Filtr povídek

Úplně vidím, jak naprázdno polkne, zjevně to pro něj posledně byla dostatečná výstraha, aby nechtěl testovat své hranice hned znovu, a to je dobře, protože dneska bych si s ním raději hrál o něco jemněji. Natáhnu ruku a bradu mu ještě trochu přizvednu, aby koukal úplně zpříma, a skoro bych přísahal, že mezi mými prsty a jeho holou kůží projede elektřina. Líbí se mi, jak na můj dotek hned reaguje, nadechne se a krk sám co nejvíc odhalí. Jo, byla by fakt škoda ho o tohle připravit… A mě vlastně taky.

„Podívej se – vztah se má budovat přítomností, ale ten základ, na kterém se staví, je také v minulosti. Ať oba víme, čemu se vyhnout, ať se nestávají taková nedorozumění, jako se stalo dneska. Vím, že jsem extrémně žárlivý, ale víš proč? Protože tě miluji a protože nedopustím, aby ti někdo ubližoval. Přítomnost si pohlídám, ale co tvá minulost? Naznačil jsi mi šílené věci a já potřebuju vědět, co se stalo, že jsi nejspíš musel odjet z Irska narychlo. Proč se to všechno stalo? Proč ti tvoje sestra ani jednou nezavolala, proč si nevoláš s rodiči? Má to nějakou souvislost?“

“Petrus, Petrus, prečo si len Petrus? Zapri otca a vzdaj sa mena. A ak nechceš, lásku prisahaj mi a ja nebudem viac Hláska. Budem len a len tvoja láska,“ upravil si Shakespearove verše, ktoré mu nežne šepkal. Po dokonale pobláznených bradavkách sa prebozkával až k Paľovmu kohútovi, ktorý žiadostivo čakal. “Poď do mňa láska,” žiadal ho rozpálený Peter. “Júlia, luna ešte neposvätila tú noc, kedy mi daruje na ovládnutie teba moc. Ale na ten okamih sa teším veľmi, moc. Budeš všetkých svätých prosiť o pomoc!” Vytvoril si Peter svojho Williama.

Mladý pán, ten povýšený kluk, kterého nenáviděl a trošku se ho bál, seděl na posteli a před ním klečel na podlaze v rukou drže jeho koule zrzavý mírně podsaditější kluk s rezavou čupřinou, který kmital hlavou v jeho rozkroku. Simui chtě nechtě sáhl do kalhot a začal si mnout svůj úd, když viděl, jak zrzkovi neúprosně drží hlavu nadoraz až se nosem dotýkal jeho břicha, ty dávivé zvuky, a když viděl, jak se tomu klučíkovi valí koutky úst jeho vlastní sliny, cítil až nečekané vzrušení.

Druhej den docela natěšenej, co se bude večer dít (nebo možná nadšenej, že se bude něco dít). Začal jsem na Bertovi vyzvídat: „Hele, jaký jsi vlastně říkal Mikulášovi básničky, když jsi byl malej?“ „Žádný. Já i jako malej byl velkej.“ Vyprsknul jsem: „Tak jo, jaký jsi říkal básničky?“

A pak se ke mně jednoho dne zase přitulil a zeptal se: „Chceš si hrát?“ A zas bylo dobře…

„Buď pozdraven, můj pane, i ty Jakube. Děkuji za vaši návštěvu. Zrudly jeřabiny, nahoře už napadl první sníh. Rozpustil se, pravda, ale všechno nasvědčuje, že bude krutá zima. Tak je tomu vždy, když se urodí nebývale lesních plodů. Je hodně jeleních soubojů. Všechna zvěř má mnohem hustší srst. Veverky si budují mnoho skrýší potravy. Jedle i smrky jsou obaleny šiškami. Vaše výprava k abatyši Hildegardě bude mít těžký návrat. Všechno bude jinak.“

Dokonce jsme byli do toho programování tak zažraní, že jsme si plánovali, že po maturitě spolu odjedeme do Ameriky, usalašíme se v Silicon Valley a rozjedeme tam nějakou nabušenou IT firmu, se kterou uděláme díru do softwarovýho světa… Anebo naopak zaplácneme díru na softwarovým trhu, že jo. No prostě plán byl jasnej – s nějakým nápadem tam prorazíme, vyděláme si velký peníze a náš brand budou znát lidi napříč všema kontinentama. Jo, byly to sny sotva patnáctiletých kluků, dneska už se nad tím jenom usmívám, ale přesto… Byly to naše sny.

„Ještěrko, netrap se, příště to bude lepší, ano?“ přitiskl jej k sobě a políbil do vlasů. „Pojď, půjdeme domů, ty se oblečeš do toho sexy pyžamka a já se budu užírat touhou tě bezostyšně zprznit.“ Uculil se na něj a jen doufal, že jeho slova nevezme vážně. Jedno však věděl – jen pohled na jeho zadek a blízkost celé jeho osoby mu způsobovaly nemalé pnutí v plavkách. Měl chuť si dát pár facek. Nikdy tímhle netrpěl a teď si připadal jako neukojený puberťák.

“Zavři oči, brouku, a…,” začal Paľo na Petra mluvit. Peter oči zavrel, myslel, že Paľa ovládol. Na to pocítil, ako dostal dlaňou po hlave. “Nech mého ohaře, kurvo!” Peter prekvapene pozrel na Paľa, nerozumel, prečo zrazu začal hovoriť po česky. Čo sa stalo? Naozaj mu preplo? “Doprovoďte mě na zámek, tam na mě čeká hrabě,” prikázal Paľo a zosunul sa na lavičku. Zavreli sa mu oči a zaspal.

K jeho pokoji patřila i menší koupelna se sprchovým koutem, kam jsme zamířili, když jsme předtím Bětě a Davidovi popřáli dobrou noc. Kdyby mi před rokem někdo řekl, že se u pana manažera budu jednou sprchovat a spát s jeho synem pod jeho střechou, asi bych si jen poklepal na čelo.

Můj expres přijíždí. Je plný. Prozíravost chtěla, že jsem si na poslední chvíli z tramvaje rezervoval místo. Vůz 369, místo 22. Tady je to. Úplně plné kupé. Je mi trapně, že zvedám z mojí sedačky starší dámu. Ale tři hodiny stát v uličce nalepený na ostatní cestující bez možnosti ovlivnit na koho se mi opravdu nechce. Konečně sedím. Rozhlédnu se. Naproti sedí holohlavý, potetovaný týpek v bomberu. Samý sval, dva metry, přes sto kilo… Hodně hmoty, mozku málo. Na rukou obří prsteny s nějakými symboly. Vedle pohledný snědý týpek v kraťasech a košili s krátkým rukávem. Na stehnech má krásné tmavé chloupky, které se krásně kroutí. Rozjíždíme se.

Dalších asi deset minut jsem úspěšně předstíral, že jsem plně ponořenej do děje, zatímco Lex stejně úspěšně předstíral, že v týhle pozici vydrží bez hnutí klidně až do závěrečnejch titulků. Bylo mi ale jasný, že tady tuhle hru kdo s koho nemůže vyhrát – a taky ne: jakmile už pro něj byla ta strnulost jeho těla nesnesitelná, začal sebou zase šít a všelijak se vrtět.