Kauza Eduard 40.

Bylo půl deváté a Damian věděl, že by se měl chystat na schůzku s klientem. Místo toho tupě zíral do smlouvy, kterou mu poslala Magdalena, pil studené kafe a přemýšlel, jestli udělal dobře, že Eduarda vyhodil z vily. Nedomyslel důsledky, které z toho mohou plynout. Když Eduard dokázal naplánovat tak dokonalou frašku a vodit ho za nos dlouhého půl roku, mohl by ho taky dokonale zničit. Měl ho dokonale v hrsti a šlo jen o to, jestli si to uvědomuje a bude je chtít využít, pakliže ho bude potřebovat vydírat. Nešlo o firmu, ačkoli kdyby vysoudil všechno, na co má nárok, měl by naprosto zničující procento. To by však nikdy Damian nedovolil. Pokud si nesežene geniálního právníka, nemá šanci získat ani pětinu toho, co by mu podle smlouvy mělo patřit. Přesto měl i tak strach. Nedovedl si představit, že ten spekulant by mohl rozhodovat o rozvoji Kraus Advocatus. Mohl by však zničit i jeho osobní život – jeho možnost mít Elišku v hostitelské péči. Bůhví, že informací má dost, a dokonce i zdokumentovaných. 

Dokázal by to? Vždyť on pořád působil jako totálně ztracené štěně. Damian by to nejspíš nikomu nepřiznal, ale neustále se to v něm pralo. Jedna jeho část nechtěla přijmout, že by mohl být tak zákeřný, a když ta zrovna převládla, dusil se nejistotou, jestli se v něm vážně nespletl a všechno to není jen kolosální omyl. V té chvíli upadal do apatie a užíral se hořkým zoufalstvím, že ten hloupý cit jménem láska se ho nemíní jen tak pustit. Přehrával si rozhovor, který tehdy vyslechl na chodbě o nenávisti, kterou k němu Eduard cítí a jak proti němu popuzoval Helenu… Někdy proklínal svou dokonalou paměť. Na toto by velmi rád zapomněl. Přes to všechno, kolik měl před nosem naservírováno důkazů, že Petiška je opravdu podvodník, který se k němu jen vetřel a mazal mu celou dobu med okolo úst, stále k němu cítil lásku. Připadal si zralý pro Karlíka, protože tohle rozhodně nebylo normální. Měl by ho nenávidět za to, jak ho obelstil, a přesto byly chvíle, kdy snil o tom, aby byl Eda opravdu tou nevinnou panenkou, která mu s láskou upravovala kravatu a objímala ho v každém okamžiku, kdy povolil svou kamennou masku a pustil ho na chvíli k sobě.

Věděl, že je to jenom zbožné přání, fantazie, která ho nyní držela při zdravém rozumu, přestože si uvědomoval, že za nějaký čas ho totálně zničí. Bylo dobře, že je pryč a nemusí mít denně před sebou ty jeho modré oči, které umí tak dokonale lhát. Zabere to nějakou dobu, ale i tohle zvládne v sobě uzavřít do škatulky nepřípustné a tu zastrčit za dalšími, které v něm hnijí už dlouhá léta. Zase se stane tím advokátem bez emocí a úsměvu. S tím má dlouholeté zkušenosti.

Když předešlého večera přijel domů z veterinární kliniky, dům byl prázdný. Na jednu stranu ho zaplavila úleva, na tu druhou bezmoc. Nikdy v životě nepocítil takové zklamání z člověka, jako v něm dokázal probudit Eduard. Věřil mu, věřil mu všechno. A přestože mnohokrát za tu dobu pochyboval o svém zdravém rozumu, nyní měl dojem, že se ty měsíce, kdy byl znovu zamilovaný, koupal ve štěstí. Bez jediného polibku, bez jediné intimnosti, která by z Eduardovy strany slibovala, že jednou budou jeho city opětovány.

Odfrkl si – jak by taky mohly. Petiška ho jen trpěl a nesnášel ho. Nikdy ho neměl rád a celou tu dobu mu šlo pouze o kus jeho firmy. O peníze, o to, jak mu nakonec přivodit ty nejhorší noční můry o tom, že selhal. Jeho intuice byla pohřbena pod kupou naplánovaných sofistikovaných lží, doteků a krásných slov.

Na ubytovnu nedorazil. Volal mu to ještě ten večer Tom. To nejspíš taky svědčilo o tom, že celou dobu měl kde bydlet. Ale proč by nemohl svým nevinně dravým přístupem přesvědčit jednoho osla, že je bezdomovec, když tak mohl působit na jeho rozjitřené city a povahu nemohoucí nechat zubožené štěně ve škarpě.

A jeho naivní část měla tu drzost se o něj na pár sekund bát. Do práce dorazil, to mu sdělil Filip jako první po pozdravu.

Zkontroloval telefon. Další hovor od Schneidera. Volal mu už snad desetkrát. Copak ten chlap nepochopil, že už s ním nikdy nechce mluvit?

Damian začal přemýšlel i nad tím, jestli Petiška tak skvěle zahrál i traumatizovaného milence. Nechal se schválně zneužít, aby ze sebe udělal chudáčka a tím víc k sobě ochranitelského Damiana přivázal? Jestli ano, opravdu by to Eduard měl tady zabalit a odjet na Broadway. Udělal by skvělou kariéru. Všechny do jednoho je parádně vodil za nos.

Tím pádem by se měl ale Juliánovi omluvit. Měl by mu ten telefon vzít a zkusit obnovit dlouholeté přátelství. Ale ne nyní. Musel pracovat a zatím tu už jen hodinu lká a užírá se svou neschopností pustit toho kluka definitivně z hlavy.

Víkend pro Edu rozhodně nebyl natolik odpočinkový, jak by si nejspíš přál. Jediné, co jej mohlo uklidňovat, bylo, že se mu Viliam snad brzy vrátí, jinak ale neměl nic. Helena měla spoustu práce s manželem, o kterém si s Edou vyměnila pár esemesek. Byl rád, že ji může vyslechnout stejně, jako ona vyslechla jeho, taky ho to ale nutilo si uvědomit, že ona má spoustu vlastních problémů. A tak po ní nemohl chtít, aby mu věnovala každou volnou chvilku, přestože by moc rád.

Nedovedl se soustředit na čtení. S tím tak trochu počítal, jelikož se mu špatně četlo i tehdy, když se vzbudil z noci s Juliánem. Poznával tu otupělost, ten pocit, že už nikdy nebude líp.

Byla sobota ráno, on ležel na své posteli a hleděl do stropu. Snažil se soustředit na vlastní dech.

Tehdy, když ho Julián málem připravil o nevinnost, a nejen málem připravil o kus jeho samého, bylo všechno tak postupné. Nejdřív byl otupělý. Pak přicházel k sobě. Pak se vyplakal a vklouzl do Damianovy náruče. A po celou dobu, od začátku do konce to bylo jako předem nachystané pro něj, aby to prostě jenom udělal. Neustále ho někdo ujišťoval, že dělá správnou věc, někdo jej strkal dál správným směrem. Byl hloupý! Nadával a vztekal se, kopal kolem sebe a toužil po lásce, přestože neměl nejmenší tušení, co vlastně chce.

Zkoušel poslouchat hudbu, jednotlivé písničky ale hned vypínal. Buď se zoufale nehodily, nebo se zoufale hodily a jemu z toho bylo úzko ještě víc.

Chtěl se zlobit a svým způsobem se i zlobil, jenže tyhle stavy se vždy velmi rychle vystřídaly s těmi, kdy se zlobit pro změnu nedovedl. V těch chvílích všeho litoval, mrzelo ho, co se nestalo i co se stalo, že to neudělal jinak, že mu Damian nedovolil udělat to jinak. A ještě v jiných prostě jen doufal, že se v příští sekundě rozezní zvonek u dveří, protože jeho Damian přece věděl, kde bydlel, on vejde a řekne mu, že se rozmyslel, že má Edu rád a že si uvědomil, že se k sobě s Edou vlastně strašně moc hodí. V těch stavech měl Eda dojem, že se k sobě opravdu hodili. A ty pak volně přecházely v ty smutné, kdy ho prostě mrzelo, že byli jako dva dílky té stejné skládačky, dva pro sebe stvořené dílky, ale v jiných krabicích. A pak se zase zlobil. Na osud. Protože to nebylo fér. Tak zatraceně to nebylo fér.

Toho dne se ho matka zeptala, jestli by s ní nezašel do blízké cukrárny. Pro oběd. Původně nechtěl, pak ale kývl, protože věděl, že jestli se nějak nezaměstná, zničí se. A tak šli, pěšky, a povídali si o cizích zemích a druzích zmrzliny. Eda potřeboval mluvit o něčem bezvýznamném.

Když pak seděl ve svém pokoji, na klíně vaničku zmrzliny, kterou si každý koupili, uvědomil si, že to matka udělala pro něj. Netušil, jestli věděla, že má zlomené srdce, nebo jen viděla, že se trápí, stejně jej však ta myšlenka trochu zahřála.

Na Damiana myslel pořád. A s každou další myšlenkou se mu víc a víc chtělo plakat a zmrzlina pak nebyla tak dobrá, jak by mohla být. Ostatně, cpal ji do sebe přes těžký knedlík, který mu pulzoval z krku až do měkkého spodního patra. Pak bylo těžké věnovat se čemukoli, co by mu mělo způsobovat radost.

Jedno si ale uvědomil. Musel se sebou něco dělat. Bylo jedno co – jedení pravda nepomáhalo tak, jak by mělo, mohl ale chodit nebo tancovat nebo plavat, nezáleželo na tom, ale musel se nějak zaměstnat. Jen tak si mohl ulevit. A on si ulevit potřeboval, ať už to bylo jakkoli zbabělé.

V sobotu večer, když si lehal do postele a myšlenky jej znovu přepadly, uvědomil si, jak vysílený vlastně je. Ne z procházky a sezení na houpačce. Z představy, že takhle teď bude žít, dokud to bude bolet. A ono to mohlo bolet sakra dlouho.

Zavřel oči. A usnul nepříjemným, zdlouhavým spánkem, ze kterého se probral okolo třetí, páté a půl šesté hodiny ranní, jen aby usnul naposledy a probral se snad z nejhoršího možného snu, jaký mohl přijít. Tedy, nejhorším možným způsobem. Probudila ho totiž tepající erekce.

Zasténal zoufalstvím i vzrušením a stulil se do klubíčka, přestože to nebylo úplně příjemné. Jeho oči se už zase plnily slzami. Cítil se jako ufňukaná panenka a nesnášel se za to, nechtěl pořád brečet. Ani kvůli Juliánovi tolik nebrečel, ne tak často, a tak se je zoufale snažil zamrkat, jenže penis mezi jeho nohama tak snadno lehnout nechtěl a on byl zoufalý a nevěděl co s ním. A aby toho nebylo málo, v hlavě se mu velmi živě vybavovaly pozůstatky toho snu.

Toho rána poprvé od doby, kdy jej Julián zneužil, zajel dlaní do svých trenek a přejel prsty po erekci. Jen tak. Prostě to udělal, jako by předtím nebojoval se svým problémem dlouhé minuty v záchodové kabince, jako by jen náznaky nesmýval ledovou vodou. Bránil se přesně tomuto tak sakra dlouho, a teď, když zmizela jakákoli šance, že by se s Damianem někdy mohl milovat, to prostě udělal, sotva probuzený, a přitom až nepříjemně vzhůru.

Byl nechutný. Cítil se nechutný. Cítil se zvrhlý. Všechno bylo tak sakra špatně, a on zavřel oči, aby na to nemyslel, a v hlavě se mu vybavil ten živý, barvitý sen. Damian nad ním, sklánějící se k jeho podbřišku. Mravenčení, které vnímal, když jej tam políbil, protože to ještě nikdy nikdo neudělal, ani Julián. Vlastně, Julián jej nelíbal nikde na těle. A Damian ano, dotýkal se těmi rudými rty každého kousku jeho kůže, ačkoli převážně se soustředil na oblast kolem jeho penisu. Chtěl jej vzít do úst. Neudělal to. Jen jej objal dlaní a hladil ho, honil, a u toho koukal na Edu, propaloval ho tím čokoládovým pohledem tak žádostivě…

Tiše vydechl. Když vyvrcholil, po tvářích mu stekly dva potůčky slz a on se znovu sbalil do klubíčka a roztřeseně dýchal. Cítil ze sebe vlastní sperma. Nevěděl, co přesně čekal, že se stane, až se sebou tohle znovu udělá. Ale ať to bylo cokoli, nesplnilo se to. Necítil nic. Ani uvolnění. Všechno to strašně rychle odteklo. A on byl zase sám.

Kolem poledne se z postele zvedl. Na chvíli se mu v hlavě objevilo slovo sebevražda. Jistěže ji neplánoval. Dokonce se nad tou myšlenkou s trochou ironie zašklebil. Jen se mu v hlavě objevila, protože v jeho knihách se charaktery v podobný moment o ukončení života pokoušely. A na chvíli měl pocit, že jim vlastně rozuměl, že kdyby se v tu chvíli zabil, možná by si tím vážně jen pomohl. Možná.

Samozřejmě by to neudělal. Považoval to svým způsobem za sobecké, a vlastně i za hloupé. Kvůli lidem kolem sebe i kvůli tomu, že racionální část jeho samého si uvědomovala, že špatné pocity za nějakou dobu odplují a on bude zase šťastný. Ale napadlo ho to.

Začal se upravovat. Tmavé kruhy zpod jeho očí se trochu vytratily, jelikož už dospal, co mu Jaroslav Karásek sebral. Vlastně, kdyby se usmál, kdyby si vzal silnější brýle, aby skryl své smutné oči, snad by nebylo vůbec poznat, jak příšerně mu vlastně je. Byl to jeden ze zvláštně krutých, ironických aspektů zlomeného srdce. Podle obecně platných pravidel je člověk vlastně v pořádku.

Učesal se. Oblékl se do čistého. Převlékl postel, ze které stále ještě cítil vlastní sperma, a osprchoval se. Hodil na sebe svou milovanou mikinu. Radost mu nepřinášela, ale byla jeho.

Sám na sebe se do zrcadla zkusil usmát. Šlo to. Trochu mechanicky, ale stále to šlo. Kývl na sebe. Věděl, že se bude potřebovat usmívat. Chystal se za dětmi.

Původně to chtěl odkládat, co nejvíc to půjde a svým způsobem si tu myšlenku ani nevyčítal. Rozhodně nechtěl, aby se trápily s ním. Jenže čím víc nad tím přemýšlel, tím víc věděl, že když ze svého života vystřihne všechny, které má rád, utopí se v něm. Slíbil, že se za nimi staví. Měl to původně udělat už v pátek.

Před budovou si uvědomil, proč se nakonec rozhodl jít nyní. Protože věděl, že neděle kolem oběda má Damian rezervované pro svou babičku. V domově nebude.

Všichni říkají, že láska dělá člověka statečným. Škoda, že se nikdo neobtěžuje dodat k tomu, jakým zbabělcem se člověk stane, když zjistí, že nikdy milovaný nebude.

A stejně se usmál. Na recepční. Na vychovatelku, která ho nahoru vedla. A když pak vyšel schody a otočilo se na něj asi sedm hlav nadšeně ho zdravících, už se usmíval upřímně. A ten úsměv se jen rozšířil, když se dostal k Elišce a Luisovi. Byl za ně tolik vděčný.

Když spolu telefonovali, Damian mu říkal, že mu v domově může domluvit nějaké čtení. Nyní Eda skutečně četl. Seděl v křesílku a četl, klidně hodinu, zatímco Eliška malovala, spolu s Honzou, dalším dítkem, které si je přišlo poslechnout, a Luis ležel opřený o Edu a děj pohádky si za zavřenými víčky představoval. Bylo uklidňující cítit na sobě jeho váhu. Všechno pak bylo takové reálnější.

Než si to uvědomil, byli v místnosti jen oni tři – Eliška, Luis a Eda – a pak, když už byla pohádka dočtená, Eliška se omluvila a zmizela za ostatními. Luis Edovi podal další knihu, tentokrát ve španělštině.

„Přečteš mi kousek tohoto?“ zeptal se jej, volně přepínaje do svého rodného jazyka, a Eda přikývl. Chvíli četl. A pak byl nucen i tuto knihu odložit. A na chvíli zavládlo ticho.

Jestlipak už tu Damian byl?

„Jsi smutný,“ špitl chlapec, snaže se Edu svým hlasem nevylekat. Ten zatřepal hlavou. Nechtěl, aby to Luis viděl. Přesně tomuto se snažil zabránit…

„Co se stalo?“

Eda naprázdno otevřel ústa. Chtěl říct, že nic, že je všechno v pořádku. Také ho napadlo využít jednu z těch rodičovských hlášek, které sám neměl rád jako dítě a říct mu, že by to nepochopil. Jenže to mu bylo proti srsti ještě víc, jelikož by Luis pochopil, a jelikož to rozhodně nebylo v pořádku. Kdyby to bylo v pořádku, přece by to tolik nebolelo.

„Já…“ zkusil a pak zaváhal. Zadíval se do důvěřivé tváře. Na moment si to dokonce rozmyslel, jenže pak si vzpomněl na Helenu. Na její přívětivou tvář. „Tohle není žádné bahno, které bys na mě nakládal,“ řekla mu tehdy. „Říkáš mi, že jsi zamilovaný. To je krásné.“

Měla pravdu. Musel se od toho odrazit, jinak by sám sebe zničil. Kdyby Luisovi zalhal, jen by ho od sebe odstrkoval. Ublížil by mu tím spíš. Jeho vztah s rodiči byl, jaký byl, protože oni se mu nikdy s ničím podobným nesvěřili.

Lotte říkala, že dětem lze říct vše, pokud se to podá správným způsobem. Možná měla pravdu.

„Já ti řeknu tajemství, dobře?“ zeptal se. Hlas měl zvláštně hrubý, jako by byl opoužívaný. Luis se k němu přisunul o něco blíž a Eda se na něj usmál. „Je strašně tajný.“

Připomnělo mu to film Jak vytrhnout velrybě stoličku. Nebo to bylo z Jak dostat tatínka do polepšovny? Nebyl si jist, v jednom z těch filmů ale padla podobná věta. Byl si skoro jist, že hlavní postava se u ní také tak křehce usmívala.

„Je o Damianovi, že ano?“ zeptal se jej chlapec. Eda přikývl.

„Mám ho rád.“

Měl pocit, že bude muset vysvětlovat. Nemusel. Někdo už to, zdá se, udělal za něj.

„Myslíš rád, jako že ho miluješ?“ zeptal se nedůvěřivě. „Vždyť je to kluk.“

Eduard tiše vysvětloval, že nejen mezi mužem a ženou může vzniknout láska a Luis to velice rychle pochopil.

„A Damian tě má taky takhle rád?“

Zakroutil hlavou. Bylo pro něj těžké odpovídat ústně. Měl pocit, že by pak všechno bylo o něco jasnější a uzavřenější. Nechtěl za svými city dělat pomyslnou tečku, přestože to nejspíš bylo potřeba, aby se začal uzdravovat.

„Proč ne? On ti to řekl?“

„Ano,“ odvětil Eda. Bylo to jedno z nejtěžších slov, jaká kdy řekl.

„To přece nedává smysl! Vždyť on vypadal, že tě má moc rád. A když tě měl moc rád, musel tě mít i rád jako rád rád.“ Na chvíli se odmlčel. Pak se na Edu zadíval zcela seriózně. „Před rokem jsem já měl moc rád jednu holku ze školy. Byl jsem s ní pořád. Damian s tebou taky byl pořád, takže tě musí mít rád jako rád.“

Eda se pousmál. Znělo to tak hezky a jednoduše. Chtěl by, aby to bylo hezké a jednoduché.

„Přesvědčíme ho!“

Zakroutil hlavou, přestože jej Luisův zápal potěšil.

„To víš, že jsem to zkoušel. Není to tak snadné…“

„Tak to zkusím já. Kdybyste byli spolu, bylo by to přece super.“

„To bylo,“ potvrdil Eda. A usmál se. Už zase mu bylo do pláče, přestože věděl, že se udrží. Copak tenhle pocit nikdy nezmizí?

„To je dobré, Luisi. Bude to dobré. A vás dva budeme mít rádi vždycky, ať už to mezi námi zrovna bude jakkoli.“ Aby svá slova podpořil, rošťácky se na chlapce zašklebil. „A když za vámi nebudeme jezdit spolu, dostanete dvojitou porci sladkostí. Protože si každý budeme myslet, že jste ještě nic nedostali, a vy si budete moct zkazit zuby a úplně si nacpat žaludek před večeří.“

Dobře, to možná nebylo výchovné, ale byla to pravda. V tašce, která mu zrovna ležela u nohou postele, měl nachystané dvě taštičky sladkého.

Domov toho dne opouštěl až pozdě večer, o všechny ty bonbóny lehčí, ale se srdcem o něco těžším. Stejně jako jej nějaká rozptylující činnost trochu od bolesti odvedla, návrat do reality byl tím těžší, čím víc se mu předtím ulevilo. A když se vrátil do svého pokoje a zadíval se na svou postel, měl pocit, že se v tom pokoji rozkládal.

Měl pocit, že se ve svém těle rozkládal.

Přinesl si rozjedenou vaničku se zmrzlinou. Moc mu v tu chvíli nechutnala, bylo to ale snad to jediné, co do sebe dovedl dostat. Na telefonu pustil náhodné přehrávání písní. Po chvíli se z něj rozezněla Pink.

„Where there is desire, there is gonna be a flame

Where there is a flame, someone's bound to get burned

But just because it burns doesn't mean you're gonna die

You've gotta get up and try, try, try...“

Hudbu vypnul, když si uvědomil, že písně jako tato byly přesně ty, které nyní poslouchat nemohl. Tolik pozitivity. Nechtěl už být pozitivní. Všechno pak bylo jenom horší.

Tehdy jej také prvně od odchodu napadlo, že by se mohl zaměstnat i svěřováním se svému deníku. A spolu s tím přišla další myšlenka – sbalil si ho s sebou vůbec? Netušil. Ale nevydal se ho hledat. Jeho deník mu vždy pomohl, nyní měl ale pocit, že kdyby ty pocity měl v sobě rozebírat a svěřovat je, bylo by to jen horší. Nechtěl se v tom všem patlat ještě víc.

Okolo jedenácté v noci vytáhl telefon. Chvíli hleděl na skoro neexistující konverzaci mezi sebou a Damianem. Proč by ji vedli? Byli pořád spolu, nepotřebovali si psát. Dlouho telefon jenom neustále oživoval, aby se mu nevypnul, zatímco na něm vůbec nic nedělal. Pak otevřel okýnko k rozepsání zprávy.

„Je Max v pořádku?“ naťukal. Pak zprávu smazal.

„Jsi v pořádku?“ To už bylo o něco palčivější, o něco více otázka, kterou potřeboval položit. Věděl, že o Maxe se Damian postará. Kdo se postará o Damiana? Zase zprávu smazal.

„Mrzí mě to,“ napsal nakonec. Klížila se mu víčka a bylo to dobře, protože věděl, že další den musí vstávat poměrně brzy. Jaroslav Karásek sice chodil do práce až na devátou, jeho ale vyžadoval v sedm hodin. Na stůl mu nachystal práci. Eda měl podezření, že to ve skutečnosti byla jeho práce. Slyšel Radka Vobořila, jednoho z Damianových kolegů, se kterými dříve čas od času pracoval, jak to Karáskovi zadával. A taky věděl, vzhledem k jeho kalendáři, že muž moc jiné práce neměl. Nezáleželo na tom. On chtěl, tak to Eda musel udělat.

Smazal i poslední zprávu. Neměl právo rýpat do Damianových ran. A ve své unavené hlavě si uvědomil, že neměl právo rýpat ani do těch svých. Způsobil si až příliš bolesti.

§§§

V sobotu ráno Damiana probudil zvonící telefon. S nechutí na něj zamžoural a pohled na jméno volajícího v něm vzbudil touhu mrštit jím o zeď. Julián už v něm nepodněcoval takový odpor jako ještě nedávno, ale odmítal se s ním bavit těsně po probuzení a s kocovinou jak alkoholovou, tak i kokainovou. Típnul mu to a zamrkal na čas, který se objevil hned po uzamknutí přístroje. Půl dvanácté – tak tomu se už nedalo říkat ráno, nicméně on dorazil do své sloje za svítání, a tak se nebylo čemu divit.

Původně v pátek večer neplánoval někam vyrazit, protože dobře věděl, jak to dopadá. Nicméně, když odpoledne dorazil z práce, tichý dům ho po nějaké době začal svírat. Nemohl se soustředit na práci, i když si zapnul na stereu oblíbené cédéčko, a přestože venku bylo báječné počasí, nechtěl zradit Maxe tím, že by vyběhl jen se dvěma jeho společníky.

Pohladil spícího psa s třemi ovázanými tlapami. Nechal si ho doma, pochopitelně, a Edův vlk patřičně žárlil. Anebo tesknil, Damian nevěděl, ale rozhodně mu připomínal to, že Eduard už tu není a nebude.

Myslel si, že časem se jeho emoce uklidní a jeho vnitřní zmatek utichne, ale stále se cítil jako schizofrenik s bouří protichůdných pocitů uvnitř. A opět se mu začaly honit hlavou otázky, na které neměl přesvědčivou odpověď. Proč se Eduard uchýlil k takovému podvodu a proč ze sebe dosud dělá ubožáka? Proč na něj ušil boudu, když musel tušit, že jediné, čeho dosáhne, bude ještě větší úsilí ze strany Damiana, aby si svou firmu udržel celou? Sakra! Nu dobrá, Magdaleninu firmu, která ale jednou bude jeho! Petiška se potřeboval infiltrovat mezi jeho podřízené, získat informace, aby měl větší šanci. To znělo jako pravděpodobná možnost, ale proč se sakra vesmolil i k němu domů? Chtěl ho snad přesvědčit přes postel, že by byl dobrý spolumajitel? Kdyby ano, rozhodně by se nechoval tak cudně, ačkoli… ono to všechno vlastně sedělo. Dokonale. Dostal se nejblíž k hlavnímu šéfovi, jak mohl, stal se jeho asistentem, spolubydlícím a zaměstnával ho, jak jen mohl, tím, že se sebe udělal zbitého vykopnutého psa, mučedníka, a ještě ho neustále dráždil svými intimními doteky, sladkými slovy a náklonnostmi, přesně na hraně mezi postelí a dobrým přátelstvím. Eduard si ho dokonale omotal okolo prstu a dělal všechno pro to, aby uvnitř něj neustále doutnal zájem a přízeň. Nejspíš si uvědomoval, že kdyby jen podlehl a Damian by se s ním vyspal, taky by ho mohl vesele odkopnout, protože si jednoduše mohl zjistit, že Damian jednu dobu takový byl. Kromě Marka byly všechny jeho vztahy jen o sexu. Po zpackaném manželství ani neuvažoval o tom, že by se znovu někým nechal svázat.

Zaklapl notebook. Nemělo smysl něco dělat. Nejenže se cítil ponížený, protože tak snadno dokázal skočit té zasrané nevinné tvářičce na špek, ale on se z jeho vlivu nedokázal vymotat, ani když už byl pryč.

Sakra!

Zavolal si taxíka, sebral sako a do boční kapsy vložil malou plechovou krabičku.

Potřebuje zapomenout, vypnout a totálně si vyčistit hlavu…

Odmítl se plahočit mezi známými ksichty v Jidášovi a rozhodně nechtěl potkat svého nového asistenta a vlastně ani nikoho ze svých stávajících i minulých přátel. Přesto v Zanzibaru, kam chodíval jen výjimečně, narazil na Karlíka. Po prvotních výčitkách, že na své kámoše zvysoka sere, ho Damian přesvědčil, ať si s ním dá jednu lajnu. Než se propadli do víru zábavy, Karlík mu stihl povykládat o změně, která se udála s Juliánem.

„Nikam nechodí, jen sedí doma a pracuje. Tvrdil mi, že nemůže nikam jít, protože ho přepadla múza a píše knihu, ale Dame, dovedeš si představit, jak Jules plodí nějaký román?“

Oba se zasmáli a vzápětí na společného přítele zapomněli a poddali se dunivé taneční hudbě a nestřídmé konzumaci alkoholu.

Ráno měl co dělat, aby udržel žaludek klidný, nos i krk měl v jednom ohni a posté si nadával, že když už má ty tendence se zbořit jako hovado tequilou, nemusel by si tak intenzivně pudrovat nos.

U dvojitého espresa uvažoval, že by měl zajet za Eliškou. Cítil se pod psa – psychicky i fyzicky. Pocit, že nebude moct až do večera sednout za volant, zesílil, když pochopil, že to, co mu koluje v krvi, ještě ani zdaleka není jen zbytkový alkohol. Taky pohled do zrcadla ho přesvědčil, že dnes, ať už udělá se sebou cokoli, bude vypadat jako troska. Ptala by se. A přijel by sám… To se naposledy stalo na přelomu roku. Tehdy taky vypadal jak ubožák a přijel sám. Je jednoduché si dát jedna a jedna dohromady. A v tomto stavu odmítal podávat své svěřenkyni vysvětlení a poslouchat její výtky. Ona byla tak trochu jako Eduard. Do prdele! Zase byl v jeho myšlenkách. K čertu s Petiškou!

Po dlouhé ledové sprše a horké polívce, kterou si nechal dovézt, se zmoženě posadil na běhoun za Maxem a začal se probírat jeho srstí. Na práci neměl ani pomyšlení, jeho mozek stagnoval a horko těžko se dával do kupy. Pořád tu byla ještě neděle. Magdalenu odbude hned poté, co se nají a vysvětlí mu ještě jednou, jaký měla důvod nasadit mu toho hada do kanceláře, aniž by mu sdělila, že je prudce jedovatý.

Chtělo se mu brečet. Nad svou neschopností i nad tím, jak jeho život směřuje do kopru, protože není schopen se sebrat po románku, který ani románkem nebyl. Blonďatý satan byl stále s ním, ačkoli už ho dva dny neviděl. Skvělé!

Zvedl se, a aniž by nad tím přemýšlel, zamířil do jeho pokoje. Sedl si na postel a nasál dětskou vůni, která v pokoji přetrvávala. Nepochopil, jak je to možné, a nejspíš si to jen představoval, protože jeho dýchací ústrojí bylo vlivem koksu totálně nefunkční.

Rozhlédl se po pokoji, který nebyl tak striktně uklizený, jako tomu bývalo jindy. Na stole ho zaujal svazek v kůži, který nevypadal jako běžná kniha. Prolistoval jím a stránky se zastavily na posledním popsaném listu.

Báseň?

Probůh, ten kluk píše básně? V angličtině? Nevěřil.

Přečetl si ji, přeložil, jak nejlépe dokázal, přesto nepochopil, co se tomu klukovi honilo hlavou. Chtěl dál sedávat u krbu a vzpomínat? Na co proboha? Toto snad napsal stoletý stařec, který se loučí se světem. Zakroutil hlavou. Nikdy poezii nerozuměl, a tak asi nemělo smysl řádky psané krasopisem nijak rozebírat. Otočil stránku nazpátek, ale jeho zvědavost přerušilo zvonění telefonu, který nechal v přízemí. Nejspíš to byl zase Julián, ale jistotu neměl. Včera večer se ještě pokoušel dovolat bratrovi, ale spadlo to do hlasové schránky. Poprosil ho však, aby mu zavolal, jakmile bude mít čas.

Seběhl dolů. Byl to Karlík.

§§§

V pondělí se Eda dostal do práce ještě za tmy, tak jak pan Karásek žádal. A skutečně, na jeho stole byly vyskládané papíry, kterými se měl probrat, smlouvy k přečtení a případy k dohledání všech informací, které poskytne internet, archiv i Edova hlava. Posadil se k nim, zatímco si protíral oči, stále ještě zdobené ospalkami.

Rána byla pro něj náročná. Každé probuzení do reality bylo kruté, protože ať už se mu zdálo o čemkoli, díky bohu to nikdy nebyly noční můry. Naopak, ve spánku měl hlavu lehkou a plnou pozitivity. Dělal něco hezkého, mluvil o něčem hezkém. A pak se probudil, vedle sebe měl zeď s mastnými šmouhami, které tam udělal, když se sem přistěhovali a on se o ni opíral čelem, zatímco přemýšlel, a zíral přímo na poloprázdné police, kdysi plné knih. Podlaha byla studená, nebyl na ní žádný koberec a on neměl své teplé spací ponožky, takže se mu chlad zabodl do těla, hned co spustil nohy dolů ve snaze změnit si výhled, protože když viděl to prázdno před sebou, tupě si uvědomil i prázdno v sobě. A výhled na knihovnu se změnil na výhled na pracovní stůl, na kterém kdysi dělával úkoly do školy, a na květináče na parapetu, ve kterých zvadlo všechno, co tu měl v době, kdy tu ještě žil, a co tu pak nechal vlastnímu osudu. Pod parapetem ležely propisky, ve skříni by jistě našel sešity z vysoké. Pod stolem viděl omlácenou zásuvku, kde si nabíjel svůj pomalý a věčně mrtvý noťas.

Všechno mu bylo tak známé. A všechno bylo tak sakra ztracené. Jako když se vrátil do Holandska, a možná ještě hůř. Protože se tu nic nezměnilo. Všechno zůstalo tak, jak to tu zanechal. Jeho domov. Pokoj, ve kterém se cítil v bezpečí. Ve kterém četl, smál se a čas od času taky plakal, protože něco ani deník nezachrání. Jenže stejně jako do Holandska, ani sem už nepatřil. A nebylo to, jako když sem přijel prvně. To to tu neznal, bylo to nové. Teď to znal. Bolestně to znal. A už to nebylo jeho.

Nebylo to jeho tady, nebylo to jeho v Holandsku. Nebylo to jeho u Damiana ve vile. Nebylo to jeho u Karáska v kanceláři, ani v té, která kdysi patřila jemu. A neměl žádné nové místo, ke kterému by mohl postupně přilnout. Měl jen samá stará. A ta stará ho v sobě nechtěla.

Když scházel dolů do obývacího pokoje, kde si chtěl udělat snídani, setkal se tam s matkou. Nečekal, že by mu cokoli řekla. Věděla, kam jde, nepochybně, a on zase věděl, že ona ví. A že je dost možná ráda, protože nosil velké peníze a ať už se o něj nyní starala, nebo ne, o peníze jí vždycky šlo. Jenže ho překvapila. Když už byl skoro na odchodu, v zádech zaslechl její hlas.

„Nemusíš tam chodit,“ řekla mu tiše. Tak tiše, že nemohl pochybovat o upřímnosti těch slov. Jeho matka byla vždy tak sebevědomá, když jednala podle nějakého svého plánu. Po tom teď nebylo ani památky.

Překvapeně na ni hleděl. Netušil moc, kam míří.

„Vím, že se mezi vámi něco stalo. Mezi tebou a Damianem Krausem,“ vysvětlila. „Vím, že jsi do té firmy začal chodit na můj popud. Kdybys tam přestal chodit, nic se nestane. Můžeš tu dál žít, jak dlouho budeš potřebovat. Je to i tvůj domov. Nemusíš ho ničím splácet.“

Těmi slovy mu vyrazila dech. Díval se na ni a netušil, koho přesně vidí. Tuhle ženu neznal. Tahle žena neznala jeho. Ale byli spolu v jednom domě, hříšně brzy ráno, a hleděli na sebe. Snad nikdy si nepřišel tak blízko tomu být s ní skutečně jedna rodina. Bolestně si uvědomil, že žádnou jinou ani neměl.

„Chci tam chodit,“ vyslovil nakonec, ačkoli si tím rozhodně nebyl tak jistý. Měl ale dojem, že kdyby tam nešel, navždy by se tak vzdal možnosti nějaké změny. Jakékoli. Souviselo to s jeho tendencí věřit, že se Damian rozhodne změnit svůj postoj, a za to si Eda nadával, jenže si prostě nemohl pomoct. Snad doufal, že si ho tak uchová alespoň jako kamaráda. Potřeboval si ho uchovat alespoň jako kamaráda. I když vůbec netušil, jak by jejich vztah měl vypadat, bez všech těch intimností.

Silně si skousl ret.

Jeho matka k němu přešla. Než se nadál, cítil na rameni její dlaň.

„Ublížil ti, že ano?“

Ne. Rozhodně ne. Ani náhodou. To bylo špatné pochopení situace. To bylo překroucení okolností. To bylo zanedbání všech důležitých informací.

Ano.

Musela pochopit. Povzdychla si.

„Neměla jsem tě tam nikdy posílat. Mrzí mě to.“

Jeho rty se nepatrně pousmály, přestože oči zůstaly vyhaslé. Bylo to už dlouho, co vzdal zbožné přání něco podobného od matky slyšet.

„To nic. Bylo to… hezké.“

Až když to vyslovil, uvědomil si, jak moc to byla pravda. Vlastně jej to až zarazilo. Ta práce ho naplňovala. Možná ne úplně po okraj. Možná mu chyběly knihy a literatura, možná to nespláchlo všechny jeho někdejší sny. Ale něco na tom, co pro Damiana dělal, stejně bylo návykové a vlastně nepostradatelné. S překvapením si uvědomil, že kdyby nyní měl dělat všechny ty práce, po kterých kdysi toužil, Kraus Advocatus by mu chybělo. Kdysi nepředstavitelné se stalo skutečným.

„Mám to tam rád,“ vyslovil stále ještě překvapen. Zněl tiše a zranitelně, ale poměrně přesvědčeně. Možná chtěl, aby to z něj matka cítila. Třeba doufal, že mu poradí, jak dál.

Tentokrát to byla ona, kdo sklopil hlavu. Pak, když ji zase zvedla, myšlenka, kterou mu nejspíš chtěla sdělit, byla pryč.

„Budeš chtít odvézt?“

Opět ho překvapila. A on kývl. A tím překvapil sám sebe. A tak seděl v jejím autě, snad poprvé od doby, co se přestěhovali sem do Čech, a ona s ním jela velmi pomalu a opatrně pražskými ulicemi. Vlastně tak pomalu a opatrně, jak by jezdil i on sám, kdyby řídil. Jeho matka se soustředila na cestu, volant měla pevně v rukou. A Eda poznával sebe.

Když zaparkovali poblíž firmy, ještě chvíli zůstal sedět. Ona jej nechávala. Poté váhavě prolomila ticho.

„Ta firma měla být tvoje.“

Tohle věděl. Proto se na ni zadíval s kapkou očekávání.

„Někdo ti v ní ubližuje – možná Damian Kraus, možná někdo jiný. Pokud z ní nechceš odejít, protože ji máš rád, ale zároveň je pro tebe těžké s těmito lidmi jednat… Pouštět se do toho nechci, ale taky nechci vidět, jak se trápíš. Kdybys o to stál,“ nadhodila, a na chvíli se odmlčela. „Mohli bychom to z nich vysoudit.“

Nepatrně se zamračil. Tohle by nikdy neudělal. Nestál o vedení firmy, trápil by se, a ještě víc by se trápil, kdyby viděl Damianovu zklamanou tvář. Tohohle přesně se Damian bál, sám mu to řekl. Dost možná ho vyhodil právě kvůli tomu, spolu s Edovými city. Nehodlal mu dokázat, že měl pravdu. Neměl, v tomto ne.

„Zkus se nad tím zamyslet,” navrhla matka, jelikož zřejmě viděla, jak se Eda tváří. „Nemusíš se nutně na ničem podílet. Spíš… by sis tím získal respekt. Ti, kdo tě nyní urážejí, už by potom nemohli. Nechci tě tlačit do něčeho, co ty nechceš dělat. Už ne. Ale chtěla bych tě chránit.“

„Budu nad tím přemýšlet,“ slíbil jí, přestože to zase tak moc v plánu neměl. Byl rozhodnutý. Tohle Damianovi neudělá.

V devět ráno dorazil do kanceláře sám její majitel a spolu s ním také zima, kterou téměř okamžitě začala utvářet klimatizace. Eda měl pocit, že byla nasměrovaná na jeho stůl a že tomu tak ještě před víkendem nebylo, cosi v mužových očích mu ale prozradilo, že by se neměl ptát. Minimálně ne, pokud nechtěl, aby pan Karásek opět praštil do stolu. A on nechtěl. Měl z něj strach. Karásek si to velmi dobře uvědomoval.

Okolo jedenácté si pan Vobořil přišel pro práci, kterou blonďák udělal. To už ležela na stole doktora Karáska, který ji předal s úsměvem. Eda chvíli přemýšlel, jestli vůbec četl, co Eda do papírů napsal. On nebyl právník, dělal chyby. Nechtěl by, aby se jeho chyby dostaly dál. Jenže panu Karáskovi nešlo cokoli namítat, protože nesnášel, když na něj kdokoli mluvil bez vyzvání, a Eda tak neměl jinou možnost než mlčet, nechat klimatizaci dál na něj foukat střídavě studený a ještě studenější vzduch a pracovat. Díky bohu, většinu dne jej pan Karásek sice zavaloval povinnostmi, které by Eda běžně měl na dva pracovní dny, alespoň ho ale netýral slovně.

„Eduarde,“ oslovil ho muž. Eda se, naučený, postavil a přešel před jeho stůl. Trvalo to sotva deset sekund, než mu klimatizace opět začala foukat přímo do zad.

„Šikovný. Vidíš, jak rychle se učíš,“ pochválil ho za to Karásek. Na té pochvale bylo cosi výsměšného. Eda z ní neměl dobrý pocit.

„Proběhneš se. Vy mladí jste trochu jako psi, potřebujete se vyvětrat a vyvenčit, jinak dovedete být nesnesitelní. Dojdeš do vrchního patra za paní Krausovou. Nebudeš se nikde zastavovat, nebudeš na sebe strhávat pozornost a ten příšerný opelichaný svetr necháš tady. Nestrpím, aby mi můj podřízený dělal ostudu, rozumíš? Tady jsi na obchodním, tady to není jako u Damiana Krause. Tady si stále ještě zakládáme na slušném vychování i slušném oblékání, přestože vám mladým už toto nic neříká.“

Eda chtěl namítnout, že se snažil. Chtěl namítnout, že svetr měl na popud Jaroslava Karáska – to on mu řekl, ať se přioblékne, pakliže je mu zima. A jemu zima byla. Svetr samotný byl navíc kousek, který mu kdysi vybral Julián. Damianovi se líbil. Říkal, že v něm působí elegantně.

Možná proto ho Eda poslední dny nosil. Rád by, aby si to Damian znovu pomyslel.

Nenamítl nic. Asi už byl vycvičený.

„Řekneš jí, že mám všechnu nutnou práci hotovou a až bude chtít, můžeme společně vyrazit na oběd. Je to sice celkem jasné, ale pro jistotu, protože znám tvou myslící kapacitu, raději to vysvětlím – mám na mysli sebe a ji. Takže až s ní budeš mluvit, tohleto my, které jsem použil, tohle osobní přídavné jméno nahradíš čím?“

Zájmeno, chtěl Eda říct. Bylo to zájmeno. I kdyby se nevyznal v ničem jiném – v oblékání, v právu, v obecných pravidlech – tohle věděl.

Probrala jej těžká rána. Trhl sebou. Nic neřekl. Nic přece neřekl…

„Běž! Na co ještě čekáš? Vidím, že to z tebe nedostanu, tak běž a opovaž se to poplést. Bože můj, vy mladí už nevíte ani úplné základy, kam ten svět spěje…“

Zbytek jeho proslovu Eda nezaznamenal. Rychle se vysvlékl ze svetru, odložil jej na svůj stůl a zmizel z kanceláře. Nedovedl se bránit, nedovedl odpovědět na jeho otázku ani podotknout, že má Jaroslav Karásek k dispozici telefon. Nemusel ho posílat, mohl paní Krausové zavolat. Stejně tak mohl sám udělat svoji práci. Mohl vypnout klimatizaci. Mohl toho udělat tolik…

Asi to vážně byla šikana, uvědomil si Eda. Jenže netušil, co s ní dělat. On byl jeho nadřízený. A nadřízeným nejde odmlouvat. Jde si jen stěžovat. A komu? Damianovi?

Na moment mu v hlavě vyvstala ranní konverzace s matkou – návrh, který pro něj měla. Než si to uvědomil, rty se mu zvlnily do drobného, smutného úsměvu. Kdyby měl svou část firmy, byl by on nadřízeným doktora Karáska, pak by k němu nemohl být takto zlý.

Neudělá to. Nikdy se s nimi soudit nebude, samozřejmě. Jen ho to napadlo. Byla to úsměvná myšlenka. On a ředitel. Jako by k tomu měl nějaké vlohy. Jako by ho to nezabilo, kdyby se o to jen pokusil. Ani ten soud by nezvládl. Ne bez Damiana. A Damian ho v tomto rozhodně nepodpoří.

Ve vrchním patře bylo toho dne prázdno. Byl za to vděčný. Bál se, že někoho potká, a ten někdo se bude ptát. Uvidí na něm, že se Edovi špatně spí. A špatně bdí. A zmíní to. A Eda to nezvládne.

Došel až k velkým těžkým dveřím se štítkem hrdě nesoucím jméno Damianovy babičky. Zaklepal na ně. A vešel.

Uvědomil si, že v té kanceláři dost možná nikdy nebyl. Nebyla nijak speciální nebo od pohledu drahá. Nepůsobila rozhodně jako ta Karáskova, která dávala na odiv všechno, co muž měl. Naopak, byla vkusná, prosvětlená, na zemi v ní byl hřejivý koberec, na stole byly ve váze květiny a na zdech našel přírodní scenérie. Vlastně to tam bylo moc hezké.

Jeho pohled se prolnul s tím jejím. Všechny pocity týkající se kanceláře byly zapomenuty. A on stál, hleděl na ni a mlčel.

Magdalena Krausová. Damianova babička. Žena, ke které tolikrát změnil svůj postoj, že chvílemi ani nevěděl, co si o ní myslet. Majitelka firmy. Elegantní, uhlazená, krásná, zdravá, hezky učesaná. Ale neusmívala se, jako se usmívala, když s nimi byl i Damian. Vlastně působila úplně jinak. Hleděla na Edu s přimhouřenýma očima a tělem pevným, jako by po něm měla vystartovat a zadupat ho do země. Vůbec nepůsobila křehká. Byla nebezpečná.

Věděla, že Eda ví. A Eda skutečně věděl. Jen mu chvíli trvalo si to uvědomit.

„Chtěl bych… Chtěl bych, abyste Damianovi předala jeho část firmy.“

Tohle nebylo, co chtěl sdělit. Nebylo to ani to, co měl sdělit. Ale ji tím nepřekvapil. Musela už vědět, že jejich rozhovor tehdy slyšel.

Nedohadovala se s ním. Vlastně mu neřekla vůbec nic. Čekala.

„Nechci to tady řídit,“ vypadlo z něj pak. Tak trochu doufal, že v ní zase uvidí tu hodnou ženu, kterou znával. Ona pokývala hlavou.

„To ráda slyším.“

Částečně možná doufal, že s ním bude mluvit alespoň ona. Potřeboval informace, potřeboval se někam dostat. Tak trochu si přál, aby se od ní dozvěděl něco, co by zachránilo vztah, který mezi ním a Damianem mohl být.

„Nechci to tady řídit, ale vy víte, že na to mám právo. A mohl bych… mohl bych ho dotlačit až k soudu.“

Zase ticho. Copak jí ty informace nestály za reakci?

„Nechci to udělat.“ Nádech, výdech. To ticho jej dohánělo k šílenství. „Myslím, že tu na to máte právo. Vy a Damian. Hlavně Damian. Staral se tu o to, zatímco my byli v zahraničí. Nechci do toho vstupovat a brát mu, co má být jeho. On je úžasný právník a úžasný ředitel, tak, jak to tu vede, by to nikdo jiný nezvládl, a rozhodně ne já. Chci, aby to tu vedl dál, zaslouží si to tahle firma i všichni lidé v ní. Souhlasím s vámi, s vašimi hodnotami, se vším.“

Proč nereagovala alespoň na tohle?

„Ale chci, aby to tu vedl se vším všudy.“

Konečně se dočkal alespoň nějaké reakce. Žena rozpojila ruce, na kterých měla do té doby propletené prsty, a spustila si je ze stolu do klína.

„Vydíráš mě?“

Překvapeně zamrkal. Vydíral?

„Ne. Možná ano. Já nevím. Snažím se vám sdělit, že jsem nad tím takhle nepřemýšlel, vlastně jsem nad tím vším vůbec nepřemýšlel, protože to není žádný velký plán, který bych chtěl vymyslet. Jen… Chci… Chci, aby on byl v pořádku a aby byl šťastný,“ pokusil se vysvětlit. Byl zoufalý z nedostatečných reakcí i pohledu, který mu žena věnovala. Byl zoufalý, když viděl, jak její oči zůstávaly stále stejně přemýšlivě chladné. Nechtěl jí přiznat celou pravdu, chtěl ji jako prvnímu Krausovi říct až Damianovi. Ona neměla právo to slyšet.

„Ale když to neudělám, říkáš mi, že se se mnou budeš soudit,“ podotkla.

„Ne. Ano. Ale já nechci! Poslyšte, já vám to můžu nějak dokázat. Já vám to můžu slíbit, a jestli to nestačí, můžu to Damianovi zaručit i nějak smluvně.“

„Mně ne?“

Teprve v ten moment si uvědomil, že si s ním žena v podstatě hraje.

„Vy nad tím nechcete ani uvažovat, že je to tak?“ zeptal se překvapeně. Odpověď znal. Potvrdil mu ji poloúsměv, který spatřil na jejích rtech. Bylo v něm cosi, co ho vyděsilo.

„Proč? Je to váš vnuk. Milujete ho. Proč to pro něj nechcete ani zvážit? Měla byste ho stavět na první místo, měla byste pro něj chtít udělat cokoli. Tvrdíte mu, že vám záleží na něm a na tom, jak na tom je, ale přitom mu to sama ztěžujete! Copak nevíte, jak je to pro něj všechno těžké?“

Teprve tehdy, když ta slova vyslovil, uvědomil si ještě něco. Prostoupilo jím zděšení.

„Vám je to jedno.“

To už nebyla otázka. To bylo uvědomění. Cítil to z jejího postoje, z jejích očí, z toho, jak seděla volně, ač způsobně a elegantně. Bylo jí to jedno. To, co s Damianem bude. Jak je to pro něj těžké. Všechno jí to bylo jedno.

Doufal, že ho vyvede z omylu. Chtěl, aby to udělala! Jenže ona mlčela. A nepatrně se usmívala. V ten moment ji za to nesnášel.

„Všechno je to kvůli vám,“ vydechl s vykulenýma očima, jako by si to jen potvrzoval. Pak jeho hlas začal nabírat na intenzitě. „To vy jste mu tak ublížila. Kvůli vám nevěří světu ani sám sobě, kvůli vám má ty jizvy. Vy… vy jste taková mrcha!“

„Tak a dost! Toto nemíním poslouchat,“ přerušila jej Damianova babička. On se nenechal.

„Vy jste ho rozhádala s Viliamem, vy jste ho nutila chodit pracovat, místo aby si užíval dětství, vy jste zničila jeho vztah ke knihám, vy jste mu zakázala vídat se s tím jeho přítelem, vy, vy, vy… Vy ho už třicet let systematicky zabíjíte!“

„A dost! Ven!“

„Bestie!“

Chtěla mu vrazit facku. On uhnul. A pak se otočil a spěšně kancelář opustil, oči vykulené. Nádech, výdech, nádech, výdech. Sakra to nepomáhalo.

Ta žena ho chtěla uhodit. Teď už nepochyboval, že v jeho dětství mnohokrát uhodila i Damiana. Nepochyboval o ničem.

Panebože…

Musel na vzduch. Dělalo se mu špatně a podlamovaly se pod ním nohy s každým dalším krokem. Spěšně proto zamířil do kanceláře, kde se vrhnul ke svým věcem. Začal je sklízet.

„Co to má znamenat? Doufám, že se nikam nechystáš!“ obořil se na něj Jaroslav Karásek. „Ještě jsi rozhodně neskončil, skoro nic jsi neudělal. A byla by slušnost sdělit mi, jakou zprávu ti paní Krausová poslala pro mě!“

„Žádnou,“ odtušil Eda. Karásek se napjal. Stejně napjatý byl i Eda. Jako by jej adrenalin dělal vůči jeho vzteku imunním.

„Jak jako žádnou?“

„Žádnou. Protože jsem se na nic nezeptal.“

Bouchnutí do stolu Eda tentokrát čekal. Rozlehlo se kanceláří spolu s hlubokým hlasem toho muže.

„Jak se opovažuješ nesplnit tak jednoduchý pokyn! Jak se opovažuješ! Teď hned se tam vrátíš a zeptáš se jí!“

„Ne!“

Chvíli bylo ticho. Edovi se povedlo něco, co dost možná už dlouho nikomu. Jaroslav Karásek byl upřímně překvapený.

„Není mi dobře. Musím domů.“ A s těmi slovy Eda sebral svou tašku a zmizel z kanceláře a následně i z budovy, srdce bušící až kdesi v krku. Překvapený, co to právě udělal, zděšený z možných následků, ale zdaleka ne tak zděšený z Jaroslava Karáska jako z Magdaleny Krausové a všeho, co se od ní dozvěděl. Nebo spíš nedozvěděl.

Obrátil se mu žaludek. Než se nadál, cítil jeho obsah v krku, ústech a viděl jej v okrasném trávníčku lemujícím cestu. Lidé kolem na něj znechuceně hleděli. Fuj…