Museli jsme pryč, někam kde bychom mohli tasit kordy a vyválčit bitvu, kde nebývá poražených. Jenže žádný park v dohledu, žádná opuštěná stavba, žádné auto k dispozici, nic. Totální chtíč se nepříznivými okolnostmi ještě umocňoval. Jako zvířata a bez rozmyslu jsme se na sebe vrhali na chodníku, u stěn domů, pod lampami, cestou k našemu bojišti. Už hrozilo, že mu ho vytáhnu a vykouřím uprostřed silnice, když mě osvítilo v hodině dvanácté. Teda obrazně řečeno, jinak bylo už dost nad ránem.
Rychle jsem se rozloučil s rodiči a společně s Karolínou a Markétou jsme jeli na letiště až do Prahy. Snažil jsem se nějak zjistit, v kolik odlétají, jestli už náhodou neodletěli. Volal jsem Katce, která mi nakonec řekla, že odlétají v půl osmé večer. Bylo něco před pátou, když jsme vyrazili, a cesta do Prahy autem trvá přibližně třičtvrtě hodinky. Jeli jsme a já byl nervózní tak, že jsem si okousal nehty. Markéta za volantem jela jako o život.
Prošel jsem všechno kromě skákacích můstků, bál jsem se totiž výšek. Najednou jsem si všiml postavy stojící na nejvyšším můstku. Na strach jsem úplně zapomněl a vylezl jsem nahoru. Byl to pro mě adrenalin. Když jsem tam dolezl, našel jsem ho tam. Stál tam úplně na kraji otočený k nebi.
Celý večer jsem se Markovi snažil dovolat, ale nezvedal mobil, na zprávy mi neodpovídal. Prostě se zdálo, že je konec, když v tom zazvonil zvonek. Markéta šla otevřít dveře a oběma nám spadla huba. Ve dveřích se objevil Markův otec.
Když jsem to dořekl, podíval se na mě a pozvedl obočí. "Ty jsi učitel?" zeptal se trošku s výsměchem. "Ano, učím na obchodní akademii," odpověděl jsem s poloúsměvem. V tom mu spadl na zem balíček se salámy. "Ty učíš na obchodce? A znáš Marka Leuda?" V tom jsem se zasekl já. Podíval jsem se na něj a on na mě. "Odkud ho znáš ty?" zeptal jsem se váhavě. "No, my jsme příbuzní, je to můj bratránek."
Sklonil se k mému uchu a pošeptal do něj: "Dneska si se mnou dělej co chceš, jsem jenom tvůj." Nemusel to říkat dvakrát. Chtěl sice ještě něco říct, ale já jsem mu položil ukazováček na rty a on pochopil, že už nic víc říkat nemusí. Rozvázal jsem mu župan a pomalu jsem ho stahoval dolů, až nakonec spadl na zem.
Sundal jsem mu triko a on se na mě šibalsky usmál. Začal jsem ho líbat po celém těle. Žužlal jsem jeho bradavky a zároveň jsem ho hladil v rozkroku, kde už se jeho maličkost nemohla dočkat až spatří světlo mého bytu. Pomalu jsem se s líbáním dostal až k břichu, a tak jsem mu rozepínal pásek. Po rozepnutí jsem mu velmi rychlým hmatem stáhl kalhoty.
Chytil jsem ho za ruku a začal jsem mluvit: "Víš, že jsem si s tebou ze začátku nerozuměl, vlastně jsem tě nenáviděl, ale ty jsi to nevzdal. Pomohl jsi mi v těžké chvilce, kdy mi nebylo zrovna nejlépe. Ačkoliv jsem si tě nechtěl připustit, pořád jsi to nevzdával, tak to nesmíš vzdát ani teď. Jsi součástí, bez které už můj život nemá smysl." Stiskl jsem jeho ruku pevně, jak to nejlépe šlo, a dokončil jsem svou řeč: "Miluju tě!"
Vodu osobně organizuje předseda klubu. Vše zajišťuje, dává dohromady podklady a rezervace – zkrátka je na roztrhání. V roce 2014 to byla velmi zajímavá voda, která zanechala nemálo zlomených srdcí, vyhoněných penisů, projetých pozadí, uplakaných očí, skvrn na játrech, rozervané plíce od smíchu a zpěvu. Zkrátka voda, kterou jsme si všichni užili na plné obrátky. Většina osazenstva vnímá totiž tuto akci jako odpočinek po celoroční námaze. Při přihlašování je nepsané pravidlo, že "manželky" zůstávají doma.
Šel jsem otevřít a už mě ani nepřekvapovalo, že v nich stál Marek. Zatlačil mě dovnitř a zavřel za sebou dveře. Začal mě líbat od čela až ke krku. Užíval jsem si každý dotek, ale nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že i já skončím jako Kačka, a tak jsem ho po pár minutách od sebe odstrčil. "Copak se ti to nelíbí, mám přestat?"
První slina přistála těsně vedle Vencových lýtek, druhá se už ale vcelku přesně trefila na obnažený žalud. Rychlým pohybem ruky se rozetřela po celé délce tohoto naštěstí na délku i tloušťku celkem průměrného péra. Dva krátké pohyby koleny vpřed vynucující nejen prostor mezi Vencovými nohami, ale také roztažení obou jeho půlek, jej dostaly do přímého styku s druhým dobře využitelným otvorem tohoto těla na hraní.
Učitelé na středních školách to nemají vůbec lehké. Musí krotit studenty a zároveň je něco naučit. Přece jenom maturita není nic lehkého.
A vtom Pavel vstoupil. A našel mě, jak sedím na koberci a v ruce svírám Marcelovu kabelku. Chvilku na mě konsternovaně civěl. „Kdes to našel?“ A já na sucho polkl. „Pod postelí. Copak on ji vůbec nehledal?“ Nechápu, kde jsem tehdy vzal energii na tak věcný dotaz zbavený veškerých emocí. Pavel zúžil pohled. „Nevím… Je mi to – Je mi to líto, Adame.“
Srdce mi tlouklo jako o závod. „Musíme pryč,“ prohlásil jsem prkenně. To už rudnul. „Co to zase plácáš, Adame? Já jsem na dovolený. Nebudu se schovávat před nějakým…“ Ale to už si mě ten chlap všiml. A tvářil se úplně stejně jako já. Jakoby viděl ducha. Něco té barbíně pošeptal, vstal a mířil k nám. „Adame, kdo je to?“ nedal pokoj Pavel. A já jen zakuňkal: „Můj otec.“
Jeden z nich si mě však stačil prohlédnout. „Hele kluci, to je přece ta slečinka ze včera!“ zahalekal a mě polil smrtelný pot. Zatarasil mi svou mohutnou postavou cestu. „Jdeš za svým kamarádíčkem s tou nemožnou kabelkou?“ Panebože, to jsou ti boxeři od Renka z klubu! Mlčky jsem se ho snažil obejít. On si však znovu stoupl přede mě. „Kampak, kampak? Neumíš pozdravit, ty buzno?“
„Teda Roberte, ty si tu zase užíváš beze mě, ukaž, já ti s tím masem pomůžu," ozval se velmi nadržený hluboký hlas patřící pravděpodobně staršímu muži. Robert se beze slova zvedl a já ucítil cizí jazyk, jak se mi dobývá do dírky, vůbec jsem nevěděl, co je to za člověka, ale s Robertovým čůrákem v puse mi to mohlo být celkem jedno. Robert dál pumpoval svým robertkem v mém krku a funěl u toho jako nasraný býk.
„Má to něco společného s city, které k mému muži chováte? Proto zůstáváte?“ Cítil jsem, jak celé moje tělo tuhne. Nikdy v životě jsem nevedl nepříjemnější rozhovor. „Já – Nevím, co na to říct, paní Dernerová.“ „Moje maminka mi vždycky říkala, že s pravdou člověk nejdál dojde.“
„Má to jen jedno pravidlo. Ať už se bude dít cokoli, nesmíš se dotknout svého těla a ani mě, drž hezky ruce podél těla, lež klidně, zavři oči a uvolni se." Tonny poslechl, lehl si instinktivně tak, že v podstatě seděl s roztaženýma nohama na kraji stolu a jen jeho trup byl natažený na stolní desce. „Velmi správě," usmál jsem se na něj, on to přes své zavřené oči neviděl, jen cítil, že se usmívám a usmál se taky.
„Myslím, že tě strašně omezuje.“ Rozbušilo se mi srdce. „Koho myslíš?“ Snad ne… „Tátu, přece.“ Panebože, on to ví… „Jak – Jak to myslíš?“ „No tak, Adame. Nebuď včerejší. Známe svý lidi. Táta přefikne všechno, co se hejbe. S bráchou to víme odmalička.“ Chtělo se mi studem umřít. „Snad si nemyslíš, že já – že my…“
Martin se svíjel, jak mohl, ale provazy byly pevně utažené. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že se mu provazy bolestivě zařízly do masa. Náhle zaslechl jakýsi podivný zvuk. Co to bylo? Nikdy nic takového neslyšel. A pak cosi dopadlo vedle něj. Srdce se mu hrůzou zastavilo… Drak… V okamžiku, kdy se do kožešiny, ale i do jeho těla zasekly dračí spáry, mu hlavou proletěla jediná myšlenka: jak bude Ludvík nešťastný.
To dopoledne jsem seděl s kolegy na školení, byla tam celkem sranda, hlavně díky jednomu, jmenoval se Antonín, ale všichni mu říkali Tonny. Byl to přesně jeden z těch kluků, u kterých nevíte, jestli je milujete nebo nesnášíte, dělal si srandu ze všeho a ze všech a nikdy si nebral servítky. Už několikrát po mně veřejně vyjel a jeho nejoblíbenější věta směrem ke mně byla: „Zašukáme, Jiříku?“
Jenže on se se mnou opravdu nemazlil. Někde vzal Indulonu, krátce mi promastil řitní otvor, a pak jsem jen slyšel, jak si rozepíná poklopec. A špička jeho penisu byla ve mně. „Adame, pokud se neuvolníš, bude tě to setsakramentsky bolet.“ Nebyla to prosba. Byla to rada. Možná příkaz.
Najednou přestal. „Tak co, líbilo se ti poprvé líbat chlapa?“ Jeho hlas zněl hrubě a – a možná i zlomyslně.„A… Ano.“ Na víc jsem se zkrátka nezmohl. Bylo to příliš krásné, než aby to byla skutečnost. Pokud je to sen, nechci se nikdy probudit.„Chceš, abych ti to udělal, Adame?“
„Potřebuju, abyste někam zajel.“ „Metrem?“ „Autem.“ Hrklo ve mně. „Pane Dernere, já – já nejsem moc dobrý šofér.“ Studem jsem se mohl propadnout do západního Německa. Hanka tiše bledla. Pavel brunátněl. „Do životopisu jste napsal, že máte řidičák skupiny B.“ „To mám,“ pípl jsem. „Tak v čem je problém?“ nechápal. „Řekl jsem vám to. Jsem mizerný řidič.“
Jeho ruky kŕčovito držali volant a po červenej tvári sa mu kotúľali kvapky potu."Tak za toto si ešte večer užiješ," vyhrážal sa s úsmevom na tvári."Sľubuješ?" dobiedzal som."Ani nevieš ako," vyhlásil s úškrnom a viac to nerozoberal.
Strana 88 z 95
