Znovu nalezená láska 43 – Coming out

Po snídani jsem s fakturami z USA spěchal za Igorem, poprosit ho o radu, jak nejlépe to proclít.

„No, není to můj obor, tak zajdeme na Celní správu.“

„Nazdar klucííí!“ halasně vstoupil Igor do jedné z kanceláři, celníci ho stejně vřele uvítali.

Igor jim vysvětlil, o co se jedná, a předal jim mé faktury. Překvapeně valili oči.

„Tak to je nářez, musíme to vzít jenom formálně, protože při tomto objemu bychom nenašli v republice tak rozlehlé prostory pro celní sklad a kontrola s naším týmem by trvala asi tři roky. Co je to za zboží?“

Vysvětlil jsem mu, co to obsahuje, že je to neprodejné zboží z výprodeje.

„Výborně, pokud je to výprodej, tak to máme jednotnou sazbu dvě procenta z ceny a můžeme to vzít podle předložených faktur. Zajdu ještě za šéfem, ať mi to schválí, určitě bude souhlasit, protože dvě stě osmdesát námořních kontejnerů by zaměstnalo všechny naše lidi z celé republiky asi na rok.“ Zaculil se a už odcházel. Za chvilku se vrátil s úsměvem od ucha k uchu a podával nám odsouhlasené celní prohlášení s kopiemi faktur jako přílohy.

„Musíme se domluvit, přes který přechod to budete dovážet, tam odešleme doklady a kluci na hranicích si budou jenom kontrolovat neporušenost plomb a odškrtávat čísla kontejnerů.“

„Přes Svatý kříž. To je vše?“ zeptal jsem se nevěřícně. Přikývl hlavou.

„Hlavně nezapomeňte zaplatit clo v termínu!“ potměšile se uculil.

„Mohu vám tady vypsat šek?“

„Bohužel šeky nebereme, ale v pokladně to můžete zaplatit kartou, jestli na to máte limit.“

Odcházeli jsme z Celní správy spokojení a se zaplaceným clem. Míra, vedoucí dopravy, dostal náležité instrukce a já se už těšil na Tatry. Málem jsem zapomněl na lom, který jsem chtěl koupit u nás, tak jsem ještě zajel k holkám, abych to vyřídil, ty se jen culily.

„Přišel jste na poslední chvíli, příští týden končíme.“

Zakoupil jsem celý pozemek, který byl označen jako pastvina o výměře téměř osmdesát hektarů. Protože sousedící pozemky z katastru sousední vesnice byly také pastviny a já je znal, že jsou kvalitní a značně rozlehlé, přikoupil jsem je také, takže mi přibylo přes dvě stě hektarů. Už jsem tam viděl pást se ovečky a salaš. Vedlejší vesnice nebyla velká, asi padesát domů, polovina z nich byly staré roubenky. Znal jsem tam většinu obyvatel a hned mne napadala jména, kdo by se mi o ty ovečky staral.

Když jsem jel na Karlák, zahlédl jsem, jak si to štráduje po chodníku Matýsek. Myslel jsem, že jde také na firmu k holkám něco řešit, tak jsem zastavil a zavolal na něj, ať si naskočí. Udiveně se na mne podíval, ukázal prstem na svou hruď a zeptal se: „Já?“

Převrátil jsem oči v sloup. „Vidíš tady ještě někoho?“ V okruhu asi padesáti metrů nikdo nebyl. Naskočil ke mně do vozu. Když zavřel dveře a pootočil se ke mně, ztuhl jsem.

„Jé, promiň, já myslel…“

Ale on mi skočil do řeči: „Že jsem Matěj?“ Uculeně jsem přikývl. „No lidé si nás hodně pletou, takže mne to nepřekvapuje, ale já jsem skoro o dva roky mladší a jmenuji se Tadek nebo Tadeáš, a Matěj není Matěj, ale Matyáš. Trochu se za to jméno stydí, že je tak biblické, nebo staromódní, tak si nechává říkat Matěj.“

Oba jsme se hlasitě rozchechtali a podali si ruce na seznámení. „Já jsem Simon!“

Vyvalil oči. „Ten Simon? Jako jeho šéf?“

Přikývl jsem a nepřestával jsem se na něj culit, vypadal totiž jako Matýskovo dvojče. Při bližším pohledu bylo znát, že to není Matýsek, ale podoba byla značná.

„Kam jsi měl namířeno, než jsem tě sbalil?“

Usmál se a jeho očka zajiskřila.

„Nikam konkrétně, rozhlížím se a hledám nějaké nevyužívané prostory, rád bych si zřídil fitko, nejlépe někde tady v okolí.“

„A co Ovocňák, ten by se ti nelíbil?“

„Tam by to bylo fantastické.“

„Tak jo, pojedeme teď k nám na firmu a ty přemýšlej, jak to fitko má vypadat, co všechno v něm chceš mít atd.“ Jeli jsme na firmu a já jsem po očku po něm koukal a on zase na mne. Rozchechtali jsme se.

„Líbím se ti?“ zeptal se, když jsem zastavil před firmou. Ani mne svou otázkou nezaskočil. Tušil jsem, že mu Matýsek řekl o mých narážkách.

Usmál jsem se. „Ano, jsi sexy! Skoro jako Matýsek,“ rozchechtal jsem se, ale on se zarazil. „Promiň, někdy dost blbě žertuji, jsi stejně sexy jako on.“ Pohladil jsem mu tvář.

Mile se usmál.

„Doufám, že není mezi vámi nějaká nezdravá rivalita.“

Zavrtěl hlavou. Trochu posmutněl. „Matěj je ten nejlepší brácha na světě, to jen já jsem taková černá ovce v rodině.“ Podíval jsem se na něj se zvědavým výrazem ve tváři. „Asi ti to už došlo, že o holky nemám zájem, no a z toho plyne i zklamání našich rodičů. Sice to přijali, ale pokaždé, když se na mne dívají, vidím jejich zklamání, možná i lítost, nevím, ale nejsou ze mě nadšení.“

Opět jsem ho pohladil po tváři a pak ho na ni jemně políbil. „Jsi fakt moc sexy!“

Lehce se zapýřil.

Na firmě jsem předal holkám doklady od kontejnerů. Když jsem odcházel, zahlédly na chodbě Tadeáše. „Ahoj Matěji!“ zvolaly obě téměř dvojhlasně.

„No holky, trochu jste se spletly, stejně jako já. Tohle je Tadeáš, Matýskův brácha, a já ho musím přesvědčit stejně jako Matýska, aby mi podlehl a pracoval pro mne.“

„Ty s tím určitě nebudeš mít problém,“ hlásaly holky a už jsme se všichni smáli. Holky se mu představily a chtivě líbaly.

„Jen mi ho nesnězte, ten je můj!“ Tadeáš se pýřil až za ušima. „Neboj, Tadeáši, my jsme tady všichni svobodomyslní.“

Usmáli jsme se a objal jsem ho kolem ramen, pootočil si ho a dal mu pěkného hudlana. Kdyby to šlo, tak mu zrudly i vlasy.

Rozloučili jsme se a zajeli do našeho paláce na Ovocném náměstí. Pod palácem byla dvě patra sklepení, Tadeáš žasl, když jsem mu sdělil, že bych rád využil celé druhé patro pro fitness centrum s komplexním vybavením. Celý nadšen mne pevně objal a políbil na tvář.

„Tak co, jsi můj?“

Culil se a přitakával hlavou. „Na takové fitko bych sotva sehnal investice. Doma mám plno katalogu různých firem, co vyrábí cvičební stroje a zařízení, jestli chceš a máš čas, můžeme se podívat.“

Přikývl jsem. Byl tak sexy, že v tu chvíli bych mu odkýval i cestu do pekla. Přijeli jsme do Bubenče, za řadou honosných vil stál méně okázalý, třípodlažní, hezký udržovaný dům z období první republiky. Dům byl prázdny, všichni byli v práci a děti Matýska byly na prázdninách u prarodičů na venkově někde kousek za Prahou. Když jsme stoupali do patra, kde měl svůj byt, měl jsem před sebou jeho úchvatný zadek. Ocas se mi napjal, až to bylo zřetelně vidět a nedalo se to nijak zakamuflovat. Když otvíral dveře do bytu a otočil se ke mně, zhodnotil můj stan v šortkách. „Tak tomu nelze odolat.“ Culil se.

Uchopil jsem mu pevnou půlku. „Tak jako já nemohu odolat tomuto.“ Rozchechtali jsme se.

Nabídl mi mou oblíbenou minerálku s poznámkou, že je to nejlepší a nejvhodnější minerálka pro stavbu těla, omluvil se a pospíchal do koupelny. Se zářícím úsměvem vyšel z koupelny a nabídl mi možnost také se osvěžit. „Já ti zatím udělám tu kávu, kterou jsi zapomněl vypít na firmě.“

„Jsi pozorný! Děkuji! Čistého českého turka s lógrem, bez cukru a smetany.“ Usmál jsem se a spěchal se osprchovat.

Káva byla čerstvě zalitá, když jsem vycházel z koupelny, protože ze šálku stoupala pára. Na stolku měl rozložené katalogy cvičebních strojů a jeden držel v ruce a listoval v něm. Předložil mi dvojstranu s vyobrazením fitka z Los Angeles. „Něco podobného bych si představoval.“ Rozpačitě se na mne podíval.

„Hezké!“ konstatoval jsem. „Podle obrázku nepoznáš, zda je to kvalitní a užitečné, proto pojedeš do L.A., projdeš co nejvíce fitek a budeš tam zkoušet a vyptávat se lidí, zejména trenérů na jejich názory na jednotlivé typy strojů, na výrobce a tak, co tě napadne, abys zjistil a poznal to nejlepší, než to koupíme. Matýskovi jsem slíbil, že s ním pojedu do USA podívat se na zařízení restaurací, ale já toho mám tak moc, že by mi nestačily ani dvoje prázdniny, tak pojedete spolu.“

Vyvalil na mne oči. „To mám jet do L.A.? Skutečně, nebo si děláš srandu?“

„No jistě, myslíš si, že tě nechám objednávat si něco podle obrázku? To nejsou ponožky nebo tepláky. Domluvte se s Matýskem a Veronikou. Holky vědí, ve kterém hotelu jsem bydlel, je na dobrém místě, s dobrou restaurací a poblíž pláže, tak vám tam zabukuji apartmány. Počítej s tím, že budeš potřebovat nějaké trenéry, tak si jednoho vezmeš s sebou, doufám, že máš nějakého kamaráda, co stojí za to, abys ho vzal do L.A.“

Culil jsem se na něj a on to stále nepobíral a valil oči. Když se po chvíli vzpamatoval a začal pravidelně dýchat, usmál se, objal mne a políbil na tvář.

„To si nezasloužím lepší polibek?“ dobíral jsem si ho. Naklonil se ke mně, přidržel mne za zátylek a chtivě se přisál na má ústa. Moje ruka mu uvolnila vázačku na koupacím plášti a druhá také nezahálela a už mu rejdila po hrudi a hledala bradavky. Tadeáš také neváhal, a když mne dostal z pláště, sklonil se a už si nedočkavě cpal do úst mého ptáka. Nádherně si s ním pohrával, já se překlopil na sedačce tak, abych si mohl pohrát s tím jeho krasavcem. Pěkný naditý pytel mne přiváděl k šílenství. Nemohl jsem si ho nacpat do úst celý, tak jsem se musel spokojit s tím, že jsem si pohrával s každým varletem zvlášť, i tak to bylo krásné. Řádili jsme, jako by to mělo být naposled v životě. Byl krásný, pevný, svalnatý a perfektně chlupatý.

Když jsem si pohrával s jeho ocasem, zajížděly moje prsty k jeho dírce a pozvolna ji zkoumaly. Postupně se uvolňoval, a tak jsem neváhal a přesunul se mezi jeho nádherně vypracovaná stehna. Hladil a čechral jsem mu chloupky, zvedl jsem mu jednu nohu a přikázal, aby si ji držel. V roklince mu prosvítala dírka, lehounce se otevírala. Moje zvědavé prsty nezahálely a jaly se ji prozkoumat. Tadeáš mi podal lubrikant, ani nevím, kde ho vzal, asi byl schován někde pod těmi katalogy. Nejdříve jsem ale chtěl dírku zpracovat svým jazykem. Přikázal jsem mu zvednout si i druhou nohu. Byl to nádherný pohled na vystřená svalnatá stehna porostlá hebkým blond chmýřím a pod nimi krásná svalnatá prdelka s vyzývavou dírkou. Ocas mi z toho šel prasknout. Sklonil jsem se a už jsem slintal, obkružoval mu dírku a Tadek sténal a chrochtal. Vzdychal, lapal po dechu, byl dokonale roztoužen. Dírka mi to zřetelně dávala najevo.

Už jsem to nemohl vydržet a pevně jsem mu zajel do jeho nitra. Chvilku jsem posečkal za vrátky a pak už jsem směle, ale pozvolna postupoval vpřed. Byla to pro mne šílená trýzeň, abych vydržel a hned po prvním zasunutí mu nevystříkal útroby. Snažil jsem se, ale nedokázal jsem se dost dlouho ovládat. Nebylo to takové jako s jinými kluky, tohle byla rychlovka, za to může Matýsek, který mne dlouho vzrušoval a já byl tak nadržený, že jsem se dlouho neudržel, zabručel jsem jako medvěd, pevně jsem přirazil a stříkal a stříkal a… ani nevím kolikrát, ale bylo toho hodně. Sklonil jsem se, položil si jeho stehna na ramena a vysával jeho krásný ocas. Věnoval mi pořádnou nadílku a já to vše pozřel. Trochu toho nadělení mi ještě zbylo v ústech, když jsem se vysoukal na něj, políbil ho a předal mu část jeho já.

„Byl jsi skvělý!“ lichotil mi.

„Moc ne, bývám lepší, ale za to může Matýsek, to kvůli němu jsem se nedokázal ovládnout a brzo jsem vyvrcholil. Neboj, příště to bude lepší.“ Uculil jsem se a Tadek se rozesmál na plná ústa.

„Ty chvastoune!“ zasmál se. Uchopil jsem mu ruku a položil si dlaň na svého ptáka, ten se okamžitě začal vzpínat.

„Dáme repete?“ rozesmál jsem se. Pohladil jsem ho po tváři a dal mu jemnou pusu. „Bylo to s tebou moc pěkné, jen mne teď tlačí čas.“

Zavolal jsem holkám, aby našly v mých osobních výdajích účet z hotelu v L.A. za kufry, tam najdou telefon a zajistí dva apartmány pro Matýska s manželkou a dětmi a Tadeáše s kolegou na deset dnů, také aby jim do odjezdu vyřídily služební platební karty. Let první třídou na mou briliantovou kartu.

„Pojď se osprchovat, začíná se mi napínat kůže.“ Tadeáš neodolal mému tvrdému klacku a poklekl a mazlil se. Sprchovali jsme se asi hodinu.

„Doufám, že už sis rozmyslel, kdo s tebou poletí do L.A.“

„To už teď chceš vědět?“

„Já ani tak ne, ale on aby to věděl a stačil se připravit, zařídit volno, vízum a tak.“

„No jo.“ Uchopil telefon a zavolal. Celou dobu volání se uculoval. Když domluvil, řekl, že kámoš slíbil, že za ten výlet mi podrží, i když není na kluky. Oba jsme se rozchechtali.

„Počkej, abychom si rozuměli, podrží tobě, nebo mně?“ Teď jsme oba vybouchli smíchem.

„Ani nevím, jak jsi na tom s prací, co děláš?“

„Loni jsem dostudoval fakultu tělovýchovy a sportu, teď v září nastupuji jako učitel tělocviku a sociální výchovy, je to vlastně zástupný předmět za občanskou nauku, ale zatím ještě nikdo neví, co vše bude v její náplni. Budu učit na stavební průmyslovce v Dušní ulici na Židovském městě.“ Potměšile jsem se usmál.

„Tam bude spousta hezkých kluků, to si budeš moci vybírat.“

„Já mám raději starší, zralejší kluky než puberťáky.“

Hlasitě jsem se rozesmál. „Já tam ještě budu absolvovat čtvrtý ročník.“ Podíval se trochu vyděšeně. „Neboj se, mám individuální studium, chodím tam jen dvakrát, třikrát do měsíce, pro úkoly a na přezkoušení. A co jsi dělal doteď?“

„S otcem jsme udělali takovou generální rekonstrukci našeho domu, vyměnili všechny rozvody, odpady, žlaby a svody a hlavně pro synovce a neteř jsme zbudovali v podkroví pokoje. Pojď se podívat.“ Uchopil mne za ruku a už mne nahého táhl do podkroví. Bylo to nádherné, celé podkroví rozděleno na poloviny, u dělicí stěny byly malé koupelny s toaletou a zbytek byl volný prostor s trámovou konstrukcí, kluk měl pověšený hamak a holčička pletené křeslo ve tvaru koule. Na jižní stranu měli velké vikýře s francouzskými okny. Pokoje byly náležitě prosvětlené a určitě v dětech budily příjemné pocity a podporovaly jejich kreativitu.

„Povedlo se vám to, je to nádherné, můžete být na to dílo pyšní.“ Pohladil jsem mu prdelku a jemně mu projel prsty štěrbinkou. Jemně se zachvěl.

„Neříkal jsem, že mne tlačí čas? Dělej, obleč se, sbal si věci na pár dnů, pojedeš se mnou do Tater, seznámím tě s osazenstvem našeho hotelu a porozhlédneš se, co a jak by se tam dalo také vybudovat. Máme tam sice malou posilovnu, ale je to taková amatérská. Do budoucna bych to vše chtěl propojit a vybudovat tam špičkové wellness služby. Máme již některé služby, bazén, sauny, malou posilovnu, bylinkové lázně, masáže. Schází nám ještě perličkové lázně a také obohatit a rozšířit ty posilovny. V Tatrách poskytujeme nejširší nabídku služeb ze všech zařízení.“

„To jako teď hned?“

„Tak zajdeme si na oběd k nám, teta určitě toho navařila dost, a pak jedeme.“

Tak se i stalo, neopomněl jsem naložit i Hynka, který byl u nás na obědě, teta by ho nenechala hladovět. Rozloučili jsme se s tetou a vyrazili. Po cestě jsem Hynkovi vyprávěl, co jsme s Tadeášem vymysleli. Hynek nás zamyšleně pozoroval a přikyvoval. Byl trochu načepejřený, žárlil, viděl vedle mne zase dalšího hezkého a sexy kluka. Trochu jsem ho chtěl zklidnit. „Hynku, myslím, že se Tadeášovi líbíš, co, Tadeáši?“

„Určitě, je krásný a moc sexy, už teď jsem z něho tvrdý.“

Hynek zrudl. Z očí mu sršely blesky.

„Hynku, nečerti se. Víš, co jsem ti říkal, na tom se nic nemění, jsme kamarádi, co si spolu užívají bez lží a planých slibů, nebo chceš, abych se tvářil zamilovaně a za zády tě podváděl? Jsi krásný, hodný, sexy, nikdo ti nemůže říct ne, kromě mne, víš to, jak na tom jsem.“ Usmál jsem se na něj. „Hynku, keep smiling! Nečerti se! Možná teď na Rivieře někoho potkáš. Tak se na mne usměj, prosím.“

„Jseš hroznej!“

„Já vím, promiň, jiný už nebudu.“

Zajel jsem na odpočívadlo. „Pojď ke mně!“ Natáhl jsem ruce k Hynkovi. Pevně jsem ho objal a dal mu hebkou pusu. Přitiskl se k nám Tadeáš a dlaní pohladil Hynkovi prdelku. Hynek velmi jemně hlesl a usmál se.

„Miluji tě, Hynku, víkendově!“ Rozesmál se. „Tak jedeme a už žádné škarohlídy nechci vidět!“

Když jsme dojeli na hotel, zašel jsem hned za Maťašákem, jednak abych zvěděl, jak je postaráno o mou návštěvu a jaký mají program, a také jsem mu sdělil, aby se spojil s Pepou a dojel si vybrat vhodné zařízení pro přestavbu apartmánů. „Přivezou ho do dvou týdnů z USA.“ Byl velmi potěšen.

Zašel jsem na své apartmá, kde byli ubytováni kluci s babičkou. Johnové měli každý své apartmá. Steve s Alesiem nás nadšeně vítali a objímali. Představil jsem jim Tadeáše. Pozoroval jsem, že Alesiovi se moc líbí. Při večeři jsme si povídali o plánech na zítra, kam bude vhodné vyrazit. Domluvili jsme se, že ráno vyrazíme na Štrbské pleso. Zavolal jsem Matýskovi a dal mu instrukce o cestě do Států. Byl překvapen, že pojede spolu s Tadeášem. Vylíčil jsem mu naše seznámení. On mi referoval, jak pokročil s projektem na hospodu. Předal jsem mu bráchu a pozoroval jsem, jak se Tadeášovi rozsvítila očka. Bylo na něm znát, že Matýska miluje. Pohladil jsem ho jemně po stehně. Lehce se zachvěl.

„Popřej mu dobrou noc.“ Usmál se a rozloučil s Matýskem.

Noc byla klidná, protože vedle v pokoji spala teta. Štrbské pleso udělalo na ně velký dojem, prohlídli si skokanské můstky, hotely, ale největší dojem na ně udělalo samotné jezero, jeho čirá voda a zejména ryby, které byly krásně vidět. Po obědě jsme vyrazili k našim. Po cestě jsem se zastavil ve skladě u Fandy.

„Našel jsem toho tvého kamaráda Hanze, je z vedlejší vesnice.“ Vložil mi do ruky adresu s příjmením a telefonem. Srdce se mi rozbušilo. Uvidíme se po roce, změnil se? Jak? Hořel jsem nedočkavostí.

Když jsme dojeli k našim, všichni již po obědě posedávali ve stínu na dvoře. První vystoupila z mikrobusu teta Helena. Když zahlédla babičku, napřáhla ruce a se slzami v očích k ní spěchala a objala ji. Dlouho se objímaly a ronily slzy, políbily se a jedna druhé stíraly slzy. Když si konečně usedly, jen beze slov na sebe koukaly. Babička pohladila Helenu po tváři, ona se jí přivinula na rameno, babička ji opět objala a přidržovala ji na svém rameni.

Když všichni vystoupili, tak jsem je všechny představoval. Usedli si na lavice do stínu, sestra nosila na stoly různé občerstvení, zákusky a nápoje. Všichni si pochvalovali naši kyselku, kterou jsme si stáčeli z pramene u lesa. Představil jsem i kluky a ti si usedli stranou k jednomu stolu. Táta si dobře rozuměl s Johnem seniorem, ale i juniorem, ten se mu neopomněl pochlubit mým rančem a že ho bude spravovat. Manželky Johnů neuměly slovensky, tak se cítily trochu trapně. Vzpomněl jsem si, že sestřenice Milka ovládá angličtinu, tak jsem poslal brášku Palka, aby pro ni zašel a pozval celou rodinu strejdy Jozefa i strejdy Janka. Peter zase zašel pozvat tety, Anču a Marču. Nerad to říkám, je to ostudné, ale jsou to dvě největší drbny ve vesnici. Nevím, po kom to mají, protože babička je jejich pravým opakem.

„Teto Heleno, v sobotu priveźem cetku Borku z Ubli.“

Teta se podivila a zaradovala.

Babička posmutněle vzdychla. „Už zme zostali, ľem mi dva z Borku, brat Jurko umrel pred dvoma rokami.“

Pozvolna se scházeli další členové rodiny. Přišla i Milka, tak teď se ženské osazenstvo mohlo zpovídat navzájem. Až jsem se divil, jak si rozuměli a dobře se bavili. Holkám zejména chutnalo sladké tokajské od Bélly, to jim asi rozvázalo jazyky, a chlapi si užívali dobře vychlazené pivo. Ségra neustále pendlovala a nosila na stůl plné a odnášela prázdné nádobí a láhve. Manžel od sestřenice Evy přitáhl akordeon, a tak se rozproudila i zábava. Některé sestřenice se přidaly k ségře a pomáhaly jí s obsluhou. Stále někdo přicházel, někdo odcházel, měli jsme na dvoře průběžně asi sto lidí.

Pozvolna se stmívalo a lidé se rozcházeli. Sestra přinesla na stůl několik terin plných bramborových smažených kroket a další se smaženým hermelínem, smaženým květákem a kuřecími řízečky pro masožravce. Přidala i tatarku a popřála všem dobré chutě. Všem večeře chutnala a byli spokojení, také trochu nachmelení a holky ovíněné. Teta se rozhodla, že nechce na hotel, že by ráda zůstala u babičky.

„Teto, já ci požičim moju chyžu, tam fajna veľká posciľ.“

„A dze budzeš ty?“

„Ňeboj śe, na statku mám jeden byt voľny a i tak muśím odvesc, Johnoch s rodzinu na hotel, ta možem prespac i na hotelu.“

Teta mne pohladila po zádech. „Ty śi taky dobrý a starostlivy. Pán Buh ci to oplací.“

Johnové s rodinami i kluci nasedli do vozů a jeli jsme na hotel.

Kluci již byli trochu v náladě, a tak vykládali zábavné dojmy z tohoto setkání. Všichni se hlavně podivovali, že jsme tak velká rodina.

„Tady je skoro celá vesnice rodina. Jednou jsme z tátovy strany počítali děti, vnoučata a pravnoučata, když babičce bylo sedmdesát a nechávali jsme jí zahrát v pořadu 'Naším jubilantom', tak jsme jich napočítali něco přes sto a od druhé babičky kolem sto dvaceti. No a většina ostatních jsou prabratranci nebo prasestřenice, anebo pra pra.“ Rozchechtali jsme se.

Zapnul jsem lázeň a kluci jako na povel se hrnuli do koupelen.

„Dnes ti předvedu, jak se miluji.“ zašeptal jsem Tadeášovi do ucha. Oči mu zajiskřily a uculil se.

Připravil jsem do sklenic koňak a natahoval jsem do sebe jeho opojnou vůni. Kluci uchopili skleničky.

„Tak na co si připijeme?“ zeptal se Tadek.

„Na nás, ne?“ uculil jsem se. Lázeň se ještě vyhřívala, tak jsem vzal Tadka na terasu a chtěl mu ukázat výhled na třpytící se Tatranskou kotlinu. Když jsme se pokochali, zahlédl jsem, že v jednom ze srubů se svítí. Zavolal jsem na recepci. Dozvěděl jsem se, že tam přespává jeden z řemeslníků, truhlář.

„Na čem spí?“

„Já neviem, len mám tu záznam, že tam bude prespávať.“

Oblékl jsem si tepláky, omluvil se klukům a spěchal zjistit situaci. Když jsem došel ke srubu, přes okno jsem pozoroval asi pětadvacetiletého kluka, lehce snědého, jak tam pobíhá zcela nahý s pěkným bimbajícím klackem a nádhernou prdelkou. Ten můj okamžitě zareagoval, asi se chtěl také podívat, protože se vzpínal vzhůru. Vešel jsem bez zaklepání. Kluk si honem zakryl dlaní klín.

„Nemusíš sa hanbiť, nemáš prečo,“ uculil jsem se a hřbetem prstů jsem mu lehce pohladil jeho pěkný klacek. Kluk jemně hlesl s přivřenými víčky a lehce se otřásl.

„Skutočne pekný!“

Teď už se trochu zarděl, ale ani se nehnul, když jsem se prsty jemně a pomalu posouval přes bříško a pupík k hrudníku a zastavil se na bradavce, kterou jsem mu jemně dráždil prsty. Ocas mu zacukal.

„Páči sa ti to?“ Lehce přikývl a opět přivřel víčka. Ocas se mu už tvrdě vzpínal. „Prečo tu pobehuješ nahý?“

„Išol som śe osprchovac a zapomnul som ucirák.“ Ukázal rukou na ručník položený na nějaké bedně.

„A kde spíš?“ Ukázal na balíky polystyrenu vedle bedny. „Obleč sa a poď so mnou, tu spať nebudeš, to by si si neodpočinul.“

Souhlasně přikývl a už se oblékal. Na recepci jsem vyřídil, aby mu zítra dali válendu od Petra a Petr ať si pořídí novou. Kluci překvapeně zírali a uculovali se. Žárlivý Hynek okamžitě reagoval nehezkým pohledem.

„Hynku! Nezlob!“ Hodil hlavou na stranu. „Hynku, ten je pro tebe, chybí nám jeden do páru.“ Zasmáli jsme se.

„Ty jsi skutečně neskutečný!“ Pohladil jsem mu tvář a dal mu jemný polibek na rty. Truhlář zíral, snad ani nedýchal.

„Zobleč sa, osprchuješ sa u nás.“

Bez ostychu ze sebe sundal vše a stál tam zcela nahý, jako by se chtěl všem předvést. Kluci se na něj s obdivem koukali. Hynek se toužebně uculil. Odvedl jsem kluka do koupelny. Dal jsem mu pokyny, jak se vyčistit. Zíral, ale nic nenamítal.

„Chceš sa s námi milovať?“ Honem přikyvoval. „A už si bol s mužom? Čo ste spolu robili? Vstúpil už do teba nejaký muž?“ Měl jsem spousty otázek, protože jsem nechtěl nic riskovat. Když odpovídal na mé otázky, vzrušením se mi ocas vzepjal, což mu neuniklo a třeštil oči. Nejzajímavější pro mne bylo, že byl neposkvrněn.

„Nemusíš sa desiť, budeš si to krásně užívať.“

„Ale, nebude to bolieť? Vieš kamarát hovoril, že to bolí.“

Pokroutil jsem hlavou. „To iba od tých čo to nevedia a túžia uspokojiť hlavne seba.“ Pohladil jsem ho po tváři a nechal ho provádět hygienu.

Když jsem se vrátil ke klukům, už brebentili jako baby na trhu a vyrukovali na mne se spoustou otázek. Upozornil jsem je, aby na něj nespěchali, že je panic.

„Hynečku, chceš ho jako první? Nezapomeň, že budeš muset být opatrný a pozorný, i na úkor svých tužeb se budeš muset ovládat.“

Hynek se uculoval a přitakával. Dal jsem mu polibek a pohladil po tváři. Hynek byl jako na trní. Kluci již skákali do vyhřáté lázně. Truhlář vyšel z koupelny hezky navoněný a vysmátý. Nalil jsem nám koňak na kuráž. Hodil ho do sebe na ex. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Ďuri – Juraj. Dovedl jsem ho k lázni a představil klukům. Také jsme skočili ke klukům a oni ani na chvilku nezaváhali a už se po něm sápali. Ďuri strnul, přivřel oči a držel jak pařez. Pošeptal jsem mu do ucha, ať se neupejpá a také si sáhne, a vložil jsem mu svůj klacek do dlaně. Když ho ucítil v dlani, uculil se, sklonil hlavu a pojal ho do úst. Byl nenasytný, žádostivě ho olízával, cucal a pohledem se na něm kochal. Druhou rukou mi masíroval koule. Byl moc šikovný. Jak jsem se později dozvěděl, byl to pouze orál a honění, co praktikoval s kamarády.

Když jsme se vydováděli v lázni, posilnili jsme se skleničkou koňaku. Kdo měl chuť, tak si zobnul něco z našeho bufetu. Když jsem viděl, jak se Ďuri lačně dívá na kluky, kteří si pochutnávali na různém občerstvení, tak jsem mu to také nabídl s tím, aby se neupejpal a bral si podle chutě. Uculil se a vzal si kousek šunky, rozhlížel se, jako by něco hledal. Pak se zeptal, zda nemáme nějaké pečivo. Vzal jsem kousek sýra a kuličku hroznového vína a vložil mu do úst k šunce. Valil oči, ale pak byl překvapen, že mu to takto chutná a nepotřebuje ani pečivo. Vzal jsem si tubu se šlehačkou a postříkal mu bradavku, pak jsem mu ji olizoval a kývl na Hynka, aby se k nám přidal. Hynek mu postříkal druhou bradavku a olizoval ji. Chvíli jsme si takto pohrávali, když jsem mu řekl, aby si lehl na postel.

„Neboj sa, teraz ťa pripútam, aby si sa veľmi nevrtel.“ Vytřeštil oči a viděl jsem v nich zděšení. „Skutočne sa nemusíš báť, keď ti bude niečo nepríjemné, alebo ťa bude bolieť, stačí zvolať 'Stop!'“

Pohladil jsem ho po tváři a jemně políbil, trochu se zklidnil, ale byl pořád napjatý. Zvedl jsem mu ruce a připoutal je koženými pouty. Zvedl jsem mu nohy a také je připoutal k rukám. Silně se vzrušil, z pěkně napnutého ocasu ronil šťávu bez přestání. Hynek mu ho slastně olízal. Ďuri se vzrušil ještě více a cukal mu ocas. Honem jsem mu ho zaškrtil, nechtěl jsem, aby se tak brzo udělal. Ostatní kluci obcházeli kolem se vztyčenými klacky, pozorovali nás jako hladoví vlci. Poklekl jsem k jeho hezké prdelce, rukama ho hladil po stehnech a čechral mu chloupky. Začal jsem slintat, jeho dírka mne vyzývala a já jí neodolal. Prstem jsem mu lehce obkroužil rozetku a pak…, pak jsem už nečekal a jazyk vystřídal prsty. Zalapal po dechu, zasténal a zavrtěl sebou, ale pouta mu toho moc nedovolila. Po chvilce to vzdal a už jenom sténal. Ještě jsem mu opatrně prstem jemně projel přes svěrač, chtěl jsem vědět, jak moc je sevřený. Vypadalo to slibně, byl celkem povolný.

Předal jsem ho Hynkovi, ten se uculil a už jeho jazyk řádil kolem dírky. Kluci také nezaháleli a dávali mu ocucávat své klacky. Ďuri si slastně na nich pochutnával. Vzal jsem šlehačku a postříkal mu tělo. Kluci s nadšením mu ho pak očišťovali, včetně klacku. Vzal jsem Tadka za ruku a odtáhl ho k pohovce. Ukázal jsem mu, jak si má lehnout, pod prdelku jsem mu podložil pár polštářů a zvedl mu nohy. Byl jsem rozmlsaný a už jsem se těšil na tu jeho prdelku. Stál jsem za jeho prdelkou, jeho nohy jsem měl na ramenech, hladil jsem mu svalnatá stehna a čechral blonďaté chloupky. Šíleně mne to bralo, nejraději bych do něj v tu chvíli vrazil svůj na kámen tvrdý ocas a rozpáral ho někam až ke krku. Koukali jsme si do očí a culili se. Sklonil jsem se a počal mu očišťovat klacek zapatlaný šťávou. Ani koule jsem neopomněl, pořádně jsem mu je promnul a ocucal. Ocas mu opět vydatně ronil slastnou šťávu. Vzdychal, sténal a lapal po dechu. Nechtěl jsem ho zaškrcovat, ale také jsem nechtěl, aby jeho mlíčí vyšlo nazmar. Pojal jsem mu ocas do úst a intenzivně mu ho opracovával jazykem. Když jsem zpozoroval napětí v jeho ocasu, vjel jsem mu ukazovákem do dírky a Tadek za doprovodu hlasitého zabručení mi intenzívně plnil ústa.

„Já chci také!“ dožadoval se po chvíli Tadek. Nemohl jsem mu to odepřít a zanedlouho jsem ho nakrmil. Spokojeně se culil a olizoval mi ocas.

„Ty jsi fakt ďábel! Kluci nekecali,“ ušklebil se Tadek.

„Jací kluci?“

Zarazil se a zrudl. „Jednou jsem byl pomoct Matějovi na té hospodě a měl tam i nějaké kluky na brigádě, asi od vás ze školy. Pořád o tobě něco povídali, vzpomínali, jak jsi s nimi dováděl v Harrachově, jak jsi byl k neutahání. Také že jsi měl ve škole nějaký průser kvůli Paříži a počítačům, no a já už si ani nevzpomínám, co všechno nakecali, jen mi utkvělo v hlavě, že budeš asi pěkné kvítko.“ Rozchechtal se a jemně mne políbil.

„Tak víš, mám dost práce a starostí, no a když se mi povede, že si vyšaším nějaké volno, tak si ho také chci pořádně užít. Nechci se nijak vázat a něco slibovat, proto to předem každému říkám. Vlastně, tobě jsem to ani nestačil říct, takže nepočítej se mnou a nějakým vážným vztahem. Nemohu si to dovolit a ani nechci.“

Trochu zadumaně přitakal. „Ty ses nikdy nezamiloval? Neříkej mi, že z tolika kluků se nenašel žádný, který by tě nezaujal tak, aby ses do něj nezamiloval.“

Pokroutil jsem hlavou, ale mrcha, jedna slza se mi vykutálela.

„Vidím, že mi neříkáš pravdu.“ Pohladil mne po zádech a přivinul k sobě. Nevzlykal jsem, ale slzy se mi nějak samovolně kutálely. Proč, proč, proč? Proč na něj nemohu zapomenout, proč mi pořád straší v hlavě, proč po něm pořád toužím?

„Už se nikdy neptej! Je to pryč, chci na ten omyl zapomenout.“

Opět mne pohladil, hladil a hladil. Už se neptal, nemluvil. Utekl jsem do druhé ložnice, hodil jsem sebou na postel a vzlykal do polštáře. Ráno jsem se vzbudil v ochranitelském objetí Tadeáše. Pohladil jsem mu tvář a dal jemnou pusu na ústa. Otevřel oči a krásně se na mne usmál. Opětoval mi polibek a pak další a další, až to skončilo tak, že jsem asi po dvou hodinách pumpoval do jeho útrob to nejlepší ze sebe.

Po chvíli se hlasitě rozesmál a kroutil hlavou.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Připadáš mi jako sen, ještě jsem se nikdy nesetkal s nikým, kdo má takový apetit jako ty. Promiň ten včerejšek.“ Políbil mne.

„To je v pohodě, jen občas mám takovou sentimentální chvilku a musím si ulevit.“

„Takže ho pořád miluješ.“ Neptal se, prostě to konstatoval, a měl pravdu?

„Nevím, když se ohlédnu a pomyslím, jak se ke mně zachoval, tak si říkám, že sotva by se někdo našel, kdo by mu to odpustil. Jenže pak mne přepadnou pochybnosti a užírám se tím, že jsem někde udělal chybu, jen na to nemohu přijít, kde a jakou. Kdyby se teď tady objevil, tak všeho nechám a jdu s ním. Pak mne zase přepadnou pochybnosti, když si pomyslím, kolik lidí je na mně závislých a co když se opět zachová tak, jak se zachoval? Takže nejjednodušší je prostě zapomenout, jen nevím jak.“

„Možná bys měl polevit, odpočinout si, relaxovat. Sice nevím, co všechno děláš, ale i to co vím, tak by utahalo vola, a ještě k tomu starosti s klukem.“ Pohladil mi záda.

„To právě nemohu, jak na chvilku polevím, už ho mám v hlavě. Musím být v zápřahu celý den, abych pak dokonale znaven usnul. Tak vidíš, musím rozdělit úkoly, protože mám toho hodně k vyřízení. Ty po snídani si všechno projdeš s ředitelem a Dušanem, naším masérem a trenérem. Vypracujete návrh na ucelení všech našich zařízení, tak aby byly co nejlépe propojené a doplňovaly se. Mysli i na nové vybavení fitka. Prokonzultujte to i s naším lázeňským lékařem a fyzioterapeutem. Večer bychom si konečně mohli zadovádět v bazénu.“

U snídaně jsem poprosil Hynka, aby se věnoval mým hostům z USA a zajel s nimi na Pieniny, kde by splavovali Dunajec na vorech, pak s nimi může zajet do Vyšných Ružbach, kde je přírodní termální koupaliště v sopečném kráteru. Když jsem mu to vykládal, jen třeštil oči.

„To tady skutečně existuje?“

Uculil jsem se. „Víš, východní Slovensko je taková perla republiky, má spoustu priorit. Nejvyšší i nejnižší položené místo, solné doly, opálové, magnezitové, všechny druhy jeskyní a další a další zajímavosti. Největší hradní zříceninu v Evropě. Nejlepší víno na světě. Nejvíce jazykových dialektů a nejkrásnější a nejtemperamentnější písně. Jo a co nesmím zapomenout, tak nejlepší a nejsrdečnější lidi.“

„Ale já to tady neznám.“

„Neboj se, řidič to tady zná, ty se jen postarej o servis, občerstvení, poplatky, oběd… Doufám, že firemní kartu máš s sebou.“

Uculil se a přikývl.

Johnům jsem se omluvil, že mám pracovní povinnosti a proto je svěřuji Hynkovi. Popsal jsem jim program, aby si neopomněli vzít plavky. Také nevěřícně koukali, zda to s kráterem myslím vážně. Ujistil jsem je, že je to bezpečné a kráter není nijak velký. Rozloučil jsem se se všemi a vyrazil za povinnostmi.

První byl muniční sklad. Fanda se mi pochlubil, jak postoupili s výstavbou střelnice a také že zanedlouho začnou práce na výstavbě bytových domů. Ukázal mi také zplanýrovaný pozemek pro výsev stromků. Slíbil jsem mu, že jim tam pošlu kluka, který je sadař a seznámí je, jak vysévat a pečovat o stromky.

Zavolal jsem Hanzovi. Chvíli mu trvalo, než to zvedl.

„Serus Hanzi!“

„Wer ist das? Prepáčte, kto volá?“

„Simon, ty ma nepoznáváš?“

„Prepáč, telefon dosť zkresluje hlas.“

„Som vedľa v dedine, môžem sa u teba zastaviť?“

„Natürlich! Ja freilich! Prepáč, já o prázdninách nemám veľa príležitosti hovoriť po slovensky, tak som si odvykol. Těším sa na teba.“

„Tak sa priprav, za pár minút ťa opáčim!“ Rozesmáli jsme se oba.

„Was ist opáčim?“

„To poznáš, až ťa opáčim. Oprobujem!“

Chechtal jsem se na plná ústa. Už jsem se déle nezdržoval a vyrazil za Hanzem. Když jsem přijel, nervózně přešlapoval u vysokých dřevěných vrat. Nedočkavě jsem vyskočil z vozu a pevně ho objal. Přimáčkl jsem si ho na tělo a jednou rukou mu zatlačil na prdelku. Ucítil jsem, že je také hodně vzrušen. Když si uvědomil, že to už nejsou ty naše žertovné šťouchance, zrudl a klopil zrak. Tlačil jsem ho do dvora, uchopil jsem mu bradu, přizvedl hlavu a políbil ho na rty. Jemně a s mírným olíznutím rtů.

„Ty sa červenáš, ale cítím, že po mne tiež túžiš.“

Klopil zrak, já však neváhal a uchopil jsem ho a toužebně jsem ho políbil. Přidržoval jsem ho a jazyk mu už šermoval v ústech. Nádherně vzdechl. Usmál se a pohladil mi tvář.

„Poriadne si vyrástol a zmužnel.“

„Ty tiež nie si žiadny krpec.“ Promnul jsem mu naditý rozkrok.

„Na môj dušu, tiež si dosť vyrástol.“

„No, ale ty si ma prerástol,“ zkonstatoval, když mi bez ostychu již řádně, i když jen přes kalhoty, masíroval tvrdý klacek. Chopil mne za ruku a táhl do domu. Jak se za námi zaklaply dveře, všechno z nás lítalo, dokud jsme před sebou nestáli nazí. Objali jsme se a dívali se vzájemně do očí.

„Chýbal si mi, veľmi, už som nedúfal, že ťa ešte uvidím. Chalani od vás mi povedali, že si sa odsťahoval do Prahy.“

Trochu zkroušeně jsem přikývl. „Veľa sa toho v mojom živote zmenilo, tiež som začal podnikať, takže som veľmi zaneprázdnený. Ale dosť o tom, chcem sa ťa nabažiť, máme ročný pôst.“

Pohladil jsem ho po tváři, líbal ho a ruka šmátralka mu prozkoumávala ochmýřenou roklinku. Když jsem mu lehce podráždil prstem dírku, podlomila se mu kolena. Toužebně a slastně vzdechl. Opět mne pohladil krásně jemně po tváři. Dal mi jemný polibek, zarděl se. „Vieš, já som to ešte nikdy s nikým…“

Opětoval jsem mu pohlazení i polibek. „Nemusíš nič, len to, čo chceš.“

Sesul se na kolena a tvář přitiskl na můj tvrdý ocas. Nasával mou vůni a jemně se o něj otíral. Laskal se s ním jako s batoletem. Jednou rukou mi hladil bříško a druhou masíroval pytel. A já, silně vzrušen, tekl a tekl. Tváří roztíral mou mízu po ocasu a dával si načas. Už jsem uvažoval o tom, že mu ho nacpu do pusy, ať to chce, nebo nechce. Kňoural jsem jako kotě, zakusoval jsem se do spodního rtu a snažil se to vytrpět, až se odhodlal a olízl mi jemně žalud. A pak znova a znova, až ho pojal do úst a razantně a nenasytně pojímal hloub a hloub. Bál jsem se, aby se nerdousil, ale on to zvládl a já jsem po chvíli jen zaševelil něco nesrozumitelného a stříkal jsem mu do hrdla. Nevzdal to a vysál ze mě vše. Když se postavil s mou pomocí, dal mi polibek s malou dávkou semene. Jazykem jsem mu očistil tváře, a nakonec ho políbil.

„Um Gottes Willen! To bol majsterštyk.“ Usmál jsem se a Hanz se mi přivinul na hruď. Byl trochu zdrchaný, tak jsem ho zvedl do náruče a položil na pohovku. Klacek měl nádherně vypjatý a rudý, žalud mu zářil a já nečekal, poklekl jsem a už jsem měl plná ústa. Nestačil jsem nic, jen jsem honem polykal jeho nadílku. Hezky jsem mu ho pomalu očišťoval, abych alespoň takto si ho trochu užil. S něčím dalším jsem pro dnešek už nepočítal.

„Prepáč!“ omlouval se. „Já som bol tak nadržaný od tej doby čo tu bol ten voják a povedal mi, že ma hľadáš, že som sa musel ukojiť i päť krát za deň.“

„Máš pas?“

Přikývl. „Načo? Kam chceš?“

„Za týždeň poletíme na Rivieru.“

Vyvalil oči. „Nehnevaj sa, já si to nemôžem dovoliť, nemám na to, som rád, že ma naši vydržiavajú na škole.“

Pohladil jsem mu tváře. „Môžeš si to dovoliť. Pozývam ťa do svojho bungalovu. Nerob si starosti, všetko i cesta je na môj účet. Hovoril som ti, že podnikám, mám i domy v Parížu, na Montmartru a chcem ťa pozvať i so spolužiakmi ak si zaslúžia. Mám tam priateľa, maliara, ktorý sa vám bude venovať. Všetko vám poskytnem na svoje trovy. V Parížu mám nadáciu, ktora podporuje mládež v študiu.“

„Ale to je…“ Zapýřil se.

„Vydržiavanie?“ Pokroutil jsem hlavou. „To je moja investícia do ľudských zdrojov. Raz mi to oplatíte.“

Usmál se a oči se mu zaleskly.

„Musím ti povedať ešte jednu, možno najdôležitejšiu informáciu. Nezaľúb sa do mňa. Aby si to pochopil, bol som šialene zaľúbený a nedopadlo to dobre, stále som sa z toho ešte nevyliečil a ani nemám na lásku čas. Inokedy, možno na Riviere si o tom pohovoríme viac, je toho veľa a já dnes mám preplnený rozvrh. Dokonca tu mám teraz i príbuzných z USA.“

Koukal na mne jako opařený. Mlčel a zíral.

„Stojíš ešte o moje priateľstvo?“

Stále zíral a jen souhlasně pokýval hlavou. Objal jsem ho a pevně sevřel v náručí. Rukou jsem ho hladil po zádech. Potichoučku vzlykal.

„Neplač! Nezaslúžim si ťa.“

„To nehovor, já tiež nie som svätý.“

Přizvedl jsem mu tvář a jemně políbil.

„Nestojím za to, aby si sa pre mňa trápil, ver mi! Mám ešte jednu vec. U nás mám kameňolom na pieskovec, je tam plno nalamaného kameňa, budeme to tam vypratávať a možno by niektoré kusy ste využili pre školu. Stači, aby ste si prišli vybrať, naložíme a odvezieme vám to.“ Dal jsem mu kontakt na kmotra, aby si to s ním domluvili. Loučení bylo dlouhé.

Doma jsem s kmotrem objížděl a kontroloval stav prací na úpravě toku řeky a kamenců. Z Povodí už v nejvíce kritickém místě zatloukali silné dubové klády jako piloty. Naši chlapi planýrovali kamence. Pozůstatky několika tamaryšků zachránili a zasadili je dočasně na bezpečné místo, až budou kamence upravené, budou osazené na vhodné místo. Díval jsem se na nedaleké JRD v sousední vesnici a ten žalostný stav mne přiměl k rozhodnutí koupit ho a vše zbourat.

„Kresny, ponuknijce jim za to polovičku z odhadu, keby śe šptajcovali, ta jim vyśvetlice, že to nemá ani taku cenu, bo to za chviľu samo spadne. Paly naj vyprojektuje nový statek, ocec naj śe postara o dobytek. Jak zme na tym zo stožarami?“

„Máme už skoro polovičku hotovo, s tým veľkým vertulníkom to idze frišno.“ Culil se, z podobných montáží měl velké zkušenosti.

„Muśime to scihnuc do mrazoch, bo jak začňu sloty, ta śe utrapice.“ Přikyvoval hlavou. Odjeli jsme pak do města podívat se na bouračky. Pila, jatka i mlýn již byly, vlastně již nebyly. Terén byl hezky zplanýrován a připraven pro předání městu. Líbilo se mi to, jak se kmotr a chlapi snaží.

„Využijeme starú kuchňu na statku, dajce ju dakus do richtyku a budze śe tam varic, máme už veľo ľudzi, treba śe o nich starac, aspoň využijeme ten dobytek z JRD. Ponuknijce tu kuchňu Palemu, vašemu suśedovi, šak je šikovny, chodzi varic i na veśeľa a tam dze teraz robi, nit je panom, ľem kucharom a tu budze mac svojo.“

„Myślim, že śe mu to zapáčí.“ Uculoval se kmotr.

„Kedz budze stačic, ta može i ponuknuc obedy ľudzom z valalu domu do vendľačkoch.“

„No, tyš pravda, tu dosc starých ľudzoch, co dzeci majú v mestoch a už nebiruju śe o šicko postarac. Myślim, že budu bars radzi.“

„Na piatek po obedze zvolajce vedúcich na hotel, muśíme šicko prebrac.“

„Juditka mi hvarela, že mesto jej daco núka, dajaké domy a i dielne a chcú po nás, žeby zme brali ňemakačenka z pracáku. Nič jim nebudzeme placic, aľe pre podporu muśa odrobic aspoň tricec hodzin v meśacu. To, žeby śe jim nezkracili žily a ňeodvykli od roboty.“ Rozchechtal se, až mu břicho nadskakovalo. „Už zme dajakých mali na tych buračkoch, povybirali sebe cehly, drevo, žeľezo. My už ľem zhrabali ten ostatek, ani zme nemuseli nič tridzic.“

„Ľem jich nepuśčajce na statek, bo by nám tam nič neostalo. Juditke zavolam večar.“

U Marty jsem si dal ovarové koleno. Marta se na mne divně koukala, jako by váhala.

„Piťu, mesto má na predaj paru domy, hnetka tu okolo nás štyri a eśči dajake, ta keby śi chcel, budu ľevne, bo su v nich te najhorše morgoše.“

„Marto, nehvar tak, bo ce eśči podrežu.“

„Pche, tote śe me boja jak ďabol križa.“

„Podohvaram śe večar s Juditku. Dzekujem!“ Vyrazil jsem pro Mikloše.

„Ahoj Mikloš! Prepáč, mám na kvap, zober si len veci na dva tri dni a vyrazíme.“ S vytřeštěnýma očima se otočil a za pár minut byl zpátky. Neušlo to pozornosti jeho mami. Přišla ke mně na výzvědy, no já byl diskrétní a řekl jí jen o tom, že potřebuji osadit sad. Na rozloučenou Mikloše políbila.

„Vigyázz rá! Úgy néz ki, mint egy gazember.“ - Dej na sebe pozor, vypadá jako rošťák. Rozesmáli jsme se oba.

Maminka se zapýřila. „Megértetted a magyarokat?“ - Ty rozumíš maďarsky?

Přikývl jsem, pozdravil a vyrazili jsme.

„Vidíš, ako sa o mňa bojí?“ Rozesmáli jsme se, pohladil jsem ho.

„Mama to o tebe vie?“

„Niekoľkokrát sa vyjadrila, že jej to nebude vadiť, keď sa neožením, tak si myslím, že to vie. A čo vaši?“

„To bude poriadný oriešok. Nie som si istý, možno niečo tušia. Vieš mama je veľmi pobožná a navrch, začiatkom budúceho roka, očakávam narodenie dvojičiek. Bude to pre nich asi veľké sklamanie. Neviem ako sa s tým vysporiadať.“

„No, to ti nezávidim, a ako si prišiel k tým dvojičkám?“ usmál se.

„Ako, ako, ty nevieš ako sa robia deti?“ Vybouchli jsme oba smíchem.

„Vieš, bola zábava u Bélly, niečo sa popilo a osedlala si ma jeho sesternica, no a skôr ako som si to uvedomil, tak už bola poriadne vystriekaná. Neľutujem toho, naopak, nemôžem sa ich dočkať, veľmi sa na ne teším.“

Zbytek cesty jsme proklábosili o dětech. Nevím, proč jsem se mu s tím vším svěřil. Přemýšlel jsem, asi mi chybí nějaká spřízněná duše, někdo, kdo mi bude častěji poblíž než jen na pár dnů. Uvědomoval jsem si, že mi chybí přítel. Mám sice plno přátel, kamarádů, ale toho vyvoleného nějak ne a ne najít. Není to tím, že se bojím zklamání? Směřovalo to zase k sebetrýzní a vzpomínkám, které jsem nechtěl vytahovat. Mám hodně přátel, co mne to k nim táhne, rád si s nimi zašpásuji, pomiluji, ale nějak si žádného neumím představit vedle sebe natrvalo. Říká se, že partneři by měli mít něco společného, zájmy, koníčky. Ne, nevadilo by mi, kdyby měl jiné zájmy, klidně ať třebas štrikuje, chci ho cítit vedle sebe, nepotřebuji mluvit, jen cítit, že jeho srdce bije pro mne.

Když jsme přijížděli k vesnici, zastavil jsem u Strání, kde jsem chtěl zřídit sad jabloní.

„Tak, tento pozemok, tam od tých vysokých smrekov na horizonte, až k dedine a tamto vzadu k lesu, tu chcem jabloňový sad. V tej jednej jaruhe je zanedbaný sad, poväčšine sú tam čerešne, niekoľko jabloní, hrušní, sliviek a pár orešákov. Kedysi to bol pánský háj. Ta druhá je zarastená náletom, tak sa musí vyklčiť.“

Miklošovi padla čelist. „A… veď to je obrovský pozemok.“

„No je to skoro dve sto hektarov, je to štvrtina ornej pôdy v našom chotáry.“ Usmál jsem se a Mikloš byl v rozpacích.

„Ty si sa zbláznil, myslel som, že chceš niečo pre zasobenie rodiny nie pre celý kraj. To je práca pre firmu z dostatočnou mechanizáciou. Počítaj priemerne tisíc stromkov na hektár, podľa typu. Cca od šesť sto do troch tisíc. Stlpovité vretena, zákrsok, stena, alebo klasická koruna. Šialenstvo!“ kroutil nechápavě hlavou. Objal jsem ho kolem ramen a otočil čelem vzad. Rukou jsem mu ukázal na pozemky přes údolí za řekou.

„Tam tie pozemky od dediny až tamto k tomu údoliu, kde je ten hustý les, tak tam bude ďalší sad, hrušky, slivky čarešne a všetko čo ti príde na rozum. Je to ale dosť strmý pozemok a viac ako dva krát väčší.“

„Őrült vagy!“ - Jsi šílenec! Byl z toho tak mimo, že přeskočil na maďarštinu. Podíval se na mne, a když jsem ho ujistil, že to myslím vážně, rozchechtali jsme se.

„Dúfam, že už viac sadov nechceš.“

„Bojíš sa? Je to pre teba výzva, keď uspeješ, tak si môžeš vybrať školu akú chceš a já ťa budem sponzorovať. Čo takto študovať ovocinárstvo v Parížu, alebo v Lednici? O mechanizaciu a ľudí si nerob starosť, to zaistím, od teba chcem profesné vedenie. Môžem vám na školu vypísať na riešenie tejto výsadby grant, čo tak milion korun, pre neviem, päť, desať študentov? Polovica by šla škole a o druhu by ste sa podelili. Počítaj s priezkumom pôdy, vypracovať projekt, zaistiť stromky. Nebude to veľkoprodukcia, chcem pestrú rozmanitosť, niečo ako genetickú banku. Mám i konzerváreň, ktorá sice potrebuje modernizovať, ale dokážeme úrodu zpracovať, alebo uskladniť na postupný predaj.“

Mlčel, nebyl schopen promluvit. Strčil jsem mu do ruky vizitku na kmotra.

„To je môj zástupca, so všetkým sa budeš obracať na neho. Sadaj, ideme, zoznámim ťa s ním a pozrieme sa za Mariánom ako mu bzučia včely.“

Kmotr moc nadšen nebyl, že má další starosti. Marián byl již na statku a zrovna se věnoval orlíkovi. Mládě již bylo pěkně opeřené a neustále trénovalo. Bylo pěkně při chuti a hlasitě se dožadovalo svého sousta. Mikloš si ho naivně chtěl pohladit a hned schytal pořádný štípanec. Chvíli jsme si povídali a domlouvali se na bydlení, když bude tady Mikloš, tak bude u Mariána. Mariánovi se Mikloš líbil, no žel, Marián nebyl jeho typ. Zajeli jsme k našim na kávu, představil jsem jim Mikloše a vysvětlil, co bude pro nás dělat. Pozoroval jsem, že sestra je nějak naštvaná. Vzal jsem si kávu, že si ji dám na dvoře. Za chvilku přišla sestra s buchtami.

„Bul tu Marcin (nejstarší brácha) a zavrel śe z nima v spálni, duśil jich asi hodzinu, potom mama mala vyplakané oči.“

„Nepovedzeli ci co chcel? Vypijem kávu a veźňem sebe jich do spálni na paškal já. Som zvedavý keľo chcel a na co, co zaś vymyśľel, ľem žeby z nich vycical daco.“

„Peňeźi Peťka i Paľka máš ty?“

Přikývl jsem.

„Aspoň, že jich nemože obrac. Myślim, že mu ślibili peňeźi co mama dostala od baby.“

Dopil jsem kávu a zašel do kuchyně, sestra dokončovala večeři. Rodičům jsem řekl, že si s nimi chci vážně promluvit v ložnici, aby nás nikdo nerušil. Jasně na nich bylo znát, že se jim tam nechce, a tušili, že je nečeká nic příjemného. Bez okolků jsem na ně vybafl.

„Keľo po vás chcel?“

„Nechcel nič!“ Okamžitě obranně ze sebe vyhrkla máma.

„Mamo, mace hrich, cigánic śe ňemá!“ Máma zrudla a sklopila zrak. Ona, tak nábožná a já ji obviňuji z hříchu. Vím, co na ni platí. Otec protáčel oči. Vypadali jako provinilí malí školáčci.

„Povice mi calú pravdu. Ukažce mi výpis z banky!“

Trochu zaváhali, ale máma se zvedla a ze skříně vyndala krabici s papíry. Lehce se jí třásly ruce, to neznačilo nic dobrého. Projel jsem poslední tři měsíce, minulý měsíc, předtím, co jsem rozeslal peníze od babičky, měli na účtu něco přes tři sta tisíc. Pak tři dny před připsáním babiččina milionu je zůstatek na účtu pár stovek. Vybráno tři sta tisíc.

Předložil jsem jim výpis s prstem na výběru. „Za co sce zaplacili tri sto tiśíc?“ Mlčeli. „Nemuśíce mi to hvarec, známe dze skončili. Keľo korun sce dali Marinke, keľo chlopcom (bráchove dvojčata), keľo sce dali mňe?“

Otec zrudl. Mámě vlhly oči.

„Ňe, nevyčítam vám, že sce nám nikemu nedali žádne peňeźi, netreba nám, aľe až budze treba skadzi veźňece? Marcin vám vraci? Tak jak furt, šicko pre ňeho, jak by sce inakše dzeci ňemali. Mňe ňetreba, aľe Marinka by śe ani vydac ňemohla, keby nedostala peňeźi od baby, vy pre ňu nemáce nič. Co sce jej pripravili do výbavy? (věno) A co chlopci? Co mace pre nich? Dace každému z nich tri sto tiśic na veśeľe, tak jak bratovi? Calé roky, každý týdzeň calu źimu pejc kila mesa a daco ku temu, źelenina, gruľe, zajace, kačky, huśi, kury, vajca, peněźi po každej výplace. Jak to chcece dorovnac ostatním dzecom, chováce śe, jak by ľem un bul váš a nás ostatnich sce zebrali zo schujdoch u koscela.“

„Aľe un má rodzinu, dzeci.“ Oponovala máma. „A ty peňeži máš, ty starosc ňemáš.“

„A keby som ňemal? Oženil śe a mal rodzinu, abo Marinka či chlopci, ta co zrobice, povice nám žeby zme śe išli napajsc na lúku ked nám nebudze vychodzic? Jak pomožece nám? Vy sce dvojo, mace eśči štyri dzeci, oni maju dva male dzeci a zarabjaju štvero dospele ľudze, chtore maju vekše platy než vi a furt má malo a furt mu treba pomáhac? Takže co teraz chcel, s čím prišol? Ked s tým ňeprestaňece a nepovice mi pravdu, ta už ku vám chodzic ňebudzem!“

Bylo to ode mne velmi kruté ultimátum, ale potřeboval jsem konečně tento zvrhlý vzorec zbourat. Koukali na mne šokovaně, pak se podívali na sebe, jako by chtěli souhlas toho druhého. Stále mlčeli.

„No, vidzím, že tu nič ňenapravíme, odpísali sce nás. Ľem śe eśči opýtam, kedy vám daco dal, daco prinis? Kedy vám dal daco zo zabíjačky aspoň okoštovac, ňe tak jak mu dávace vi, pulny kufer. Kedy vám dal daco ku narodzeninom abo na Ježiška?“

Mlčeli, máma měla oči plné slz.

„Nevzpomináce sebe? Povím vám to presně, týdzeň po veseľu prišol zo ženu a dali vám dva deky, Larisy bo jich dostali v darunkoch asi dvacec a vi sce jim za to dali peňeźi, takže vám to ani ňedali aľe vi sce sebe to od nich kúpili. Takže śe hňeśka nedočkám pravdy?“

Stále mlčeli se sklopenýma očima.

„Tato!“ Trhl sebou. „Bul Marcin za babu pitac peňeźi?“ Ztuhnul. Věděl jsem, že můj odhad je správný.

„Keľo sce mu dali? Tato! Hvarce, bo śe dzvihňem a už me nikda ňeuvidzice.“ Nikdy jsem ho takto zničeného neviděl, chvěl se. Konečně mu docházelo, že je to hodně špatné. Všechno se ve mně hroutilo, ne pro peníze, ale pro to prozírání, odsouvání ostatních dětí, lhostejnost s jejich osudem, a také jsem viděl jejich trápení a dilema. Neuměli mu nic odepřít a Marcin to s nimi uměl, věděl, jak na ně uhodit, aby mu vyhověli.

Najednou táta skoro šeptem ze sebe dostal: „Tri.“

„Tri miliony?“ Ujistil jsem se a on přikývl. „Na co mu treba teľo peňeź?“

„Chce podnikac a kúpic Odevu,“ přes vzlyky ze sebe dostala máma.

Dostal jsem šílený vztek. Jak ho to mohlo napadnout, vždy byl opatrný na peníze, někdo ho musel pořádně zmanipulovat. Odeva byla na mizině, dožívala, bez pořádné finanční injekce od solidního investora a bez dobrého vedení neměla šanci přežít. Byla to velká tří patrová skleněná budova, kde se v létě šičky šly upéct horkem, jak sluníčko pražilo do celoskleněné konstrukce, to proto, aby měly více světla a lépe viděly na šití. V zimě tam zase byla zima, velké úniky tepla a kotelna to nestačila vytopit. Vysoké stropy, prach ze zpracovávaného textilu, sestra mi několikrát vyprávěla, jak se mezi šičkami šíří svrab, a vyjadřovala obavy, že ho dostane také. Nejhorší ale bylo, že fabrika byla postavená vedle řeky v záplavové zóně. V cyklech deseti let docházelo k záplavám, a to bylo vždy přízemí výrobní budovy zatopené nejméně do půl metru. Všechny tyto argumenty jsem jim přednesl. Dívali se na mne s hrůzou v očích.

„Ta to zme na žebroce!“ prohlásil zkroušeně otec.

„Co sce mu eśči dali?“ vyděsili mne.

„Podpísali zme mu záruku na požičku dva miliony, dum, poľo, ľesy, lúky. Šicko co zme mali, dva sto hektare teho najľepšého vo valaľe je pod hypoteku.“

Nikdy jsem otce takto zničeného neviděl. Byl v koncích. Máma nemohla mluvit. Nemohl jsem se koukat na jejich trápení.

„To me merźi!“ Nevyčítal jsem jim už nic, byli na dně. Objal jsem je oba, slzy se mi hrnuly do očí. „Ňebojce śe, hypotéku odkúpim od banky, aľe śľubce mi, že už mu nič nepodpišece.“ Přikyvovali a já jim věřil.

„Dobre, verím vám, dúfam, že me nezklamece. Mám aľe jednu vec, co vám chcem a muśím povedzec. Nepoceší vas to, aľe nechcem žic v klamu.“ Máma mne pohladila po tváři a otec po zádech, tak jak to vždy dělával, když mne chtěl utěšit. „Asi vás sklamem a odsudzíce me, že som hrišnik a zhorím v pekľe. Povím to prosto, ľúbim chlopoch.“

Zhluboka jsem vydechl. Rodiče se usmáli. Máma mne políbila a pak i otec.

„No konečňe, že śi śe to odvážil povedzec, śi sebe myśľel že to nevidzime? Od maľučka zme vidzeli tvojo naznaky, ňe žeby śi bul jak dzivče, aľe vidzeli zme tvojo oči jak ci śvica, ked śi śe zo Štefkom bavil na medzi a chytali sce myši abo žaby, jak śi śe z nim o šicko dzelil a dal mu furt ten vekší falatek.“