Propadák – 24. kapitola

Oba se dívali na bílý mercedes, dokud jim nezmizel v dáli.

„A co my? Půjdeme si najít místečko, kde strávíme noc? Nebo bychom mohli jít i domů, není to tak daleko… Zase na druhou stranu, když už jsme se celou dobu tahali se spacáky, byla by škoda tu nepřespat. Mravenci za krkem, šutrák pod zády a ranní rosa… Co víc si přát?" ušklíbl se David a přitáhl si Syda do náručí. Bylo mu skvěle.

Slunce zrovna zapadalo za masiv skal a přinášelo barevnou podívanou, která v něm opět vzbuzovala vzpomínky, ty krásné, když takhle stávali s dědečkem a Věříkem a chystali se domů za babičkou. Ta jim nikdy spát ve skalách nedovolila, zato pro mě měla nachystanou plnou mísu domácích borůvkových knedlíků, které po jejich příchodu zmizely, než se babi stihla otočit.

Dneska by si mohl splnit svůj dětský sen. Nemluvili, jen se ruku v ruce rozešli zpátky do skalního města. David vnímal tu tichou atmosféru a do pohodové procházky jim dělalo koncert kvákání žab a cvrkání cvrčků. Kdesi nad hlavami zaslechli volání káněte.

Zastavili se u borůvčí i u keřů ostružiní, na které natrefili o kousek dál. Protože měl David ještě trochu hlad, nacpal se plodů lesa, pak spokojeně oddechl a neomylně zamířil ke studánce, kde se opláchli a doplnili do flašek vodu.

Pár kroků od ní pak usoudili, že našli místo, které hledali. Skalní stěna je chránila před větrem, a přesto byli na travnaté louce. Našli na ní rovné místo, David si rozložil spacák, položil se na něj a zahleděl se na tmavnoucí nebe. Nebyl na něm ani mráček a noc slibovala krásnou podívanou na vesmír plný zářících hvězd. Aspoň do té doby, než vyjde měsíc.

Syd ležel vedle něj, hlavu opřenou o paži a sdílel s Davidem ticho.

„Žít tady, dokázal bych tě milovat," řekl najednou David a políbil jej do vlasů.

Černovlásek těm slovům nepřikládal žádnou váhu. Věděl o sobě, že je naprosto neodolatelný. A vlastně nepotřeboval, aby ho David miloval, však s ním byl jen kvůli sexu. Ani to ne, nechtěl, aby ho miloval! Byl s ním, protože věděl, že od něj blonďák tyhle naprosto zbytečné city nikdy vyžadovat nebude, kdyby se do něj zamiloval, všechno by to pohřbil. To znělo smysluplně.

Jenže po tomhle tvrzení jako by se v něm sevřely všechny orgány. Nedokázal své pocity vnímat tak, jak byly, fakticky o nich nevěděl. Jen se kolem něj ovinuly jako škrabající šála z jakési divné, nedostatečně zpracované vlny. Pálilo to. Tlačilo. A bylo mu úzko.

„Víš, co je to výroková logika?" zeptal se, v hlase svůj naprosto běžný klid. Šlo o jednu z částí matematiky, které by se Davidovi mohly zamlouvat, ten předmět totiž rozhodně nebyl jenom o číslech. Měl způsob, jakým chápal jazyk jako takový. Syd to nikdy neocenil tolik jako početní operace, pravda.

„Oznamovací věta, o jejíž pravdivosti lze diskutovat, je výrok. Pro začátek. Ten má jednoduchou vlastnost – buď je pravdivý, nebo nepravdivý. Venku prší. To je buď pravda, nebo není. Jenže pak existují takzvané složené výroky. Pojedu domů, když bude pršet. Vezmi si zelenou nebo modrou bundu. Přijde babička a děda. Nebudu to rozvádět, stejně to plně nepochopíš. Takže složený výroky – u těch se zkoumá, za jakých podmínek budou pravdivý a za jakých ne.

Tvá věta „Žít tady, dokázal bych tě milovat" je implikace, kde žít tady je předpoklad a dokázal bych tě milovat je závěr. Funguje na principu, pokud je splněný předpoklad, platí závěr. To znamená, za předpokladu, že bychom tu žili, bys mě musel milovat, aby bylo tvé tvrzení pravdivé. Ovšem, pokud bychom tu nežili – což se, dovoluji si připomenout, děje – dostáváme se do nedefinované situace. A co není definované, tam nejsou určená pravidla. Co to v praxi znamená – pokud nenaplníš předpoklad, závěr být naplněn může a nemusí. Kdybychom tu žili, musíš mě milovat, ale když tu nežijeme, můžeš mě milovat tak jak tak a tvoje tvrzení bude pravda. Takže bych ti rád řekl, že tvůj pokus o schování tvého vyznání nevyšel, nicméně nemusíš se stydět, já to beztak vím už nějakou dobu. Mě nejde nemilovat. Říkal jsem ti, že beze mě nemůžeš žít, to já ti nemám za zlý, ačkoli lidská existence dost vyčerpává, já nejsem rodinnej nebo vztahovej typ. Obecně nejsem typ na jakýkoli mezilidský interakce. Ale pusu mi dát můžeš, klidně i na pusu, když už večer přijdu o svůj sex, co myslíš?" nadhodil, zvedaje k Davidovi hlavu. Na rtech mu pohrával jeho naprosto typický úšklebek.

Pravda byla, že mu David dost nešetrně rýpl do vlastních citů. Syd se uměl bránit a v případě rány do něčeho tak čistého a pro něj bezbranného byl zpětný úder přinejmenším propracovaný. Ovšem, to on nevěděl. Naštěstí.

David se na něj chvíli jen vážně díval. Chtěl mu nahlédnout do duše, kromě přezíravého úsměšku však nic neviděl. Zvedl se na loktech, lehce jej políbil a pak si zase lehl, dívaje se na už téměř temnou oblohu.

„Dobré vědět…," povzdychl si. Nemělo význam pronášet takové soudy o milování, jejich vztah neměl cenu, věděl to Syd a věděl to i David. Pro příště by se měl takové interakci vyhnout. Příští týden budou zpět v civilizaci a tam bude všechno jinak. Ale ten příjemný pocit, který cítil tady, kde byli sami, nikým neohrožováni, byl skvělý a on si jej chtěl užít.

Hvězdy nestihly ani ozdobit tmavnoucí nebe, když slabá záře na východu prozradila, že měsíc v úplňku už brzy osvítí louku, na které leželi, i všechno v okolí svým studeným svitem.

David se zvedl, podal ruku Sydovi a vedl jej kousek výš na skálu, aby jim ve výhledu do krajiny nepřekážely vrcholky stromů. Opřel se chladný kámen, posadil si Syda mezi nohy a přitiskl si jeho záda o svou hruď.

V náruči se mu černovlásek krapítek uvelebil. Chytil obě Davidovy dlaně do svých a ovinul je kolem svého štíhlého těla, aby jej muž celého zabalil. Ze všech stran tak cítil teplo, opíral se o pevné svaly a vdechoval Davidovu přirozenou vůni. I jeho parfém, který se za celý den stihl dost vytratit a jeho osobitou vůni tedy tak akorát jemně doplňoval. Aniž by si to uvědomil, prsty začal jemně přejíždět po předloktí, které si David roztrhl na skále, a i přes ránu samotnou. Opatrně. Bylo na tom cosi intimního a důvěrného, byť šlo o zdánlivě úplně hloupé gesto. Kde byla rána, tam bylo trápení, protože v těch místech se někdo nebo něco oné kůže dotklo a navždy ji to změnilo. Dovolit někomu znovu přejet po něčem tak křehkém a utrápeném v sobě neslo cosi magického. Možná to nestranný pozorovatel nemohl spatřit. Možná to viděl jen Syd, podvědomě. Možná ani on.

Ale ten moment důvěrný byl. Davidova náruč slibovala bezpečí a Sydova přítomnost zase cosi stálého, věčného, milujícího. David byl ten, kdo by za ně bojoval, kdyby přišlo nebezpečí. Syd pak ten, kdo byl schopen postarat se o všechny jeho rány. Počkat na něj. Znovu si jej vtisknout do náruče a dovolit jeho tělu konečně se uzdravit. To on uměl.

Na krajinu kolem nich padala tma. Pomalu a postupně, jako by všechno zatlačovala do nejzazšího kouta, a pak, když už nebylo místo, je plně pohltila, s každým dalším nádechem hustější a nebezpečnější. Logičtější. Co bylo logické, bylo správné. Ale co bylo správné, nebylo vždycky hezké. Byl to jeden z faktů, na něž Syd občas, jako milovník logiky, zapomínal. Ruce měl položené na těch větších, což nejspíš udělal podvědomě z naprosto přirozené ochranářské snahy muže zahřát. To on, vzhledem k teplé jemné kůži pod Sydovými prsty, nepotřeboval. Jenže Syd byl Syd. Staral se o Davida, i když byl požádán, aby to nedělal. Stejně se staral o Johanku, o Jitku, o Valentýna.

Zavřel oči. Ne že by nechtěl pozorovat fascinující krajinu kolem, stejně jako minulé noci mu však tělo přebíralo vládu. Cosi v něm chtělo, aby to udělal. Udělal to. Všude kolem bylo bezpečí. Všude kolem byl David.

Opět oči otevřel. Vysoko nad jejich hlavami svítil veliký kulatý měsíc, který zastiňoval všechny hvězdy a umožňoval Sydovi rozeznat každý detail krajiny kolem. Příliš jej ale nezajímala, pozoroval veliký kotouč a cosi v něm vnímalo, jak se celý ten moment stával ještě víc čímsi mystickým. Byli najednou tak drobní, a přesto tak velcí a mocní. Byli tak podstatní, a hned nato vlastně nebyli. To přinášelo neskutečnou svobodu, která černovláskem zmítala, byť se nebyl schopen pohnout, jelikož kdyby to udělal, rozplynulo by se to. Cítil teplo. Kolem byla zima.

A veliká bílá lucerna dál vyprávěla příběh, kterému rozuměli i nerozuměli, stromy se k nim skláněly, skály je ochraňovaly. Černovlásek se krapet předklonil a natočil hlavu, aby viděl do Davidovy tváře – ten jej nechal, oči měl ovšem dál upřené na nebe, které jej osvětlovalo. Jeho tvář, to ta Syda tak fascinovala. Rozcuchané vlasy, plné rty, veliké oči odrážející měsíční svit. Byl tak mladý. Tak chlapecký. Ano, v ten moment působil David skutečně tak moc chlapecky, zranitelně, ale ne zranitelně před celým světem. Jako básník, snílek, jako cosi velkého, nikdy nepochopeného. V tu chvíli působil snad nejvíc jako dítě, které kdysi hodně trpělo, a to Syda přinutilo nepatrně se pousmát a po tváři jej pohladit. Jejich oči se znovu střetly a on se o muže znovu opřel.

Kdesi v dálce zavyl pes. Možná vlk. Možná šakal.

„Nikdy jsem nezjistil, co přesně znamená to zavilý," pronesl Syd do ticha a v tu chvíli to bylo řečeno tak k atmosféře necitelným, Sydovským způsobem, že bylo s podivem, že se vlastně vůbec nic nestalo. Noc je dál objímala, ticho se vpíjelo do všech slov. V žilách jim kolovalo teplo a naprosto nelogické, hřejivé porozumění.

Pokračoval daleko tišeji, byť i předtím mluvil tiše, a daleko jemněji. Daleko víc v souladu s nocí.

„Chtěl jsem bejt kosmonaut." Byl úplně v klidu – to pro něj zdánlivě bylo typické, tenhle klid se ale od jeho běžného stavu lišil jakousi stálostí, tím, že se mu z vnější skořápky prorostl hluboko do těla. Nevycházel z něj. Ale byl v něm.

„Děti jsou stupidní, chtěj za život spoustu stupidních věcí. Třeba bejt popelář. To je dost nesofistikovaný. Nebo bejt král. Je pravda, že moc rozdílů mezi králem a popelářem není, jestli se probíráš odpadkama nebo společností, na tom už asi nezáleží." Bylo dost pravděpodobné, že to řekl primárně, aby odvedl pozornost od přiznání, které pro něj hodně znamenalo.

„Ale chtěl jsem bejt kosmonaut a vydrželo mi to docela dlouho. Pamatuješ se na můj pokoj? Na tý nástěnce, na kterou jsi koukal, byly kdysi všude plakáty z NASA. A rakety, hodně jsem tehdy kreslil rakety. A taky Měsíc. Fascinovala mě převážně jeho odvrácená strana, ale i ta blíž k nám. A Slunce, hvězdy, galaxie. To všechno tam je to nejlogičtější, co jsem za život znal. Chtěl jsem to prozkoumat.

Bohužel, pak jsem asi v osmi letech sedl do letadla. Už to nechci opakovat. Vlakem dojedu všude, loď bych taky překousl, ale letadlo je pitomý. Myslel jsem, že mi praskne hlava. Ne že by mi bylo špatně, od vzletu mě ale všechno bolelo. Tehdy jsem to vzdal. Raketu bych nepřežil. Pak jsem měl tu nehodu. Doteď mi tělo občas selhává, jak jsi viděl na Mácháči. S tím bych mimo Zemi nemohl."

Aby byl úplně upřímný – což on by byl jen nerad, naprosto automatické zamlčování před ním samým jej posledních pět let drželo při životě –, nebylo moc jisté, proč přesně to vyprávěl. On sám to nevěděl. Snad to bylo, aby Davidovi tak nějak nepřímo vysvětlil, jak podstatné pro něj bylo sedět tam, v bezpečí jeho paží. Možná mu tím chtěl říct, že mu takové momenty dodávaly svobodu, pocit, jako by skutečně létal, o čemž snil, až dokud mu uvědomění tehdy při přistání nepřipomnělo, že jsou jeho křídla dávno pečlivě zastřižená a on se od země nikdy neodlepí. Že byl volný. Že byl s Davidem tam, kde měl být.

Sakra, tohle by vážně slyšel nerad. Ale byl s ním víc on, než byl bez něj.

„Je od nás asi tři sta čtyřicet osm tisíc kilometrů, obíhá po elipse – to znamená, že je někdy dál a někdy blíž. Každej rok je přitom dál, asi o čtyři centimetry. Jednou zmizí úplně, bude tak daleko, že ho zemská přitažlivost neudrží. A pak odpluje někam do vesmíru. Za sakra dlouho, samozřejmě. Ale stane se to. Nebo nám dřív exploduje Slunce, nebo vyhyne lidstvo, na to bych spoléhal víc. Stáda jsou stupidní.

To, jak je a není daleko, se měří laserovými paprsky. Na Měsíci jsou něco jako odrazky na laser, nechali je tam astronauti z Apolla. Vzhledem k tomu, že lidstvo zná rychlost světla, se pak jednoduchou záležitostí počítá, jakou dráhu musel paprsek urazit vzhledem k času, za jaký se k Zemi vrátí," vysvětloval tiše. Cítil, jak jej k sobě David tiskne. Možná to blonďáka nezajímalo. Nevěděl. Jen mu to chtěl říct. Chtěl mu sdělit něco, co pro něj bylo podstatné.

„Taky je zhruba čtyřistakrát menší než Slunce. Ze Země vypadají stejně, protože aby se to dorovnalo, je čtyřistakrát blíž."

Znovu zavřel oči. Výjev, který se před ním nacházel, se mu popaměti vybavil i za zavřenými víčky. Aniž by si to uvědomil, jal se prstem kreslit Davidovi po zdravé paži malé nekonečno. Nepatrně se usmíval. Bylo pozdě, nad ním svítil měsíc. Nebyl moc schopen odlišit, co přesně bylo logické a kdy už jej ovládaly emoce. Vnější obal šel spát. Byl tam jen on. Oni. A sny.

David uvolněně seděl, cítil horkost Sydova těla a poslouchal příjemný hlas, kterým promlouval. Nestávalo se často, že by se vzdal přezíravého a pánovitého tónu, kterým jako by všem okolo ukazoval nadřazenost. Na začátku léta měl dojem, že ho za ty jeho povýšené a domýšlivé kecy pošle do všech pekel. Dnes už si zvykl. Věděl, že se tímto jen mnohdy brání, a čím víc si jej David pouštěl k tělu, tím méně ten zpupný hlas používal. Dnes mluvil uvolněně a David zase viděl toho Syda, kterým opravdu v nitru byl.

„Bylo mi asi pět, když jsem se naučil číst, a jedny z prvních knih, které jsem tenkrát přečetl, byly knihy od Arthura Ransome. Takový trochu anglický Foglar. Psal o dětech, které prožívaly dobrodružství u jezera, kde stavěly lodě, plachtily… Chtěl jsem tohle zažívat taky. Na jezeře nebo na moři, bylo mi to tenkrát jedno. Ransome s Foglarem jsou dodnes mí nejoblíbenější dětští spisovatelé a nebudeš mi věřit, ale jednou za čas se k nim rád vracím i dnes. Asi ve třetí třídě jsem se rozhodl, že budu spisovatel. Psal jsem o všem, co mě napadlo, ale byly to samozřejmě hrůzy s gramatickými chybami. Asi v šesté třídě jsem zjistil, že mi nikdo knihu nevydá, a tak jsem se dál nesnažil. Pak už jsem měl jen jednu touhu, a to být učitel. To mě opustilo asi půl roku poté, co jsem začal učit…," vydechl a přitiskl k sobě drobné tělo. Hřálo jako kamínka. „Nedokážu učit středoškoláky tak, abych z toho měl dobrý pocit. Je to ubíjející… Nevydržel bych to do důchodu, a proto chci skončit. Ale to je jedno, proč ti to tu vlastně vykládám? Nemůžeš pochopit, jaké jsem zažíval zoufalství, že jsi odmítal mou pomoc. Že do tebe nijak nedokážu ty informace dostat, protože se bráníš… Chtěl jsem udělat všechno pro to, abych tě nemusel nechat propadnout. Bránil ses, a kdybych byl starý a škaredý, bránil by ses dál. Teď ale vím, že to zvládneš. Ty totiž nejsi hloupý a víš to o sobě. Jsi jen tvrdohlavý mezek. Ve všem. V něčem se mi tvá zavilost líbí, v jiném bych ji z tebe nejraději vymlátil."

Věděl, že tohle Syd poslouchat nechtěl, David rozhodně nemínil rozebírat do detailu, jak z něj měl ve slabých chvilkách před spaním dojem, že zažívá syndrom vyhoření. Teď s ním ten kluk seděl tady, zíral na měsíc a David věřil, že ten reparát zvládne.

Položil hlavu na skálu a zavřel oči.

Černovlásek chvíli mlčel, hlavou opřený o Davidovu hruď, zatímco prsty opět začal kroužit po jeho předloktích. Nemusel se na blonďáka otáčet, aby věděl, jak se v tu chvíli tvářil – cítil jeho pocity už z toho, jak jej na sebe tiskl, jak tiše oddychoval, jak hřál.

Většinu slov týkajících se jeho samého černovlásek elegantně přešel. Takhle by je on nikdy neřekl, primárně proto, že když prvně začínal s doučováním, nebylo to kvůli Davidovi. Dělal to, protože on se nevzdával. Nikdy. Ani tehdy pod skálou, když ležel v prachu a vlastní krvi ani v nemocnici, ani předtím, a ani potom. Šel by na ten reparát, i kdyby si stále uchoval ideu, že o osvícenství v životě neslyšel. Zkrátka tak fungoval.

Proč nepožádal o pomoc dřív? Protože nemohl. Protože dokud to jen trochu šlo, vždy bylo lepší spoléhat se na sebe. A možná taky proto, že ani toho dne na skále s ním nikdo nebyl do poslední chvíle. Lezl sám. Padal. Až v prachu a špíně trpně snášel roztřesené doteky ženy, která mu jimi zachránila život. A on tohle podvědomě opakoval, což by si samozřejmě nikdy nepřiznal. Přišlo by mu to nanejvýš stupidní. A možná, že by mu to uvědomění samotné krapet ublížilo. A to on nechtěl.

„Kam pak půjdeš?" zeptal se do tmy, zcela klidně, a přesto zaujatě. Nezávislý, neznalý pozorovatel by tam to zaujetí neviděl. David ho vidět musel. „Co budeš dělat, až s tímhle přestaneš?"

Nebylo v tom žádné pošťouchnutí, byť byla pravda, že David s vystudovanou češtinou a italštinou moc věcí, dle jeho soudu, dělat nemohl. Ale nemyslel to tak. Chtěl to vědět. Tu noc se zdálo správné pokládat podobné otázky.

„Nevím. Rád bych překládal knihy, to by byl spíš jen koníček pro pár korun. Možná v nějaké firmě, kde budou potřebovat tlumočníka… Jednu dobu jsem přemýšlel, že bych odjel, ale čím jsem starší, tím míň se mi chce pryč z Česka. V květnu jsem odeslal životopis na jednu z univerzit v Římě na post asistenta profesora bohemistiky… Sice jsem tvrdil, že učit nechci, ale je rozdíl učit puberťáky na průmyslovce a vysokoškoláky. Napsali mi, že pokud budu mít mezinárodní zkoušky C1 a výš, s největší pravděpodobností mě přijmou. Nevím, jestli se mi tam ještě chce. Raději bych zůstal doma v Česku, ale pokud tady nenajdu normální práci, asi to vezmu. Ale to je ještě daleko. Rozhodl jsem se, že vaši třídu doučím do maturity."

Cítil, jak se Syd otřásl. Rozepnul si mikinu a natáhl ji, aby jí zakryl i jeho. Na vysedávání jen v lehkých letních svršcích začínala být opravdu zima.

Padla rosa. Měsíc už nebyl tak půvabný jako na začátku večera, jen jako malá bílá lampička zářil na černém nebi.

„Měli bychom se přesunout do spacáků, je ti zima…"

Nebyla a překvapivě si to uvědomoval i Syd. Nebo neuvědomoval, nic si ale nenalhával. Vnější obal se nyní neozýval. Bylo to, jako by jej stáhlo cosi pevného, kovového a nepříjemného, jako by jej kdosi cpal do příliš malé krabice, dokonce i na jeho rozměry. Jako když seděl tehdy v tom letadle.

Takhle zmizel Valentýn. Podobnými slovy to začínalo a on věděl, jak to taky končí. A nechtěl přijít i o Davida, nedovedl by čekat na dalšího kluka, kterého mu ta nenáviděná země sežrala, byť by tvrdil, že mu napíše a zavolá. Neudělal by to. Valentýn to chvíli dělal, ale od jisté doby se neozval, a jeho bratr ho miloval nadevše. Zkazil si kvůli Sydovi vztah s oběma rodiči…

Navíc, Syd sám netušil, jak by si vysvětlil čekání na chlapa, kterého chtěl jen do postele. I z toho rozporu mu začínalo být tak nějak divně, nebylo to příjemné. Dokud pro něj byl David jenom důležitý, šlo to schovat krásně. Jenže teď? Nechtěl si najít někoho dalšího. Nechtěl se vrátit do svých běžných kolejí. Chtěl Davida, byť si ani vnitřně nedovedl přiznat, jak přesně po něm toužil. Jen s ním potřeboval být. Ještě den. Týden. Měsíc. Možná rok. Aby to zjistil.

Beze slov na nabídku kývl, jelikož vzhledem k tomu, že si sám nedokázal objasnit, proč přesně jej ta úzkost pohltila, nezvládl by to vysvětlit ani Davidovi. Vlastně to ani nebyla úzkost. Nejspíš mu vážně byla zima.

Přesunuli se k místu, kde už si David ležení rozložil a nyní se do tmavě modrého pytle nasoukal, což by vzhledem k jeho výšce působilo za jiných podmínek celkem vtipně. Teď ne. Teď byl Syd příliš rozrušený a podvědomě byl snad i rád, že jej temnota kolem halila dost, aby si blonďák nemohl všimnout třesoucích se prstů, jimiž bral do ruky vlastní, stále ještě zabalený vak. Nakonec jej ale položil.

Nebyla to touha po Davidově těle, co se jej zmocňovalo. Věděl jen, že potřebuje být s ním, a tak si vyzul boty a chytil Davida za zápěstí, kterým se svůj spacák pokoušel zapnout. Šetrně mu ruku zvedl, proti čemuž se muž nebránil, patrně protože Sydovu počínání moc nerozuměl. Černovlásek s jeho rukama operoval často, ať už protože jej za ně chtěl prostě chytit, nebo protože si je ovíjel kolem vlastního těla. Snahu tomu zabránit David, jak se zdálo, vzdal, a nyní jen čekal, o co si Syd beze slov požádá tentokrát. Jeho další činy se ale za žádost, jak ji slušnost vymezovala, daly považovat jen stěží.

Nasoukal se za Davidem. Byl rychlý, primárně proto, že ho vlastní výška nenutila cpát se dovnitř jako housenka, nalepil se na Davidovo tělo, které se překvapením napjalo, a sám je do spacáku zapnul. Ležel svému milenci na hrudi, zepředu na něj přitisknutý a ze všech ostatních stran k tomu pobízený. Nebylo to to nejpohodlnější, co zažil. Ale bylo to důvěrné. A cítil u toho uklidňující blízkost druhého těla, kterou v tu chvíli cítit opravdu potřeboval. Jeho milenec tam pořád byl. Pořád dýchal a hřál, pořád mu bušilo srdce. To bylo to podstatné. A i Sydovo tělo se jako na povel zklidnilo.

David se ošil. Tohle nečekal, spacák měl sice dost velký, ale stejně pro dva lidi dost nepohodlný.

„Syde! Tohle je bláznovství, nevyspíme se!" zkoušel protestovat, s drobným tělem to ale ani nehnulo.

Nadechl se a vydechl, nechtěl se dohadovat. Byl po celém dni dost unavený a oči se mu klížily. Cítil, jak jeho milenec dýchá a ve spacáku bylo sice velmi těsno, ale také příjemně teplo. Vzdal to. Začínal si zvykat, že jeho komfortní zóna je dávno narušena. Syd byl opravdu drobný, a i v tom úzkém spacáku se díky tomu dalo nějak poskládat.

Sundal si brýle a tváří se otřel o černé husté vlasy.

„Zůstanu tu ještě dva roky, za těch čtyřiadvacet měsíců mě stihneš milovat, respektovat, a nakonec tak nenávidět, že budeš rád, že s tebou nebudu sdílet vzduch jednoho města. Tuto přítulnost bys mohl omezit na to, až budeme v normální posteli v chaloupce," vyčetl mu ještě, ačkoliv věděl, že to jsou jen marná slova. Syd jen něco zamrčel a natiskl svou zadnici ještě víc do Davidova klína. Kdyby nebyl blonďák tak unavený, nejspíš by se v něm začala probouzet touha. Znavené tělo však dokázal ukonejšit.

„Spíš, Syde?" zašeptal po chvíli. Odpovědí mu bylo jen jakési zamumlání. Uvědomil si, jak ho ten kluk mění, jak ho nenápadně modeluje k obrazu svému. Jak si prosazuje své požadavky a David skáče přesně tak, jak on pískne. A co bylo nejzajímavější – nevadilo mu to, ne pro tuto chvíli. Věděl, že se s tímto bude muset prát v Praze, ve školním roce, ale teď se vláčně poddával. Záleželo mu na něm a uvědomil si, že mu na něm jistým způsobem záleželo už tehdy ve školní rok. Pozvedl obočí nad tím uvědoměním. Syd pravidelně oddechoval a David neodolal a začal potichoučku zpívat ukolébavku.

Když zavíráš oči, má lásko, víš,
tuhle chvíli mám strašně rád,
když spánek ti stoupá až k víčkům,
na ruku mou ještě chceš svoji dát.

Pak už touláš se, touláš v představách snů,
a snad možná v nich žiju i já,
někde před vaším domem či u řeky snad
mě vidíš na kytaru hrát.

Když zavíráš oči, má lásko, víš,
tuhle chvíli mám strašně rád,
když zhasnem' a oknem k nám proklouzne noc,
s mými vlasy si chvilku chceš hrát.

Když zavíráš oči, má lásko, víš,
tuhle chvíli mám strašně rád,
když poslední pusou mi dobrou noc dáš,
noční ticho nám začíná hrát.

Rozložité koruny i vysoké špice stromů se k nim sklonily ještě o něco blíže, tma plně pohltila obě těla. A Syd už nedokázal odpovědět, snad protože si ani neuvědomoval, co přesně se v něm odehrává, byl ale klidný jako obloha nad jejich hlavami. Všechno se zdálo čisté a jasné. Tu noc bylo už jen dýchat a hřát privilegiem, které si díky těm momentům moc dobře uvědomoval. Byl šťastný.

Nepatrně natočil hlavu a nosem se otřel o jednu z Davidových paží, jíž jej objímal. Beze slov jej na ni políbil, opět se uvelebil a chvíli nato za koncertu cvrčků usnul, klidný, spokojený, šťastný, a zamilovaný tak, že už tehdy podvědomě tušil, že se v té lásce jednou utopí. Ale tu noc byla krásná.

***

Ráno bylo, hezky řečeno, krušné. Ještě spali, těla důvěrně propletená, jelikož jinou možnost jim úzký pytel nenabízel. Ani jeden z nich moc nevěděl, jak rozlámané tělo budou z té noci mít, jelikož bytí v jednom spacáku nebylo k ránu tak úžasným nápadem, jakým se zdálo k večeru. Na jinou stranu, Syd Davida potřeboval cítit, slyšet, vědět, že tam stále byl. A to se mu splnilo, vnímal teplo jeho těla až do brzkého rána, kdy slunce teprve vylézalo zpoza kopců a oni pokojně oddychovali, podvědomě vnímaje ten klid, ticho. A přežvykování…

Hodně přežvykování…

David ležel na zádech a Syda měl položeného na hrudi, do níž měl černovlásek zabořený obličej, ten zvuk tedy slyšel o něco méně než jeho společník. Když jim ale zhruba deset centimetrů od hlav zahlaholil hlasitý, nespokojený mekot – jak jinak se šlo vyjádřit k tomu, že velká zelená věc, tedy Sydův spacák, nebyla k jídlu –, nemohlo jej to neprobudit.

Otevřel oči a přetočil se, tváří v tvář se setkávaje s tmavě hnědou hlavou čehosi, co na první dobrou připomínalo kozu. Byla to koza. Měl mlhavý dojem, že by se z logiky věci měl v horách nacházet spíš kamzík, ale na jinou stranu, koz viděl za život daleko víc než kamzíků. Neměl zapotřebí tyhle dohady říkat nahlas, zajedno protože by jen nerad slyšel, že se mýlil – on se nikdy nemýlil –, a za druhé, protože měl dojem, že se mu zastavilo srdce. To se sobě samému přiznávalo těžko. On se nikdy ničeho nelekl.

Jenže potom mu padl pohled na Davidovu tvář, která vypadala, jako by na muže sahala smrt, a všechny dohady odpluly do neznáma. Šťouchl do něj, aby ho donutil trochu se vzpamatovat, jen stěží se ale mohl ubránit tichému smíchu. Když už nic, David trpěl víc. Hned byl spokojenější.

„Stejně už bychom měli vstávat, nevzal jsem s sebou snídani. Říkals ‚neber nic těžkýho‘, bylo to buď jídlo, nebo matika. Volba byla jasná. Takže teď mě buď můžeš vzít na rande do kavárny na snídani, u čehož bych asi neprotestoval, přestože viditelně nemáš kytky ani bonbóny, nebo mě poctít snídaní do postele – tedy vrátíme se do chaloupky, já se ještě trochu prospím a moje Růženka zatím může uvařit, co říkáš?" ukazováčkem jej šťouchl do tváře, když viděl, že mu David zavřel oči a snaží se odfiltrovat všechen hluk kolem. Zašklebil se na něj.

„No tak, bral bych svoji pusu a pak romantickou procházku zpátky do chaty. Ne že by se mi tu s tebou spalo špatně, ale postel je postel. Dlužíš mi večerní sex. Mám teda super cucflek, to jo, ale příslib bez něčeho, do čeho by se mohl proměnit, je dost na nic. Předevčírem to bylo fajn, ale chtěl bych to se vším všudy, se značkama, a tobě se do toho nějak nechce se mi zdá," polemizoval. V očích mu jiskřilo.

„Prokristapána, mohl bys jedno jediné ráno mlčet?" vytýkal mu David zmučeně, ale v té chvíli mu pomalu začínala docházet slova, která Syd vyřkl. Tedy ta podstatná. „To mi chceš naznačit, že s sebou nemáme žádné jídlo?"

Tahle informace jej probrala a zjistil, že se nemůže pořádně nadechnout. Jistě, vždyť na něm leželo pětapadesát kilo živé váhy a křenilo se.

„Slez ze mě!" začal sebou mrskat a hledat zips, který je stále ještě věznil při sobě. Jakmile se mu to podařilo, neurvale ze sebe Syda shodil a vyskočil na nohy. Chladný pohled, kterým poctil Syda, věnoval i stádu koz. V tu chvíli ještě netušil, že stojí v jednom z mnoha lejn, které ty rohaté příšery stihly vytvořit okolo jejich tábořiště.

„Chceš mi říct, že u sebe nemáme ani blbý oplatek?" zamrkal, jako by tomu ani nechtěl věřit. Nakrčil nos. Ty kozy nechutně smrděly…

„Do prdele!" vyjekl a začal si čistit chodidlo do trávy, čímž zápach ještě zesílil. Jen koutkem oka viděl, jak se Syd nezřízeně šklebí. Měl z jeho neštěstí evidentně radost.

„Jdu se omýt do studánky a ty zjisti, jestli jede autobus z Pulčína do Lidečka. Odmítám jít hladový a bez kávy pět kilometrů, a myslím, že mě nechceš mít na svědomí. Nebo snad ano? Začínám tomu i věřit," řekl už potichu a jen pro sebe. Byl zničený, polámaný, v noci se několikrát probudil a nemohl najít pozici, která by byla aspoň trochu snesitelná. Syd spal jako zabitý, nechtěl jej budit. Teď si svou dobročinnost vyčítal. Příště tak hloupý nebude. Tedy příště mu rozhodně takovou blbost jako spaní v jednom spacáku nedovolí.

Černovlásek pozvedl obočí, úšklebek, který se mu ovšem rozprostřel na rtech, jej jen tak neopustil. David byl pitomec, to už věděl, neříkal ale, že vyrůstal na vesnici? Nezdál se mu moc jako taková ta typická představa farmáře, co vstane s rozbřeskem, nakrmí prasata, krávy, ovce… Vlastně byl docela vtipný, když se to vzalo kolem a kolem a když si Syd odmyslel jeho nazlobenou tvář.

Vytáhl telefon. Pochyboval, že v těchhle končinách pojede takhle brzy autobus. Bylo šest hodin a deset minut. Při probuzení odhadoval, že bude mezi pátou a šestou, nyní si byl ale stoprocentně jist, že tehdy hádal šest deset. V tom bylo kouzlo jeho stoprocentní přesnosti. Bylo praktické hádat až po tom, co se člověk dozví správnou odpověď.

Byl pracovní den, to ano. Ale to ještě nemuselo znamenat nic světoborného.

Jak se ukázalo, měl pravdu. Veskrze. Autobus odtamtud jel pouze dvakrát denně a rozhodně to nebylo tak brzy po šesté ranní.

„Vypadá to, že budeš muset," odtušil směrem k Davidovi. Nebylo tak těžké s naprostou přesností určit, který směr to je. Ozývalo se z něj tlumené, ale zato dost nevybíravé klení.

„Jeden autobus jede v deset, takže buď můžeme čtyři hodiny zírat na kozy, nebo to dojít. Nebo se můžeš smířit s jídlem, co roste v lese, ostružiny, maliny, borůvky radši nejez, nevěřím ti, že bys nesnědl rovnou i něco jedovatýho. Znáš se, bez kafe a po ránu. Nebo můžeš zkusit podojit ty kozy, ale dávej si pozor, většina vypadá jako kozlové. Znáš to, není mlíko jako mlíko, některý bych pil dost nerad."

„Mohl bys už konečně držet… ústa?" ozvalo se od blízké studánky. David už byl odsmraděný, opláchnutý, ale neodolal a strčil si pod pramínek vyvěrající z malé skalky i hlavu. Potřeboval se trochu probrat, protože jen pocit, že půjde hladový takovou dálku, ho popravdě trochu ničil. A to mohl jen tiše doufat, že bude otevřená místní samoobsluha, protože hospoda s báječnými lívanci se otevírá až okolo desáté. To měl zjištěné. Takže kafe ho bude čekat až doma. A to ještě neměl jistotu, jestli včera chlapi stihli tu elektřinu zapojit.

Panebože! Království za kavárnu!

Celý mokrý, s žaludkem plným vody, kterou se pokoušel zahnat příšerný hlad, se dobelhal k tábořišti, dávaje si velký pozor, aby zase nešlápl do nějaké smradlavé nadílky.

Beze slov sbalil spacák, a aniž by se na Syda podíval, rozešel se do lesa, kterým se linula stezka vedoucí k Lidečku. Odmítal řešit, že jeho dlouhým nohám Syd nestačil a za jeho jeden krok musel černovlásek udělat dva…

Však se vyspal dokonale, na měkkém, klidně za ním může běžet, jestli tolik stojí o jeho společnost.

David by v této chvíli byl raději sám. Blbé kecy ho ještě více znervózňovaly a on by uvítal jen klid a samotu, než Sydovi řekne něco, čeho by později litoval.

Venku ještě nebylo příliš horko a stíny stromů dělaly cestu veskrze příjemnou. S tempem, které David nasadil, i docela rychlou. Pokud Syd ještě něco vykládal, tak to David vytěsňoval.

Samoobsluha byla naštěstí otevřená, proto s lepší náladou a vidinou brzké snídaně vklouzl dovnitř.

Netrvalo to ani půl minuty a dveře se otevřely znovu, vpouštěje dovnitř i na první dobrou zcela klidného černovláska. Zdál se v pořádku, ostatně si to o sobě i myslel. Přece mu nic nebylo. Byl zvyklý, že byl David jednou za čas dement. Jenže ať si tvrdil cokoli, existoval rozdíl mezi být zvyklý a neřešit. Rozdíl mezi vědět, že se něco bude opakovat, a smířit se s tím. S některými věcmi se totiž člověk smířit nemohl.

Pro Syda byla jednou z těchto věcí Davidova ignorace. Hodně zjednodušeně by se dalo říct, že potřeboval jednou za čas pohladit. Cokoli hodně zjednodušeného by on slyšel nerad, byť miloval logiku. Jeho život byl poměrně složitou kombinací zapírání a vyzdvihování spletitých pavučin. Tohle tvrzení konkrétně by považoval za nanejvýš dementní. Něco na něm ale bylo, pokud člověk ignoroval všechno méně – byť ne minimálně – podstatné. Jednou za čas potřeboval pohladit. Obejmout, políbit. Nějakým neverbálním způsobem slyšet vím, že tu jsi. Možná ještě lépe vím, že jsi. Vím, že žiješ.

Znělo to zvláštně. Každý věděl, že je v místnosti, když tam byl. Ale něco pravdy na tom bylo. A další pravdou pak bylo, že taková oznámení potřeboval dostávat neverbálně. Stihl za svůj život zjistit, jak byla slova zbytečná. Jak snadno šla vyřknout, byť nebyla pravdivá. Taky by šlo říct, že je používal jako nástroj k vyhrávání. To by asi slyšel o něco radši.

To všechno bylo podstatné zejména kvůli situacím, do jakých se dostávali s Davidem. Bylo pro něj náročné přijmout, že s ním blonďák zacházel, jako by s ním vůbec nebyl, což David dělával často. Stejně jako Syd, když bylo nejhůř, potřeboval vědět, že o něm David ví, tak David potřeboval utéct, aby o něm nikdo nevěděl. Byli v tomhle dost nekompatibilní. Tak jako tak, Sydovi tohle vadilo. To bylo možná slabé slovo, bylo to fyzicky nepříjemné. Potřeboval, aby se koukal na něj, až na něj bude koukat, aby s ním mluvil a aby se jej dotýkal. Trochu. Aby na něj bral ohled.

I to by věděl nerad. Proto za celou cestu popobíhání za mužem jako jeho ocásek nic moc nenamítal a nezastavoval jej. Neměl moc proč. Přece mu nic nevadilo. Nic ani necítil. Bylo by to hloupé.

„Tohle nejím," podotkl, když si všiml, co všechno má David v plastovém košíku, který svíral v prstech. „Tohle taky. A nenávidím hermelín."

Byly to poměrně jednoduché informace, fakta. Provázela je, na druhé straně, úplně jednoduchá gesta, kdy stejně jako tehdy na Mácháči postupně bral věci z Davidova košíku a uklízel je zpátky do regálů. Problém s ním a s jeho apetitem byl, že jemu nechutnalo skoro nic. Tedy, skoro nic z toho, co chutnalo Davidovi. Skončili, jak jinak, Davidovým útěkem. Nechal si u sebe to, co si vybral Syd, to mu nevrátil zpět na police, opět mu ale zmizel rychleji, než černovlásek stačil zareagovat, a potkali se až před chaloupkou, kde jej našel u zapáleného ohně, na tváři nevrlý výraz. Vařil si kafe.

Vzhledem k tomu, že postrádal dost podstatná fakta, by se mu jen těžko popisovalo, proč přesně jednal, jak jednal. Nejspíš se bránil. A možná se hodně špatně snažil napravit si to u něj. Těžko říct. Vzhledem k tomu, že o tom nevěděl, se to stejně nesetkávalo s úspěchem.

„Moc ti to nejde," zhodnotil upřímně, když jej pozoroval. I David už se zdál, jako by se na jeho aktuální trpělivost dělala káva moc dlouho. A oheň mu uhasínal.

„Měls tam dát víc dřeva, teda víc suchýho dřeva. Anebo si krapet započítat, mohl bych ti vymyslet nějaké příklady do chemie, tedy termochemie, nějaké termochemické zákony, spalné teplo, rozdíly teplot, hoření má krásné vlastnosti. Já mám teda radši fyziku a ještě radši matiku. Ta by ti, co se geometrické stránky týká, umožnila postavit si jakousi trojnožku na způsob jehlanu, respektive hran jehlanu s trojúhelníkovou podstavou. Čím víc bude mít podstava úhlů, tím pevnější by tahle konstrukce byla, to ne že ne, ale tvoje trpělivost je na bodě mrazu, takže bych doporučoval aspoň tři kusy," uvažoval klidně. Krmil se zatím jakýmisi sušenkami, ke kterým by uvítal mléko, ale vzhledem k tomu, že mu David z obchodu skoro utekl, neměl moc na výběr.

„Začínáš být nepoužitelnej. Měls říct, že se bojíš koz, moh' bych kolem tebe postavit ohrádku, nebo tě schovat pod poklop, jako tu růži. Ta na tom byla podobně," odtušil. Efektivní obrana. Nepříjemná. Nerad Davidovi říkal podobné věci, jenže on už to v ten moment stejně skoro nevnímal.

David se zvedl beze slova od ohniště a vytáhl z tašky Nescafé v krabičce. Na jeden zátah ho vypil a dojedl rohlík se salámem, který si předtím položil na dřevěnou lavičku. Celou dobu se tvářil jako bůh hněvu, protože tohle kafe nesnášel. Bylo v něm víc mléka než kávy, a cukru, že by dostal diabetik záchvat. Vzal ho, protože to bylo jediné, co v tom obchodě kávu připomínalo aspoň na obrázku. A koupil si ho právě proto, že tušil, jak jeho vaření dopadne. Stejně se ale nevzdával a znovu na oheň přiložil. Chtěl kafe – černé a hořké, bez toho odmítal cokoli dělat.

„Měl by ses jít učit," řekl klidně a zadíval se do jeho očí. Syd jen pozvedl obočí, čímž mu sdělil něco jako – ty ses vážně zbláznil, přisedl si k němu a kotlík s vodou zakryl starou poklicí.

„Nebojím se koz, bojím se, že se jednou neudržím a zřežu tě jak malého kluka. Pokud jsem tak nepoužitelný, proč tu se mnou jsi? Proč mi lezeš do spacáku, proč se mnou pořád trávíš tolik času? Já bych mohl být nepoužitelný a v klidu si dělat svou práci, a ty jako naprosto použitelný jedinec ses mohl v pohodě flákat v Praze," odvětil a zkontroloval vodu. Vřela. Opatrně si zalil ten největší hrnek, který našel, a nadechl se omamné vůně. Bolela ho hlava. Možná byl protivný, ale Syd už ho přece znal. Nechápal tedy, proč neustále bodal do vosího hnízda. Nechal kávu chladnout na stolku a vyběhl do podkroví, kde popadl Foglarovskou bichli o Rychlých šípech, kterou hned po návratu vrazil do ruky Sydovi.

„Čti! Tři stránky…" Měl dojem, že se na něj Syd podíval ublíženě. „Tohle není pomsta, nebo myslíš, že ano? Že tě chci trápit? Domluvili jsme si každý den deset minut čtení nahlas, včera ani předevčírem jsi nečetl…"

Nebyla to pomsta, tak by to Syd rozhodně nevnímal. Ale byla to efektivní snaha zbavit se jej a ještě víc ho odsunout kamsi mimo sebe. Jako rádio, které si člověk zapne a pak o něm vlastně neví. V tu konkrétní chvíli to byla rána pod pás.

Jistě, znal Davida. Věděl, že zase bude v pohodě, za nějakou dobu. Jak už bylo řečeno, byl zvyklý. To neznamenalo, že to nebylo nepříjemné. A číst teď nechtěl.

Jen nerad by přiznal, že snad cosi nedokázal. Proto knihu vzal a skutečně začal, pravda ale byla, že to bylo daleko horší než jiné dny. Moc se mu všechno mazalo, bylo to příliš náročné. Tvářil se ale stále stejně. Uměl své rozpoložení šikovně maskovat.

„Je to dementní," zhodnotil po první straně a knihu odsunul. Naprosto okrajově si uvědomoval, že se mu David včera svěřil, jak Foglara spolu s dalšími podobnými autory miloval. Věděl, že se u něj zapíše jako ignorant a akorát Davida naštve. Jenže to taky znamenalo, že jeho společník nebude přemýšlet nad tím, co přesně ho vedlo ke skončení o stránku dřív a proč přesně se tolikrát zadrhl.

Proč tu s Davidem byl a proč s ním trávil tolik času? To nebyla dobrá otázka. Protože ho miloval? To si nemohl přiznat. Protože ho měl rád? To taky ne. Protože mu na něm záleželo? To taky ne. Protože byl jeho. To už ano, ale rozhodně to neobjasňovalo všechno.

„Idealizuje to svět, kterej neexistuje. Dává to člověku dojem, že je všechno hrozně dobrodružný. Ty kluci jsou nereálný a jejich myšlení mi přijde naprosto stupidní. Celý je to vsazený do příběhu, protože měl autor dojem, že by se to nečetlo, kdyby v tom nebyl přeplácanej příběh. Bolí mě hlava. Chci si uchovat aspoň nějaký mozkový buňky mimimálně do zítřejšího rána, kdy se doufám vyspíš z tohohle, v čem jsi teď. Bez urážky, ale dneska je to dost mizerný. Já nemůžu za to, že se tam objevily ty kozy, a nemůžu za to, že se ti jedna vysrala k hlavě, byť to, uznávám, bylo docela vtipný. Nemůžu ani za to, že ráno nejezdí autobus. A nemůžu za to, že si neumíš uvařit kafe. Nauč se s tím žít, ideálně. Furt sis mě vzal s sebou, zkus to přijmout jako fakt. To, že se ti z tvý nešikovnosti dějou špatný věci, je chyba tvoje, ne moje."

„Ne, Syde, tak to není. Ty moc dobře víš, v jakých stavech se probouzím, že někdy moje povaha není k pomilování. Nevyspal jsem se. Proč? Protože ses mi vesral do malého spacáku. Měl jsem ráno hlad. Proč? Tady uznávám, že jsem idiot já a neměl jsem se na tebe spoléhat. Už se to nikdy nestane. Už se budu spoléhat ve všem jen sám na sebe. Tak jako jsem to dělal vždycky. Už mě znáš, měl bys vědět, že když se neprobudím s úsměvem na tváři, bylo by lepší mlčet. Já bych se uklidnil, časem. Ale ty do mě musíš rýpat, i když víš, jak to dopadá. Prostě takový jsem, tak to buď přijmi a alespoň někdy se přizpůsob, anebo se rozloučíme a už se po ránu, kromě prvních hodin ve škole, nemusíme vidět. Dál tu knihu číst nemusíš, vím, že by tě nezajímala, ale jsem rád, žes nad ní alespoň zapřemýšlel. A teď se můžeš jít vyspat, aby ses uklidnil. Chtěl jsi to, ne? Vařit nebudu, nejde elektrika, kromě toho mám jinou práci, ale až pojedu na oběd do hospody, vzbudím tě. Hlady bych tě nenechal," ujistil ho, dvěma loky vypil zbytek kafe a odkráčel do kůlny, ze které po chvíli vyšel s kosou a brouskem. Malou chvíli na ni nedůvěřivě hleděl, viděl, že je tupá a potřebovala by vyklepat, ale pro ten kousek zarostlé zahrady snad bude stačit jen párkrát ji nabrousit. Nedržel v ruce kosu snad od patnácti let, ale usoudil, že tyto věci se nedají zapomenout.

Syd jej zatím pozoroval, stejně nedůvěřivě, jako blonďák sledoval svůj nástroj. Tohle se mu nelíbilo. David byl dost mamlas a Syd mu rozhodně nevěřil natolik, aby jej nechal beze strachu pracovat s něčím tak mimoměstským. David se mohl narodit a vyrůstat kdekoli, ale byl rozmazlený městem. To nebylo myšleno vyloženě zle, to byla fakta.

Aniž by nad tím nějak extra přemýšlel, vyšplhal černovlásek do jedné z nižších korun stromu, v níž se pohodlněji uvelebil. Měl o něj strach. To neuměl ovlivnit. Viděl, že je blonďák rozrušený.

Mrzel ho Davidův přístup, to taky nešlo popřít. Skutečně mu nestál ani za trošku snahy vyřešit jejich problémy? Ať už se hádali kvůli čemukoli, vždy nakonec vycouval s půjdeme od sebe, přestaneme se stýkat, ukončíme to, bude nám líp. Vždycky to zkoušel. Kdysi Sydovi nepřímo naznačil, že se s ním rozejít nechce kvůli černovláskově psychice. Že defacto nechce udělat první krok. A kdykoli se zdálo, že Sydovi leze na nervy, navrhl mu, ať to ukončí sám. Když tě to se mnou nebaví, jdi pryč.

Syd to mezi nimi nechtěl ukončit. Vážně Davida tak moc vytáčel? Opravdu si tak moc přál, aby mu jednou řekl dobře, sbalil se a zmizel? Vážně by se mu tolik ulevilo? Netušil. David se k němu občas choval tak hezky, až se zdálo, že s ním trávil čas víc než rád. Občas mu to i říkal. Syd mu to nejspíš i věřil. Jenže bojovat za ně už Davidovi nestálo za to.

Pravda byla, že každý krok v jejich vztahu nevztahu dělal Syd, zatímco David mu, kdykoli to jen trochu šlo, opakoval já byl ten, kdo s tímhle nesouhlasil, pamatuješ? Tohle nechtěl. I on byl po ránu vylekaný ani jemu se nespalo nejlíp. Ano, na rozdíl od Davida spal, ale byl celý polámaný, stejně jako on. Taky nesnídal. Nezapomněl jídlo schválně, jak blonďákovi tvrdil, prostě se to stalo. Taky měl hlad. Taky nechtěl, aby to vyeskalovalo takhle. A krapet, hodně hodně pod povrchem, jej mrzelo, že s ním David mluvil stylem buď se mi kompletně přizpůsobíš a já se kousnu a nějak tě tu přetrpím, nebo jdi pryč.

„Nevypadáš moc jistě. Nechtěl bys to radši nechat na někom, kdo s tím umí?" povytáhl obočí.

David pozvedl zrak, ale kamennou tvář nezměnil.

„Mlč! A slez z toho stromu! I když jsi skřítek, všechny tyhle stromy jsou staré a ta větev by tě taky nemusela udržet. Nerad bych tě do Prahy přivezl se sádrou, v lepším případě. Kosit umím, nevidím důvod, proč bych to nemohl udělat sám. Nic na tom není, kdybys to někdy dělal, věděl bys to. Je akorát tupá, tak to bude dost dřina, ale to tě nemusí zatěžovat… Slez!" rozčílil se a chvilku ho skenoval chladným pohledem. Když se k tomu černovlásek neměl, jen si povzdychl a dal se do práce.

Šlo to dost těžko, ale po chvíli měl polovinu hotovou. Druhá byla celá zarostlá skoro metrovými kopřivami. Nebyl s nimi nadvakrát kamarád, to si pamatoval z mládí, kdy ho Věřík do nich nechtěně shodil a on pak necítil celý den tělo. Brnění, které to provázelo, ho dovedlo skoro k šílenství. Babička tenkrát zavolala i doktora, protože tušila, že obrovské červené nateklé fleky všude na těle nebudou normální reakce na popálení kopřivou. Tenkrát se poprvé dověděl, že existuje alergie i na ně.

Napil se piva, které si otevřel, a ačkoliv jeho teplota byla otřesná, stejně mu zahnalo žízeň. Slunce už zase ukazovalo svou letní moc a on se vysvlékl do půl pasu a jal se mazat opalovacím krémem.

Syd z něj zatím nespouštěl oči. Když už nic jiného, alespoň měl přijatelný výhled, ačkoli to mu v současné chvíli taky dvakrát nepřidávalo. Díky nepříjemné atmosféře už vlastně nestál ani o náhradu své ranní pusy. Strom pod ním držel a kosa Davidovi taky nijak neubližovala. Zatím. Stejně se ale kolem toho všeho, co se dělo, necítil dvakrát dobře.

„Bojíš se?" nadhodil, když si všiml, jak nelibě jeho společník pozoruje zelenou minidžungli. „Nedivil bych se, je v ní serotonin, histamin a nějaká další blbost, jak říkala ta žabka, co nás učila bižuli. Taková blondýna, mladá. Dřív se říkalo, že popálení kopřivou snižuje tlak, což je dle mého blbost, ale tobě by to docela prospělo. Taky by to mohlo nějakým způsobem vylepšovat vlasy. Nemusel by sis na ně patlat polovinu drogerie," odtušil klidně.

„Vyzkoušíme to, co tak koukám, může jich tu být okolo desítek, stovek, takže se ti určitě naskytne možnost vylepšit si tlak a krapet se spravit. Neprašť se do hlavy, až pro ně polezeš dozadu, větve tam jsou nízko. Znáš se. Nerad bych zase zjistil, že to nějakým způsobem bylo mojí vinou."

David zaskřípal zuby a se opřel o kosu. Párkrát ji přejel brouskem a opět se zadíval do koruny stromu, kde seděl černovlásek.

„Dobře se ti tam kibicuje, co? Hlavně, že umíš radit. Neříkal jsi, že mi tady pomůžeš? Všechno to byly jen kecy, že? Kdybys byl co k čemu, aspoň ten oheň bys udržoval, abychom si mohli něco uvařit a nemuseli se plahočit v tom horku kamsi do hospody. Rozmazlený jedináček s plnou hubou blbých keců. Ať tě ani nenapadne něco s těmi kopřivami na mě zkoušet!"

Kdyby mu tolik nezáleželo tom, jak zrovna působí, asi by se Syd napjal. David věděl, jak na tom byli jeho rodiče. Vlastně nevěděl, ne úplně. Netušil, jak s nimi s Valentýnem bojovali, kolikrát za ním v noci šel, tváře mokré od slz. Kolikrát bylo jen štěstí, že byl jeho bratr tak dobře stavěný, jelikož by se otec v těch dobách nebál vztáhnout na Syda ruku.

Kolikrát spali vedle sebe na Valentýnově malé posteli, protože nechtěl být sám.

„Kdybych byl já co k čemu, je dost zavádějící, vzhledem k tomu, že já jsem v tom čemsi, co mezi sebou máme, ten, kdo to začal, udržel a pořád udržuje. Na to mi teď řekneš tak přestaň a nech mě být. Nechci. Pochop to konečně. Tebe bavilo měsíc si hrát na nedobytnýho… Nikdy jsem ti nelhal ani tě nijak neobcházel, to já nemám zapotřebí, z nás dvou. A udržovat oheň by bylo zbytečný, neumíš na něm vařit ani kafe," odtušil s klidem sobě typickým. Cítil ho. Emoce odešly kamsi pryč. Bylo by nebezpečné dovolit mu přístup k nim.

David se zastavil v práci a opřel se o hrábě.

„Do háje, Syde! Já pořád nechápu, o co ti jde? Definuj mi, PROSÍM, vztah, který mezi sebou máme? Já celou dobu žiju v domnění, že spolu jenom spíme. To pro mě znamená, že hupsneme do postele a tím to hasne. Zbytek života mezi tím si žijeme každý po svém. Vzal jsem tě sem, protože jsem si naivně myslel, že do tebe naliju ještě nějaké vědomosti, a taky byla škoda zůstávat v Praze. Jenže ty mluvíš, jako bychom měli mezi sebou plnohodnotný vztah, jako bys ke mně něco cítil. Já jsem zmatený! Já nevím, jak se k tomu mám postavit. Hádáme se tady jako po desetiletém manželství. Já rozumím tomu, že tě může sžírat ponorka, ale nějak spolu vycházet musíme. Tohle je prostě… já nevím. Respektuj mě. To je ale slovo, které neznáš, že? Všechno musí být po tvém. Když mám blbou náladu, je to špatně… Ale já ji prostě někdy blbou mám a ty mi nepřidáváš. Potřebuju být někdy sám. Neříkám, že s tebou nejsem rád, ale někdy si prostě od tebe potřebuju odpočinout. Jsme spolu už tři týdny v kuse, pořád, ve dne v noci. Nemůžeš se mi divit…"

„Jistěže spolu jenom spíme, nevydržel bych s tebou cokoli víc," odtušil Syd zcela popravdě, když se konečně dostal ke slovu. Kdyby to nebyl on, vložil by si hlavu do dlaní. Tohle ho vyčerpávalo! Nevěděl, netušil, jak reagovat.

„Zkus na vztah mezi námi zapomenout, ta představa je nanejvýš pitomá. Ty možná chceš, jak jsi sám řekl, po třiceti letech života s kýmsi začít něco, co vydrží až do smrti, ale já se nehodlám do té doby rozkládat kdesi na gauči v podnájmu, kam bychom se přestěhovali, abychom vychovávali dvě děti a zvíře. Až by nám to stát povolil. To já prostě dělat nebudu, na to si budeš muset najít jinýho idiota," vydechl, obočí pozdvižená, a krapet strojeně se přiměl k pohrdavému úsměvu. Nebyl si jist, kdy ho v plné síle vytáhl naposledy. To, co řekl, nebyla pravda, a kdyby to cítil a vnímal, věděl by, jak jej něco takového samotného zabolelo. Chtěl by, chtěl by dlouhodobý vztah plný lásky a podvědomě si tím byl stoprocentně jist, a právě proto proti tomu tolik bojoval. Protože si to prostě nemohl uvědomit. Všechno by se rozpadlo.

„Mluvím o tom, že tohle cosi do postele chceš ukončit, kdykoli to jenom trochu jde. Mně nestojí za to tě čtyřikrát do týdne přesvědčovat, že se mnou pořád spát chceš. Druhá věc je, že ty máš blbou náladu pořád. Minimálně kdykoli jsi se mnou. Se Šimonem ses zdál naprosto v pořádku. Blbý je akorát to, že už má Oliviera, jinak byste spolu krásně mohli spadnout do toho dlouhodobýho čehosi, o co ty stojíš."

„Co to zase meleš? Ty máš snad dojem, že když vidím teplého kluka, tak po něm hned musím skočit? Tohle si fakt myslíš? Jen jsme si povídali. Je to fajn chlap, ale nikdy, ani kdyby tam nebyl Olivier, bych po něm nevyjel. My dva se topíme v ponorkové nemoci. Jestli to necítíš ty, tak já ano, a proto bylo pro mě osvěžující si promluvit s někým jiným. A i kdybych takové choutky měl, my dva spolu jen spíme. Nic jsme si neslíbili. Takže pokud bych si chtěl vrznout v Praze s někým jiným, výčitky bych neměl. Stejně jako bys je neměl mít ty. Ale neudělám to, teď spím s tebou, a to mi stačí. A co se týče vztahu nadosmrti – rozhodně tě k němu nepřemlouvám. Děti nechci, pes by byl chudák, protože jsem stále pryč a do skal bych ho určitě nebral. Chci jen někoho, s kým mi bude dobře, na delší dobu. Někoho, s kým si budu rozumět nejen v posteli. Až ho najdu, dozvíš se to jako první. Šťastný až do smrti neexistuje a po nikom bych tohle nevyžadoval, nikdy jsem tak naivní nebyl a s blížícími se Kristovy léty už s tím rozhodně nemíním začínat. Shodneme se v jednom, my dva spolu jako pár skončit nikdy nemůžeme. Jsem rád, že alespoň toto jsme si ujasnili. Jedno jsem ti v Praze slíbil, už tě nebudu vyhánět – z postele, neslíbil jsem ti ale, že s tebou budu trávit každou minutu svého času. O tom totiž opravdový vztah je a ten je pro nás neuskutečnitelný. Pořád mi tvrdíš, že tě vyhazuju. To není pravda, už to říkám snad po desáté – je mi s tebou dobře, ale nemůžu být s tebou stále. Kdybys hned, jak jsme přišli, zalezl do chaty a šel si počítat nebo spát, já bych si tady o samotě dobil baterky a mohli bychom jít v dál. Já bych byl klidný a připravený na tvé rýpance, které bych okázale ignoroval, protože zkrátka vím, že ty to jinak neumíš, a ty vyspaný a spokojený. Totiž i ty si evidentně ode mě potřebuješ chvíli odpočinout."

Na chvíli Sydem projela beznaděj. Chtěl vztah, chtěl věrnost a důvěru. Představa spaní s někým jiným byla naprosto příšerná, a rozhodně ne kvůli výčitkám. Už jen s tím nápadem se v něm sevřely vnitřnosti. Nechtěl. Chtěl Davida a chtěl ho, aniž by se o tom museli bavit, protože mu to nedokázal říct slovo od slova. Chtěl s ním spát a probouzet se a jíst a procházet se a klidně i na to rande, byť s tím ho spíš pošťuchoval, než že by po něčem takovém opravdu prahl. Chtěl s ním žít, úplně obyčejně. Na dlouho.

Nedovedl si to přiznat. A sám se tím stahoval pod hladinu. Věděl jen, že když slyšel věty o tom, že by David neměl výčitky, kdyby si v Praze našel někoho jiného, nepříjemně ho rozbolela hlava. Chtěl by vědět, že si Davida nemusí bránit na každém kroku, však i blonďáka to vyčerpávalo. Jenže on sám mu teď řekl, co řekl. Kdyby se někdo našel, kdo by za to stál, David by do toho šel a neobtěžoval by se řešit černovláska.

Nechtěl ho hlídat. Ale neměl na výběr. Už to ho vyčerpávalo. Nechtěl se o něj stále rvát. Chtěl by, aby se David byť minimálně snažil o Sydovu společnost, a on si mohl na chvíli odpočinout.

„Je mi veskrze jedno, co konkrétně si o mně a o sobě myslíš. Budiž. Ano, občas by se pauza hodila, jelikož ano, v některých dnech jsi neskutečně nesnesitelný a s tím se nejedná dvakrát hezky, ale tahle pauza rozhodně nezačíná tím, že tobě přeskočí a utečeš. Už jsem ti to říkal, máš fascinující tendence myslet si, že se všechno točí jen okolo tebe. Chceš pauzu, tak zmizíš. Nechceš o něčem mluvit, pošleš mě do prdele. Nebaví mě v jednom kuse zkoumat, co se s tebou zrovna děje. Uvědom si, že nejsem něco, k čemu by ses choval podle současný nálady. Máš tendence myslet si, že budu skákat podle toho, jak pískáš, jen protože ses vyspal mizerně? Oba jsme se vyspali mizerně. Smiř se s tím. Tohle není jenom o tobě, a i ty se musíš snažit nějakým způsobem přizpůsobit. Nevyžaduju, aby ses choval jako hrdina. Ty fakt nejsi můj hrdina. Ale kdyby ses snažil stavět se čelem k tomu, co se zrovna děje, minimálně by to všechno nebylo tak stupidní. Tohle je vyčerpávající. Nebaví mě to. Zkus se podle toho zařídit."

„Tebe to nebaví? Mám dojem, že se královsky bavíš tím, jak mě zaháníš do kouta, protože jinak si nedovedu představit, proč tu se mnou sedíš a hádáš se. Nepožaduji, aby ses mi přizpůsoboval, celou dobu ti to říkám. Nelíbí se ti má nálada, odejdi – na hodinu, na dvě, na jedno odpoledne. Já přece po tobě nechci, abys mě opustil, když na mně tak lpíš, ale nemusíš mi stát za zadkem dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Nechci a neočekávám od tebe vůbec nic, natož aby ses mi přizpůsobil. Proč bys to měl dělat? Ty sám se do toho snažíš uvrtat. Žádal jsem tě pouze o to, abys byl ticho a nemluvil na mě, když vidíš, že nejsem ve své kůži. Je to přemrštěný požadavek?" zeptal se David, už opravdu rozčilený. Viděl však, že se Sydem to nepohnulo. Tohle byl marný boj. Hádali se stále dokola o jednom a tom samém.

„Víš co, Syde? Tahle hádka je vyčerpávající a taky mě nebaví, a proto se podle toho zařídím," vztekle pověsil kosu i hrábě na hřebík a odešel do chaty, z níž po chvíli vyšel v tričku a s malým batohem na zádech.

Černovláskovi jako na povel přejel mráz po zádech – byla to tak čistá, naprosto zřetelná forma strachu, že bylo fascinující, jak hladce ji jeho podvědomí zamaskovalo.

„Kam jedeš?"

„Uklidnit se?" odtušil David a Sydovi jako by se na chvíli roztočil svět. Uklidnit, uklidnit, uklidnit… Taky se tehdy jel uklidnit, když se ho Jitka ptala, kam utíká, když se ho ptala matka a kamarádi. Vybavoval si, jak se mu pak ta věta vracela první týdny nemocničního pobytu. Byl už klidný? Mohl někdy znovu být?

„Zastav se. Máš v autě něco na lezení?" vyběhl ještě za Davidem, ten už mu ale neodpověděl. Nasedl do auta, a aniž by se otočil, vzdaloval se od chaloupky a od překvapeného Syda, který si v tu chvíli připadal, jako by v něm něco prasklo. Něco emotivního.

Cítil všechno. Necítil nic.

Na chvíli se potřeboval zastavit, a tak si vylezl zpět na strom, oči přesouvaje na oblohu nad sebou. Pluly po ní mraky, které mu v jeden moment připomínaly všechno možné a hned v další vlastně vůbec nic, protože vidět v mracích postavy by bylo až moc abstraktní, a to on neměl zapotřebí. Modř za nimi dokonale vystihovala Davidovy oči, tím sytější, čím víc byl rozzlobený.

Ať ale přemýšlel nad čímkoli, nedovedl se soustředit. A důvodem byl jeho rozzuřený společník.

Byl to pitomec! Pitomec, pitomec a pitomec, a když si Syd vzpomněl na ta dvě slova, naprosto samozřejmá, která mu vpálil do tváře, když chtěl vědět, kam přesně mu odjíždí, na chvíli jej rozbolelo celé tělo, na které se pomalu, ale jistě vracely hnusné, rozšklebené rány. Cítil, jak mu přes tenkou látku trička a kraťasů, zejména na levém stehně, prosakuje krev. Jizvy byly divnou, bolavou záležitostí.

David se chtěl uklidnit. On se tehdy taky chtěl uklidnit a dopadl, jak dopadl. Nevěřil blonďákovi, mohl se rozhodnout pro cokoli a on by u něj nebyl, kdyby tentokrát padal. Nemusel by si vyhádat ani pobyt s ním v nemocnici. Nemyslel si to, samozřejmě. Plně věřil svým schopnostem, jenže pravda byla, že podvědomě už minule vnímal, jaké štěstí měl. Nerad své úspěchy nazýval štěstím. Ale jinak to nešlo.

Přišel by o něj. Nechtěl o něj přijít. Snad pro to měl nějaký naprosto logický důvod a snad bylo naprosto logické neobtěžovat se jeho vymýšlením. Potřeboval za ním. Lepkavá krev jej začínala přivádět k šílenství a on si v tu chvíli prvně uvědomil, že kdyby Davida nenašel, asi by vykrvácel. Nebyl si moc jist – vnitřně, sám by nad něčím takovým rozhodně nepřemýšlel – jestli to bylo možné, cítil ale, že bylo. Kdyby všechna ta smyšlená, byť pocitově naprosto reálná krev odtekla, umřel by. Ne navenek. Ale něco, co přežilo nemocnici a co se s ním, byť hodně poraněné, drželo až doposud, by umřelo. Něco, co jej nutilo milovat Davida a co jej taky mohlo zachránit.

Syd nepotřeboval zachránit. Ale kdyby přišel o schopnost lízat si rány, byl by to jeho konec.

Musel za Davidem.

Do zadní kapsy kraťasů si zastrčil telefon, víc ale nehledal. Na jídlo stejně neměl ani pomyšlení, byť se blížil čas oběda, a on tušil, že se jen tak nevrátí. Pohled mu padl na odrbaný blok, který nechal ležet u ohniště. Nevzal si jej. Prošel brankou a rychlými kroky se vydal po cestě, o níž tušil, že po ní auto odjelo.

Po celou trasu si neuvědomil, že vlastně kulhal.

Text písně: Nedvědi – Písnička na dobrou noc