Propadák – 26. kapitola

Syd byl unavený, stále si ale uvědomoval všechen strach a stres. Voda jej probrala dostatečně, aby si byl jist všemi svými myšlenkami a alespoň částečně přinutil k fungování většinu svých mozkových buněk.

Na chvíli si ponořil hlavu pod vodu, aby si z obličeje a vlasů dostal špínu. To nebyl nejlepší nápad, ranka na tváři nebyla zahojená a on si ji dlaněmi, kterými se pokusil setřít bahno, znovu otevřel. Štípala. Po tváři mu steklo pár kapek krve.

Vytáhl z vany jednu ruku, tu blíže okraji, a nahmatal jí Davidovu dlaň. Muž se jeho stisku nebránil, což bylo dobře. Mohl by. Syd byl stále dost špinavý a uvědomoval si, jak na tom David byl ve vztahu k čistotě, stále tu s ním ale klečel a staral se o něj. Byl za to rád. Na to, co mu chtěl říct, potřeboval alespoň nějaký kontakt s jeho tělem. Podobné svěřování a odhalování sebe sama, minimálně v rozpoložení, v jakém byl, mu nebylo příjemné. Nepřiznal by si to. Ale nebylo. Potřeboval k němu cítit Davidovo teplo.

„Davide?" promluvil konečně, a kdyby nebyl tak skálopevně přesvědčený, že to čekal, vlastní hlas by ho nejspíš krapet překvapil. Byl tichý, unavený, ale taky podivně opatrný a rozvážný. Jako kdyby měl Syd za chvíli umřít a chystal se ke svým posledním slovům, rozumným, jistým, ale zvláštně odevzdaným. Působilo to divně. Nebylo to podstatné. Vyndal z vody i druhou ruku a velkou dlaň přikryl i seshora. Cítil, jak mu David tu jeho stiskl. Nebo se mu to jen zdálo.

„Ne že bych takový věci chtěl rozebírat ve vaně plný vody, bahna a mojí krve – ne že bych je chtěl rozebírat vůbec –, ale asi bych ti měl něco říct," podotkl a zadíval se přímo do světlounkých modrých očí nad sebou. S jistotou sobě vlastní, ale taky se zvláštní rozvahou, krapet prázdně. Tak, jak to uměl po každém svém záchvatu. Možná podvědomě chápal, že jindy by sám sebe k probírání takových témat nepřiměl. Bylo to jedno. Nakonec, zcela nenuceně, oči sklopil a zadíval se na jejich spojené dlaně. Tou, kterou na nich měl položenou, Davida pohladil po hřejivé kůži.

„Nevím, jestli ti teď cpát i příběh, nebo se obejdeš bez něj. Nemyslím, že by byl podstatnej, ale ty by ses pak stejně tvářil ublíženě, jako bych ti něco zatajoval a nevěřil ti, takže ho asi taky nějak shrnu. Nechci, aby se ti něco stalo. Nefandi si, nic extra to neznamená," řekl, ale vzhledem k tomu, jak starostlivě a jemně Davida držel a hladil palcem po hřbetu svírané dlaně, to nepůsobilo tak vážně.

„Bojím se, že jednou odejdeš a už se nevrátíš. Když jsem já tehdy spadl, byl jsem na skále taky v době, kdy jsem bejt neměl. A kdy jsem byl naštvanej, protože jsem věděl, že to je jediná věc, která mě může skutečně uklidnit. A taky – pamatuješ se na toho známýho, o kterým jsem ti říkal? Tady přijde ten příběh. On často odcházel, utíkal, byť ne přede mnou. Před ostatními. Většinou jsem v těchhle chvílích byl s ním, takže jsem si nikdy neuvědomil, jaký to je zůstat kdesi v závěsu. Na dlouho. Pak začal utíkat ode mě. Vždycky se vrátil, byť ne pokaždý v takovým stavu, v jakým odešel. Byl to skejťák, takže se často někde pomlátil, ale po tomhle to bejvalo skoro stoprocentní. Ale vždycky zase přišel. A jednou pak už ne. To teď nechci vytahovat, ne protože bych nemohl, ale je to zbytečný a na dlouho. Prostě se nevrátil. Já neříkám, že jsi jako on, a neříkám ani to, že jsi jako já. Připomínáš mi to, bezpochyby, ale nechci tím říct, že mám dojem, že kdykoli se naštveš, musíš někde umřít," řekl. Mluvil pomalu a s rozvahou, což byl následek únavy a všeho, co se s ním dělo. Dával si na svých slovech záležet, zatímco dál tiskl Davidovu dlaň.

„Ale mohl by ses někde zranit, možná i vážně. Snad by bylo vhodný trochu specifikovat tohle cosi, co mezi sebou máme. Ne to vytáhnout na vztah! Nechci vztah se vším všudy a je mi jasný, že nebudeš chtít nic slibovat, ale tohle bych potřeboval slyšet." Na chvíli se odmlčel. Cítil, jak jej David pozoruje. Nevadilo mu to, sám zvedl hlavu a zadíval se do jeho očí. Nebál se, byť ta konverzace nebyla dvakrát příjemná, to on si ale neuvědomoval. Ne naplno. Byl přece silný a necítil nic.

„Potřeboval bych vědět, že když takhle odejdeš, vrátíš se. Slyšet, že máš v plánu se vrátit. Nepotřebuju vědět, kam jdeš a kdy budeš doma, nejsem tvoje máma. Jde o to, že když budeš vědět, že chceš jednou přijít zpátky, budeš… opatrnější. Anebo nebudeš a v tom případě bych před takovým útěkem potřeboval vědět, že už čekat nemám. Nechci se zdržovat s někým, kdo už nepřijde. Ty si sice myslíš, že bys na mě zvládl čekat do maturity, to ale není reálný. V prvé řadě, já to takhle dlouho nechci. Potřeboval bych od tebe vědět, že má smysl zůstávat, nebo že to naopak smysl nemá. Já už se podle toho zařídím. Ale tohle nám ani jednomu nedělá dobře, nechci za tebou běhat po lese a ty o to taky nestojíš. Nechci tě nutit k žádnejm velkejm doznáním, nežádám tě o ruku. Jen tohle. Můžeš mi to slíbit?" naklonil neznatelně hlavu na stranu. V očích se mu zračila upřímnost, možná trochu prázdná. Unavená. Ale upřímnost.

„Syde," zakroutil hlavou David a začal mu opatrně látkovým hadříkem smývat špínu z těla. „Ty jsi měl dojem, že se nechci vrátit? Že jsem se sebral a odjel do Prahy? Nebo jak tomu mám rozumět? Bylo přece naprosto jasné, že se vrátím. Jen jsem se potřeboval uklidnit, potřeboval jsem klid a trochu si od tebe odpočinout, celou dobu jsem ti to říkal. Kdyby ses zdekoval a zalezl do chalupy, tam si počítal, spal nebo jen mlčel…, uklidnil bych se. Já chápu, že máš špatné zkušenosti, už jednou jsem ti v rozrušení spadl před očima, ale já jsem ti přece slíbil, že lézt tady nebudu. Co sis myslel? Nejsem jako tvůj přítel a už vůbec ne jako ty. Jel jsem jenom vedle do vesnice nakoupit.

Na jednu stranu mě hřeje na srdci, že máš o mě strach, ačkoliv jsem stále nepochopil proč, mohl bych ti být úplně jedno, ale na druhou mě tímto neskutečně svazuješ. Uvědomuješ si, že máš tendence mi být neustále za zadkem? Kdybys mě někdy nechal nadechnout, nemusel bych odjíždět. Nejsem sobec, jen potřebuju mít někdy čas sám pro sebe, zvlášť v případě, kdy mě svou povahou zasáhneš. Nikdy by mě nenapadlo, že se sebereš a půjdeš mě hledat do skal, bez jídla, bez vody. Snažím se tě chápat, ale ty jsi šílený… Podívej se na mě! Slibuji ti, že pokud tě někdy budu chtít opustit, tak ti to určitě řeknu. Nejsem takový parchant, abych se s někým rozešel tak, že zmizím… A ty mi zase na oplátku slib, že už nikdy neuděláš takovou hloupost jako dnes. Slib mi, že mě jednou za čas necháš nadechnout. V Praze jsem se k něčemu zavázal. Já sice pořád nechápu, jak to všechno myslíš ty… Tvoje slova říkají, totiž mluví proti tvým činům. A já netuším, co si z toho všeho mám vzít…," povzdychl si, a než mu na to stihl Syd něco odpovědět, pustil sprchu, spláchl mu vlasy a poté, co ho přidržel na nohou, i celé tělo. Některá zranění začala znovu krvácet, ale nyní už David viděl, že jsou jen povrchová. Bolestivá, ale nijak závažná.

Zabalil jej do ručníku a odnesl do obývacího pokoje, kde začal jeho rány čistit.

„Rád o mně říkáš, že jsem pitomec," kroutil hlavou, „tentokrát to musím použít já – jsi neuvěřitelné pako! Jak se ti tohle mohlo povést? Vypadáš jak střihoruký Edward."

Soustředěně otíral jednu ranku za druhou desinfekcí a ty hlubší pak překrýval náplastí.

Syd ho chvíli pozoroval, na tváři stejně útrpný výraz, jako když jej David pokládal do horké vany. Vnímal, s jakou opatrností ošetřuje všechny jeho bolístky. Když se dostal ke kolenům, asi nejnepříjemnějším ranám, jaké měl, rozhodl se černovlásek konečně odpovědět.

„Nehledej ve mně nic speciálního. Mohlo by ti to jednou ublížit. Rozhodně ti nic nenaznačuju. Nechci, abys za tím, co ti říkám, viděl nějaký zářivý city nebo snahu rozvinout nás dva do dlouhodobýho čehosi zakončenýho svatbou. Vezmi si z toho, že tě nechci nechat umřít, stejně jako Johanu. Nemyslím nevrátit se jako odjet do Prahy, myslím nevrátit se jako už nikdy a k nikomu. Jako zmizet nadobro. To neznamená, že si nemůžeš jít číst do vedlejší vesnice, to znamená, že bych byl rád, kdybys tam odešel po tom, co mi řekneš, že se budeš snažit zůstat v pořádku. V rámci možností. Když ráno vstaneš a utečeš mi, nemám tušení, co přesně se chystáš a nechystáš udělat. To je celý, nic víc," nadhodil a pozvedl obočí. Jak se ujistil, na čele žádné ranky neměl. Díky bohu, o jednu ze svých dvou nejoblíbenějších grimas by přišel jen nerad.

Hned vzápětí se pokusil o svůj typický úsměv. Jak zjistil, tady už takové štěstí neměl. Tvář se s ním rozhodla nespolupracovat. Natáhl se a bez většího přemýšlení zapletl Davidovi prsty jedné ruky do vlasů, s nimiž si začal bezmyšlenkovitě hrát.

David jako vždycky trpně držel a mezitím přemýšlel o jeho slovech.

„Takže až si to půjdu hodit, protože mě budeš přivádět k šílenství, mám ti to sdělit, jo? Ano, tak to bych mohl. S tím, jak se o mě poslední dobu staráš, bych tipl, že mi vystrojíš důstojný pohřeb," pozvedl obočí David a začal se smát. Konečně z něj spadla ta největší tíha a potřeboval trochu odlehčit situaci, alespoň sám pro sebe. Vzpomněl si na příběh černovláska, který mu pověděl. Jeden kamarád, možná i přítel, podle toho, s jakou jiskrou v oku o něm mluvil, zemřel. David by měl chápat jeho úzkost, zvlášť když už jednou před jeho očima spadl hrobníkovi z lopaty.

„Jsem pro tebe stejný přítel, jako je Johana? Tobě na mně záleží? Ale… to jsou hloupé otázky, zapomeň na to. Tady máš čisté oblečení a ohřeju ti obědovečeři, kterou jsem ti koupil."

Za malou chvíli měl černovlásek voňavou porci na stole a David se vydal také do sprchy. Cítil na sobě Sydovu krev – doslova.

Takřka hned, co mu jeho společník zmizel z dohledu, se černovlásek nepatrně pousmál. Zraněná tvář zakazovala přesně ten úšklebek, který by kdykoli jindy vytáhl, a povolovala jen cosi upřímného, co on od své nehody moc často neukazoval. A zase tolik si Davida rozmazlovat nemohl. Pak by si na takovou péči mohl zvyknout a hned ráno by se mu opět sekl. To Syd nepotřeboval. Přece jen, byl to stále jeho pitomec.

Ta myšlenka mu po těle rozlila další várku příjemného tepla. Bylo krásné moct nad ním zase přemýšlet takhle. Bezpečné. Stále byl krapet unavený a možná příliš upřímný, ale rozhodně už se zase cítil ve své kůži.

Zadíval se na zdroj svého úsměvu – jídlo, které mu David koupil. Myslel na něj? Hezké. Výjimečně ani ne ironicky hezké, byl to příjemný pocit. Záleželo na něm Davidovi? Určitě.

Záleželo jemu na Davidovi? – Takové otázky si běžně nepokládal, nyní ho ale nezarazily. Ostatně, jeho nikdy nic nezarazilo, byl nepřekvapitelný. – Záleželo. Ostatně, i na Johance mu záleželo, jistým způsobem, kdy byl ochoten zabránit jejímu utrpení. U Davida to měl podobně a překvapivě mu ta myšlenka nijak nevadila. Snad to bylo rozpoložením, do něhož se po dlouhém dni dostal.

Dojedl své jídlo a přesunul se do ložnice. David tam ještě nebyl, čímž mu dal možnost převléct se do jeho spacího trika – tedy, někdejšího Davidova běžného trika a jeho aktuálního a budoucího spacího – a položit se do postele, kde vzal do rukou svůj blok. To, že stránky přežily Davidovou zásluhou, bylo ještě cennější, než že si na něj vzpomněl v kontextu jídla. Nebrečel by, kdyby o svůj blok přišel. On nikdy nebrečel. Ale byla by to krutá rána pro část jeho, která přežívala ještě z dob dětství. Tu část, která ho od narození držela při životě. Nikdy nebyla moc silná. To by on slyšel nerad.

Prsty mu zakotvily na drobném nekonečnu na zadní straně a on po něm zamyšleně kroužil snad až do chvíle, kdy na schodech zaslechl kroky a dovnitř nakoukla střapatá hlava jeho milence. Vypadal unavený. Snad jako Syd.

Odložil blok, posunul se, aby si k němu David mohl lehnout, a takřka okamžitě se mu natiskl do náruče, hlavu si pokládaje na jeho hruď. Až v tu chvíli mu plně začínalo docházet, že bylo všechno pryč a oni tam oba leželi. A David hřál, stejně jako včera. A žil.

Krapet se odtáhl, ale jen natolik, aby se mohl hlavou posunout na Davidovu úroveň. Prsty jedné ruky jej pohladil po tváři a pak mu je zapletl do vlasů, zatímco ústy se mazlivě otřel o jeho čelo a hned nato o jeho rty. Vnímal, jak jím to teplo, které z Davida cítil, projelo také. Za oknem šuměl pomalu ustávající déšť, který už ho v tu chvíli neděsil, naopak, příjemně doplňoval atmosféru, v níž se on s blonďákem mazlil stejně, jako to vždy dělával. Opatrně, pomalu, něžně. To by slyšel opravdu nerad. Dával si na tom jemném ochutnávání záležet.

„Na důstojnej pohřeb zapomeň, nechám tě někde ležet. Ještě před pár dnama jsi vyzdvihoval, jak je Johana hodná, že ti bude nosit kytky, a mě jsi nařkl, že by mě to ani nenapadlo, takže se s tebou vůbec nebudu patlat. Zařiď si to s Johanou, ať se ti vymýšlí s důstojnejma pohřbama," pokusil se na něj zašklebit, načež tvář zaprotestovala, a znovu jej jemně políbil. Nemyslel svá slova vážně. Bylo to poznat.

„Dobré vědět," odvětil David a zatvářil se ublíženě. „A proč jsi mě tedy šel hledat? Jsem ti úplně jedno, nechal bys mě sežrat mravenci. To mám vyhlídky! Kdybych to byl býval věděl, nebál bych se tak o tebe…"

Poslední větu mu zamumlal kamsi do vlasů, ale Syd si jej odtáhl, aby se mu podíval vážně do očí. David se jen pousmál.

„A co sis myslel? Že si jen v klidu sedím u stolu, popíjím kafe a opájím se šílenou bouřkou za oknem, když jsi nebyl doma? Tvůj telefon byl nedostupný, tys nenapsal ani zprávu… Obvolal jsem všechny hospody v okolí, jestli v nich nesedíš. Věděl jsem, že zpátky do Prahy jsi neodjel. Zůstal tu tvůj deník, ten bys tu nenechal. Samozřejmě, že jsem měl strach, a oprávněný. Udělat takovou hloupost! Viděl jsem ten doutnající strom, ta bouřka byla přímo u tebe. A viděl jsem tebe. Vím, že jsi tam prodělal záchvat. Nikdy nezapomenu na ty oči, když ses probral tenkrát na Macháči… Mohl jsi tam umřít, ty můj pitomečku, pitomej… malej!" přitáhl si jej k sobě a přitiskl. Opatrně, aby mu neublížil, ale přesto pevně, aby pochopil, že to myslí vážně. Byl šťastný, že ho našel.

Teplo, které Sydem proudilo – byť nemělo nic společného s přirozenou termoregulací – se jako na povel ještě zvýšilo a on natáhl ruce, aby Davida objal kolem krku a lépe se k němu přitulil. Nevěděl moc, co přesně dělá, což bylo jedině dobře.

Možná by jindy nebyl nejnadšenější, ať už za Davidův tón hlasu nebo za malého pitomečka, nyní se ale prsty dopracoval jednou rukou na jeho krk a druhou kousek za rameno, kde jej hladil po napínající se kůži a vnímal všechnu starostlivou péči a strach, který o něj David měl. A bylo mu hezky. Cítil se žádaný, milovaný.

„To ty taky," vydechl mu kamsi do kůže na krku a v hlase mu bylo poznat, že nad tím dlouho přemýšlel. „Mohls tam někde ležet a potřebovat pomoc. A kdybys tam opravdu byl a já tě nenašel, jak bych tě tam pak mohl nechat ležet a čekat na mravence?" zeptal se tiše, odtáhl se tak, aby si viděli do očí, čelem se opíraje o to Davidovo, a pousmál se na něj. Zašklebil by se, nešlo to.

„A pak bych musel dělat, že seš pořád naživu, a nikomu o tobě neříct, protože jinak by mi mohli sebrat to tričko a matka by mi našla někoho jinýho na doučování. A taky bys mi možná trochu chyběl na sex, po tolika příslibech zase nic nedostat," odtušil a jemně ho políbil. Bylo na něm poznat, jak je šťastný, stejně, jako byl i David.

„A ve škole by se nám mohl vrátit Bouček, a to bych teprve nepřežil. Oproti němu jsi ty zázrak, a to si považuj, to je velká poklona, ačkoli ve srovnání s tím dědkem je laťka nízko," zamumlal si spíš pro sebe. „A pořád mi dlužíš dnešní ranní pusu. Pořádnou."

David se začal uculovat. Tohle rozhodně byla poklona, ačkoliv když se na to podíval z pedagogického hlediska, tak jistý si nebyl. Profesor Bouček byl výborný učitel, měl odučených spoustu let a nebránil se novým osnovám ani změnám k přístupu ke studentům, kteří se za ta léta dost změnili. Vlastně měl dojem, že je nejpřizpůsobivější ze všech starších kantorů, kteří na průmyslovce učili. Jenže byl češtinář a v tomto předmětu se Sydovi nemohl zavděčit nikdo. David byl zářná výjimka jen z toho důvodu, že Syda dokázal sexuálně uspokojit. Což tedy bylo dost neetické, a hlavně to nemělo co do činění s jeho pedagogickým umem. Ale stejně si pořádný polibek zasloužil za uznání, kterého se už od něj nejspíš nikdy nedočká.

Přisál se na jeho rty a dravě si vynutil přístup do jeho úst. Zavřel oči a vychutnával si blízkost a mentolový podtón, který si předávali svým dechem. Horkou dlaní mu sjel po zádech na drobnou zadnici a přitáhl si jej k sobě blíž. Pro jeho smůlu byli oba oblečení v tričkách, ty ale horkost těl nemohly utlumit. Volné trenýrky zase nedokázaly skrýt probouzející se mužství, které se přitisklo na Davidovo břicho. To ho vzrušilo ještě více než divoký polibek. I jeho klacek se začal probouzet. Neochotně opustil Sydovy rty a udýchaně se od něj odtáhl. Dneska ne! Dnes ho ničit nemohl, ačkoli by moc rád. Černovláskovo tělo bylo zesláblé a plné drobných zranění. Nebyl by dobrý nápad se na něj vrhnout.

I David sám se cítil hodně unavený, stres posledních hodin mu určitě síly nepřidal, a uvědomil si, že vlastně ani nevečeřel. Teď už se ale odmítal jít najíst, spánek pro doplnění energie bude muset stačit.

Bohužel pro něj, i černovlásek v sobě opět pocítil probouzející se plamen, který únava nedokázala zcela uhasit, a vzrušení jej nechtělo pouštět jen tak. Neměl zapotřebí další minuty ležet na zádech a čekat, až gravitace zvítězí a jeho stoják stojákem být přestane. Měl pocit, že nešukal, jak byl rok dlouhý. Minimálně. Spíš déle. Oči se mu rozzářily a on se na Davida znovu natiskl, jako by se nechumelilo, ruce mu vraceje za krk a prsty do vlasů, které mu prohrábl. Pokusil se zazubit, což tvář neocenila, udělal to ale i tak. Mazlivými, ale žádostivými polibky se přesunul na jeho čelist a rukama se jal bloudit po ramenou a svalnatých pažích.

„Nenajdeš pro mě ještě trochu síly?" zkoušel. Svými rty byl jen kousíček od druhých, stejně pootevřených a připravených, jako je měl sám. „Pořád mám samý přísliby a polibky a značky, abych jako věděl, co mě čeká, to jo, ale akce žádná. Flákáš to, víš o tom? Nezasloužil bych si po náročným odpoledni trochu péče? Pořádný, ne jako minule. To bylo hezký, ale oba se potřebujeme uvolnit, je to na tobě vidět."

Hravě do něj dloubl. „Dlužíš mi spoustu značek, viditelnejch, kolem jsou jen stromy a skály. A pořádně ošukat. V rámci udržení hodnocení, už teď jsi na tom mizerně, ale delší celibát a mohlo by klesnout na jednu hvězdičku, to bys nerad. To bych pak taky mohl požádat někoho jinýho, aby mě konečně pořádně zprznil, a to přece nechceš," provokoval a rukama jej dál hladil, zatímco rty přejížděl po těch jeho – jemně, hravě, v rámci výzvy. Provokace.

David se ošil. Byl vzrušený, ale mozek mu ještě fungoval velmi dobře, stejně jako paměť. Neuběhly ani tři hodiny, kdy ho našel polomrtvého pod skálou. Nebyl v kondici na to, aby s ním dělal psí kusy. Takové, po kterých oba toužili. Už pochopil, že něžné milování se Sydem je sice fajn, ale v podstatě evokovalo pocit stejný, jako když člověk líže zmrzlinu přes sklo.

Jenže ruce, které bloudily po jeho těle a dráždily na citlivých místech, ho přiváděly k šílenství. Neustávaly ve svém úsilí, a zběsilá horká krev se v Davidově těle rozproudila tak rychle, že se po chvíli pohyboval na hranici, za kterou by už nedokázal říct ne.

Zatnul zuby a chtěl se odtáhnout, doteky však zesílily natolik, že mu na jednu stranu začaly být nepříjemné, na druhou ho ale nestoudně provokovaly k činům.

Chytil obě jeho zápěstí a odtáhl je od sebe, přichytil si je jednou dlaní a přišpendlil mu je nad hlavou. Druhou zatlačil na hrudník, čímž ho hrubě přitiskl na matraci. Naklonil se nad něj tak, že se vzájemně dívali do očí jen z několika centimetrů.

„Jak chceš! Ale zítra mi tu nefňukej, sám sis o to řekl! Nejsem stroj a nesnesu tvé provokace dlouho, je to jasné, Einsteine?"

Aniž by to zamýšlel, rty se Sydovi znovu stočily do jeho úsměvu – a tvář znovu zabolela. Měl by se naučit dělat ten poloúšklebek na druhou stranu, zvyk byl ale zvyk, s tím se bojovalo těžko. Věděl, že vyhrál. Tohle potřeboval, i duševně. Boxerky mu pomalu byly malé a kůže hořela.

„Samozřejmě, Romeo," odvětil pohotově, se zvláštně mazlivým důrazem na ono oslovení. „Doufám, že to v tom případě bude sakra stát za to. Mám na tebe po tolika dnech absťáku velký nároky. Chci mít na těle víc modřin od tebe než z lesa, aspoň na těch místech, na kterých mě ty větve nepoškrábaly. Tady," pokračoval a naklonil hlavu na stranu, vystavuje Davidovi krk a rameno, z něhož se mu vlivem prudkého otočení svezla hebká látka.

„Necháš mě se před tím svlíknout? Nerad bych si zničil svoje oblíbený tričko. Doufám teda, že se o mě postaráš tak, že kdybych si ho nechal, zničené by bylo. Spolíhám na tebe, snad se nebojíš. Nemám nízký standardy," vykládal s jiskrami v očích a nepatrně se pod Davidem vrtěl, aby se mu vystavil co nejlépe – a taky, aby si vykasal tričko a odhalil co nejvíc holé kůže.

David se nerozpakoval a rychle mu přetáhl kus oblečení přes hlavu. Až v té chvíli si uvědomil, že to byl kus jeho šatníku, a hlavou mu prolétlo, že se s ním už asi neshledá. Pořád měl v paměti, jak ho v něm viděl poprvé tenkrát v nemocnici. Dnes už na to vzpomínal s úsměvem.

Nyní už ale leželo někde pod postelí a před ním se jako na stříbrném podnose vyjímalo drobné pevné tělo osvícené jen malou lampičkou. Uvědomil si, jak moc ho Syd vzrušuje. Kdyby byl barbar, nerozpakoval by se a vrazil by do něj svůj klacek hned – v této sekundě.

V mysli mu vyvstal obraz, jak by Syd vypadal, kdyby byl přivázaný k posteli, nemohoucí, neschopný se ani pohnout, a téměř nad tou fantazií zasténal. Jednou si ho tak připraví a bude si s ním hrát hodiny, bude se pod ním kroutit a prosit, aby už dostal to, co žádal. Dnes by ale tohle nevydržel, pořád měl na paměti, jak moc je jeho nadržený milenec unavený.

Naklonil se k jeho uchu a stiskl lalůček zuby, nikterak něžně, přidržel si jej a stiskl ještě víc. Syd tlumeně, téměř nehlasně zasténal a přesunul dlaně na Davidova záda. Ten se pod tím dotekem vymrštil jako kočka a opět obě ruce přemístil nad jeho hlavu.

„Necháš je tam do té doby, dokud ti neřeknu jinak, rozumíš?" zavrčel zhrublým hlasem. „Nebo tě svážu tak, že se ani nepohneš."

Už jen ta představa donutila černovláska na moment se napnout a stěží odolávat pokušení protočit oči novou vlnou slasti hřející jeho tělo. Nad tímhle ještě nepřemýšlel, už jen ten návrh jej ale vzrušoval.

Ale teď nechtěl. Teď se mu líbily příkazy, které seshora dostával, zatímco oči jeho milence potěšeně jiskřily.

Natáhl se za sebe ve snaze něčeho se chytit – čela postele, polštáře, bylo mu to jedno, chtěl se ale držet, co nejpevněji to šlo, a tím trochu zabránit potřebě něco dělat, nějak ze sebe dostat všechnu energii, vášeň a touhu, která se v něm hromadila. Nenašel nic speciálního, nezbývalo tedy, než sevřít mezi prsty prostěradlo a doufat, že ho neroztrhne. Ne že by na tom nějak extra záleželo.

David se mírně pousmál a sedl si vedle něj. Věděl, že na drobné tělo se nemůže položit celou svou vahou, a neustále se přidržovat nebylo komfortní. Rychle ze sebe svlékl oblečení. I Syda zbavil spodního prádla.

Uvelebil se do tureckého sedu a dlouhé minuty, alespoň mu to tak připadalo, jen lačně sjížděl očima to, co se mu tak oddalo. Od konečků vlasů, přes půvabnou tvářičku, ve které se odrážel chtíč a netrpělivost, dolů na hrudník, kde se vypínaly dvě růžové, tvrdé bradavky. Odolal chuti je rozdráždit natolik, že by jej Syd prosil, aby už přestal. Tohle si schová na později. Dnes ho nechtěl trápit kousanci a drobnými modřinkami, ačkoliv tušil, že mu opět spadne hodnocení.

Prohlubinka pupíku se spolu s pevným břichem zvedala a klesala, rychle a jednou za čas i trhaně, jak zběsile a přerývaně Syd dýchal. Víčka měl zavřená a třepotala se mu, bylo z něj cítit, jak netrpělivě vyčkává, co David udělá.

„Otevři oči a dívej se mi do tváře. Chci, abys viděl, jak já pozoruju tebe," prolomil ticho, a když měl Sydovu pozornost, pokračoval: „Co bys chtěl, abych udělal? Řekni mi tajné přání a já ti ho splním, pokud to bude v mých silách."

Vyhýbal se pohledu do jeho tváře, věděl, že jej pozoruje, protože v takovýchto chvílích byl Syd povolný a naprosto poslušný. Jen tohle pomyšlení dalo impulz jeho klacku ztvrdnout natolik, že se z něj začala řinout prvotní šťáva. Dál sledoval tělo před sebou, a když očima zabloudil k mužství, které bylo stejně tvrdé jako to jeho, pootevřel ústa a olízl si rty. Měl neskutečnou chuť ochutnat, olíznout a vsát hluboko do krku, ale jako trápil on sám sebe, stejně tak trpěl i Syd. Málem zasténal, když se na jeho žaludu zaleskla další kapka předzvěsti.

Sydovi se zatím už jen tím zvláštním druhem moci, který měl, málem zatmělo před očima. Přišlo mu, že ještě chvíli by musel čekat a celé jeho tělo by shořelo. Viděl Davidův žádostivý pohled, byl jako pod reflektory. Byl si jist, už jen ze spokojenosti vepsané v Davidových očích, že se mu sakra líbil.

Mohl si něco přát. Ten pocit byl naprosto dokonalý, jako by v poušti dostal kapku vody – nesměl nic, a zároveň mohl všechno. Perfektní. Co chtěl? V hlavě se mu udělalo prázdno, potřeboval uvolnění, ale říct si o něj nemínil. Chtěl si vybrat něco speciálního. O čem tajně snil? O ničem, donedávna nevěděl, že by se mu vůbec líbilo ležet pod někým a plně se mu oddávat. Možná tedy vyměnit si pozice. Na jinou stranu, bylo to v Davidových silách? A skutečně to on chtěl všechno zkazit? Vnímal, že by tím to kouzlo zabil, líbilo se mu právě to, jak na něj David shlížel a staral se o něj.

Davidův lačný pohled, který věnoval jeho tyčící se chloubě, mluvil sám za sebe, ano, to on by určitě ocenil. Ale to už znal, to za přání nestálo. Chtěl modřinky, viditelné, chtěl sex někde jinde než na posteli, prahl i po úplně obyčejném polibku. Musel se rozhodnout, než jeho čas vyprší.

„Chci…," zajiskřilo mu v očích, když to slovo vyslovoval. Samo o sobě to bylo tak vzrušující. Pootevřel rty, snad v tichém výdechu. Už jen na to myslet jej skoro přivádělo k okraji.

„Chtěl bych to, co jsi začal tu první noc na Mácháči. To s jazykem," řekl a celé tělo mu polila další vlna horka. Moc to tehdy nevnímal, ucukl Davidovi dřív, než se stačil vzpamatovat, vybavoval si ale tu bouři, co se v něm zmítala těsně před tím, než jí utekl.

David neodolal a tiše se uchechtl. Tuhle aktivitu nedělával moc rád, jeho partneři si to museli hodně zasloužit, ale když si jen představil Sydovy drobné půlky, které si rozevře a bude mít možnost znovu ochutnat zvrásnělý vstup, prostý jakéhokoliv ochlupení, srdce se mu rozbušilo.

Polkl přebytečné sliny, znovu si jazykem svlažil rty a políbil jej. Nejdřív jemně a hravě, ale později polibek nabral na dravosti. Když se nabažil jeho úst, zašeptal mu do ucha: „Máš to mít, Einsteine…" Posunul se na posteli, pokrčil mu nohy a vsoukal se mezi ně.

Drobnými polibky prolínanými něžnými kousnutími se pomalu přesunoval níž a níž, pečlivě se vyhýbaje všem citlivým místům. Jakmile se dostal k tříslům, zatlačil do nich palci a tím jej donutil ještě víc rozevřít stehna. Měl jeho penis přímo před ústy a viděl, jak se jemně rozvibroval. Jako by čekal, že se mu dostane péče. Leskl se výronem, který neustále opouštěl úzkou štěrbinu, a ač se mu David původně věnovat nechtěl, alespoň v tuto chvíli, nedokázal se ovládnout a naběhlý růžový žalud olízl. Dál se o něj přestal zajímat, sebral polštář a vsunul ho pod Sydova bedra. Nadzvedl mu nohy, dávaje pozor na všechny jeho bolístky. Drobná zadnice byla přímo před jeho obličejem, ale on neodolal a párkrát obě půlky něžně proplácl, než rozkryl štěrbinu, o kterou se měl postarat. Olízl ji a foukl. Viděl, jak se kroužek svalů stáhl a následně rozevřel, jako by vyzýval k dalším krokům. David jej nemínil trápit, zpracovával jazykem zvrásněný, hebký povrch vstupu, a když byl Syd naprosto uvolněný, zatlačil a vklouzl dovnitř tak hluboko, jak jen úzký otvor dovolil.

Černovláskovi se jako na povel vrátily všechny myšlenky, které měl tehdy v chatce. Bylo to zvláštní, vlhké, mokré, měkké, ale taky neuvěřitelně intimní, a to dělalo valnou většinu kouzla. Davidův jazyk byl úplně jiný než jeho naběhlý penis, poddajnější a zároveň vůbec ne, ohebnější a taky ne, sakra, bylo to tak intenzivní. Vnímal, jak se mu celé tělo toužilo zhroutit v nějaký naprosto nepřirozený tvar, což mohl filtrovat jen tisknutím prostěradla, zakláněním hlavy a kroucením prsty na nohou. Celá spodní část jeho těla od stehen dolů byla rázem jako z rosolu, a kdyby stál, svezl by se na kolena a na zem, obličejem napřed. Roztřásl se. Bylo to něco tak důvěrného a vzrušujícího, že se z části chtěl odtáhnout a chvíli to vydýchávat, a z části se vlastně nemohl nabažit. Bylo to jako lechtání, ale neskutečně slastné. Špatně vysvětlitelné, teplé, hřejivé, David jej přiváděl k šílenství.

Z úst mu unikalo pár neidentifikovatelných zvuků, tichých, ale naprosto jasně vypovídajících o spalujícím žáru a neskutečné bouři, která v něm proudila. Topit se v tom bylo to nejlepší, co kdy zažil, chtělo se mu křičet, ale nikdy nebyl nijak extra hlučný a tušil, že by si vykřičel hlasivky. Šeptal Davidovo jméno i nesrozumitelná slova, která snad ani slovy nebyla. Chtěl utéct. Chtěl blíž. Neudělal ani jedno, nedovedl by se pohnout a tím se o tu slast připravit. Sténal, cítil, jak jej prsty začínají bolet pevným sevřením bílé látky, které se zoufale potřeboval pustit a dát Davidovi ruce do vlasů, ale nemohl. Po čele mu tekl pot stejně, jako po erekci další kapka preejakulátu. Ještě chvíli…

Jako rajská hudba připadaly Davidovi všechny steny linoucí se z úst drobného černovláska a provokovaly jej k ještě intenzivnější péči. Cítil, jak byl jeho vlhký jazyk vítán, Syd byl uvolněný i přesto, že jeho tělo vypadalo, jako by se ocitlo v jedné velké křeči, které chtěl uniknout.

Přimkl dlaně ještě pevněji k půlkám, které držel odtaženy, a zaťal do nich nehty. Hrubě je tiskl a jazykem kmital stále rychleji nejen po drobném svalu, ale po celé délce přes hráz až pod varlata, která pevně přiléhala ke kořeni penisu. I ta olízl a jedno z nich vsál do úst, kde je objížděl jazykem. Cítil, jak se Sydovo mužství třese, a tušil, že už není daleko od extatického vyvrcholení. Tohle ale David ještě nechtěl, a proto přestal, znovu se posadil a jen na něj zíral. Byl to úžasný pohled – červené líce, čelo pokryté lesklým potem a přivřené oči plné touhy a žádosti o uvolnění. Drobná rudá ústa pootevřená a rychle dýchající, jako by měla pocit, že v místnosti brzy dojde vzduch a jejich majitel se tak udusí. Stejně zběsile dýchal i David, sám na okraji hranice, kdy byl schopen se ještě udržet a nevrhnout se na připravený vstup jako zvíře.

Syd zatím statečně bojoval o dech, přes husté řasy pozoruje toužebný pohled svého milence. Sledoval jej, jako by byl to nejzajímavější, co kdy viděl. Tak pečlivě, to to vystihovalo nejlíp. Ničí obdiv ho nikdy tolik nevzrušoval. Rozhodně se nestyděl, to on neměl v povaze, pod intenzivníma očima svého trapitele ale jako by nahý zdaleka nevystihovalo, jak si připadal. Byl nahý. Ale s ním si přišel daleko odhalenější, než jenom když neměl oblečení. Se všemi svými jizvami a modřinami. Naprosto dokonalý. V tu chvíli měl chuť se před ním promenádovat, kroutit se. Tancovat už by možná až moc útočilo na stránku jeho samého, které by to přišlo potupné. Ten nápad, dokud se ho nechystal uskutečnit, byl ale vzrušující. Pro ten spalující pohled, pod nímž si přišel perfektní.

„Vezmi si mě už, ještě na chatě jsi mi slíbil…" Na chvíli se odmlčel, aby se trhaně nadechl. „Slíbil, že mě ošukáš tak, že si tejden nesednu, a kašleš na mě," řekl, aby Davida trochu vydráždil, popohnal. Sám už to nemohl vydržet. „Zapomněls, jak na to? No tak, Davide, chci se tě dotknout," dostal ze sebe. V hlase mu zněla touha překrývající běžnou vážnost, byl na samotném okraji.

David si ani neuvědomil, že Syd opravdu splnil jeho přání a celou dobu byly jeho ruce tam, kde je zanechal. Obdivuhodné, a přitom naprosto spalující. Tohle se ještě žádnému z jeho milenců nepodařilo. Bylo to… neskutečné. Neřekl ale ani slovo. Mezitímco si jednou rukou připravoval lubrikantem svůj klacek na vpád, tou druhou dráždil jeho bradavky. S přemýšlivou vráskou na čele pozoroval jeho tělo.

Když byl připraven, vzal jeho dlaně do svých a chvíli si je s nakloněnou hlavou prohlížel. Poté přikývl.

„Můžeš…"

Sydovy ruce okamžitě zabloudily na jeho zadek a přitáhly si jej ke svému klínu. Když se jejich mužství otřela, oba zasténali.

David už nemohl čekat a bez otálení a zbytečných něžností vsunul svůj klacek do horkých útrob. Okamžitě se mu na těle vyrazil pot a projel jím záchvěv neskutečného chtíče. Přesto se zasekl v pohybu a se zavřenýma očima prudce oddechoval.

Stejně na tom byl v ty chvíle i černovlásek – kyslík se opět vytratil do neznáma, jemu to ale vlastně ani nevadilo. Rukama bloudil po ramenou a pevných zádech, hlavu zakloněnou, aby na Davida alespoň nějak viděl, a užíval si každý jeho pohyb, každou špetku slasti, kterou z rychlých, hrubých, ale naprosto perfektních pohybů získával. Vnímal, jak se jejich těla navzájem spalují a zároveň doplňují, přivíral oči, až dokud je neměl úplně zavřené a jen tiše nevolal cosi, čemu nešlo moc rozumět. Pod rukama zatím cítil horkou kůži a všude ve vzduchu se nesla vůně sexu a syrové vášně. Balancoval nad propastí. A sakra si to užíval, až do dlouhého, explozi se podobajícího orgasmu, který jej obral o dech a všechno soudné uvažování, vystřelil do nebe a zároveň konečně vrátil na zem.

Bylo to perfektní. A on seděl na Davidově klíně, jeho penis stále ještě v sobě, a rty konečně vyhledal ty Davidovy, k nimž se po celou dobu sexu skoro nedostal. Prsty mu zapletl do vlasů, po kterých se jal jej hladit, zatímco druhou rukou mu ty prameny odhrnul z čela a přejel po jeho tváři. Vydýchával se, a i jeho polibky se s postupným uklidňováním bušícího srdce stávaly jemnějšími, mazlivějšími a jaksi láskyplnějšími. To by nechtěl slyšet.

Přesedl si, aby ze sebe Davida dostal, a klekl si na kolena ve snaze dostat se rty na jeho čelo a na jizvu, s níž se pak chvíli mazlil měkkými rudými polštářky. Nezáleželo mu na tom, že byl David zpocený. Byla to jistá forma jeho vyjádření emocí, možná poděkování, ale to by asi bylo nadnesené, to on by neudělal. Přízně, náklonnosti, emocí. Ani to by neřekl. Bylo to něco, co si nikdy nemohl objasnit, protože by to zkrátka nepřijal. Ale pokrývalo to všechna něžná slova, která Davidovi nezvládl říct.

A taky to, jak sakra moc se mu jeho péče líbila.

„Řeknu ti, vzhledem k tomu celibátu posledních dnů máš štěstí, tohle nebylo úplně zlý. Je teda pravda, že jsem nedostal žádnou viditelnou značku na krk, jak jsem chtěl… Takže hodnocení asi zůstane. Ale pořád dobrý, ty už seš s těma dvěma hvězdama spokojenej. Leda že bys mě teď donesl do koupelny a pomohl mi se umejt, aniž bych si otevřel všechny ty rány, to bych tě pak možná vzal na milost, ale moc naděje bych do toho nevkládal,“ zauvažoval tiše kamsi do jeho vlasů, stále jej v nich ale hladil a očima se přemístil na úroveň druhých světlounce modrých. Vlastní měl v tu chvíli upřímné a bylo na nich poznat, že to, co říká, nemyslí tak úplně vážně. Prstem začal kroužit po jeho tváři.

„Zasloužil bych si trochu péče, nemyslíš? Po tom, co jsem se tě i přes svoje zranění a pochroumanou tělesnou schránku rozhodl uspokojit, jen aby se ti o něco líp spalo. Nic lepšího než já už tě v životě nepotká, měl by sis mě opečovávat,“ provokoval hravě a pokusil se usmát svým vlastním úsměvem, což tvář, opět, neocenila.

David se jen jemně usmíval. Byl ukojený a spokojený, nehodlal se se Sydem handrkovat a slovíčkařit. Syd byl zkrátka Syd a vyšší hodnocení David, ke své smůle, nejspíš nikdy nedostane. Nikterak ho to ale netrápilo. Věděl, že dostal svého černovláska přesně tam, kde chtěl skončit, a nepochyboval o svém umu. Do výšin, kterých mu David umožňoval dosáhnut, se nikdy s žádným milencem či milenkou nedostal. Viděl to na jeho tváři a byl si tím jistý, protože kdyby to nebyla pravda, nedržel by se ho jako klíště.

Pokrčil rameny a popadl ho do náručí. Ten večer už podruhé navštívili koupelnu, tentokrát s tím rozdílem, že voda už byla vlažná. Žádné další něžnosti si nemohli dovolit, vzhledem ke kapacitě bojleru.

Syd už sotva stál na nohou. Když si jej opět v náručí David přinesl do postele a znovu mu čistil rány, skoro už spal. I David byl vyčerpaný, bylo už po půlnoci, vítr už dávno utichl a zpoza mraků dokonce na chvíli vykoukl měsíc.

Horká těla se k sobě přivinula, nenechávajíce se dál obírat o odpočinek…

***

Ráno bylo pro Syda příjemným zážitkem. To bylo veskrze fascinující, jeho tělo bylo dost zmetek a pokaždé, když celý zmoknul a promrzl, se další den skoro nevyhrabal z postele, jak špatně mu bylo. Ale když se probudil toho dne, bylo mu skvěle. A zašukal si. Povrchové ranky se pomalu hojily a nijak zvlášť ho nebolely, krom tváře, na které, jak se ukázalo, celou noc spal. Nyní s ním opět odmítala spolupracovat v jeho běžných úsměvech, což ho iritovalo, stejně s tím ale nešlo nic dělat. Byl čas na budíček.

Davidova tvář dlela jen pár centimetrů od té jeho, a jak se zdálo, muž ještě tvrdě spal. Ústa měl pootevřená, zvoucí k políbení, a líce narůžovělé. Vypadal nevinně, neskutečně mladě. A sakra dobře. Na jedné z jeho paží byla znát sotva viditelná modřinka, nepochybně z včerejšího prodírání se lesem ve snaze najít černovláska, kterého nyní ochranářsky objímal. Působil tak jinak než běžně.

Co naplat, byl čas ho probrat. První se mu však černovlásek vyvlékl, tak, aby ho neprobudil, a sešel dolů do kuchyňky, kde začal vařit kafe. Nebylo to tak, že by se Davidovi chtěl odvděčit za jeho včerejší péči, ač, ano, bylo to od blonďáka hezké. Staral se o něj od doby, co jej našel, a ten sex za to opravdu stál. Ne přímo za čekání, rozhodně by radši šukal každý den před snídaní, obědem i večeří než jednou za týden s tím, že to snad bude fajn, nicméně pěkné to bylo. Co pěkné, nohy s ním spolupracovaly tak napůl, a rozhodně ne proto, že si včera odřel kolena.

Necítil vděk, byť ano, včerejší večer byl krásný. Spíš měl chuť Davida pro jednou překvapit. Přece jen, už začínal být zvyklý na všechno možné, co mu říkal, a stejně to nikdy nevedlo k rannímu sexu nebo aspoň pořádnému líbání. Pamatoval si, jak mu v chatě spílal, jestli by jej někdy nemohl vzbudit po uvaření kafe s tichým pozdravem na rtech. Mohl by zkusit jakýsi svůj kompromis.

Snídani nechal v kuchyni, hrnek s kávou chytil do ruky – to se mu moc nezamlouvalo, smrděla mu – a vrátil se nahoru, kde tmavou tekutinu položil na stolek dost daleko, aby jej David nepřevrhl, ale dost blízko, aby se její aroma brzy dostalo k jeho spícímu milenci. Stěží odolal chuti cvrnknout jej do čela. Mohl si všimnout, jak se David usmál. Fascinující pohled, docílit něčeho takového se mu snad nikdy nepovedlo. Bože, David byl hrozný pitomec, tolik možností přiučit se něčemu užitečnému, tedy matice, a on se ráno prvně usměje kvůli kafi? Evidentně si absolutně nezasloužil Sydovu pozornost. Co naplat, opustit ho nechtěl, na sex byl celkem užitečný.

„Vstávej," zamumlal a pohladil jej po tváři. „Udělal jsem ti kafe a snídani," pokračoval. Chvíli s hrníčkem mával ve vzduchu, což tu vůni ještě zesílilo. Zase ho položil. Konečně se jejich oči střetly. Rozespalý, zmatený David vypadal úžasně.

Zkouška skončila, čas na pořádný budíček. Jak se zdálo, tohle Davida zdaleka neprobíralo tak efektivně, jako stará dobrá klasika. Vyzul si boty a položil se na rozespalé tělo, rukama se zapíraje kolem jeho hlavy. Zastavil těsně před jeho rty, očekávaje obligátní povzdech, jako by David minimálně šest týdnů nespal, provázený čímsi na způsob „Syde! Proč nemůžu mít jedno jediné ráno klid…"

Sám se zazubil – tedy, pokusil se o to, tvář zaprotestovala. Rty se jemně otřel o druhé, jen na zkoušku, skoro neznatelně. Rozhodně se to nedalo počítat za splněnou ranní pusu, spíš jakýsi její náznak.

„No tak, vstávej, nachystal jsem ti probuzení, za jaký bych si zasloužil minimálně snubák, nejen rande. Řeknu ti, mě by ses měl držet, takový ráno by pro tebe nikdo neudělal, nehledě na to, že jsem, skromně řečeno, ten nejlepší milenec, jakýhos kdy měl. Nikdo už tě nikdy nepřivede do stejnýho sedmýho nebe jako já. Nicméně sladké buzení končí, svých pět minut samoty sis užil. Dostanu za ně něco? Zasloužil bych si alespoň pořádného cucáka, když už se o tebe tak starám," vysypal ze sebe.

David se líně protáhl, na rtech spokojený úsměv. Tohle bylo lepší. Mnohem lepší než všechna ta rána, které tomuto předcházela.

„Téměř dokonalé, vůně kávy a polibek na dobré ráno… Plné hodnocení ti shazuje akorát množství obsáhlých souvětí, a místo věty rozkazovací – Vstávej!, bych příště uvítal prostou oznamovací, ač mazlivě pronesenou – Dobré ráno, Davide. Tudíž musím strhnout půl hvězdy, ale oproti jiným probuzením, kdys dostával pouze palec dolů, je to velký pokrok," mumlal a stále se protahoval. Jednou za čas i pootevřel oči a zamrkal, aby je připravil na nápor světla. Slunce po noční bouřce svítilo, jako by se za svou podvečerní prohru s těžkými mraky stydělo, a ranní paprsky dopadaly přímo na jejich postel.

Posadil se i se Sydem, který mu zůstal na klíně s nohama obemknutýma okolo Davidova pasu. Měl jeho tvář přímo před sebou, a tak se nerozpakoval a přitiskl jej ještě víc k sobě. Políbil ho líně a laškovně, pohrával si s jeho spodním rtem, který jemně okousával, až nakonec změnil vlivem drobného nátlaku Sydových úst polibek na dravější. Po chvíli už se zvířecím pudem obíral sebe i svého milence o dech.

Když se od něj odtrhl a uviděl jeho zrůžovělé tváře, pousmál se a neodolal jej pohladit po horkých lících.

„Já vím, o co jde, ty Satyre! Včera ti to nestačilo?" pozvedl obočí, když ucítil jeho pomalu probudivší se penis, který ho dloubal do břicha. Jemně jej ze sebe setřásl a konečně se napil kávy, která už provoněla celý malý pokojík. „Mám dneska hodně práce, jestli chci všechno stihnout, musím sebou hodit. Také bychom měli opakovat a číst…"

Černovlásek se po posteli rozvalil, přeměřuje si Davida s pokusem o úsměv, který tvář neumožňovala. Sám měl na sobě Davidovo tričko, které si vzal, když šel dělat snídani, jeho milenec byl ale nahý celou dobu a všechny jeho svaly se za denního světla vyjímaly ještě lépe než při svitu lampičky. Podložil si hlavu paží, aby si ho mohl prohlížet ještě lépe. Byl si jistý, že o něm David moc dobře ví.

„Zase nic nedostanu? Myslím, že s tebou neskutečně trpím, ani si nepamatuju, kdy jsem v sobě naposledy něco měl. To už budou pomalu měsíce, aspoň pocitově. Dneska ses prvně, co tě znám, probudil v přijatelný náladě, stojí to tolik práce a výsledek stejnej jako kdykoli jindy, takže na mazlivé dobré ráno, Davide zapomeň, neosvědčilo se to," říkal, spíš hravě, než že by do něj chtěl rýpat. V očích mu jiskřilo.

„Ani rychlovku? Naposledy jsem si zašukal hrozně dávno, ani si nepamatuju, jak ti to šlo. Možná bych ti u toho mohl předčítat, jestli se bojíš, že bys plně nezaměstnal moji pozornost. Jsem neskutečnej chudák, kterej by se rozdal pro tvoje dobro, a zase za to nebude žádná odměna. Jak kruté," mlel si pro sebe, nespouštěje zrak z pevného těla. „Ale sluší ti to," podotkl, což následoval další lačný pohled od vlasů po špičky.

„Sydoulíne, neprovokuj! Nasolím ti ten slíbený diktát, to rychle zchladneš," odvětil s přivřenýma očima David a natáhl na sebe tričko. „Pokud máš tak mizernou paměť, znač si v kalendáři, kdy jsem tě ojel. Tolik, kolik máš sexu v poslední době, jsi neměl celé roky, jestli kdy vůbec. S nějakými modřinami na viditelných místech vůbec nepočítej. Nechci, abys příští pondělí vypadal, jako by tě znásilnil parní válec, to za prvé, a pak, už tak vypadáš, jako bys havaroval na trojkolce, nemusíme tomu ještě přidávat. Teď se obleč, nebo si dělej, co chceš, ale já jdu dolů, budu malovat," mudroval a přitom se pokoušel ze starých novin stvořit něco, co se nápadně podobalo jednoduchému origami, nicméně kýženého výsledku se mu nedostávalo. „Nevíš, jak se skládá ta čepice, co měl večerníček? Nerad bych si upatlal vlasy."

Černovlásek se hodnotícíma očima zadíval na papír pomačkaný všemi nezdařenými pokusy a převzal si jej.

„Nechtěl bys radši parník? Ten se dělá líp. Nebo nebe-peklo-ráj, to bych ti složil bez problému. I bych ti tam vypsal úkoly. Jednička sex, dvojka sex, trojka sex a tak dále a tak dále až do osmičky a jsem zvědavej, co by sis vybral," zašklebil se, načež tvář zaprotestovala. Pokusil se udělat ten úšklebek na druhou stranu. Bylo to značně nekomfortní. Prsty však navzdory svým slovům poměrně zručně skládal, oč jej David požádal, a když měl hotovo, posadil mu svůj výtvor na hlavu a urovnal mu pod ním vlasy. Pak se postavil trochu dál a chvíli si jej měřil pohledem. Neodolal a konečně se rozesmál. Nemohl jinak, udržet ledový pohled se zdálo až příliš náročné.

„Počkej," zastavil jej v pohybu, jelikož to vypadalo, že se David zvedne a půjde se na sebe podívat do zrcadla. Popadl zbytek novin, vrazil mu je pod paži a znovu si jej změřil. „Nechtěl bys takhle do školy? S písemkama teda, místo těch novin. Ty jsi fakt jako večerníček, představ si, jak takhle chodíš, rozdáváš… Ještě na tom jednokole bys u toho moh' jezdit, aspoň nějaká sranda, a nemusel by ses ráno patlat s vlasama," nadhodil, stále ještě se smíchem. „I auto na to máš vhodný, hezky si takhle přijedeš, projdeš se po schodech do patra k nám do třídy, vezmeš si to jednokolo nebo houpacího koně, věř, že i to bychom s Johanou sehnali. Budeš úžasnej," zubil se, navzdory zraněním na obličeji. V tu chvíli už měl spěšně poskládanou i druhou čepičku, kterou si sám nasadil, aby Davidovi mohl pomáhat.

Ten se na něj podíval jako na nesvéprávného a pak se sám rozesmál nad tou představou.

„Jistě, to rozhodně udělám, ale až ve chvíli, kdy ti bude týden před pololetím vycházet z češtiny průměr do jedna celá čtyři," zaťukal si na čelo a scházel dolů z půdy, aby si připravil barvy. Místnosti byly většinou poloprázdné a vyklizené, ale přece jen přes těch pár kusů nábytku přehodil stará prostěradla a igelity. Chvíli pozoroval žebřík opřený v koutě, ale usoudil, že ho snad ani nebude potřebovat, stropy byly směšně nízko.

Když viděl černovláska, který postává vedle něj a stejně upřeně pozoruje stěny a strop, oslovil jej.

„Nechceš mě tady zase kibicovat, že ne? Jen pěkně odkráčej nahoru nebo ven, doporučoval bych ti zopakovat vyjmenovaná slova nebo bys mohl začít psát ten rozbor. Já to myslím vážně, Syde, že ho po tobě budu chtít. Musíš si to aspoň vyzkoušet a pak ti k němu řeknu, co jsi udělal špatně, co chybí a co je případně zbytečné. Já netuším, jestli něco podobného po tobě nebudou chtít…"

Jistě, rozbor. Syd se na něj moc dobře pamatoval, byť by mu rozhodně nevadilo, kdyby David zapomněl. Nyní se tím ale nechtěl zabývat, pouze si poupravil čepeček a vybral si jeden z velkých malířských štětců, které si David nachystal.

„Jistěže tě nechci kibicovat, nemám to v povaze. Chtěl jsem bejt kosmonaut a profesionální horolezec a vědec, kdybych chtěl poučovat, zkusil bych bejt učitel. Ale myslím, že by to se mnou seklo, to zase uznávám, že s nervama na tom od osmi do dvou za pracovních dnů nejsi zle – ber to jako pochvalu – protože já bych většinu svých spolužáků zabil. Nebo aspoň vykastroval, řek' jim, že jsou idioti a nechal je napospas osudu. Nebo fotbalu, v polovině případů," protočil očima.

„Nevím, jak na tom jsou v češtině, tam jsem měl většinou dobrej den, když jsem zvládl poslouchat tebe, ale v matice, fyzice a chemii maj duto. Nicméně, jsem tu s tebou, abych ti pomáhal, to je přece účel mýho pobytu tady na Moravě, pokud se nepletu. Přece bych nejel jenom z touhy si zašukat, když jsem dopředu věděl, že nebudeš mít žádnej čas, celej den budeš pracovat, celou noc výt se šakalama…," pronesl se špetkou ironie sobě vlastní, hned vzápětí to ale přešel, jak už míval ve zvyku. Nepatrně se usmíval.

„Budeš to tu chtít na všech sedm barev duhy, nebo vynecháme oranžovou? Tu já nikdy nemusel, nejsem si moc jistej proč. Ber to jako radu do budoucna, až mě budeš zvát na to slíbené rande, neber si oranžovou košili. Lososovou můžeš, narůžovělý odstíny mám rád, i červenooranžovou, ale přímo oranžovou ne. Líbí se mi ta světle modrá, co občas nosíš, ta ti sluší. A ta vínová taky nevypadá špatně."

David se musel usmívat a jen kroutil hlavou. Syd se opravdu příjemně vyspal, když je dneska tak rozkošně normální. Tedy s jeho povahou nevěřil, že se někdy dočká byť i jen drobného uznání.

„Jsem rád, že jsi konečně pochopil, proč jsem v hodinách trochu protivný a hodně nekompromisní. Uznej, že kdybych nebyl, mám ze třídy kůlničku na dříví. Není to jen o znalostech, ale taky o tom, že většina z nich má tendence si z profesorů dělat dobrý den a neustále zkouší jejich hranice. Ty to neděláš, ty mé hodiny tiše bojkotuješ, což je mnohem záludnější," zamyslel se a pomalu míchal barvu v kyblíku. „Mimochodem, ty jsi někde zakopl o jinou barvu než bílou, že si děláš starosti, jaké barvy použiju? A poslední tvůj příspěvek monologu – nemám oranžovou košili, rozhodně se nemíním oblékat jako mandarinka. Ostatní tvé připomínky ukládám do paměti."

Usoudil, že barva je už dokonale rozmíchaná, v dobré konzistenci, a vyzkoušel pár tahů těsně pod stropem.

„Ty chceš se mnou vážně malovat? Nechci tě podceňovat, ale byl bych asi raději, kdybys odpočíval. Včera jsi měl poněkud krušný den, a to ani nechci vědět, jak probíhal do té doby, než ses definitivně zhroutil. Netvrď mi, žes neměl záchvat, viděl jsem ti to na očích. A já idiot jsem tě ještě ošukal," brblal si potichu jen sám pro sebe.

Černovlásek jej chvilku pozoroval rentgenovým pohledem, snaže se zjistit, co přesně si David myslel. Za dobu jejich soužití už ale stihl zjistit, že jeho společník zase tak složitý nebyl. Povětšinou to, co říkal, myslel přesně tak, jak to říkal. To bylo krapet stupidní a krapet nedomyšlené, ale budiž, měl velké štěstí, že měl Syda, který tuto nedomyšlenou stupiditu vyvažoval. Kdyby se měli někde vyjadřovat, patrně by to zůstalo na černovláskovi.

„Nepamatuju se, že bych to kdy popíral," odvětil nevzrušeně a namočil do barvy i svůj štětec, jímž vyzkoušel jeden dlouhý tah od úrovně svých očí zhruba po zem, u čehož se musel ohnout a na chvíli tak Davidovi vystavit svůj zadek. Automaticky se sám pro sebe usmál, což tvář opět bojkotovala. Tohle by ještě mohlo být zajímavé. Pak se na Davida ovšem znovu otočil.

„Nemusíš to řešit. Když jsem byl posledně v nemocnici, jako sám za sebe, řekli mi, že se to prostě bude stávat. Jako ty záchvaty. Což jsem teda věděl taky, nicméně od doktorů by tě to mohlo uklidnit trochu víc. Nic mi nehrozí, leda že bych spadl z vejšky nebo na nějaký šutráky, ale to by se mohlo stát každýmu. Vždycky jsem se probral. Tohle teď, ani na Mácháči, není poprvý, už jsem zkolaboval doma, venku mezi lidma i ve škole. Nemyslím si, že by mi to ubližovalo, spíš naopak. Je to trochu jako kdyby se tvoje krev nějakým způsobem postupně otravovala a tělo nebylo schopný ji likvidovat postupně – jednou za čas začalo samovolně krvácet, zbavilo se nahromaděnýho čtvrt litru jedu a zase samo přestalo. Nepotřebuju, abys kolem mě chodil po špičkách, je to v pořádku. Myslím, že kdyby tohle moje tělo nedělalo, asi bych zešílel," podotknul tak, aby nebylo pochyb, že to myslel smrtelně vážně.

„Sakra, Syde, nevykládej mi pohádky. Možná ve třídě nebo na ulici se nic neděje, tam ti mohou pomoct, kdyby ses zranil, ale včera? Mohl jsi tam umřít. Nikdo tam nebyl, jen spousta bahna, ostrých kamenů a srázů. Kdybys mi nezavolal, taky bys tam někde zraněný mohl ležet až do rána, možná déle, než by tě někdo našel. Tohle nebyla žádná sranda," rozčiloval se David. Neuvěřitelně ho vytáčel klid, se kterým se na včerejší epizodu Syd díval. Jemu nejspíš ještě nedošlo, co všechno se mohlo stát. Byl nezodpovědný a jeho schopnost dříve jednat a pak až přemýšlet ho udivovala. Tohoto si u něj nikdy dřív nevšiml. Měl dojem, že vše, co udělal a řekl, měl vždycky naprosto přesně promyšlené. Jen v případě, že se něco týkalo Davida, jednal naprosto impulzivně.

Zadíval se do jeho tváře a měl dojem, jako by mluvil do dubu. Reakce žádná, jen pokus o úšklebek, který mu však znemožňovaly bolestivé rány, které včera utržil.

Povzdychl si, odložil štětec a bez výčitek, že ještě nic neudělal, se chystal vyjít z chaloupky na terasu, kde měl ještě nedopitou kávu.

Novinová čepka mu však zakryla výhled a on – opět – zapomněl, jak je zárubeň dveří nízká. Tupá bolest ho na chvíli ochromila, a už známé černo před očima ho učinilo dezorientovaným. Se zaklením, které z jeho úst vycházelo velmi zřídka, ustoupil dva kroky zpět a intuitivně hledal židli, na niž by se na chvíli posadil.

Syd zatím pozvedl obočí, na moment se opravdu usilovně snaže potlačit smích, který v něm bublal. Nedokázal to, ta scéna byla neskutečně groteskní, už proto, kolikrát ji jeho milenec zopakoval. Působil pak vždycky tak překvapeně, jako když se dítě kousne do vlastní ruky a na chvíli nedovede zpracovat, jak je možné, že ho to bolí. Oči se mu rozzářily a on se rozesmál tak, až jej rána nepříjemně zaštípala. Tohle by neměl, nešlo si to ale odpustit. „Nezačínáš to už dělat schválně? Jestli se potřebuješ jednou za čas praštit do hlavy, abys z toho pocitu nevypadl, můžu tě po ní přetáhnout já, to nám nemusíš ničit dveře," podotkl mezi smíchem. Do tváře Davidovi neviděl, byl k němu zády. „Ještě aby se z tebe vyklubal masochista… Jako, ošukat bych tě zvládl, ale tohle bych ti prováděl nerad, takže je možná dobře, že si své choutky uspokojuješ mlácením hlavou o zeď," dodal pobaveně.

David zatím vydýchával nepříjemné dunění, které v hlavě cítil. Všechny židle byly vystěhované z místnosti pryč, stál tedy pro jistotu opřený o zeď, kdyby ho náhodou tělo zradilo a on ztratil vědomí. Tohle byla snad největší pecka, kterou tady na chaloupce utržil. O tom nespočtu menších ani nemluvil. Kolikrát o nich ani Syd nevěděl. Spílal sám sobě, jaký je to idiot, že si nedokáže zapamatovat a uvědomit takovou maličkost, jako jsou nízká futra téhle jejich chaloupky. To, že neprojde vzpřímený dveřmi, věděl už v těch patnácti, co tu byl naposledy.

Podíval se ublíženě na Syda, který si z něj opět dělal legraci. Pro jednou si ty blbé kecy mohl odpustit. Nebylo mu zrovna nejlíp a jeho společník musel dobře vědět, že to příjemné není. Ten se však jen záludně dál uchechtával a oháněl se štětkou.

Zavřel oči a sesunul se podél zdi na zem, až to zadunělo.