Propadák – 6. kapitola

Nešlo říct, že by černovlásek sám něco podobného neočekával. On očekával všechno, věděl všechno a chápal všechno, pakliže o to skutečně stál. Svým způsobem si i uvědomoval, že otočit v prudkých přívalech větru prkno zpět ke břehu nebude nejlehčí. Nezajímalo ho to. Mozek mu pracoval na plné obrátky, z určité části na něj stále měly vliv myšlenky způsobené Malým princem a z části pak úplně nové, jež měla na svědomí jeho matka. S otcem se pohádali natolik, že spolu odmítali promluvit, oba se tedy zdánlivě nezávisle na sobě snažili se Sydem komunikovat a dostat z něj, jak vypadalo jeho dopoledne. Nenáviděl jejich zájem, moc na výběr ale neměl, jelikož to byli oni, kdo s ním byl zavřený v miniaturním prostranství srubu.

Po zhruba hodině dohadování se všichni vydali na oběd. Během té doby otec zjistil o Sydově doučování, načež tentokrát on začal jejich oblíbenou hru „Jak jsi mi mohla zatajit, že…“. Ta pokračovala dobrých dvacet minut. Nebyl si jist, kdo si odnesl trofej, moc je neposlouchal a už v polovině toho času se mu myšlenky začínaly stáčet na vodu, jeho aktuálně jedinou záchranu ze spárů snahy být větší debil než spoluhráč.

Nyní, když tu stál a vnímal vítr ve vlasech, cítil se o něco lépe. Tělo se mu uvolnilo, pozornost, kterou dostával i minulý den, jej opět krapet povzbudila. Těšilo ho, že se u žabek sedících na dekách a opalujících se leckdy až do ruda nemusel nijak extra snažit. Četl jim na očích, jak snadné budou jakékoli další kroky. Všechny holky byly stejně hloupé, Johanu vyjímaje. Tím se lišily od mužů – ti byli taky debilní, ale leckdy dost ojedinělými způsoby.

Vítr se zvedl, čímž ho donutil nepatrně zpozornět. To nebylo dobré. Možnost otočit prkno na cestu zpět se ztenčila na minimum, leč svým schopnostem bezmezně věřil. Podobný vítr moc nezažíval, na jezeře, na němž se na prkně učil, skoro nefoukalo, a když už, nikdy nešlo o nic vyloženě na obtíž. Teď to bylo jiné. Mohl být půl kilometru od břehu, tři čtvrtě, kilometr, nebyl si jist. Spíš víc. Krajina kolem mu mizela, a když se dostal zhruba za polovinu jezera, uvědomil si, že s větrem bojovat nelze.

Šetrné pokusy byly na nic, vítr s plachtou lomcoval, a když se konečně obrátil, znemožnil mu jakýkoli postup vpřed. Plachta nespolupracovala, voda se pod ním vlnila více než obvykle, a než se nadál, byl ponořen hluboko v ní.

Hladina se nad ním neuzavřela na dlouho. Pevně se chytil prkna, uvědomoval si, že se jej nesmí pustit. Bylo to to nejcennější, co měl, skoro jako jeho zápisník. Rozhlédl se kolem. Břeh nejblíže k němu byl na opačné straně, než kam potřeboval, a on věděl, že plavat k němu a táhnout prkno s sebou by nejenže bylo na dlouho, ale také takřka nezvládnutelné. Jedinou rozumnou variantou bylo zpátky doplavat bez něj. Nepochyboval o svých schopnostech. Jenže taky si byl dobře vědom všeho, co ve svém životě zanedbával – byť to bylo ze smysluplného důvodu a on na to byl neskutečně hrdý. Plavání mu vždycky připadalo stupidní. A když ho nyní potřeboval, tělo zhruba v polovině cesty začínalo selhávat. Prkno mu vyklouzlo.

David se na chvíli odtrhl od svých knih a pozoroval Syda, jak brázdí jezero. Byl natolik daleko, že se David nemohl ukájet pohledem na jeho drobné pevné tělíčko. Chvíli mu to přišlo líto, ale na druhou stranu, čím víc si tyto fantazie bude držet od těla, tím lépe bude zvládat s ním jednat jako s klukem, kterého má něco naučit. Představ pořádně ho zřezat a posléze tvrdě ošukat se stále nevzdal. Pomáhaly mu zvládat stres i Sydovu neskutečně netvárnou povahu. To, že zůstane jen u myšlenek a poměrně barvitých fantazií, ho vůbec netrápilo. Když viděl krkolomnou otočku a rychlost, kterou se hnal po jezeře, usoudil, že jeho student je nejen neuvěřitelně egoistický ignorant, ale také naprostý blázen. Plachtit v takovém větru byla sebevražda, ale co David věděl o surfingu? Sám si taky nedovedl život představit bez adrenalinu, který zažíval na skále, a Syd si tuto dávku evidentně vybírá na prkně. Přestal se o něj zajímat a zahloubal se překladů.

Ze soustředění ho vytrhl až silný poryv větru, který mu začal obracet stránky, a jeho poznámky se rozletěly po pláži. V té chvíli zvedl oči a zadíval se znovu na jezero. Barevnou trojúhelníkovou plachtu nikde neviděl, tak pochopil, že Syd asi dostal rozum a doplachtil někam na břeh.

Málem už znovu oči stočil ke knize, když si všiml, že se uprostřed jezera něco děje. Plachta se nadzvedla z hladiny a trhla surfem kousek na stranu. Syda ale nikde neviděl.

Vyskočil na nohy, zakryl si rukou pálící slunce, aby jej neoslňovalo, a znovu si pořádně prohlédl netradičně divoké vlny. Kousek od barevného prkna uviděl zmítající se postavu, která měla zcela jistě problémy se udržet nad vodou.

Asi tři sekundy analyzoval, co má dělat. Když však viděl, že Syd má opravdu problémy, nezdržoval se dalšími nesmysly a vběhl do vody. Vlny byly nepříjemné, ale pro jeho vypracované ruce a tělo zvyklé plavat hodiny v kuse to neznamenalo žádnou překážku. Strach, který ho obklopil, pumpoval z nadledvin neuvěřitelné množství adrenalinu, který mu pomohl ještě více zabrat a překonat tu vzdálenost v rekordním čase. To on ale nevěděl. Měl dojem, že plave na místě, vlny ho v periodách strhávaly na stranu a znemožňovaly výhled na to, co se děje u prkna.

Vypnul mozek, zavřel oči a jediné, na co se soustředil, byla tempa, kterými porážel vlny mezi sebou a Sydem. Po chvíli zkontroloval, jaká vzdálenost je ještě dělí. Už zbýval jen kousek a on viděl, že Sydovy problémy se udržet nad dmoucí se hladinou byly ještě větší, než původně předpokládal.

„Syde! Ty idiote!" neovládl se a z černovláskova zoufalého pohledu usoudil, že už o něm ví. Netrvalo ani minutu a David držel drobné tělo v náručí a snažil se ho uklidnit, aby sebou zbytečně nemrskal.

„Buď v klidu, držím tě! Uklidni se!"

David měl velké štěstí, že Syd pochopil a přestal panikařit. Ovinul ruce kolem jeho pasu a na malou chvíli se uvolnil. V tu chvíli zase zpanikařil David, protože měl dojem, že Syd omdlel, když se na něj však ohlédl, z omylu jej vyvedly velké oči, které se na něj upíraly, a zběsilý trhaný dech. Jedna z vln je na chvíli strhla pod vodu, ale David okamžitě zapojil všechny svaly a vytáhl je oba nad hladinu. Syd se rozkašlal, ale stisk nepovolil.

Blonďáka na chvíli oslnilo slunce, které se mu odrazilo od hladiny do očí, ale přesto viděl, že ke břehu už to nemají daleko. Zvládnou to. Syd už nabral trochu síly, pomáhal mu, také vítr na chvíli ztratil na intenzitě a boj s vlnami nebyl tak vyčerpávající.

Oba dva se svalili na břeh do horkého písku a zběsile nabírali vzduch do plic.

První se vzpamatoval David, posadil se a chvíli mlčky sledoval prudce zvedající se hrudník a přivřené oči svého společníka. Pochopil, že je v pořádku, a jak jeho strach o něj odcházel a adrenalin klesal, vlna vzteku se dostávala na povrch. Viděl, jak se okolo nich srotil dav čumilů, kteří se ani neobtěžovali jim pomoct, a tak je ignoroval. Soustředil se jen na kluka, který už dýchal pomaleji a pravidelně.

„Ty jsi neskutečný idiot, Syde!" sykl a zatnul pěsti. Měl chuť ho uhodit za to, jak hazardoval se svým životem jen proto, aby ukázal, že je neporazitelný.

Nezávislý pozorovatel by nemohl tušit, že všechno přece jen bylo trošku jinak, než to vypadalo. Tělo měl černovlásek zesláblé a svaly odmítaly spolupracovat, brzy se mu ale povedlo navrátit se k ledovému klidu a logickému myšlení. Nevzpomínal. To on nenáviděl. Ale v tu chvíli jako by kdesi hluboko v sobě přece jen opět cítil ten divný pocit úzkosti a strachu, co tak dobře poznal před pěti lety.

Slunce mizící pod hladinou, vítr a pak najednou ledová ruka smrti – život byl divný, leč velmi logický. Spousta lidí kolem, které viděl, když se tehdy probouzel, pár nahrávajících telefonů a vyděšené oči, v nichž mohl zároveň vyčíst vztek a cosi za ním, příliš rozmazaného. Ve vlastních studánkách udržoval ledový pořádek, mohl si ale všimnout množství pocitů, které tam měl jeho společník.

Ve své podstatě byla celá jejich situace neskutečně stupidní. Uvědomoval si, že jej David, když všechno hodně zjednodušil, zachránil, za těmi slovy se ale nacházela jakási hořká pachuť ironie, kterou nešlo přehlédnout. Nepotřeboval zachránit. Doplaval by na břeh, nakonec. Vždycky si poradil sám a věděl, že by to dokázal i nyní. Svým způsobem byl snad až příliš zvyklý jednat sám za sebe, a možná, že ho pomoc z druhé strany i překvapila. Možná, že něco takového nedokázal přijmout, protože kdesi hluboko v něm dlely šrámy, jež si vždycky lízal jen on sám. Jenže to si v tu chvíli neuvědomoval. Jak by taky mohl.

Bylo to stupidní, to všechno. David byl stupidní. Měnil vlastní nálady a postoje, jako se měnilo počasí, byl typický příklad těch abstraktních duší žijících na základě pocitů. Podobně to dělaly tříleté děti a psi. V inteligenci tříletých dětí a psů by raději nevěřil.

Nechápal, o co přesně se blonďák snažil, snad s ním chtěl trávit čas, snad se o něj bál, a zároveň to všechno popíral. Nedokázal napřímo říct, co si myslel a co chtěl? Pak byl slabý. Pro černovláska.

Chtěl mu nahrazovat matku, protože zjistil, že jeho vlastní stála za starou belu? I to bylo možné, jedna stupidní profesorka ovšem bohatě stačila. Nepotřeboval lítost. Nepotřeboval seřvat, naplácat, aby si pro příště zapamatoval, co má a nemá dělat. Nebyl dítě. Ve své podstatě byl daleko silnější a dospělejší, než kdy mohl být David, a vlastní chyby si moc dobře uvědomoval, přestože se za ně nehodlal ponižovat. Byl na ně na všechny hrdý. Byly důkazem dlouhé cesty za poznáním, po níž se vydal, na rozdíl od všech nemyslících pitomců, jež nechal kdesi za sebou.

Posadil se, rozhlížeje se po publiku, až nakonec opět skončil u mokrého blonďáka s rozčileným výrazem. Všechno to bylo absurdní. A aniž by nad tím přemýšlel, rty se mu velmi brzy zvlnily v jeho typický ironický úsměv dokazující jakousi teatrálnost, již situace nesla. Snahu vyzdvihnout všechny ty pocity, udělat z té chvíle něco velkého a nezapomenutelného. Lidé mívali tendence vytvářet takové okamžiky, cpát do momentů, které připomínaly stupidní romantickou komedii, co nejvíc naprosto pitomých reakcí, aby všechno působilo ještě přibarveněji. Byla to součást jejich her.

„Jaká je pravděpodobnost, že uslyším zavile vyjící šakaly, až půjdu hledat svoje prkno?" zeptal se klidně, na tváři onen úšklebek. Byla v tom ironie, byla v tom výtka. Sám se sice dostal na břeh, jeho milovaný surf byl ovšem stále na vodě a on se nebál to Davidovi připomenout. Zmínka o šakalech nesla pak sama o sobě cosi zvláštně pravdivého a kritického. Viděl za tím vlastní význam, pohrdání, které té větě přisoudil v průběhu dní.

David si prohrábl vlasy a kysele se na něj zadíval. Proč to vlastně všechno dělal? Nechápal, proč se neustále toho ignoranta snažil držet nad vodou, doslova i obrazně. Místo díků se od něj dočkal pohrdání. Existovalo něco, co by toho kluka zlomilo, aby si začal alespoň trochu vážit toho, co pro něj profesor neustále dělá? Nečekal sáhodlouhý vděk, stačil by mu jen pohled, který by mu dokázal, že pro něj není jen odpad někde v zapadlé uličce. Davidovi tohle neuvěřitelně vadilo, protože on se snažil tak jako ještě s žádným studentem. Přesto, čím víc mu pomáhal, tím větší byl v jeho očích loser.

„Víš co, Syde? Jdi do prdele! Upřímně? Nikdy jsem u nikoho neviděl tak samolibý úsměv, jako máš ty! Odkapává z něj sliz, a to já nesnáším. Neskutečně mě sereš a já nepochybuji, že na to budeš hrdý."

Čas jako by se na malou, sotva zřetelnou chvíli úplně zastavil, všichni nepodstatní pitomci kolem nich zešedli a černovlásek jako by před sebou na moment viděl Johanu, tehdy, když se ještě neznali. Když si myslel, že je stejná jako všechny stupidní žabky kolem, a ona před ním políbila svou tehdejší přítelkyni, v očích výzvu. Překvapila ho.

Nenáviděl lidi a nehodlal jim svěřovat byť špetku vlastní důvěry, jelikož nepředpokládal, že by s ní kdy dokázali nějak rozumně naložit. A možná, že ač si to sám neuvědomoval, přicházela s nedůvěrou i snaha bránit se před každým, brát každého jako nepřítele, dokud se neukázal jako naprosto stupidní následník Sydových plánů. Pak nepřítelem být přestal, rovněž si ale nezasluhoval jedinou špetku úcty. Černovlásek nenáviděl debilitu.

Ale u Johany se nestalo ani jedno. Jistým způsobem jej překvapila, jedním gestem mu dala odpověď na všechny otázky. Ukázala se jako silný soupeř a zároveň odkryla své karty, čímž přestala být nepřítelem. Popisovalo se to špatně a asi to bylo zbytečné, jelikož si to Syd sám neuvědomoval. Zkrátka se to stalo.

Jeho tvář na moment zmrzla, v hlavě se mu znovu přehrála všechna slova a vrátily se všechny myšlenky. A on před sebou viděl čistou pravdu, odhozenou zbroj stupidních pocitů a snahy hrát si na hrdinu. David mu vlastním způsobem ukázal tu nejčistší formu vlastní povahy, ale rozhodně u toho pomyslně neklečel. Doplnil Sydovy úvahy, odkryl svůj skutečný záměr, skutečnou otázku proč. Bylo to jako přijetí nevyslovené výzvy. Kde končily hloupé hry stupidního stáda, začínala fascinující cesta.

A Syd se v ten moment rozesmál.

Jistě, situace byla nanejvýš absurdní a Richter byl nanejvýš hloupý, to se neměnilo. Už se tak zařadil. Ale to oslovení nabíralo o něco jiný význam, když na něj nyní koukal. Nepamatoval se, kdy se naposledy smál, bylo to čisté a upřímné. Byla to první z jejich her, která jej skutečně bavila. A to bylo v jeho případě to nejlepší možné znamení.

Nakonec se zvonivý zvuk vytratil v poryvech větru, zanechávaje po sobě pouze drobný úsměv. Ne ten ironický. Upřímný. A i s ním se postavil, naposledy se dívaje do nadmíru překvapených očí.

„Děkuji za záchranu," dodal, v očích jiskry, a pak se otočil a odešel, jako by se vůbec nic nestalo. Celý jeho život byl logický pohyb po šachovnici a nenašlo se moc lidí, kteří by s ním byli schopni soupeřit. David sám prohrával po celou dobu, co se znali, tenhle tah ovšem Syd obdivoval, a proto řekl, co řekl. Nešlo mu o význam slov samotných, šlo o emoci, kterou tím v Davidovi nepochybně vyvolal. Věděl, že muž na něco podobného čekal, stejně jako zvíře čeká na pamlsek. Ze Sydovy strany to bylo něco jako odměna. Ne že by se vzdával, to rozhodně ne. Ale vlastním způsobem tak uznával postup, který se mu líbil.

David zůstal sedět a nevěřil svým uším. To se opravdu musel snížit k opičím instinktům, ztratit sebekontrolu a být vulgární, aby z něj vydoloval normální lidskou reakci? Zajímavé. Tohle byla novinka. Koneckonců on před ním ztratil sebeovládání poprvé. A slíbil si, že to bylo také naposled.

Pozoroval černovláskova záda, dokud se neztratila v lese. Cestičkou okolo vody dojde pohodlně k jejich osadě, tím si byl jistý. Šel po ní párkrát ještě s Viktorem do hospody, která se nacházela nedaleko.

Uvažoval, že by ho doběhl, nakonec si to však rozmyslel. S blížícím se podvečerem se vždycky vítr uklidňoval, pokud přes den nějaký byl, a on věděl, že na druhou stranu jezera to při klidnější hladině přeplave za pár chvil.

Hodil ještě ledový pohled na posledních pár čumilů, kteří zvědavě čekali, jak se zachová dál. Pár z nich vypadalo, že se snad i vsadili, co nakonec profesor udělá. Nikdo z nich ale nejspíš nepředpokládal, že se rozběhne zpátky k jezeru a rozhodne se jej opět přeplavat.

Příjemně unavený dorazil ke svému ručníku, kde na něj čekala profesorka Valentová i všechny jeho poznámky a knihy.

„Pane Richtere, měl byste si dávat pozor na vaše studijní podklady, sbírala jsem je nejmíň deset minut. Je sice hezké, že se nadále vzděláváte, ale už na škole jste si spolu s češtinou mohl vybrat trochu kulturnější jazyk, nemyslíte? Nikdy jsem nepochopila, proč jste začal studovat ještě další obor, a kdybyste se věnoval pouze jazyku českému, mohl jste dneska už učit na vysoké. A lajdák jste pořád stejný! Když si jdete zaplavat, bylo by dobré si učebnice uklidit, ať se neválí po celé pláži," řekla suše. „Kde je vůbec Servác?"

David zaskřípal zubama a už už jí chtěl něco odfrknout, ale dvakrát za den se projevovat jako buran nemínil, zvlášť před členy této rodiny.

„Myslím, že italština je kulturní dost. Jak víte, že se poté nechci věnovat latině? Jazyku umělců, vědců a králů? Mám k tomu svůj důvod a další jsem měl, když jsem opustil toto místo, aniž bych si svůj lajdácký bordel zajistil před větrem." Stejně to nevydržel a byl nakonec jízlivý. „Kde je Syd, to netuším. Já ho nehlídám."

Možná by měl opravdu odjet. Syd stejně ignoruje jakoukoliv snahu, tak proč tu zůstávat.

„A jak mu jde učení?" neopomněla se zeptat.

„Nejde, nejenže se nedokáže soustředit, což jste vy věděla už dávno, ale on už ani nechce. Prostě to vzdal. Asi si zopakuje ročník, to mu neuškodí. Místo hodin matematiky, fyziky a chemie bude mít individuální výuku češtiny a angličtiny. Nemám to ještě úplně promyšlené a netuším, jestli by mi toto schválil ředitel, ale bylo by to nejspíš nejlepší."

„Ale on už nesmí ztratit další rok," vyděsila se profesorka.

„A proč? On někam spěchá? Chápete, jak by pro něj bylo složité učit se na vysoké, když není schopen plně vnímat čtený text? To je teď tak jediné, co pro něj můžu udělat, číst s ním, ale to můžete dělat i vy. Věnovat se mu každý den dvacet minut. To je totiž doba, kterou se on jakž takž dokáže soustředit. Ale musí nad ním někdo stát a udržet ho v tom soustředění. Já věřím tomu, že pokud s ním někdo bude pracovat, pravidelně, každý den, zvládne si utvořit návyk. Tohle všechno se mělo stát už na základce, kdy je dítě tvárné. Já ale věřím tomu, že to půjde i teď, jen to bude složitější. S jeho povahou bohužel ještě mnohem víc."

„Se mnou on nikdy spolupracovat nebude…," povzdychla si.

„To je mi líto, ale nevím, co víc bych mohl pro něj udělat. Vy si rozmyslete to opakování ročníku a budu potřebovat váš souhlas s tím, že vyrozumění z PPP mohu ukázat řediteli, aby mi vůbec něco takového povolil. Zeptám se i Syda, ostatně on je zletilý, ten souhlas by mi měl dát on. Jen bych rád věděl váš názor," pronesl a pichlavě se ni zadíval. Nikdy by si nepomyslel, že se z jeho oblíbené pedagožky stane taková zarputilá obhájkyně perfekcionismu. Nikdo není dokonalý. A už vůbec ne její syn. Jen doufal, že se s ní dokáže domluvit.

„Rozmyslím si to a poradím se manželem," ošila se profesorka.

David věděl, že se jí to nebude líbit. Chtěla syna před světem bezchybného, vzorného…

Doufal však, že už jí konečně došla závažnost Sydových problémů a to, že ho nechá o rok déle na střední s plným nasazením na předměty, kde nedosahuje vědomostí ani základní školy, uzná jako nejlepší možnou volbu.

„Dobře, ale zatím mu nic neříkejte, zkusím s ním promluvit sám," pronesl, posbíral si učebnice a s ručníkem pod paží odcházel k chatě. V dálce uviděl přicházet malou postavu.

Dal si sprchu a oblékl se do teplákovky, že si půjde ještě před večeří zaběhat. Po prvním kilometru ale usoudil, že sportovních aktivit bylo dneska dost. Podvečerní procházka také vyčistí hlavu, kterou měl pořád plnou svého studenta. Nejen, co se týče dnešních okolností, ale i jeho budoucnosti. Taky ho napadlo, že jeho nenávist k systému a lidem musí mít nějaké kořeny. Něco se mu muselo stát, možná mu někdo ublížil a on se zatvrdil, stáhl a teď odmítá vylézt ze své tvrze. David nebyl žádný psycholog, ale pokud nezjistí, jak ho dostat ven z jeho ulity, nejspíš mu nikdy pomoct nedokáže. Volat přes neprodyšnou zeď by byla marná snaha. Možná to mohlo souviset s jeho úrazem, možná s šikanou, netušil. Jenže věděl, že sám Syd se mu nesvěří, a tak bude zase muset za jeho matkou. Což nebylo ideální, ale mohla by ho alespoň navést na stopu, kterou on už by snad dokázal rozklíčovat.

Do toho všeho vpadly nevyžádané vzpomínky na drobnou hruď přitisknutou na jeho zádech, cítil Sydovy ruce držící se pevně jeho pasu, když ho táhl ke břehu. Divoký dech, který zmítal jeho tělem, i vyděšené oči, které se na něj upřely těsně před tím, než ho popadl, aby ho nespláchla jedna z vln. Ležící na pláži – opálený, s kapkami stékajícími po vypracovaných rukou i drobném hrudníku, vodou splihlé ebenové vlasy, sebejisté jiskry v očích, a hlavně jeho smích…

Měl by toho nechat, začínalo to zavánět obsesí.

David tehdy nemohl tušit, že se středobod všech jeho současných myšlenek nacházel jen pár hloupých desítek metrů od něj, tiše se procházeje po pobřeží. Očima Syd skenoval hladinu, sám pro sebe si počítal, kde by jeho prkno zhruba mohlo být, a čím víc se tomu místu blížil, tím důkladněji musel hledat. Svým způsobem pohrdal pečlivostí a vším, co se s ní jakkoli spojovalo, zaváněla kreativitou. Jenže toho večera neměl moc na výběr.

Když se po incidentu u jezera konečně dostal domů, matku tam nenašel. To nebylo zase tak překvapivé, její manžel totiž seděl v kuchyni a cosi četl – jak se později ukázalo, šlo o místní plátek novin, do nichž se zhrozeně díval a sám pro sebe si mumlal cosi o naprosté neschopnosti a příšerném zacházení. Bylo jasné, že textu před sebou nerozuměl, neznal lidi, o kterých se v něm psalo. Ale názor si vytvořil velmi rychle. Svým způsobem to byl velmi jednoduchý člověk, kterého život a stupidní manželka nanejvýš vyčerpávaly, hry si na něm vybíraly svou daň a starý pan Valenta se jich po všech těch letech už nedokázal vzdát. Možná, že to byla jedna z vlastností, které odkoukal od Sydovy matky. Možná prostě chtěl sedět, nadávat, aniž by měl důvod, a užívat si, že se jeho protivník nemůže bránit. Byl vlastně hloupý, ale tak nějak neškodně hloupý. Pohrdáníhodný. Ale na rozdíl od matky to necpal všem kolem, což Syd v rámci možností toleroval.

Jak se ukázalo, nyní se jeho plány změnily. Na malý moment jako by se mu do očí vrátila jiskra rebelství, když Syda viděl, rty se zvlnily v úsměv a muž jej samolibě vyzval k posazení naproti němu. Bylo vysoce pravděpodobné, že se s matkou opět pohádali, jeho tendence konverzovat se po podobných situacích zvyšovala až stonásobně. Nehledě na to by hádka vysvětlovala, proč s ním žena odmítala sdílet malý prostor chaloupky.

„Jak ti jde učení?"

Byla to jedna z těch naprosto zbytečných otázek, které lidé pokládali, když neměli sebemenší tušení, na co se druhého ptát, ale z nepochopitelných důvodů měli potřebu konverzovat. Nebylo pochyb, že o něm v ten moment nevěděl jeho otec nic jiného, než že se učí na reparát. Dalo-li se to učením nazývat, protože matka sice mluvila dlouho, nic podstatného z ní ale nevypadlo a David s ním jen četl. To byla naprostá ztráta času. Ne z pohledu děje knížky samotné, ale z pohledu blížících se zkoušek. A Syd si to uvědomoval.

Ve své podstatě bylo to všechno, co se kolem něj dělo, zcela zbytečné. On jazykem pohrdal a žádný skutečně logicky myslící mozek, dle jeho názoru, nebyl schopen tolik sám sebe zdevastovat, aby přijal množství naprosto nesmyslných informací k češtině se vztahujících. Nikdy to nešlo, nebyl důvod, proč by to mělo jít nyní. Jeho život byl velmi logický a každý, kdo se do něj podíval, by měl být schopen to vidět. Bohužel, lidé byli hloupí a jeho matka stupidně sobecká. Neodpustila by si, že nezabránila tak šílené potupě. Stádo a jeho obdiv pro ni bylo vším.

„Co myslíš," odvětil zcela klidně. Spíš tu frázi konstatoval, než že by se ptal. Nechtěl riskovat, že by mu otec vážně odpověděl a tím se pokoušel nějak v konverzaci pokračovat, pro oba by to bylo utrpení. Své si odbyli, zahráli si na šťastnou rodinku, která nepotřebuje třetího člena. To by muži mohlo stačit.

Nestačilo.

„Co profesor? Nikdy bych neřekl, že byl studentem tvojí mámy," podotkl. Svým způsobem bylo fascinující, jak se záměrně vyhýbal jinému oslovování ženy, dokonce ani její jméno už před Sydem – a před ní – nepoužíval. Byli těsně před rozvodem, Syd to z nich cítil. Čekal, kdy překonají své stupidní zásady a k něčemu se rozhoupou.

„Ale je pravda, že vždycky působil tak nějak divně. Tak nějak nenávistivě. Když nad tím teď tak přemýšlím, všechno to docela dává smysl," zašklebil se na černovláska, a ten mu tenhle ironický úsměv, který přece jen sdíleli, opětoval. Neměl ho zapotřebí, nebylo to, jako když šťoural do Davida. Svého otce si nevážil, nerespektoval ho, neřešil ho. Věděl, že zdánlivým pocitem porozumění jejich konverzace skončí. A to bylo to jediné, co potřeboval.

Otec se rozhodl tiše se rozkládat s novinami v klíně, což brzy začala komentovat navrátivší se matka. Rovněž se jala polemizovat, kdy se naposledy sprchoval, což muže vyprovokovalo k reakci a s jeho typickým úsměvem jí, v očích zadostiučinění, připomněl velkou skvrnu od kávy, s níž přišla na jejich první rande. Trapná vzpomínka pak přihodila další polínko do už tak dost hořícího ohně, vtahujíc manželský pár do další z jejich diskuzí. Nebyl tam nikdo, kdo by se o Sydův odchod zajímal. Bylo to dobře. Neměl zapotřebí komukoli cokoli vysvětlovat, hádat se s idioty stálo energii, kterou neoplýval.

Toho večera se z chaloupky vytratil dřív než obvykle. Potřeboval se celkem nutně podívat po svém surfu. Uvědomoval si to. Nebyl si jist, kam přesně bylo jeho prkno vyplaveno, široká hladina byla ale prázdná, kam až oko dohlédlo, a jemu tak nezbývalo, než se vydat podél břehu, nechávaje myšlenky volně proplouvat hlavou. A jedna z nich musela nutně odkazovat zpět k rozhovoru s otcem, všem jeho slovům a tomu poloúsměvu, který nepřestával připomínat jejich příbuzenský svazek.

Nešlo napřímo říct, jaký to mělo důvod. Věděl, že se otec snažil dostat se na jeho úroveň a vyvolat v Sydovi sympatie, dělával to často. Měl pak pocit, že nezájem a hluboká rána, již mu uštědřil pět let zpátky, zmizí stejně, jako se objevila. Měl dojem, že když svého syna uvidí spokojeného, nebude jej tolik trápit jeho vlastní hlava a výčitky svědomí. Opravdu to byl jednoduchý, velmi stupidní člověk. Ale toho dne se mu jeho snaha nevyplatila.

Jindy by s ním Syd souhlasil. Jistě, říkal, co říkal, pouze protože si myslel, že to Syd má stejně, vlastním způsobem se mu však nezamlouvalo téma, které muž vybral. Nechtěl Davida pomlouvat. Protože si uvědomoval, že přestože to byl pitomec, byl rozhodně chytřejší než oba jeho rodiče dohromady.

To nebylo tak těžké. Ale ta myšlenka byla ve své podstatě nová, a tím svým způsobem zvláštní. Ne že by měl potřebu trávit dlouhé minuty rozebíráním svého postoje k profesorovi, přijímal všechny stavy vlastní mysli a bezmezně s nimi souhlasil. Vždycky. Bylo to součástí jeho filozofie. Ale stejně se nad tím na moment pozastavil.

Ne že by ho měl rád. Ne že by ho uznával. Ale občas byl schopen hrát velmi fascinujícím způsobem, což jej dělilo od valné většiny ostatních.

Kroky, které za sebou zaslechl, jej z myšlenek vytrhly. A když se otočil a jeho oči se setkaly s mírně překvapenými ledovými, cítil, jak se mu rty roztáhly v úsměv. Asi se v něm odrážela ironie, moc jinak to neuměl. Ale svým vlastním způsobem byl celkem spokojen, už jen z pohledu na vypracované svaly napínané během. Ano, kdyby byl ten chlap trochu tvárnější, stál by mu za námahu. Možná by s ním vydržel o něco déle než jednu noc. Snad i týden by zvládl. Byl to jeden z těch lepších pitomců, a když by se rozhodl pro jednu ze svých klidnějších povah, mohl by Sydovi třeba i něco povídat, pokusit se chvíli pohybovat po šachovém poli a unikat blížícímu se matu. Nebylo pochyb, že by nakonec prohrál. Ale alespoň chvíli s ním hrát by stejně mohlo být zajímavé. Svým vlastním způsobem.

„Umíš hrát šachy?"

Věděl, že od něj jeho profesor podobný pozdrav rozhodně nečekal. Sakra rád lidi překvapoval.

David překvapeně povytáhl obočí. Syda by zrovna v lese dva kilometry od chaty nečekal.

Chvilkovou myšlenku, že by ho Syd sledoval, okamžitě zapudil. Proč by to měl dělat? Aby se ho zeptal, jestli hraje šachy? Pochyboval. Jeho typicky pohrdavý úšklebek trochu zchladil přemítání o jeho nahém těle, ale přesto mu úsměv oplatil. Upřímný. Bylo mu naprosto jasné, že ten kluk šachy hrát umí. A bravurně. Kdyby si sám sebou nebyl jistý, nikdy by se jej nezeptal. David šachy hrát uměl. Ale dost mizerně. To, že pokaždé – tedy dvakrát – porazil Viktora, z něj ještě nedělalo mistra. Inženýr byl ještě horší hráč než on.

Syd si jen potřeboval vyleštit už tak vysoké sebevědomí. Teď byla jen otázka, jestli by k něčemu bylo, kdyby mu to dovolil. To by risknout mohl.

Neměl problém přijmout fakt, že někdo mladší něco zvládá lépe než on. Vyhrával rád, jako každý, ale nepatřil k těm arogantním pitomcům, kteří nesnesou prohru.

„Párkrát jsem je hrál, pročpak? Chceš si dát partičku?"

Tohle černovlásek nečekal. Velká část jeho vět za sebou vedla skrytý význam, úplně jiný, než jak jeho slova zněla pro nezasvěceného posluchače. Jistěže uměl hrát šachy, když se ale ptal, měl na mysli žití života, fascinující hru konverzací, které dávaly smysl. Bylo to něco jako výzva. A odpověď se mu zamlouvala.

Úsměv na jeho tváři se stal ještě širším.

„Jistě. Ale teď musím najít svoje prkno. Můžeš se přidat, pokud se nebojíš. Za chvíli bude tma, pochopil bych, kdybys mě chtěl nechat umřít samotného. Mrtvoly smrdí, ne každý se tomu chce vystavovat," pronesl snad až pobaveně, úmyslně narážeje na onu opilou noční konverzaci. Byla to výzva, ne přímo rýpanec, spíš jakási zkouška. Věděl, kolik si toho David asi tak pamatuje, a dovedl si představit, že nejspíš vůbec neví, co to Syd povídá. Musel být zmatený. A to Syda vlastním způsobem těšilo.

David se zarazil a uvolněný výraz najednou ztvrdl a celý se napjal. V krku se mu udělal knedlík a v ústech měl najednou sucho jak na Sahaře. Kdyby nebyl opálený, rozhodně by teď byl bledý jako křída.

„Mrtvoly smrdí a já se tomu smradu nechci vystavovat. A ty, Davide, ty jsi mrtvola! Prober se a začni žít, přiznej to světu. Radím ti dobře. Já už ale u toho být nemusím!"

To byla poslední slova Roberta, přítele, jenž ho opustil před osmi měsíci a jehož David opravdu miloval. Po Sydových slovech pochopil, že to stále ještě není úplně za ním. Pořád ta slova bolela, a i když je řekl Syd v úplně jiném smyslu, stále na něm zanechávala stopu. A zvlášť, když je slyšel z úst kluka, který nemůže tušit, jak moc ho zasáhla. Robert už téměř půl roku žil v Londýně, bylo málo pravděpodobné, že by se někde potkali a probírali spolu Davida.

Pak si David vzpomněl na tu noc, kdy se opil. Dodnes netušil, co všechno Sydovi navykládal. Ale pokud mu brečel na rameni a vzpomínal Roberta, a teď mu to černovlásek vrací, tak to je první přímý zásah. Kruté…

Pocítil zase tu bezmoc jako ten večer, kdy se jeho sexualita provalila, a málem se mu podlomily nohy.

„Baví tě mě dostávat na kolena?" V jeho obličeji se odráželo zklamání. Cítil ho každým pórem těla. Za těch pár dní, kdy ho měl možnost poznat jinak než ve škole, měl dojem, že je Syd všechno, jen ne zákeřný. Teď viděl, jak moc se mýlil.

V tu chvíli sám černovlásek cítil, jako by jím na malou chvíli projel nepříjemný chlad.

Vyděšené oči, spousta nadávek a spousta emocí, na které po těch letech nepotřeboval vzpomínat. Hnusná pachuť krve. Urážky. Toho kluka už pak nikdy neviděl, ani Syd, ani jeho přátelé, vlahý večer pohřbil všechny incidenty, jako by se nikdy nestaly, a záda jediné osoby, kterou za svůj život skutečně miloval, zmizela kamsi do západu slunce. V hlavě mu tehdy hrála ta jedna jediná věta. Nenáviděl snahu vecpat do každého úplně obyčejného momentu emoce, nenáviděl, jak byly podobné akce poetické a romantické. O nic nešlo. Byl to chladně logický rozchod jako každý jiný. A on na něj nikdy nevzpomínal, protože zkrátka nebylo proč.

A stejně to cítil. I když nevzpomínal, protože to neměl zapotřebí. Nenáviděl ohlížet se do minulosti a cokoli si vyčítat. Neměl co. Dělal, co bylo nutné, co mu život nařídil. Kdyby se nestalo, co se stalo, nestal by se tím, kým byl – a na co byl neskutečně hrdý. Nemohl by prozřít a stát se inteligentním.

Nevadilo mu to. Ale to mrazení, stejné, jako když tam tehdy ještě za tmy stál v krátkém tričku a vnímal, jak se mu chlad zažírá do kostí, to cítil dodnes.

Úsměv zmizel. Neměl zapotřebí tvářit se jakkoli zúčastněně, jeho oči se staly na chvíli ještě méně čitelnými, než byly do té doby.

„Nikdy jsem si neužíval dostávat někoho na kolena. Občas nezbyde jiná možnost. Ale není to nic, co by člověka těšilo."

Neznatelně naklonil hlavu na stranu, dívaje se hluboko do Davidových světlounkých studánek. Přišel mu v ten moment, jako by do něj kopnul, tak nějak ublížený. Na kolenou. A jeho povaha mu nedovolovala nechat kohokoli trpět, jak mu řekla Johana toho večera. On rád hrál, rád lidi testoval. Ale zničit je mohla až jejich hloupost. Na to nemělo právo nic dalšího včetně života samotného.

David byl neskutečný pitomec. A zvláštní bylo, že to v ten moment vnímal Syd tak nějak… jemněji. Jako by mu z toho chtěl trochu ulevit. Nerad viděl kohokoli na kolenou. Pak se zase mohl vrátit k pitomcování, to už Syd neřešil.

Přistoupil o krok blíž.

„Nemám tušení, na co narážíš. Ale něco ti řeknu. Lidi jsou stupidní, a to je jednou zabije. Zevnitř, rozežere je, když zjistěj, že pro stádo, ve kterým se narodili, prostě nejsou dost dobrý. Každej jedinej z nich na to nakonec padne, aniž by šel zachránit. Kdo má v hlavě alespoň něco, u toho udělaj lidi všechno pro to, aby šel první. Proto jsem tě tam nechtěl nechat umřít, přestože jsi tam, jak jsi sám řekl, plánoval ležet sám, bez kohokoli navíc, rozkládat se a čekat na příliv. Nenechal jsem tě tam. Každej, kdo má alespoň trochu tendence vystupovat ze zaběhnutejch standardů, by měl mít právo to zkoušet. Je stupidní to prostě vzdát."

Svým způsobem to byla jedna z nejvíc povzbuzujících věcí, co kdy řekl, přestože to tak nemuselo vyznít. Neuměl to jemně, citelně, empatii vždycky považoval za ztrátu času. Ale i tak to byla jeho vlastní cesta, jak vyjádřit snad až porozumění.

David se trhaně nadechl a musel si sednout na kámen. Najednou ho začaly zaplavovat zmatené vzpomínky. Pamatoval si, jak seděl na pláži se Sydem a posílal ho pryč. Nechtěl, aby ho v takovém stavu viděl, a on přesto zůstal. Ne proto, aby se ukájel na jeho bezmoci, ale proto, že mu chtěl pomoct, nechtěl ho tam nechat umřít. Vybavil si, jak mu sám tu prokletu větu řekl, a taky to, že Roberta nezmínil ani slůvkem, přestože to byla citlivá asociace na situaci, ve které se nacházel.

Možná, že nakonec měli všichni pravdu, ale stále jej držel na uzdě jeho bratr. Tomu ublížili proto, že odkryl svou pravou sexualitu. I o něm mluvil. Vzpomínky byly mlhavé, netušil úplně přesně, co Sydovi o svém bráškovi všechno řekl, ale co věděl s naprostou jistotou, bylo, že teď na něj vyjel neoprávněně. Syd neměl ponětí, jaký pro něj ta věta měla význam a jak ho ještě strašila i po dlouhých měsících natolik, že ji citoval ve svém alkoholovém omámení.

„Promiň, Syde, špatně jsem to pochopil. Máš pravdu, poddal jsem se, ehm… stádu. Nedokázal jsem ustát trauma, které se se mnou vleče už od puberty. Nedokážu odpustit a nedokážu dobrovolně odkrýt to, kým jsem. Už jednou mé přiznání ublížilo člověku, který jediný za mnou tehdy stál a jehož si vážím a mám ho rád. Ty výčitky nedokážu smazat. Vím, že ty sis taky něčím prošel, možná to má co dělat s tvým úrazem tehdy, nevím, každopádně mám dojem, že ty ses taky zavřel do své soukromé ulity a odmítáš tam kohokoliv pustit. Možná Johanku někdy pozveš na návštěvu, snad jen proto, aby ses tam nezbláznil samotou. Zatvrzele odmítáš vidět svět jinak, než naprosto s odporem, a stejně tak i lidi. Oba dva jsme zavření za neprostupnými hradbami z čehosi, co se vystavělo kdysi v minulosti. A oba bychom měli jednou za čas vylézt a podívat se, jestli slunce ještě stále svítí a jestli tam venku náhodou není někdo, pro koho by stálo za to se vzdát bezpečí a trochu zariskovat. Musím však uznat, že můj poslední risk dopadl katastrofálně. A teď? Teď teprve balancuju nad propastí," povzdychl si, sundal brýle a začal je čistit do trička. Potřeboval nějak zaměstnat ruce. Věděl, že s takovýmito radami ho Syd pošle do háje, ale zkusit to chtěl. Z nějakého důvodu mu důvěřoval, že jeho slabosti nepoužije proti němu. Rýpne si, jistě, ale na to už byl zvyklý. Věřil, že mu neublíží před světem, protože ten nenáviděl ještě víc než svého profesora.

Syd naklonil hlavu na stranu na znamení krátkého zamyšlení, zpracování nově nabytých informací. Ano, znal tenhle pohled na věc, jistým způsobem už mu David cosi podobného říkal. Ve své podstatě byla snaha přesvědčit ho o opaku jeho životní filozofie zcela zbytečná a tím pádem hloupá, nepotřeboval zachránit a moc dobře si to uvědomoval. Snad se David cítil o něco líp, když mu mohl promlouvat do života a snažit se odhalit jeho jizvy. Všichni lidi to tak měli. A to bylo nanejvýš stupidní.

Když se rána stane jizvou, náplast už jí nepomůže. A chtít ji znova otevřít, jen aby mohla být opět ošetřena, to on neměl zapotřebí. Nebyl idiot.

„Já vím. Už jsi mi to říkal, mrzí tě, že mě sere celý svět, chtěl bys mě nějakým způsobem spasit. Napadlo tě ale někdy, že o něco takovýho nemám zájem? Přemýšlel jsi, proč o to tak moc usiluješ ty sám?" zeptal se s pozdviženým obočím, hlas naprosto klidný, nevzrušený, ale nenucený.

„Každej se narodí jako naivní a debilní. Něco tě o tuhle vizi připraví, pokud jsi dostatečně nápadnej. A to tě zničí. Když se znova postavíš, jsi silnější, schopnější a hlavně chytřejší. Víš, jak se bránit. A v tu chvíli znova přijde společnost a znova se tě bude snažit přesvědčit, že bys jí měl důvěřovat. Lidi takhle fungujou, vždycky fungovali. Nechceš se nikde prezentovat jako gay, protože ti to za to prostě nestojí. Tečka. Odcházíš s tím od obecných principů, rozhodl ses zavřít, protože víš, že venku je to stupidní. Bylo to to jediný, co tě zachránilo před smrtí. Nepřijde ti blbý se od tý doby kontinuálně snažit vrátit do starých kolejí? Rozhodl ses se neprezentovat, tak to nedělej. Až to budeš chtít udělat, uděláš to. To je kouzlo odpojení od stáda."

Vzhledem k tomu, že David seděl, si očima byli na podobné úrovni, měl tedy možnost pozorovat všechny jeho reakce. Žilami mu kolovala ona magická ironie a nechuť k celému světu schovanému za obzorem, byl na ně ale hrdý. Vždycky. A nepotřeboval od nich osvobozovat, bylo to to nejlepší, co si kdy vybojoval. Nepřál si být znova stupidní, i když to bylo jednodušší. On byl silný. Silnější, než si jeho společník dovedl představit.

David zakroutil hlavou.

„Nechci tě spasit, jen bych tě rád pochopil. Nedůvěřuju společnosti, to přece dobře víš, ale musel jsem najít – ne, stále hledám rovnováhu, abych v ní mohl žít, aniž bych přišel o práci, aniž bych se zbláznil. Já tě nebudu přesvědčovat o své pravdě, život sám tě naučí. I když se odpoutáš od všeho, co by ti mohlo ublížit, nebo to přijmeš jako fakt, není možné s tímto tvým přístupem žít plnohodnotný život. Vždycky ti někdo bude podrážet nohy. Pokud nezdědíš miliony, nakonec se alespoň trochu přizpůsobit budeš muset. Budeš muset do práce, protože když nic jiného, jíst a bydlet je nezbytnost. Tam na tebe budou mít nároky, které budeš muset přijmout. I když práci změníš, budou tam zase jiní šéfové. I kdyby ses rozhodl makat na sebe, budeš se muset přizpůsobit lidem, kterým budeš dělat projekty, systému, který tě donutí platit daně. Možná můžeš spoustu let kličkovat a žít si svůj život, který tě bude stát spoustu energie. Myslíš, že najdeš partnerku, která tvůj přístup vydrží? Nebo raději zůstaneš sám, ve čtyřiceti, padesáti si pořídíš tři kočky a psa a budeš s nimi chodit na procházku? Sám jednou pochopíš, že život není tak černobílý, jak sis vysnil. Ale teď tě od tvé idey zrazovat nebudu. Já tě chápu, ty mě však ne. Řekneš mi, co tě dohnalo do tvé ulity? Co tě tak nutí odsuzovat všechny okolo? Nebo mi nedovolíš nahlédnout za hradby a pochopit, co tě vedlo k tomu být tak anarchistický?" zeptal se a nasadil si brýle na nos. „Anebo na to zapomeň. Měli bychom jít, za chvíli bude tma, a to už bychom to prkno nenašli vůbec."

Svým způsobem byl Davidův přístup pro Syda krapet zklamáním. Ne že by měl zapotřebí se s ním hádat, vlastně v něj od počátku nevkládal nijak valnou důvěru, takže by jej to nemělo překvapovat. Blonďák uměl hrát lépe. Daleko. Bohužel pro něj, v těchhle názorech byl stále za opicemi.

„Máš dojem, že být mezi lidmi znamená to samý co žít ve stádě? Že dělat, co vyžaduje systém, znamená totéž, co systému se podřídit? Tohle není lineární funkce, která protíná osu x v jednom jediném bodě a už nikdy víc, je to parabola. Dejme tomu, že víš, jak vypadá parabola. Nikdo nebude úplně svobodný. To není možné, už z principu. Ale nemůžeš si myslet, že naplnění života představuje u každého to samé. Jistě, pro některé je nepředstavitelné, že se najde člověk, který nechce do vztahu, dvě děti a vnoučata na důchod. Budiž. Veskrze mě to nezajímá," nadhodil s pokrčením ramen a po boku svého společníka se vydal dál podél břehu.

Nechápal ho. Nesnažil se o to. Ale byla to jeho volba, pokud chtěl zůstat zahrabaný ve vlastních názorech, mohl. Syd ho z nich nehodlal vytahovat.

„Možná se do tohohle bodu dostanu, ať už s nějakou holkou nebo klukem, to je mi upřímně dost jedno. A možná budu sám. Nezáleží mi na tom, rozhodně to není středobod mýho vesmíru. Udělám, co budu chtít. Dokud nikoho nechci, nebudu někoho hledat, jen abych vypadal víc jako ostatní. Až chtít začnu, udělám to. V tom spočívá moje svoboda a já od ní rozhodně nepotřebuji zachránit. Někdo ji nesnese. V tom spočívá lidská zkáza. Ale já skutečně nejsem jako ostatní."

David měl co dělat, aby nevytřeštil oči a nezakuckal se zbloudilou slinou.

S klukem?