Filtr povídek

“Ty kokso! Si si neumyl ruky! Ja skapem,” jačal Paľo. “Čo mám robiť?” bol zdesený Peter, že zas svojmu miláčikovi spôsobil nechtiac bolesť. “Máte ľad? Ale nechyť ho do rúk!” Peter vybral z mrazničky ľad a zobral ho rukavicami na horúce veci. “Ako ti pomôžem, Palino?” chcel byť nápomocný Peter. “Dones lubrikant a frcgumu, ak máš, a aj chirurgické rukavice,” dával ďalšie inštrukcie. Medzi tým vyklepol ľad. Jednu kocku si priložil na žaluď, druhou krúžil okolo konečníka.

Sedel v kuchyni za stolom a hľadel von oknom. „Všetko je už zabalené. Môžeme vyraziť,“ vytrhol ho z myšlienok hlas postaršieho pána, ktorý vošiel do miestnosti. „Dobre, ak tak, vy už môžete vyraziť. Ja si ešte potrebujem niečo vybaviť a cestou vás dobehnem,“ odvetil a chytil objemnejšiu obálku do rúk. Staršiemu mužovi prišlo toho mladého ľúto. Kto sa už len sťahuje tesne pred Štedrým dňom? A podľa toho, ako sa tváril, ho niečo ťažilo, ale jemu nenáležalo starať sa, a tak sa otočil a vyšiel z bytu. Andrej sa zdvihol. Pri dverách do bytu si obliekol kabát a zišiel po schodoch do vestibulu, kde vhodil kľúče do schránky tak, ako bol dohodnutý s majiteľkou. Po asi 10 minútach stál pred inou bytovkou, i keď podobnou, v ktorej býval

Ráno ho vzbudila vůně kávy. Tomáš se usmál, pozdravili se, byl jenom v džínách, naléval do šálků. Na talířky shrnul míchaná vejce. Když mu je podával, byl nahnutý a prsní bradavkou se dotknul jeho ramene. Robert měl okamžitě těsno v kalhotách. Že by to udělal schválně? Tom už seděl naproti němu. Nejraději by si ho přitáhl na stůl a líbal nádherné růžové cuplíky zářící na jeho těle. Tom vstal.

Na malinkou chvíli zapomněl, že je princ s povinnostmi a že jej za zdobenými dveřmi, přes něž za malou chvíli přejdou, budu čekat ti, kteří ho dusí a tahají dolů do propasti. Měl by se jim postavit… A jednou to udělá, teď však může rebelovat jen za jejich zády. „Ano, mohl, rád tě uvidím. Jen si dej pozor, ať tě nikdo nevidí. Mám dojem, že jsme teď dost sledováni, a já bych tě nerad ohrozil.“ Přitáhl si jej do náručí a lehce otřel své ledové rty o jeho, překvapivě horké a vláčné, jako by venku ani nemrzlo. „Běž napřed, nemůžeme přijít do zámku společně, a po večeři, až budeš mít hotovo v kuchyni, přijď. Budu tě čekat.“

Bylo hned vidět, že se obránci stáhli k bergfriedu, kamenným hradbám a malé věži. Tam se také snažili dostat všichni rytíři. Po schodech malé věže na hradby se první probil Magar s Martinem, za nimi hned Hanek s Jáchymem. Taky Děpolt, Vítek a Lukáš. Z malých vrátek věže vyběhlo asi pět mužů s meči. Hned se vrhli na Magara a Martina. Ze střílny bergriedu zasáhly šípy Děpolta a Lukáše. Střelbou odpověděl Hanek, Vítek a Jáchym. Ten byl určitě úspěšný, přestože trefit se do úzké štěrbiny okna nebylo snadné. Ale ze střílny, kam směřoval jeho šíp, už další nevyšel.

„Jmenoval se Eugen. Zemřel, když mu bylo třiadvacet. Byl jako my dva,“ otočil se Vojta na Erika a podíval se na něj poprvé jinak než na obtížný hmyz, který mu bzučel u ucha, když spal, „jen žil ve špatném století. My máme možnosti, které on neměl. Vidíš jeho tvář? Víš, co v ní vidím? Mladého muže unaveného světem, ve kterém žil. Svázaný pravidly a etiketou. Měl tajemství, jenže on ho nahlas říct nemohl. My můžeme. To, co řešíme my dva, je naprostá malichernost proti tomu, co řešil on.“ Znovu se na Erika podíval. Byl zmatený. Pátral po vysvětlení. Podle všeho mu mnoho věcí došlo, ale v některých měl větší chaos.

Nemal tušenie, kam smeruje, nemal ho už od momentu, keď ho kuchárka poslala za princom a on sa začal motať a strácať hlboko vo svojich myšlienkach. Jediné, čím si stále bol istý bolo, že sa mu celá situácia páčila, že Henricha túžil pobozkať a že na svojich perách cítil jeho horúci dych… Princi se z blízkosti druhého muže točila hlava a měl dojem, že se snad ani nedokáže nadechnout. Netušil, co se s ním dělo, a když viděl rudé rty, které byly k němu stále blíž, hlavou mu prošly nesčetné řádky knih o lásce, které kdysi hltal, nyní však byly jen z nouze ctnost.

Povídka je společný projekt jedenácti autorů, kteří píší pravidelně na Ostrov.
Ani netušil, kolik času uplynulo, když se u jeho dveří ozval zvonek. Jelikož nikoho nečekal, mohla to být jedna jediná osoba. S unavenou tváři po další bezesné noci, kdy přemítal nad nedokončeným obrazem a upsáním se nedobrovolným slibem své matce, došel ke dveřím, sáhl po klice a otevřel s nejzdvořilejším a nejironičtějším úsměvem, k jakému se v ten den zmohl a který mu najednou naprosto dokonale na rtech zamrzl. Jako vážně? Co jsem komu udělal, že se mi ten nahoře tak mstí?! Stál před ním mladý, sympatický kluk s výrazem mučedníka, který měl po svém boku vážnou nóbl dámu.

Příběh na motivy pohádky Pyšná princezna. Příběh je psaný dvojjazyčně jako připomenutí, že jsme kdysi byli jedna země. Dne 31.12. 2022 to je přesně 30 let, kdy se tehdejší králové a rádci našich říší dopustili přešlapu, který ovlivnil na dlouhá léta mnoho lidí a mnozí se s tím nesmířili ještě dodnes. Rádi bychom je touto pohádkou zase spojili.

Čeněk uvázal koně, půjde se podívat, zda není na staveništi Matěj. Místo něj viděl budoucím oknem Johana. Stál k němu zády a loupal pořízem kůru z kusu břízy. Snažil se mu co nejvíc vyhýbat. Teď jako by očarován sledoval jeho pohyby. Měl na sobě jen krátké bruchy a svrchní, rovněž krátkou vyhrnutou košili. Na nohou opánky šněrované kolem lýtek. Znovu viděl před sebou jeho nahé tělo u lázeňské kádě ve Schwarzenbrucku. Nemohl odtrhnout oči. Cítil stále víc spalující vášeň po jeho objetí. S vypětím všech sil se otočil, vyšvihl na koně a rozjel se tryskem k lesu. Za prvními smrčky seskočil, rozepnul a shrnul své oblečení, aby po chvilce skropil keříky borůvčí svým semenem.

Naposledy jsem se podíval na hodinky. Pak jsem si nasadil masku přes oči a poslepu si nasadil pouta na ruce. Když zacvakla první ruka, chvíli jsem přemýšlel. Moje zoufalé péro mě ale rychle přesvědčilo a zacvakl jsem i druhou ruku. Ticho prořízlo hlasité cvaknutí a já věděl, že není cesty zpátky.

„Představte si to, za pár let půjdeme na svatbu náčelníka a Lucase a pak na tvoji, Leo, a tvé irské princezny. A až se to stane, budete vy dva, přátelé, rodina! No není to dokonalé? Na každé oslavě, každých Vánocích, na každé rodinné sešlosti budete vy dva! Budete spolu jezdit pod stan a na hory a na každou dovolenou, budete si navzájem hlídat děti a budete spolu sedět u hrnku kávy a probírat jejich výchovu… No to je úžasné! Vy dva, navždy spolu!” rozzářil se brunet a Lucas nevydržel a vyprskl smíchy, hned po něm i jeho sestra. Výraz těch dvou byl dokonalý. Daniel se koutkem oka podíval na svou budoucí blonďatou rodinu a pozvednul jedno obočí. „Myslím, že to přežiju,“ zauvažoval a na Tonyho se zašklebil.

“Dušan povie krémeš len tomu, koho má rád, mne tak za celú éru povedal 3×.” “Je to aj tvoja zásluha, Luky,” letmo ho pobozkal Paľo a to isté urobil Peter. “Tak môžeš bežať, krémeš, ideme sa osprchovať.” “Chalani, mohol by som sa na vás pozerať? Prosím,” bol to taký presvedčivý pohľad, že súhlasili. “Ale len pozerať!” dal si podmienku Peter.