Propadák – 7. kapitola

S klukem?

David se snažil, seč mohl, aby na sobě nedal znát překvapení, které v něm tímto jedním slovem vyvolal. To, že proti opačné orientaci nic nemá, věděl dávno, jinak by si nevybral jako jedinou opravdovou kamarádku lesbu, ale že bude skotačit pod duhovou vlajkou i on sám, ho nikdy nenapadlo. A rozhodně nechtěl v tuto chvíli přemýšlet, co toto poznání znamená pro jeho fantazie.

„Nic, Davide, vůbec nic! Pořád je to tvůj student, o jedenáct let mladší, povahově nepřizpůsobivý, a tráví teď s tebou čas jen proto, aby tu měsíc nebyl sám jako kůl v plotě," ujišťoval se v duchu. Teď na to ale musel přestat myslet.

„To já přece vím, že nejsi jako ostatní, a rozhodně tě nepotřebuji zachraňovat, alespoň ne tak, jak si myslíš. Už dávno jsem zjistil, že s tebou nepohne nic, v ničem – v názorech nebo v přípravách na zkoušku, a vlastně jsem to už dávno vzdal. Za což jsi jistě velmi rád. Celý reparát můžeme zrušit a ty si zopakuješ ročník se specifickým individuálním vzdělávacím plánem. Mě se bohužel nezbavíš. Nechtěl jsem to teď vytahovat, ale protože zítra odjedu, potřebuju znát i tvůj názor, abych to mohl s ředitelem domluvit."

„Chceš se zbavit trapného momentu, ve kterém tam budeme všichni stát a čekat, jestli si přece jen na něco vzpomenu?" zeptal se Syd s pozdviženým obočím a rty zvlněnými ve vědoucný úsměv s náznakem ironie. Jazyk jako takový považoval za ztrátu času a zkoušky samotné taky, pokud si však David myslel, že by je úplně vzdal, byl hloupější, než působil.

„Je mi jedno, kdo mě bude učit, nemám zapotřebí se někoho zbavovat. Na ty zkoušky půjdu. Kvůli Johaně. Mně konkrétně je to jedno, klidně budu sedět ve druháku dalších deset let a poslouchat o osvícenství, romantismu a obrození, který mi matka tlačí poslední dva tejdny, aniž bych měl sebemenší dojem, co přesně to znamená. Jak je lidská rasa zacyklená v jedněch a těch samých myšlenkách týkajících se víry, jak tvrdí jedna z těch nespolehlivých učebnic. Ale ty testy zkusím, už jen z principu. Jestli matka říkala něco jiného, nezajímá mě to."

Bylo mu jasné, s kým o tomhle profesor musel mluvit, a přestože nevěřil, že by způsobná ovečka kdy podpořila další propadnutí své jediné skvrnky na kráse, určitě už o těchhle plánech věděla. Bylo fascinující, jak měli všichni kolem tendenci řídit jeho život. Svým způsobem to byli chudáci. Neměli tušení, jak kruté pro ně bude selhání. Neměli proti němu sebemenší šanci. Nehodlal nechat kohokoli mluvit mu do jeho jednání. Byl si jím sakra jistý.

David se zastavil hned ve chvíli, kdy Syd začal mluvit o literárních směrech. Prohrábl si prsty vlasy a zoufale se na něj podíval.

„Takže chceš v té třídě zůstat? Dobře, tak si zítra vezmi učebnici, pokud ještě po tom leteckém dni zůstala vcelku, a podíváme se na to. Jen tě žádám, zkus tomu dát šanci. Pokud mi zase vypneš, já nic nesvedu. Ber to jako nutné zlo, které musíš překonat. Možná jsou to pro tebe hlouposti, ale já jsem ty osnovy nevymyslel. Vím, že spousta učiva ti k ničemu v životě nebude, ty se budeš zabývat v životě něčím jiným. Ale pro teď… Je to na tobě, pokud nepřijdeš, já odpoledne odjedu a víc se starat nebudu. Teď, ani příští rok. Pokud ale chceš pomoct, znovu ti to nabízím. Za to se přece stydět nemusíš. Rád si hraješ, že? A rád vyhráváš. Tak víš co? Pokud ten reparát uděláš na padesát procent, já si od tebe nechám vysvětlit ten matematický příklad, cos mi dal kdysi, jak jsem tě vezl domů. Našel jsem ho včera v přihrádce auta," rozesmál se. Věděl, že mu na to Syd hodí bobek, ale zajímalo ho, jak na tuto nabídku bude reagovat.

Jeho smích se Sydovi zamlouval, měl dojem, že ho nikdy dřív neslyšel, a svým způsobem to byla škoda. Byl to příjemný zvuk, nijak pištivý jako u většiny holek nebo zbytečně hlasitý jako u většiny kluků. Melodický. Hezky se poslouchal. A aniž by to David mohl očekávat, na ta slova se Syd rozesmál taky.

Jeho profesor byl sakra špatný hráč čehokoli. Ale pozorovat jeho snahu bylo nanejvýš fascinující, nevzdával se a přicházel s natolik zajímavými pokusy – přestože naprosto stupidními –, že přece jen stály za poslech. Vážně to byl tupec. Ale ačkoli se to mohlo zdát překvapivé, onen fakt nebyl tak rušivý jako u kohokoli jiného.

„Pominu-li fakt, že by ses snahou podplácet lidi a tím je k něčemu přemluvit neuživil, oba víme, že se k padesáti procentům nikdy nedostanu. Mám vlastní důvody, proč dělám to, co dělám, a všechny, co se mě kdy snažili k něčemu přemluvit podobným způsobem, jsem považoval za krapet neomalené. Ale uznávám, tenhle pokus byl zajímavý," nadhodil s úšklebkem, spíš ale jaksi… vyzývavým, hravým, než nějak urážlivým. Pro tentokrát.

„Jen mě mrzí, že jsem tě tolik podcenil a vybral takovou banalitku. Neměl bych to ještě trochu ozvláštnit? Přidat trochu geometrie? Je pravda, že když už počítáme, mohli bychom si ten příklad narýsovat. Nakolik umíš s počítačem? Vytvoříme tam graf, chvilku si popracujeme s ním, doufám, že víš, jak vypadá geometrické ztvárnění rovnice s x na čtvrtou. Možná trochu absolutních hodnot?"

Úsměv na jeho tváři se ještě rozšířil. Byl zvědavý, kam až bude David ochoten v jejich hře zajít, zatím ho ale bavila. Nebyl úplně špatný soupeř. Hvězdný nebyl nikdo a z té mizérie, se kterou se běžně setkával…

David se rozesmál ještě víc, bavil se a viděl, že se Syd chytil na udičku. Nic mu neudělá větší radost než vysvětlovat matematiku někomu, kdo téměř všechno stihl zapomenout a kdo ho tak drtí v jiném předmětu.

„Syde, těch padesát procent a budu s tebou i rýsovat a tvořit grafy. Uvidíme, jaký jsi pedagog. Já jsem z matiky prošel s dvojkami. Věř tomu, že to pochopím, když mi to pořádně vysvětlíš. Ale myslím, že si z toho nemusím dělat velkou hlavu, protože s tvým ignorantským přístupem k češtině to stejně nedáš. Jsem ale ochoten slevit na čtyřicet pět, níž už ne," smlouval a díval se na jeho tvář, která byla uvolněná upřímným smíchem. Tohle by si měl dobře pamatovat, protože tušil, že takových nezvyklých chvil, kdy Syda vytáhne z jeho duševní kobky, moc nebude.

Najednou ho zarazilo cosi barevného, ukrytého ve vysokém rákosí, které se táhlo okolo břehu.

„Podívej se tam," ukázal prstem, „není to tvoje prkno?"

Na černovláskovu tvář se pro jednou vrátil jeho typický úsměv – David mohl být rád, že se prkno našlo zrovna v ten moment, jeho neobratná snaha kličkovat jejich hrou by totiž nezůstala bez povšimnutí. Davidovo chápání, pokud by na matematiku došlo, by skutečně nezáviselo na Sydově vysvětlování. Kdyby se ukázalo, že jeho profesor v hlavě nemá vůbec nic, mohl by Syd vysvětlovat do aleluja. Ale svým způsobem bylo vtipné, jak se na něj snažil hodit zodpovědnost.

Věděl, že k podobným momentům nikdy nedojde. Neobviňoval svůj přístup, to neměl zapotřebí, kdyby jazyk nebyl seskupením idejí vrcholné demence, zvládl by se ho naučit bez problému. Nicméně, to nehodlal vysvětlovat. Svým způsobem jej bavilo polemizovat, přestože naprosto bezúčelně. Blonďákova společnost nebyla úplně nejhorší, určitě by ji snesl déle než týden. Na měsíc by nesázel, tak dlouho s nikým nevydržel posledních pět let. To by byla vražda veškerých jeho mozkových buněk. Ale jednadvacet dní by mohl dát.

Tiše se přesunul k vodě, shlížeje na své prkno, zdálo se mu ale v pořádku a použitelné. Houpalo se na vodě pár metrů od něj a on odhadoval, že v té vzdálenosti by mu hladina mohla sahat zhruba po pas, což mu zas tolik nevadilo, všiml si ale dobře známého bahna pokrývajícího dno. Podobné už v jezeře viděl začátkem týdne, kdy se snažil najít místo, kde by jej nepozorovala banda lidí ještě předtím, než vůbec něco stihl udělat. Měl rád obdiv, pozornost jako taková mu ale povětšinou velmi brzy začala lézt na nervy. A čím víc nabíral dojem, že jsou všichni kolem chodící schránky bez špetky rozumu, tím víc oním obdivem opovrhoval. Asi proto nakonec skončil daleko za osadou, kde dno pokrývala mazlavá hmota o dost mizerné hustotě. V překladu, už při prvním kroku se propadl po kolena.

Ale o tom David nevěděl.

„Zkusil bys mi ho, prosím, přisunout trochu blíže? Nerad bych se celý namočil," nadhodil. Jeho společník byl žirafa vyšší alespoň o dvě hlavy, žádost sama o sobě tedy dávala smysl. Šlo si ale všimnout záměny jeho běžné mluvy za relativně spisovnou, což byl v jeho případě jasný ukazatel vedlejších záměrů. Doufal, že to David nezaregistroval.

Ten si jen povzdychl a analyzoval situaci. Kdyby se chytil té keřiny bezu, snad by ho udržela a on by se mohl pro prkno natáhnout. Nebyl to dokonalý plán, ale nenabízelo se nic jiného, u čeho by nemusel vlézt do vody. A pouštět na takovou akci malinkého Syda by byla hloupost. Pomalu se soukal mezi rákosím a opatrně došlapoval, protože moc netušil, jestli má pod nohama ještě pevnou půdu. Nakonec se dostal ke strmému srázu, o nějž se zapřel a pevně se levou rukou chytil větve divokého šeříku.

Druhou rukou zachytil konec surfu. Plán by byl dokonalý, kdyby plachta nebyla pevně zachycena rákosím. Nechtěl ji z vody rvát násilím, ale jemné zacházení s prknem ani nehnulo. Přesto zkusil zabrat víc, nepočítal však s tím, že nepevné podloží, na němž stál, ho zradí. Na kluzkém bahně mu podjela noha, a než se stihl vzpamatovat, byl pod vodou. Elegantní šipka to rozhodně nebyla a on se plácal ve třiceti centimetrech vody. Dno bylo plné bahna, které rozvířil tím, jak se drápal na nohy.

„Do prdele!" vyjekl, když se vynořil. Byl jako vodník z hororu. Jeho původně světle modré triko bylo celé hnědé od bahna, kraťasy přilepené na těle a z vlasů mu odkapávala špinavá voda. Přes brýle nic neviděl a neměl si je čím vyčistit. Nemohl ale přeslechnout podlý smích svého společníka. On moc dobře věděl, že v té vodě je hnus, a neupozornil ho na to. To od něj nebylo hezké.

Ještě chvíli prskal a frkal, čímž se snažil z nosu dostat vodu, a přemýšlel, jak se mu pomstí. Nemusel zůstat mokrý a špinavý jen on. Byly to zákeřné myšlenky, to přiznával, ale Syd s ním taky nehrál fér.

„No no no, člověk chce pomoct, a nakonec se dočká jen posměchu?" durdil se, ale v hlavě už se mu zrodil dokonalý plán. Teď šlo jen o to, jestli to vychytralý Syd neprokoukne. Hravým však David nikdy nebyl, tak by nemusel být podezřívavý. A jde přece jen o jeho prkno. Jestli mu nebude ochoten pomoct, nikdy ho z vody nedostanou.

Dobrouzdal bahnem k prknu a zkusil ho uvolnit. Kupodivu to šlo celkem snadno, snad tím, jak tam zahučel, nějaká rákosí plachtu uvolnila. To ale Syd nevěděl.

„Nejde to!" houkl na něj a doufal, že jeho divadlo neprokouknul. „Nemůžu se v tom bahně zapřít, abych ho uvolnil, budeš mi muset pomoct. Chytni mě za ruku," křikl na něj a vztáhl jednu ruku ke břehu, zatímco druhou držel prkno.

Syd pozvedl obočí. Na rtech mu stále hrál pobavený poloúsměv, tahle hra rozhodně nevyžadovala byť polovinu jeho inteligence a svým způsobem testovala spíš chyby než správné tahy obou hráčů. Do jisté míry ho ale nepřestávala bavit. David byl ztracený případ. A krom toho, v bahenním zábalu mu to docela slušelo, tričko a kraťasy nalepené na svalnatém těle zvýrazňovaly ucházející postavu a Syd by ten pohled vydržel i déle, než bylo nezbytně nutné. Byl veskrze spokojen. A ten poloúsměv to dokazoval.

Nyní se očima střetl s druhým ledově modrým pohledem, analyzuje celou situaci. Nebyl pitomec, bylo mu jasné, o co se David snažil, a odmítal se nechat nachytat natolik hloupě. Jistým způsobem oceňoval snahu, ale na úrodnou půdu rozhodně nepadala.

V očích mu zajiskřilo.

„Takové hry nejsou tvou silnou stránkou, že?" prohodil nonšalantně. Co konkrétně si o něm David myslel? Nevěřil mu ani to, že je jeho prkno zaseklé, neměl ale moc na výběr. Když se mu to David rozhodl tvrdit, už nemohl couvnout. Bylo na Sydovi vymyslet svůj další tah.

Ignoroval nataženou ruku a sám se rozhlédl kolem, všímaje si větví stromu nad sebou. Jedné se zachytil, v ten moment teprve natahuje ruku směrem k Davidovi. Jenže s jedním přece jen nepočítal. Většinu své váhy svěřil zdánlivě pevnému stromu, nevšímaje si bahna pod sebou, nohy mu podklouzly a větev samotná zlověstně zapraskala. V přítmí, které kolem panovalo, si nevšiml, jak byl strom starý. To byla chyba. A on si to uvědomil zhruba v momentě, kdy se rukama napřed zanořil do studené vody a bahna.

Zalapal po dechu, snaže se spěšně si uvědomit, co přesně se stalo. Byl to jeden z naprostého minima momentů, kdy ho něco skutečně překvapilo.

David se rozesmál z plných plic. Syd nevypadal o nic líp než blonďák a ten pro kýžený výsledek nemusel pohnout ani prstem. Překvapení, které se zračilo v Sydově tváři, byl bonus, který ho pobavil ještě víc. Konečně toho kinga něco dokázalo vykolejit. Když se dostatečně pobavil, s rádoby vážnou tváří se na něj otočil.

„Vidíš to? Kdybys mi věřil, tohle by se ti nestalo," vyčetl mu, ale koutky úst se mu neustále stáčely do úsměvu. „Tak to dopadá, když nedůvěřuješ svému profesorovi."

Syd se vyštrachal na nohy a balancoval v bahně. Bylo to pro něj všechno složitější, protože byl mnohem menší a vodu měl téměř po pás.

Davidovi se ho zželelo, chytil jej za ruku a táhl dál do jezera směrem k prknu, kde už pod nohama cítil stabilnější kamínky. Podíval se okolo a přemýšlel, kudy dotáhnout prkno s plachtou na břeh, aby se s ním nemuseli vláčet přes bahno a rákosí. Jakmile poodešli kousek dál od břehu a stáli u špice plachty, pod nohama už cítili kamennou zem, uviděli kousek od nich malou pláž, prostou všech vodních rostlin, která se pomalu svažovala k vodě. Tam by mohli surf dotáhnout a nějak ho sbalit, aby ho mohli jednodušeji odnést do kempu. Syd to tak viděl taky a po chvíli už prkno měli na břehu. Okolí už zalila tma a kousek nad pláží viděli malou chatku, z níž je s pobavením pozorovali majitelé, kteří seděli u ohně a grilovali maso. Nejspíš pochopili, o co se oba mladíci snaží, a jeden muž přibližně stejného věku jako David k nim přišel s otázkou, jestli nepotřebují pomoc.

David se Sydem se na sebe podívali.

„Mohli bychom si to prkno u vás nechat do zítřka? Já bych pro něj ráno sjel autem. Jsme z kempu Máj, a ten je docela daleko," poprosil jej blonďák.

„Jasná věc, není problém. Nechcete na chvíli za námi? Máme masa jak pro regiment a pivko se taky najde. Pro mladýho najdeme nějakou limču…," smál se muž. „Jsem Rosťa a tam nahoře jsou kámoši z firmy, jsme tu už týden a chytáme ponorku, mohli byste nám třeba povykládat, co to tady ve tmě předvádíte s tím prknem."

Vypadal sympaticky, David měl žízeň i hlad, maso vonělo až k nim, ale nechtěl rozhodnout nic za Syda. S jeho povahou pochyboval, že by si chtěl sednout k ohni s neznámými lidmi, které už dopředu odsoudil, o čemž podle jeho výrazu nepochyboval. Davidovi přišli v pohodě, vypadali jako typičtí ajťáci, s těmi by si Syd mohl alespoň trochu rozumět.

„Tak mladý už si to pivo může dát taky, jeho vzhled klame," ujistil ho suše David a podíval se na Syda, jak to vidí on. Nechtěl ho nechat jít do kempu samotného. Jednou spolu přišli, tak spolu půjdou i zpět.

Syd se beze slov zadíval až na dno mužovy duše, tak intenzivně, že chlap samotný na moment znejistěl. Nemyslel si, že by postava před ním mohla být jakkoli důležitým nepřítelem, ačkoli něco v hlavě mít mohl. Netvářil se vyloženě tupě. Černovlásek samotný povětšinou nemusel podobně přátelské a otevřené lidi, nesvědčilo to o ničem dobrém a sám neměl zapotřebí účastnit se jakýchkoli akcí plných smíchu, křiku a neomalenosti. Zabíjelo to jeho mozkové buňky.

Tenhle člověk si změnou neprošel. Evidentně netušil, jak se bránit před světem. Mohl být nadaný ve vlastním oboru, mohl být chytrý, ale na výkvět inteligence to nevypadalo.

Nakonec přikývl.

„Pakliže vás to zajímá, po poledni – někdy mezi půl třetí a třetí hodinou, foukal silný vítr směrem k severozápadu, břeh byl pro nás na jihovýchodě, a když zvážíte mou hmotnost, hmotnost prkna, velikost, poměrně snadnými výpočty lze dojít k síle, kterou by bylo třeba vynaložit k otočení prkna ke břehu. Do toho jistě víte, že když se mění pohyb přímočarý na pohyb po kružnici, je třeba síla navíc, jelikož kde je otáčení, musí působit síla, znáte Newtonovy zákony. Můžu vám dát podklady, pokud si tu situaci chcete vypočítat a rozkreslit přímo, jistě by šel vytvořit graf. Nic složitého. Určitě vás s takovou triviální činností podceňuji," odtušil s pozdviženým obočím záměrně nezaujatě. Mohl si všimnout, jak muž nechápavě zamrkal.

„No… tak jo. Ale teď pojďte, ať nezmrznete," otočil se na Davida, hledaje v něm záchranu, což mohl Syd připsat na stranu mínusů. Podobná snaha kličkovat neodkazovala na nadání hráče. Doufal, že tím jejich konverzace – pro ten večer – skončila.

Převlékli se do suchého oblečení, které jim muži půjčili, a usadili se u ohně. Ostatní měli tendence si s nimi povídat, později tedy hlavně s Davidem, jelikož Syd většinu pokusů vyřešil s elegancí a pohrdáním sobě vlastními. Testoval muže, odmítal s nimi klábosit, aniž by věděl, co v hlavách skutečně mají a nemají. A většina výsledků ho nanejvýš zklamala. Na jinou stranu, na podobná zklamání byl zvyklý, nestávalo se často, že by jej svět kolem dokázal příjemně překvapit.

Netrvalo dlouho a osazenstvo zapomnělo, že s nimi je. Byl za to rád, snad jen David se jej občas na něco zeptal, což bral. Na něj byl veskrze zvyklý a nevadilo mu s ním komunikovat. Zbytek byli barbaři. Nezajímalo ho, co uměli, svůj názor si vytvořil. To mu stačilo.

Dveře chatky se najednou otevřely. Neřešil, kdo další přišel, bylo mu to veskrze jedno, když si ale všiml zamyšleného výrazu asi osmiletého kluka a nesouhlasu ve tváři jeho otce, na chvíli zpozorněl.

„Tati? Nedává to smysl. Má to být hádanka pro děti, ale myslím, že by se v ní měla používat trojčlenka, zkusil jsem to, nevychází to. Ale jiná varianta mě nenapadá, zkusil jsem si to nakreslit," vysvětloval mladík zaujatě.

„Tak to teď neřeš, třeba tě ráno něco napadne."

To chlapce evidentně neuspokojilo.

„Ale já to chci vyřešit, nedává to smysl!"

„Neměl bys už spát? Nebo si povídej s ostatními, určitě to s tebou proberou." Jak se ukázalo, spousta přítomných mužů byli otcové, jejichž manželky se rozhodly nechat své děti trávit kus prázdnin v přírodě – nebo si samy chtěly trochu odpočinout, nezáleželo na tom.

„Oni to nechápou, na tohle jsem přišel jenom já."

„Nemáš tu náhodou hrubku, chytrolíne?" zeptal se muž s vědoucným úšklebkem, načež chlapci zrudly uši. A Syd jako by ho na malý moment chápal.

Sám sobě povětšinou tvrdil, že děti neměl rád. Ale nepohrdal jimi, byly chytřejší než většina dospělých. Neprošly si systémem, nutností vzdát se mozku a zapojit se do stáda. A možná hrál svou roli fakt, že byl Syd sám kdysi dávno stejný a uvědomoval si, jak náročné je změnou projít. Věděl, že na tom kdysi byl podobně, když se snažil ukázat matce vlastní nápady, protože si tehdy nebyl schopen uvědomit, že ten jediný, kdo ho skutečně podrží, bude vždycky jen on sám. Možná, že jistým způsobem nechtěl, aby si další duše procházela tím, co on. Nebylo to podstatné. Sám si to neuvědomoval.

„Ukaž," natáhl k dítěti ruku, a to mu nejistě předalo počmáraný papír. Netrápilo ho kostrbaté písmo a chyby, na které otec koukal s nedůvěrou, pozoroval neumělý graf a spoustu nápadů. Nebyly dobře. Vlastně byly strašně hloupé. Ale byla v nich snaha a bylo v nich něco, co všichni ti lidé kolem nikdy nemohli mít. Tomuhle klukovi bylo teprve osm. Měl potenciál, a ten bylo potřeba rozvíjet. Jednou mohl být úžasný.

„Trojčlenka není špatný nápad, ale není dokončený. Graf by v tomhle případě měl vypadat trochu jinak. Nemáš tužku?" nechal si podat pastelku, kterou byla úloha naškrábaná, a poupravil obrázek.

„Co takhle společnou práci? Jde o kapalinu, tam můžeš použít něco podobného. Tlak tu na tebe působit nebude, ten jde vypustit. Ale s měnící se kapalinou se určitě nebudou zachovávat všechny údaje," zhodnotil.

„Bude se měnit hustota?"

„Jo."

Nepatrně se posunul, když viděl, že si chlapec chce sednout vedle něj, a pozoroval, jak se jal přeškrtávat staré údaje a počítat nové, zatímco mu z očí šlo vyčíst nadšení. Syd sám si mohl všimnout, jak jej někteří kolem překvapeně pozorují, bylo to asi nejblíž normální konverzaci, co z něj toho večera dostali. A on sám byl celkem spokojen. Opět si uvědomil, jak ho baví lidi překvapovat.

David byl jediný z celé společnosti, na kom nebylo vidět překvapení. Vlastně mu to přišlo celkem vtipné. Když se díval na tváře mužů kolem, bylo mu jasné, co si asi myslí. A měl možnost také pozorovat tvář Sydovu. Když byl zaujatý svými čísly, které mohl s nadšením vysvětlovat tomu chlapci, vypadal úplně jinak. Zíral na jeho zářící oči, ve kterých se odrážely plameny ohně, u něhož seděli tak blízko, aby na pomačkaný papír viděli. Byl unešený jeho uvolněnou tváří. Teď v něm viděl člověka, který zapomněl na svět okolo sebe a byl konečně sebou samým. Tohle byl Syd, tohle byla jeho pravá tvář. Neustále před světem nosil masku, aby přes ni nikdo nemohl nahlídnout do jeho nitra.

„Co to je za týpka, proboha?" zeptal Rosťa, který seděl vedle něj a vytrhl ho tak z urputného civění.

David si povzdychl: „To je můj student, učím ho češtinu. Potkali jsme se náhodou na dovolené."

„Aha, on je trošku na hlavu, že? Jeden z těch potrhlých géniů…"

„Na matiku je bedna, to je pravda, ale co je mu to platné, když z češtiny nejspíš neodmaturuje, nechal jsem ho teď v druháku prolítnout," přiznal se.

Rosťa se začal smát. „A to se s tebou ještě baví, jo? Zajímavý. Já bych svýho učitele za to zaškrtil. Chudák kluk."

„Že by mě zrovna zbožňoval, říct nemohu, ale baví se se mnou, protože ví, že je to jeho chyba. S ním je to těžké, na dlouhé povídání, a my už bychom měli jít. Je skoro půlnoc," usoudil, když se podíval na své hodinky.

„Syde, vyrazíme, je pozdě. Jestli to už máte dopočítané, rád bych šel. Zítra sem pojedeme pro prkno, tak to můžete ještě probrat. Nebo tu můžeš přespat, pokud chlapi mají místo, kam tě uložit," nabídl David.

„Však tu přespi taky, co se budeš plahočit lesem v noci. Do Máje je to odtud nejmíň tři kiláky," přemlouval ho Milan, otec malého génia. Byl rád, že jeho syn našel spřízněnou duši, a bylo na něm vidět, že by nejraději dal syna Sydovi k adopci. Alespoň pro tento pobyt.

Chlapcovy oči se jako na povel rozzářily, pohled upřený na nového matematického parťáka, kterého se za žádnou možnou cenu nechtěl vzdát. Tomu samotnému se do delšího pobytu dvakrát nechtělo – nevadila mu jeho nová společnost, zbytek osazenstva byl ovšem čím dál náročnější na snášení. Byli hluční a měli dojem, že jsou v právu. Děsivá kombinace. Lidská stupidita se zdála nekonečná.

Svým způsobem byla Davidova snaha uvrtat jej do čehokoli dalšího naprosto debilní, jelikož nepochyboval, že si blonďák všiml jeho postoje ke všem kolem, nyní to ale neměl zapotřebí řešit. Davidovi se jeho návrh vymstil sám, jelikož se stal terčem další palby debilních nápadů a Syd se mohl věnovat svému společníkovi. Věděl, že dalších pár minut s ním by nemuselo být úplně zabitých.

„Půjčil bych ti tričko na spaní," nabídl se, v očích naději. Nebyla to marná nabídka, byli zhruba stejně vysocí, byť Syd věděl, že až na to přijde, vyžádá si něco delšího, minimálně do poloviny stehen. Měl své důvody. Mladík se se k němu zatím nahnul, aby jej slyšel jenom černovlásek.

„Musíš tu zůstat, nikdo další tu fyzice nerozumí. Táta se ji sice naučil, ale nechápe ji tak jako ty."

Bylo dobře, že to otec neslyšel, v ten moment totiž cosi říkal Davidovi a tvářil se u toho neskutečně pyšně, po očku pokukuje po synovi. A černovlásek nakonec přikývl – ať už proto, že se mu takhle pozdě domů nechtělo, nebo protože byl zvědav, co mu ráno řekne matka. A taky kvůli matematické spřízněné duši, která se na něj po krátkém kývnutí zazubila.

„Pojď, dám ti to tričko!"

Bylo až fascinující, jak se oba neznatelně uvolnili hned, co zmizeli z doslechu dospělých. Jak tehdy zjistil, chlapec se jmenoval Nikolo – tedy, matka mu dala jméno Mikuláš, ale otec mu snad odjakživa přezdíval jedním z nejznámějších fyziků, což Syd chápal.

„Syde?"

„Ano?"

„Myslíš, že si ti všichni tam venku opravdu namlouvají, že jsi neslyšel, jak o tobě mluví?"

Oba se na sebe zašklebili. Ano, některé fáze lidské stupidity byly zřejmé nejen Sydovi. Málem by zapomněl, že malý matematik bude jednou předurčen moc dobře vědět o fungování celého světa, stejně jako on. Možná to byla škoda, možná by tomu Syd raději zabránil. Ale na jinou stranu byl rád, že měl možnost potkat další chytrou dušičku. Po týdnu stráveném v kempu plném dementů to byla opravdu záchrana.

Netrvalo to dlouho a oni seděli na posteli pokoje, který byl Sydovi vyčleněn, aby nerušili chlapcovy spolunocležníky. Na sobě neměl Syd víc než trenky a jedno z barevných triček, koukal s ním do bloku, který mu Nikolo přinesl ukázat, a vysvětloval mu postupy, ke kterým se měl dostat za další rok základky, když se otevřely dveře. A jeho vlastní rty se roztáhly v jeho naprosto typický úsměv, leč nyní nesl naprosto odlišné emoce.

Ta situace byla groteskní. Naproti stál David, v totožném setu – přestože měl na sobě tričko odlišné barvy – a tvářil se, jako by viděl příšeru. Vlastním způsobem to celé bylo celkem vtipné.

David rychle projel vybavení místnosti a zastavil se u postele, na kterou se zhruba před půl hodinou přesunuli Syd s klučinou. V pokoji byla tma a osvětlovala ho jen malá lampička, přesto blonďák viděl jen jednu jedinou úzkou postel, přes niž byl přehozený rozepnutý spacák. Tváří mu přešly snad všechny emoce, od překvapení, údiv až po zděšení.

Do pokoje nakoukla střapatá hlava Milana. „Nikolo, pojď už spát, zítra jdeme na ten výšlap, tak ať jsi použitelný!"

Chlapec se neochotně zvedl, ale než za sebou stihli zavřít dveře, zastavil je David.

„A kde mám spát já?"

„No na posteli…"

„Fajn, a kde tedy bude spát Syd?"

„Taky tam. Však co? Jste chlapi, nějak se tam poskládáte, ne?" zasmál se a zavřel za sebou dveře.

„To si snad dělá srandu!" zatvářil se kysele David a přešlápl. Najednou měl hlavu zahlcenou představami, co všechno by se mohlo stát. Když mu poměrně důležitý orgán selhával už ve chvílích, kdy se díval na jeho pevné tělo, co asi udělá, když na něj bude přitisknuté? A to rozhodně bude, i kdyby se snažil sebevíc. Dokázal se ovládat, ale všechno mělo své limity a v tomto případě si jimi nebyl jist. Na druhou stranu, proč si to neužít. To, že je gay, už Syd věděl, takže když se mu náhodou postaví, bude to přece přirozené. Ještě to ale neznamenalo, že by ho nutně musel zprznit. Syd už na něj měl tolik kompromitujících informací, že jeden případný ranní stoják bude jen další maličkost.

Pokrčil rameny a lehl si ke stěně. Syd vypadal, že ho tato informace vůbec nerozhodila, tak by se taky neměl stresovat a vlastně by si to měl užít.

Kdy zase bude mít na sobě nalepené jeho luxusní tělo? Dneska to bude podruhé.

Měl dojem, že si to vybral až do konce svého života. Nechtěl, ale přiznat si to musel – Sydovo tělo ho vzrušovalo. Jenže k tomu, aby ho mohl ojet, pár věcí nesedělo. V prvé řadě, že to byl jeho student, potom jeho věk a v neposlední řadě jeho nevymáchaná huba plná zbytečných keců. Byl blázen, že nad tím vůbec jen přemýšlel, nicméně fantazii utlumit nejde, ačkoliv pro příští chvíle by ji měl krutě zkrotit. Pousmál se.

Syd ještě uklízel ze své půlky postele výpočty a blonďák jej pozoroval. Třeba mu to bude nepříjemné, nedivil by se mu. Neměl Davida rád, věděl o něm, že mu líbí mužská těla, a přestože Syd taky nic proti chlapské lásce neměl, nemusela by se mu líbit intimnost doteků s jeho profesorem.

Pozvedl obočí a rozhodl se, že na to přestane myslet. Pokud by se mu to nelíbilo, může jít spát na zem. David ale toto odmítal. Nehodlal se vzbudit polámaný, taky už nebyl nejmladší…

„Syde?" oslovil ho tiše. „Neměl bys zavolat matce? Bude mít strach."

Na tohle měl myslet dřív, telefon u sebe neměl, neměl ani číslo na jeho rodiče, a Syd si ho nejspíš taky nechal v chatě, protože po pádu do vody nijak zvlášť nepanikařil.

„To nebude nutné," odtušil černovlásek s klidem sobě vlastním. Ať už to bylo k Davidovu štěstí, nebo jeho smůle, na nic takového, jako spaní na zemi, ani nepomyslel. Od momentu, kdy David vstoupil do místnosti, se mu celá jejich situace zdála komicky groteskní, všechny grimasy a váhání blonďáka považoval za vtipně hloupé a vlastním způsobem byl zvědav, která strana nakonec vyhraje Davidův boj se sebou samým. Jak se ukázalo, patrně to byla ta o něco chytřejší.

Nebyla pravda, že by Syd to, že je muž odkáže do společných peřin, čekal, na úplně jinou stranu ale nepočítal s ničím inteligentním. To se vyvažovalo. Neměl moc času dál v sobě probírat kapacitu mozku onoho člověka, naplno jej totiž zaujalo Davidovo rozpoložení. Styděl se? Jinak to přeložit nešlo a jistým způsobem se to zdálo neskutečně vtipné. Také byla možnost, že by se naprosto nelogicky a bez zjevné příčiny bál, což by k abstraktnímu stvoření, jakým byli všichni češtináři, taky sedělo. Syd sám by ale víc sázel na první variantu.

Bylo to potvrzené. David byl občas neskutečně stupidní. A na Sydově tváři se ukázal jeho typický sebevědomý úsměv.

Odložil pokreslené papíry, tužky a gumy a posadil se na postel, na krátkou chvíli přemisťuje pohled na svého společníka nalepeného na stěně. Pakliže tak hodlal vydržet celou noc, byl to šílenec. Věřil, že vedle sebe celou noc budou ležet, aniž by se navzájem dotýkali? V matematice evidentně neexceloval. Už posadit se, aby na sebe nebyli nalepení, bylo na obtíž. Syd mezi nimi nehodlal nechávat půl metru, jen aby se ten mamlas nemusel bát, to nebyl Sydův problém. A pokud se styděl, pak by měl spěšně přestat.

Bylo možné, že by se na něj odmítal nalepit kvůli jejich společné orientaci? I to bylo možné, a tenhle důvod Syda bavil snad nejvíc. Ovšem na jinou stranu, pravděpodobný byl. Nemínil sám sebe nijak shazovat, možnost, že by se Davidovi nelíbil, se mu zdála naprosto nelogická. Nebo si ji pouze odmítal připustit, nezáleželo na tom. Podstatné bylo, že jej ani nenapadla.

Bál se jej dotknout? Byl to pitomec. A Syd čekal, kam až tuhle snahu vyžene.

Zhasl, zalezl pod spacák a roztáhl ruce i nohy tak, aby směřovaly do všech čtyř koutů postele. Čekal, jak bude jeho divadlo pokračovat.

Už ve chvíli, kdy si Syd lehl, bylo Davidovi jasné, že žádnými traumaty z jeho blízkosti netrpí. Naopak, rozvalil se, jako by měl celou postel jen pro sebe.

David brzy zjistil, že takhle celou noc ležet nemůže. Bylo to nepohodlné, neměl kam dát ruce ani nohy. S jeho výškou to bylo všechno ještě mnohem složitější. Zkoušel se otočit, sjet kousek dolů a skrčit nohy, ale ani to se mu nedařilo, aniž by se Syda dotýkal. Ten se pootočil a roztáhl se na posteli ještě víc. Provokoval ho? Chtěl zjistit, kam až může zajít? To nebyl problém, pro Davida určitě ne. Po tom horkém těle v náručí stejně toužil. Nebál by se říct, že i prahnul. V tuto chvíli už potřeboval cítit jeho tep i vůni.

Nerozpakoval se tedy, vsunul mu jednu ruku pod krk, druhou přehodil přes hrudník, celého ho objal a dominantně si jej přitáhl k sobě. Nalepil se na něj a pokrčil nohy, přičemž je musel přitáhnout k tělu i Syd. Teď ho celého objímal a drobný černovlásek byl v klubíčku schovaný v jeho náručí.

Evidentně mu doteky nevadily, spíš jej svým chováním vyzval k tomu, aby to udělal. Jeho volba. Pokud chtěl spát chráněný pořádným chlapem, měl to mít.

„Jinak se nevyspím," řekl rádoby omluvně, s úsměvem na tváři. Ušklíbl se, když cítil na ruce, kterou měl položenou na Sydově hrudi, jak se mu rozbušilo srdce. Mohl si říkat, co chtěl, dělat tvrďáka, ale hezkému tělu nebyl schopen odolat. Položil hlavu k jeho šíji a černé vlasy jej zašimraly na tváři. Teď byl spokojený.

„Dobrou noc, Einsteine."