němu Jaryn, který čekal na koláče a bedny s rumem – ty ještě přibral Olivier, protože Liduna už v autě neměla místo.

„Tož toto je pravý valašský ogar," zahalekal a stejně jako Liduna si jej prohlížel. U pohledu od Lídy jen protáčel oči, ale před zkoumavým zrakem Jaryna cítil, jak se mu do lící žene červeň.

Jenom cosi zamumlal, popadl bedny s alkoholem a pomohl je přenést, jen aby si nikdo, a nejméně pak sám majitel stánku s alkoholem a koláči, nevšiml, jak moc znejistěl před jeho pochvalou.

Možná se měl převléct až tady, těsně před tím, než půjde hrát. Přišlo mu to ale zbytečné, protože všichni, co měli co do činění s organizací, byli v krojích celou dobu, stejně jako on.

Rychle se rozloučil a spěchal za klukama, kteří už něco kutili na pódiu.

Jakmile se z něj podíval dolů na všechny ty lidi, kteří ještě zdaleka nebyli v plném počtu, zamrazilo ho. Tréma ho obklopila a on se raději otočil ke kamarádům.

„Já to nezvládnu," vyrazil ze sebe.

„Ale prosim ťa, dyť si hrával s náma takú dobu. Poď, daj si kalíška, ať sa uklidníš. Fidlať na húsle možeš klidně tam vzádu za Michalem, a až budeš zpívať, už budeš dávno v klidu, uvidíš. Dyť tu skoro všecky znáš!" uklidňovali ho. „Máš eště chvilku čas, první vystupujú děcka ze školy, pak zpíváš ty, pak sbor a pak zase my, tak nikam nezdrhni a počítaj aj s večerem, to hrajem s Valčepem. A teď běž, najez sa, ať ti nekřučí v břuchu, a zkus sa nezrychtovať slivovicú dřív, než začnem."

Olivier jen něco zamumlal o tom, že je s programem seznámený, a šel zpátky za Jarynem, který na něj mával, že má pro něj nachystané klobásky a pivo.

Oba Pražáci stále seděli uvnitř auta. Brunet očima hypnotizoval palubní desku, možná, že spíš koukal kamsi za ni, a blonďáček vedle něj ho ustaraně pozoroval. Od chvíle, kdy přijeli, uběhlo víc jak deset minut a Šimon se během nich ani nepohnul, snad ani nemrkal. Začínal se bát, že to celé nebyl nejlepší nápad…

Pak se ale zamračil. Co jiného měli dělat? Šimon se tomu všemu musel postavit, musel vědět, jak na tom se svou láskou byl. Jinak by se nemohl posunout. Jinak by se zůstal trápit po další dlouhé týdny, měsíce, ne-li roky. A Alex ho nechtěl vidět utrápeného.

Položil mu ruku na rameno a povzbudivě ho stiskl. V ten moment se brunet konečně probral ze světa představ a bolestivého Co by, kdyby…, a přesunul na chlapce po svém boku své utrápené oči.

„Co když to nevyjde? Co když mě vážně nenávidí, Alexi?" zeptal se smutně. Ještě nechtěl vylézt, nechtěl opustit bezpečí, které mu Mercedes alespoň zdánlivě nabízel.

„Šimone…," povzdechl si modrooký mladík. Co měl říct? Jak ho měl přesvědčit, že bude všechno v pořádku, když si sám vůbec nebyl jist?

„Víš…, nevím, jak to dopadne, nevím, jak by ses měl rozhodnout, aby to bylo správné. Jediné, co ti mohu říct, je, aby ses sám zamyslel. Už deset minut tu stojíš, čekáš a přemýšlíš. Dobře víš, že kdybys chtěl, dávno už jsi za kopcem – jsi přece řidič. A přesto tu stále jsi. Totiž, je to jenom na tobě. Můžeš dělat, co chceš. Tak řekni, kdybych tě teď pobídl, ať od toho všeho odejdeme…, ať se seberem a zmizíme, i když jsi tomu všemu tak blízko…, opravdu by tě ani na chvíli nezamrzelo, že jsi to neudělal? Jen se nad tím zamysli. A pokud chceš, můžeme se vrátit," řekl blonďák, pokrčil rameny a lehce naklonil hlavu na stranu, oči upřené přímo do těch Šimonových. A tak tam ještě hodnou chvíli seděli, koukali na sebe a mlčeli, než se brunet konečně napřímil a pevně sevřel rty k sobě.

„Neodjedeme," zavelel, a i když ho to stálo hodně přemáhání, nakonec přece jen otevřel dveře auta a vylezl. Nevšiml si tak, jak se jeho společník šťastně usmál. Tohle byl Šimon, kterého znával…

A tak oba vystoupili, brunet auto zamkl a bok po boku se vydali vstříc všemu, co je mohlo i nemohlo potkat. Vstříc zvědavým očím všech, kdo si oba zraněné se zájmem prohlíželi, a pravděpodobně i černovláskovi, kterého se Šimon dlouhé dny tak bál…

„Ukaž, pomůžu ti," řekl, když viděl, jak se Alex s berlemi trápil. I když se bál, byl šíleně nervózní a už už tam chtěl být… A tomu se blonďák nemohl přestat tiše smát, když mu Šimon vzal jednu z berlí, přehodil si jednu jeho ruku přes ramena a jal se pomáhat mu sám.

V té samé chvíli stál Olivier na pódiu a prsty se mu mírně třásly. V jedné ruce sevřel pevněji smyčec, v druhé hmatník houslí a zhluboka dýchal.

Tohle přece musel zvládnout. Nic na tom nebylo, nahrál před lidmi už tolik písní… Co na tom, že to bylo už před léty. 

Vložil housle pod krk a začal hrát, uklidňoval se, pomalu, ale jistě. Nebyl tu přece sám, měl podporu své kapely.

Po první písni už byl zase ve své kůži. Tohle se nezapomínalo a i Olivierovi, který byl raději sám a lidem se vyhýbal, se do duše vkradl klid a pohoda. Nechal se unášet písničkou i svou hrou. Lidé pod pódiem se bavili a černovlasý se na ně dokonce začal usmívat. Byl to pro něj adrenalin, přesto však uspokojující. Díval se dolů na křepčící děti, tetiny a babičky zpívající si lidovky spolu s Michalem a usmívající se Lidunu, která zrovna přijela a povzbudivě mu zamávala.

Pojednou mu ale úsměv zamrzl na tváři a silou vůle se donutil, aby smyčec dál klouzal po strunách s tóny, které byly pro tuto píseň dány.

Vydechl a po těle mu vyskočila husí kůže. U stánku s bramboráky stál Šimon a díval se okolo. Někoho hledal a Olivier přesně věděl koho. Nejraději by se v tu chvíli propadl pod dřevěná prkna, ze kterých bylo pódium poskládáno.

Tohle snad nemůže být pravda! Co tu dělá? Proč přijel? Proč mi kazí den, který mohl být tak hezký? Po dlouhé době se cítím šťastný…

Šimon jej stále nemohl najít a jeho střapatá hlava byla v tom davu nepřehlédnutelná. Jeho oči těkaly po lidech a ve tváři se mu zračil soustředěný výraz. Pootočil se na druhou stranu, aby se podíval i dál, a v tu chvíli se Olivierovi zastavil smyčec na místě. Hned se sice vzpamatoval, ale lidé si jeho zaváhání všimli. Tváře mu zrůžověly studem a na chvíli sklopil oči.

Zvědavost ho však donutila je brzy zvednout, aby se přesvědčil, jestli si i Šimon jeho přešlapu všiml a jestli už zjistil, kde se nachází. Ten byl ale nejspíš natolik zaměstnaný hledáním jeho, že hudba linoucí se z reproduktorů ho nezajímala.

Olivier nechal ruce dělat naučené pohyby smyčcem a mysl mu zaplavily otázky. Co se mu probůh stalo? Levá ruka v sádře a celý spánek na hlavě měl zalepený velkým čtvercem gázy.

Cítil, jak se uvnitř třese. Bál se. Tolik se o něj bál! Neměl by, a přece měl o něj strach. V té chvíli by nejraději odložil housle někde za sebe a rozběhl se za ním, aby jej objal, utišil jeho bolest.

Něco se mu stalo, během doby, co byl pryč z Karlovic. Měl nějakou nehodu a Olivier o tom ani nevěděl…

Stiskl silněji smyčec a začal zhluboka dýchat. Možná si ta zranění nezasloužil, přesto ho ale litovat nebude. Nechtěl, aby tu byl. Proč se vracel? Proč ho tak mučil? Sám si vybral své místo v životě, dal přednost pár špinavým penězům, tak o co mu vlastně šlo? Ještě víc Oliviera potopit? Ukázat černovláskovi, jaký byl chudák, že se rozmlátil – možná někde na drahé dovolené, na některém z adrenalinových sportů? Kdysi mu vykládal, jak rád lozí po skalách. Říkal přece, že je to jeho relax. Ale Olivier s ním soucítit nechtěl. Byla to jeho volba, mohl se třeba polámat celý, ale nemusel svou zuboženou tělesnou schránkou trápit černovláska.

A jak je vidno, vzal s sebou i kamaráda – pomyslel si jízlivě. Nebo také možná nového milence. Olivier se díval, jak mu blonďáček položil ruku na rameno a usmál se. Šimon úsměv opětoval a po chvíli se mu ztratili v davu.

Olivier jen překvapeně zamrkal a snažil se ignorovat tíži na prsou, která mu stáhla hrudník a nedovolovala se pořádně nadechnout. Nesměl žárlit. Nesměl na sobě nechat nic znát! Takovou radost mu nemohl udělat.

Nechápal. Přijel mu představit svého nového přítele?

Černovlásek utopený ve svých myšlenkách si ani nevšiml, že už všichni, včetně něj, píseň dohráli, a jen jako by zdálky slyšel Michala, kterak zve děti na parket.

„A včil cosi pro naše mladé posluchače. Jak už víte, přesvědčili sme našeho starého přítele, kerého všeci dobře znáte, aby s náma zase začal hrát, a protože je škoda nevyužiť jeho úžasný hlas, písničky z pohádek vám zazpívá on – úžasný hráč na húsle a neméně skvělý zpěvák – Olivier Renard."

Jako robot, s mlhou před očima sklopenýma k zemi, se Olivier přesunul k mikrofonu, kde mu Michal vzal z rukou housle a mimo mikrofon zašeptal: „Si v pohodě?"

Olivier jen kývnul a pozvedl zrak, aby se podíval na lidi pod pódiem. V tu chvíli se šedé oči střetly s těmi zelenými.