Propadák – 5. kapitola

Ráno bylo příšerné. Nikdy v životě nebylo Davidovi tak špatně. Žaludek plaval v alkoholu a ten jej mermomocí chtěl vypudit. Jeho tělo ale nemělo sílu se zvednout z té pekelně malé sedačky. Bolely ho všechny svaly, klouby, zjistil, že loket a jedno z kolen má dodřené do krve, rány byly plné špíny. Spánky mu tepaly bolestí, a když pootevřel oči, sluneční paprsky se mu zabodly jako jehly přímo do mozku.

Marně přemýšlel, jak se vlastně do chaty dostal. Od chvíle, kdy se usadil na pláži a začal se utápět v sebelítosti i alkoholu, nevěděl nic…

Žaludek se mu nebezpečně zhoupl. Tušil, že pokud se rychle nezvedne, bude mít tu čest uvidět obsah svých útrob na podlaze vedle pohovky. Rozhodně bylo menší zlo se rychle zvednout a běžet těch pár kroků na toaletu.

Při ždímání svého žaludku se mu začaly vracet vzpomínky. Byly dost neúplné, ale přesto mu daly odpověď, kdo byl ten, jenž ho dovedl do srubu. Rozhodně to nezvládl sám, to věděl.

Byl to Syd. Po zádech mu přešel mráz a celé jeho tělo obalil studený pot. Včera to byla totální sebevražda. Jestli by dokázal po večerní hádce na zábavě před něj ještě předstoupit se zdviženou hlavou, tak po schlastání se do němoty už mohl čekat jen totální fiasko nejen od něj, ale i od celé třídy, neřkuli školy.

Profesor Richter se ožral jako prase… Ten, který vždycky moralizoval a vyčítal neřesti studentům, kteří kouřili za školníkovým kumbálem, se opil tak, že nemohl ani chodit.

Vzpomněl si, že jej Syd podpíral, protože jeho nohy by ho nejspíš dovedly tak akorát směrem do jezera. Měl by mu být vděčný, jenže nebyl. Nevěřil mu. Nevěřil, že nezneužije toho, co viděl. A do toho všeho David vůbec netušil, co mu vlastně navykládal. A to ho děsilo nejvíc.

Jakmile už cítil, že z něj nic nevyjde, přesunul se na vrávorajících nohou do sprchy. Nechával kapky vlažné vody dlouho bičovat tělo a pomalu se mu ulevovalo. Po dvaceti minutách byl schopný si ošetřit odřené koleno a relativně pevně stát, aniž by se bál, že se zhroutí na podlahu.

Třesoucí se rukou vymáčkl pastu na kartáček, v puse měl jak v polepšovně, bez dentální hygieny vyjít ven mezi lidi nemohl.

Jakmile opustil koupelnu, uvědomil si jeden fakt. Chyběly Viktorovy věci. Ta skutečnost ho uklidnila.

Na stole našel vzkaz: Davide, omlouvám se, tak jsem to nechtěl. Netuším, co mě to včera popadlo, a protože vím, že teď mě asi vidět nechceš, odjel jsem ranním vlakem zpátky do Prahy. Nechci ti kazit zbytek dovolené, ale až přijedeš domů, ozvi se mi, prosím. Chtěl bych ti to vysvětlit a omluvit se ti.

Tvůj Viktor.

David zakroutil hlavou: „Ten je neuvěřitelný! To si opravdu myslí, že když mě nechá vychladnout, zase mu skočím do náručí? Je naivní…"

Papír skrčil a hodil do odpadků.

Bylo mu lépe, ale pro totální nastartování potřeboval kafe – nutně. To bude ale muset ven, mezi lidi. Mezi ty lidi, kteří včera viděli ten výstup.

Nemohl tu zůstat. Co by tu sám dělal? Díval se další tři týdny do očí svému studentovi, který o něm věděl víc, než by byl ochoten David skousnout? Kromě toho neměl ani zdání, co všechno vlastně Sydovi navykládal.

Nemohl…

Bageta z lednice a pořádný hrnek kávy budou muset stačit na to, aby úplně vystřízlivěl a mohl sednout za volant.

Sbalí se a odjede taky…

Sotva vyšel ze dveří, uviděl svého malého zachránce včerejší noci a zhoubu do budoucna. Pokusil se sebrat poslední zbytky důstojnosti, kterou ještě cítil. Věděl, že bude muset projít okolo něj.

„Dobrý den, Syde," zadíval se do jeho světlých očí. Chtěl v nich číst… alespoň dnes.

Jenže tak snadné to k jeho smůle nikdy nebylo, ledové studánky zůstávaly chladné, neprostupné a hodnotící. Syd sám jako by se snažil zjistit, co přesně si jeho společník myslí, tušil, že ho musela bolet hlava po dost krušné noci, a všiml si pobledlých lící. Stále cítil alkohol, i když nyní už spíš jakousi dohru. Rozcuchané vlasy a kruhy pod očima mluvily samy za sebe. Pořád mu smrděl. Ale už by s ním zvládl být, aniž by nad tím neustále přemýšlel.

Nezajímalo ho, co si Richter myslel o něm. Nikdy neřešil názory ostatních lidí, hrál sám za sebe jako bezkonkurenční král vlastního světa, kterým i byl. Věděl o svých kvalitách a odmítal nechat kohokoli mu je sebrat. A stejně tak neměl zapotřebí pomlouvat kohokoli dalšího. Pravda byla, že přestože Johaně svěřil dost věcí, hluboce pohrdal drby a podobným ničením jednotlivých prostoduchých duší, snad už z principu. Věřil, že každý idiot se jednou sám utopí v bezmoci provázející prázdno v hlavě. Odmítal se jakkoli zapojovat do činností stáda, mstít se, hrát s pocity a na pocity, a vše, co mu David v noci svěřil, by nikdy nevyzradil už proto, že podobnými manévry silně opovrhoval. Snad jen Johana mohla vědět, co se mu kdy honilo hlavou, protože si moc dobře uvědomovala, že u ní jeho důvěra musí skončit.

Pravda byla, že by na Davida nikdy nekoukal jinak než vždy, protože tak jeho povaha zkrátka fungovala. Měl vlastní názory, vlastní přesvědčení a jeho svět je odmítal vydávat na základě nových pocitů. To bylo nelogické. Lidé byli stále stejní a jeden, dva přešlapy už s ním nemohly nic udělat, nevěřil na změny. Když byl někdo pitomec, byl jím po zbytek života, a ať by se David snažil jakkoli, nezměnil by Sydův názor. Jenže z toho taky vyplývalo, že ho nehodlal soudit na základě jedné prochlastané noci.

Bohužel pro něj, tohle všechno David nevěděl.

Vlastně, kdyby se nad tím Syd zamyslel, možná se jeho pohled přece jen o maličko změnil. Richter byl tupec a ignorant, toho se nikdy nemohl zbavit, ale na jeho osobě bylo i cosi, co Syda nevytáčelo, cosi, co mu nevadilo poslouchat. Když mu to za to stálo, uměl být výborným posluchačem. Bylo by hodně nadnesené říct, že měl teď Davida rád. Neměl. Neměl rád nikoho. Ale byl jeden z mála tupců a ignorantů, co občas dokázali být celkem… v pohodě. Ne úžasní, ne perfektní. Celkem v pohodě. Když zrovna opustili svůj obvyklý postoj.

Když se na něj nyní zadíval, nemohl si nevšimnout nejistoty v jeho očích a zkoumavého pohledu. Bál se Syda? Ta myšlenka byla směšná a on si byl nucen přiznat, že přestože některé části jeho profesora byly v pohodě, zbytek byl stále stejně tupý jako vždycky. Asi už to změnit nešlo. V hlavě měl mozkožrouta, který tam den co den trpěl hlady, přestože se občas dokázal vyjadřovat vcelku v pohodě. Občas, v těch výjimečných momentech, kdy se zapojil do Sydových sofistikovaných her, opouštěje ty prostoduché, kterými černovlásek sám pohrdal.

Rád lidi překvapoval. A snad proto věnoval Davidovi jeden z těch velikých, zářivých a královsky sebevědomých úsměvů.

„Ahoj," odtušil pohotově. Zajímalo ho, nakolik si jeho profesor pamatuje předchozí noc a jestli si bude stejně ochotný tykat. Nebyla pravda, že by se vyloženě chtěl hádat, to on nikdy neměl zapotřebí. Rád lidi vyváděl z míry a rád je testoval, to, že se u toho povětšinou naštvali, už bylo způsobeno jejich vlastními reakcemi, způsoby a hloupostí. On byl nad věcí.

Davidův pohled ztvrdl a zatnul zuby. Bylo pravděpodobné, že si nejspíš hezky povykládali. Nepochyboval o tom, že z něj Syd vytáhl v rámci kamarádství a tykání mnoho poznatků. Jaké, na to se snad ani ptát nechtěl.

Promnul si čelo a prohodil: „No, nazdar."

Opět se mu udělalo trochu špatně. Tohle nebude tak dobrý den, jak se snažil popřát Sydovi.

„Ještě než odsud odjedu, chtěl bych ti poděkovat za ten včerejšek. Mohl jsi mě tam nechat, ale neudělal jsi to. A teď mě omluv," zašeptal. Měl hrdlo jako smirkový papír a samotného ho překvapilo, jak chraplavý hlas měl. Teď to ale odmítal řešit. Potřeboval kávu, litry vody a tu bagetu. A úplně nejvíc potřeboval být daleko od těch pohrdavých očí.

„Con tanto piacere," odvětil černovlásek klidně a úsměv na tváři se mu ještě protáhl. Ne že by uměl italsky, všechny jazyky považoval za ztrátu času, ale jeho rodina rozhodně nekončila u něj, rodičů a tety Bereniky. Pravda, s valnou většinou se nestýkal, a i na svého staršího bratra už skoro zapomněl, byly to dlouhé roky, co od nich odešel do světa, konkrétně do Itálie, jelikož Valentýn sám byl – vyjma podobně debilního jména – Sydův úplný opak. Kreativní, nadaný na všechny ty abstraktní věci, kterými Syd opovrhoval. Ale se svým o patnáct let mladším sourozencem měl vždycky dobrý vztah, a dokud mu jako třináctiletému nezmizel, trávili spolu víc času než s kýmkoli jiným. Byl jeho tehdejší Johana, extrovertní, ukecaný, veselý. Možná že teď už by jej Syd nepovažoval za tak inteligentního jako tehdy, na jejich vztahu by to však nic neměnilo. Vždycky s ním rád trávil čas.

K jeho smůle, Valentýn byl už pátým rokem pryč a on o něm nevěděl vůbec nic. Rodiče se tehdy začínali rozcházet v názorech a matka si na svou stranu vzala staršího ze synů, který se jí vždy podobal o něco víc, zatímco otec se jal rozmazlovat Syda. Ztratili na sebe kontakt, kdo ví, zda to byla chyba jednoho nebo druhého, a rodiče znovushledání neumožňovali.

Z pohledu Syda to bylo jedno. Černovlásek byl jiný než dřív a odjezd bratra jej nijak netrápil, vždycky byl schopný a samostatný. Možná mu přece jen připsal pár mínusů za snahu utéct bez jakéhokoli rozloučení nebo snahy vzít chlapce s sebou a zachránit ho od teroru stupidní matky a jejích keců, neměl ale zapotřebí na něj vzpomínat a ždímat své city. Žádné neměl. Přišly mu stupidní.

Ať to ale bylo jakkoli, když s nimi Valentýn ještě byl, rád se učil snad každý jazyk, na který narazil, a ze všeho nejraději pak právě italštinu. Nikdy se nedostal tak daleko, aby něco naučil Syda, mladík o to ani nestál, pár naprosto základních slovních obratů ale postřehnout musel, a když na to přišlo, dokázal si vzpomenout na „dobrý den", „děkuji" a „bylo mi potěšením". Když na něj jeho společník mluvil hodně pomalu a hodně pitomě, zvládal i rozumět, mluvil ale pouze prostřednictvím výše zmiňovaných frází, z nichž poslední použil nyní. Naposledy se zazubil a se zdviženou hlavou se dal na odchod. Rád lidi překvapoval.

David povytáhl jedno obočí. Syd mluvil italsky? Nepředpokládal, že by jej chtěl šokovat tím, že umí cizí jazyk, spíš měl takový neblahý dojem, že se ve svém alkoholovém opojení přepnul a začal na něj italštinou mluvit sám. Měl jí poslední týdny plnou hlavu.

Pokrčil rameny, bylo to jedno. Za to, že se sám dál vzdělává, se přece stydět nemusel. Když s tím ale Syd začal, David neodolal a chytil se – popřát hezký zbytek pobytu mu přišlo příjemnější v italštině.

„Ti auguro un piacevole soggiorno, arrivederci."

Vešel do kuchyňky a úlevně si sedl na jednu ze židlí. Bylo horko, ale alespoň tam nesvítilo to pekelné slunce, jež ho zbavovalo posledních sil, které ještě měl.

Konvice dovařila vodu a mikrovlnka cinkla. Málem se spálil, když z ní bagetu vytahoval, a potichu si nadával, že se ještě víc zmrzačí, než už to stihl noc předtím.

Těšil se domů, na pohodlí svého bytu. Na svůj klid, na svou samotu, kdy si bude moci pustit muziku, kterou má rád, číst knihy a učit se na zkoušku, aniž by mu do toho někdo kafral.

Napil se kávy a slastně přivřel oči. V té chvíli do místnosti vešla jeho profesorka.

„Dobrý den, Davide."

Trhl sebou, nečekal, že ho někdo osloví, a po setkání se Sydem si naivně myslel, že dnes už nikoho z Valentových nepotká.

„Zdravím vás, paní profesorko," odpověděl na pozdrav a už se zvedal, že si kávu s bagetou půjde dojíst do chaty.

„Počkejte ještě, nechci vás rušit u… ehm, snídaně, ale potřebovala bych s vámi nutně mluvit," řekla přísně, až měl David pocit, že se vrátil o deset let zpět.

Znovu si tedy sedl a udělal místo na stole, aby si i profesorka na něj mohla položit svou svačinu.

„Nebudu chodit okolo horké kaše. Servác, můj syn, však už se znáte, by potřeboval pomoct s češtinou… Tedy, ehm, potřeboval by doučování," nadhodila opatrně a bylo vidět, že jí tato žádost není příjemná.

„Jste jedna z nejlepších profesorek českého jazyka na Karlovce, proč o to žádáte mě?" zeptal se David.

„Učíte, že ano?"

„Samozřejmě," podivil se její otázce. Měl dojem, že její manžel jí už stihl říct, že profesor před ní sedící je třídní učitel jejího syna. Byl to přece jen on, kdo se s ním už dvakrát setkal na třídních schůzkách, a nepochybně ho zahlédl i tady. Syd by se nejspíš o tomto nezmínil. Jak blonďák pochopil, moc spolu s matkou nekomunikují.

„Totiž, asi už jste Serváce trošku poznal za těch pár dní. Je to s ním složité a se mnou nechce spolupracovat. Znáte to, jsem rodič, kterého je nutné ignorovat, pubertální hormony s ním mávají ze strany na stranu, ale vy jste cizí a máte k němu věkově blíž, vás by třeba mohl poslouchat. Zaplatím vám to, nemusíte mít obavy," prosila jej dál. Teď už měl David naprostou jistotu, že matka nemá tušení…

„Je mi líto, ale budu muset odmítnout. Znám se s vaším synem líp, než si myslíte. To já jsem jeho učitel češtiny a já jsem ho odmítl nechat projít. Nebudu se pídit po tom, proč vám váš manžel nic neřekl, je to vaše věc, ale pravda je taková, že mě váš syn nenávidí, z pochopitelných důvodů. Nemá ke mně důvěru a odmítá jakoukoliv pomoc z mé strany už dlouhé měsíce. Netušíte, kolikrát jsem mu doučování nabídl, závěrečný test psal nadvakrát – připouštím, jednou nad ním seděl v teplotách, ale k tomu druhému jsem mu dokonce naznačil, čeho se konkrétně bude týkat. Stejně to ignoroval. Nechci ho potápět, ale nechci být ani jako profesor Bouček, který se ho chtěl jen zbavit, aby mu nezůstal znovu v prváku. Pochopte, já jsem to musel udělat. Jistě, mohl by mi být ukradený, mohl bych ho nechat vesele proplouvat se čtverkami, ale za dva roky nebudu v maturitní komisi sedět jen já a pak už bude pozdě. Neprojde a tím pádem se nedostane na vysokou, a to myslím nikdo z nás nechce. Najděte mu však někoho jiného. Snad už chápe, že mu hoří koudel u zadku. Upozorňoval jsem ho na to celou dobu, nevěřil mi. Na druhou stranu – Syd má skvělou paměť, řekl bych až nadprůměrnou. Kdyby jen trochu chtěl, literatura by pro něj nebyla problém. Ale pokud nechce, já nenadělám nic, bohužel. Potkali jsme se den před jeho testem a já jsem mu řekl tři termíny, kterých se bude týkat. Ty si zapamatoval a také je jako jediné spolu s jednou další primitivní otázkou napsal… To ale na čtverku nestačilo," zakončil svůj monolog David a svým způsobem mu bylo své profesorky líto. Netušila vůbec nic. Seděla jako opařená a vstřebávala informace, které měla dávno znát. To, že nebyla schopná chodit na třídní schůzky a posílala za sebe manžela, za to David nemohl. A předpokládal, že to v jejich rodině nebude tak báječně šlapat, jak navenek ukazovali. Tahle anamnéza nefungujícího manželství mohla Syda taky ovlivňovat a utvářet jeho názory na svět. Do toho ale David nechtěl a ani nemohl nijak zasáhnout.

Profesorka Valentová se však brzy vzpamatovala a odmítala se vzdát jediného stébla, kterého se mohla chytit.

„Překvapil jste mě trochu, proč jste mi to neřekl hned?"

„Já jsem netušil, že to nevíte, je mi líto. Asi mě teď pošlete do háje, že vašeho syna tak drtím, ale já si za tím stojím – kvůli jeho budoucnosti…"

„Nedávám vám nic za vinu, vím, jaký Servác je a jak se staví k učení toho, co ho nezajímá, přesto jste teď nejspíš jediná jeho naděje, aby v srpnu tím reparátem prošel."

„Popravdě, po tom včerejším fiasku jsem chtěl dnes odjet."

„Oh ano, je mi líto, co se stalo včera, chápu, že vám asi není nejlíp. Nemusíte se bát, já vás neodsoudím, že nejste heterosexuální. Přiznám se, že jsem si to kdysi dokonce chvíli myslela po přečtení jedné vaší práce. Měl jste v ní dost kontroverzních myšlenek vztahujících se k tomuto tématu sexuality, ač byly naznačeny jen nepřímo. Ale stejně by byla škoda teď odjet… Kde jinde léčit zlomené srdce než v lůně přírody."

„Nemám zlomené srdce, jen sebevědomí. Včera váš syn zjistil, že jsem gay. Netuším, nakolik bude vůči mně tolerantní, vzhledem k tomu, jaký spolu máme vztah, a jestli bude držet jazyk za zuby ve škole. To není taky zdaleka všechno. Včera mě našel opilého na pláži a já se musím přiznat, že absolutně netuším, co všechno jsem mu navykládal. Pokud ke mně někdy měl aspoň ždibec úcty a byl schopen mě respektovat, tak po tomto už jsem rozhodně skončil. Alespoň co se týče soukromí. Nemám zapotřebí poslouchat, že jej obtěžuje jeho teplý profesor – ne, paní profesorko. Vás si vážím, to sama víte, ale se Sydem by to teď byla naprostá ztráta času. Moje i jeho."

„Vím, že je to pro vás těžké. Chápu, jak jste se musel cítit, ale věřte mi, on není takový ignorant, jak se snaží ukazovat světu. Jen to zkuste, třeba dva dny, opravdu to nechci zadarmo, zaplatím vám to…"

„Já od vás nechci peníze, stačí mi, když mě studenti alespoň trochu respektují a sem tam poslouchají, co jim chci do těch hlav nalít. Syd nedělá ani jedno."

„Já to vím, ale teď je jiná situace, to přece chápete. On musí postoupit do dalšího ročníku!" řekla už téměř zoufale, ale pak se jí v očích zalesklo. „Davide, kolikrát já jsem vám odpustila, když jste mi poslal vaše práce pozdě? Řekněte! Ty vaše pozdní příchody na přednášky… Taky jste nebyl svatý, a to už jste byl na vysoké. Nemusela jsem to dělat, ale přesto jsem vás nepotopila."

„Tohle je vydírání!" zamračil se naoko David.

„Ano, to možná je," pokrčila rameny, „zkuste to s ním. Jen dva dny, pokud to nepůjde, už vás tím nebudu obtěžovat."

David si protřel obličej. Stále mu nebylo dobře, a ten nátlak… nebyl schopen to své profesorce odmítnout. A taky v tom nechtěl Syda nechat. Věděl, že bez pomoci se gramatiku sám nenaučí.

„Dobře, ale jen proto, že jste to vy."

„Díky, Davide, věřím, že vy to dokážete," poplácala jej po rameni a už chtěla opustit kuchyňku, když ji blonďák zastavil.

„Počkejte ještě, rád bych se na něco zeptal. Netrpí váš syn nějakou formou poruchy pozornosti nebo učení? Dyslexie, ADD, ADHD, poruchy autistického spektra? Nemá diagnostikované nic z toho, co bych já měl vědět?" přimhouřil oči a zadíval se na profesorku, která rázem zneklidněla. Nejistě zakroutila hlavou.

„Ne, nic takového…," řekla nervózně a najednou nevěděla kam s očima.

„Dobře… tak se zatím mějte. A pozdravujte muže," neodpustil si rýpnout David a zkoumavě ji pozoroval, jak opouští kuchyňku.

***

Odpoledne už Davidovi bylo mnohem líp a po dalších dvou hodinách spánku, které nutně jeho tělo vyžadovalo, znovu nacházel svou sebeúctu a jistotu.

Oblékl si jen plavky a rozhodl se dát si do těla. Plavání byl pro něj neskutečný relax, při kterém se výborně přemýšlelo nad problémy, které většinou po této činnosti vzala voda.

Tak tomu bylo i dnes. Čím víc přemýšlel nad minulým večerem, tím více chápal, že se trápí naprosto nesmyslně. Ať udělá Syd cokoli, ať ho jakkoli pohaní, on to ustojí se ctí a s hlavou zdviženou. Tak jako vždycky. Uměl se bránit jako malý kluk, proč by to nedokázal jako dospělý sebevědomý muž. Když už se stalo a jeho tajemství vyšlo na světlo, postaví se k případným útokům čelem. To, co jej celou dobu včera tak děsilo, už mu najednou nepřipadalo tak příšerné.

Plaval snad hodinu v kuse, když zjistil, že ho bolí celé tělo, které si už bralo ze zásob tuku a způsobovalo nemalé bolesti svalů. Jedna bageta na zasycení a doplnění energie před námahou rozhodně nestačila a on se nemínil začít topit, kdyby dostal křeč. Doplaval tedy ke břehu a uviděl kousek od svého stanoviště s ručníkem profesorku Valentovou, kterak s nelibostí pozoruje vodní plochu. Podíval se také, co jí ta nebohá hladina udělala, že se na ni tak mračí, a nedaleko od nich zahlédl Syda na prkně. Stál na něm naprosto jistě, se sebevědomím a dokonalými pohyby vyvažoval plachtu, která vůči němu vypadala obrovská. Nebyl daleko, a tak David viděl, jak se mu napínají svaly na rukou, ale také uvolněný sebevědomý úsměv, kterým oslňoval dívky pozorující ho ze břehu. Ucítil bodnutí v žaludku a moc dobře si uvědomil, že tohle nezpůsobil hlad. Zatnul čelist i pěsti a cítil, že mu vyschlo v krku. Napil se vody, kterou měl položenou u svého ručníku.

Co tohle mělo ksakru znamenat?

Stočil pohled opět na vodu a začal analyzovat, proč se jeho žaludek stal terčem žárlivého úderu. Nebylo to poprvé, kdy Syda viděl jen v plavkách, ale teprve dnes se na jeho tělo zadíval jinýma očima. Hodnotícíma, jestli by to drobné, ale pevné tělo stálo za hřích.

Stálo, rozhodně!

V tu chvíli měl však dojem, jako by na něj někdo vychrstl kýbl ledové vody. Nad čím to přemýšlel? Musel se opravdu zbláznit, a whisky, kterou do sebe nalil včerejší noc, mu totálně vymazala zdravý rozum.

Kysele se pousmál. Ten kluk ho jednou dostane do blázince. Vědomě tím, že bude ignorovat snahu ho něco naučit, a pak tady byla nevědomá stránka, o níž se nikdy nesměl dozvědět…

Jenže ten malý protiva zkrátka vypadal báječně, a to, že by ho nejraději ojel, bylo přirozené. Pokrčil rameny a usoudil, že za představy ještě nikdy nikoho neodsoudili, a tyhle zůstanou rozhodně jen v jeho hlavě. Za ty jeho blbé kecy by ještě před tím potřeboval pořádně nasekat na zadek a při aktu roubík do pusy, aby mu nezačal těsně před orgasmem vypočítávat rychlost spermatu prýštícího v první vlně výstřiku.

Pousmál se. Věděl o sobě, že má rád trochu tvrdší sex, jenže představa svázaného bezmocného Syda vysílala signály do nepatřičných míst, které se začaly plnit krví, a místa v šortkových plavkách začalo kvapem ubývat. Štěstí, že si nevzal klasiky. Měl by toho nechat, než mu ztvrdne natolik, že si toho všimnou i ty holky, které sedí kousek od něj a slintají nad Sydem.

Na rozdíl od nich, on se uměl ovládat. Ocas mu definitivně sklapl ve chvíli, kdy uslyšel známý hlas jeho bývalé profesorky.

„Davide? Nerozmyslel jste si to, že ne? Zavolám Serváce a domluvíte se. Mohli byste začít už dnes odpoledne," pronesla takovým tónem, že se s ní David odmítal přít. To, že neměl připraveny podklady a vůbec netušil, kde by měli začít, už byla věc, která profesorku nejspíš nezajímala. Jistě, jak pochopil, ona mu zadá téma a nechá ho v tom koupat. Tedy, David nebyl naivní, Syd se v tom rozhodně neplácal, on se na to ani nepodíval. Na to, že je jeho matka profesorka češtiny, byl její přístup rozhodně dost mizerný.

Přikývl, nemělo cenu cokoliv oddalovat, a čím dřív začnou, tím více toho snad dokáže Sydovi nějak natlouct do hlavy.

***

Bylo už okolo poledne, slunce se nacházelo zhruba v polovině své cesty skrz nebe a příjemný vítr čechral hladinu prostorného jezera. Teplo se zdálo tak akorát na koupání, a kdyby se tam s ním nacházela Johana, mimo jiné taky výborná plavkyně, určitě by neodolala.

Syd sám plavání nemusel. Ne že by mu vyloženě vadilo, obecně nemusel většinu sportů, jelikož je považoval za jasnou ztrátu času, a všichni v jeho okolí to věděli, což bylo jedině dobře. Nehodlal se nechat do čehokoli nutit. Ovšem když přišlo na prkno, plachtu a křižování vodních ploch za její pomoci, cítil v sobě adrenalin a zvláštní druh nostalgie, cítil se v ty momenty jako dřív. Než se svět ukázal jako jedno velké debilní stádo.

Ne že by mu jeho minulost chyběla. Nelitoval ničeho ve svém životě, na každou část byl nesmírně hrdý a sám se sebou pak neskutečně spokojený, nehodlal se ohlížet nebo vracet a nehodlal si kdy cokoli vyčítat. Považoval to za extrémně stupidní. Ale když stál na prkně, ve vlasech mu prokluzoval vítr a on mohl vnímat a pozorovat tichý obdiv, který vyvolával, byl spokojený. Dřív takovou pozornost miloval, stejně jako dnes, byť lidmi, kteří mu ji prokazovali, nyní dost opovrhoval. Ale úsměv mu to nesmazalo.

Na vodu se dostal i toho dne. Dokud se teprve blížil k jezeru, mohl si všimnout dlouhonohé blondýnky, již balil minulého večera, a moc dobře si uvědomoval, jaký dojem na ni dělá. Tělo měl pevné a štíhlé, opálené sluncem, na němž poslední dny trávil čas. Jeho koníček nepěstoval svaly, jaké měl třeba jeho profesor, rozhodně ale nelitoval. Postavě, jakou měl on, se perfektně hodil vzhled, jakým disponoval. Byl si tím jist. Nehodlal podrývat své sebevědomí.

Krom této slečny našel na pláži spoustu dalších. Některé se mu líbily méně a některé více, obdivné úsměvy ovšem přijímal rád od kohokoli, a jakmile se dostal na vodu, hodil tohle všechno tak jako tak za hlavu. Při své zálibě nevnímal nic a nikoho, hlavou mu létal vítr, čísla, fyzika, která mohla za plynulý pohyb.

Bohužel, každá podobně klidná chvilka byla vždy předurčená jednou skončit – a to pro něj nastalo v momentě, kdy zaslechl pištivé volání vlastního jména.

„Serváci, pojď sem za námi!"

Jeho matka byla dokonalou herečkou a ještě lepší ovečkou společenského stáda. Vždycky upravená, schopná vytvořit pro sebe samu miliardu nejrůznějších povah, které před lidmi střídala, ať už aby se jim zavděčila, aby získala, co chtěla, nebo aby si zkrátka procvičila své teatrální schopnosti. Tím vším černovlásek hluboce pohrdal, sám si zakládal na neměnné povaze a stání si za svými názory, které si matka naopak podkopávala. Byl to jeden z důvodů, proč si nikdy nemohli rozumět.

Když se tehdy zadíval do její tváře, mohl si všimnout, jak se držela, aby na něj volala překvapivě mile. Odpověď, proč měla něco takového zapotřebí, se ukázala vzápětí – nedaleko stál jeho profesor, měřil si ho pohledem a jako vždy se snažil působit neotřeseně, vyžadoval respekt. Byli si se Sydovou matkou dost podobní, když se muž snažil hrát si na ještě většího pitomce, než už byl.

Nechtělo se mu, nakonec však prkno otočil a přece jen zamířil ke břehu. Dal si na tom záležet, věděl o svých kvalitách a hodlal je prodat nejen před slečnami, ale i před svým profesorem. Svým vlastním způsobem bylo překvapování blonďáka celkem zajímavou hrou, což bylo samo o sobě fascinující – povětšinou když byl někdo tupec, neměl zapotřebí s ním cokoli dělat. Tenhle chlap měl výjimku, jeho tupost byla… snesitelná, a v rámci možností vcelku zábavná. Na rozdíl od té matčiny.

„Serváci, tady jsi. Máš už naučeno? Nepamatuji se, že bychom spolu projeli dnešních patnáct stránek," pozvedla obočí.

„Paměť ti slouží," odvětil on zcela klidně, za což mu udělila pohled slibující pomalou, mučednickou smrt, hned co zmizí publikum. Žádná způsobná ovečka by si nikdy nedovolila takový skandál, moc dobře si to uvědomoval. Zakládat na matčině stupiditě bylo celkem snadné.

„Pana profesora Richtera už znáš, jak jsem se dozvěděla."

Rty roztáhl v úsměv, pohled přemisťuje do Davidových očí. Ne že by se noc předtím dozvěděl něco extra závažného, moc dobře si ale uvědomoval, jak jej profesor nyní vnímal. Bylo to stupidní, dokazoval tím, jak málo Syda vlastně znal. Rozhodně to nebylo tak, že by černovláskovi tohle neoprávněné shazování vadilo. Bylo to hloupé. Vlastně to byl Richter, kdo strádal, přicházeje o Sydovu úžasnou společnost. To byl ale jeho boj. A Syd mu ho nepotřeboval ulehčovat.

Věděl, že si při onom podivně vyřčeném znáš i David představí minulou noc. Jeho reakce byly fascinující, přestože nepodložené ničím inteligentním.

„Bude tě doučovat. Žádné ale! Dobře víš, jak na tom jsi, za žádnou cenu nechci, abys…," chtěla pokračovat, opravdu chtěla a Syd si byl jist, že pro něj měla připravený dlouhý monolog na téma jeho neschopnosti a nutnosti proklouznutí dalším ročníkem. Visely na nich pohledy snad všech lidí okolo. A v ten moment se Syd zářivě usmál.

Dokázal si dát dvě a dvě dohromady, ještě než ostatní jeho věku zjistili, že existuje něco jako čísla. Nedělalo mu problém spočítat si, jaké měl šance. Ne že by potřeboval prolézt, chyběla by mu Johana, ale jinak mu bylo vcelku ukradené, kde další rok stráví. Jazyk mu nešel a on se ho učit odmítal. Jenže jestli měl na výběr strávit léto buď s matkou, nebo s Davidem, volba byla jasná.

Nebylo to tak, že by se s ním hodlal učit. Nedokázal vnímat nikoho, otázka byla pouze, koho bude moct testovat, s kým si hrát. A Richter byl daleko zajímavější pozorovací subjekt než jeho nudná matka.

„Jistě, žádný problém."

Zalapala po dechu. Byl si jist, že i David by zalapal po dechu, kdyby se nesnažil působit tak nad věcí, a všichni posluchači přesunuli své zvědavé pohledy na překvapenou ženu. Jeho úsměv se ještě rozšířil. Bylo to to nejlepší, co v dané situaci mohl udělat, a překvapení, které mohl spatřit v očích všech kolem, jej těšilo snad nejvíc. Byl sám se sebou spokojen.

David netušil, jakým kouzlem ho matka přesvědčila a co zase hraje za hru. Tušil však, že mu jeho doučování nechá pěkně sežrat. Netrápilo ho to, pokud se nebude snažit, pošle ho ke všem čertům a odjede. Pokud ale konečně pochopil, v jakých sračkách se topí, možná si dá říct.

„Dobrá. Ve čtyři před mou poustevnou," prohodil a s přáním hezkého odpoledne odkráčel směrem k chatám. Cestou přemýšlel, jak zvládne do Syda nacpat učivo od třetí třídy za pouhý měsíc a půl. Bude to muset osekat, jak jen to půjde. Spousta věcí se už po středoškolácích nechtěla zkrátka proto, že bylo naprosto pochopitelné, že je určitě zvládali.

***

Tři minuty před čtvrtou se dveře otevřely. Syd se ani neobtěžoval klepat. David zvedl oči od počítače a beze slova pokynul, aby se posadil.

„Syde, mám tu pro tebe připravená dvě témata, která bych byl rád, kdyby sis nastudoval sám. Tolik času nemáme, abych ti přednášel o literatuře. Ta témata jsou velmi, velmi osekaná, jen potřebuji, abys měl aspoň ponětí, o čem je řeč, když se tě zeptají na literaturu daného žánru. Takže prozatím romantismus plus literatura národního obrození. Vytiskl jsem ti to v recepci, ale klidně, pokud to pro tebe bude příjemnější v mobilu, ti to budu posílat na mail. Jen si to, prosím, přečti," hodil na něj psí pohled, načež se nesetkal moc s pochopením. Už dopředu tušil, že tohle bude nejspíš marná snaha.

„Teď bych však po tobě potřeboval, abys mi přečetl nahlas tento kousek textu z Kroniky české a následně ho přepsal," poprosil jej a vložil mu do ruky list papíru se třemi odstavci.

Syd se na něj zadíval jako na malomocného, ale David na něj kývnul, ať čte. Nikdy ho neslyšel číst, netušil, nakolik nebo jestli vůbec má nějaký problém. Ale zjistit to potřeboval, aby věděl, jakou cestou se s ním má vydat dál.

Černovlásek měl v tu chvíli jasno – jeho profesor se sice dokázal chovat vcelku přijatelně, teď se ale rozhodl smazat všechny plusy pro případ, že by si za minulou noc nějaké nasbíral. Bohužel pro něj, jeho matematika nebyla nijak zářná a zase tolik vynaloženého úsilí ke zbavení se vlastních kladů rozhodně nepotřeboval.

Věnoval mu poslední ironický pohled, než vzal do rukou papír. Nenáviděl čtení, vždycky ho považoval za naprostou ztrátu času, a kdyby nebylo ignorantů v pedagogicko-psychologické poradně, byl si jist, že by se podobným aktivitám vyhnul. Zjistil si dost na to, aby si uvědomoval vlastní poruchu – na kterou byl ovšem, jak jinak, patřičně hrdý – a kdyby se ti tupci obtěžovali vyšetřit ho správně, nebylo možné jeho dyslexii neodhalit. Jenže to se nestalo, papír na potvrzení čehokoli neměl a byl tak nucen provádět všechny podobné hlouposti bez špetky vyššího smyslu.

Zadíval se na text, stalo se ale něco, co přece jen neočekával. Naposledy četl začátkem školního roku, kdy měl za úkol přednést před suplující profesorkou vlastní slohovou práci na jakési stupidní téma, které jim David zadal – tehdy co nepřečetl, to si domyslel za pochodu. Matematiku si pouštěl ve videích a jejich popisky už nějak rozluštil. Jenže tohle byl blok malých písmenek, která jako by se mu před očima zatočila, slova nedávala smysl. Od svého úrazu viděl v psaném textu jiná písmena, než tam skutečně byla, častěji než předtím, ani tehdy to ale nebylo tak hrozné.

Ta káča z poradny měla k vlastnění mozku skutečně daleko. Jestli on nebyl dyslektik, tak nikdo.

„Roku toho," začal, jakmile rozluštil první slova, další jej ale zarazilo. Bylo tam moc písmen, identifikoval by to jako Václava, po bližším přezkoumání, ale to písmeno navíc nedávalo smysl. „Vá…clav, král, od… rál? Odral si – se na velká – velké – vlké…." zarazil se. Nešlo to. Už tak četl pomalu a neohrabaně, ta slova spolu neseděla. „Nejde to. Ten text nedává smysl."

Nestyděl se za sebe a své schopnosti, byl plně přesvědčen o vlastní pravdě a čekal, jak se vyjádří jeho profesor. Nehodlal pokračovat, čtení bylo jednou z těch stupidních věcí, které nevyžadovaly špetku logiky a zdravého myšlení. Toho se on účastnit nemusel.

David nic neříkal, jen analyzoval v hlavě, co teď slyšel. Rozhodně to bylo hodně špatné, ačkoliv chápal, že i pro mnohé lepší studenty byl text nepochopitelný a špatně čitelný. Otočil se za sebe a vzal svou rozečtenou knihu.

„Zkus mi přečíst anotaci této knihy," požádal.

Syd se na knihu zadíval a otevřel ji na první straně.

„Anotaci, Syde. Víš, co je to anotace?" zeptal se, ale když viděl, že jeho student nemá zdání, co se po něm chce, začal vysvětlovat: „Zjednodušeně řečeno: stručná charakteristika obsahu knihy, dokumentu, seminární práce a jiných s případnými údaji o autorovi. V knize bývá na přebalové záložce, na zadní straně obálky nebo na rubu titulního listu. V našem případě zde…," ukázal mu text, který po něm chtěl.

Tentokrát to dopadlo trochu lépe, nicméně rychlost a časté záseky neodpovídaly znalosti čtení, které by měl zvládat student druhého ročníku střední školy. Takto mohl číst žáček druhé třídy.

David si promnul strništěm zarostlou bradu a řekl si, že zkusí ještě poslední test, který si pro něj nachystal, než se ho zeptá. Možná, že o své poruše ani nevěděl.

„Máš ponětí o obsahu toho, co jsi teď četl? Zapamatoval sis informace, které ti anotace dala?"

„Netuším, o čem je řeč."

David si tiše povzdechl. „Zkus mi přepsat první tři věty toho textu. Není to diktát, text máš před sebou, kontroluj si to."

Profesor mu dal čas, nechtěl, aby to uspěchal. A tak se sám ponořil do přemýšlení, jak to se Sydem bude dál. S největší pravděpodobností není schopný si zapamatovat psaný text, protože jeho soustředění se upíná jen na to, aby ho vůbec dokázal přečíst. Tohle už ale museli poznat na základní škole. Copak ti učitelé a vlastně i matka neviděli, jaké má problémy? Měl to vidět i on. Jenže tyto věci se řeší mnohem dřív, a když mu na začátku roku začalo připadat divné, že Syd neovládá ani základy, nakoukl do jeho osobních záznamů. Nic tam však nenašel, tudíž se po tom ani dál nepídil. Bral ho jako studenta beze všech těchto anamnéz.

Podíval se na něj a viděl soustředění v jeho tváři. Byla to docela novinka. Opravdu se snažil. Přesto, když po pár minutách dostal David papír do rukou, zjistil, že ani přes vizuální pohled na text nedokázal Syd přepsat těch pár slov úplně bez chyb.

„Syde, neposlali tě na základní škole do pedagogicko-psychologické poradny? Nebo nenavštěvoval jsi klinického psychologa? Já jsem si jistý, že máš dyslexii, určitě už jsi o této poruše slyšel. Nemá matka doma nějaké zprávy z těchto institucí? Pokud ano, nemusíš se za to stydět a hodně by nám to oběma pomohlo v dalším ročníku…"

Celá situace, do níž se dostávali, byla až příliš groteskní. Příliš stupidní. A asi proto Syd neodolal a rty se mu stočily do velkého, pobaveného a značně ironického úsměvu. Poslední tři úkony čekal, co si David vyvodí, fascinovalo ho, jak dlouho to trvalo. Na jinou stranu, jeho stupidní matce nedocházely byť základní věci o něm samém dodnes.

Měl snad David dojem, že by se za kteroukoli část sebe sama styděl? Kdyby měl to stupidní potvrzení psycholožky, strčil by to pod nos snad všem, které by potkal. Byla by to výhoda a vysvobození ze všech debilních, nelogických úloh, do kterých ho tlačili. Nenáviděl čtení, nenáviděl psaní, neviděl v nich žádný smysl. Dyslexii nepovažoval za poruchu, byl na ni nanejvýš hrdý.

„Rozhodně se za nic nestydím, jsem si stoprocentně jistej, že dyslektik jsem. Nemusíš mi to vysvětlovat, sám o tom vím dost, v poradně jsem byl, testama jsem si prošel. K mojí smůle baba, co se mnou ty testy dělala, měla znalosti ještě nižší než matka, takže nejspíš na nic nepřišla. Tehdy to teda nebylo tak jasný jako teď, myslím, že jsem i přečetl pár knih, což její stupiditu samozřejmě neomlouvá," nadhodil nonšalantně. Na rtech mu stále pohrával ten ironický úsměv, který se vracel, kdykoli na ni vzpomínal. Tehdy se tvářila, jako by mu vážně rozuměla, a on byl ještě dítě. Netušil, jak stupidní jsou všechna stáda a všichni doktorce podobní.

Davida jeho slova překvapila. Něco se mu však nezdálo. Dyslexie se nezačne projevovat až v pubertě. V takové míře, jakou vidí u Syda, už to snad musely poznat i učitelky ve školce. Ne že by měl o psychologických poradnách nějaké slavné mínění, přesto snad ta ženská musela hned po první větě poznat, že úplně všechno v pořádku není, a trochu víc do hloubky se jím zabývat. Chápal, že vidět dítě dvě hodiny jednou za dva roky asi není žádná hitparáda a těžko se soudí, ale oni přece na všechno mají ty svoje tabulky. Tvrdil, že to tenkrát nebylo tak jasné jako dnes?

Chvíli jen potichu seděl a přemýšlel. Musel se na jeho doučování připravit úplně jinak, a hlavně si musel promluvit s jeho matkou. Otec sice chodil na třídní schůzky, ale David předpokládal, že to tak nebylo vždycky.

„Existuje nějaká kniha, kterou by sis rád přečetl?"

Černovlásek pouze povytáhl obočí a chvíli Davida sledoval hodnotícím pohledem, což vydalo za všechna slova, která by mohl říct. Už jen ten nápad se mu zdál nanejvýš stupidní.

„Budeš muset začít číst, každý den aspoň deset minut nahlas. Musíme dojít do stádia, kdy začneš vnímat text, který jsi přečetl, jinak se nikam neposuneme. Tohle už mělo přijít dávno, na základní škole, ale stále ještě není pozdě. Pak se zaměříme na základy gramatiky a zbytek času zkusíme probrat to, co bys měl jako druhák vědět. A bonus, se kterým jsme ani jeden nepočítali, literatura. Sám se ji nenaučíš, takže ti o ní budu vykládat stejně jako ve škole, ale tentokrát mě budeš vnímat! Musíme rozebrat knihy, které bys měl mít letos přečtené, protože to bude nejspíš jedna ze zásadních otázek u reparátu," pronesl a promnul si čelo. Nedovedl si představit, jak to všechno zvládnou za měsíc a půl. Bylo to nemožné. Musel se dobře rozmyslet, co bylo nejdůležitější, protože tak jako tak nemělo smysl zahltit Sydovi hlavu. Jen ty nejdůležitější základy – ať projde dál. Příští rok už si pohlídá, aby měl v ruce papír, kterým se mu všechno zjednoduší.

„Dneska už tě nebudu trápit, zase zítra. Jestli ti to vyhovuje ráno, byl bych asi raději. Odpoledne chceš mít klid a já taky."

Syd jen přikývl a rychle se vypakoval z chaty.

***

David si povzdychl, otevřel počítač a všechnu látku, kterou měl připravenou na další dny, začal přepracovávat. Po hodině měl hotovo a rozhodl se, že se ještě podívá na svůj projekt, který psal na zkoušky z italštiny. Nemohl se však soustředit, a tak notebook zaklapl a přemýšlel, že by s profesorkou měl mluvit co nejdříve. Potřeboval mít nějaký plán a docela by ho zajímalo, na co vlastně v té poradně přišli.

Nějaké vyrozumění posílají vždycky. Třeba si profesorka Valentová vzpomene.

Posbíral po chatě špinavé oblečení, protože zjišťoval, že brzy nebude mít co na sebe, a zamířil s ním do prádelny. Než se vypere, mohl by to s jeho matkou probrat.

„Paní profesorko, potřeboval bych s vámi mluvit," oslovil ji, když ji našel sedět a slunit se před jejich srubem, „bude to asi na delší chvíli, udělám nám kávu."

„Ale jistě, jak to Servácovi jde?"

„Abych pravdu řekl, moc nejde, a proto bych od vás potřeboval nějaké informace. Syd mi říkal, že na základní škole navštívil párkrát pedagogicko-psychologickou poradnu. Já bych vám rád věřil, že u něj nenašli žádnou poruchu, ale já sám je pozoruju celý rok. Nejsem psycholog ani odborný pedagogický pracovník, ale učil jsem na základce a v mé třídě bylo dokonce několik žáků s obdobnými problémy s učením, jaké pozoruji u Syda. Na začátku školního roku jsem měl v rukou jeho záznamy a čekal jsem, že tam něco najdu. Žádné dokumenty z poradny jsem však nenašel, tím pádem jsem to pustil z hlavy. Na střední škole já nejsem povinen toto hlídat. Když podklady nemám, beru jako fakt, že dítě je naprosto schopno se přizpůsobit učivu. A teď mi upřímně řekněte, co ve zprávách z PPP bylo," řekl dost tvrdě, protože když se jí podíval do tváře, bylo mu jasné, že trefil do černého.

„Ano, máte pravdu, měl tam něco napsáno, ale to bylo na základní škole, tyto věci se věkem přece mění. Myslela jsem, že na tom nebude tak zle, byla jsem u něj smířená, že projde z jazyků se čtverkami. Nikdy se žádný z kantorů po ničem nepídil a Servác to vždycky nějak ustál," pokrčila rameny a přimhouřila oči. Tohle vzal David jako výtku.

„Takže mi tu nedostatečnou, kterou jsem Sydovi nasolil, vlastně vyčítáte. Kdybych viděl, že se aspoň trochu snaží a totálně na to nekašle, taky bych mu ji dal. Třeba se ale kdysi snažit chtěl, třeba to není v jeho lajdáctví. Jenže já musím vědět, z čeho to plyne. Nejsem parchant, který potápí své studenty, ale musím být zásadový, jinak bych se sám sobě nemohl podívat do očí. Uznejte, že vy jste mi mé práce odevzdané po deadlinu přijala taky jenom proto, že jsem byl jeden z nejlepších vašich studentů. Kdybych byl mizerný, nerespektovala byste to."

Profesorka pokývala hlavou. „To máte pravdu. Sebevědomí vám ale nechybí."

„Nikdy nechybělo a věděl jsem to o sobě. Pokud byste ty zprávy z PPP čistě náhodou měla u sebe, třeba v mailu nebo v notebooku, který tu máte, byl bych vám velmi vděčný, kdybych je mohl vidět. Ty informace by mohly mně, ale hlavně Sydovi hodně pomoci…"

„Mám všechny dokumenty naskenované v počítači, najdu to," řekla, ale její tvář byla plná nevole.

„Tak to běžte zkusit hned teď, rád bych to probral co nejdřív, protože jestli mám pravdu, tak už včera bylo pozdě."

Valentová se neochotně zvedla, bylo vidět, že rezignovala. David nechápal, o co jí šlo. Pokud Syd v těch zprávách nebude mít napsaného nic zásadního, proč by je skrývala, ale pokud ano, což předpokládal, pak nechápal, jak vysokoškolský pedagog může zamlčet tak podstatné informace. Copak jí nedošlo, jak mu tímto ztěžuje život?

Do toku myšlenek mu pípl mobil.

Email:

Bez předmětu, jen tři soubory PDF.

Otevřel je a v rychlosti prolítl. Nevěřil svým vlastním očím. Jak mohla toto všechno tajit? Měla dojem, že to se mávnutí kouzelného proutku po nástupu na střední změní?

V té chvíli už přicházela i ona. Ve tváři jí viděl skrývaný vzdor, který tak dobře znal u Syda. To však Davida neodradilo.

„Můžete mi vysvětlit, proč jsem tyto papíry neměl v rukou hned, jak jsem ho začal učit? Měly být ve škole už ve chvíli, kdy Syd nastoupil do prváku. Zjistila jste si vůbec o tom něco? Dovedete pochopit, co znamená čeština pro dítě s dyslexií, dysortografií a do toho všeho ADD? Předpokládám, že na základní škole měl individuální vzdělávací plán, proto ji dokázal zvládnout. Ale měla jste dohlédnout, aby ho před nástupem na střední přešetřili a měl tyhle zprávy i pro střední školu. I tam by měl naprosto odlišný přístup všech učitelů, hodiny navíc, i další zvýhodnění. Já jsem sice jeho dyslexii poznal, ale i kdybych mu chtěl sám od sebe pomoci, bez podkladů z pedagogicko-psychologické poradny a následného vytvoření IVP toho mnoho dělat nemohu, a to vy víte! Vysvětlete mi, proč jste toto tajila!? Uvědomujete si, jak moc jste mu všechno znesnadnila? Všechno mohlo být dneska jinak. On sám za ta léta mohl mít k učení češtiny a dalších předmětů, které mu nejsou tolik blízké, úplně jiný přístup, pokud by se mu vyšlo vstříc. Jak je možné, že jste si tohle jako pedagožka neuvědomila a nechala ho v tom tak tápat? Vy nemáte tušení, jak to všechno pro něj musí být složité! Nedivím se, že to vzdal, a můžete za to jenom vy! Kdybychom měli teď něco aktuálního v rukou, pomohlo by to i u tohoto reparátu. V příštím školním roce mu udělejte přešetření, ať má škola podklady a možnost utvořit IVP, ale na tento pekelný reparát už asi nic nevyřídíme – za měsíc, přes prázdniny," promnul si kořen nosu a zatnul pěsti. Byl na ni opravdu naštvaný. Kdyby to byla selka z kravína, která o psychologii a učení nic neví, ale je to vysokoškolská profesorka! To se opravdu tak styděla za to, že je její dítě téměř neschopno se naučit humanitní předměty? Raději to tutlala, aby snad neměla ostudu? Nechápal, ale naštvaný byl pořádně.

„Jestli ještě po tomto monologu máte zájem o to, abych mu dál pomáhal, udělám to pro něj, protože on za chyby matky nemůže. Zkusím je alespoň trochu napravit a vy mi slibte, že příští rok uděláte nápravu. Syd je sice dospělý, ale nepředpokládám, že by si to zařídil sám. Pakliže mě pošlete do háje, já už nebudu moct dělat vůbec nic. Dobře víte, že zkoušející komise se skládá z více lidí a já jako jeho učitel tam moc vliv mít nebudu. A co u maturit? Tam je podplatíte? Nebo ho nějak na matfyz protlačíte bez maturity? Jak si to do budoucna představujete?" David byl rozčilený čím dál víc, jak mu svými vlastními slovy docházely zločiny, které jeho matka napáchala. Měl chuť ji uškrtit. Ona se začala nadechovat, snad aby se obhájila, ale David na to neměl náladu.

„Ne, neříkejte teď nic. Já si vaši případnou obhajobu vyslechnu, až vychladnu. Jsem rozčílený a právem. Jestli zítra za mnou Syd nepřijde, budu vědět, jak jste se rozhodla," zamračil se, sebral hrnek s kávou a chtěl odejít.

Ona se však nechtěla vzdát a chytla ho za rameno.

„Co tady na mě vřískáte? Jak si dovolujete zpochybňovat mé rozhodnutí! Vy! Zrovna vy, kterého jsem držela čtyři roky nad vodou!"

„Tohle teď nevzpomínejte. Teď jsme si rovni. Jsem učitel zrovna jako vy."

„Ne, to nejsme, já jsem profesorkou na nejprestižnější univerzitě, kdežto vy jen podřadný učitel na střední."

„A tím jsem horší, nebo co? Je štěstí, že učíte na vysoké. Kdybyste měla učit puberťáky, netuším, jak by to dopadlo. Nedokážete pomoct ani vlastnímu synovi, přestože cesta, jak mu ulehčit studium, existuje."

Víc se s ní bavit nemínil a jen doufal, že bude rozumná a nebude kvůli své domýšlivosti a zbytečné hrdosti topit kluka. Sám z ní celou dobu cítil, že je v koncích, ta zoufalá žádost o doučování to dokazovala, a také proto mu ty zprávy nejspíš poskytla. Možná se neměl nechat tak unést. Nicméně za svým názorem si stál.

***

V průběhu jejich konverzace nemohl ani jeden z jejích aktérů tušit, jak blízko jim byl v ty chvíle předmět onoho rozporu, tiše sedící na schodech vedoucích do podkroví a skrz pootevřené dveře vnímající každé slovo. Vedle sebe měl položený telefon a omlácené, staré desky s matematickými příklady, které s sebou nosil prakticky kamkoli, na rtech svůj typický ironický úsměv. V prstech si hrál s kovovým hlavolamem, střípkem své sbírky, která mu v podobných chvílích pomáhala uklidňovat se. A přece v tom všem bylo cosi dalšího, daleko za hmatatelným opovržením.

Jeho matka nebyla jen stupidní. Tak mohl nazvat Davida nebo dva prváky, se kterými se občas sešel, učitelský sbor svojí průmyslovky a valnou většinu dalších lidí, s nimiž měl tu čest se seznámit. Nebyla ani ultra stupidní, to zkrátka nestačilo. Byla to kráva. Ne svině, to zavánělo jakousi propracovaností plánů, hlubšími myšlenkovými pochody, zatímco ona nad ničím nepřemýšlela. Šla, jak ji dav vedl, hrála svou roli v životním divadle, a to on nepovažoval za známku inteligence. Neměl zapotřebí ji nenávidět, neměl zapotřebí plýtvat na ni jakékoli emoce. Mohla mu být ukradená, a on to věděl. Vlna pohrdání a ledového klidu jako by jej na moment vytrhla z běžných myšlenek a zároveň do nich navrátila. Nemohl popřít, že k ní přece jen cítil cosi nechutného, jaksi slizkého. A pak to bylo pryč.

Zvedl se, odhadoval, že se rozhovor dostal na samý konec, a on ostatně nepotřeboval slyšet nic víc. Vlastní mozkové buňky ho bolely, těžce si uvědomoval, jak náročné bylo zpracovat tolik matčiny snahy nevypadnout z obliby všech jejích známých i neznámých učitelů jeho školy. Byla tak prostá, až to nebylo přirozené.

„Serváci," vydechla šokovaně, když otevřel dveře a bez jediného pohledu věnovaného jednomu nebo druhému prošel směrem ke kopci, na němž si povídával s Johanou.

Posadil se, oči přesouvaje na nejčerstvější stránky svého bloku, a jal se vypisovat vzorce a řešení příkladů, které si našel. Nedělalo mu to problém, nebyl nijak rozrušen. Nezajímalo ho, co si matka myslela a čeho chtěla dosáhnout. Ale na samém konci, když se přece jen našla chvíle času na rekapitulaci, vrátil se mu do hlavy i druhý účastník obsáhlého rozhovoru.

David za něj bojoval? Jak šlechetné.

Vybavila se mu většina jeho slov, vzpomněl si na tón jeho hlasu a hmatatelné rozčilení. A Syd sám si nebyl jist, o co přesně se ten tupec snažil. Zachránit ho? Nepotřeboval zachránit, nepotřeboval falešnou starost. Několikrát mu profesor nepřímo naznačil, že ho nenávidí – to mu nijak nevadilo, bylo mu to celkem jedno. Co mu však vadilo, byla snaha měnit své rozhodnutí, neschopnost zůstat jistojistě stát v určitém přesvědčení. Neměl ho rád, ale chtěl mu za každou cenu vyjít vstříc. Nechtěl ho vidět, ale za každou cenu s ním musel trávit čas. Nezajímalo ho to natolik, aby se pídil po tom, o co Richterovi šlo, i kdyby ho dlouhé měsíce romanticky miloval. Ale za znak inteligence by takové změny nepovažoval.

Další věc, která bezpodmínečně přidávala mínusy na Davidovu stranu, byl způsob, jakým o něm celou dobu bez sebemenších problémů mluvil. Nepotřeboval, aby ho matka hlídala, cokoli mu zařizovala, nepotřeboval od ní vůbec nic od svých třinácti let, kdy jej prvně nechala napospas osudu. Nebyl dítě, o kterém by se David mohl bavit, jako by bylo neschopné. Možná že ostatní jeho věku byli, ale on byl jiný. On uměl přemýšlet.

Nepotřeboval, aby ho matka kamkoli dotlačila. A rozhodně neměla vliv na to, kam on bude a nebude chodit. Bylo jeho rozhodnutí nepřijmout Davidovu nabídku doučování předtím, a bylo jeho rozhodnutí přijmout ji nyní.

Svým způsobem odsuzoval všechnu šlechetnost a srdečnou snahu pomáhat, přišly mu naivní a hloupé. Byla to snaha zavděčit se a snaha získat ve stádě lepší postavení, byla to touha podvědomě ukázat dalším lidem, že byl člověk čistý a neposkvrněný okolní špínou. Ne snaha skutečně pomoct. Byla to další z her, kterou lidé tak rádi hráli, tichá snaha předčít v ní všechny ostatní. A to jej u Davida jedinečným způsobem vlastně zklamávalo, ačkoli méně, než by očekával.

Odložil tužku, zavřel knihu a zadíval se na jezero, desky podvědomě stále svíraje v rukou. Kdysi bývaly tmavě zelené, rádoby kožené, s potiskem čísel a příkladů, které tehdy ani neuměl rozluštit. Nyní by to bezpochyby dokázal, desky byly ovšem odřené a omlácené, zčásti vlivem let a zčásti těžkými dopady na jeho přičiněním omlácenou nemocniční zeď. V rohu, který tehdejší emoce schytal nejvíc, se objevoval černý podklad, stejně jako na pár dalších místech. Většina povrchu byla pořád ještě nazelenalá, s příměsí šedé, za což mohly roky v Sydově vlastnictví, a z čísel toho zbylo velmi málo. Dokázal identifikovat pár odmocnin zhruba veprostřed, příliš slabých, aby rozluštil bližší podrobnosti. Poznal je snad jen proto, že byly v obalu vyryté, chvílemi zřetelné díky správnému sklonu paprsků světla. Na zadní straně se úplně v rohu, navzdory poničení místa samotného, uchovalo malé temné nekonečno.

Nakonec knihu odložil úplně. Čekal, kdy se ozve Johana, jelikož mu na ten večer slíbila brzký telefonát. Později už bohužel neměla čas. Jenže zatím se stále neozývala, snad se u ní pořád nacházela Milena, a tím mu dávala čas vrátit se k myšlenkám.

Celá situace byla vlastním způsobem zvláštní. Stupidně zvláštní. Přestože si David zasloužil spoustu mínusů, donutil Syda se nad všemi vzpomínkami usmát. Ironicky, ale taky pobaveně. Nebylo to proto, že by potřeboval zachránit, nebral to jako záchranu. Nepotřeboval, aby se za něj kdokoli mstil jeho matce. Ale vlastním způsobem to bylo všechno vcelku příjemné.

Sám neměl energii se s matkou hádat, na to to bylo příliš vyčerpávající. V běžných chvílích by kohokoli, kdo se o to pokusil místo něj, považoval za stupidního a nechal jej pokračovat, pakliže v tom viděl smysluplnou zábavu. Nezajímalo by ho to. Ale nyní přece jen pociťoval neznatelný záchvěv zadostiučinění. Ne natolik, aby Davidovi poděkoval. Ale rozhodně natolik, aby se usmál.

David byl tupec. Ale svým způsobem se zachoval… přijatelně…

Konečně se telefon rozezvonil, a tak jej přijal, poslouchaje o dívčině přítelkyni, nových trablích a úspěších. Sám jí pak v rychlosti vylíčil hádku – v prvé řadě bod, v němž zjistil, že měl celou dobu pravdu. Ne že by se chtěl chlubit, že své poruchy odhalil. Ale byl na sebe sakra hrdý.

V ty chvíle mu, aniž by to zamýšlel, pohled znovu sklouzl na staré desky. Svým způsobem pro něj byly neskutečně cenné, přestože si to neuvědomoval, když si je před osmi lety poprvé prohlédl. Bylo to dávno, byl ještě dítě. Byl úplně jiný než nyní. A bylo to to jediné, co jej s minulostí spojovalo.

„Takže se tě zastal? To je roztomilé! Poděkuješ mu?" nadhodila a on si těžce povzdychl. Jeho kamarádka byla stále stejná, jako vždycky. Jen stěží by ji mohl nazvat stupidní. Nebyla. Ale i tak mu to slovo takřka neslyšně sklouzlo ze rtů, což ji donutilo se vesele rozesmát.

***

Dalšího dne se Syd jako vždy probudil brzy. S matkou spolu nemluvili, což bylo převážně jeho přičiněním. Ona sama tedy taky neměla zapotřebí na něj koukat a o cokoli se snažit, snad byla hluboce uražená, k čemuž ji donutily divadelní instinkty a abstraktní emoce. Netušil. Češtináři byli divní a ona byla nanejvýš stupidní. To byla děsivá kombinace.

Snídaně jim pak proběhla veskrze v klidu. Dostavil se i otec, což se moc často nedělo, a netrvalo dlouho, než se s matkou začali hádat. Snad už po milionté se rozhodla připomenout, že neměl zapotřebí byť náznakem jí svěřit Davidovu roli v životě jejich syna, a její manžel sám se nehodlal vzdát. Nadšeně – snad protože tyto hry tvořily nejzajímavější část jejich životů – oponoval faktem, v němž on, přestože byl muž, musel rok co rok docházet na třídní schůzky, zatímco ona na syna kašlala, načež se žena vztekala. Jak řekla, ona si své odbyla, když byl Valentýn v Sydových letech. Po zmínění jména staršího ze synů oba na moment zmlkli – on, protože o něm už dlouhé roky neslyšel a odmítal přiznat, že by mu to vadilo, a ona, protože potřebovala chvíli na naparování se za příhodný argument do hádky.

Syd sám jejich zábavu ignoroval. Bylo mu naprosto ukradené, co si o sobě navzájem mysleli, jejich život se neskládal z ničeho jiného než ze snahy vystoupit proti sobě, a kdyby o takovou možnost přišli, nepochyboval, že by se unudili k smrti. Byli to ve své podstatě jednoduší, hloupí lidé ověšení stupidním titulem vypovídající o debilitě světa a stáda. K tomu nebylo co dalšího dodat.

Nakonec se vypravil k malé chatce, podobné té jejich, a bez klepání – jako tomu bylo předešlého dne – vstoupil. Nikdo ho nenutil. Matka byla zticha a otec, v rámci výměny pozic s matkou, tentokrát neměl nejmenší tušení, co se mezi synem a profesorem děje. Stejně se sebral a chaloupku opustil. Neměl zapotřebí tam s nimi být, ani s jedním. Vystačili si sami. A on jimi beztak pohrdal.

David v tu chvíli seděl u počítače, pracující na svém italském projektu. Všude okolo sebe měl rozházené poznámky, učebnice, bloky, tužky, a jediné místo, které ještě na stole bylo volné, zabíral velký hrnek kafe a nakousnutý obložený rohlík.

„Ahoj, nečekal jsem tě tak brzy," nadhodil, zaklapl notebook a začal uklízet nepořádek na stole. „Už sis vybral knihu, kterou bys chtěl číst?"

Zadíval se na něj, a když viděl, že nad tím ani nepřemýšlel, vytáhl zpod všech italských učebnic tablet a najel do knihovny.

„Nebudu se ptát, jestli znáš Malého prince od francouzského spisovatele Antoine de Saint-Exupéryho. Je to tenká kniha, dětská, ale věř, že i jako dospělý v ní najdeš spoustu věcí, se kterými se ztotožníš, dokonce bych řekl, že i ty, který pohrdáš celým světem. Jen musíš vnímat a přemýšlet. Každý den přečteš jednu kapitolu. Na konci, to už budeme doma, z ní zkusíš napsat rozbor. Nechci vůbec nic světoborného, klidně s chybami, na jednu stránku A5. Prosím, čti – nahlas," podal mu tablet a nevšímal si jeho kyselého výrazu.

Bylo to příšerné, ale už na konci kapitoly měl David dojem, že si byl Syd malinko jistější. K plynulému čtení to mělo stále daleko, ale David samozřejmě nedoufal v to, že by se to všechno mohlo rázem zlepšit. Věděl, že to bude běh na dlouhou trať, ale pokud Syd nepoleví a vydrží, věřil, že tu maturitu zvládne. Jak dopadne ten reparát, netušil, ale doufal, že tam s ním budou sedět rozumní lidé, kterým vysvětlí, jak se věci mají, a nějak je přesvědčí, aby ho pustili dál. David sice bude vypadat jako idiot, ale on už se s tím smíří. V červnu nevěděl, co ví dnes.

„Zkusím ti vysvětlit shodu podmětu s přísudkem. To je totální základ a ty v něm téměř vždy chybuješ. Pokud se to naučíš a budeš se hlídat, nemůžeš se splést. Jen si musíš zapamatovat poměrně jednoduché zásady. Co je podmět a přísudek i rod a životnost, doufám, víš. Jedná se o koncovku přísudku…," přimhouřil oči a skenoval Syda. Byl mimo. Sice se na něj díval, ale myšlenkami byl stovky světelných let daleko.

„Syde? Posloucháš mě vůbec?"

„Opravdu to chceš vědět?" zeptal se černovlásek nezaujatě a takřka automaticky zvlnil rty ve svůj typický ironický úsměv. Nechápal, co přesně po něm David požadoval, nedokázal se na češtinu soustředit déle jak deset minut ve škole a nebylo divu, že to nedokázal ani teď. Samozřejmě byla Davidova chyba, že si toho nevšiml, chyba jeho matky, že jeho poruchu nikdy neřešila, a i přes to, že vyrozumění došlo správně, ležela vina i na straně naprosto tupé manekýny z poradny, která se měla snažit o něco víc a o něco víc mluvit s jeho hloupou matkou.

Pravda byla, že se nedokázal delší dobu soustředit na nic. Matematiku vnímat ani nemusel, rozuměl jí tak nějak přirozeně. Fyziku a chemii jakbysmet. Zeměpis, biologie a dějepis měly svou logiku, vše, co on považoval za řízené systémem, dokázal vnímat sám bez dlouhých hodin výkladu – alespoň na trojku. Jenže, jak by řekl on, kreativní dementi na ministerstvu školství se rozhodli kompenzovat absenci mozků lidí svého druhu ničením hlav i toho mizivého procenta inteligence po světě se pohybující. Tedy Syda.

Jazyky neměly systém, jazyky musel člověk cítit, což bylo naprosto nesmyslné. Člověk je musel vnímat. A on, byť se kdysi dávno přece jen snažil – leč už si na to sám nepamatoval – se po určité době ocital v jakémsi meziprostoru, slova padala do prázdných množin, přímky s informacemi byly k jeho vlastní zcela rovnoběžné a ztracen v nekonečnu, nemohl se z této fáze pohnout dál. Odstředivá síla odvála všechno do neznáma.

„Nechci, Syde, to byla jen řečnická otázka. Já to vidím, že jsi mimo. Vytáhl jsem z tvé matky, co ti zjistili v té poradě kdysi před léty. A jsem schopen tohle všechno respektovat, pokud budeš mít snahu i ty. Jsi dospělý, už musíš vědět, čeho chceš dosáhnout. Takže se tě zeptám – chceš postoupit do dalšího ročníku a za dva roky udělat maturitu, nebo je ti to jedno? Protože jestli máš všechno toto na háku a nemíníš se snažit, tak tady ztrácíme čas oba dva. To, že já vím, že trpíš ADD, tě ještě neopravňuje toho zneužít natolik, že se prostě vykašleš na všechno. Teď si běž po svých a zítra bych rád s tebou mluvil, jak ses rozmyslel. Totiž se všemi těmi poruchami se dá žít a učit se, jen je to mnohem větší dřina. Ty se jim hlavně nesmíš poddat a vymlouvat se na ně. Nikdo ti nic nedá zadarmo… Ani ve škole, ani v životě, a teď nad tím běž přemýšlet."

Syd se sebevědomým úsměvem odcházel a David jen povytáhl obočí. Udělal už všechno, co mohl. Dokud dítě nedospěje a nepochopí, kam jeho život směřuje, učitel s ním nic nezmůže. Jednou na to přijde a tu maturitu si třeba dodělá, ale teď, pokud nezmění názor, což nezmění, to David věděl, nenadělá nic. Mohou spolu deset minut číst každý den, aby aspoň tohle procvičoval, a tím nejspíš skončili.

Nepředpokládal totiž, že by ho zaujala čeština hrou, jakou dělal pro své páťáčky na základce. Nemínil ze sebe dělat idiota.

David byl pitomec. Ale jak tak nad tím Syd přemýšlel, alespoň to šlo nějak odůvodnit. Dobře si vybavoval kapitolu, kterou jej donutil přečíst. Nechápal, proč musel něco takového dělat, navíc nahlas. Nestyděl se. Považoval to za vrchol stupidity. Ačkoli, vlastním způsobem byl celkem zvědavý, co David vymyslí, než pochopí, že se zkrátka nikam nepohnou. Nikdy. Muselo to přijít, a on u toho chtěl být.

Ať už se však mělo stát cokoli, donutil ho číst a tím na malý moment i vzpomínat, což Syd sám nenáviděl. Ne že by si přímo vybavoval jednotlivé momenty svého života, ohlížet se zpátky považoval za stupidní. Nehodlal nechat nikoho srát mu na hlavu, a zejména pak život samotný. Ale v tom všem jako by vnímal další pocit navíc, který tam nebyl. Který si tam přidal sám.

Dřív byl jiný. Slabší. Ale v prvé řadě zkrátka jiný. Nevěděl, jak hnusná stoka život ve skutečnosti je, a netušil o hrách a stádech. Než se člověk nadechne zápachu podzemí, snad přece jen věří, že má nad sebou slunce. Nikdy by o sobě neřekl, že má rád děti, neměl – ale pokud někým na světě nepohrdal, byly to neznalé, velmi hloupé duše, které ještě neměly možnost na vlastní hloupost přijít. Protože se v nich skrývalo cosi, co sám znal.

Malý princ popisoval tyhle děti, popisoval debilitu, jíž se celý svět tak pyšnil, a přestože to jeho profesor prezentoval jako pohádku, mohl z toho všeho vycítit ironii sobě vlastní a pohrdání celým světem, tak jak se točil i stál, tak jak fungoval. Pohrdání společností a jejím smýšlením. Bylo těžké tomu uvěřit, byl to ale jeden z prvních textů, které nenapsal abstraktní idiot. Těšilo ho konečně pracovat s někým, kdo dokázal přemýšlet. Možná ne tak jako on, to šlo říct jen stěží. Zatím. Ale přemýšlet dokázal.

Po odchodu Syda David rychle pustil z hlavy všechny myšlenky, které mu dělaly vrásky, a chystal si vybavení na lezení. Nasedl do auta, aby si zajel do města na oběd, ale potom, co se nacpal a zjistil, že polední slunce je neúnosné, se mu už na skály nechtělo. Obrátil tedy auto zpátky do kempu a rozhodl se strávit odpoledne plaváním a učením se někde ve stínu na pláži. Dnešek byl dost větrný, tak se ve vodě zdržel jen hodinku a ponořil se do zkušebních testů, které si stáhl na stránkách L'italiano come Lingua Straniera. Na Syda nepomyslel až do chvíle, kdy jej viděl šílenou rychlostí křižovat jezero.