Gay povídky

Mohlo by se zdát, že to všechno řídím, a jakože jo, když mu pevnějc stisknu vlasy, tak na moje udávaný tempo velmi vochotně reaguje, ale zároveň mám pocit, že v tuhle chvíli nemám pod kontrolou absolutně nic. Pokaždý, když přede mnou takhle bez rozpaků klesne na kolena, tak doslova cítím, jak je to všechno v jeho režii, že mě má přesně tam, kde chce. Ne že já bych to teda nechtěl. Protože jo, přesně takhle se mi to taky líbí moc.

Shodil oblečení a sedl si k Simonovi do vody. Byla příjemná, jen jeho čerstvě zhojené rány v ní zčervenaly. Simon objal jeho ramena a přitáhl si ho k sobě. Tenhle chlapec miluje předehry stejně jako Lukáš. A jeho neustálý úsměv, jako by patřil k jeho tělu. Nad pravým okem má malé mateřské znaménko. Jako hvězdičku, Auroru. Je tu samá Jitřenka. Začal líbat Matějův krk. A on bříšky svých prstů jemně masíroval jeho. Pak si nadzvedl tak drahé mu tělo a nosem dráždil Matějovy bradavky. Přidal jazyk. Voda voněla jak rozkvetlá louka. Oba byli šťastní, je zapotřebí užít si lásky. Za pár dnů přijde loučení.

Vsunul Randžitovi prsty mezi rty a jemně zatlačil. Usmál se, když mu došlo, že milenec netuší, proč to dělá, ale přesto si nechal pusu otevřít. Když ale pochopil, překvapeně se uhnul. „Tohle někdo dělá?“ zeptal se rozpačitě.

Uvedomil som si, že učiť ich súcitu a tolerancii, je asi dôležitejšie ako to, čo pre herecký prejav znamená veľkosť záberu.

Když chlapci dojeli na malou náves, viděli sice malé dřevěné pódium z několika koz a prken, ale žádné kejklíře. Na něm byla kláda a v ní dva mladíci. V kládě ruce a hlavy, nohy přivázané provazy. Nad nimi pacholek s důtkami. Vedle starší muž v kožené čapce, na koni, zřejmě zdejší majitel tvrze. U odsouzených mnich v sutaně převázané provazem, v ruce kříž. „Co udělali ti chlapci, čím se provinili, že je chcete bičovat!“ vykřikl Martin. Staré jizvy zabolely. „Jsou posedlí ďáblem. Propadli sodomii. Nakazili by i ostatní. Začni s bičováním!“ sípal mnich a kynul pacholkovi.

Daniel byl pravý opak Lucase. On byl náladový a extrovertní, ale možná že stejně jako on potřeboval klidného a introvertního člověka ve vnějším světě, potřeboval Lucas pevný bod v tom vnitřním. A Daniel jím byl, protože i když to možná neuměl se slovy, kdesi v něm bylo cosi, co Lucasovi dodávalo klid a bezpečí, něco, co mu šeptalo, že všechno bude v pořádku. A to sám Lucas neměl, hledal to, ale nedokázal najít. Možná byli úplně jiní a možná se navzájem potřebovali. A v ten moment to Lucas cítil, věděl to. To souznění bylo jako neviditelné provazy, které je v momentě jejich objetí svázaly, ale neublížily jim, naopak, jen posílily cosi, co mezi nimi bylo.

Nahoře Jakub s Martinem nakládali do kamen polena. Noci byly ještě studené a kamenné zdi chladné. „Až budete hotovi, přijďte ke mně.“ Skoro mu selhával hlas. „Ano, pane.“ Oba hoši byli trochu vyděšení. Na stole připravil loučky. Ke džbánku dvě sklenice. Když přišli, vyzval je, aby zaujali místo naproti němu. Vyndal zátku a nalil do obou sklenic rudou, hustou tekutinu, vonící mařínkou a medem. „Já,“ opět nebyl schopný mluvit. „Mám vás oba rád, ale měl bych si vybrat jednoho z vás.“

Bylo by zajímavé, kdybychom museli vstát na nástup, ještě že na formality teď nehrajeme. Stojí mu totiž jako kláda už od momentu, kdy jsem na něj poprvé dosedl do mountu jako na koníčka. Technicky správně se brání a já také pokračuju, jak se sluší, ale s posledním bouchnutí dveří jen zkontroluju, že jsme sami, a místo symbolicky škrtící ruky mu konečně ke krku přitisknu obličej. Voní krásně, kombinace pracího prášku, šampónu a trošky čerstvého klučičího potu. Bože. Zvednu hlavu, dívá se mi přímo do očí.

Po příjezdu do Damiánova podkrovního bytečku se najednou vyjevil zbytek věcí, které nás spolu čekali. Pít ještě dokázal sám, když měl brčko. S jídlem to však bylo horší. Zjistil jsem, že musím být skoro u všeho, být s ním pořád. Krmil jsem ho, pak sebe, vařil mu čaj nebo kávu, skládal oblečení, psal za něj esemesky nebo věci do školy, které mi diktoval. Musím říct, že to bylo už jen první dva dny mnohem náročnější, než jsem si v té nemocnici myslel. Co vás ale asi bude zajímat více, jsou ty ostatní povinnosti, které se ukázaly být jako nezbytné.

Teď je Lukáš na svém hradě, nemůže spát, touží po lásce, která se mu nabízí. Jen je jí najednou až příliš. Koho si zvolit? Cítil, jak bude zima krutá. Mrazy i nadcházejícím rozhodnutím. Nebo se objeví ještě někdo třetí? Prošel na chodbu, minul spícího Jakuba. V ruce nesl malou olejovou lampičku s držadlem. Pocítil prudký závan zimy. Začalo naplno mrznout. Viděl, že Martin zřejmě zatáhl závěs na okně, kudy vytahovali dřevo. I přes závěs výklenku prevétu byla silná kožešina. Otevřely se dveře. Vyšel Martin s Aurou.

Zasmál se: „Fakt jsi řekl Elle, žes mi navrhl, abychom příští zasedání mohli mít s paintballem? Promiň, je mi jasný, že tohle je řečnická otázka, určitě jsi to řekl. A užil sis to. Byla z toho trochu vyděšená, když sondovala, jestli to může být pravda. Jak dlouho ses tím potom bavil?“ „Docela dlouho, já mám celkem fantazii, tak jsem si ji představoval v maskáčích. Hele, Papouchu, tebe by to nebavilo?“ „Asi bavilo, ale beru ohled na některé členy vedení, pro který by pohybové aktivity byly nejspíš trestem, takže asi výjezdy zůstanou při starém. A mohl bys mi přestat říkat Papouchu? Já tu přezdívku na škole snášel, ale rád jsem jí neměl.“

Myšlenky mu v hlavě vířily jedna přes druhou. Nepochyboval ani v nejmenším, komu napíše. Kdo by to taky měl být než Ramon. Jeho spřízněná duše, jeho druhá půlka. Nejlepší věc, která ho v životě potkala.