Marek a já – 4. kapitola: Muzeum

S dobrou náladou a posilnění vydatnou snídaní jsme pomalu šli směrem k tramvajové zastávce. Marek měl ruce v kapsách a koukal do země. Aniž by se na mě podíval, beze slova mě chytil za ruku. S úlevou nahlas vydechnul.

Došourali jsme se k tramvajové zastávce. Marek pustil mou ruku. Zrovna přijížděla tramvaj.

„Sedmička!“ vykřiknul. „Šťastný číslo… Co bys říkal filmovému muzeu?“

„Jo, tam jsem ještě nebyl.“

„No… Já taky ne,“ odvětil a nastoupili jsme do tramvaje.

Seděli jsme naproti sobě.

Díval jsem Markovi do očí a posílal mu tajné tiché vzkazy. Marek moje pohledy opětoval. Nic ostatního kolem nás neexistovalo.

Na bůhví kolikáté zastávce dveře opět zapípaly a začaly se zavírat.

„Ty vole! Vystupujem!“ vyskočil Marek a hrnul se ke dveřím. Rozrazil zavírající se dveře svými rameny a podržel je, abych mohl taky vyskočit ven. Dveře tramvaje se za mnou hlasitě zabouchly a tramvaj zacinkala.

„Támhle to je,“ ukázal Marek k fialovo-černým dveřím filmového muzea.

***

V muzeu nikdo další nebyl, jen my dva. Šourali jsme se potemnělými místnostmi s tmavě šedými stěnami, bodové reflektory osvětlovaly jen obsahy vitrín. Prohlíželi jsme si expozice a vyměňovali si svoje znalosti o filmech, které jsme oba, nebo jeden z nás znali.

Marek šel asi tři kroky přede mnou. Pak se zastavil a opřel se zadkem a rukama o pochromované zábradlí. Díval se na mě a prohlížel si mě. Prošel jsem pomalu kolem něho jakoby nic. Nezastavil jsem se. Když jsem ho míjel, jen jsem se mu podíval krátce do očí a v chůzi jsem ho dlaní pomalu pohladil přes břicho. Ucítil jsem pod tričkem jeho svaly. Pokračoval jsem dál a cítil jsem, jak se mi penis připravil do pohotovosti. Marek se ani nehnul a zůstal opřený o zábradlí. Cítil jsem v zádech jeho pohled. Ve vchodu do další místnosti jsem se zastavil, otočil jsem se k němu bokem a mlčky se na něj zadíval. Věděl jsem, že uvidí, jak se mi na kalhotách v rozkroku vyrýsovala velká boule. Marek se pomalu odrazil od zábradlí a rozešel se směrem ke mně.

U stolku s vystaveným filmovým scénářem jsem se zastavil a začal scénářem listovat. Naproti běžely na monitorech ukázky scén, které byly ve scénáři rozepsané. Marek přišel ke mně, postavil se těsně vedle mě a koukal mi pod ruce do stránek scénáře. Pomalu ke mně přibližoval hlavu, až se dotknul svou ofinou mých vlasů. Cítil jsem zašimrání ve vlasech. Péro v kalhotách mi stálo v pozoru a cítil jsem, jak mi pomalu, ale jistě vlhne spodní prádlo. Listoval jsem dál automaticky scénářem, který jsem už vůbec nečetl, a nechal Marka, aby mě jemně šimral svými vlasy. Měl jsem pocit, že se v ten moment zblázním. Zavřel jsem oči a přestal listovat. Marek mi pomalu zafoukal do vlasů. Rozbušilo se mi srdce. Nedalo se to vydržet. Zavřel jsem rychle scénář a odešel k dalšímu exponátu.

U vitríny se skafandrem ze sci-fi seriálu mě Marek objal jednou rukou kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Podíval jsem se na něj. Usmíval se. Rychle mě krátce políbil a znovu se zadíval do vitríny na skafandr. Můj penis se mi tísnil v kalhotách a chtěl strašně moc ven.

„Hele, tamhle to vypadá na nějaký kvíz,“ ukázal Marek směrem k tabuli, která byla plná zdířek a kabelů.

Hádali jsme společně, co k čemu patří, a zasouvali kabely do správných zdířek. Tabule se pomalu rozsvěcovala zelenými světýlky. Zasunul jsem další kabel do další zdířky. Světýlko se rozsvítilo červeně. Špatná odpověď.

„To ne,“ řekl Marek a chytil moji ruku, ve které jsem stále držel konektor, a vedl mi ruku ke správné odpovědi.

Společně jsme pomalu zasunuli konektor do jiné zdířky. Světýlko se rozsvítilo zeleně a Marek pokrčil s úsměvem rameny: „To vim, ne?“

Svou ruku sundaval z mojí jen pomalu a hladil při tom svou dlaní hřbet mojí ruky. Penis mi pulzoval v kalhotách a začínaly mě zase bolet koule, které se ještě úplně nevzpamatovaly.

Vyšli jsme z expozice na prosvětlenou chodbu.

„Tak co? Dobrý ne?“ usmíval se Marek.

Podíval jsem na svoje kalhoty. V rozkroku jsem měl mokrý flek. Vyhledal jsem nejbližší lavici a posadil se. Marek si sedl těsně vedle mě, aby se mne bokem dotýkal.

„Co? Jseš v pohodě?“

Chvíli jsem mlčel. Pak jsem se k němu otočil a řekl jsem:

„Nejsem. Bolej mě koule a tlačí mě péro.“

Marek se potichu rozesmál. Rozhlídl se a řekl:

„Tak s tím budeme muset něco udělat… Zvedni se!“ vstal a zamířil rychlým krokem k toaletám.

Šel jsem poslušně za ním.

Na toaletách bylo čisto, nikde nikdo. Vklouzli jsme do kabinky. Začal jsem jako o překot rozepínat kalhoty. Třásly se mi ruce. Když jsem konečně přinutil knoflík, aby povolil, rozepnul jsem zip. Marek mi sáhnul do boxerek, kde bylo lepkavé mokro.

„A jéje,“ řekl potichu. Vysvobodil můj tvrdý penis a projel ho mírně sevřenou rukou sem a tam. Můj penis v jeho ruce hladce klouzal. Marek si klekl a vzal mi penis do svých úst. Nevím, jak to dělal, ale vždy, když mi kouřil péro, cítil jsem neskutečnou slast a brněly mě prsty u nohou. Nemusel se nijak snažit, vypustil jsem do jeho pusy svou dávku semene, nebo spíš jen čiré mazlavé tekutiny. Penis mi zapulzoval, Marek ho držel v ústech a nechal do nich proudit všechno, co muselo ven. Penis povolil. Marek ho ještě vysál, zvednul se a přiložil svoje rty k mým. Ústa se mi zaplnila sladkým nektarem.

Zatočila se mi hlava a podlomily se mi nohy. Marek mě chytil a přitisknul k sobě. Posadil mě pomalu na prkýnko. Na čele mi vyrazil studený pot, polilo mě horko. Marek se přede mne posadil na bobek, setřel mi pot z tváří a pohladil mě po vlasech.

„Co? Dobrý?“ zeptal se starostlivě.

„Jo. Už dobrý,“ hluboce jsem se nadechl a vydechl.

Pomalu jsem vstal, zasunul si svůj povolený penis do vlhkých boxerek a vysoukal si kalhoty. Podíval jsem se dolů pod sebe na Marka, který se na mě starostlivě díval. Začal jsem se potichu smát. Marek se taky rozesmál. Vstal, chytil mi hlavu do dlaní a zašeptal:

„Se mnou se nemusíš ničeho bát. Budu vždycky s tebou. Chápeš? Miluju tě.“

„Taky tě miluju. Děkuju.“

Marek mě objal, položil jsem si hlavu na jeho rameno a škytavě jsem rozbrečel. Marek mě pevně tisknul k sobě a pomalu se se mnou pohupoval.

Nával emocí jsem ze sebe konečně dostal ven. Odtáhl jsem se od Marka a nadechl se. Utřel jsem si slzy, zadíval se do jeho očí a dlouze jsme se políbili. Cítil jsem na jazyku opět sladkou chuť. Zcela vyčerpaný penis v mých kalhotách, jako by dával znamení, že je pořád tady. Ucítil jsem bouli v jeho kalhotách, jak tlačí na můj rozkrok. Ale neměl jsem už žádnou sílu.

Vyšli jsme z kabinky. Opláchl jsem se studenou vodou, projel si mokrou rukou vlasy, abych si ochladil rozpálenou hlavu.

Čerstvý vánek venku před muzeem mi udělal dobře. Marek se rozhlédl a prohlásil:

„Myslím, že je nejlepší čas jít někam na zmrzlinu.“

„Jo. Skvělej nápad!“

Vyrazili jsme do víru velkoměsta. Koule mě pekelně bolely a Markovi se v rozkroku hrdě vypínala veliká boule…

***

Přešli jsme ulici, zmrzlinu prodávali nedaleko od muzea.

„Jakou si dáš?“ zeptal se mě Marek a vytáhl z kapsy peněženku.

„Co myslíš?“ naklonil jsem hlavu na stranu a lišácky se na něj usmál.

Rozesmál se, kouknul na mě, pak na zmrzliny, zkřivil a našpulil rty v usilovném přemýšlení a poškrábal se na krku. Pak se podíval zase na mě. Nenapověděl jsem mu a tvářil jsem se pořád stejně. Pak se naklonil do okýnka a zahalasil:

„Dobrý den! Prosim vás dvakrát vanilkovou a višňovou.“

Hmm… pomyslel jsem si, vanilková je trochu sázka na jistotu, ale višňová? To by mě nenapadlo… Ale proč ne. Marek se otočil od okýnka a podával mi vrchovatý kornout dvoubarevné zmrzliny.

„Tak co? Trefil jsem se? Aspoň trochu…?“

Zadíval jsem se mu do očí, olízl jsem při tom zmrzlinu a jazykem si pak smyslně přejel svoje rty. Vyprsknul smíchy. Taky jsem se rozesmál, musel jsem vypadat děsně trapně.

Vydali jsme se k parčíku a usadili se na lavičku ve stínu velkého javoru. Bylo pořád dopoledne, ale červnové slunce začínalo nesnesitelně pálit. Bylo jasné, že dnešní den budou tropy.

Marek si přehodil nohu přes nohu a pohodlně se opřel. Zopakoval jsem přesně jeho pohyb. Líznul si zmrzliny. Zase jsem ho zopakoval. Všimnul si toho a otočil hlavu na mě. Otočil jsem hlavu na stejnou stranu, abych pokračoval ve hře. Zasmál se tomu. Chytil mě zezadu za bradu, otočil mi hlavu k sobě, upřel na mě svůj zrak, naklonil se ke mně a dal mi sladkou vanilkovou pusu. Ucítil jsem krátce jeho jazyk mezi svými rty. Olízl jsem se. Nemohl jsem z Marka spustit oči. Jazykem jsem při tom lízal svou zmrzlinu. Marek se chvíli usmíval a taky se rychle pustil do své porce, nespouštěje při tom ze mě svůj krásný pohled.

Nasoukal jsem do sebe zbytek rychle tající zmrzliny, stejně jako Marek. Olízl jsem si konečky prstů.

„Máš zmrzlinu ve vousech,“ řekl potichu.

Přiblížil se ke mě, chytil mě jemně pod bradou a vousy na bradě mi olízl jazykem. Pak uchopil trochu mých vousů do svých rtů a zbytky zmrzliny mi z nich svými rty pečlivě očistil. Olízl se a jak byl tak blízko mě, rychle jsem mu dal pusu:

„Dík,“ řekl jsem potichu.

Marek neodpověděl. Opřel se o lavičku a díval se před sebe. Taky jsem se opřel a díval se na lidi hemžící se na chodníku podél parčíku. Marek zvednul ruce a položil je na opěradlo za sebe. Široce se rozpažil skoro přes celou lavičku. Jednou rukou dosáhl až na moje druhé rameno a dlaní mě za něj jemně přisunul k sobě.

Seděli jsme na lavičce a koukali na lidi proudící po chodníku sem a tam. Totální chill out.

Nepromluvili jsme.

Užíval jsem si tu chvíli. Nic mi nechybělo. Byl vedle mě. Stačilo to. Necítil jsem nic než absolutní pohodu. Byl jsem jednoduše šťastný. Nic víc, nic míň. Chtěl jsem, aby tenhle den trval už navždycky.

Marek mlčel. Jindy nezavřel pusu a pořád něco povídal. Dneska ale spíš mlčel a místo obvyklého vyprávění se jenom usmíval.

Byli jsme zticha. Naslouchali jsme zvukům města, které stále víc nabíralo na energii, a pozorovali hemžení před sebou.

Na chodníku mě zaujala pomalu procházející dáma s malým psíkem. Pejsek na vodítku za ní poslušně cupital. Najednou se zastavil a nahrbil se. Dáma si ničeho nevšimla a pomalu pokračovala v chůzi. Pejsek vyvrhnul ze žaludku jakýsi nechutný obsah. Přičuchnul k němu a rychle ho zase spolknul. Vodítko se napnulo, zatahalo pejska za krk. Dáma si toho všimla, otočila se a spatřila svého mazlíčka, který sice vrtěl ocáskem, ale jeho sklopené uši a zvednutá přední packa naznačovaly, že by nechtěl pokračovat po svých.

„Copak, Fredíčku?“ zvedla dáma psíka ze země a zašišlala na něj. Pejsek vrtěl ocáskem a paničce začal olizovat nos.

Já a Marek jsme se nahlas rozesmáli. Dáma náš smích zaregistrovala, podezíravě nás přeměřila pohledem, zakroutila nechápavě hlavou a rychle odešla. Došlo mi, že pozorujeme svět stejnýma očima. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Jednoduše mi do sebe všechno zapadalo.

Po chvíli si Marek nahlas zívnul.

„Ty jo,“ protáhnul se.

Jeho trup se prohnul do luku a vypnul svoji hruď na celý svět. Tričko odhalilo jeho krásně chlupatý pupík. Zadíval jsem se na něj. Marek si všimnul mého pohledu a zůstal v téhle pozici dýl, než původně plánoval. Dělal schválně, že se pořád protahuje, otočil se v pase na jednu stranu, pak na druhou, aby mi mohl dál vystavovat svůj krásný ostrůvek plný tmavých chloupků, které se rozrůstaly ze skrýše v jeho kalhotách směrem nahoru, do malé prohlubně pupíku, kde tvořily do spirály zatočené hnízdečko.

Svěsil ruce do klína a ukončil mi tu příjemnou podívanou.

„Co kdybysme se šli podívat do mořskýho akvária?“ navrhnul.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptal jsem se trochu překvapeně. Od Marka jsem tohle nečekal. Co jsem ho znal, nikdy zájem o přírodu moc neprojevoval.

„Ty lidi, co támhle choděj… Vypadaj trochu jako rybičky v akváriu…“

Zvedl jsem obočí a zakroutil nevěřícně hlavou. „Ty jsi debil,“ zasmál jsem se.

„No ale jo, vždyť se na ně podívej!“ přesvědčoval mě o správnosti svého postřehu.

„Jo, máš pravdu! Vypadaj tak,“ smál jsem se.

Zvedli jsme se z lavičky.

„Teda nic podobnýho jako ten pes tam doufám nebude!“ dodal Marek a napodobil zvuk ublinknutí. Rozesmáli jsme se a vydali jsme se k tramvajové zastávce.