Kieran: Za chyby se draze platí - 19. Odpuštění

„Ti ho zřídili,” pronikl do mýho tichýho světa hlas. „Musím do lékárny pro infuze fýzáku a asi by se hodila i glukóza a antibiotika.”

Ten hlas jsem znal, ale v tu chvíli jsem nebyl schopnej ho zařadit. Vnímal jsem, jak mě někdo balí do deky a bere do náruče. Trhnul jsem sebou, protože ruka pod lopatkama se dotkla zmrskanejch zad.

„Už se probouzí!” Jinej hlas! Tenhle jsem znal. Mezi tisíci bych ho dokázal rozeznat, ten sametovej a něžnej hlas. Górdan! Přijel osobně z Ulsteru, můj pán ze severu. A dovezl s sebou doktora, Mastera Frederica, došlo mi najednou, kdo je to s ním.

„Říkal jsem ti, že v sobě má jen hypnotika,” uklidňoval Master Frederic Górdana rozvážně. „Seřezali ho a ošukali jak bachaři na vánoční besídce, ale nic hroznýho mu není,” cynismus vězeňskýho doktora v plný palbě. Měl jsem trochu jinej názor a Górdan taky.

„A co ta zhovadilost v jazyku a v bradavkách?” začal Górdan nebezpečně zvyšovat hlas. Master Frederic si zlehčováním mejch zranění zle zahrával. Górdan nikdy nedával, když jeho majetku ubližoval někdo jinej. Bylo jeho výsadním právem si mě přizabít, ale kdokoliv na mě vztáhl ruku, se zlou se potázal.

„Perfektně provedenej piercing, nic víc,” odpověděl doktor klidně. „Z jazyka jsem mu ho vyndal, měl ho zanícený, ale být tebou, tak v bradavkách mu kroužky nechám, když už je má. Sám svým otrokům piercing dělám ještě do žaludu. Když pak kroužky spojím napnutým řetězem, je to docela zábavné.”

Górdan mě opatrně položil na zadní sedadlo auta. Konečně jsem posbíral dost sil a otevřel oči. Nejdřív si toho nevšiml, protože si zrovna ve světle baterky důkladně prohlížel mý nový ozdoby na prsou, ale brzo si uvědomil, že ho tiše prozoruju.

„Jak je ti? Nechceš vyndat ty kroužky? Nebolí to?”

„Nech mi je, prosím,” zašeptal jsem. Kroužek z jazyka sice zmizel, ale mluvit jsem stejně moc nemohl.

„Nechám si to projít hlavou,” přikývl zamyšleně a nasoukal se ke mně dozadu. Master Frederic si sedl dopředu vedle Paddyho Mahonyho a dal mu za úkol najít nejbližší lékárnu. Pak se otočil dozadu a nahmatal mi puls na zápěstí.

„Fakt tě nic nebolí?” položil mi profesionální otázku.

„Počítáš do toho i moji prdel?” usmál jsem se sladce.

„Bylo to hodně zlý?” zeptal se zase Górdan a přitáhl si mou hlavu do klína. Spokojeně jsem se uvelebil, abych na něj viděl. Co si o tom myslel Paddy mi bylo v tu chvíli úplně fuk.

„Přežil jsem to, ale reprízu bych nechtěl,” řekl jsem podle pravdy.

„A máš adresu té usedlosti?”

„Tak proto jsi přijel osobně?” zaculil jsem se na něj, ale úsměv mi zamrzl na tváři, když mi šáhl na kroužek v bradavce.

„Přijel jsem kvůli tobě a ty to víš!” zavrčel a pak se usmál. „Asi ti ty kroužky opravdu nechám,” konstatoval, když viděl, jak fungují.

„Adresa by měla bejt v tašce u mejch věcí.”

„Tak ta je v kufru. A už mlč. S tím oteklým jazykem je ti sotva rozumět,” podal mi ledový pití. Skvělej nápad! Během chvíle jsem vypil půl lahve vody, i když mě Master Frederic krotil, abych se nepozvracel.

Otevřenou lékárnu našel Paddy asi za půl hodiny. Vystoupil s Masterem Fredericem, aby mu pomohl, a my měli s Górdanem konečně pár minut pro sebe. Políbil mě a pak mi vyčetl, že už takovou kravinu nesmím v životě udělat. Nechtěl, abych pro jeho dceru riskoval krk. Namítl jsem, že mě bolí úplně jinej konec těla než krk. Zašátral pod dekou a pohladil mě jemně po zadku.

„Myslíš tenhle konec těla?“ zeptal se, a když se Paddy s Masterem Fredericem vrátili s plnou taškou infuzí a antibiotik a bůhví čeho ještě, nechal ruku v dece a pořád mě hladil. Master Frederic, kterej to zaznamenal, se usmál ale zdržel se komentáře. Byly to chvíle, který jsem miloval. Taková skrytá dominance, kdy mi dával najevo, že jsem jeho majetek. Spokojeně jsem na zadní sedačce auta pod dekou roztáhl nohy, abych mu to usnadnil. Górdan si se mnou mohl dělat cokoliv.

Myslel jsem si, že jedeme do pronajatýho bytu, ale to jsem se spletl. Paddy zamířil podle Górdanových instrukcí rovnou na letiště, kde čekal Falcon s nahozenejma motorama. Dovnitř mě zase přenesl zabalenýho v dece. Namítal jsem, že mám nohy v pořádku, ale o tom nechtěl ani slyšet. Ne že by to bylo nepříjemný. Jeho ochranitelskej komplex byl občas docela fajn. A pak bylo fajn vědomí, že kolem mě už zase kvoká jako kvočna kolem kuřete. Ještě před pár dny mě ignoroval.

„Jsi zraněný, vyčerpaný a dehydrovaný,” namítl dokonce i Master Frederic, takže jsem kapituloval a nechal se rozmazlovat. Měl pravdu, cítil jsem se tak slabej, že bych ten kousek do letadla možná ani nedolez. Hned na palubě jsem dostal další dvě deky, infuzi glukózy a injekci antibiotik, protože Masteru Fredericovi se ani trochu nelíbila rána v mým jazyku.

„Měl by ses najíst,” objevil se chvilku po startu Górdan s něčím, co připomínalo dětskou zeleninovou polívku. Seděli jsme i s Masterem Fredericem sami v přední části letadla. Od chlapů Paddy Mahonyho nás dělil závěs. Aspoň trochu soukromí.

„Dík, měl jsem skvělý menu asi od deseti chlapů,” odpověděl jsem mu a hned toho litoval. Jeho ruka vystřelila k mý bradavce a zatáhla za kroužek.

„Ještě jednou ke mně budeš drzý a seřežu tě bez ohledu na stav tvé prdele,” zasyčel. „A teď se tě zeptám ještě jednou, jestli budeš jíst.“

„Ano, budu, děkuju,” zaskřehotal jsem.

Usmál se a pustil kroužek. Potom přede mě postavil talíř čehosi, co jsem nemusel kousat a dotýkat se toho špičkou jazyka. Měl jsem pravdu, byla to rozmixovaná polívka, ale kuřecí a byla skvělá. Teprve v tu chvíli mi došlo, jakej mám příšernej hlad. Kromě toho kakaa jsem vlastně u Mastera Tylera vůbec nic nejedl. Górdan mě spokojeně pozoroval, jak opatrně jím, a bylo na něm vidět, jak je rád, že mám tu hrůzu za sebou.

„Mluvil jsem s Jasonem,” prozradil mi konečně, co mi bylo jasný. „Říkal, že na tý párty, kde tě představil Masteru Tylerovi, jsi musel jako otrok mít ocas i koule venku z kalhot.”

„Ano, otroci tam neměli právo se zakrejvat,” přikývl jsem.

„Tak to odteď bude platit i u nás, pokud budeme sami,” rozhodl a mně zasvítily oči. Takový ponížení jsem měl rád. Přišlo mi mnohem horší chodit oblečenej s ocasem a koulema venku z kalhot než úplně nahej.

„Máš někde tu adresu ve Skotsku?” zeptal jsem se, protože mi došlo, že na ten papírek od Mastera Tylera ještě nepřišla řeč.

„Mám, ale tebe to nemusí zajímat. Už jsme to probrali několikrát. Nikam tě nepustím, ani kvůli Claire ne. Udělám to celé jinak.”

„A prozradíš mi jak?“

„Včas se to dozvíš. Teď se ale budeš doma léčit a na ten zatracený statek zapomeneš, jinak si mě nepřej!”

Neměl jsem energii se s ním hádat. Bylo by to úplně zbytečný. Měl pravdu v tom, že jsem potřeboval pár dní klidu. V tom stavu, v jakým jsem byl, bych v žádný skotský usedlosti nepřežil jedinej den. Věřil jsem ale, že během těch pár dní na hradě Górdana přesvědčím, aby mě do Skotska pustil. Pořád jsem si myslel, že to je to nejlepší řešení.

„Už máš Curryho?” změnil jsem téma hovoru. O Seanovi jsem se radši nezmínil, i když mě vzpomínka na něj bodla u srdce.

„Příští týden to spustíme,” objal mě kolem ramen a zase položil do klína. Lehl jsem si na dvojkřeslo v letadle stejně jako na zadní sedadlo v autě a zavřel oči. Byl jsem fakt vyčerpanej a v krvi mi nejspíš kolovaly zbytky prostředku na spaní. Master Frederic se zvedl, nahmatal mi puls a pak si připravil další injekci.

„Potřebuješ se vyspat,” řekl mi, když vyprázdnil obsah stříkačky do infuzní kanyly, čímž mě během pár vteřin odrovnal. Nevím, co to bylo z matroš, ale viděl jsem bájný jednorožce, zpíval Marseillaisu a vošukal všech sedm trpaslíků i se Sněhurkou.

Probudil jsem se ve svým pokoji na hradě a přísahal bych, že Šmudla fantasticky kouří a Sněhurka má péro. Nad postelí na mě pořád mrkalo oko kamery, tak jsem do něj zamával. Netrvalo dlouho a objevil se Górdan, následovanej Masterem Fredericem. Když jsem jim vylíčil mý zhulený sny, určitě si oddechli, že jsem nezprznil i kolouška Bambi.

Doktor si nesl kufřík a Górdan šel rovnou k věci: „Master Frederic tě musí pořádně vyšetřit.”

„Co se myslí slovy pořádně vyšetřit?” zeptal jsem se, protože mi ten eufemismus zněl povědomě.

„Tušíš správně,” přitakal sám doktor. „Musím se přesvědčit, že ti nezpůsobili žádné zranění ani zvenku, ani zevnitř. Moc příjemné to ale nebude.”

„Kde mě chceš vyšetřit?” zeptal jsem se prakticky.

„Klidně tady. Górdan mi určitě rád pomůže.”

„Asi se nemám ptát, proč jsi mě neprohlídl, dokud jsem byl v limbu?“ zaculil jsem se, ale odpověď zněla kupodivu logicky.

„Není to žádný můj sadistický výmysl. Potřebuju, abys spolupracoval. Kdybys při vyšetření spal, nepoznal bych, kdy tě to bolí, a mohl bych ti ublížit,“ vysvětlil mi Master Frederic trpělivě.

Byl jsem celej bolavej, a přesto mě představa vyšetření pořádně vzrušila. S Górdanovou pomocí jsem se vyhrabal z postele, abych se došel vyčůrat. Master Frederic si zatím na stolek připravoval samý zajímavý nástroje. Když jsem se z koupelny vrátil, ukázal mi na okraj vysoký postele.

„Lehni si na záda a zvedni nohy.”

Górdan si klekl za mě a chytl mi nohy pod kolenama, takže jsem tam ležel znehybněnej, se zadkem vystrčeným na Mastera Frederica a hlavou v Górdanově klíně.

Ke cti mu musím přiznat, že použil pořádnou dávku lubrikačního gelu a byl hodně opatrnej, když mi análním zrcadlem pomalu rozvíral svěrač. Syčel jsem bolestí, protože to i tak bylo peklo, a tak chvíli počkal, a když mě to přestalo bolet, pokračoval v roztahování dál. Vždycky když už se to nedalo vydržet, poznal to první Górdan, protože vnímal, jak jsem bolestí ztuhnul. Ani jsem nemusel říct dost a zarazil Mastera Frederica pohledem, aby chvíli počkal.

„Promiň, teď to fakt nedělám schválně, ale musím tam vidět,” omluvil se Master Frederic, zatímco já už se zakousl do hřbetu ruky a snažil se tu bolest vydržet. Zatím se ale nezvětšovala, a když do mě zasunul nějaký studený nástroje, skoro jsem to necejtil. „Na šití to není, ale fakt tě zřídili,” ozval se po chvíli. „Co s tebou proboha prováděli?”

„Bili mě přes základnu kolíku a pak mě ošoustalo několik chlapů,” řekl jsem mu popravdě.

„Nejvíc tě poranil asi ten kolík. Naráželi ti ho rovnou do prostaty. Máš tam velikej otok a hematom. Nelekni se, když budeš mít několik dní v moči i v ejakulátu krev,” dodal, vytáhl mi ze zadku nástroje a pak povolil anální zrcadlo. Znovu jsem začal dejchat, ale vyšetření ještě nebylo u konce. Ještě mi prohlídl a prsty prohmatal svěrač a pak mi dovnitř vymáčkl nějakou mastičku, která během chvilky utišila palčivou bolest.

Górdan pustil moje nohy a pak mě zatáhl hloubějc do mý postele s nebesy. Lehl si ke mně a pevně mne objal. „Ani ve snu nepůjdeš zachraňovat Claire někam do Skotských Highlands. Jestli si chceš dokázat něco tím, že pro mou dceru, anebo spíš pro mě budeš riskovat krk, tak patříš do blázince. Ten úlet s Willym na Floridě bych ti odpustil i bez toho, aby ses pro mě sebemrskačsky obětoval.”

Vyřkl krutou pravdu jako šlehnutí bičem. Zalapal jsem po dechu, protože mě šokovalo, jak snadno mě prokoukl. Byl jsem před ním nahej. Obnaženej i s celou mou duší.

„Já tě miluju, proto to dělám,” vyklopil jsem mu svý malý tajemství.

„Tak koukej zůstat naživu, tím pro mě uděláš nejvíc,” pohladil mě po tváři. Pak mě pevně stiskl, jako by mě chtěl rozmačkat.

„A co chceš teda dělat?” zeptal jsem se krotce ještě celej bolavej. V tu chvíli jsem se do žádný záchranný akce ani nehrnul. Nejradši bych se nechal Górdanem hejčkat a rozmazlovat v hedvábnejch peřinách.

„Uvidíme, ale ty si teď musíš odpočinout. Master Frederic ti určitě dá něco na spaní, že?” koukl po něm.

„Už to chystám,” ozval se Dom a lékař v jedný osobě. Připravoval si pro mě zase injekční stříkačku na další pořádnou jízdu.

„Šlehni mi aspoň Rampu MacKváka, ne nějaký pitomý trpaslíky,“ zašeptal jsem a to bylo všechno, co jsem stihl.

Když jsem se probudil podruhý, byl už skoro večer. Poznal jsem to podle světla za oknama, ani jsem nemusel koukat na hodiny. Bylo skoro šest, pomalu čas k večeři. Protože mi Master Frederic nezakázal vstávat z postele, zvolna jsem se vyhrabal zpod deky a spustil nohy na zem. Ucejil jsem bolest v zadku, ale nic, co by se nedalo vydržet. V tomhle směru už jsem měl za sebou tisíckrát horší bolestivý zážitky.

Zvedl jsem se na nohy a potlačil slabost a závrať. Když jsem vstával ráno, pomáhal mi Górdan, ale teď jsem byl na všechno sám. Nakonec se mi povedlo bez nehody dojít do koupelny, dát si sprchu a oblíct si tričko a tenký plátěný kalhoty. Pak jsem se vydal najít Górdana.

Vyšel jsem na chodbu a chvíli poslouchal, jestli nezaslechnu hlasy. Když bejval Górdan v pracovně sám, nechával otevřený dveře, abych věděl, že za ním můžu. Teď byla ale pracovna sice otevřená, ale prázdná. Pokračoval jsem proto v pátrání v přízemí feudálního sídla. Prošel jsem soukromý i reprezentativní prostory paláce a někde mezi druhou a třetí mílí orientačního pochodu narazil na Górdanova komorníka Louise.

„Tušíte, kde je Górdan?” zeptal jsem se ho.

„Jeho Lordstvo a ten lékař, co s vámi přiletěl, jsou nahoře, pane. A vy byste nejspíš ještě neměl vstávat z postele. Jestli chcete, donesu vám nahoru něco k jídlu.”

„To nebude nutný, děkuju,” odpověděl jsem a vydal se do horních pater.

Bylo to poprvý, co Górdan pozval někoho cizího k sobě do svýho soukromí. Překvapilo mě to, protože tam jsem směl jenom já. Než jsem došel do druhýho patra hradního paláce, už jsem sotva pletl nohama. Chtěl jsem vzít za kliku, když se dveře přede mnou otevřely.

„Kierane! Volal mi Louis, že tě potkal v čínském salonku,“ Górdan mě podepřel, protože nohy mě po tom pochoďáku hradem už neposlouchaly.

„Hledal jsem tě,“ chytl jsem se ho kolem pasu a nechal se odvést k sedačce.

„Měl bys ležet,“ ozval se Master Frederic stroze. „Ten koktejl na spaní byl dost silný, takže se divím, žes nesletěl se schodů.“

Nechal jsem to bez komentáře, protože to mi neřekl. Rozhlídl jsem se po Górdanově obýváku a hned jsem zjistil, proč se oba páni zašili sem. Na stole byly desky s mejma nejnovějšíma fotkama.

„Viděl jsem i ty nahoře,“ ozval se Master Frederic. „Tyhle jsou ale lepší.“

„Taky to víc bolelo,“ řekl jsem mu pravdu. Fotili jsme sice jen jeden den, ale bylo to horší než pózovat Jasonovi několik dnů po sobě.

Górdan se podíval na hodinky a vstal, aby uklidil desky s fotkami do trezoru. Nikdy by je nenechal jen tak povalovat. Nepřál si, aby je objevil kdokoliv z hradního personálu.

„Zvládneš sejít dolů na večeři, nebo ji chceš donést sem?“

„Mám nohy a nic mi není. Bolavou prdel už jsem měl,“ zavrčel jsem na Jeho Lordstvo neuctivě. Hodil po mně přísným pohledem, ale přešel to mlčky. Věděl jsem ale, že jednou mi to spočítá. Všechny moje maličký provinění si pamatoval obdivuhodně přesně a vytasil se s nima ve chvíli, kdy jsem to nejmíň čekal, kdy měl v ruce třeba řemen, bič, anebo rákosku.