Propadák – 8. kapitola

Dalšího rána se Syd probudil o něco později, než bylo běžné. Mohlo být okolo půl osmé, což pro něj nebylo úplně obvyklé. Poloha, v níž se probudil, ovšem taky nebyla standardní. Zašklebil se, přestože mohl cítit, jak se zrádné srdce opět dalo do běhu.

Vybavil se mu uplynulý večer, Davidovy snahy nedotknout se jej, a moment, kdy všechno vzdal. Syd sám s dívkami – ve výjimečných případech s chlapci – se kterými strávil pár nocí, občas i dní, moc podobných momentů nezažil. Neměl zapotřebí romantiku, jelikož všechny takové aktivity považoval za lži, ztrátu času a vrchol stupidity, a když už něco z toho prováděl, bylo to v rámci snahy dostat se slečně pod sukni. Tehdy vždycky držel on ji, bez výjimky, a přestože byl na svou výšku nesmírně hrdý a v životě by nechtěl být jiný, tohle bylo iritující. Nesmyslné, zbytečné. Všechny ty holky se mu držely dost špatně, v puse měl vlasy, rozhodně necítil nic z toho, o čem ty žáby tak zasněně mluvily. Spíš doufal, že z jejich stupidních ideálů neomdlí. Snášet je šlo velmi těžko.

Teď to bylo jiné. Syd nebyl žádný pitomec, moc dobře si uvědomoval, že ve světě plném debility a myšlenek stáda musí inteligentní jedinec bojovat od začátku do konce, jinak byl slabý a předurčený padnout. Nevzdávat se, testovat své protivníky a pohybovat se po šachovnici s rozvahou sobě vlastní. Vždycky to zvládal, přestože systémem samotným pohrdal. Ale ten moment jako by sliboval bezpečí. Jistěže bylo jen zdánlivé. Nebyl naivní idealista, to by bylo nanejvýš debilní. Ale na chvíli jako by mohl, třebaže ne úplně polevit, tak odložit napřažený meč. Trochu se uvolnit. Nepřekvapilo ho to, byl zvyklý přizpůsobovat se změnám života. Zůstával klidný, alespoň ve své hlavě, přestože tělo a srdce reagovaly úplně jinak. Ale ta zvláštní atmosféra, ta neodcházela až do usnutí.

Nyní bylo všechno krapet jiné než pod temnou rouškou noci. Vracelo se mu běžné rozpoložení, jeho typický úsměv a nadhled, díval se do spící tváře, která se nacházela pár hloupých centimetrů od jeho vlastní, a přišel si svým způsobem příjemně. Nebylo to na vztah, nebylo to romantické. Nevěřil tomu. Vztah by musel vypadat jinak, on byl sakra dominantní a téhle pozice se odmítal vzdát. Rozhodně se mu to nelíbilo na milostné úrovni. Ale bylo to hezké.

Na to, jaký tupec ho právě držel, uměl držet moc pěkně. A když spal, vypadal mladší a klidnější, leč se odmítal vzdát Sydova těla a s rukama ovinutýma kolem jeho pasu a nohama spletenýma s těma jeho jej u sebe pevně držel. Syd sám měl jednu paži přehozenou přes jeho pas.

Byl čas na budíček.

„Davide, vstávej," zkusil a zatřásl s ním. Když viděl, že je vzhůru, ale odmítá odlepit oči, snad ve snaze uvědomit si, kdo je, kde je a čí je, cvrnkl jej do čela. V ten moment se jejich pohledy prolnuly.

„Vracíme se do chat. Mohl bys ještě spát, kdybychom v deset nemuseli být nastoupení na doučování. Nezapomínej, slíbils mi, že mi před tím sjedeš pro prkno. Máme půl osmou, to je půlhodina na snídani, tvoji rychlost po ránu odhaduji na míň jak půl kilometru za hodinu, ale jakmile se dostaneš na kilometr, poroste exponenciálně – víš, doufám, co to znamená – mohli bychom to stihnout. Znáš ten vzoreček, dráha děleno časem. Vypočítám ti to. Nebo ti vytvořím podklady. Tak jako tak, musíme vyrazit," pronesl s jistou dávkou ironie a pošťouchnutí, na tváři svůj typický úšklebek. Nedával svému rozespalému společníkovi moc času na rozkoukání.

„Jestli se chceš ještě objímat, řekni si večer, nemám problém. Teď mě budeš muset pustit," zašklebil se ještě víc, v očích jasně zřetelný triumf.

David ze sebe vydal něco mezi zaúpěním a povzdechem. Ani se nesnažil zaostřit na jeho tvář, bylo mu jasné, jak dobře se baví. Cítil, jak pevně svírá jeho horké tělo, a měl chuť tak zůstat ještě aspoň hodinu. To by ho ale Syd nesměl tak krutě probudit.

„Mohl bys být aspoň ráno ticho a nepřednášet mi tu matematiku? Stačilo by prosté vstávej, měli bychom jít. Chápu ale, že nechceš zameškat doučování, to je chvályhodné," zamumlal a znovu zavřel oči.

Až v tu chvíli Davidovi došlo, v jaké pozici se nacházejí, a Syd dostal možnost konečně se z jeho paží vysoukat. Ještě než vstal, spěšně si stáhl veliké tričko, které mu na noc půjčili, tak aby zakrývalo obě jeho stehna. Dělal to snad přirozeně od onoho nešťastného dne a rukama si prohrábl vlasy. Pak teprve se vydal vstříc svým ranním rituálům.

Netrvalo dlouho a byli po snídani. Jak Syd správně předpokládal, ajťáci byli velmi dobrosrdeční čili velmi hloupí, a přestože na něj nepřestávali koukat jako na mimozemšťana, v čemž se vyžíval, dali jim, co mohli, a rozloučili se s nimi s úsměvem. Tedy, s Davidem. Syd měl u sebe stále ještě rozespalého skřítka, veskrze totožně vysokého, který na něj nyní koukal se smutnými jiskrami v očích. Vyžádal si Sydovo telefonní číslo, zdaleka mu to ale nestačilo.

„Můžu někdy přijít?" zeptal se. A černovlásek se na něj nepatrně, snad až nepostřehnutelně usmál. Byl rád, že ho mohl poznat.

Cesta pak probíhala v tichu, dokonce i přijatelnou rychlostí. Jejich oblečení přes noc uschlo, takže mohli jít v něm, slunce už příjemně hřálo a modrá obloha slibovala uspokojivý den. A jak to tak bývá, v nejlepším rozvržení šachových figurek vždycky přijde ten nejstupidnější tah.

Z osady vyběhla Sydova matka.

To nebylo samo o sobě tak hrozné. Rozhodně neměl zapotřebí ji poslouchat, probudil se v dobrém rozpoložení a neměl náladu na její stupiditu. Ona s ním, jak se ukázalo, také mluvit nepotřebovala.

Zaslechl pár výtek mířených na jeho osobu, veškerý hněv se ale rychlostí blesku přesunul na Davida. Vlastním způsobem byla matčina stupidita neskutečně odzbrojující.

„Davide! Mohl byste mi vysvětlit, kde jste byli? Proč jste mi nedali vědět, že někde zůstanete přes noc? Byla jsem strachy bez sebe, že se Servácovi něco stalo. Jeho telefon mu zvonil v pokoji. Pak jsem půl hodiny přemlouvala správce kempu, aby mi dal vaše číslo, a váš mobil zase zvonil od vás z chaty. Bylo mi jasné, že jste někde spolu. Že rebeluje Servác, to mě nepřekvapuje, ale vy už byste měl mít rozum. To vás nenapadlo mi dát nějak vědět? Už jsem vás viděla někde utopené…"

„Zadržte, paní profesorko! Já nejsem povinen vašeho syna hlídat. Ostatně je dospělý, může si dělat, co chce. Rozumím vám v tom, že jste měla strach, a taky jsem to Sydovi říkal. Tvrdil mi, že je to v pořádku, že se bát nebudete. Tak na mě nekřičte jako na malého spratka! To, že jsem jeho třídní a mám za něj zodpovědnost ve škole, ještě neznamená, že tuto zodpovědnost budu mít i o prázdninách. Nemíním o svém volnu hlídat své dospělé studenty. Myslím, že ani oni o to nemají zájem," pronesl důrazně a otočil se na Syda. „Za dvacet minut vyrážíme, jestli jedeš se mnou. Pakliže ne, v deset i s učebnicí u mě."

V odpověď se na něj černovlásek usmál, v očích klasický nádech ironie a pobavení z ní plynoucího. Sám se neměl zapotřebí s matkou hádat, vždy ho to tak akorát stálo cenné mozkové buňky a přijatelnou náladu. Obecně by každého, kdo se rozhodl přistoupit na její hru a vyměňovat si s ní názory, považoval za nanejvýš debilního, což bylo s Davidovým charakterem v souladu. Na úplně jinou stranu jako by ovšem celý ten moment nesl podtón jakéhosi zadostiučinění. Bylo to snad poprvé, kdy měl pocit, že je David na jeho straně. Ne že by se ho zastával a zachraňoval ho, za to by Syd rozhodně nebyl nadšený. Bojovali každý sám za sebe, tak to mělo být. Syd rozhodně nepotřeboval ochraňovat. Ale stáli na stejném konci. Výjimečně.

Samotná cesta pro prkno pak proběhla bez dalších výměn názorů. Syd si s sebou sbalil svůj odrbaný blok, do něhož se jal zapisovat, opět si po Davidově autě se samozřejmostí sobě vlastní rozkládaje všechny své věci, a jak se zdálo, David sám se rozhodl trpně jej snášet. Působil u toho celkem vtipně. Matka se na Syda lepila před návratem i po návratu, což ignoroval, jelikož neměl zapotřebí cokoli jí vysvětlovat, a přestože se odmítala vzdát, nakonec ho musela nechat odejít na doučování. Svým způsobem to bylo vysvobození. David možná nebyl nejbystřejší, ale na Sydovu matku rozhodně neměl.

Nebylo to tak, že by mu vyloženě vadil. Jak už bývalo běžné, při činnostech, které nevyžadovaly jeho plnou pozornost, přepínala jeho hlava na zajímavější, podstatnější témata, což v jejich případě byl čas po čtení Malého prince a prvních patnácti minutách výkladu. Zhruba v té době Syd naštěstí dostal chvilkovou pauzu, mohl zavřít oči a pokusit se opět získat trpělivost pokračovat v týrání svého smyslu pro logiku. A tehdy nad tím začal přemýšlet.

Davidova společnost byla zvláštní. Ne že by ji vyloženě vyhledával, to se říct nedalo. Ale jako člověk nebyl nejhloupější a třebaže hrál dost neobratně a neschopně, vlastním způsobem byla jeho přítomnost celkem příjemná. Syda celkem bavily jeho reakce. Nemusel s ním být, to rozhodně ne. Ale nelezl mu na nervy. Většinou. Všechno mělo své meze a David jich býval schopen dosáhnout rekordní rychlostí.

I přes všechny plusy to byl stále naprostý tupec. Ale být s ním bylo celkem fajn.

***

Přestože to bylo překvapivé, dopoledne uteklo, aniž by Sydovi zabilo zdravý rozum, na který byl u sebe nanejvýš hrdý, a on se opět dostal do vlastní chatky, nucen zúčastnit se krátké konverzace s rodiči. Jak se ukázalo, otec opět neměl nejmenší ponětí, co se přesně se Sydem v noci dělo, a matka zůstávala zticha, užívajíc si zadostiučinění. Syd sám se je snažil ignorovat, což šlo mizerně, kdykoli se všichni tři dostali do stejné místnosti, měli rodiče tendenci zabíjet skrz něj ticho tam panující.

Nakonec se matka, jak jinak, prořekla, což Syd veskrze očekával. V návaznosti na to se oba začali hádat, poněvadž otec nechápal, jak mu mohla vlastní žena zamlčet něco tak podstatného, a ona opět vytáhla případ Sydova profesora a to, jak z ní přede všemi udělal pitomce. Poslední slova, která Syd slyšel, než na sebe v rychlosti hodil plavky a zmizel z chaty, pak odkazovala k jakémusi incidentu ještě z doby, kdy s nimi byl Valentýn. Byla to jedna z větších hádek a on věděl, že jen tak neskončí. Jakmile padlo jméno jeho bratra, následovaly dlouhé hodiny utrpení. On byl matčin triumf a otcova naprostá prohra, což muž nahrazoval snahou vyzdvihnout na stejnou úroveň Syda, oba si stáli za svými favority, a přitom snad i litovali, co navždycky ztráceli. Jednoduše řečeno, byli v ty momenty naprosto stupidní, debilita jednoho porážela debilitu druhého a hra měla potenciál vydržet jim až do setmění, což povětšinou provázelo jedno z vratkých, teatrálně emotivních příměří. V ty chvíle byli jeho rodiče ještě méně snesitelní než obvykle, protože s ním chtěli oba komunikovat ještě o to více, tiše se snažíce vycházet spolu, což se jim brzy přestávalo dařit. Později se dostávali do malých hádek následovaných většími a častějšími, až se znovu pohádali s Valentýnovým jménem na rtech. Byl to nekonečný kruh naprosté ignorance a Syd neměl zapotřebí být jeho součástí. Ani toho dne, ani toho dalšího.

S sebou si vzal jen telefon, tužku a svůj blok, připraven usadit se s tím někde co nejdál od lidí, na něž neměl náladu ani mozkové buňky vhodné k obětování. Tyhle plány ale změnil, když daleko od všeho dění, tam, kam by patrně šel i on sám, zahlédl vysokou, svalnatou postavu natírající si ruce a nohy krémem na opalování. Rozešel se za ním, krátce se na něj usmál vlastním sebevědomým úsměvem a posadil se vedle. Když už nic jiného, David měl osušku. Na té se sedělo líp než na písku. Svým způsobem byl zvědavý, jak bude jeho společník reagovat, ačkoli nepředpokládal, že by mu nějak výrazně vadil. Za poslední noc si na sebe celkem zvykli.

Davidovo obočí vylétlo už standardně vzhůru. Sydovo sebevědomé jednání by ho však nemělo překvapovat a odmítal na jeho samozřejmé přizvání se jakkoliv reagovat. Naopak, potěšilo ho, že se mu nevyhýbá. Všude okolo byla spousta princezen, které po něm celý týden pokukovaly, a on si stejně vybral jeho společnost. Potutelně se usmál tak, aby ho neviděl, vymáčkl z tuby další krém a vetřel si jej na ramena. Ten den slunce peklo, jako kdyby soupeřilo s peklem, a přestože už byl do bronzova opálený, nechtěl, aby jeho poměrně citlivou pleť agresivní slunce osmahlo na škvarek.

„Když už jsi tady, mohl bys mi namazat záda, co říkáš?" otočil se na něj a vtiskl mu krém do rukou. Pak si lehl na břicho, složil ruce pod hlavu a zavřel oči. Nepochyboval, že se toho Syd ujme, a těšil se na doteky jeho drobných dlaní. Kdyby neměl za sebou ten hrozný coming out, nikdy by takovouto žádost nepředložil. Jenže tahle osada byla jedna maličkatá vesnička, kdy všichni z turnusu věděli o všech úplně všechno. I ti, co zábavu nenavštívili, to věděli. Pochopitelně, když tohle divadlo bylo to nejzajímavější toho večera.

Nikdo ho ale nelynčoval, jen sem tam slyšel pár narážek, které se snažil ignorovat. Vlastně ten upjatý starší pár, co seděl několik metrů od nich, byl jeden z nich. Tak ať se podívají na dva kluky, jak na sebe úplně nevinně sahají. Nikdo ho tu neznal, tak proč je trochu nepoškádlit. Jen ať si lidé zvykají na to, že dva kluci na sebe naprosto nevinně sahají.

Černovláskův úsměv se ještě rozšířil.

„Stýská se ti po mejch dotecích? Stačí říct," nadhodil a jeho oči se zaleskly. Bavit se na podobné vlně mu rozhodně nevadilo, ačkoli si nebyl přesně jist, čeho chtěl docílit. Že by změnil názor? Stále měl pocit, že jakýkoli vztah by rozhodně nevydržel, protože by Davidovo sebevědomí nedovolilo podřídit se Sydovi. Zkrátka a jednoduše, nezašukal by si, aniž by jeho zadek přišel o panictví, a to rozhodně neměl zapotřebí. Ale podobné hry byly vlastním způsobem žádoucí, blonďák měl rozhodně pěkné tělo a fascinující herní strategii, leč dost groteskní.

Vymáčkl si do dlaní trochu krému a položil je na pevná, svalnatá záda, která se pod nimi napjala a hned nato uvolnila. Blonďákova kůže byla hebká a jemná na dotek, svaly pevné, reakce na Syda ještě lepší. Nemínil si nalhávat, že se mu podobný kontakt nelíbil, a to jej vracelo k původní myšlence. Chtěl by Davida do postele? Určitě. Nemínil se mu podřizovat, ale jak tak pozoroval reakce druhého muže, byl si jist, že po Sydovi toužil. Záleželo jen, kolik pro to byl ochoten obětovat. Zatím si mohli hrát.

„Na to, jak ses včera urputně snažil lehnout si tak, abychom se za žádnou cenu nedotýkali, docela pokrok."

„Je docela pochopitelné, že jsem si nebyl jist tvým postojem k tomu dotýkat se těla svého učitele češtiny. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků," ušklíbl se David. „Taky to byla úplně jiná situace. Včera nebyla moje záda v ohrožení té pekelné hvězdy a sedět ve stínu rozhodně nemíním. Mám slunce poměrně v lásce, narodil jsem se v létě, tak je nejspíš přirozené, že ho vyhledávám. Pokud ti to ale vadí, půjdu požádat tu milou paní, která nás propaluje pohledem. Jistě mi tu laskavost neodmítne, co říkáš?" Jeho tvář zvážněla, zmlkl a užíval si horkých šikovných prstů, které nejen roztíraly krém, ale také hnětly a uvolňovaly svaly.

Bylo to tak příjemné, že málem předl jako kočka. Po chvíli usoudil, ač neochotně, že jeho záda jsou dokonale ošetřena, zvedl se a zavelel: „A teď jsi na řadě ty. Sic jako černovlásek nejsi tak náchylný, přesto bych si nedovolil, abys tu se mnou setrval s nenamazanými zády. Nechtěl bych se dočkat toho, že zase přijde tvá matka a seřve mě jako posledního Alíka…"

Nechápal, kde se v něm ta hravost bere, ale měl dobrou náladu a se Sydem tyto věci zkrátka přicházely přirozeně.

„Poznámka o matce krapet kazí atmosféru, ale rozumím ti, toužíš se o mě postarat. Máš svolení," odvětil Syd, v očích jasně zřetelnou výzvu. Ta slova měla naprosto zřejmé významy, jeho tvář však zůstávala klidná, taková, jakou David znal, s jeho typickým úsměvem v čele. Položil se na osušku a čekal na setkání jeho citlivé kůže s velkými dlaněmi svého společníka.

Bavilo ho Davida zkoušet a vyvádět ho z míry. Jak to vypadalo, blonďák sám pochopil pravidla velmi rychle, leč měl co dělat, aby držel krok s tempem, a bylo fascinující pozorovat všechny jeho snahy. Ne zrovna úspěšné, ale snahy. To stačilo. Oproti katastrofálnímu začátku se celkem posunul.

David položil ruce na drobné, ale pevné a svalnaté tělo, a svými dlaněmi ho skoro překryl. Stále ho překvapovalo, jak je Syd drobounký, a tím působil neskutečně zranitelně. Tedy až do chvíle, kdy otevřel ústa. Věnoval se zrovna lopatkám, které obkroužil a důsledně vtíral bílý krém do každého centimetru kůže. Po jeho slovech ho však zamrazilo – Rozumím ti, toužíš se o mě postarat. Máš svolení.

‚Ani netušíš, jak rád bych se postaral, ale nemůžu,' zašeptal jen sám pro sebe a doufal, že ho jeho společník neslyšel. Vypadal naprosto uvolněný a moc nevnímal okolí. David si neodpustil zajet pod gumu koupacích šortek a polaskat kostrč… Jen ještě kousek a už by zajel do rýhy svažující se ke kýžené jeskyňce, kterou by tak rád zprznil, zaplnil, vyšukal, projel, protáhl… V penisu mu zaškubalo a mozek na chvíli odumřel. Měl by se uklidnit a vytáhnout ruku ze zakázané zóny.

Nemohl ho mít – bylo to frustrující pomyšlení, které mu dělalo vrásky čím dál víc. Proč tohle drzé stvoření muselo být jeho student? Usoudil, že už by měl přestat, nebo se vážně jeho tělo poblázní. A to nechtěl.

„Tak, hotovo," řekl rázně a neodpustil si plácnout Syda po těch dokonalých malých půlkách. „Já se musím učit a ty bys měl taky, k čemuž tě nejspíš nepřemluvím. Nicméně pokud si tady budeš vypočítávat brzdné dráhy včely medonosné, odpor vzduchu jejích křídel vůči větru a jiné zajímavosti, poprosím potichu, vážně se musím soustředit."

Přestože to Syd nedával najevo, chvíli to trvalo, než se jeho vlastní tělo zklidnilo. Měl tak nějak přirozeně dojem, že by to měl být on, kdo bude tomu druhému sahat na zadek, nechtěl být stavěn do jakkoli submisivní pozice a vlastním způsobem ho podobný přístup vytáčel, zároveň ale cítil opět probudivší se srdce a horkou krev kolující ve svých žilách.

David byl neskutečný pitomec, a i přesto byli, co se případného sdílení pár dokonalých nocí týkalo, na stejné vlně. Z neznámých důvodů měl ovšem jeho profesor tendence držet si reputaci a podrobovat se pravidlům stáda, které Syd nesnášel. Ale černovlásek věděl, že ho nakonec zlomí. Nebyl si moc jistý, kdy přesně to bude, ale jednou ano. Jestli něčemu věřil, byly to jeho vlastní schopnosti. Byl sám se sebou spokojen, ta myšlenka se zdála správná a nevyvratitelná.

Tohohle chlapa on chtěl. Stoprocentně. Beztak už jej všechny ty napudrované žabky začínaly nudit. V Davidovi viděl zábavu a za předpokladu, že by jej moc neštval, i společníka na těch pár dní mezi sexem. Mohl by si s ním povídat v momentech, kdy by se ukázal snesitelný, a zkoušet jeho herní schopnosti. Ne že by z toho byl vztah, láska a všechny podobné naprosto stupidní činnosti, těmi on pohrdal. Neměl je zapotřebí, nebylo to logické a nedávalo to smysl. A tak nějak cítil, že by se před Davidem nemusel tvářit, jako by ho bezmezně miloval. Už to byl jeden z důvodů, proč to všechno stálo za trochu snahy.

Neodpovídal, pouze se natáhl pro svůj blok a nalistoval stránku, na níž skončil. Nebylo nijak náročné vrátit se do starých myšlenkových pochodů, hlava si sama vzpomínala a stačilo se pohodlně usadit a pustit se do nejsmysluplnější činnosti, jaká mohla existovat.

Aniž by nad tím přemýšlel, rty se mu opět roztáhly v jeho typický úsměv.

Přelezl za Davida, kde se usadil, a zády se opřel o ta jeho. Cítil, jak blonďák překvapeně ztuhl, a to jej jistým způsobem potěšilo, opravdu rád ho překvapoval. Jakkoli. Krom toho, takhle se mu sedělo daleko lépe, cítil jej holou kůží po celých zádech, i hlavu si o ně mohl opřít, a teplo Davidova těla a pevné svaly nutily krev v jeho vlastním proudit o to rychleji.

Byl spokojen.

David překvapením málem ucukl, když se na něj přitiskla horká záda. Cítil, jak ho Sydovy jemné vlasy šimrají na šíji, když do nich zafouká vítr. Líbila se mu přítulnost, kterou mu projevoval, a bylo mu jasné, kam by Syd rád touto snahou dospěl. Byl si naprosto jistý, že chce dostat svého nenáviděného profesora do postele. Trochu ho rozbolela hlava a velmi správně vytušil, že za toto slunce nemůže.

Měl strach, že sám sebe neuhlídá a nakonec spolu v té posteli skončí. A nikoliv tak nevinně jako minulý večer. Napadla ho také možnost, že se ho chce takto rafinovaně zbavit, ale ihned ji zamítl. Už ho stihl za těch pár dní trochu poznat. Neměl v povaze být záludný…

Jistě ho tato eventualita mohla napadnout, ale neudělal by to. Koneckonců, nad touto možností nemusel ani přemýšlet. Oni dva se spolu nikdy nevyspí, a pokud přece, bude to až po Sydově maturitě. Což bylo za velmi dlouhou dobu. Oba už budou úplně někde jinde.

Pokusil se všechny tyto myšlenky ignorovat a ponořil se do své práce. Syd ho sice rozptyloval, vrtěl se a několikrát si z něj udělal i polštář, ale přece jen s prací hodně pohnul. Po hodině se otočil na svého společníka, který zrovna něco rychle psal do svého odrbaného notesu.

„Půjdu do vody, jdeš se mnou? Vím, že plavání zrovna neholduješ, ale nechystám se nikam daleko. Pojď taky, nebo se tu upečeš…"

Po krátké rozvaze černovlásek přikývl, oči opět zdobené jiskrami, jichž by se zbavoval jen stěží. Jistým způsobem ho bavilo zkoumat, kde přesně jsou Davidovy hranice, tedy co ho nechá říct a co už ne. Zajímalo ho, jestli najde narážky, které by Davidovi otevřeně vadily, a zatím byl s výsledky nanejvýš spokojen. Možná si jeho společník cosi nalhával, bojoval sám se sebou, přesvědčoval se, ale téma samotné mu nevadilo. Nebylo pochyb, že by se se Sydem vyspal rád.

„Nemám tu ručník. Co mě pak zahřeje?"

Tohle byla hodně okatá narážka. Byl na ni pyšný. Jeho tvář byla stále stejně klidná, obočí mírně povytažené a na rtech sebejistý úsměv s příslibem výzvy, nové hry, kterou se rozhodl začít. Otočil se, bez dalších slov se vydávaje k vodě. Věděl, že David jde kdesi za ním, a nemusel vidět jeho výraz, aby si byl jist, jak se zhruba bude tvářit. Svým způsobem byla celá ta situace pitomě zábavná.

David si povzdechl. To jeho provokování mu moc nepomáhalo. Cítil se jak sevřený mlýnskými kameny. Dělal mu to schválně. Úmyslně ho trápil, protože věděl, že David si na něj nikdy nic nedovolí. Mstí se mu snad takto? Nejspíš ano. Profesor o sobě věděl, že je hloupě průhledný, nedokázal se občas ovládnout a řeč jeho těla jasně ukazovala, co se mu honí hlavou.

Pokud chtěl Syd šťouchat do vosího hnízda, mohl. Akorát v tomto případě ty vosy nebudou útočit, ale odstěhují se někam, kde budou mít větší klid. Problém byl v onom slibu, že ho bude připravovat na reparát, což znamenalo setkávání se i po této dovolené.

Slíbil si, že se obrní trpělivostí.

Sotva vklouzl do vody a začal plavat, opět se všechny chmury vytratily.

Samozřejmě, že ho zvládne ukočírovat.

David byl silný muž, přece sebou nenechá manipulovat mladým spratkem. Už přece dávno nebyl ten hloupý puberťák, který by se nechával ovlivnit svým penisem. Alespoň v to doufal. A pokud to bude možné, bude se mu vyhýbat.

Zítra odpoledne si zajede na skály. Odreaguje se a přestane myslet na hlouposti…

Dobrý plán…

Celou dobu plavali oba mlčky, každý ponořený ve svých myšlenkách, a po půl hodině se vrátili na břeh.

David po něm hodil ručník a smutně se pousmál. Syd měl na něj mnohem větší vliv, než si ještě před pár dny myslel.

Bohužel pro Davida, Syd sám si vliv, který na něj měl, moc dobře uvědomoval. A lhal by, kdyby řekl, že na něj nebyl sakra hrdý.

Začal si sušit vlasy, aniž by opomněl vystavovat u toho své tělo. Přemýšlel, co přesně plánoval dál. Kam až chtěl svou snahu dotáhnout? Za co konkrétně mu David stál a nestál? Když se nad tím nyní zamyslel, trávit s ním celé dny rozhodně neměl zapotřebí. Asi by se u toho zbláznil. Bylo fajn s ním občas hrát, ale kouzlo spočívalo v onom občas. Přece jen, Syd sám měl jen jedny mozkové buňky, ač jich bylo víc než u většiny ostatních lidí. A nechtěl o ně přijít.

Kdyby byl v Praze, bohatě by mu stačila blonďákova přítomnost u doučování. Tady se moc jiné zábavy nenacházelo, dalo-li se zkoumání Davidových hranic stupidity nazývat zábavou, jelikož pokud se chtěl vyhnout rodičům, musel být venku.

Když už přemýšlel nad rodiči…

„Dotaz… Mohli bychom zejtra přesunout zavile vyjící šakaly až na odpoledne?"

Věřil, že David pochopí, co přesně měl na mysli, a černovlásek sám by tuhle službu docela ocenil. Uvědomoval si, že oba jeho rodiče budou dalšího dne dost nesnesitelní, a potřeboval se jim vyhnout. To znamenalo buď být celý den v Davidově přítomnosti, což nemusel, nebo strávit trochu času sám, počítat si, třeba zavolat Johaně, která mohla jen pozdě večer, nebo naopak po ránu. Tenhle nápad se mu zamlouval o něco víc.

David polkl přebytečné sliny.

Proč ho tak provokoval? Cítil se dotčený a nelíbilo se mu, že si s ním tak hraje, nicméně dokud byl s ním, byl nucený tuhle nečestnou hru hrát. Bylo to frustrující a vyčerpávající.

Pochopil jeho otázku a napadlo ho, že by se zítra nemuseli vidět vůbec. Asi by mu to docela pomohlo. Na skále by si mohl uspořádat myšlenky a přijít na to, jak se těmto útokům bránit. Bude se muset obrnit a hlavně zjistit, jak sám v sobě utlumit touhu po Sydově těle.

„Pokud ráno nemůžeš, můžeme to zítra odpískat. Jednou se nic nestane. Chtěl jsem jet hned po doučování do Kokořína lézt. Uděláš si tedy volný den, myslím, že proti nebudeš, nemám pravdu? Samozřejmě ti nemohu zakázat, abys studoval sám," ušklíbl se. Když si představil, jak dobrovolně bere červenou učebnici plnou oslích uší do rukou a listuje na stranu dvacet pět, kde minule skončili, ústa se mu roztáhla v pobavený úsměv.

Syd ho pro ten moment ignoroval, obě obočí neznatelně povytažená. Tohle slyšet nechtěl, ačkoli dávalo smysl, že se zrovna David oddával podobně pitomému sportu. Syd samotný pro lezení skoro dýchal, když byl ještě mladší. Když měl ještě svoje ideály. Od té doby se ke skalám nepřiblížil, vlastním způsobem všemi horolezci pohrdal. Odmítal nad nimi přemýšlet, ale tohle zjištění v něm probudilo podivně hořký pocit, který si moc dobře pamatoval.

Chápal, proč David lezl. Syd sám také býval hloupý. Pamatoval si tu dobu, i když na ni nevzpomínal. A rozhodně se mu nelíbilo, že David kopíruje jeho dávno ztracené já. Takhle nad tím ovšem rozhodně nepřemýšlel. Snad to bylo dobře. Možná, že jeho duše samotná nebyla připravená čelit podobným dohadům a raději všechno shrnula pod kouzelné označení tupec, které na Davida pověsila. Asi to jinak neuměl. Ale rozhodně by si to nepřipustil.

„Kdo ti dělá jističe? Předpokládám, že jsi prvolezec a ten pitomec, co přijel s tebou, ti ze začátku dělal parťáka. Poměrně jednoduchými výpočty se ale lze dostat k celkem srozumitelnému faktu – tedy že teď budeš muset být s někým jiným, tamten sem asi jen tak nepřijede," odhadl. Pamatoval si části slangu, který tehdy užívali, a věděl, co která pozice obnášela.

David přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu. Jak to, že o tomhle tolik ví? Promnul si strniště a stále jej upřeně pozoroval. Snad měl pocit, že zjistí pravdu.

„Pojedu sám, nepohrnu se nikam, kde jsou potřeba dva, prostě si jen chci pročistit hlavu. Nic složitého, jističe potřebovat nebudu a je docela možné, že tam někoho potkám, kdo se mnou do toho půjde," řekl se samozřejmostí. Bylo léto, na skalách se teď pohybovalo mnoho lidí. Bude mu stačit pár desítek minut pozorovat, jak se daný člověk na skále chová, aby posoudil jeho zkušenosti a ujistil se, že by mu mohl věřit.

„Všude jsou potřeba dva. Sebejističi jsou sebevrazi." Taky jedním byl. Moc dobře si to vybavoval, přestože to nikdy neměl zapotřebí znova vytahovat. To by bylo nanejvýš stupidní. V hlase mu zaznívala patřičná dávka ironie, svým způsobem ho David podobným rozhodnutím zklamal. Bylo neskutečně hloupé.

„Sežeň si někoho, kdo půjde s tebou. Ne lezce, jističe. Můžeš požádat tu milou paní, co nás tak propaluje pohledem, určitě takovou laskavost neodmítne," nadhodil s povytaženým obočím, na rtech opět svůj typický úsměv. Neuvědomoval si tehdy, co všechno se jím snažil zamaskovat. Nikdy by si nepřiznal, že měl vlastním způsobem strach, kdykoli si vzpomněl na všechno, co se tehdy stalo. Bylo to za ním. On byl silnější, chytřejší a daleko schopnější, změnil se a byl na sebe neskutečně hrdý. Uplynuly roky od doby, kdy se mu naposledy zdálo o slunci odrážejícím se od křišťálové hladiny a mizícím za horizontem.

„Starej se sám o sebe, ano? Jezdím takto už roky a vím, co si bez jističe mohu dovolit," usadil ho David až příliš rázně. Bolela ho hlava čím dál tím víc a začínal být bez nálady. Potřeboval klid, kávu a něco sníst. A pak se ještě na chvíli posadit k učení.

Toužil po tichu a samotě. Neustálý upřený pohled toho chytrolína, který o lezení věděl víc než laik obdivující skály zásadně ze země, ho rozrušoval víc, než mu bylo milé. David si byl ale jistý, že neleze. Kdyby ano, tak v tomto ráji šutráků by zcela jistě neodolal.

Překvapila ho však jeho zodpovědnost. Samozřejmě, že měl pravdu. Ale tu mu potvrzovat nehodlal. Na skály by měli vždycky jezdit dva. Jenže on teď neměl jinou možnost, když se z Viktora vyklubal idiot. Znal své schopnosti a věděl, co si může dovolit a co je nad jeho síly bez druhých rukou.

Sbalil si ručník i učení a zadíval se do modrých očí svého společníka.

„Uvidíme se pozítří ráno," připomněl ještě a odcházel dlouhými kroky směrem k chatám.

Syd ještě nějakou chvíli seděl na pláži, pozoroval otevřené stránky svého bloku a zdaleka nad nimi nepřemýšlel tak, jak by si podobně logická a smysluplná činnost zasluhovala. David byl tvrdohlavý pitomec, který kdyby neměl tak přijatelné tělo, Syd sám by se o něj rozhodně nezajímal. Možná, že ho přitahovaly i groteskní pokusy vymyslet inteligentní šachistický tah. Přestože selhával, svým způsobem se snažil, a celé to divadlo působilo celkem vtipně. Víc v tom z černovláskovy strany rozhodně nebylo, neměl to zapotřebí. Rozhodně se nepovažoval za natolik hloupého. To ale neznamenalo, že jej do skal hodlal pustit samotného.

Do jisté míry se potvrdila všechna jeho slova. David nemusel umřít u vody, kompletně na sračky. Byla to jeho debilita, co se ho chystalo zabít. Černovlásek s tím počítal, každá ovečka stáda na to nakonec padla. Ale u lezení by se to stát nemělo.

Když to vzal kolem a kolem, vlastně mu to bylo jedno. Byl schopen najít si jiného tupce na pár nocí sexu.

Toho večera už se k tématu pitomec nevracel, neměl na to kapacitu. Snad až když se dalšího rána dostal na svou louku, čekaje na Johanu, až s ní bude moct mluvit, a pohled mu znovu padl na odrbaný blok v jeho dlaních, všechno se zase vrátilo. I ta kniha s tím souvisela, všechno v jeho životě bylo propojené. Logické, smysluplné, vyplývalo to ze sebe navzájem. Byl rád, že si prošel všemi krutostmi života, protože jinak by navždycky zůstal naivní a hloupý. Byl rád, že prozřel. Byl nanejvýš hrdý na vlastní odpor ke všem pitomcům, z nichž se moderní společnost skládala.

Už dávno se mu o všech těch dnech nezdálo. Ani o těch lidech. Byl silný, dost na to, aby se minulosti zbavil. A byl na sebe pyšný. A stejně, kdyby o to stál, moc dobře by si vybavil bílou stěnu nemocničního pokoje, do níž dělala tlustá knížka praskliny, kdykoli ji proti ní hodil. Prázdno a ticho, které se objevilo, když ustal jeho vlastní křik. To, jak z něj po nekonečných šesti měsících zmizely všechny emoce a zůstal jen klid.

Mít možnost opět na denním světle spatřit tvář své kamarádky se zdálo po dlouhých týdnech lepší než dřív. Neměl moc kapacitu cokoli vykládat a věděl, že ona sama to ví. Chvíli se ho vyptávala na doučování a s vědoucným výrazem přešla k tématům z vlastního života, která ho ve své podstatě zajímala. Až nějakou tu chvíli po obědě, když pod kopcem zahlédl mihnout se vysokého blonďáka v dobře známém oblečení, rozhodl se přece jen se rozmluvit.

Nikdy nelitoval toho, co Johaně řekl, přestože do něj pak často šťouchala a smála se. Obecně nelitoval žádných svých činů, měl to tak v povaze. Ať dopadly jakkoli, byl na sebe hrdý.

„Záleží ti na něm?" zeptala se nyní s úsměvem. Nebyla to otázka na ano a ne, oba si to uvědomovali.

„Bral bych ho do postele."

Svým způsobem bylo fascinující, jak spolu dokázali mluvit o všech podobných tématech jako o počasí. Oba byli poměrně přímočaří, neměli zapotřebí vytvářet složité kličky a cokoli obcházet. Co chtěli sdělit, to sdělili. Když je něco štvalo, dávali to najevo.

„Balíš ho?"

„Jo."

„Hodně štěstí, hlavně se nezamiluj. Blížíš se k tomu, skoro se mi zdá, jako by ses o něho bál," zašklebila se, za což schytala ledový pohled. K jejímu štěstí už byla veskrze imunní.

„Co tu vůbec ještě děláš? Nejedeš s ním?"

Jistěže čekal něco podobného. Občas byla vážně dost na hlavu, to jen co byla pravda. Nehodlal ho při té dementní činnosti pozorovat, nehodlal toho být součástí. Už nikdy. Na jinou stranu nechtěl, aby David umřel. Nešlo o nic osobního, nikomu nepřál smrt, přestože byla veskrze logická a smysluplná.

„Ne."

„Stejně nakonec pojedeš. Záleží ti na něm, nenechal bys ho tam."

Povytáhl obočí.

„Chci, aby si sehnal jističe, to neznamená, že tam s ním chci být já. Nemám to zapotřebí, stačí mi čas, co s ním trávím běžně."

Mohl si všimnout jejího úsměvu, pomalu se rozšiřujícího. Nakonec už se zubila od ucha k uchu.

„Ty bys v někoho jiného vložil takovou důvěru? Neříkej, že ses zrovna ty rozhodl svěřit jeho život do cizích rukou. Víš, že na nikoho krom sebe se nemůžeš tak spoléhat."

Měla pravdu, věděl to. Nevěřil nikomu a tím víc Davidovi, co se lezeckých schopností týkalo. Důvěřovat někomu považoval za nanejvýš stupidní – stádo, ovečky, lidé, nic z toho si nezasluhovalo víc než pohrdání.

„Tak jdi, ne?"

„Proč na něm tak záleží tobě?" zeptal se ještě, tvář opět roztahující se v jeho typický úšklebek. Ten mu ona nadšeně oplatila, v očích jiskry.

„To už jsem ti říkala. Bude tě přezkušovat, měl by sis u něj udělat oko. Zachránit ho na skále schvaluju, stejně jako vypuštění páry u sexu. Třeba pak nebude tak nevrlej jako minulý září," pronesla s těžko skrývaným smíchem.

Občas byla vážně na hlavu. Ale měl ji rád.

Rozloučili se, on počítač vypnul a uklidil ho do chaty, než se znovu vydal ven. David tam pořád byl, přenášel si do auta poslední věci a prováděl na sobě poslední úpravy. Jak se zdálo, parťáka si stále nenašel. A Syd sám měl co dělat, aby udržel veskrze vážnou tvář. Ignoroval všechny dohady, v ten moment naprosto nesmyslné, a soustředil se na onen pitomý úkol, který sám sobě dal. Nebyl si moc jist, proč přesně pro Davida dělal takovou laskavost. Rozhodně si Sydův čas a energii, nemluvě o všech mozkových buňkách odsouzených na smrt, nezasluhoval.

„Ahoj. Koho jsi nakonec sehnal?" zkusil napřímo, přestože moc dobře věděl, že David nikoho neměl. Nehodlal si to rýpnutí odpustit.

***

David si zprvu nevšiml, že se na něj dívá pár modrých zkoumavých očí. Zamyšleně pozoroval věci, přemýšleje, jestli na nic nezapomněl. Ve skříni, kde měli s Viktorem věci na lezení, panoval po jeho rychlém odjezdu neskutečný bordel. Se stisknutou čelistí se probíral výstrojí a znovu usoudil, že rozchod s tím ignorantem bylo to nejlepší, co se mu mohlo stát. Ze zamyšlení ho však probral Sydův nezaměnitelný hlas. David si ho změřil pohledem a odsekl:

„Co tu děláš? Neměl jsi být někde pryč?"

Neměl zájem ho dnes vůbec potkat. Jen ho rozptyloval, a to pro něj po mizerné noci nebylo žádoucí.

„Nikoho jsem nesháněl. Chci být sám a z té party, co v tomto šíleném kempu přežívá, rozhodně není nikdo vhodný," opáčil mu. Naposledy očima zkontroloval, jestli má všechno, zavřel kufr a nasedl do auta. Ani ve snu však nečekal, že se dveře spolujezdce otevřou a dovnitř nevzrušeně nasedne to černovlasé stvoření. Sedadlo bylo pro něj uzpůsobeno z jízdy pro prkno, a tak si jen zapnul pás a zářivě se na něj usmál.

„Můžem jet."

Davidovy ruce klesly z volantu do klína a povzdychl si. Chtěl být sám. Respektive, úplně nutně by sám být nemusel, ale jedna z příčin, proč odjížděl z kempu, byla, že nechtěl být v jeho blízkosti. Podíval se na něj a už měl na jazyku slova, kterými ho z auta vypakuje, nakonec si to ale rozmyslel. Tušil, že by u toho bylo zase plno keců, které by v dnešním rozpoložení nemusel ustát s klidnou myslí.

Nějak to přežije, a pokud má Syd zkušenosti, mohl by ho nakonec využít. Hlavní příčina odjezdu sice padla, zato věděl, že se bude moct pořádně vyřádit i na skalách, na které by si bez jištění netroufl.

Nastartoval, zařadil rychlost a se skřípěním kamenů pod pneumatikami vyjel z parkoviště.

„A teď mi řekni, jaké máš zkušenosti s jištěním… a lezením. Potřebuju vědět, nakolik ti můžu věřit. Moc o tom víš na to, abys mi teď tvrdil, že jsi to nikdy nezkoušel. Tak, prosím, pravdu," požádal ho po chvíli mlčení.

Syd sám si jej snad už tradičně změřil pohledem, snaže se zjistit, co přesně po něm David chce a nechce. Toužil ho donutit vzpomínat? Přehrabovat se v minulosti a odhalovat, co už dávno nic neznamenalo? Neměl zapotřebí se zpovídat, přišlo mu to hloupé. Nehledě na to nenáviděl podobně důvěrné momenty, jelikož v nich žádnou skutečnou důvěrnost neviděl. Nevadilo mu poslouchat Davida, u něj věděl, že mu jistým způsobem pomáhá, pokud si ho vyslechne. Nikdy mu nevadilo poslouchat Johanu. Ale vykládat komukoli o vlastních mladších letech byla totální ztráta času. Nemuseli si hrát na zamilovaný pár, který si svěřuje těžkosti. Ani jeden z nich to neměl zapotřebí.

„Příběh vynechám, ty ho nechceš slyšet a já ho nechci říkat. Jistil jsem dost kamarádů na to, abych věděl, co mám dělat. Skály samotný jsou řízený poměrně pochopitelnými fyzikálními a matematickými pravidly, ať už jde o úhel držení lana, nebo rychlé propočty, kde se chytit jakého kamene. Celkem snadno si můžeš zjistit sílu, kterou budeš působit na jednotlivé úchyty, rozložit ji na části, znáš ty vzorečky, předpokládám. Hmotnost krát gravitační konstanta. Nemusíš a neměl bys mi věřit, spoléhat by ses měl převážně na sebe. Krom toho, já nahoru nepůjdu, jistit tě budu ze země," podotkl poměrně logicky, hlas podbarvený ironií sobě vlastní. Možná to byl jakýsi obranný mechanismus, jelikož situace, do níž se dostával, mu nebyla nijak příjemná, ale bylo by zbytečné nad tím takto přemýšlet. Syd sám si to neuvědomoval.

„Dobrý bože! Měl jsem tě nechat v kempu. Nechci slyšet žádné vzorce, nepotřebuju si nic propočítávat a rozhodně bych tě za žádnou cenu nevzal nahoru, takže jsem rád, že jsi to sám zavrhl. Ale i ten dole musí vědět, co má dělat, znát hlášky. Ale to ty jistě víš, když už jsi jistil. Proto jsem se ptal. Samozřejmě, že se budu spoléhat sám na sebe, přes to všechno, když si vyberu složitější výstup, byl bych rád, kdybych tomu dole mohl věřit v tom, že mi neusne v mechu a bude reagovat na to, co po něm chci. Pokud se k tvým lezeckým schopnostem pojí nějaký příběh, nezajímá mě. To, jak ožralí puberťáci ničí skály, a ještě se u toho dobře baví, poslouchat nemusím, toho jsem byl několikrát svědkem," odvětil David a doufal, že to mládě na zbytek cesty nechá ústa zavřená. Byl by to tak milý kluk, kdyby byl němý…

S touto myšlenkou se mu neprozřetelně vloudila do mysli zase jedna z fantazií, se kterou se nemohl rozloučit už pár dní. Bezbranné tělíčko a ústa umlčená roubíkem. Tichý, zvířecí sex s upřenými pohledy dvou párů modrých očí vzájemně se propalujících.

Polknul přebytečné sliny a pokoušel se soustředit na cestu. To byly přesně ty situace, kterých se dnes chtěl vyvarovat. Nemohl být v jeho blízkosti, aniž by nezačal šílet. Nedíval se na něj, ale cítil jeho přirozenou vůni smíchanou s lehkým aroma šamponu. Nedokázal se účinně bránit, aby tohle všechno zvládl plně ignorovat. Tělo ho sice nezrazovalo, ale měl dojem, že se to všechno pořád stupňuje a byla jen otázka času, kdy zrádná krev začne okupovat místa, kde to v té chvíli nebude žádoucí.

Věděl to a na náladě mu to nepřidalo. Obepnul prsty ještě silněji malý sportovní volant a snažil se zapudit své úchylné fantazie. Když si představil, že se jim ještě před pár dny nebránil, dnes si připadal jako totální zvrhlík. Naštěstí už vjížděl do lesa, na jehož kraji bylo malé parkoviště pro turisty a lezce.

Všechny myšlenky na sex s tím malým protivou pustil z hlavy a nechával se unášet kapkou adrenalinu, kterou cítil vždy před výstupem. Teď se musel soustředit. Poslední, co by chtěl, bylo zranit se jen proto, že nebude plně koncentrovaný. Beze slov sebral výstroj, něco naložil i do rukou Syda. Nebyl přece žádná princezna.

Ten se, po příchodu ke skále, již si David vybral, začal automaticky do jedné z výstrojí oblékat, upravuje si všechny popruhy na svou velikost. Byly to naučené pohyby, na které se nemusel soustředit, věnoval se jim jen částečně. Druhou část své pozornosti přesouval na svého společníka a strmou plochu, kterou David zálibně pozoroval.

Všechno to bylo dementní. Ne nostalgické, už dávno zapomněl všechny ty pocity děsu a hrůzy, dávno by si je nedokázal vybavit dopodrobna. Ale ta chvíle samotná rozhodně nebyla příjemná, a kdyby to nebylo naprosto nelogické, možná by měl pocit, že na něj vysoké vrcholky padají. Slunce pomalu klesalo k obzoru, vytvářejíc scenérii tolik odlišnou, a přesto tak podobnou, bylo to jedno z těch nenáviděných a naprosto hloupých déjà vu, v nichž se vyžívaly stupidní masy. Celý ten moment byl pitomý a Syd neměl zapotřebí se v něm nacházet. Přece jen, měl jen jedny mozkové buňky. A sám sobě se skromností přiznával, že pracovaly sakra dobře.

Tedy, tohle všechno si říkal on. Jenže jak už to tak u něj bývalo, pod vrstvou pohrdání a snahy obvinit celý svět přece jen skrýval pár informací, které by si sám připouštěl jen nerad. Vlastně o nich nevěděl. A v prvé řadě to byl strach, který se v něm probudil.

Na ruce si natáhl kožené bezprstové rukavice. Bylo horko, ale on odmítal riskovat, že by mu lano proklouzlo dlaněmi, jež se mu pomalu začínaly potit. Byl nervózní. Ačkoli to nedával znát.

Takřka automaticky zkontroloval lano a provlékl jej karabinou na vlastní výstroji. I tu si pořádně prohlédl, přečetl si hodnotu značící pevnost kovové klipsny, aby si byl jist, že jej v průběhu Davidových stupidních sebevražedných tendencí nezradí, a dobře známými pohyby ji zacvakl. Tělo si pamatovalo, co dělat. Bylo jasné, že poslední dobou nelezl, ale ten cvik, ač dlouho přehlížený, ten se nezapomínal.

Pevně lano chytil tak, jak měl, a nonšalantně se otočil na Davida.

„Jistím," vydechl, přestože to bylo zjevné. Byl tak zvyklý, na skalách bylo vždy naprosto nutné komunikovat, a žádný z lezců nikdy nevyrazil, dokud nevěděl, že skutečně může.

David, ač se sám připravoval a kontroloval, po očku pozoroval Sydovy pohyby. Neměl pochyb, že naprosto přesně věděl, co dělá. Po tomto zjištění se zklidnil a po magickém slůvku, kterým mu Syd sdělil, že on sám je připravený, začal skenovat povrch. Před očima se mu zjevovaly všechny výstupky a nerovnosti, které mu budou oporou. Skála byla připravená pro lezce, a tak zkontroloval opasek s jistícími prostředky a dvakrát se zhluboka nadechl a vydechl. Nebyla nijak náročná a on se brzy ocitl několik metrů nad zemí. V tu chvíli zapomněl na všechno trápení a soustředil se jen na své svaly, kámen a jeho rozmanitosti. Cítil, jak se mu napíná tělo a proudí jím adrenalin a hlava se čistí ode všech starostí. Na krk mu začalo pálit slunce, jehož paprsky se k úpatí skály kvůli vysokým stromům a hustého větvoví neprodraly. Nespěchal. Vychutnával si výšku, klid a napjaté tělo, kterému jednou za čas dovolil odpočinout, když našel výstup, kde mohl zvolnit.

Zapomněl na čas. Jen relaxoval. Jako vždycky, když lezl. Slunce, ačkoliv se pomalu klonilo níž, žhnulo a on si uvědomil, že u sebe nemá vodu.

Po pár pokynech, které houkl dolů, začal pomalu slaňovat.

Zanedlouho stál na pevné zemi a uvolněně se usmíval na Syda. Omyl si ruce, vypil flašku vody a druhou si vylil na hlavu, aby se zchladil a opláchl od potu. Syd mu připadal nějaký nesvůj, ale David to přisoudil tomu, že se nudil. Kdyby tam byl sám, ještě jednu by zdolal, ale nechtěl ho dál využívat a uvědomil si, že má neskutečný hlad.

Prohrábl si vlasy, aby mu proschly, a začal balit.

„Zajedeme si do Doks na večeři, co říkáš?" řekl a hodil po něm druhou tašku. „Děkuji, že jsi tu se mnou byl."

Černovlásek pouze přikývl, vydávaje se směrem k autu, a až když se mu pískovcové masivy ztratily v dálce, odešly i všechny dohady a nepříjemný pocit. Nevnímal to jako starost, rozhodně se o Davida nebál. Jen nechtěl, aby umřel, protože by to byla naprosto zbytečná, nelogická, hloupá smrt. Jeho vlastní důvody pro zpocené dlaně a snad až přílišné soustředění se na každý blonďákův pohyb šly celkem snadno shrnout pod podobné důvody, neměl tedy zapotřebí dál se v nich patlat. Připoutal se, uvolnil, pozoroval krajinu mizející za okýnkem.

Ještě jednu věc si uvědomil – přestože si k tomu vybíral sakra debilní způsob na prezentování, David měl daleko lepší tělo než jen přijatelné. Syd sám rozhodně neplýtval chválou, co se ostatních týkalo, kdyby chtěl, určitě by si našel uspokojující náhradu, ale touha zkusit to právě s tímhle člověkem jako by ještě vzrostla. Chtěl ho dostat, i kdyby jen na jednu noc. Chtěl ho tak, jak byl, s pevnými svaly a vodou stékající z vlasů. Slušelo mu to. Byl to sice pitomec a hazardér, ale přece jen za všechnu tu snahu stál.

Jakmile auto zaparkovalo před jednou z hospůdek, kde se rozhodli najíst, strach odešel úplně a Sydovi se pomalu a jistě vracela jeho běžná nálada. Měl chuť trochu Davida zkoušet, nešlo ani tolik o rýpání, jako o snahu připomínat si čím dál tím jasněji vyslovované žádosti.

„Na to, že je to naše první pořádný rande, to nevypadá úplně zle," odtušil, rty stočené do svého typického úšklebku s příslibem výzvy a očekávání reakce, ať už měla být jakákoli. Seděli v tu chvíli ještě v autě a on by se skoro vsadil, že kdyby David stiskl volant o něco pevněji, rozdrtil by ho. Když už nad tím přemýšlel, podobný příklad by si po návratu do kempu spočítal rád.

„Pusu nedostanu? Za pomoc na skále?"

Neočekával to, věděl, že tak daleko za hranice vlastních stupidních předsudků se David ještě nedostal. Ale taky věděl, že v něm podobnými návrhy zkrátka musí vyvolávat touhu a muže nenechá chladným. To mu stačilo.

David zatnul čelist tak, až mu zacukaly lícní svaly. Nesnášel ho. Proč ho pořád tak provokoval? Už jen představa, že by se jazykem vnořil mezi ty rudé plné rty, mu dělala bordel v kalhotách. Naklonil se k němu, ale zůstal asi tři centimetry před jeho ústy.

„Přestaň mě provokovat, nebo ti nařežu na prdel, že ji budeš mít rudou ještě v září! A pak z tebe vyšukám duši," sykl a propálil ho očima. Odtáhl se od něj a vystoupil z auta. Rozmáchl se a chtěl praštit do kapoty, ale pak se uklidnil. Tohle přehnal. Nesměl se nechávat tak unášet. Měl by být nad věcí, ale copak to šlo? Už dlouho se tak zoufale v pasti necítil a byla to jeho chyba. To on sám nejspíš vysílal signály a teď je potvrdil slovy. Syd se jen dobře bavil na jeho účet.

Povzdechl si. A tohle měl být den, kdy si to v sobě všechno urovná. Byl ještě více vykolejený než dny předtím. Pochopil, že jestli bude Syd pokračovat, opravdu se neudrží. On pak bude mít trumf, který jestli použije, zlomí mu totálně vaz. A protože mladíček svůj slovní nátlak stupňoval, tušil, že tenhle boj neměl šanci vyhrát. Jindy pevná vůle byla nalomená tak, až ho to děsilo.

Sedli si na zahrádku do stínu a David jen kroutil hlavou s pozdviženým obočím nad jeho vítězoslavným výrazem.

Po horkém espresu a studeném nealko pivu z něj nervozita spadla a zapřísahal se, že se s jeho narážkami prostě naučí žít.

„Jsi parchant, víš to?" řekl smířlivě. „Co si dáš k jídlu, zvu tě – za to jištění. Myslím, že je to uspokojivé poděkování."

Ještě než Syd stačil odpovědět, David si koutkem oka všiml dvou mladíků podobného věku jako jeho jistič, které znal z kempu.

„Já vím," usmál se Syd, protentokrát upřímně, snad až uvolněně. V hlavě mu stále hrála Davidova slova, která ho rozhodně nenechala chladným. Jistě, jak si on spokojeně uvědomoval, byli na správné cestě, ba ještě lépe. To, že si David – prozatím – neuvědomoval, jak by vypadaly jejich pozice, byl detail, který by se vyřešil na místě. Syd si rozhodně nehodlal nechat nařezat, bylo v tom cosi potupného, co zkrátka neměl zapotřebí. Nebyl žádný subík. V budoucnu blonďákovi vysvětlí, co a jak.

Tedy, to si řekl on. Jeho tělo se žádné z vášnivě pronesených slov ignorovat nechystalo. Ba co víc, podobný tón a postava čnící se nad ním, kontrola nad jeho tělem, to bylo pro něj snad až příliš vzrušující. Asi bylo dobře, že si to neuvědomil.

Velmi rychle zaregistroval změnu v blonďákově tváři, to už se k nim ale oba kluci blížili s horlivostí tupcům vlastní. Syd moc dobře věděl, proč se s tímhle duem nebavil. Číslům rozhodně nerozuměli a pochyboval, že kdy slyšeli slovní spojení selský rozum. Zkrátka, šlo o lidi, jimiž mohl nanejvýš pohrdat.

„Buzničky si vyšly na rande," prohodil jeden onu naprosto otřepanou větu, zřejmě neschopen vymyslet lepší, a neznatelně do Syda drknul, když si všiml, že se nemá k odpovědi. Neměl to zapotřebí, nehodlal na ně plýtvat svými drahocennými mozkovými buňkami a dobrou náladou. Bohužel pro ně, zdálo se, že reakci vyžadovali.

„Očekáváš po mně gratulaci, nebo jinou formu projevení nadšení? Absolutně mě nezajímá, jestli jste tu na rande nebo jenom na večeři, je to pro mě nelogická a zbytečná informace, když už tě zajímá můj názor," usadil oba nesnášenlivce s chladným, pohrdavým výrazem. Pak se otočil zpátky k Davidovi. Neměl zapotřebí je dál řešit, doufal, že odejdou. Vyčerpávali mu jeho sociální baterku. Zas tolik debility najednou nedával, David mu nevadil, ale vydržet od probuzení do usnutí mezi lidmi dávalo člověku zabrat.

„Moc si otevíráš hubu, skřete!" vypěnil jeden z nich, když viděl, že provokacemi Syda nijak nevykolejil. „Jsi jenom malá buznička, která si nechává protahovat díru. Měli by tě zavřít do ústavu, abys tady neotravoval vzduch, ty šmejde!"

Oba mladíci byli příliš zaměstnaní Sydem a nemohli si všimnout zlosti, která se objevila v Davidově tváři.

Na malého kluka si troufnou…

Okamžitě se mu vybavil Věřík. Dodnes mu zněly v uších všechny nadávky a zlá slova, které jeho bratra drtily.

‚Proč se s tím teploušem bavíš? Vždyť je to jen ubohá buzna, odpad, a ty ho ještě obhajuješ. Dopadneš jako on. Jsi stejná špinavá lůza, která skončí blbě. Nikam to nedotáhneš…'

Byl to jeho bratříček, sotva se dostával do puberty a teprve poznával taje sexuality. David nikdy nezasáhl. Bál se toho, že kdyby to udělal, bylo by všechno ještě horší. Celou dobu ho v soukromí odrazoval od toho, aby se jej na veřejnosti zastával. Nepotřeboval chránit, ani jeho veřejnou podporu, dokázal se o sebe postarat sám, slovně i pěstmi. Byl smířený s tím, že dokud zůstane v jejich rodné vísce, vždycky pro všechny bude odpad, špína a omyl přírody, který neměl ve slušné společnosti co dělat. To byla ta hezčí slova, která dennodenně slýchal. Velmi rychle začal být vůči nim imunní, a pokud bylo třeba, dokázal se i poprat. Nejednou přišel s poznámkou a monoklem, bylo mu to jedno. Jenže jeho bratra nešetřili taky a ten se tak bránit neuměl. Byl drobný, a hlavně mnohem mladší než útočníci, většinou z Davidovy třídy.

Po slovech toho parchanta se mu vrátily všechny ty pocity bezmoci, které zažíval těsně po tom, co Vavřince odvezli do nemocnice a on se dověděl, co předcházelo jeho úrazu. Jestli někoho bytostně a celou svou duší nenáviděl, byli to tito homofobní, nesnášenliví lidé.

David věděl, že je strůjce i tohoto případu. Kdyby tu nebyl, Syd by dál proháněl barbíny a nikdo by si ho ani nevšiml. Vřela mu krev, protože se zase zaměřili na toho slabšího. Bylo to tak ubohé, a přesto z nich chtěl vymlátit duši. Stiskl ruce v pěst a postavil se tak prudce, až se židle za ním převrhla.

Dvěma kroky přistoupil k provokatérovi a beze slov ho chytil za krk. Při své úctyhodné výšce vypadal ještě vyšší. Z očí mu šlehala zlost.

„Ještě jednou ho oslovíš, ty zmrde, tak ti zlámu všechny kosti v těle. Rozuměls?" procedil mezi zuby, a ještě víc stiskl jeho krk. Mladík se jen pokusil přikývnout, nedokázal přes stažené hrdlo odpovědět. Koutkem oka pozoroval i druhého, který pomalu couval k východu. Ani jeden nejspíš nikdy neviděli Davida stát, přesto museli vědět, že není žádné ořezávátko. U něj neplatily naivní informace z bulváru, kde se o gayích psalo, že jsou jen paničky, které by se nikdy do žádné bitky nepustily.

Ochromený mladík sípěl a začal se bránit, ale proti ocelovému sevření velkých dlaní neměl šanci.

„Davide!" uslyšel za sebou volání svého jména, které ho vytrhlo z neskutečné zlosti. Povolil stisk a mladík se s kašláním potácel k východu.

David svěsil ruce k tělu a vydechl.

„Parchanti," hlesl potichu a šel si sednout na místo, kde se nejistě podíval do očí svého společníka.

Ten ještě chvíli s povytaženým obočím pozoroval dveře, jimiž oba bezmozci zmizeli, a pak se nonšalantně otočil ke svému zachránci. Sám by jej tedy nazval jinak, zvládl se o sebe postarat i bez Davida a nepotřeboval pomoc, od nikoho. Nikdy. Byly to už dlouhé roky, co se naučil na nikoho se nespoléhat, a tím odstranit poslední debilní část sebe sama. Věděl, co dokáže. Ne že by se měl zapotřebí rvát, to bylo hluboce pod jeho úrovní, kdyby na to ale přišlo, uměl by se bránit. V prvé řadě si uměl lízat rány a nepotřeboval nikoho, kdo by to dělal za něj.

„Nemusel jsi, bylo to zbytečný. Já se o sebe dokážu postarat a oni jsou debilní, to je samo o sobě jednou zabije, není potřeba plýtvat svou energii. Nic to s nima neudělá. Tenhle svět je plnej idiotů, kdyby ses snažil každýho z nich změnit, byl by to tvůj konec," nadhodil, hlas podbarvený despektem, který se objevoval, kdykoli mluvil o společnosti jako takové, zároveň ale mluvil poměrně smířlivě.

Bylo to už dávno, kdy doufal, že mu alespoň někdo podá pomocnou ruku, a taky dávno, co se naučil žít i bez ní. Vyžadoval respekt, u svých blízkých chtěl vědět, že mu právě v tomto věří. Být závislým na komkoli ze společnosti bylo to nejhorší, co by se mu mohlo stát. Nebyl v groteskní, připitomělé komedii. Podobné vztahy neměly logiku.

Ale na úplně jinou stranu, tohle nebylo vyloženě nepříjemné, byla to celkem milá starost. A tak Davidovi věnoval takřka nepatrný úsměv.

„Ale děkuji," pronesl nakonec. V jeho případě byla jakákoli děkovná slova jistým vyjádřením upřímného uznání, ať už šachistického tahu, nebo jen reakce, která si uznání zasloužila. Rozhodně si nemyslel, že by byl Davidovi cokoli dlužen. Bylo to spíš, jako kdyby byl králem stojícím na svém stupínku a mečem pasoval nové rytíře, s uznáním, ale nad věcí. Nicméně na významu těch slov to nic neměnilo.

Vlastně se cítil vcelku příjemně.

„Já vím, že nepotřebuješ chránit. Je mi jasné, že jsou to idioti a jejich názor nezměním slovy ani násilím. Já… prostě, v určitých situacích se nedokážu ovládat. Jeden z důvodů, proč jsem nikdy neudělal veřejný coming out. Vím, že ty se svou filozofií nikdy nepochopíš mé pohnutky, ale věř, že k tomu mám pádný důvod. Dokonce mám matný pocit, že jsem ti o nich vykládal tenkrát, když jsem se opil. Ale to je jedno. Nebudeme si kazit podvečer a v klidu se najíme. Už jsem klidný a jen pevně doufám, že se nám ti hajzli budou vyhýbat," povzdechl si David.

***

Do kempu už dorazili v dobré náladě a oba se rozešli do svých chat. David si vytáhl z lednice studené pivo a přemýšlel nad celou tou situací, jež se odehrála v hospodě. Zase se neovládl, a kdyby ho Syd nevytrhl z jeho afektu, byl by schopný tomu klukovi opravdu ublížit. Zasloužil si to za ty kecy, to jistě, ale kvůli jednomu homofobovi nemusel strávit několik let ve vězení. To by mu za to opravdu nestálo. Zvlášť, když se tihle lidé rodili Fibonacciho posloupností. Jednoho se mohl zbavit, ale další dva vylezou z děr a budou prskat svou špínu po lidech, kteří nikdy nikomu neublížili.

Stále mu ulpívaly v mysli nepříjemné vzpomínky na dospívání a nedokázal se zbavit hořkosti, která je doprovázela. Neměl ve svém momentálním rozpoložení energii ani kapacitu si sednout k učení a na čtení neměl ani pomyšlení.

Venku byla vlahá noc, a tak se rozhodl, že si půjde zaběhat. Potřeboval se srovnat s tím, že stále nebyl schopný se smířit s minulostí. I provokace Syda mu stále dělaly vrásky na čele. Nemohl se jim poddat.

Byl i fyzicky unavený, ale přesto se oblékl do své běžecké teplákovky a vyběhl směrem k pláži. Usoudil, že když se totálně zničí, možná bude schopný i usnout. Měsíc už vykukoval zpoza skály, veliký a růžový. Pousmál se. Když viděl ten kulatý lampion, uvědomil si, že dnes by byla vhodná chvíle zavile výt s místními šakaly. Ti by jej, ani jeho potenciálního přítele, neodsoudili.

Byla to jedna z těch krásných čistých nocí, kdy teplý vítr hladil povrch jezera, tráva ještě nebyla mokrá od rosy a po horkém, nabitém letním dni nezbývalo v klidném tichu ani památky. Každá noc byla pro Syda čímsi speciální, snad absencí všeho dění. Byly to logické, chladné momenty bez života. Byly fascinující.

Seděl zrovna na své stráni, hovor s Johankou dávno ukončený, a vnímal klid, který střídal nanejvýš otravné hlasy obou svých rodičů. Už se nehádali, naopak – přesně podle jeho předpokladů přešli do fáze krátkého příměří, relativně pevného, v němž měli oba zapotřebí vynahrazovat mu předešlé dlouhé hodiny ignorace. Bohužel pro ně, on o jejich zájem nestál.

Zvedl se, telefon si uklidil do kapsy a tiše se vydal podél osady, doufaje, že mu krátká procházka vyčistí hlavu. Měl plné zuby všeho, co se kolem dělo, her matky a otce i naprosto stupidních táborníků. Nebyl stavěný na komunikování s lidmi, celý ten pobyt jej vyšťavoval.

Když David zahlédl v dálce přicházejícího Syda, měl na chvíli nutkání se k němu přidat. Pak si ale uvědomil, že si chtěl vyčistit hlavu – být sám se svými myšlenkami a nějak je učesat do podoby, aby byl vůči němu imunní.

Byl si jistý, že ho na úzké cestičce, kam nedopadalo světlo měsíce, nespatřil, proto se otočil a tiše odcházel do nitra lesa táhnoucího se okolo kempu.

Zastavily ho však hlasy. Strnul v pohybu a zaposlouchal se do rozhovoru. Tyto zparchantělé kluky už dnes jednou potkal. Evidentně ukázka jeho síly nestačila. Nenávist a hloupost jsou nekonečné a tihle dva mladíci toho důkazem.

„Podívej, naše buznička," zaslechl za sebou Syd.

„Neutíkej, pojď si pokecat!"

V první chvíli se tam chtěl David rozběhnout, ale hned tu myšlenku potlačil. Dokázal číst mezi slůvky, která mu Syd sděloval. Neměl zájem o to, aby pro něj byl David princ na bílém koni a jezdil ho neustále zachraňovat. Kolikrát už pro něj tyto maličkosti udělal, ještě i ve školním roce? Bylo mu to nepříjemné, to David chápal. Přesto však stál napjatý a připravený vyrazit, kdyby se jen k Sydovi přiblížili.

Ten to ale nepotřeboval, jeho ostrý jazyk dokázal od těchto hloupostí dokonale odrazovat i mnohem zkušenější jedince, než byli tito dva tupci. Pokud by se však přiklonili k násilí, David by jim ty kosti zlámal s největším potěšením. Za Syda i za Věříka.

Jenže ti pitomci nejspíš v té hlavě přece jen něco měli, anebo to byl pouze pud sebezáchovy. Mladíci zcela jistě netrpěli demencí, aby si nepamatovali, co jim David v hospodě slíbil.

Syd cítil, jak se jeden z kluků nebezpečně přiblížil, snaže se položit mu paži kolem ramen. Přirozeně uhnul. Odmítal se ho dotýkat, zajedno byl ten kluk podivně nechutný a pak, narušoval Sydovu osobní zónu. Zvládal tupce tolerovat, ale natolik blízko jim být nemusel.

„Copak? Není ti příjemný, když na tebe sahá kluk? Od toho parchanta ti to příjemný je, to bych se vsadil!" zalesklo se v mladíkových očích. Mohl si všimnout, jak sebevědomě oba mluví, fyzicky jej napadnout si ovšem nedovolili. Bylo zřejmé, že jim v hlavách stále strašil David, což bylo ve své podstatě groteskně vtipné.

Chtěl pokračovat v cestě, jeden z útočníků si ale stoupl před něj, aby mu v tomto zabránil.

„Myslíš si, že jsi chytřejší než my?"

„Opravdu to chceš slyšet?" povytáhl Syd obočí, za což si vysloužil chvilkové překvapení následované zlostnými jiskrami.

„Jste nechutný, ta tvoje gorila nejvíc. Ty máš šanci se vyléčit, ale on už ne. Co takhle kdybys ho nechal bejt? Bojíš se? Potřebuješ chránit, buzničko? Odejdi od něj a nic se ti nestane, my už si na něj někde počkáme. Na to je nás dost," zalesklo se v jeho očích. A Syd jej přejel pohledem, než jim oběma věnoval svůj zářivý, pohrdavý a velmi sebevědomý úsměv. Málokdo by se v podobné situaci usmál a on si to uvědomoval. Pokud s ním chtěli hrát, měli to mít. Rozhodně nebyl snadno porazitelný soupeř.

Kdyby naráželi do něj, snažil by se odejít, nepouštěl by se do jejich her, protože protivníci, jako byli oba mladíci, byli hluboce pod jeho úrovní. Teď to bylo jinak.

„Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc," vzpomněl si a jeho úsměv se ještě rozšířil. Miloval překvapovat lidi a šachistický tah, pro nějž se rozhodl, rozhodně nebyl nijak elegantní, přišel mu ale nutný. Chtěl je vyvést z míry. Nepochyboval, že by sám za sebe přepral oba pitomce malíčkem na levé ruce. Jestli něčemu plně věřil, byly to jeho vlastní schopnosti. Ale nechtěl je nechat napadnout Davida. Johana měla pravdu, měl by být u jeho přezkoušení. A taky, kdyby ležel v nemocnici, rozhodně by se nemohl nechat ošukat Sydem. To byly poměrně logické důvody, nebylo třeba hledat další.

Jeho matka byla dokonalou herečkou. Tohle vystoupení mu skutečně nedělalo problém, ačkoli bylo hluboce pod úrovní. Mohl si všimnout, jak mladíci neznatelně znejistěli. Neměli nejmenší tušení, co od něj mohou očekávat. Byl na sebe pyšný.

„Zbláznil ses?"

„Možná," připustil. Nemaskoval despekt a ironii, zároveň mu ale jiskřilo v očích. Udělal krok vpřed, směrem k útočníkovi. Bod první splněn.

„Na tvým místě bych na něj nesahal ani za zlatý prase. Říká ti něco pojem síla? Zrychlení krát čas, hmotnost krát gravitační konstanta. Krásné vzorečky. Veškeré druhy vrhů, ať už opíší přímku nebo parabolu, bych do tohoto započítal. Dám ti pro ně podklady, pokud o to stojíš," navrhl nonšalantně.

„Nedělej si ze mě prdel, nějak moc si troufáte, oba dva," vystartoval jeden z kluků, hned co se trochu vzpamatoval, připraven Syda praštit. Ten s naprostým klidem sobě vlastním zvážněl a povytáhl obočí.

„Viděls někdy vězeňský tetování? Je fascinující, složený z geometrických útvarů. Čisté symboly, žádná abstraktní kreativita. Kterýho z vás to David škrtil? Tebe? Jak se ti líbilo?"

Byli to ještě větší dementi, než si Syd myslel. A oba jako na povel zbledli.

„On byl ve vězení?"

„Dělá si z tebe prdel, blbče," napomenul ho druhý, rozhodně ale ne nijak jistě. Ve vzduchu jako by u toho visela ta prokletá otázka. Co když ne? A černovlásek nevěřil, že by byli ochotni to riskovat.

„Nesahej na něj. Je můj," pronesl Syd do tiché noci, otočil se a bez dalších slov se rozešel pryč. Sám pro sebe se u toho zašklebil. Kdyby to nebyla naprosto nepodstatná a zbytečná informace, bezpochyby by jej zajímalo, jak mohlo tolik lidí přežívat bez natolik důležitého orgánu, jako byl mozek. Bohužel, jak se zdálo, nebylo to tak náročné. Tihle dva tupci toho byli důkazem.

Ale ať už byli, jací chtěli, černovlásek si byl jist, že na Davida nesáhnou. Byl spokojen.

Když Syd začal mluvit o tom, že David strávil pár let ve vězení, měl blonďák pocit, že se smíchem zalkne. Opravdu se snažil ze všech sil, aby se nerozesmál nahlas. Tak tohle byl dokonalý tah, ačkoliv jeho už tak pošramocená pověst v místním kempu spadne do mínusových hodnot. Bylo mu to fuk. Byl touto komunitou už ocejchovaný jako gay. Teď z něj bude gay, který si pobyl pár let v kriminále. A nepochyboval o tom, že na konci pobytu z něj udělají nejmíň trojnásobného vraha. Tahle společnost, ač vlastně byli téměř všichni z Prahy, se s potěšením na pár týdnů převtělila do občanů malé vesnice, v níž vyrůstal. Byli stejní. Tam také byla zásada, ba vlastně povinnost vědět o všech všechno, třikrát to ještě před obědem probrat, překroutit a pak pustit dál. K tomu přidat pár domněnek, které však předávali jako ověřená fakta. Velmi dobře si to pamatoval. Uzavřená komunita několika málo lidí k tomu zkrátka a dobře nabádala.

Poslední Sydova věta ho však trochu zarazila. Mladý pán byl majetnický, a to se Davidovi příliš nezamlouvalo. Znamenalo to, že to Syd s tím sváděním myslel vážně a opravdu ho do té postele dostat chtěl. David by to rád zkusil, neskutečně toužil po jeho těle, ale stále neměl záruku, že ho nenapráská. Proč se nechávat drtit v dalším ročníku, když by jeho třída mohla dostat nějakou mladou učitelku, která by se nad jeho totální negramotností v češtině slitovala? Jako každý před ním. Anebo ho chtěl dostat, aby měl výhody? Měl dojem, že by mu nadržoval a ukazoval testy, aby si mohl udělat tahák? Ne. Syd moc dobře věděl, že David je zásadový, a i kdyby měli před svatbou, žádnou protekci by nezískal.

Možná opravdu cítil tu přitažlivost, která mezi nimi byla. A možná by ho ani nepráskl, to se ale nedá říct o jiných lidech. Jak dlouho by jim vztah, i když postavený veskrze na sexuální přitažlivosti, mohl procházet, aniž by si toho někdo další všiml? David měl celkem dost nepřátel, hlavně mezi žactvem, a pokud by se Syd prokecl, David byl by v háji. Nemohl si dovolit přijít o práci, a i když učitelů nebylo dostatek, tak s tímto v papírech by si v žádné škole nevrzl. A z brigády v KFC by byt a půjčku nezaplatil. Ať to bude jakkoliv, nesměl mu podlehnout. Byl přece dospělý a své pudy dokázal ovládat už dávno. Proto nechápal, jak ho jeden malý protivný sexy kluk mohl tak vyvádět z jeho standardu. Tohle se mu nikdy nestalo a nějak ten pocit nedokázal stále zpracovat.

Asi by si měl povykládat s nějakým psychologem, ačkoliv to jsou poslední doktoři, kterým by věřil.

Hloupost – tohle zvládne sám. Vždycky si dokázal poradit, teď to nebude jinak.

Kupodivu usnul klidně a rychle.