Povídky

Za chvíli mi už byla dlouhá chvíle. Je zajímavé, jak když o podobných situacích člověk přemýšlí nebo sní, představuje si je jen na chvíli. Sexy kluk v uniformě, kanadách a pérem zamčeným v kleci připoutaný ke zdi, umlčený vlastní ponožkou a oslepený kuklou, naprosto bezmocný a nechaný o samotě – zní to parádně, to každý musí uznat. Ale pak tu ten kluk stojí, čas plyne a on neví, jak dlouho tu je, jak dlouho tu ještě bude a co bude dál. Nemůže se ani pohnout a ví, že je vydaný na milost tomu druhému, protože se z toho sám nemůže dostat. Že bych se konečně přiblížil té skutečné bondage?

Byl jsem za Ádu v to pondělí až neskutečně nervózní! Pořád jsem na něj myslel a vyčítal jsem si, že jsem ho nenechal ten předchozí týden učit víc. Jenže zpátky jsem to samozřejmě vzít nemohl. Hrozně jsem si přál rozběhnout se za ním do školy, abych ho tam podpořil, anebo aspoň před školu, abych mu mohl dát pusu a říct hned potom, jakej je skvělej a úžasnej, že to zvládl, ale věděl jsem, že nesmím. 

Znovu do Dana sáhl a pokračoval v přerušeném dráždění. Pohled na kroutící se nahé tělo a zvuky, které slyšel, doktora vzrušily, ale on se dokázal ovládnout natolik, že se jen díval, a užíval si to, protože ten pohled stál za to.

„Správně,“ odpověděl spokojeně Martin a dal mi pusu na tvář. Pak, jak se odtahoval zpátky, mi zašeptal do ucha: „Jsi jen můj a můžu si s tebou dělat, co chci.“ Pak mi lehce ocucal ucho, aby to dokázal. A měl pravdu. Nečekal jsem to a vyvolalo to ve mně slastný vzdech. Ano, chtěl jsem být jeho hračka. Chtěl jsem, aby si se mnou hrál a dělal, cokoli ve mu zlíbí. Jen abychom byli spolu a bylo to pořád tak krásné.

Hned po tom se mě zmocní panika. Mám klečet s kuklou v otevřených dveřích? O tom, že budu jinak celej nahej, vůbec nemusím pochybovat. Jednou jsem tu navštívil týpka, kterej to měl rád podobně. Dveře nechal pootevřené, já vešel dovnitř. On už klečel na posteli s vystrčenou dírou. Jen zasunout, vycákat a jít. Bylo to rajcovní, ale tehdy jsem byl v jiný pozici. Udělám to stejně.

Ten jeho vzrušením zastřenej hlas mi teda dává! A ty jeho dotyky, ach… Děsně se to ve mně mele, jasně, že bych mu chtěl vyhovět, protože nejsem žádnej tyran, i když mi do něj tak často nadává. Ale na druhou stranu, úplně stejně často ze mě má srandu, že jsem měkkej. A pokud si mám vybrat z těchto dvou možností, tak beru toho tyrana, haha.

Než se Mates vrátí, vyhrabu z jedný skříně v předsíni deku a rozložím ji na zahradě pod stromem. Jo, tady se nám bude hezky učit – a nejenom učit, ujistím se, když s potměšilým výrazem přejedu očima nejbližší okolí a všechny možnosti, který se nabízejí. No, Matýsku, jestli dneska budeš mít zlobivou, tak prosím!

Klečím tam jako socha s rukama za zády a trčícím pérem. „Uvidíš, fakt poslušnej subík, nebudeš litovat…“ „Pičo, fakt tu na tebe takhle čeká…, no ty krávo, to je děvka…“ No tak alespoň, že je to Viki, můj pán. Trochu mě zamrzí, jak se před kamarádem vytahuje, co vše mu o mně asi napovídal? Počkat, je tu s kamarádem? Tak to jsem už fakt děvka pro všechny.

Když se před osmou ráno probudil, první, na co si vzpomněl, byl jeho mladý šéf, a jak se mu po ránu asi daří, pokud tedy dodržel, co slíbil, a zůstal zamčený. Rozesmál se, sakra chtěl by u toho být. Ten darebák vede jedna nula a ani o tom neví. Škodolibě zadoufal, že ho to aspoň ráno vzbudilo, patřilo by mu to.

Křičel a kopal, přiměřeně bolesti, kterou mu tohle zaučování přineslo, kroutil se jako had, ale to mu nebylo nic platné. Plugy a katetry si prorazily svou cestu a Pán mu honil, zatímco doktor mu ručně masíroval prostatu, nebo ho rovnou ojel. Nechávali ho křičet, dokud sám od sebe nepřestal a nezačal přirážet proti třem prstům masírujícím jeho prostatu. Dokud nestříkal, nepustili ho.

Ne že by snad věřil v nalezení muže svého života, tuhle myšlenku opustil už dávno, co se před lety rozvedl, to zkusil dvakrát a nedopadlo to. V letech krátkodobých, většinou výhradně sexuálních vztahů, které střídal po dobu, co byl ženatý a kluci byli malí, zjistil, že chlapi jsou z něj nadšení jenom do prvního pokusu o zasunutí. To jeho divnopéro narostlo do takového tvaru a rozměru, že to nikdo dlouho nevydržel.

Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.

”Vidíš, kolibříku, život je přece krásný, vždycky přesně tak krásný, jak krásný ho dokážeme vidět.”