Kauza Eduard 45.

Damian zpomalil. Překvapila ho jeho žádost a v první sekundě měl tendence ho odmítnout. Proč chtěl být s ním? S člověkem, kterého neměl rád? V této vypjaté situaci by mu bylo lépe s matkou… Nicméně možná i on se svým mizerným sociálním cítěním chápal, že to s ním jeho matka nemyslí upřímně. Poté, co ho viděl, jak se málem přerazil, aby byl co nejdříve u něj, byl Damian přesvědčený, že to s tou Edovou nenávistí vůči němu není tak žhavé. To nadšení v hlase, když slyšel Damiana v telefonu… Všechno to ujišťování po celé ty dny, kdy se jen na chvíli potkali. Nebylo možné, aby ho aspoň nerespektoval, když už mu byl nějak protivný.

Damian měl pořád dojem, že něco přehlédl. Že se ve svých úvahách ukvapil a všechno je to jinak, nicméně jistý si být nemohl. Jeho vrozená nedůvěřivost ho varovala. Byl z něj zmatený. Ale v tuto chvíli byla jeho povinnost ho uchránit a co nejvíc jej podpořit, pokud si to on sám přeje. I kdyby ho nakrásně Eda nenáviděl.

Potřeboval si s ním promluvit. Hned teď. Odmítal zůstat v nevědomosti, i když to bylo trochu sobecké. Vjel na krajnici, kde bylo jedno volné parkovací místo.

„Edo, proč chceš jet se mnou? Je to kvůli Oskarovi?“

Eda překvapeně zamrkal, čímž se donutil trochu se probrat z letargie. Přimhouřil oči a skoro neznatelně stáhl obočí. Oskar… Zapomněl na něj. Jak s tím souvisel Oskar? Proč na něj měl černovlásek tak spletité otázky? Z nějakého důvodu mu už jen z nutnosti vysvětlovat své pohnutky bylo trochu úzko. Proč ho doma nechtěl? Přišel mu nechutný?

Až pak mu to došlo. Ten nešťastný rozhovor. Večer, kdy si pozval Helen k nim domů, svěřil se jí se svou láskou a Damian na to přišel, slyšel je, ať už se mu to povedlo jakkoli. Jedna jediná konverzace, která všechno tolik pokazila. A Eda už pro ni vyplakal tolik slz, jenže teď jej zabolela, jen tak, znovu, protože se mu hlavou mihl pocit, že kdyby se nestala ona, třeba by se, zcela iracionálně, nestalo ani to, co se dělo dnes. Třeba by Julián nebyl nemocný a třeba by nebyl nemocný on sám. Hloupě tomu rozhovoru předal vinu úplně za všechny špatné věci, které se mu kdy staly. Nemohl za to. Lidé jsou iracionální, a on toho dne zjistil, že je nevyléčitelně nemocný. Než se nadál, oči se mu zalily slzami.

„Pane Krausi, mě to všechno tolik mrzí,“ vydechl a hned nato vzlykl. Hlas se mu zlomil. Byl nemocný a přišel o Damiana, svého Damiana, na kterého se vždycky mohl spolehnout, a jemu to bylo tak šíleně, šíleně líto. Rty se mu rozklepaly, rukama si začal stírat slzy.

„Omlouvám se!“ Nádech, výdech. Musel dýchat. Moc to nešlo, vzduch se do plic dostával jen přes pomyslnou bariéru. „Já vím, že jsem s Helenou mluvit neměl! Nevím, proč jsem to udělal, všechno se to prostě stalo, vy jste byl přes noc pryč, našel jsem vás v té koupelně, a pak jsem o vás měl strašný strach a prostě, já nevím. Prostě jsem chtěl s někým mluvit a řekl jsem jí zrovna tohle. Vím, že jsem neměl mít strach, vím, že jsem na vás neměl vyjet, všechno je to jedna velká chyba, moje chyba, jenže, jenže, pane Krausi, já nevím co dál.“

Po tvářích mu skanuly dvě veliké slzy. Snad nikdy ještě nemluvil tak zapáleně a zároveň zoufale, zatímco plakal. Byl to největší boj, jaký za sebe kdy vedl.

„Já vás strašně moc chci obejmout, nebo se vás alespoň nějak dotknout, jakkoli, protože jste mi vždycky pomohl a byl oporou a já vás za to zbožňoval. A objímat vás bylo něco úžasného, bylo to úplně jiné než s Viliamem nebo s Helen, protože jsem s vámi byl tak v bezpečí a hřál jste a byl jste pevný a voňavý a speciální. Myslel jsem, že mi třeba odpustíte, když pro vás získám tu firmu, jenže jsem tím akorát zatáhl do všeho toho maglajzu Helenu.“

Roztřeseně se nadechl. Přestával na Damiana vidět. Rukávy košile měl už celé mokré, slzy spíš roztíraly, než stíraly.

„Tolik mi chybíte. Byl jste na mě vždycky tak hodný a měl jste mě tolik rád. Usmíval jste se na mě a byl jste tak vstřícný a prostě, chtěl bych to všechno zpátky.“

Na další slova mu nevystačil dech. Klepal se, celý, zalykal se a vlhkými rukávy si trápil už tak rudé oči a oteklé tváře. Rty měl celé mokré a slané. Byl na něj žalostný pohled, on to věděl! Věděl to. Jenže co, co na celém širém světě on ještě mohl ztratit?

V Damianovi se praly protichůdné pocity. Stále plně nechápal, proč Helen řekl, že ho nemá rád. Jistě, Eda byl na něj naštvaný, když ho chytil, jak si pudruje nos. Mohl tak filtrovat svou frustraci a prostě se jen vypovídat kamarádce? Zcela jistě mohl, ačkoli jeho myšlenkové pochody snad nikdy nepochopí. Nevěřil tomu, že potřebuje vykoupení, ne po tom, co v tuto chvíli viděl. Ten kluk byl zlomený nejen z toho, že mu ten hloupý test vyšel pozitivní. Trápilo ho Damianovo odmítání.

Do hajzlu!

Nedokázal se na něj dívat, jak pláče, trhalo mu to srdce, a přestože byl zmatený z Edova chování, v tuto chvíli hodil všechno za hlavu. Firmu i nějaké hloupé smyšlenky, jestli ho má nebo nemá rád. Má ho rád, kdyby neměl, chtěl by domů za mámou nebo kamkoli jinam. Bylo by logické, kdyby zamířil k Viliamovi, to on byl jeho vrba a jemu se svěřoval se vším a nechal se jím utěšovat, kdykoli se něco v jeho životě posralo. Ale teď seděl v jeho autě a chtěl jet domů s ním. Přece v tomto rozpoložení nemohl hrát divadlo. To by nedokázal nikdo. Poslední zbytky pochybností se vypařily jako pára nad hrncem. 

„Eddie, neplač.“ Stáhl si ho do náruče, pevně stiskl a hladil ho po zádech, snaže se ho alespoň trochu uklidnit. Měl však dojem, že to nepomáhá. Cítil na své košili vlhkost, která se stále Edovi řinula z očí. „Vždyť já tě přece mám rád, všechno vyřešíme spolu. Vzchop se. Ten test není spolehlivý! Víš, jak malá pravděpodobnost je, že ses nakazil jen po orálním sexu? Mizivá! Všechno bude v pořádku. Brzy bude po všem a ty zase budeš ten usměvavý kluk, který se bude prát za lepší svět.“

Eda jej pevně objímal kolem krku, jednu ruku zabořenou ve vlasech a druhou položenou na zádech. Naprázdno vzlykal a snažil se utlumit přívaly slz, to se mu však příliš nedařilo. Plakal dál, tentokrát pro změnu z toho jistého druhu úlevy. Pořád byl stejný a pořád stejně pozitivní na tu hloupou nevyléčitelnou zrůdnost, a zároveň kolem bylo teplo, které znal, vůně, kterou miloval, jeho záchrana, jeho domov, jeho svět, jeho Damian. Tolik ho miloval, a když jej takhle držel, dusil se těmi pocity, byl tak zoufalý a tak šťastný, že může být zoufalý u něj.

Stihl se vyškrábat na Damianovo sedadlo. Celým trupem se přitisknul k tomu jeho, obličej dál schovaný v měkké šíji. Tolik ho postrádal.

„Prosím, odpusťte mi to,“ mumlal mu do kůže s naléhavostí, jakou by neschoval, ani kdyby se o to opravdu snažil. „Tolik bych chtěl zapomenout, že se to všechno stalo. Dokud jsem neodjel na to hloupé Slovensko, všechno bylo tak strašně krásné. S Oskarem a s dětmi a v práci a se vším. Byl jsem šťastný, opravdu, opravdu šťastný. Tak strašně mě mrzí, jak se to všechno zkazilo. Udělal bych cokoli, abyste na to už nemyslel.“

Pořád plakal, už jej však nesvíral tak křečovitě. Uklidňoval se. Místo toho položil na jeho záda své dlaně. Uvědomil si, jak žízní po dotyku s jeho kůží, jak hltavě přijme každé pohlazení. Nyní když měl dlaně na jeho zádech, i on jej po nich pohladil. Pomalu a žádostivě, podél páteře až ke kostrči a zase nahoru k ramenům, kde jednu ruku nechal a tou druhou přejel na pevný sval na paži. Srdce mu u toho poskočilo a dech se na chvíli zadrhl. Z hrudi mu začalo proudit teplo. Bylo to jen pohlazení, ale bylo provedené, zatímco se na něj tiskl tak intimně a důvěrně. Bylo chtivé. Toužebné. Toužil po něm.

Vzrušovalo ho to.

Trochu ho to vyděsilo. Srdce se mu prudce rozbušilo. Bylo to tak strašně nečekané, zrovna v tu chvíli, tak překvapující, že dokonce přestal plakat.

Damian usoudil, že nejhorší krize je za nimi a Eda už se alespoň trochu v rámci možností uklidnil. Měli by jet domů. K čemu bylo slzavé údolí v malém interiéru nízkého sportovního vozu? Stále nemohl uvěřit tomu, čeho byl svědkem. Tohle byl ten Eda – jeho Eda. Stále zůstávala nezodpovězena ta palčivá otázka, proč jej tedy nemá rád, když se chová takto. Nemohla to být hra v rámci sobectví, Damian mu nemohl dát víc, než by mu v této chvíli mohl pomoct Viliam, a možná by se i jeho matka slitovala a soucítila s ním, kdyby věděla, nad jakou propastí stojí a že se může kdykoli zřítit dolů. Možná Eda vycítil, že Damian bezmezně věří, že se nemoc neprokáže, možná také nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, a jen potřeboval s tou nejistotou nebýt sám. Ať to bylo cokoli, chtěl mu poskytnout útěchu. A chtěl, aby už byli doma. Byl neskutečně unavený a potřeboval se alespoň na pár hodin prospat. Doufal, že se této činnosti bude věnovat i Eda. I on musel být vyčerpaný, přestože nejspíš celou noc prospal.

„Pojedeme domů, Eddie. Slibuji ti, že všechno dobře dopadne a ty mě zase budeš nelítostně škubat a pomlouvat s Helen. Všechno jsem to přehodnotil. Ale to si povíme až doma a až na to budeme mít oba myšlenky. Dnes se vyspíme, dáme si pořádnou porci zmrzliny u tvého oblíbeného filmu, a až ti bude trochu líp, probereme naši kauzu, ano?“

Eda vděčně přikývl. Když se zády dotkl opěrky svého sedadla, ze všech jeho kostí pocitově spadla váha drobného, vyhublého, ale pro něj nyní až příliš těžkého těla a ono se rozteklo do všech stran. Nebyl schopen ničeho. Ani reagovat na snahu jej rozveselit, za kterou Damiana oceňoval, ačkoli ji moc nechápal. Škubat a pomlouvat? Viliam by se možná smál. Škoda, že Eda nebyl Viliam. Eda v tuhle chvíli nebyl ani Eda. Byl jen unavený.

Auto se rozjelo, tentokrát konečně správným směrem, a jeho tělem se rozlila zvláštní úleva smísená s čímsi důvěrně známým a svým způsobem také neskutečně nostalgickým. Nejeli nijak extra rychle, přesto se však téměř přirozeně chytil Damiana za paži. Nijak ji nedrtil. Spíš potřeboval fyzicky cítit, že jsou tam oba dva. Pořád se mu špatně pobíralo, co všechno se kolem něj dělo, srdce měl těžké, ale jel domů.

Parkování auta provázelo radostné štěkání. Hrdlo se mu sevřelo, když za oknem viděl dobře známý dům a hlavy všech tří psů, kteří kolem auta pobíhali. Všechno bylo jinak, všechno se tolik změnilo od těch hezkých dní, kdy sem chodil jen tak, obyčejně, aniž by si toho vážil tak, jak by si toho vážil nyní, kdyby měl tu možnost. Ale oni se zasekli v čase, vrtěli ocasy a jejich oči se usmívaly.

Byl doma, a už to nebyl jeho domov. Jako v Holandsku. Jako u matky. Jako všude.

Otevřel dvířka, a než se nadál, klečel na zemi mezi třemi štěkajícími zázraky. Miloval je v tu chvíli stejně bezmezně a oddaně, jako oni jeho, zaplavilo jej to a svým způsobem až dusilo. Oskar mu olizoval tvář tak urputně, že Eda nevěděl, jestli se už zase rozplakal, nebo všechnu vlhkost zařídil horký psí jazyk. Bella do něj strkala čumákem a vrtěla ocasem. Držel v dlaních Maxovu tlapku, nejprve jednu a pak druhou, prohlížel si je a polohlasně se psovi znovu omlouval, přestože on mu packy ochotně podával a tvářil se, jako by nepamatoval na doby, kdy by mu nebylo dobře. Seděl a oddaně Edu pozoroval.

Když Maxe pustil, do náruče se mu nacpal kňučící Oskar. Eda jej pevně, ale opatrně objal a natiskl na sebe, načež pes vyplázl jazyk a začal spokojeně oddychovat. Pořád se snažil olizovat Edu, kdekoli našel trochu volné kůže. Max ani Bella se od něj nechtěli hnout.

Vítali jej, jako by sem neoddělitelně patřil. Jako by neexistoval důvod, proč by se nemohl vrátit – jen tak, úplně jednoduše. Byla to tak hezká myšlenka, a svým způsobem tak bolestivá. Nic už nemůže být jako dřív.

Damian ten výjev pozoroval zpoza domu a začínal chápat, proč byl Eda tak nešťastný, že musel odejít. Měl ty chlupaté společníky tolik rád… Co by dal za to, kdyby byl na jejich místě. Aby ho Eda zasypal alespoň z poloviny takovou láskou, kterou předával těm psům. Před nimi se neostýchal, miloval je.

Povzdechl si a zamířil na mírně třesoucích se nohou do kuchyně, aby si uvařil ještě jednu kávu. Možná by se jí měl vzdát a jít spát, protože cítil, že jeho tělo už mele z posledního. Nadmíra alkoholu i kokainu, kterými se ničil celou noc, a stres plynoucí z informace, že je možná Eda nakažený – to všechno začínalo být pro něj hraniční. I to všechno, co ho nutilo otevřít oči a pomalu si přiznat své omyly, kterých se vůči němu dopustil.

Kávu si přece jen neodpustil, a když se s kouřícím voňavým hrnečkem posadil znovu na pohovku, Eda už vcházel do domu. Za ním se jako stín ploužil Oskar. V očích nešťastného blondýnka uviděl otázku.

„Samozřejmě, že si ho můžeš vzít dovnitř…“ zašeptal Damian chraplavě. Neměl sílu už ani mluvit. „Edo, celou noc jsem nespal a potřebuji pár hodin v posteli. V lednici je dost jídla, něco si pak připrav na oběd, nebo si ho objednej. Vezmi psy na procházku, zkrátka se zkus nějak zabavit, hlavně nedělej žádné hlouposti.“ Upřeně se na něj zadíval, jako by chtěl zjistit, jaké myšlenky se Edovi honí hlavou. Usoudil, že tak hloupý, aby se pokusil si vzít život ještě před tím, než bude znát výsledky, zase není.

Na jeden lok vypil kávu a zvedl se. Věděl, že působí jako stoletý stařec, a taky se tak cítil. Doufal však, že si toho Eda nevšimne. Nechtěl, aby měl starost ještě o něj.

Pro jeho smůlu, Eda by mohl být úplně slepý, a stejně by se v tu chvíli pozastavil. Bohatě na to stačila jeho slova. Nespal celou noc. Moc dobře tuhle část slyšel. A když už ji slyšel, spojil ji i s netradičním zjevem a absencí vší zdravé barvy, čehož si ostatně všiml už u setkání před mediátorem. Zaplavila jej vlna pocitů, kterých bylo tolik, že se v první chvíli zdály dusivé – až později si uvědomil, že jej svým způsobem dojímaly. Byla mezi nimi jistá forma sounáležitosti. Jako by jeho strach, bolest a nejistota konečně zahlédly svůj odraz. Byli tak rozbití. Mohli si tolik rozumět.

To neznamenalo, že by Damianovi všechno to špatné přál. Ani náhodou. Jen jej viděl a uvědomil si, jak hluboce s ním cítí, jak hluboce ho má rád a jak moc by si přál v tu chvíli jej držet. Zaplavila ho spalující touha jen se jej dotknout, propojit fyzickým kontaktem jejich těla, i kdyby mělo jít pouze o dlaň položenou na jeho záda, skrz kterou by vnímal jeho teplo. Touha pečovat o něj jako o dítě, chránit ho a rozmazlovat a naivně mu slibovat, že v jeho náruči už mu nic nehrozí. Nemyslel, že by jej dovedl skutečně uchránit. Ale dal by život ve snaze svým slibům dostát.

Hleděl na něj a v krku měl knedlík. Bylo tak vzácné smět v ty chvíle žít.

Rozněžnělý, s Damianovou ztrativší se siluetou stále živou v jeho paměti, kdykoli zavřel víčka, se postavil z pohovky. Cítil se malátný, jeho kroky však vedly po dobře známých prostorách neomylně. Kuchyň. Polička, ve které vždy stávaly sklenky. Jednu z nich vzal a napustil do ní vodu. Půl minuty, možná minutu ji držel a čekal, až z ní zmizí všechen chlór. Pak teprve se vydal k již zavřeným dveřím ložnice, kterými vstoupil dovnitř tiše, téměř po špičkách. Černovláska už našel spícího.

Smutně se pousmál. Ležel tam, na zádech, s rukama volně podél těla. Bezbranný a zranitelný. Tvář měl uvolněnou, jako by z ní zmizely veškeré starosti. Nebyla to úplně pravda. Viděl je vepsané pod víčky, měnily tu tvář a stejně tak celé to mladé tělo víc, než z něj mohl spánek svým uklidňujícím dotekem sejmout.

Bezděčně se zadíval na vlastní vyhublé ruce. Oba je poslední dny poznamenaly. Oba je rozbily. Ale když hleděl na Damiana, na chvíli jej napadlo, že rozbité věci dovedou být strašně krásné.

Položil sklenici na jeho noční stolek. Oči mu padly na snědé tělo. Měl tendenci jej vysvléknout, aby byl Damian víc v pohodlí. Už už se natahoval k opasku na jeho kalhotách, včas se však zarazil. Přece jen jej cosi v něm varovalo.

Neměl by. A moc dobře si uvědomoval proč.

Tváře mu zahořely. U kohokoli jiného by vůbec neváhal, jenže Damian byl Damian. Nezáleželo na tom, jestli by černovlásek jeho činy vnímal jako nepatřičné. On sám už jim ten svým způsobem zvrhlý podtext dal. Nedovedl mu sundat kalhoty, aniž by myslel na to, že mu sundává kalhoty.

Ještě chvíli tam stál. Rozhodoval se. Málem svůj názor změnil. Nakonec to neudělal. Nechtěl své štěstí pokoušet. Jen jej zakryl, přičemž Damian zlehka vydechl, a odhrnul mu z tváře vlasy, přestože téměř nebylo co odhrnovat. Snad chtěl jen nějakou záminku dotknout se jej.

Když odcházel, uvědomil si, jak absurdní to byla situace. Toho dne nejspíš zjistil, že je nemocný. Že dříve nebo později pravděpodobně zemře na následky jedné hloupé noci, která už sama o sobě tolik zamíchala kartami jeho života. A stál tady, v rozpacích, jestli chlapovi, kterého už viděl i nahého, má nebo nemá sundat kalhoty.

Zase se do místnosti vrátil. Deku z něj stáhl, po čemž zkontroloval, že Damian stále spí, a rozepnul mu opasek. Svlékl jej a složil kalhoty na křeslo kousek od postele. Pak jej zase zakryl. Byl hned spokojenější.

V obývacím pokoji se usadil na pohovku. Uvědomil si, jak dlouho to bylo, co tu seděl – jen tak, protože se tam chtěl posadit. Oskar vyskočil vedle něj a uvelebil se mu po boku, hlavu na jeho hrudi. Eda si nebyl jist, kdy přesně si stihl lehnout. Zato si pamatoval, že když takto leželi naposledy, Oskarova hlava oproti jeho tělu nepůsobila tak velká. Stával se z něj velký pes. A Eda zhubl.

Musí víc jíst, uvědomil si. Už kvůli Viliamovi.

Hlavou mu blesklo, jak asi Viliam přijme, že Eda vlastně umírá. Jenže to už i on skoro spal, objímající svého chlupatého strážného anděla, jako by mu ten snad mohl pomoci zvrátit nepřízeň osudu.

Eda se probudil asi po hodině a půl s pocitem, že se koupe v chlupech a vlastní šťávě. Oskar na jeho těle působil jako těžítko a zabránil mu po pohovce cestovat, podařilo se mu však dostat si do úst několik pramenů vlastních vlasů a dost pravděpodobně i Oskarovy chlupy. Hlavu měl navíc podivně zkroucenou. Bolelo jej za krkem a bylo mu horko.

Když si na pohovce sedal, pocity se v něm uležely. Nebyl to už takový šok jako ráno. Nebyl otupělý, cítil tu bolest. Ale už se nekoncentrovala do jednoho bodu. Vnímal ji úplně vším.

A taky viděl propisky.

Zamračil se. Do té doby si ničeho neobvyklého nevšiml, jenže nyní, s uleželými pocity, které jej zevnitř trápily, ať dělal cokoli, se začínal vracet obranný mechanismus, který se tak živě uplatňoval po noci s Juliánem. Jeho perfekcionismus.

Ty propisky. Dokud tu Eda žil, byly v kelímku, co ležel vedle. A teď tam nebyly.

Nevydržel na ně koukat. Vstal a přesunul je, snaže se alespoň trochu si tím ulevit. To se nestalo. Hned vedle ležela mísa s ovocem, kterou vždy přesouval, aby byla víc v centru stolu a lícovala zároveň s běhounem, což se teď nedělo, a koberec sám zase vůbec nelícoval s pohovkou. A knihy a papíry v poličce pod stolkem vůbec nebyly v komínku, a polštářky na pohovce nikdo nerovnal ani nečechral, aby byly symetrické. Co víc, tři byly na jedné straně a jeden uprostřed. Co to bylo za systém?!

Než se nadál, uvědomil si, že vytahuje z Damianovy knihovny postupně všechny tituly, které tam měl. Pamatoval si, jak byly uloženy, dokud tu ještě žil, a takhle to nebylo. Krom toho na nich byl nános prachu, což Edu rozčilovalo. A aby toho nebylo málo, Damian ani nevlastnil pořádnou prachovku. Jak mohl žít bez prachovky? Čím otíral prach z knih?

Uplynula dobrá půlhodina a on tam stál, uprostřed úhledně srovnaných hromádek knih, které už měly pečlivě otřené přebaly i hřbety vlhkým hadříkem, což Edu rozčilovalo, protože otírat papíry vlhkým hadříkem bylo barbarské. Nyní stál u prázdných polic, na špičkách, přestože měl pod sebou stoličku, a natahoval se k té vrchní, aby ji ze všech stran pečlivě očistil. Prázdná knihovna jako by na něj vyčítavě hleděla. Oskar spokojeně spal pod židlí.

§§§

Damian se prudce posadil a zběsile oddechoval. Tělo se mu neznatelně třáslo a bylo pokryté potem. Sen byl krutý a příliš živý, než aby ho nechával chladným, zvlášť hned po probuzení. Snažil se z mysli vypudit představu, jak drží mrtvé zkostnatělé tělíčko v náručí, tiše pláče a omlouvá se za svou sobeckost. Podobné sny se mu zdávaly po Markově smrti, ač ani jeho takto nedržel. Oběma ublížil.

Dech se mu uklidňoval, a konečně plně pochopil, že to byl jen sen. Tento se ale nikdy nesplní. Eda mu neumře. Není nemocný, byl si tím jistý jako ještě ničím nikdy předtím. Byla velmi malá pravděpodobnost, že by se od Juliána nakazil, a na tom stavěl všechny své naděje a přání. Když sám sebe ubezpečil, že jeho mladý přítel bude v pořádku, začal přemýšlet o jeho nároku na firmu.

Velmi dobře si uvědomoval, že je emocionálně zasažený danou situací, přesto začal uvažovat nad tím, že by mu jeho část firmy přenechal. Co by se změnilo? Nepředpokládal, že by byl schopen ji obratem prodat, a pokud by se dostal do vedení zahraniční sekce, nemuselo by to dopadnout katastrofou. Eda nebyl vůdčí typ a neměl zkušenosti, takže by se jen zprvu učil od zkušenějších. Nebo nemusel – mohl by si jít studovat svou milovanou literaturu a nechat svou divizi pod vedením těch, kteří v ní pracují už dlouhá léta. Nikdo přece netvrdí, že pokud vlastní část společnosti, musí v ní nutně i pracovat. Jde jen o peníze…

Nemáš jich dost, Damiane? Kolik peněz dáváš ročně na charitu? A ztracenému štěněti odpíráš domov i jeho právo na jistotu.

Musel se definitivně zbláznit, ale najednou to dávalo všechno smysl. Dostane, co mu patří… Soud je už v pondělí. Ale má ho v domě a neměl by tedy být problém domluvit se a sepsat dohodu. Mimosoudní řešení sporu už nestihnou, ale neměl by být problém celou tuto kauzu uzavřít hned na prvním pondělním stání.

Otřásl se zimou. Košile, která byla nasáklá potem, začala studit, tak ji ze sebe svlékl a natáhl na sebe jen obyčejné triko. Vyskočil z postele a až v ten moment si uvědomil, že je pouze v boxerkách. Rozpačitě zamrkal a pak nad tím pomyslně mávl rukou. Eda se nezměnil – stále se nerozpakuje dělat činnosti, které by jiní označili za nepřípustné.

V domě vládlo ticho, a tak Damian usoudil, že je Eda venku se psy. Za okny zářilo slunce, proč by se měl schovávat ve studeném tichém domě. Vyšel z pokoje jen v triku a spodním prádle, bosý. Hned ve dveřích se ale setkal s modrýma očima, které se na něj dívaly snad až vyčítavě.

Eda byl v tu chvíli zrovna na cestě pro nový hadřík, otevření dveří do ložnice jej však přimělo zastavit se v pohybu. Automaticky se na Damiana zahleděl, jen aby očima sjel na jeho netradiční vzhled. Viděl nohy, které měl asi vždycky tak svalnaté, jenže Eda nikdy neměl možnost to zkoumat, a taky boxerky, ovšem na ty rozhodně nezíral, to by nemohl. Rychle pohledem výš. Svým způsobem byl okouzlený. Damian byl před ním v domácím, jen v tričku a trenkách, tak málokrát, že měl pocit, že jej takto vidí poprvé, a ten pohled mu učaroval. Ovšem zároveň mu oči stále sklouzávaly níž. Bylo až fascinující, jak moc jej na prahu tak děsivého obratu v jeho životě mohlo zaskočit vidět chlapa bez kalhot. Asi byl ve skrytu duše vážně jen zvířátko.

Zaměřil pohled na jeho tvář a vědomě se pokusil zklidnit rychle bijící srdce. Damian byl pořád nezdravě bledý. Méně než před tím, co si šel lehnout. Hůř než u jejich posledního setkání. A podstatně, podstatně hůř, než když ještě žili spolu.

„Pane Krausi,“ pronesl nespokojeně a nepatrně se zamračil. Byla to reakce tak automatická, že jej samotného téměř zaskočilo, jak rozhodný byl jeho hlas. Tichý, možná trochu unavený všemi událostmi a podrytý úzkostí, které se nešlo jen tak zbavit, ale rozhodný.

„Ani se nehněte,“ přikázal. Obešel jej a vstoupil do ložnice, kde z nočního stolku sebral stále plnou sklenici, kterou tam postavil, a vrátil se k černovláskovi, aby mu ji vtiskl do dlaně. Měřil si jej pohledem.

„Pil jste v posledních dnech vůbec něco? Máte úplně rozpraskané rty,“ vyčetl mu, a snad aby svá slova podpořil, palcem mu po spodním rudém polštářku přejel. Co dělá, si uvědomil zhruba uprostřed toho gesta – když tam stál, tak blizoučko, že mohl skoro cítit, jak u toho Damian ztěžka vydechl. Úplná špička palce se mu ztratila za pootevřenými rty, do toho spodního se zabořila jako do pěny. Možná byly suché, avšak stále byly červené a měkké. A to gesto bylo sakra intimní.

Ruku odtáhl. Otočil se k Damianovi zády – dost rychle, aby si černovlásek nevšiml, že Edovi už zase stoupá do tváří červeň.

Před ním se nacházela neustlaná postel.

„Pane Krausi?“ vypadlo z něj opět tak nějak automaticky, jako by se vlastně ani nevnímal. „Vy jste byl vždycky tak nepořádný?“

Damian měl dojem, že se ještě neprobudil. Tento sen byl ale mnohem přívětivější. Držel se jen silou vůle, aby ten jeho zatracený prst lascivně nevsál dovnitř úst. Dokonce kontroloval i svou tvář, aby se mu na ní neodrazila touha, kterou Eda svým neuváženým činem vyvolal. Penis mu zacukal.

Vydechl, když si uvědomil, jakými posledními slovy ho obdařil. Ano, ten kluk před ním, který zíral na jeho zmuchlanou peřinu, byl přesně ten Eda, kterého znal. To byl uklidňující pocit. Něco jiného už byly prázdné police knihovny a knihy v komíncích okolo ní.

Chytil jej za loket a obrátil směrem k sobě.

„Pil jsem, celou noc… teď jsem se probudil a vidím apokalypsu v mé hale. Co to tady provádíš?“

Ach, ano, problesklo Edovi hlavou. Knihovna. Nebyl čas řešit ložnici. Měl palčivější problémy.

„Vy jste ty knihy přerovnal,“ nařkl ho Eda, rty jemně našpulené, jako to dělávají malé děti, když se jim něco nelíbí. Prstem u toho ukázal směrem k prázdným policím. „Vy, nebo někdo, komu jste dal přístup ke knihovně. Takhle nebyly. Chtěl jsem je vrátit zpátky a zjistil jsem, že jsou strašně zaprášené. Jako byste je nečetl už roky. Jak můžete vlastnit tolik knih a nečíst žádnou z nich už tak strašně dlouho?“

Nedal Damianovi moc šancí odpovědět.

„A taky nevlastníte žádnou pořádnou prachovku. Na knížky je potřeba taková ta modrobílá věcička, co ji jakoby načechráte, zaktivujete, chápete, a nasadíte na takovou tu žlutou tyčku. Všechen ten prach se na to lepí sám, nemusíte si věci pořád otírat mokrým a suchým hadříkem. Víte, co myslím, že ano? To je naprostá nutnost, když máte tolik skvělých knížek. A taky mám pocit, že jste nikdy neuklízel pod těmi knihami. Mají mezi sebou mezery, drží se tam nepořádek. Nevšiml bych si toho, kdybych je nevyndal, což jsem musel, protože jste je přeskládal. Vzbudil jsem se a viděl jsem, že už jste zase hýbal s těmi kancelářskými potřebami, a polštáři, a vlastně se vším. Pane Krausi, ono to všechno bylo tak symetrické a vy jste to změnil.“ Nervózně u toho monologu přešlápl.

Damian jen nechápavě mrkal a nepobíral ten vodopád slov, který se na něj valil.

„Nic jsem nepřerovnal! Bože! Jak si můžeš pamatovat, jak ty knihy byly uložené? Četl jsem jen jednu, a dvě nebo tři jsem vytáhl kvůli případu. Jedna z nich, pokud se nepletu, byla ještě před několika hodinami na stole. Rád bych ji tam zase měl zpět, protože ji stále potřebuji. Do něčeho takového ses neměl pouštět! Příští týden přijde paní Zajíčková, dobře ji znáš a víš, že chodí co dva týdny uklízet přesně tyto maličkosti,“ povzdechl si Damian a frustrovaně si promnul tvář, než se na něj zoufale zadíval. Co si s ním jen počne? „Jdu do sprchy, ukliď ty knihy a chraň tě ruka páně mi stlát mou postel. Není to tvá práce. Pokud chceš pomoct, nakrm…,“ pousmál se, když viděl, jak se Edův výraz mění z vyčítavého na vyděšený, „…myši. Pak mi můžeš udělat kafe a zajdeme si na večeři.“

Nečekal na odpověď a zmizel v koupelně.

Po téměř hodině, kdy se v koupelně dával dohromady, seděl na pohovce a srkal kávu. Knihovna vypadala dle Damianova mínění naprosto totožně jako předtím, stejně jako zbytek haly. Nakoukl do ložnice. Mohl mluvit do zdi a dopadlo by to úplně stejně. Postel byla vzorně ustlaná, na pracovním stole byl takový pořádek, jaký tam neměl… ani nepamatoval. Nemínil mu to vyčítat, ačkoli by si to zasloužil. Ale možná byl úklid jeho terapie. S povzdychnutím vzal do rukou složku, kterou mu Eda vnutil ráno. Se zděšením hleděl do precizně zpracované smlouvy o předání části firmy a nevěřil svým vlastním očím. On to opravdu myslel vážně!? Stále s nevírou pozoroval jeho podpis na posledním listu, ne tak pečlivý jako obvykle, přesto byl nepopiratelně jeho. Zadíval se ven francouzským oknem a uviděl ho sedět na dřevěné podlážce terasy s Oskarem stočeným do klubíčka těsně vedle něj. Hleděl na displej telefonu. Damian jen doufal, že si nevyhledává žádné podrobnosti o té proklaté nemoci.

Nerozuměl jeho uvažování, po všech těch měsících byl pro něj Eda stále jedna velká neznámá. Vzdát se mnohamilionového podílu prosperující firmy mohl jen úplný blázen. Anebo Eda. Měl by si s ním promluvit. Možná nemá ponětí, čeho se vzdává, nevěřil však, že mu to Helena nevysvětlila.

Nic nedávalo smysl. Pro Edu by bylo nejjednodušší, kdyby se nechal vyplatit. Byl by zabezpečený do konce života. Nemusel by se otravovat s žádným nabručeným egoistickým šéfem, mohl by studovat, aniž by ho tlačila nutnost jít někam do práce. Nemusel by ho už nikdy vidět…

Ta poslední myšlenka zabolela. Damian nechtěl, aby mu zmizel ze života. I kdyby se měli potkávat jen v době, když budou mít u sebe děti. Luis… Zavřel oči a přehrával si poslední konfrontaci s tím malým kloučkem. Nevěděl dodnes, co si o tom má myslet, na druhou stranu však chápal, že ten prcek to všechno mohl pochopit špatně. Stačilo si položit otázku – byl by Eda schopný ho nějak očernit? Po přečtení té smlouvy už odmítal věřit tomu, že by Eduard mohl hrát tu komedii, kterou za jeho chováním Damian poslední týdny viděl. Přirozená nedůvěra v něm zakořeněná ho sice stále nabádala být na pozoru, ale zatlačil ji do pozadí pádnými argumenty. Možná ji nechá ještě chvíli úřadovat ve dnech dalších po zjištění, že Eda není nemocný, ale jedno věděl jistě – ať to dopadne jakkoli, byl rozhodnutý mu jeho podíl dát. S následky, které to eventuelně přinese, se vypořádá později. Bude mít ale čisté svědomí a nebude si pro jednou připadat jako největší sobec na světě.

Tohle své rozhodnutí by měl nějak sdělit Magdaleně. Zabije ho, o tom nepochyboval. Možná bude rozumnější ji postavit před hotovou věc, až bude po všem. Nikdy takovou podpásovku na své prarodiče neudělal, ale možná byl čas se své mentorce postavit. Nejvyšší čas. Nemínil se chovat jako dítě, které nedostalo svou vysněnou hračku. Jenže on na ni měl právo a ona by si to konečně měla uvědomit. Jistěže po tomto už na něj zcela jistě Kraus Advocatus nepřepíše, jenže on cítil, že dělá správnou věc. To, že Magdalena konečně zjistí, že nebude skákat, jak ona píská, byl jen lákavý bonus.

Vložil smlouvu do jednoho ze šuplíků svého pracovního stolu a vyklouzl ven. Posadil se hned vedle Edy a jemně se pousmál.

 „Půjdeme na tu večeři,“ oznámil mu Damian a ustaraně se na něj zadíval.

„Tak jo,“ přikývl Eda a nepatrně se pousmál, na Damiana se ovšem nepodíval. Pohled měl v ty chvíle upřený na veliký ořešák. Vždycky se těšil, že pod ním stráví léto s knihou, později s Oskarem a knihou. Přemýšlel, jestli by se do těch snů ještě dokázal vžít. Měl pocit, že už jej nenaplňují tak jako tehdy.

Jeho nálady se střídaly jako horská dráha. Jen za dobu, co seděl venku, stihl přemoci několikero slzavých údolí, jen aby se později usmál a skoro rozněžnil při pohledu na něco, co mu bylo důvěrně známé. Snad jen na místo, kde jej Julián začal líbat, se nepodíval ani jednou. Kdyby to udělal, začal by myslet na tu noc. A to už by se pláči neubránil.

Měl pocit, že za poslední rok vyplakal více slz než za celý svůj relativně krátký život.

„Máte to tu hezké,“ řekl tiše. Nebyl si moc jist, proč přesně to udělal. Viliam by mu nejspíš řekl, že to zní jako rýpnutí. Nebo jako manipulace. Damian ho odsud vyhodil, nechtěl ho tu, a on mu nyní podsouvá, že by tu sám rád zůstal. Nebyla to pravda. Jen se zkrátka díval před sebe, na trávu a stromy a skalku, kterou společně tvořili, a měl pocit, že by to místo měl nějak ocenit. O hezkých věcech by se mělo mluvit nahlas.

K hodným lidem bychom měli být hodní, blesklo mu hlavou. Byla to jeho slova. Řekl je kdysi právě Damianovi. Pamatoval si ten moment. Bezmezně jim věřil. Bodlo jej u srdce, když si uvědomil, že dnes už by mu z úst dost možná vyšlo něco úplně jiného.

Život je jedna velká ironie.

Vzpomněl si, jak s ním Damian mluvil v autě.

Zase z tebe bude ten usměvavý kluk, který se bude prát za lepší svět.

I tohle působilo ironicky. Nebyl si jistý, jestli už neumřel. Ten kluk. Lepší svět umřel už před mnoha a mnoha lety.

Zatřásl hlavou. Chtěl by se těch myšlenek zbavit, tížily jej.

Konečně přestal vískat v srsti Oskara a vstal. Pes se okamžitě vyhrabal na nohy taktéž a upřel na Edu veliké důvěřivé oči. Ty modré Edovy do nich shlížely se stejnou bezbřehou náklonností. Byl vděčný, že měl alespoň jeho. Možná, že kdyby měl jako dítě psa, byl by dnes úplně jiný. Třeba by pak nebyl neustále vyčleňovaný. Kdo by měl rád jeho psa, třeba by měl rád i jeho.

V autě se pochmurných myšlenek částečně zbavil, jelikož měl tendence opět na koberečku auta v sedě stepovat a tím se zbavit pocitu, že má jednu nohu lehčí než druhou. Neudělal to. Místo toho si okusoval rty tak horlivě, že měl při příjezdu ten spodní úplně napuchlý, a dokonce cítil pár kapek krve.

Když do restaurace vstupovali, vzpomněl si, jak byl žádat Damiana o odpuštění. Jak se mu omlouval. Tehdy jej pozval do restaurace jako takové omluvné rande. Zasáhlo jej, když si uvědomil, že by o rande stál i nyní, a že by si ho dost možná vůbec nedovedl užít. Už zase měl pocit, že je unavený. Možná to vůbec nebylo nedostatkem spánku.

Zadíval se do lístku s kapkou zděšení. Až v tu chvíli si uvědomil, jak to bylo dlouho, co jedl třikrát za jeden den. Neměl vůbec hlad.

Přelistoval do polévek a sekce „malá jídla.“ Ani tam nebyl příliš spokojený. Zkusil i dezerty. Nechtělo se mu ani do palačinek.

Než se stačil zastavit, byl plně zaměstnaný vyrážkou na pravém předloktí. A později, než si uvědomil možné následky, se mu na vnitřní straně bělostného rukávu košile objevilo pár kapek krve.

„Sakra,“ vyšlo mu z úst. Snad jen čokoláda se prala hůř. A to si tuhle košili tak hýčkal.

Damian vzhlédl od jídelního lístku a téměř neznatelně se zamračil. Nevšiml si celou dobu toho, že si Eda zase svá zápěstí trápí, myslet na to ale měl. Dobře přece věděl, že když je to štěně ve stresu, dokáže se ničit tak, až to hraničí se sebepoškozováním.

Vstal, vytáhl z kapsy saka sněhobílý bavlněný kapesník s vyšitými iniciálami a beze slov ovázal jeho zakrvácené zápěstí.

„Všechno bude v pořádku. Jen prosím… něco málo sněz. Když ne kvůli sobě, alespoň kvůli mně to udělej. Jestli se zhroutíš, já s tebou odmítám jezdit po pohotovostech. Chtěl jsi zůstat u mě, a i přestože jsi dospělý, mám za tebe zodpovědnost. Tak prosím, dej si třeba jen polévku. A doma mi dovol, abych ti tu vyrážku namazal. Možná to tak v poslední době nevypadalo, ale mám o tebe starost. A… ještě bych tě rád ujistil, že ti věřím. Udělal jsem chybu, ale nemůžeš mi vyčítat po tom všem, co se okolo nás semlelo, že jsem ti nedůvěřoval. Nikdo jiný by se nevzdal mnohamilionového podílu. To je prostě neuvěřitelné, takže mě omluv za to, že jsem k tobě byl zlý. Podal jsi to také velmi zvláštním způsobem.“

„Ale…“

„Počkej, nechej mě domluvit! Já jsem se rozhodl, že ti ten podíl nechám s malými podmínkami, které by tě neměly obtěžovat. To probereme později,“ ujistil ho Damian a přimhouřil oči, když viděl, jak Edovy prsty zajíždějí pod bavlněný kapesník, přichystané na další urputné škrábání. Chytil ho za ruku, propletl si s ním prsty a jemně, ale nekompromisně ji přidržel na saténovém ubruse. Nepustil ho však. Jejich propletené ruce zůstaly ležet mezi nimi a Damian, jako by si to vůbec neuvědomil, znova sklonil hlavu k menu. Neměl proto ponětí, jak překvapeně a nejspíš zmateně se Eda tvářil.

Odkašlal si a Damian opět vzhlédl, ale než stačil něco říct, stál u nich číšník.

„Dáme si dvakrát hovězí vývar, dále steak Chateaubriand pro dvě osoby, středně propečený, opékané brambory a na pití Perrier, pokud máte ve skle…“ Podíval se na Edu, který seděl s hlavou nakloněnou na stranu, zíral na jejich spojené ruce a vypadal nepřítomně. Damian si povzdechl: „Tu minerálku pro oba. Děkuji.“

Muž odspěchal a Damian jeho ruku stiskl ještě o trochu víc, aby si získal jeho pozornost. „Eddie, vnímal jsi, co jsem ti říkal?“

Eda zamrkal, skoro jako by jej Damian vytrhl z nějakého snu.

„Že si mám dát polévku?“ zkusil poslušně zopakovat, co byla snad poslední informace, kterou zavnímal veskrze celistvou. Viděl na Damianově tváři, že se tím úplně netrefil.

„Pane Krausi, já jsem… Kdybych vás chtěl obejmout, dovolil byste mi to?“

Damian se zatvářil překvapeně, přímo však Edu neodmítl, alespoň ne v prvních vteřinách, a tak blonďák vstal a přešel vedle něj. Šťouchl do něj, aby se na židli musel posunout, a nacpal se na nově vzniklý volný prostor. Schoulil se mu do náručí. Dal si záležet, aby jejich dlaně zůstaly spojené. Tíhl k němu daleko víc než kdykoli předtím, uvědomoval si to. Dovedl by jej objímat stále, protože to bylo jediné útočiště, které ve světě nacházel a které mu skutečně dovolovalo alespoň na chvíli si oddychnout. Snad v tom sehrála roli ta pauza. Tolik se bál, že už spolu nikdy normálně nepromluví. A najednou mohl téměř cokoli. Pořád ještě nevěděl, kdy přesně se ten sen rozplyne přímo před jeho očima.

„Promiňte. Já jen, mám pocit, že se toho stalo strašně moc. Všechno se strašně změnilo a já si na to ještě ani nestihl zvyknout a už je to zase jinak. Byl jste pořád pryč a najednou jste tady a říkáte spoustu hezkých věcí a vůbec se nezlobíte. Totiž, já bych si asi zvykl, že se lidi kolem zlobí. Pan Karásek byl naštvaný strašně často. Vlastně pořád. Jenže to všechno bylo hrozně najednou a teď je to taky hrozně najednou.“ Až v ten moment, jak o tom mluvil, uvědomil si, že neví, čeho se bojí víc. Jestli té hrozné nemoci, nebo toho, že na něj Damian zase promluví tím strašným nenávistným tónem. Chytil jej pevněji.

„On žádného asistenta nepotřeboval. On měl svou práci asi rád, mluvil o svém oddělení hezky, ale neměl rád ty lidi a neměl rád mě a neměl rád vás. Říkal, že jsem od vás zvyklý nic nedělat, že vy taky věčně nic neděláte, ale to vůbec nebyla pravda a on si to nechtěl nechat vysvětlit. Hodně věcí si nechtěl nechat vysvětlit. Neměl rád, když někdo mluvil, aniž by to byla odpověď na nějakou jeho otázku, ale zároveň k tomu občas lidi nutil, protože je pak rád napomínal. Myslím. Myslím… Mám dojem, že mě často chtěl naštvat. Chtěl, abych chodil do firmy hodně brzy, odcházel jsem většinou až dlouho po něm. Nechtěl slyšet, že ještě nemám dodělanou školu, myslel, že si dělám legraci, ale pak mi za to vynadal. Měl ošklivou kancelář a byla tam často tma a zima, protože jemu bylo často horko, a asi taky protože v té kanceláři sám moc často nebyl. A nikdy nekřičel. Bylo na něm vidět, že by asi křičet dovedl, ale mluvil tiše a výhružně. Až úplně do ticha. A pak bouchal do stolu. A pak se usmíval.“

Nebyl si moc jist, proč o Jaroslavu Karáskovi začal mluvit. V žaludku mu neležel, dávno už na něj nemyslel. Snad se chtěl na chvíli ponořit do nějakého bezpečného tématu. Snad chtěl nastínit svou bolest a rozpolcení, aniž by mluvil o jejich pravých příčinách.

„Často mi říkal, že kdybyste mě k němu nepřidělil, rozhodně by si mě nevybral. Když nad tím přemýšlím teď, myslím, že by si mě možná vybral právě proto. Víte, myslím, že by nechtěl trávit tolik času s někým, koho má rád. Bylo by to pro něj strašně náročné. Byl by v podstatě bezmocný.

Asi chápu, proč jste mě k němu přidělil. Byl jsem pro něj ideální kandidát. Je mi trochu líto, že jsem vás v tom potom nechal. Ale asi bych se v té pozici vážně trápil. Na práci v prostředí, kde vás lidi mají rádi, se zvyká strašně snadno. A pak se na to strašně špatně zapomíná. Asi vás to prostě rozmazlí.“

Ač Eda mluvil o úplně jiných věcech, než které s ním chtěl probírat, přesto Damian pečlivě poslouchal.

„Omlouvám se, neměl jsem tě k němu přesunout. Neměl jsem udělat spoustu věcí, ale prostě se to stalo. Byla to chyba a já jsem v té době neuvažoval. Karáska jsem vyhodil minulý týden. Nebyl to člověk, který by byl schopen respektovat mě, ani své přímé podřízené. V tom máš naprostou pravdu. Jediné, co uměl dokonale, bylo lézt mojí babičce do zadku. Někoho takového ve svém týmu nepotřebuji. Ale tohle není to, co jsem chtěl slyšet. Tys mě neposlouchal! V pondělí spolu pojedeme k soudu. Ten podíl firmy dostaneš! Zítra sepíšu smlouvu, kde si určím podmínky, za kterých budeš spravovat svou část firmy. Pakliže s nimi budeš souhlasit, u soudu to bude jen banalita.“

Eda se na něj díval, snad jako by nerozuměl. „Chápeš mě, co ti říkám?“ Jeho nejisté přikývnutí muselo Damianovi stačit, neboť v ten moment před ně číšník položil talíře plné voňavé horké polévky. Damian měl hlad, že by chroupal i hřebíky, a nemínil si kazit jídlo hovorem o práci. Také potřeboval, aby se i jeho společník v klidu najedl.

„Dořešíme to doma, s plným břichem ti to bude lépe myslet. Jez, dobrou chuť.“

Eda jedl své jídlo pomalu, zasněně. Trvalo mu dobrou polovinu talíře, než mu konečně došlo, co se právě stalo. Vyhrál.

Vůbec netušil, co by s tou informací měl dělat. Přirozeně předpokládal, že by mu Damian snad mohl naslouchat – jenže to bylo na samém začátku, když za ním šel tehdy po nočním rozhovoru s Helen. Nebo po tom, co si vyslechl jeho rozhovor s babičkou. Anebo když pak za černovláskem jel, aby mu oznámil, že by se rád soudil. Jenže rozhodně to nebylo teď, když už byl dávno smířený, že se potáhne nekonečným soudním sporem.

Vyhrál. Jen tak. Anebo vlastně vůbec ne jen tak, vyhrál za cenu té šílené nemoci, a když si to uvědomil, mohl být jen rád, že už byl skoro po jídle. Ta myšlenka mu totiž sebrala veškerou chuť, pakliže vůbec nějakou měl, a on si uvědomil, jak má stažený žaludek. Kdyby byl doma, nejedl by vůbec nic. Dokonale se nasytil nervozitou.

Dělal to Damian z lítosti?

Když se na něj zadíval, neviděl žádné důkazy – ani pro, ani proti. Jedl, stejně jako jedl kdykoli dřív, když spolu ještě žili a byli šťastní. Což bylo diskutabilní, protože to později vyznělo, že nikdy šťastný nebyl. Nikdy nechtěl, aby se ho Eda dotýkal, nikdy ho nechtěl mít u sebe nastěhovaného, nikdy nechtěl nic. Což ostatně řekl už tolikrát, a tolikrát to odvolal, že se z toho Edovi točila hlava. Vůbec nevěděl, co si o něm vlastně myslet. Snad i proto tolik otálel s vyznáním svých citů. Damian pro něj byl jedna velká záhada. Nechtěl mu ublížit a zaboha nevěděl, které chování mu ubližuje a které ne.

Co když ale skutečně otočil kvůli té nemoci? Zjistil, že Edův život dost možná mířil k závislosti na lécích a zdravém životním stylu – konec zmrzliny, konec párků v rohlíku, konec dlouhých dní plných nicnedělání s knihami – a rozhodl se udělat dobrý skutek. Takovou charitu. Vzal jej k sobě, nechal ho se vyspat a dělat to, co Eda chtěl. Dokonce se tvářil, jako že mu odpustil a je připravený jít dál. A teď mu chce dát firmu. Nebylo potřeba ani tolik, kolik už vynaložil.

Ta myšlenka jej zasáhla, protože to bylo přesně něco, co by nechtěl. Jistě, dělal to pro Damiana. Ano, myslel si, že pokud firmu získá a předá mu ji, černovlásek bude šťastný, a chtěl za tím jít i přes jeho nesouhlas. Jenže zároveň nechtěl, aby se podřizoval jeho vůli, když to tak sám nechtěl, protože co když to udělá i v dalších oblastech? Co když se s ním ve skutečnosti vůbec usmířit nechce? Co když jsou mu Edovy dotyky pořád ještě nepříjemné?

Pamatoval si, jak jeho tvář ztvrdla na sezení u mediátora. Tehdy se jí skoro vyděsil. Dnes se zdálo, že by takové grimasy Damian nebyl schopný.