Kauza Eduard 46.

Cesta domů proběhla v tichosti. Damian jel pomalu, opatrně a Eda mu za to byl vděčný. Ale i přesto ho čas od času poprosil, aby zpomalil. Naprosto vždy mu vyhověl. Eda si nedokázal vzpomenout, jestli to pro něj dělával s takovou pečlivostí i kdysi.

Ve vile je nadšeně přivítali všichni tři jejich chlupatí společníci. Když se pak usadili na pohovku, Oskar s naprostou samozřejmostí vyskočil za Edou, aby se vedle něj stočil do klubíčka. Eda chvíli nevěděl, co si počít, a nejistě se zadíval na Damiana, jako by se ptal, jestli tohle už není moc. Přece jen, už to, že mohl mít Oskara v domě, byla od Damiana laskavost.

Pes, na druhou stranu, po něm hodil nevzrušený pohled a skoro provokativně olízl Damianovu ruku, která ležela jen kousek od jeho hlavy. Čumákem mu do ní drkl, jako by říkal – zapomeň, že teď budeš hrát tvrďáka. Moc dobře víš, co máš v tuhle chvíli dělat.

Eda zabořil dlaň do huňaté psí srsti a otázka Oskara tak byla uzavřena. Nyní měli jiná témata, na která se museli soustředit. Tedy, jedno téma.

Přitáhl si nohy k tělu a objal je volnou paží.

„Co vaše babička?“ Šel rovnou k věci. Přepnout do pracovních záležitostí pro něj byla jistá forma vykoupení. Zoufale nechtěl myslet na sebe. „Je to její firma. Musí to přece povolit ona. A ona to nikdy nepovolí. Nesnáší mě. Já ji taky nemám rád, je zlá.“

„Ta se to dozví. O to se nestarej, vyřídím to s ní. A nemluv tak o ní, kdyby jí nebylo, skončili bychom s Viliamem kdovíkde. Myslím, že ty jsi jí úplně ukradený, jen si hlídá svůj majetek. Chápu ji, taky do firmy investovala skoro celý život, tak se jí nediv, že je na tebe nevrlá. Na mě je protivná neustále. Je to o zvyku, ona taková prostě je, s tím se netrap. A teď bych ti měl objasnit mé podmínky. Pochop, že já nemohu téměř polovinu firmy svěřit do vedení člověku, který nemá ekonomické ani právní vzdělání. Potřebuji mít jistotu, že se mi nerozpadne pod rukama. Sepíšu ještě dnes smlouvu, ve které budou zahrnuty podmínky, které budu požadovat, abys plnil. Ty sám to musíš chápat a věřím tomu, že ani ty nemáš zájem na tom, aby se tvůj majetek nezhodnocoval. Rád bych, abys zůstal v mezinárodním managementu a později, pokud by sis byl ochoten dodělat ekonomické vzdělání, se také stal jeho ředitelem. Nechci tě ale do ničeho tlačit, vím, že toto nebyla zrovna cesta, kterou ses chtěl dát. Budeš mít ale zodpovědnost. Nežádám toho mnoho, ale chci, abys svůj podíl nikdy neprodal. Pokud budeš chtít někoho přijmout, rád bych, abys to se mnou konzultoval, a po dobu, kdy budeš studovat, chci být tvým přímým nadřízeným já. Pochop, to není o tom, že bych tě chtěl kontrolovat, jen prostě nemáš zkušenosti a chtěl bych tebe i firmu uchránit před nějakými problémy. Pokud s tímto souhlasíš, sepíšu to. Klidně zavolej Heleně, aby smlouvu zkontrolovala, koneckonců měla by vědět, co na pondělí chystáme. Doporučoval bych ti, aby sis s ní na zítra sjednal schůzku. Soudní stání už nedokážeme zrušit, takže tam dorazíme a ukončíme to. Ty budeš mít, co ti náleží a já… konečně budu klidněji spát.“

Eda, ačkoli by rád nechal Damiana v klidu spát, nedovedl odolat touze vyčerpaně vydechnout. Z představy, že by zase někde začínal – zaučoval se někde v mezinárodním oddělení, poznával nové lidi, hledal důvody, proč to tam mít rád – mu bylo trochu nevolno. Měl pocit, že za poslední týdny zestárl alespoň o sto let. Měl štěstí, že se dostal právě k Damianovi. Velké štěstí, protože to byla matčina zásluha, její volba, a on byl přesto na té pozici šťastný. Ale teď byl unavený. Rád by dělal to, co skutečně dělat chtěl. Řízení vlastního oddělení v advokátní kanceláři to nebylo, i kdyby k tomu potřeboval ekonomické znalosti místo těch, které by získal na právnické fakultě.

„To nepůjde,“ řekl konečně. „Ty podmínky – takhle, jak o tom mluvíte, to zní hezky, vím, že to myslíte dobře, ale budete to muset přeformulovat. Když tam napíšete, že ten podíl nemůžu nikdy prodat, nebudu ho moct ani dát. Kdybych to udělal, šlo by to napadnout. Vaše babička by to udělala. Udělala by cokoli, aby se ta procenta nedostala k vám. Musíte tam napsat, že pro vás konkrétně v tom je výjimka.“

Neměl ji rád. V hlavě si to zopakoval, jako by si tím chtěl dodat sílu. Když poslouchal, jak o ní Damian mluví a jak ji brání, nedovedl se ubránit lítosti. Jediné, co jej napadlo, když muž prohlásil, že nebýt ní, skončili by s Viliamem kdovíkde, bylo: Ale vy jste kdovíkde skončil.

Damian zmateně zamrkal. Nechtěl se s ním hádat, neměl už ani chuť se s ním handrkovat. Zkrátka sepíše smlouvu a bude to ber nebo nechej být. Pokud jeho podmínky nepřijme, budou se dál soudit, ačkoli je to Damianovi silně proti srsti. Udělal už všechno, o čem si myslel, že je správné nejen pro Edu, ale i pro firmu a její zaměstnance, za které má zodpovědnost. Byl rozpolcený, ale ječet na něj už nemínil.

„Myslím, že to chápeš špatně. Magdalena by nepřipustila, aby se poměrná část dostala do cizích rukou. Já jsem její rodina a ten, který ji jednou zdědí. Možná se v této chvíli nechce vzdát toho, co s Vladimírem vybudovali, ale nakonec mi ji stejně předá. Nechápu tedy, proč si dáváš takovéto podmínky, když jsi dosáhl svého? Ona už nebude výhradním vlastníkem, bát se jí nemusíš a já… já jsem s tím smířený, že budeš… budeš můj nadřízený. Ale i přesto chci mít smluvně podložené, že se budeš řídit mými pokyny. Ale pokud bys tohle odmítl tolerovat, nedopustím, abys ji prodal. Pakliže bys měl zájem ji prodat mně, už bychom se dávno o této možnosti bavili. Měl jsem pro tebe připravenou předběžnou smlouvu, to přece víš. Mohl sis s ní zajít klidně za odhadcem, jiným právníkem. Ta částka byla férová. Pokud jsi chtěl víc, mohl sis říct. Ale ty ses ani nepodíval, co nabízím, takže bych chápal to, že ji chceš prodat někomu jinému za mnohem větší cenu. Myslím, že by se pár lidí našlo, kteří by mě dokázali lehce přeplatit, pokud bys jim to dovolil. Takže tvá žádost, jak jsem pochopil, cílí na mě, pokud jsem to tedy pochopil správně. Když svůj podíl budeš mít soudně přiklepnutý, dá se mnohem lépe vyjednávat. Ale Edo, ani mé účty nejsou bezedné. Musíš mít tušení, jako hodnotu v současné době Kraus Advocatus má, že ano?“

Eda se zatvářil snad až vyděšeně a hned nato nasadil odmítavou tvář. Myslel to snad opravdu vážně, že mu svůj podíl daruje?

„Není to jedno?“ zeptal se Eda o něco tišším hlasem. Objal si pokrčené nohy o něco pevněji a položil bradu na kolena. „Ať má jakoukoli cenu, zapomínáte na jeden detail – pro vás osobně je cennější. Vy jste do ní dal nejvíc ze všech lidí, co s ní kdy měli co společného. A stejně je nad vámi někdo, kdo vám neustále říká, co máte dělat. I kdyby Magdalena mlčela, má právo kdykoli zasáhnout a dává vám to najevo. Vám to nepřijde nespravedlivé? Ta firma je z osmdesáti procent vaše krev, pot a slzy. Jestli by ji vaše chyby jednou položily, ať ji položí. Nikdo nemá právo vám za to nadávat.“

Zvedl hlavu, aby se upřeně zadíval do tmavých očí. Na chvíli jej napadlo, jestli snad i Damian neměl strach. Jestli stejně jako on necítil, že ten naivní kluk, který se do všeho hrnul po hlavě, už dávno přestal čekat na svou šanci. Co když o tu firmu ve skutečnosti už vlastně nestál? Jak smutné by bylo, kdyby se jeho prarodičům skutečně povedlo Damiana vnitřně zabít?

„Pane Krausi, já jsem vám to nemohl prodat. Za jakoukoli cenu. Respektive mohl, jasně že mohl, ale k čemu by to bylo? Pane, ona by to neuznala. Za firmu v tuhle chvíli rozhoduje ona a ona by se soudila klidně i s vámi, pokud by to znamenalo, že jí zůstane ta role, kterou má teď. Jasně, jednou vám tu firmu dá. Jo, teoreticky byste ta procenta měl, ale stejně byste ve výsledku čekal, až ona už tu nebude. Taková teoretická procenta už máte, ta jsou k ničemu.“

Damian jen nedůvěřivě kroutil hlavou.

„Není to jedno! Potřebuji vědět, co je cenné pro tebe. Jak se ke svému dědictví míníš postavit ty a podle toho se zařídit tak, aby to bylo prospěšné, pro firmu i tebe. Pokud se nějak v tomto směru nedomluvíme, tak teď maříme čas. Ty se nemusíš zajímat o to, kdo bude vlastnit druhou část firmy, já se postarám o to, aby to fungovalo, toho se nemusíš obávat. Všechny nejasnosti, pokud nějaké vzniknou, budu řešit já, pokud mě necháš jednat v zastoupení. Eddie, můžeš mi dát plnou moc a nemusíš do firmy vstoupit, jak je rok dlouhý. Nebo, pokud mi nevěříš, můžeš dát plnou moc komukoli jinému od nás. Klidně si pak najmout i cizího právníka, který by kontroloval naše hospodaření s tvým majetkem. Já bych jen rád věděl, jak to vidíš ty? Zůstaneš a budeš se učit, abys mohl později nastoupit na manažerskou pozici? Nebo to necháš na jiných a až se rozhodneš, sepíšeme plné moci? Já potřebuji mít alespoň mlhavou představu, jak se na to všechno díváš.“

„Jak si to představuju?“ zopakoval Eda krapet nejistě. „Nebo jak bych to chtěl? Nevím už, co si představovat. Matete mě, měl jsem dojem, že když vám řeknu, co chystám, budete šťastný. Všechno, co se stalo potom, je pro mě doteď jedno překvapení za druhým. Chtěl jsem vám udělat radost.“

Natočil se k Damianovi i zbytkem těla a opět se sbalil do ochranářského klubíčka.

„Chtěl bych jít studovat. Bylo by pro mě cenné, kdybych se mohl vrátit na školu, ale tentokrát na nějakou, kterou bych si opravdu vybral. Rád bych studoval literaturu. Nevím, co přesně bych s ní pak dělal, nikdy jsem neměl prostor nad tím přemýšlet, ale líbilo by se mi pracovat v knihovně, nebo literaturu doučovat, možná. To ještě nevím. Vždycky jsem to tak chtěl. Jenže pak jsem poznal vás a stal jste se pro mě cenným i vy. Ještě víc cenným. Udělal bych strašně moc, abyste byl šťastný a spokojený. Včetně soudního sporu. Ale prosím, nechtějte po mně, abych v tom pak pracoval po zbytek života. Nebavilo by mě to, vážně ne. Rád bych vám čas od času pomáhal, kdybyste potřeboval, to bylo vždycky skvělé. Taky jsem rád pomáhal Heleně. Ale myslím, že nechci zůstávat jen u toho. Jsem tu pro vás, můžete se na mě obrátit kdykoli a s čímkoli. Pokusím se získat co nejvíc z toho, co mi z firmy patří, a co byste měl vy, jenom vy, ne vaše babička. A pak vám to dám, protože vám to má patřit. Ale sám tím žít nechci.“

Damian bez řečí vstal a šel do svého pokoje, odkud ze zásuvky stolu vytáhl smlouvu, kterou od něj dostal to ráno. Vložil ji do rukou svého společníka a tázavě se na něj zadíval: „Ty jsi toto myslel opravdu vážně? Chceš mi svůj podíl darovat? Jen tak, bez jakýchkoli kompenzací? Budu věřit tomu, že jsi nad tím dlouho přemýšlel, taky vím, že nejsi hloupý ani mentálně narušený, takže hledám háček. Nějaký být musí! Ví o tomto tvém kroku matka? Víš, že pokud bys toto udělal, tak tě vydědí a nikdy tě nebude chtít vidět? Víš taky o tom, že bych mohl být parchant a ve chvíli, kdy bych měl soudně a smluvně podíl firmy ve svém vlastnictví, mohl bych se tě zbavit a ty bys nic nezmohl? Eddie, chápeš, k čemu ses mi tímto zavázal? Teď tu smlouvu máš v rukou a je jen na tobě, jestli ji zničíš, ale jakmile mi ji předáš, já ji přijmu. Jak si můžeš být jistý, že tě neodhodím jako kus nepotřebného odpadu?“

Eda si uvědomil, že se nepatrně usmívá kamsi do podlahy. Jemně, zranitelně i zraněně, otevřený Damianovi i světu. Cítil se najednou silnější.

„Nepotřebuju si být jistý.“ A skutečně nepotřeboval. Zaplavilo jej odhodlání, které by se vysvětlovalo jen špatně v kontextu ničivého zjištění z rána, strachu a beznaděje. Ještě před chvílí seděl zabalený do sebe, aby se uchránil před světem i Damianem. Nyní měl nohy spuštěné z pohovky, smlouvu v dlaních, a hleděl na ni snad až s pýchou. Vzhlédl tak k Damianovi. Pak vstal, aby se mu mohl lépe dívat do očí.

„Abych byl úplně upřímný, ještě do dnešního rána jsem tak nějak počítal s tím, že to uděláte. Dal bych vám tu smlouvu, i kdybyste se na mě neměl už nikdy podívat. Zažil jsem s vámi nádherné momenty.“ Na chvíli se odmlčel. Uvědomil si, že už mu ty hnědé hloubky zase připomínají tmavou čokoládu. Něco hřejivého, čemu může věřit. Co mu neublíží.

„Když jsme byli v Holandsku a vy jste řekl, že mi pomůžete najít Lotte, jednou, a tím jste mi zároveň slíbil, že bychom se mohli jednou společně vrátit, v ten den bych mohl umřít. Vzal jsem vás do svého světa a vy jste ho udělal krásnějším. Takových lidí je potřeba si vážit. Chci říct… Ano, vím, že by matka nebyla nadšená. Nechtěla by se mnou kdy mluvit. Na tohle čekala celý můj život a teď má pocit, že toho dosáhne. Jenže to je moje dědictví. Myslím, že by můj otec chtěl, abych s ním nakládal podle svého vlastního vědomí a svědomí. A že by mě podpořil, kdyby si mě vyslechl. Samozřejmě doufám, že se mě nezbavíte. Každý by doufal. Jenže myslím, že aspoň někomu nebo něčemu by člověk měl věřit úplně bezmezně, bez ohledu na to, jak to dopadne. Je to svým způsobem posilující.

Jestli pak se mnou nebudete chtít mít nic společného, nebudu vám to mít za zlé. Budu vědět, že jsem zařídil spoustě lidem ve firmě šéfa, který nejen ví, co dělá, ale je ve své práci nejlepší. Když lidé dělají to, v čem jsou nejlepší, je radost je pozorovat. A taky budu vědět, že jsem pomohl vám – že jsem snad udělal radost člověku, který mně udělal radost tolikrát, že bych to nespočítal. Přijde mi, že to je to nejlepší, co se svým podílem můžu udělat. Žádná jiná možnost by nebyla prospěšná tolika lidem. Jsem si svým rozhodnutím jistý.“

Oči se mu zaleskly jeho téměř už zapomenutým, do nejzazšího koutku zastrčeným já. Myslel, že už ho oplakal – a teď tu stálo, silné a odhodlané. Vnitřně se chvěl, když si uvědomil, jakou oporu sám v sobě má. A vložil smlouvu zpět do Damianových dlaní.

Damian stáhl obočí k sobě, až se mu na čele vytvořily vrásky. Téměř neznatelně nevěřícně kroutil hlavou, odložil složku a chytil obě jeho ruce do svých.

„Jsi neuvěřitelný, víš o tom?“ Pustil jeho dlaň a hřbetem ruky ho jemně pohladil po tváři. Eda naklonil hlavu, jako by se s ní chtěl pomazlit, a zavřel na moment oči.

Damian pocítil velmi silnou touhu ho chránit. Pokud mu v předchozích měsících připomínal odkopnuté štěně, tak teď ten pocit zesílil na nejvyšší možnou míru. To Damian byl ten zparchantělý pán, který vyhodil to nemohoucí mládě do prohnilého světa… A jakmile mu dovolil se vrátit, stejně k němu přilnulo zpět a olízlo mu ruku na důkaz, že mu vlastně nijak neublížil. Stále ho milovalo.

Damian šokem pootevřel ústa, aby se mohl lépe nadechnout. Srdce se mu během pár sekund rozbušilo šíleným tempem. Všechno, co Eda kdy udělal, jak se projevoval, řeč jeho těla pokaždé, když byl v Damianově blízkosti, přímo křičely – miluji tě. A přesto ho neměl rád, řekl to… Na jeho slova, která tenkrát sdělil Helen, Damian nikdy nezapomene, ačkoli se o to dost intenzivně snažil.

On není dobrý člověk…

Je oblbnutý penězi. Nezaslouží si nic z toho, co má, nezaslouží si lidi, které kolem sebe má.

Takže mám předstírat, že ho mám rád?

Opravdu dokáže tak bravurně předstírat? Nevěřil už tomu. Možná Heleně lhal. Možná se styděl přiznat své city ke svému šéfovi. Neslyšel celý předchozí rozhovor. Ať to bylo jakkoli, Damian už nevěřil, že by k němu Eda necítil alespoň náklonnost.

Alespoň v tento moment, jak se o něj opíral svým ramenem, ruce cudně složené v klíně. Bylo na tom cosi tak intimního, a přitom naprosto běžného. Oba mlčeli a zírali na zahrádku, kde letní květiny už dávno vystřídaly jarní krásu pestrobarevných tulipánů. Byla zarostlá plevelem, přestože čísi ruce se snažily, alespoň ze strany od příjezdové cesty, zahradu udržet civilizovanou. Zastyděl se. Místo, aby se likvidoval chlastem a koksem, měl relaxovat zahradničením. Dělával to často, kdysi…

Stále ho rozežírala ta nejistota, kterou cítil poté, co zaslechl rozhovor s Helen. Něco mu pořád našeptávalo, že by tomu neměl věřit. Eda přece takový nebyl. Přesto mu jeho naučená nedůvěra nedávala spát. Potřeboval odpovědi.

„Eddie,“ prolomil ticho Damian. „Já jsem tě slyšel, jak ses bavil s Helenou. A po tom všem, jak mi ukazuješ svou přízeň…“

Damianovu řeč přerušilo zvonění jeho telefonu. Jen koutkem oka mrknul, kdo volá.

„Promiň, tohle musím vzít,“ otočil se na Edu a zmizel v domě.

‚Dame, mám tu tvou káru v cajku, potřebuju, aby sis pro ni zajel ještě dneska, protože mi zítra brzo ráno přivezou novou princeznu a já bych je obě neměl kam šoupnout.‘

„Skvělé, Libore, seženu druhého řidiče a za dvě hodiny jsme v Horoušanech. Určitě na mě počkej v dílně, nemíním tě shánět někde po hospodách. Předpokládám, že to budeš chtít cash? Platí ta cena, na které jsme se domluvili?“

Po chvíli ukončil hovor s mechanikem a zavolal Viliama. Doufal, že bude mít na něj chvíli čas.

Neměl. Tedy, neměl až do chvíle, kdy mu Damian řekl, že právě zmařil svou šanci pořádně protáhnout perka Ferrari F355 Fiorano. V ten moment ho ujistil, že už byl připravený před deseti minutami a kdyže vyrazí… Damian se jen pousmál. Když se jednalo o rychlé motorové krásky, jeho bratr pozbyl mozek. Damian se vrátil na terasu.

„Edo, budu muset na pár hodin odjet. Musím si vyzvednut auto. Vzal bych tě s sebou, ale ty na rozdíl od Vila neupadáš do euforie, když sedíš v autě, které jede víc jak padesát… Takže bych byl raději, kdybys zůstal doma. A ačkoli teď budu sám proti sobě, přemýšlej o tom, co se chystáš udělat. A pokud se opravdu takto rozhodneš, měla by to vědět i Helen.“

Eda si nebyl jist, jestli Damian jeho jemné přikývnutí postřehl. Ať už to ale bylo jakkoli, než se nadál, dveře klaply a on zůstal v domě sám. Damian měl pravdu, měl by zavolat Heleně. Byl rozhodnutý, už dávno. Kdyby to nedělal pro Damiana, přece by do soudního sporu nešel. Ona se nejspíš stále ještě stresovala. Měl by jí dát vědět, že vyhráli. Přestože si moc jako vítěz nepřišel.

V hlavě mu stále ještě strašila věta, kterou Damian začal a nedokončil. Chtěl se vrátit k tomu nešťastnému rozhovoru. Vzhledem k tomu, jak mu Eda ukazuje přízeň… co? Ať přemýšlel, jak chtěl, napadala jej jen jedna varianta a dělalo se mu z ní nevolno. Tehdy, když jej Damian přemístil k panu Karáskovi, říkal, že ví o jeho citech, a právě kvůli nim s ním nemůže být. Chce mu nyní sdělit, že je z něj cítí – právě v souvislosti s jeho vyznáním? Že je cítil vždy, jenže teď, když ví, z čeho pramení, nedovede je snášet? Ano, Eda si uvědomoval, že jim podléhá víc, než černovláskovi může být příjemné. Snažil se nějak se krotit, jenže neměl možnost dýchat stejný vzduch jako on tak strašně dlouho, a nyní, když ho viděl, prostupovala jím tak silná potřeba ho milovat nahlas, viditelně. Pevná půda mu ujížděla pod nohama a jeho láska byla to jediné, o co se mohl opřít. Tak rád by ji vystavil na odiv jako svůj jediný štít, jediný pilíř, který se ještě nezbořil.

Chvilkové odhodlání se zvolna vytrácelo a on měl už zase pocit, že každé slovo navíc může být jeho poslední, než už se zase sesype jako domeček z karet. Seděl na pohovce, Oskarovu hlavu v klíně a pes, jako by snad cítil jeho rozpoložení, teskně vydechl. Eda dal téměř veškerou svou zbývající sílu do jeho mazlení. Pak vytáhl telefon. Musel zavolat Heleně. To zvládne. A pokud to nezvládne a rozpláče se, co už? Copak ho ještě neviděla? Copak měl ještě co tím ztratit? Mohla mu jen pomoct. Jestliže byl nemocný, stejně by jí to dříve nebo později řekl…

Když se mu telefon v rukou rozezvonil, na displeji právě její jméno, zastihlo jej to silně nepřipraveného. Trhl sebou a vykulil oči. Tohle udělal on? Vytočil její číslo, aniž by cokoli zmáčkl? Jak? Nebyl připravený, ještě nebyl!

Pak přišlo uvědomění. Zhluboka se nadechl a hovor přijal. Z telefonu se ozval veselý tón hlasu té ženy, kterou znával ještě před všemi peripetiemi se smlouvami, firmou a jejími šéfy a hlavně, před jejím rozvodem. Té veselé dámy, jejíž silueta se mu objevovala před očima a zase spěšně mizela, upouštějíc vše, co držela v rukou, protože přišel nápad a ona byla celá nedočkavá ho využít.

„Daniel je pryč,“ vybalila na něj.

Překvapeně zamrkal. Trvalo mu, než tu informaci zpracoval. Daniel. Její manžel. Konečně je definitivně pryč.

„Musela jsem ti zavolat, přestože tomu sama ještě pořádně nevěřím. Stalo se toho opravdu hodně, ale ve zkratce – zase za námi přijel. Měl další požadavky a další podmínky, ačkoli mně bylo jasné, že se přijel v podstatě jen hádat. A Martin se toho chytil. Bylo to dnes ráno, odjel asi před šesti hodinami. Martin mu řekl, ať už se nevrací. Chce zůstat tady, tedy se mnou. Chápej, já už tomu pomalu ani nevěřila, nějak jsem si zvykla na život takový, jaký byl, a najednou se stane tohle a všechno má být jinak. Je to jako zázrak.“

Chvíli nedovedl nic říct. Až pak mu tělo zaplavila radost a ze srdce plynoucí úleva, že je jeho přítelkyně šťastná.

„Helenko, to je úžasné!“ Měl tendenci říct jí, že je za ni rád. Že jí její štěstí přeje, že slyší, jak je nadšená a že se to mělo stát už dávno, ale že pozdě lepší než nikdy. Jenže zároveň jej cosi drželo zpět. Poslouchal ji, když se znovu nadšeně chopila slova a vykládala mu podrobnosti, poslouchal tu upřímnou radost. Taky jej dělala šťastným. Až do jednoho momentu.

„Jak se dnes máš ty?“

Dnes jsem zjistil, že jsem nejspíš nevyléčitelně nemocný.

„Mluvil jsem s Damianem.“ Měl dojem, že na druhé straně zatajila dech. „Dal jsem mu tu smlouvu. Vyslechl si mě – a pochopil to.“

„To je úžasné!“ slyšel ji říkat. „Musíme se nutně vidět, ideálně hned zítra. Počkej, já zítra vlastně nemůžu. Tak v pondělí. Zvládneš být v pondělí v centru o něco dřív? Mám hned ráno stání, ale někdy mezi osmou a devátou bych měla dorazit do Kraus Advocatus. Jsem zvědavá. Nespím, že ne? Mám pocit, že se mi tohle všechno jenom zdá. Dnešní den je takový zázrak.“

Eda si nebyl jist, jestli pokud spí, je tohle krásný sen, nebo noční můra. Zalila jej touha říct jí o svém ránu, o nemoci a o tom, jaké pocity jej od probuzení provází. Tak moc se chtěl svěřit, až byl nucen kousnout se do rtu. Oči se mu zaleskly bolestí i zoufalstvím.

Nemohl jí zkazit radost, kterou po tak dlouhé době vnímala nezastíněnou ničím dalším. Byla šťastná a měla právo být šťastná, věděl, že měla. Jenže jej zároveň tolik mrzelo, že sám šťastný být nedovede, poslouchal ji a slyšel jí v hlase budoucnost, kterou sám nenávratně ztratil. Trpět ve šťastném světě bylo tak strašně náročné.

Když po nějaké době hovor položil, stočil se na pohovce do klubíčka. Oskar se položil do volného místa mezi přikrčenýma nohama a hrudníkem, snad ve snaze hřát svého pána. Byl tam s ním, jako jediný skutečně chápající, co se Edovi dělo v hlavě. Jenže mu nemohl pomoci ani poradit. Jen tam ležet. A Eda zase nemohl nic než jej hladit.

Když byl s matkou v její vile, čas od času vzpomínal na svůj pokoj a na to, jak šťastný v té místnosti býval. Tehdy by dal všechno, aby se po ní zase prošel. Nyní tam zavítat nedovedl.

§§§

„Ó můj bože! Krasavice rudá… Tys ji nechal přelakovat,“ podotkl Viliam zřejmé a lehce po sporťáku přejížděl konečky prstů, zatímco ho obcházel. Damian se vpovzdálí bavil s mechanikem a lehce se usmíval nad nadšením svého bratra. Taky byl tím autem okouzlený. Bylo dokonalé.

 „Přepokládám tedy, že jsi nezměnil názor a chceš si ji projet?“ popíchl ho Damian a hodil mu klíče.

Cestou se bratři zastavili na benzínce, kde si dali kávu. Damian Vilovi pověděl všechny poslední novinky. Jen to, že je Eda možná nakažený HIV, si nechal pro sebe. Musí mu dát možnost se rozmyslet, jestli se mu s tím svěří.

Náhle rozjařený Viliam zvážněl. „Před pár dny mi volali rodiče, jsou v Česku. Táta mě prosil, jestli bych se s nimi nesešel. Byl docela neoblomný a já jsem na to nakonec kývl. Bojím se, jestli se něco nestalo.“

Damian se nevesele uchechtl: „Je mi to jedno, ať je třeba sežere samotné peklo. Proč mi to vlastně vykládáš?“

„Jsou to taky tvoji rodiče, ne? Já vím, že to, co nám udělali, je neomluvitelné, ale…“

„Podívej se, Vile, mně je to jedno, klidně se s nimi sejdi a vyslechni si další srdceryvné omluvy. Ale mě do toho netahej. Mám dost starostí s Edou, s firmou, Magdalena je v poslední době protivná, jako by měla osinu zaraženou v zadku, a do toho mi pořád OSPOD brzdí to hostitelství. Nemíním se ještě otravovat s ufňukanými rádobyrodiči, kteří po třiceti letech litují, že se vzdali svých dětí. Ne, to vážně nemám zapotřebí. Když jsem je potřeboval, nebyli tu, teď už je ke svému životu nepotřebuji. Pokud ty ano, zakazovat ti to nebudu. Ani vyčítat.“

„Dobře, čekal jsem to, jen jsem chtěl, abys to věděl.“

„Fajn, pojedeme? Nechci nechávat Edu dlouho samotného, nemá zrovna lehké období.“

„Jistě, ty idiote! A kdo za to může?“ vyčetl mu.

Damian se nadechoval, aby se obhájil, ale nakonec jen přikývl a odvrátil se, aby mu bratr neviděl do obličeje. Věděl, že své obavy nedokáže z tváře úplně vymazat.

§§§

Když se Eda probudil, toho dne už potřetí, měl pocit, že spánkem své tělo spíš rozbil, než posílil. Tvář měl celou přeleželou, jelikož ji z nějakého důvodu tiskl mezi polštáře, bylo mu horko a už zase měl v ústech Oskarovy chlupy. Pes už s ním také neležel. Chladil se na zemi.

Damian už byl doma. Eda ho slyšel, jak se po patře pohybuje. Nepatrně se pousmál, trochu strojeně. Chtěl si tím gestem dodat sílu. V tomto byl spánek nápomocný. Jeho odhodlání se opět zvedlo dost na to, aby zvládl víc než jen tupě hledět před sebe.

Později toho večera, když dohrály titulky filmu, který si pustili, jak Damian sliboval, se Eda konečně dostal do svého pokoje. Předem se obrnil před nánosy prachu, které v něm s největší pravděpodobností najde, a dost možná právě proto se mu ulevilo, když se tak nestalo. Do peřin uléhal už zase unavený, se smíšenými pocity, které už neměl sílu rozklíčovat.

Neděle byla k Edovi o něco ohleduplnější. Probral se poměrně brzy a strávil slušnou část dopoledne uklízením pokoje.

Když později sešel do obývacího pokoje, zjistil, že je v domě sám. Měl ale hlad, a dokonce na některé konkrétní věci i chuť – mezi nimi byla na prvním místě horká čokoláda, kterou si po snídani udělal. Posadil se s ní do zahrady. Max a Bella tam nebyli, museli tedy vyrazit běhat, zatímco Oskar zůstal po Edově boku a bedlivě si ho hlídal. Jestliže jej Damian naučil nechodit za lidmi na záchod, Oskar tohle pravidlo zcela záměrně ignoroval. Sedal si přímo před Edu a intenzivně mu hleděl do očí. S vyplazeným jazykem hlasitě dýchal. Působil šťastně.

Usazený pod ořešákem vzal do rukou svůj telefon a vytočil číslo na Viliama. Měl pocit, že byl v posledních dnech neustále sám. Rád by s někým mluvil.

„Eddie, prťáku, rád tě slyším,“ zahájil hovor Vil, stejně nadšený a veselý jako vždycky. A Eda, aniž by to plánoval, pousmál se. Tohle přesně potřeboval.

„Ptáčci cvrlikali, že prej tě už zase jde zastihnout u Damiana pod střechou. Teda, rád bych hned zkraje řekl, že jsem těžce raněnej, protože se mnou jsi být nechtěl a za ním jdeš ochotně, což je tak nějak přesně to, co jsem čekal, ale zároveň jsem dost rád, že tě zase někdo ohlídá. Už jsi snídal?“

„Ano, ano,“ hájil se Eda, u čehož málem zakoulel očima. Viliam byl skvělý.

„Vůbec bychom si neměli vyvolávat, Damian o tebe přichází. Měl bys mu to jít dát sežrat, chodit celej den za nim a šťouchat mu do ruky nebo tak něco,“ navrhl pak. „Člověk by nevěřil, jak může tak chytrej, inteligentní člověk – tim myslim sebe – mít za bráchu takový pako.“

Z Viliamova tónu bylo jasné, že si dělá legraci. A Eda, přestože jindy měl ve čtení mezi řádky slušné nedostatky, nyní cítil, že se Viliam nesnaží o nic jiného, než přimět je strávit spolu co nejvíc času. Chtěl, aby se to mezi nimi urovnalo. Eda ho za to zbožňoval.

„Není tady, vyběhl se psy. Přemýšlel jsem, že bych na tu hodinu jel za tebou a šťouchal do ruky tobě, ale na to bych si radši měl vyhradit jeden celý den,“ oplatil Viliamovi jeho vtip. Slyšel, jak se muž na druhé straně začal pochechtávat.

§§§

Babička Krausová toho dne na oběd nedorazila. Eda za to byl vděčný. Vyšli si s Damianem na procházku po Šárce, u čehož se Oskar, pobíhající kolem nich jako neřízená střela, mohl štěstím zbláznit. Kdyby Eda byl náhodný kolemjdoucí, myslel by si, že se ten pes podíval do parku prvně za život.

Večer, když už seděli na pohovce, dávno po večeři, a blížil se čas jít spát, atmosféra mezi nimi zhoustla. Eda zvážněl, myšlenky stále ztracené kdesi u soudního procesu, ke kterému se chystali. Byl z něj nervózní. Bál se, že něco pokazí, řekne špatně, převrhne. Byl mistr veřejných omylů. Stoprocentně se přerazí hned, co do soudní síně vstoupí. A bál se ještě jedné věci. Svou nejistotu nevydržel.

„Pane Krausi?“ prolomil ticho mezi nimi. „Nebojíte se?“

Na chvíli se odmlčel, aby nabral dech. Pak se na Damiana dlouze zadíval. Byl zachmuřený a zahloubaný do sebe.

„Vaší babičky. Toho, jak bude reagovat, až zjistí, že tu firmu přece jen získáte.“

„Tím si nemusíš trápit svou pěknou hlavičku. Já už se s tím nějak vypořádám. Ona nakonec ustoupí a bude všechno v pořádku. A neboj se toho, co tě zítra čeká. Nechej mluvit jen Helen. Bude to rychlé. Jakmile se soudce dozví, že jsme byli schopni se domluvit, bude to uzavřené dřív, než stihneš slízat malou čokoládovou zmrzlinu, na kterou tě zvu hned, jakmile vypadneme z budovy,“ ujistil ho Damian a pousmál se na něj svým upřímným dolíčkovým úsměvem.

Pokud ho v té chvíli nebude chtít Magdalena roztrhnout jako hada… Vlastně se docela na tu chvíli těšil. Nebylo to tak, že by ji chtěl o něco okrást. Věnoval té firmě tolik času, že měl nárok činit svá vlastní rozhodnutí a poté je realizovat, aniž by se někoho musel doprošovat. Pod jeho rukama a s jeho schopnostmi se firma rozrostla mnohem víc, než stihl jeho děd za desetiletí. A byla by ještě na vyšší úrovni, kdyby ho nebrzdila jeho mentorka s nesmyslnými obavami o rizikových podnicích. Mnohdy byly jejich hádky únavné a vždycky to skončilo podvolením se Damiana. Musel, protože ona měla výhradní nárok rozhodnout o každém nádechu jejich zaměstnanců. Netoužil po tom Kraus Advocatus vlastnit, peněz měl dost, potřeboval výsadní právo rozhodovat.

V tuto chvíli byl ale unavený natolik, že se ani nedokázal rozhodnout, jestli si má dát kávu, nebo raději zalézt do postele a pořádně se vyspat. Měl Edu doma jen jednu noc a jen ten pocit ho ukolébal natolik, že spal tvrdě a beze snů, ale minulé týdny prožil v silném stresu nebo najetý a opilý. Když už usnul, trápily ho noční běsy doprovázené živými obrazy mrtvého Marka a běsnícího děda. Temnota – věděl, že je jí obklopený. A byl si jistý, kdo by ji dokázal velmi dobře odehnat. Ještě než stihl řádně zanalyzovat poslední myšlenku a zapudit ji s tím, že nemá právo o nic žádat, otočil se na Edu a vyhrkl: „Mohl bych tě obejmout?“

Eda se na něj zprvu zadíval s kapkou překvapení. Jen tak? Nemusel pro ten dotyk nic udělat, ani si o něj říct? Jenže pak si všiml, jak na něj Damian hledí. Zatajil dech, když si uvědomil, že je to dost možná poprvé, co se jej tak Damian ptá.

„Jasně že jo,“ vypadlo z něj nakonec, zatímco se mu na rty přirozeně vloudil hřejivý úsměv a on roztáhl ruce, aby mu černovlásek mohl vklouznout do náruče. Pevně jej na sebe natiskl. Jen kousek od tváře měl voňavé vlasy a kůži, do které mohl zabořit nos. Bylo to snad poprvé, kdy on držel nad vodou Damiana, a ne Damian jeho. Ten nádherný, chytrý člověk, to ztělesnění lidství chtělo sedět a objímat právě jeho, právě Edu. Kdyby v tu chvíli měl za Damiana položit život, udělal by to.

Začal jej po zádech hladit zvolna, avšak intimně, důvěrně. Tak, aby se každým tím líným pohybem dotýkal největšího možného množství jeho těla, jako by jej chtěl pohltit, celého svým tělem obklopit a nikdy nepustit. Hladil jej po celé délce páteře až nahoru ke krku, kde na chvíli zajel do vlasů a nechal prsty tam, obklopené černou záplavou. Cítil Damianovu hlavu na svém rameni, jeho dech na krku.

Natočil hlavu, aby viděl, co se nachází za ním. Jednou rukou polštářky trochu poupravil a pak Damiana znovu objal, aby jej mohl pohybem vést, a i s ním se na pohovku položil. Musel se pousmát.

„Takhle jste na mně spal v Holandsku,“ řekl mu šeptem. Jeho černovlásek byl smutný a on jej chtěl rozveselit, zároveň si však nedovolil mluvit moc nahlas. Bál se, že by se mu ten hlas zlomil. Nepřestával u toho hladit jeho záda. Měl pocit, že jeho jizvy cítí i přes látku, ač to nejspíš nebylo možné.

„Byl jste tak roztomilý a hezký. Jste tak zranitelný, když spíte. Moc hezky. Měl jste trochu našpulené rty, malinko popraskané, ale hodně červené. A růžové tváře. Pamatuju si, že vám na tvář spadla řasa, a já vám ji chtěl sundat, aby vás tam nešimrala, a když jsem se vás dotkl, vy jste se usmál. A pak jste slintal…“ V tu chvíli mu došlo, že možná říká hlouposti – a hlavně, že se začínají ubírat nebezpečným směrem. „Tedy, to nemyslím zle. Máte super sliny, většina se docela rychle vsákne. Ani nesmrdí. Tím nechci říct, že bych vám čuchal ke slinám, ačkoli jsem to jakoby dělal, protože jste mi naslintal na límeček a tam to cítit trochu je, ale nevadilo mi to, fakt. To, jak jsem se vám probudil u nohou, bylo o něco horší, i když ani to nebylo zas tak špatné, byl jste umytý a voněl jste svým sprcháčem.“

Damian se od něj odtáhl a s mírou frustrací si protřel obličej. Dlaň si nechal na ústech, snad aby Eda nedokázal přečíst z jeho tváře myšlenky, které se mu honily hlavou.

Co já si s tebou počnu?

Vzápětí mu ale došlo, jak vtipná jeho řeč byla, a pomalu se pod rukou zakrývající jeho ústa začal usmívat. Oči se mu tím úsměvem zúžily a zněžněly a okolo se utvořily drobné vrásky. Ten kluk je naprosto neuvěřitelný! Ale byl to zase ten Eda, jakého znal. Naprosto netaktní a nevinně upřímný.

Se stále smějícíma se očima zakroutil nevěřícně hlavou. Miloval ho. Zoufale a bezmezně. Pro jeho zvláštní povahu i za to, co se chystal udělat a co by neudělal nikdo. Jen on se může vzdát mnohamilionového podílu prosperující firmy. Miloval ho za jeho starostlivost i ty nekonečné vodopády slov a monologů, které člověka donutí se obrazně svléknout. Byl jako voda stékající z hor. Průzračná, křišťálově čistá, ale dokázala zchladit jako žádná jiná. Damian už si zvykl a tu ledovost vítal – byla osvěžující a utápěla jeho temnotu.

„Měli bychom jít spát. Mám zítra hodně povinností…“

Bylo brzy, přesto měl dojem, že pokud se nedostane z vlivu těch modrých očí, mohl by udělat nějakou nepředloženost. Nechtěl ho zneklidňovat ještě nějakými svými útoky, ačkoli si uvědomil, že kdyby Eda jen kývl, nebál by se s ním vyspat. Kondomy jsou poměrně důsledná ochrana.

Zvedl se raději a zapadl do koupelny. Možná, až se potvrdí, že je Eda zdravý, mohl by ho znovu zkusit svést. Třeba opravdu změnil názor a už v něm nevidí to hnusné zvíře, jakým před pár týdny v jeho očích byl. Stále mu na tom něco nesedělo. Edy už se ptát nebude, ale mohl by zítra, ještě před soudem, vytáhnout nějaké informace z Helen. Uvědomil si jednu věc – byl skvělý právník, nemusel být v tomto prohlášení skromný, jeho výsledky mluvily za všechno, byl ještě lepším ekonomem, ale měl zoufale mizernou emoční inteligenci a prachbídně se orientoval v citovém marastu, který okolo něj Eda neúmyslně utvářel. Pak si ale se zděšením uvědomil, že konec jejich soudního sporu také může znamenat to, že mu Eda zmizí ze života. Jediné, co je pojilo, byly děti. Pokud je nedostane do hostitelské péče, jejich jediné vlákénko zmizí.

Zděšeně si omyl obličej ledovou vodou, aby smyl hořký pocit ztráty.

Damian oceňoval, že jeho ranní probuzení už provází svítání. Po dlouhé době měl dojem, že se pořádně vyspal, bez zběsilých snů. Nebolela ho hlava ani neměl kocovinu. Kdyby nebylo té nešťastné nejistoty onoho pozitivního testu, kterou chtě nechtě stále cítil, usoudil by, že je to nejlepší ráno za poslední dlouhé týdny.

Když seděl u kávy, ještě s mokrými vlasy ze sprchy, uvědomil si, že se s Edou nijak nedomluvili. Stání mají sice až na dvě hodiny, ale Damian netušil, jestli chce přijít až tam, nebo se ještě staví za Helen, aby probrali všechny novinky, které se za poslední dny udály. Mohl dál spát, tyhle informace si koneckonců mohli vyměnit jen právníci daných stran.

Měl by jet dřív. Zůstalo mu na stole spoustu restů, které vlivem svého nepříliš výkonného období plného kocovin všeho druhu odkládal.

Přesto vklouzl do temné sluje svého hosta. Měl zataženy zatemňovací závěsy, ale přece jen viděl siluetu klubíčka pod sněhobílou peřinou.

„Eddie, Eddie…“ promluvil potichu, ačkoli věděl, že Šípkovou Růženku nemá šanci tímto stylem probrat.

„Edo, jedu už do práce! Ale rád bych se sešel s Helen i s tebou ještě před soudem,“ promluvil už hlasitěji a zatřásl bílou dekou, pod kterou se choulilo horké tělo. „Vnímáš mě, nebo ti mám poslat instrukce po mailu?“

Eda konečně pootevřel oči a zadíval se na muže před sebou s řádnou dávkou zmatení a nepochopení. Poznával Damiana a to bylo maximum, co jeho sotva probuzený mozek zvládl. Neměl nejmenší tušení, proč vzpomíná mail, co přesně mu navrhuje ani jestli vyžaduje jeho odpověď. Ta situace ovšem byla tak důvěrně známá, že neměl ani potřebu probírat se rychleji, než bývalo běžné. Zdál se mu nějaký ošklivý sen, nejspíš. Nic se nedělo. Celou dobu se nic nedělo. V srdci měl naprostý klid.

Natáhl k Damianovi ruku, aby se přesvědčil, že tam skutečně je, a chvíli setrval s dlaní na jeho obličeji.

„Damian,“ prohlásil spokojeně. Bylo vidět, že i poslední obavy odpluly. Chytil jej za ruku a přiměl posadit se na postel. Pak mu nacpal hlavu do klína. Dlaň, za kterou jej stále držel, objal a přitiskl si ji k tváři.

„Ještě deset minut.“

Damian se s povzdechem vymanil z jeho objetí a vzdálil se z ložnice.

Jistěže by mu musel dát jeho obligátních deset minut… A pak by se hodinu díval, jak se plouží ještě naprosto spící po vile, snídá, obléká se – ne, na to neměl čas ani nervy, které už teď měl napnuté k prasknutí.

Napsal mu vzkaz na lednici a pro jistotu poslal i na telefon zprávu, že už odjel do práce. Tam pak zaúkoluje Helen, ať se s ním spojí. Nejlépe mimo zdi firmy. Čím menší bude pravděpodobnost, že tam narazí na Magdalenu, tím lépe. Stačí, že se babička dívá na Helenu jak na vraha. Mohl být rád, že měla rozum a nevyhodila ji na hodinu. To mu připomnělo, že by měl zvážit její výpověď. Na to ale bude dost času po soudu, až se všechno uklidní. Dosud však neměl tušení, jak Magdalenu přesvědčit, aby s ním na to stání nejela. Pokud nebude mít žádné přesvědčivé, a hlavně nenápadné argumenty, bude ji muset vystavit šoku. Což zavánělo skandálem. Nechala by případ odročit a příští stání by si obhájila sama, nebo by si s sebou vzala někoho, komu bezvýhradně věří. Táhlo by se to dlouhé měsíce a na to neměl energii. Tušil však, že se tak jako tak odvolá. K čertu se vším!

Vstupoval do budovy a cítil, jak se mu třesou ruce. Ten pocit mu nebyl neznámý. Jen už se s ním dlouho nemusel potýkat.

Jeho děd byl mrtvý! A jednou se mu musí postavit. Dnes nastal ten den.

V kuchyňce si udělal kávu, do které si v kanceláři nalil štědrou dávku whisky a na chvíli zavřel oči, aby se mohl uklidnit svým dýchacím cvičením.

Po dlouhých minutách se cítil mnohem vyrovnanější spíš vlivem kofeinu s alkoholem než dýcháním. Byl klidný. Téměř. Alespoň natolik, aby se mohl pustit do práce. Vyřídil pár mailů, telefonátů a prostudoval si nové podklady k případu Ochberg. Ten případ byl už dvakrát odročený a Damian se zapřísahal, že na dalším stání už to musí ukončit. Byl z něj vyčerpaný, snad hlavně proto, že mu neustále připomínal, jak moc podobné je to dítě jemu samotnému.

Chvíli mu tato práce odvála myšlenky jinam, ale jakmile klaply dveře vedle a hned nato do jeho kanceláře nakráčel Filip se snídaní, uvědomil si, jak čas letí a že má pro dnešní den jinou prioritu.

„Filipe, je už vedle Helen?“

„Není, ale potkal jsem ji na recepci. Byla v práci jen na skok, na devět má stání.“

„Do háje,“ zamumlal si pro sebe Damian. Pevně doufal, že se ještě do oběda vrátí. Ona měla u sebe v elektronické podobě Edovu smlouvu, na kterou stále nebyla udělaná korekce. Bylo třeba ji opravit, znovu vytisknout…

Filip už odešel, když Damian zvedl telefon a vymámil z překvapené Heleny její heslo na počítač. Odtud pak přeposlal text Filipovi na korekci a poprosil ho, ať udělá čtyři kopie.

Další hodinu přemítal, jaké peklo ho následující dny čeká s jeho mentorkou. Nebude to tak chtít nechat, ale předpokládal a doufal, že se svým vnukem se chtít soudit nebude. Bylo by to absurdní. Zuřit bude ale zcela jistě. Musel se psychicky obrnit.

Co však nečekal, bylo, že mu do kanceláře vlítne už to dopoledne naprosto rozlícená.

„Damiane! Ty znáš tuto smlouvu?“ vyjela na něj bez pozdravu a okázale mu poslala složku s dokumenty po stole.

Damian se jen koutkem oka podíval a v té chvíli mu bylo jasné, odkud vítr vane. Hřál si na prsou podrazáckého šmejda a donašeče.

„Ano, znám,“ řekl klidně. Nemínil před ní ukázat, jak moc ho vyvádí z míry.

„A nemíníš ji podepsat…,“ řekla výhružně a pozvedla dokonale upravené obočí.

„Míním,“ odpověděl se stejným pohledem, jako na něj upírala ona.

„Jak si to vlastně představuješ? Ty mu ji v klidu předáš a on ti ji pak vrátí? Tobě něco spadlo na hlavu? Máš tu smlouvu prostudovanou? Ten kluk na tebe jen něco hraje, nikdy ti ji nedá, není ani podepsaná. Kde ty žiješ? Co se s tebou děje? Jsi hloupě zamilovaný do parchanta, který tě chce připravit o velký kus dědictví a ty mu v tom jdeš naproti. Damiane! Vzpamatuj se!“

„Víš, Magdaleno, tahle smlouva možná není ani důležitá. Byl jsem rozhodnutý už před tím, než se mi dostala do rukou, že mu ten podíl přenechám.“

Stará paní střídavě bledla a rudla a pak si dala ruce v bok a naklonila se k vnukovi. „Pořád je to ještě můj podíl! Moje firma! A tebe jsem pověřila, abys ji ochránil – pro sebe, do budoucna. Byla to chyba! Ale ještě není nic ztraceno. Tohle rozhodně nepodepíšeš a dnes u soudu všechno půjde tak, jak jsme se domluvili my dva, rozumíš!?“

„Rozumím, ale nesouhlasím. Jsem rozhodnutý stát za ním a ty s tím v tuto chvíli už nic nezmůžeš.“

Zlostně na něj přimhouřila oči a Damian měl na chvíli dojem, že se ho chystá uhodit. Naštěstí se k tomu nesnížila a jen výhružně zasyčela: „To se ještě uvidí.“ Poté rychle opustila jeho kancelář.

§§§

Eda měl mezitím poměrně poklidné ráno – nebo tak alespoň vypadalo v prvních sekundách po probuzení. Poté si totiž uvědomil, kde a kdo je, co má za sebou, ale hlavně, že dnes byl den D. Den soudu, den, kdy se měl sejít s Helenou, protože jí to slíbil, ale taky být co největší oporou Damianovi, jelikož věděl, že až babička zjistí pravdu, zastřelí ho. A to se dřív nebo později bude muset stát.

Vyskočil z postele, trochu jako by se popálil. Do koupelny se hnal v podstatě slepý, zamotaný do trička, které se ze sebe snažil stáhnout, a zakopávající o Oskara, jelikož pes bral jejich vstávání jako novou zajímavou hru a nadšeně po něm poštěkával. Málem si zapomněl vyčistit zuby, k čemuž se pak musel vrátit, protože vyjít ven bez vyčištění zubů by bylo možná ještě horší než šlapat po celou cestu na všechny výstupky a díry v chodníku jen jednou a tou samou nohou.

Přestože spěchal, se svým vzhledem si dával záležet. Pořád mu v hlavě znělo, jak významný ten den byl, přestože měl Damian nejspíš pravdu a stání už byla v podstatě jen formalita. Jenže on byl nervózní, jako byl ostatně před každým krokem, který v této své kauze podnikal. Kdyby na to měl myšlenky, snad by děkoval všem svatým, že se z něj nikdy nestane advokát. Brzy by se z toho stresu složil.

Napadlo jej, s drobným úsměvem, že to možná není on, kdo tou smlouvou podal pomocnou ruku Damianovi, ale Damian jemu. Zkouška jeho odhodlání byla u konce. Téměř.

V autobusu a pak i tramvaji seděl narovnaný, s pohledem upřeným na mizející krajinu za okýnkem, avšak nesledoval ani pole a louky, ani domy a lidi na chodnících. Vlastně by daleko raději dělal téměř cokoli jiného. Tak dlouho už nepřečetl jedinou knihu. S kapkou zděšení a smutkem, který jej málem rozplakal, si uvědomil, že z nich možná vyrůstal. Trochu tak, jak mu říkal kdysi Damian. V jeden moment zkrátka číst přestane… Možná se to dělo teď.

Možná byl svět den ode dne složitější. A možná byl složitější jeho pohled na něj. Možná ho jenom víc a víc chápal. Ale nemohl si pomoct, měl pocit, že když žil sám za sebe, ve vlastních představách, i když možná byly zbytečně růžové a pobuřovaly všechny kolem něj, byl šťastnější.

U vystupování z tramvaje se pokusil uklidnit pochmurné myšlenky. A co jej příjemně překvapilo – ono to šlo. Zahltily ho totiž jiné vjemy, které jen sílily s každým dalším krokem blíže a blíže firmě. A pak viděl její vchod, spolu s lidmi, kteří se hrnuli dovnitř – právníky, advokáty, asistenty, veselými i nevrlými. A taky viděl malou pekárnu, do které chodíval pro snídaně a někdy i svačiny, pakliže měl jeho šéf chuť. Když na tom místě stál, do žil jako by se mu vlila nová a přitom stará krev, snad dávno zapomenutá, a on s těžkým knedlíkem v krku vzpomínal.

Udělal pár kroků směrem k pekárně, snad s cílem chvíli hledět do jejích oken a pozorovat usměvavou brunetku, na kterou v jednu chvíli tolik žárlil. Dnes už ty pocity nevnímal. Měl dojem, že od té doby utekly měsíce, ne-li roky. Chápal její zalíbení k Damianovi, bylo přirozené. Kdo byl, aby se za něj na někoho zlobil.

Uvědomil si, že by ji rád pozdravil. Rád by poznal další duši, která si po dlouhých večerech přála splynout s jednou vzdálenou, pro ni nedostupnou. Rád by jí řekl, že jí rozumí. Anebo by s ní jen chvíli byl, protože byla moc hodná. Třeba by v něm pořád viděla toho blázna, kterým byl. Třeba by rozuměla ona jemu. A řekla by mu, že se sám sobě pořád ještě neztratil.

Dovedl by tam stát, pozorovat dveře pekárny a přemýšlet nad možnými scénáři ještě dlouhé minuty, vyrušilo ho však otevření jejích dveří. S talířkem, na kterém se skvěl dobře známý dezert, který Damian miloval, v nich stála Magdalena Krausová.

Kývl na ni. Byla to slušnost, kterou měl zafixovanou už od dětství, nedovedl by úplně přehlédnout člověka, kterého znal. Ona, na druhou stranu, na něj hleděla ledově klidně, avšak nehnutě. Kdyby tam místo něj stála socha, vysloužila by si nejspíš stejné emoce.

O pár minut později už Eda kráčel chodbami s dobrotami v ruce. Minule nevěděl, že jde s jídlem naposledy. Nedovedl si to řádně užít. Teď naopak cítil, že si vychutnává každý krok. V kuchyňce udělal ke sladkému i kávu, kterou pak držel jako svátost, procházel chodbami a zdravil lidi, se kterými dříve pracoval. Chodíval sem ve formálním a nyní byl za to rád, protože tak, jak byl oblečený k soudu, sem zapadal. Takto to všechno kdysi bývalo, takto to poznával. Tolik se toho změnilo, tolik času uplynulo. Ale byl zpátky.

Z výtahu jako by vystoupil do pozapomenutého světa, o kterém se mu kdysi noc co noc zdálo. Zubil se od ucha k uchu, zatímco kráčel směrem k tmavým dveřím, ke kterým se častokrát nahrnul jako velká voda. Vpadl tam tolikrát, že by to nespočítal, ať už protože něco potřeboval, chtěl, anebo protože jen toužil po jeho společnosti. Byl za nimi Damian, a to bylo odjakživa lákadlo, které s ním dělalo divy.

Ano, i Heleniny dveře v něm vyvolaly mnoho pocitů. Zrovna tak jeho vlastní, na kterých už dnes neviselo jeho jméno, avšak skrýval se za nimi jeho stůl, jeho archiv, jeho systém. Jenže ty Damianovy zkrátka vnímal nejvíc intenzivně. Odjakživa jeho kancelář zbožňoval. Cítil se v ní vždy tak dobře.

Pozvedl ruku. Hlavou mu prolétly všechny ty momenty, kdy byl ještě Damianovým asistentem, ale bál se s mužem mluvit. Kolikrát tady stál přesně v této pozici, nejistý, co dělat. Přemýšlel, že raději odejde. A stejně se k těm dveřím vždycky vrátil. Dnes se mu všechny ty dohady zdály skoro směšné. Svým způsobem úsměvné.

Zaklepal s lehkostí a zároveň radostí. A na rázné dále dveře otevřel a strčil do nich hlavu, na tváři úsměv, který se rozšířil, když v té Damianově zahlédl překvapení. Než muž stačil něco říct, ukázal se mu i s kávou a dortíkem.