Povídky

„Tak tobě nestačilo jebat celý víkend, kurvo, a ještě bys chtěla? Hele, já vím, že jsem tu byl na záskok, ale čubka to chce furt, a to se mi líbí. Myslíš, že bych tu mohl zůstat a mrdali ji společně každý den?“ „Jsi můj kamarád, a když chceš, tak se s tebou o ni podělím.“ To už byl nahý a oba se na mne vrhli si užívat. Od toho dne jsem sloužil dvěma stále nadrženým, hodně obdarovaným mladým černochům.

Donesl Martina do postele, zabalil do pokrývek. Chtěl ho nechat odpočívat, ale chlapec Dana zadržel. „Zůstaň, přece mne tu teď nenecháš takhle.“ Dan ztuhl, bylo mu úplně jasné, co mu naznačuje. Pomalu se nasoukal k němu, Martin ho okamžitě objal. „Ještě nejsi úpl…“ Hladové rty se přitiskly k jeho, podvolil se útoku, jak by mohl odolat. Byli spolu sami po tak dlouhé době a Martin se nesmlouvavě dožadoval jeho pozornosti. Odtáhl se, podíval se mladíkovi do šedomodrých očí, položil ho na lůžko. „Ještě nejsi úplně v pořádku, jen mi důvěřuj.“

Dako cítí, jak se celá ta krabice pravidelně lehce naklání. Je na lodi. Netuší, jak dlouho byl mimo. Nemá ani zdání, co a proč se to děje. Zbývá mu jenom doufat. Najednou se v otvoru objevuje stín a jemu na jazyk přistávají kapky. Osvěžující, chladná voda stéká do krku a on se snaží polykat. S otevřenou pusou to ale moc nejde. Spousta tekutiny uniká, vytéká přes rty na bradu a po krku odkapává na dno bedny. Napájení je u konce a zvenku se ozývá drsný mužský hlas: „Neboj! My si tě za chvíli i nakrmíme.“

Jakmile se trochu uklidnil, promluvil na mě: „Víš, Viktore, asi by sis měl vyslechnout Honzu Koníčka. Znáš ho, ne? To je ten zoufalec, co se už třičtvrtě roku snaží uhnat Šímovou, a ta na něj dokonale sere, protože, co si budeme vykládat, Koníček nejenže je debil, ale ještě je hnusný jako noc.“ „No a?“ stále jsem nechápal, co ten osel má společného s mým Filipem. „Ty vole, o téhle storce mluví celá fakulta. Je mi záhadou, jak je možné, že se to k tobě nedoneslo! Pojď, on ti všechno vysvětlí, budeš se za břicho popadat! A pak ti zmaluju fasádu, stejně jako ty jsi zbil bráchu, ale tohle musíš slyšet! A od něj!“

„Takže… platí to zejtra, jo?“ přeptá se mě udejchaně, když rychlým pohledem za sebe zjistí, že už mu přijíždí dvojka. „Pokud si to ještě nerozmyslíš a nedomluvíš se dneska večer s někým jiným, tak budiž,“ potvrdím mu to. Protože s plno věcma, který o mně tvrdí, fakt nesouhlasím, ale v jednom svým tvrzení pravdu měl: že ve štychu ho nenechám. A to ani přesto, že se do toho štychu sám vmanipuloval… a sám by se z něj mohl i dostat. A vlastně, když nad tím tak přemejšlím, tak pro něj to ani žádnej štych není, když ho to tancování fakt baví. Ve výsledku, haha, bude tohle celý mnohem větší pohroma pro mě.

Když odjížděl domů, tak mi řekl, že mne přeci nemůže nechat samotného, tak mne bude hlídat jeho kamarád a já ho budu poslouchat, jako by to byl On. V tom zazvonil zvonek, Pán šel otevřít a za chvíli se vrátil i s návštěvou. Padla mi sanice. Přede mnou stál urostlý, nefalšovaný, mladý černoch. „Dobrý den, Pane.“ Následně jsem mu políbil boty, tak jak jsem byl vycvičen. „Myslím, že si s touhle děvkou budu rozumět. Rozhodně si pořádně užijeme.“

Vstoupil. Ihned ucítil vůni koupele, kterou ze sebe mladík smyl nános několikadenní cesty. Na židli se sušily kalhoty, plášť zavěšený na háčku dveří, seděl na posteli. Příchozí přidal svůj plášť, svlékl se, dobře si vědom mladíkových žhnoucích očí, které ho doslova hltaly. Odešel se také vykoupat, po návratu našel Sertuma na stejném místě, ruce měl sepnuté, hlavu skloněnou.

Měli jsme vlastni kóji, která byla uzavřena posuvnými dveřmi ve formě jednosměrného zrcadla. Okolí tak nevidělo, co se děje uvnitř, a její osazenstvo naopak dobře vidělo dění venku. Celá její konstrukce byla postavena v tomto duchu, a tak nebylo nic, co by nám uniklo. Usadil jsem se pod stůl mezi Pánovy nohy a tím se mi otevřel úchvatný výhled na nejdokonalejší výtvor přírody. Nelenil jsem a dal se ihned s radostí do práce.

Elias se probudil, byl přitisknutý k nahému tělu muže svým. Mohutný hrudník, na němž spočívala jeho hlava, se vzdouval a klesal. Nehýbal se, jen vnímal Mateovu blízkost. Pokusil se pohledem zjistit, jestli muž spí. Tím ale upozornil na to, že on ne. „Ještě je brzo a ty už jsi vzhůru?“ zašeptal. Lehce se pohnul, jako by se chtěl odtáhnout, mladík se pevněji přitiskl k jeho tělu. „Eliasi.“ „Neodháněj mě, prosím. Dovol mi alespoň tohle.“

Náš smích přeruší až zvuk zvonku. Přestaneme se smát jako na povel, protože nám oběma dojde, že sem třídní každou chvíli přivede Tobiáše…, a asi by bylo dost nevhodný se tu válet smíchy po lavici, když pro něj je dnešek takovej… náročnej den. Hm, ale pro něj dost možná byly náročný všechny dny od tý nehody. Všechny do jednoho. A dnešek pro něj není ničím výjimečnej. To jenom pro nás je, protože do našeho za ty dva roky už celkem stmelenýho kolektivu najednou přijde někdo další. A navíc někdo tak… zvláštně jinej, no.

Rukami som mu prechádzal po mohutných stehnách a vyrysovanom bruchu. Pomaly som sa posúval perami po jeho penise a jazykom som dráždil žaluď. Počúval som, ako sa Mišov dych zrýchľuje. Odrazu sa neovládol, chytil mi zozadu hlavu rukami a začal si ju prirážať na svoje péro čoraz rýchlejšie a hlbšie.

„Co koukáš, děvko! Postarej se o Pána!“ s těmito slovy ukázal mezi své nohy, a jak rád jsem se tam vrhnul, je snad zřejmé. Šukal mi hubu bez jakéhokoliv ohledu. Jen tak tak jsem měl co dělat, abych se neudusil. Když se konečně vypustil, promluvil znovu: „Tak tobě se líbí dělat bílou děvku černým ptákům?“ „Ano.“ „Odpovídej celou větou! A ode dneška jsem tedy tvůj Pán!“ „Ano, můj Pane. Moc se mí líbí být bílou kurvou černým ptákům, můj Pane!“ „Tak to ti to můžu poskytnout.“