Propadák – 25. kapitola

David už to prostě nemohl vydržet. Musel na chvíli pryč. Nesnášel hádky. Přesto, když si uvědomil tu skutečnost, hádal se s každým svým partnerem – kromě Roberta. Ten byl totiž klidný a přesně věděl, jak hádkám zabránit. Když viděl, že David potřebuje chvíli pro sebe, dopřál mu ji, neútočil na něj, a hlavně si ho nenárokoval. Takhle to fungovalo dlouho, přesněji až do doby, kdy chtěl po dvou letech udělat coming out jejich vztahu před celým světem. Dneska chápal, jak moc byl tenkrát Rob trpělivý.

Celou dobu, co řídil, se jím zabýval a překvapeně zjistil, že už na něj nevzpomíná se staženým srdcem, a vzpomínky mu přicházely do hlavy jen ty příjemnější, bez palčivé bolesti. Usoudil, že dnes už by s ním klidně zašel na pivo nebo koncert, aniž by se jeho srdce lámalo na kousky. Nevěřil tomu, že tohle způsobil jen čas. Muselo v tom být něco jiného a on tušil, co to asi bylo. Že by Syd opravdu dokázal zacelit tu díru, která mu po rozchodu s Robertem zbyla? Bylo možné, že by si ten malý protiva dokázal proklestit cestu až k jeho srdci? Co k němu David cítil? Vlastně nevěděl, ale rozhodně už ten druh jisté nenávisti, kterou k Sydovi cítil, byl v nenávratnu. I když mu sežral snad všechny nervy, které si chtěl o prázdninách zregenerovat, přesto tušil, že jej nějak zasáhl. Koneckonců neměl by se tomu divit. Syd s ním byl pořád. Neustále mu stál za zadkem, tohle nemohlo skončit bez následků. Někdy se to ale nedalo vydržet. A zase v tom byla ta majetnickost, kterou David nesnášel a kterou už si jednou prožil. Potřeboval volnost a někdy, jednou za čas, samotu.

Zakroutil sám nad sebou hlavou – musel před ním utéct, aby toho dosáhl. Nebylo to v pořádku, ale neviděl jinou možnost. Neschoval by se před ním nikde. Zastavil u hospody v Lidečku, ale pak si to rozmyslel a vyjel zpět na hlavní cestu. V této malé restauraci by jej Syd objevil za dvacet minut. Nepochyboval, že se bude chtít taky někde najíst, a tohle bylo nejblíž.

Do Horní Lidče to bylo pár kilometrů a mohl tam aspoň nakoupit potraviny, které v malém obchůdku neměli.

Narazil na příjemnou hospodu, dal si pořádný steak se zeleninou a chlazené pivo. Věděl, že se zdrží. Proběhl malým nákupním centrem, nakoupil maso, koření, zeleninu, nějaká piva v plechu. Tmavou čokoládu a ořechy pro sebe a lékorky pro Syda.

Na chvíli si sedl do kavárny a dal si pořádné kafe s dortíkem. Kofein společně s lahodným zákuskem plným cukru ho úplně uklidnil. Bylo mu fajn. Tohle přesně potřeboval, jen pár hodin klidu. Tušil, že jak se vrátí do chaloupky, už si bude moct Syd vykládat cokoliv a on se tomu bude jen smát. Doufal však, že si do té hospody na ten oběd zašel. Protivného a hladového ho opravdu zastihnout nechtěl. Uvědomil si, že vůbec netuší, jestli má Syd nějaké vlastní finance. Snad si nějaké peníze vzal z peněženky, kterou nechal na stole. U sebe měl jen kartu. Musel umírat hlady, v chaloupce zbyly možná nějaké oplatky a zbytky salámů a pečiva, které nestihli spást na snídani. To mu však nemohlo stačit, i když jedl jako vrabec.

Protočil sám pro sebe očima. Byly skoro tři hodiny. Zaběhl ještě do restaurace, kde obědval, a objednal do krabičky stejnou hotovku, jakou si dal na oběd. Olivy v tom nebyly a maso Syda už jíst viděl. Tak snad nad tím neohrne nos. Než mu jídlo přichystali, nakoupil ještě barvy na dřevo i na omítku, přípravky na ošetření trámů a další nezbytnosti na malování. Netušil sice, jak to všechno stihne, ale jeho řemeslníci odvedli skvělou, a hlavně velmi rychlou práci. Dneska večer už bude domeček jen jejich. Sice jako po výbuchu, ale s volnou rukou ho připravit do obyvatelného stavu. A Davidovi nezbyde nic jiného než to za těch pár dní stihnout. Potřeboval by ještě alespoň týden, jenže v pondělí už musel stát na značkách ve škole. I tak mohl být šťastný, že jako učitel má přes prázdniny tolik volna, další mu už nedají.

Spokojený, že zařídil veškeré nákupy, sedl do auta a za pár desítek minut už parkoval před chaloupkou.

Chlapi si zrovna balili své nářadí, že už mají hotovo, ale Syd nebyl nikde k nalezení.

„Pavle," oslovil jednoho z mužů. „Nevíš, kam šel Syd? Neříkal nic?"

„Nevím. Jak si odjél, on sa taky sebral a odešél, s náma sa nebavíl."

David trochu znervózněl. Kdyby šel na jídlo, byl by už zpět. Ale možná si taky potřeboval pročistit hlavu. Procházka okolo Čertových skal by mohla být příjemná, koneckonců co by sám dělal v chalupě, kde pobíhalo plno chlapů a nebylo se kam pohnout.

Zkontroloval peněženku a zjistil, že peníze si Syd žádné nevzal. Snad měl tedy nějaké své. Ještě jednou se šel podívat do podkroví, aby se ujistil, že se Syd nevydal na vlak nebo nedejbože na stopa, všechny jeho věci byly ale na místě, kde je zanechali. Na lavičce u ohniště našel jeho blok. Bez něj by neodjel. To jediné ho uklidnilo.

Oblékl se tedy do montérek a začal uklízet. Vzpomínal na slova, kterými ho Syd ujišťoval, že uklízet umí. Tak kde je mu konec, když ho potřebuje? Byl ale rád, že i Syd pochopil, že je dobré si od něj provětrat hlavu, a pevně doufal, že se v lesích neztratí.

***

Uběhla další hodina a slunce ve své krapet zdlouhavé, zvláštně nostalgické pouti po obloze překonalo další úsek, nacházejíc nový úhel, v němž černovláskovi nepříjemně svítilo do očí. Ze všech stran byly stromy. Jediná přijatelná cesta vedla přímo za tím rudozlatým kotoučem a on se jí odmítal vzdát, odmítal se vracet.

Pravda byla, že od doby, co Syd vyrazil, se jeho priority mnohokrát změnily. K prašné cestě, na niž vstoupil hned na začátku lesa, se skláněly stromy, které brzo nahradily vrcholky kopců. Na levou nohu stále nedošlapoval tak jako na pravou, a ona, více namáhaná, jej proto brzy začala bolet. Příliš si to ale neuvědomoval. Potřeboval by klid. Bylo mu úzko, už jen když se zadíval na chladný kámen a do hlavy se mu promítla drobná těla horolezců, na pohled drobná. Z dálky. Možná si myslel, že se pohledu na skaliska nebál, jenže když tam byl sám a když věděl, že se David nachází na něčem podobném, všechno se v něm svíralo.

Snažil se kopírovat cestu, kterou jim ukázal i Olivier, protože si matně pamatoval, že zde nebylo moc skal, na které by šlo lézt, a že obecně skal v tomhle kraji nebylo tolik jako ve velkých skalních městech. Stačilo je tedy najít. Nic víc. A stejně, kdyby se jej po té hodině někdo zeptal, kudy přišel, směr, který by ukázal, by asi nebyl správný. Nezáleželo na tom. Byl si skoro jist, že zde Davida najde, a až se tak stane, jeho milenec řekne kudy dál. Pro něj stačilo dostat se ke skalám a chvíli hledat.

Brzy se mezi chladným kamenem přestal orientovat, a přestože nikdy netrpěl strachem z uzavřených prostor, nebylo mu to tam dvakrát příjemné. Jenže to on nevěděl.

Měl hlad. Moc to nevnímal, jednou za čas se ale do ticha ozvalo kručení jeho žaludku. Neřešil ho. Vnímal, že se mu jednou za čas podlomila noha, které věnoval valnou většinu své váhy, a on se v těch chvílích sesunul na zem, mezi větve, které jej zhruba při šestém pádu nepříjemně odřely. Tehdy se posadil, prázdnýma očima pozoruje rudou krev, která mu vytékala z pravé dlaně. Štípalo to, byť se mu do těla nedostala skoro žádná špína.

Okrajově zavnímal, jak divné bylo cítit konečně bolest, která mu v ten moment skutečně byla způsobena. Stejně jej štípala levá tvář, a když si ji hřbetem ruky zkusil otřít, zjistil, že jej větev škrábla i tam. Moc to neřešil, neměl zapotřebí vytáhnout telefon a podívat se, jak rána vypadala, to by bylo nelogické. Utržil už dost bolístek, aby věděl, které mu mohly být jedno. Nepředpokládal, že by tahle přinesla víc než pár hloupých stroupků.

Znovu se postavil, a aniž by nad tím nějak extra přemýšlel, zdravou rukou si do tváře nešetrně dloubl. Bříško ukazováčku se zbarvilo do ruda. Přestával to cítit. Tedy, věděl o té bolesti jako takové, ale přestával ji vnímat jako něco skutečně bolestivého. Asi to bylo logické. Muselo být. Celá planeta byla logická, a zjistit opak by mohlo rozbít svět, který se on podvědomě snažil chránit.

Opět se vydal na cestu směrem ke slunci, které k němu prosvítalo i skrz hustý porost a tmavé jehlice. Nepřiznal by si, že se ztratil. V prvé řadě nebyl ve stádiu, kdy by si byl schopen něco takového přiznat, jelikož mu na to hlava nedávala moc prostoru. Z logiky věci vyplývalo, že když šel nyní ke slunci, dostat se zpět znamenalo jít od slunce. To dávalo smysl. Skutečně šel ale celou tu cestu za sluncem? Nezatáčel? Nebylo moudré mu tyto otázky pokládat a jeho hlava to nedělala, protože jediným jejím úkolem v ty chvíle bylo nenarušit jeho sebevědomí a chladný klid.

Konečně odešly i poslední zbytky vnímání. Byla to jistým způsobem úleva. A tehdy se stromy rozestoupily a on se dostal k malému jezírku, v němž se odrážel pomalu zapadající kotouč, a přestože rozhodně nevzpomínal – to by bylo nanejvýš stupidní – cosi jej sevřelo. Díky bohu o tom nevěděl. A tehdy se taky ozval jeho žaludek, který se mu nepřirozeně zkroutil. Snídal pár sušenek, neobědval, šel asi pět kilometrů za hodinu, když jej stromy příliš nebrzdily. Spíš čtyři. Cítil, jak se mu znovu podlamují nohy, a on se obličejem napřed skácel do vody, která jeho pád utlumila a rozprskla se všude kolem. Tričko měl ztěžklé jejími kapkami a špinavé od bahna, které na dně studánky bylo, a ranka na obličeji začala štípat.

Okrajově, spíš vnitřně než skutečně zavnímal, jak blízko byl dalšímu omdlení.

***

Když po pár hodinách David usoudil, že toho má pro dnešek dost, a kuchyň i vedlejší místnost vypadaly s trochou dobré vůle obyvatelně, unaveně se posadil k hrníčku kávy. Zkontroloval snad po desáté telefon, jestli se ten malý uražený pacholek náhodou neozval, že je v tísni, ztracený a sežraný vlkem. Telefon byl ale prostý všech nových zpráv i případných nepřijatých telefonátů.

Nu, dobře. Chce trucovat, ať si to užije.

David se tím nemínil nijak vzrušovat. Udělal si svačinu, protože měl zase hlad, a jeden krajíc chleba přichystal i pro Syda, kdyby se náhodu vrátil v nejbližší době. Měl sice pro něj v lednici i oběd, ale ten si může dát k večeři.

Sedl si k ohništi, které ještě doutnalo, a přemýšlel, že by ho rozdmýchal, aby mohl spálit chrastí a suché natě plevele. Když se však zadíval na nebe nad lesy, pochopil, že se žene déšť. Západní strana byla plná temných bouřkových mraků, které nevěstily nic dobrého. Z těch nebude jen malý zahradnický deštík.

Jen doufal, že tohle všechno chápe i Syd a je na cestě zpátky do chaloupky. Divoká bouřka v lese nebyla zrovna příjemný společník.

Zvedl se tedy a zkontroloval zahradu, jestli na ní nezapomněl něco, co by nemělo zmoknout a co by v případě silného větru mohlo nadělat škodu. Sebral i svůj hrnek s prázdným talířem, a když kontroloval lavici, uviděl na ní i blok, který Syd tahal všude s sebou. Proč si ho nevzal na svou procházku lesem, David netušil, a nemínil nad tím přemýšlet. Rozhodně by Syd ale nebyl rád, kdyby ho nechal zmoknout.

Během pár chvil se setmělo, zvedl se vítr a první kapky začaly divoce bubnovat na nové okenní parapety.

David znervózněl a znova vzal telefon do rukou. Žádné nové zprávy nenašel. Nebe zkřížil blesk, hned za ním další a vzápětí uslyšel ohlušující rachot hromu. Bouřka byla hodně blízko a Syd mohl být někde v lese, ztracený…

Vytočil jeho číslo.

Nedostupný…

Venku se rozpoutalo peklo, letité smrky, které obklopovaly chaloupku, se ohýbaly tak, jako by se měly vyvrátit z kořenů. Všechno, co nebylo pevně na zemi, začalo poletovat a nebe neustále protínaly pokřivené blesky, které vzápětí pronásledovaly hromy. Drásaly Davidovy ušní bubínky, i když seděl v kuchyni.

Znovu vzal telefon a pokoušel se se Sydem spojit. Neúspěšně. Cítil, jak jím začíná prostupovat strach. Takový, který paralyzoval myšlení a podsouval mu všechny ty nejhorší scénáře, co se mohlo s jeho milencem stát. Viděl ho ležet polomrtvého pod skálou, rozdrceného pod vyvráceným stoletým rozložitým smrkem, utopeného kdesi v bažinách…

Tak a dost!

Bažiny v okolí žádné nebyly. Bylo pravděpodobné, že se schoval někde do hospody a jen čekal, až se bouřka přežene, aby mohl v klidu dojít domů. Tohle byly zajímavé úvahy, ale rozhodně ho nikterak neupokojily. Nezvedal mu telefon, něco se stalo a David neměl představu, kde by ho měl hledat. Mohl být kdekoli.

Našel si číslo do motorestu u Čertových skal, kam chodívali na jídlo. Tam jej po malé chvíli ujistili, že nikdo se jménem Servác Valenta mezi hosty není. Obvolal tak ještě asi pět hospod a restaurací, kde by mohl Syd najít útočiště před nepřízní počasí, ale nikde ani podle popisu nebyl.

Začal být zoufalý a bouřka snad ještě nabývala na intenzitě. Zkusil naposledy vytočit Sydovo číslo a pak už jen mobil urputně držel jako jediné možné spojení.

Chodil po kuchyni sem a tam a myslel, že se nejistotou a strachem udusí. Asi tisíckrát ho napadlo, že sedne do auta a prostě pojede někam na pas blink, ale i přes neutuchající a stupňující strach chápal, že je to hledání jehly v kupce sena. Do lesa by stejně musel po svých. Kdyby jen věděl, kterým směrem, šel by… Co když byl zraněný, potřeboval pomoct, krvácel někde, měl zlomenou nohu, rozbitou hlavu? Neustále se trýznil nejen těmito představami, ale i výčitkami svědomí. Kdyby tak nesmyslně nevypěnil a neodjel pryč bez něj, tohle by se nikdy nestalo. Teď by společně seděli u večeře a z pohodlí a bezpečí chaloupky pozorovali blesky. David míval bouřky rád, když příroda dokazovala svou sílu i krásu, ale dnes?

***

Mezi skalami a stromy to zatím tou dobou vypadalo, jako by se schylovalo k apokalypse. Černovlásek v žádnou vyšší moc ani osud nevěřil, byť rovněž, povětšinou, nevěřil, že měl za všechny své činy zodpovědnost jen on sám. To si dost odporovalo, ve snaze Sydovi porozumět. Bylo ale zapotřebí pochopit, že jeho teorie spolu nemusely sedět. Nešlo o to, aby byly pravdivé. Cílem bylo uchránit jej před otázkami. A v tomto smyslu to všechno fungovalo.

Ať ale věřil v cokoli, už v momentě, kdy mu na nos spadla první těžká kapka, tak nějak podvědomě pochopil, že je zle. Pravou nohu pomalu přestával cítit. V průběhu cesty spadl ještě mockrát, leč už se spíš tak akorát zabalil do špíny, než že by si nějak vážněji ublížil, a v hlavě mu nepříjemně tepalo. Stmívalo se, začínalo pršet. A on si uvědomil, jak dlouho venku byl.

David mohl být doma. Měl by mu zavolat. To dávalo smysl, jenže když telefon vytáhl a pokusil se číslo vytočit, zjistil, že to mezi stromy a kopci nebylo možné. Nemyslel si, že by někde poblíž dokázal najít signál. A kapky padaly čím dál víc, až se oblaka protrhla úplně a pomalu z něj smývala špínu i zaschlou krev, kterou na sebe stihl dostat. Oblečení se na něj nepříjemně nalepilo, po chvíli nacucané vodou do poslední nitky, a on naprosto okrajově vnímal, že se vlastně klepe. Neřešil to. Nemohl. Zima nebyla podstatná ani logická, pro ten moment.

Cosi v něm se sevřelo. Nikdy mu nevadily bouřky a nikdy mu nevadilo stát v lese pod skalami, nikdy mu nevadila tma a nikdy mu nevadila samota, jenže v tu chvíli, když tam byl jen on a to všechno zmíněné, se jeho srdce jako na povel rozbušilo. Polil jej studený pot. Nevěděl o něm, myslel, že je to déšť. Motala se mu hlava, bolel ho každý kousek unaveného těla, a pocit, jako by na něj všechny ty skály a stromy padaly, se ještě zvýšil. Byla neprostupná tma, kdy mraky pečlivě schovávaly kulatou lucernu, která by mu alespoň trochu pomohla.

Obloha se rozsvítila bleskem a hned nato se ozval ohlušující hrom.

Bouřka byla blízko, nestihl ani zaregistrovat jak moc. I nyní dělalo jeho tělo všechno pro to, aby se k němu nedostaly strach a úzkost. Bublina, v níž stál, se stávala tlustší a tlustší. Jenže stále to byla jen bublina…

Blesk. Hrom. Další krok vpřed. Znovu, a znovu, a znovu. Rány. Možná větvičky pod jeho nohama, možná padající stromy, možná jen jeho srdce, neměl tušení. Vlastně nic nevnímal. Byly kolem nějaké rány? Nevšiml si.

Blesk. Hrom. Zvedl se vítr a strom nedaleko něj nebezpečně zapraskal. Všiml si, jak další z blesků proťal tmu, zasahuje právě onen vysoký, starý smrk. K obloze se vznesly vysoké plameny a letitý kmen ten nápor nevydržel, celá ta scéna působila nanejvýš hrůzně. Pád. Všechno padalo. Blesky, kapky, strom, plameny. Vítr bičoval jeho hruď, kterou chránilo jen promočené tričko, a větve jej šlehaly do obličeje, ten jeden hořící strom byl ale zdaleka to nejhorší. A v tu chvíli jeho bublina praskla, do těla se mu zažralo zděšení a stejně jako začal padat onen strom, se i on skácel k zemi.

Nikdy nevnímal, co se mu při jeho záchvatech děje. Obklopila jej tma a všechno zmizelo – a hned nato se to objevilo, spolu se štiplavou bolestí v kolenou, jimiž při pádu nešetrně narazil na kameny. Seděl na zemi, kousek od sebe ten spadlý kmen. Byl o něco mrtvější, jako po každém takovém tělesném selhání. Ale všechno se vrátilo.

On tam mohl umřít.

Napadla jej úzkost, které se nešlo jen tak zbavit. Noční les, kopce, kámen, blesky a hromy, to bylo dostatečně děsivé, ale ten fakt, že by v tom vlastně mohl tiše odejít, vyhrál. Syd se smrti bál. Nikdy mu nevadila představa být mrtvolou. Ale děsil se umírání. Musel pryč, musel se schovat. Musel za Davidem. Stále si uvědomoval, že i blonďák mohl být v nebezpečí, pokud by se ale nějak nezachránil, nikdy by to nezjistil.

Rozhlédl se kolem. Nedaleko byl malý keř, pod nějž by se mohl zkusit skrčit, plameny stále šlehaly vysoko do vzduchu a on se od nich pokusil vzdálit, kolena jej ale zradila. Sesunul se na zem, dostávaje do nich špínu. Projela jím bolest. Teď, po svém záchvatu ji vnímal tak nějak zastřeně, ale byla tam. Věděl o ní.

Posadil se. Až v tu chvíli mu taky došlo, jak strašná mu vlastně byla zima. Klepal se, všechno na něm bylo mokré a krom kolenou si pádem znovu odřel obličej. Do ran se dostávala voda, která ale zároveň smývala všechnu vytékající krev, a oheň pomalu ustupoval zběsilým kapkám. Hromy a blesky mohl slyšet přímo nad sebou.

Znovu vytáhl telefon. Neodpovídal. Baterka na něm pomalu ubývala.

Schoulil se do klubíčka, nechávaje mokré vlasy spadnout mu do očí. Snažil se alespoň trochu si udržet tělesné teplo, kterého mu vzhledem k prokřehlé kůži moc nezbývalo, a rozklepal se ještě víc, když se vítr opět zvedl a nahnal mu štiplavé kapičky do obličeje. Měl by znovu jít, vracelo se mu uvažování – naprosto minimálně, ale trochu přece – a on si uvědomoval, že by se měl hýbat a trochu se tím zahřát, pravá noha s koleny plnými špíny mu ale vypovídala službu. Věděl, že by se nezvedl.

Vzpomněl si na jejich poslední hádku, kterou s Davidem vedl. Nechtěl jí litovat, on nikdy ničeho nelitoval. Když se mu to ale nyní vybavilo, naprosto podvědomě – to bylo dobře pro jeho aktuální psychické zdraví – si ale uvědomil, jak moc ho to vlastně mrzí. Tohle nechtěl. Chtělo se mu spát, potřeboval by aspoň trochu tepla, a vnímal, jak mu tělo nepříjemně slábne. Byl to neskutečně divný pocit.

Znovu vytáhl telefon, byť tušil, že to k ničemu nebude, a jeho baterie se pomalu dostávala do červených čísel. Ruce se mu klepaly, nedovedl jimi na první dva tři pokusy vůbec najít Davidovo číslo, a když si je blíže prohlédl alespoň ve skomírajícím světle telefonu, jelikož strom už přívalem deště dávno hořet přestal, uvědomil si, že mu i po nich stéká pár kapek krve. Naprosté minimum, ale odřené je nejspíš mít musel, trochu. Jako na povel jej rozbolela obě předloktí a on se pokusil trefit se do ikonky se jménem, zjistil ale, že to s promrzlými prsty nebylo tak snadné, jak se zdálo.

Konečně se trefil. A telefon začal zvonit. Snad byla škoda, že byl až příliš mimo ze všeho zděšení, adrenalinu i zimy, aby vnímal vlnu úlevy, která jej zavalila.

Natiskl si telefon na ucho, ještě než to ale stačil udělat, ozvalo se z druhé strany jeho jméno. Nedovedl rozklíčovat, jak přesně ho David řekl, a hodnou chvíli pak jen mlčel, neschopen zformulovat slova. Možná se vnitřně trochu bál, jak by jeho hlas mohl znít. Možná neměl energii to řešit. Nedovedl si ani říct, že to určitě bude logické a smysluplné. Mlčel. Slyšel, jak David jeho jméno zopakoval, a pak znovu a znovu. Konečně se nadechl.

„Davide?" zkusil, a přece jen jej naprosto okrajově překvapilo, jak byl jeho vlastní hlas vzdálený. Vyšší zimou, nakřáplý. Tvrdil si, že chladem. Spíš byl na vině strach. To jedno jediné slovo, a v prvé řadě způsob, jakým jej řekl, donutilo druhou stranu k hrobovému tichu.

„Jsi v pořádku?" dodal. Nedovedl se zeptat na nic jiného, tohle bylo to, co ho v tu chvíli zajímalo nejvíc. Stejně jako tehdy na Mácháči, když podobný dotaz položil chvíli po svém probuzení, a snad bylo na těch situacích cosi podobného. Potřeboval vědět, jestli byl jeho úkol splněn. Kdyby tam umřel, že to stálo za to. Ale v jeho hlase bylo slyšet i všechno ostatní. A že umřít nechtěl.

***

Jakmile se Davidovi rozezněl telefon v dlaních, málem ho leknutím upustil. Jméno na displeji ho trochu uklidnilo, ale stejně cítil, jak se jeho ruce třesou, když se pokoušel přejet palcem zelené poskakující kolečko s telefonkem.

Chvíli po vyslovení jeho jména neslyšel nic. Tedy nic konkrétního, co by dokazovalo, že na druhé straně je lidská bytost. Zato údery hromu, svištění větru a syčivé šumění deště slyšel dokonale. Ten kluk byl vážně někde venku. Pohlédl z okna, jako by se chtěl přesvědčit, že se tam stále čerti žení. Že je Syd někde blízko… Otřásl se zimou, ačkoliv v domečku bylo příjemně.

„Jsi v pořádku?" ozval se z telefonu chraplavý hlas, a kdyby David nevěděl, kdo je na druhé straně, nikdy by ho nepřisoudil svému milenci.

„Cože?" nechápal jeho poslední otázku. „Samozřejmě, že jsem v pořádku. Jsem doma a umírám strachy. O tebe! Kde jsi?"

Černovlásek se pokusil soustředit, mysl po záchvatu mu to ale nehodlala umožnit. Neměl moc energie a stále se třásl úzkostí i zimou. To jediné, co jej uklidňovalo, byl hlas na druhé straně.

„Někde venku," vydechl v odpověď a hlas mu u toho nepřirozeně poskočil, když se přímo nad ním ozvalo další burácení hromu. Ještě víc se schoulil, což kolena neocenila. Sykl. Kde byl? Netušil a cítil, jak se mu z toho vědomí tvoří v krku těžký knedlík.

„Jsou tu stromy… a tráva. A skály. Je mi zima," řekl a slyšel, jak se mu hlas vytrácí. To bylo dobře, jinak by se asi klepal, stejně jako jeho tělo. Pevně zavřel oči.

„Syde, poslouchej mě! Hlavně to nepokládej. Vidíš nějaké světlo? Nejsou poblíž nějaké chalupy? Nešel jsi okolo nějakého rozcestníku? Nebo mi aspoň popiš, jak vypadá ta skála. Sedám do auta a jedu pro tebe, ale musím vědět aspoň přibližně, kde jsi," vychrlil ze sebe David. Byl šťastný, že ho slyší, ale na druhou stranu z jeho hlasu cítil, že je na pokraji svých sil.

S telefonem u ucha vyběhl schody do podkroví a oba batohy nešetrně vysypal na zem. Sebral ty nejteplejší mikiny a svou goretexovou bundu, již chtěl při balení se na Moravu vyřadit z kupy oblečení, které s sebou tahal. Dnes se bude rozhodně hodit. Dole ve skříni našel dědův pršiplášť, na pohovce pak sebral teplou deku a ze stolu láhev minerálky. Stačil ještě svoji nově uvařenou a stále horkou kávu přelít do termosky. Bude se hodit. Čaj by byl lepší, ale neměl čas ho teď vařit.

Syd se na druhé straně zamyslel. Jeden z hlavních problémů s jeho záchvaty, který si samozřejmě neuvědomoval, byl, že mu je tělo dopřávalo za účelem jakési poslední možnosti, jak se popasovat s emocemi. Hradby nefungovaly, vypnul. A hodnou chvíli po tom měl vzpomínky na poslední momenty, hodiny, ty emočně vypjaté, co jej ke zkolabování donutily, jako zabalené v mlze.

„Nic tu není," přiznal Syd, což byla, doufal, pravda. Než začal hořet ten strom, byla všude tma. Měl by se jít podívat, z místa, kde současně byl, na skálu neviděl, skrývaly ji větve a jehličí. Bál se ale, že když se pohne, signál ztratí a tím přijde i o Davidův hlas. Měl v tu chvíli pocit, jako by byl znovu v té nemocnici. Rozklepal se ještě víc. Jednou jedinkrát mu do ní zavolala jedna holčina ze školy a on se zoufale modlil, aby o její hlas nepřišel. Pak už by zůstalo jen ticho. A přístroje. Nebo blesky a hromy, nezáleželo na tom. Obojí rvalo uši.

U Davida byly tyhle pocity třikrát silnější. Potřeboval ho udržet na druhé straně hovoru, taky mu ale docházela baterka. Musel se podívat.

Pokusil se postavit, nohy se mu ale podlomily a on se s těžkou ranou ocitl opět na zemi. Cítil, jak se mu do ran dostává jehličí, zatímco mu z úst vyšlo cosi, co by šlo považovat za bolestné zasténání. Telefon spadl nedaleko něj, a tak se pro něj napůl doplazil a napůl zkrátka natáhl. Znovu se pokusil postavit. Okrajově postřehl, jak těžce a rychle dýchá. Všechno jej bolelo.

Telefon mu do ucha zahlásil brzký konec baterie. Ani déšť tomu přístroji nepomáhal.

„Je divná. Vysoká. Tmavá. Nevidím tam, myslím… asi se na ni leze, myslím, že tu na zemi leží expreska. Dochází mi baterka," odtušil do ticha.

„Mluv na mě, říkej mi něco," zažádal zoufale David. Potřeboval jej slyšet. „Všechno bude v pořádku, neboj se. Já asi vím, kde jsi. Vydrž dvacet minut. Musím si zapnout GPSku, nikdy jsem tam autem nejel a nerad bych se ztratil. Pojedu tak rychle, jak mi ta průtrž dovolí, ty se zatím zkus schovat někde pod převis. Ne pod strom, to je nebezpečné. Můžeš chodit? Nejsi zraněný? Neměl jsi záchvat, že ne?" vyděsil se nad myšlenkou, že tam někde ležel bez pomoci a v bezvědomí. Dobře si pamatoval, jak byl tenkrát slabý, ačkoli to nedával na sobě znát. Jen pevně doufal, že se nemýlil a pojede na správné místo. Další skály, na které bylo dovoleno lézt, už byly jen Čertovky a ty byly přímo v centru vesnice, tam by se neztratil.

Dal si telefon na vyšší hlasitost a třesoucími se prsty nastavoval GPS. Ukázala mu dobu dojezdu devět minut. V tomhle počasí to bude rozhodně déle.

Sebral deku a batoh, do kterého nacpal termosku a oblečení, hodil na sebe bundu a vyběhl před chaloupku. Než stihl doběhnout těch pár metrů k autu, byl úplně mokrý.

Telefon dal na palubovku.

„Syde, jsi tam? Sedím v autě. Vydrž dvacet minut, dřív to nejspíš nedám."

Černovlásek se zatím z části vědomě a z části automaticky rozhlédl kolem sebe, jako by snad vážně mohl najít místo, pod nějž by se před deštěm schoval. Uvědomoval si, že už se nepohne, jenže když David řekl, ať nějaké takové místo hledá, zdálo se naprosto samozřejmé rozhlédnout se. Všechno bylo moc daleko.

Na jeho první otázky už mu neodpověděl. Sil mu ubývalo a tušil, že by Davida tak akorát rozrušil. Okrajově si uvědomoval, že se blonďák snažil dojet k němu autem, a lesní cesta mohla být mezi hustými kapkami dost nebezpečná. Kdyby jel rychleji, než bylo bezpečné, a někde narazil do stromu jen proto, že se snažil dostat za Sydem, ani jednomu by to nepomohlo.

Navíc, Syd byl veskrze v pořádku. Jen potřeboval do tepla, nic víc. To přece dávalo smysl.

Dlaň volné ruky si natiskl na koleno, které jej štípalo a pálilo víc, jako by tomu tak mohl zabránit. Sykl, zhruba ve stejný moment, kdy nad jeho hlavou zaburácel hrom, a ten zasténání utlumil. Telefon se znovu ozval mizející baterií. Moc času už mu nedával.

„Telefon," hlesl, snaže se znít jako vždycky, což se mu zoufale nedařilo.

„Buď v pořádku," stihl ještě říct, a pak hovor vypadl. Třesoucí se ruka se mu i s telefonem sesunula na hruď, na niž si ještě víc natiskl skrčené nohy. Uvědomil si, jak má obě ruce promrzlé. Prsty, kterými svíral přístroj, jej pálily chladem.

„Syde?" zkusil ještě David, ale záhy pochopil, že spojení je mezi nimi nadobro ztraceno. Jestli jede na špatné místo… Nechtěl domyslet.

Dlouho ale nad tím neuvažoval, musel se soustředit na cestu, na niž téměř neviděl vlivem stále se řinoucích provazců deště. Stěrače nestíhaly stírat, ani když jely naplno. A když vjel na úzkou polní cestu, zpomalil ještě víc. Nechtěl někde sjet do příkopu, to by Sydovi moc nepomohl, a neměl ani čas se nechávat paralyzovat strachem, který jen čekal, až bude moci zase udeřit.

Což nastalo hned ve chvíli, kdy dojel na konec cesty, která vedla k trojici skal zvaných Pět kostelů. Nebyly od sebe daleko, a tak věděl, že nebude dlouho trvat a pod jednou z nich Syda objeví. Pokud byl jeho odhad správný…

Teď ho ale čekala ještě několik set metrů dlouhá cesta lesem směrem k nim. Nemělo smysl volat, v bouřce a neustálém šumění deště by jeho křik stejně odvál vítr. Nasadil si kapuci a vyběhl.

Dešťové kapky se mu najednou zdály větší a vítr snad ještě zesílil. Nepřemýšlel nad tím, dokud si nevšiml, že je země pod ním bílá. Kroupy nebyly veliké a stromy, pod kterými běžel, ho chránily před bolestivými dopady zmrzlé vody, ale David si uvědomil, že Syd nejspíš poslechl a větve stromů jej nemusí ochraňovat před krupobitím.

Netrvalo dlouho a on stál u první ze skal.

„Syde! Sydééé!"

Netušil, jak daleko mohl doléhat jeho hlas a jestli je Syd schopen odpovědi. Měl si vzít baterku. Jak na tohle mohl zapomenout? Zapnul tedy aspoň bludičku na telefonu a prozkoumával okolí. Strach jím lomcoval téměř stejně jako poryvy větru, ale on věděl, že se jím nesmí nechat ovládnout. Zoufale volal dál a obíhal masivy kamene, až u poslední skalky uviděl choulící se klubíčko. Netušil, jestli je to on, nebo ho jen šálí zrak, ale naděje ho popohnala a za chvíli se skláněl u drobného třesoucího se těla.

„Syde!" objal jej, přitiskl k sobě, a když uviděl, jak na něj vděčně hledí dvě veliké vyděšené modré studánky, spadl mu kámen ze srdce. „Ty jsi hrozný pitomec!"

Nenechal ho ani nadechnout, museli odtud pryč, bouřka byla stále v plné síle, přestože už nezuřila přímo nad nimi, ale nevypadalo to, že by měla v nejbližších minutách ustoupit. Vytáhl zpod bundy nepromokavý plášť a celého jej do něj zabalil. Dál už se nerozhlížel, popadl ho do náručí a dlouhými kroky se vydal směrem k příjezdové cestě.

„Mluv na mě! Jsi v pořádku?" zeptal se udýchaně. Syd byl sice jako peříčko a za normální situace by s ním byl takto schopen ujít celé kilometry, aniž by se zadýchal, ale na rozmočené blátivé cestě plné vystouplých kořenů, kde neviděl ani na krok, bylo všechno mnohem náročnější.

Pro Syda už Davidova přítomnost a fakt, že byl natisknutý na jeho pevném těle, znamenaly mnohé. Rozhodně ale neměl dostatek síly a energie, aby mu jakkoli dlouze odpovídal, nebo se dokonce bránil oslovení, jež pro něj běžně používal sám.

Okrajově si uvědomoval, jak moc se mu ulevilo, když v dálce zaslechl jeho hlas. Všechno bylo jakoby zastřené mlhou, poznal ho ale, protože by ho poznal úplně kdekoli. A když ho pak David objal, cosi v něm mělo chuť zavzlykat. Neplakal, ale jen ten zvuk shrnující úlevu i zoufalství se k tomu v ten moment neskutečně hodil. Nedokázal přimět vlastní paže obemknout šíji vyššího muže, byly prokřehlé, nepohyblivé a stále svíraly telefon, který tak ochraňovaly před deštěm. To nebyl účel, jen už jej nedovedl pustit. Snad by mu zmrzlé prsty odpadly, kdyby se s nimi pokusil hýbat. Bohužel pro něj je ovšem nepřestával cítit. Pálily.

Nedokázal se přimět nějak ho uvítat, všechno se mu to ale zračilo v očích. Byly unavené, stejně jako po každém záchvatu, taky ale šťastné. Chtělo se mu spát. A do tepla. Nebo tam zůstat, už to moc nevnímal. Cítil, jak jej David bere do vzduchu, a kolena u toho zaprotestovala, stejně jako zbytek těla. Nepřestávalo se třást a štípat. Mohl být jen rád, že byl k Davidově hrudi pravou stranou obličeje, a tak si jej o něj opřel. Na odřenou levou mu zatím padaly kapky deště.

Oči měl zavřené, nepatrně se ale natahoval, snaže se dostat nad lem bundy k Davidovu krku. To se nakonec povedlo a on mu do kůže zabořil promrzlý nos. Dával si pozor, aby se o něj otíral jen zdravou částí obličeje. Bylo to příjemné. Šlo z něj teplo, které potřeboval.

O takových naprosto podvědomých, automatických pohybech by při vědomí asi poslouchal nerad. V tu chvíli to bylo jedno.

„Bylo mi hůř," řekl nakonec, což byla pravda. Tehdy po tom pádu za ním dlouho nikdo nepřišel. Teď tu David byl. „Budu v pohodě. Vždycky jsem nakonec byl," řekl, podobně, jako tehdy u jezera.

Tohle ujištění Davidovi stačilo. Nechtěl plýtvat síly na další otázky a nechtěl jimi vyčerpávat Syda, který sotva držel víčka otevřená. Byl naprosto vláčný, bez energie, a ledový, jako by na něj sáhla smrt. Davidovi stále koloval v žilách adrenalin a dodával mu potřebnou sílu běžet rychleji a efektivněji. Déšť s drobnými kroupami je neustále bičoval a David viděl sotva dva kroky před sebe. Měl štěstí, že nikde neuklouzl po hladkých a vystouplých kořenech. Po chvíli už jej pokládal na zadní sedačky auta.

Věděl, že by se Syd měl zbavit promočeného oblečení, ale David cítil, že vysvléct se z totálně nasáklých svršků bude nad jeho síly.

Vzal mu telefon z prokřehlé ruky. V bledém světle svítícím v autě viděl všechny jeho šrámy a potůčky krve, které déšť nestihl spláchnout. Stále pomalu vytékaly z drobných i hlubších ran. Davidovi se na chvíli roztřásly ruce. Vysvlékl jej úplně do naha a mumlal si pod nosem, že je hlupák a nevzal s sebou i tričko a kalhoty. Syd neprotestoval a schoulil se do klubíčka. David na něj natáhl mikinu a celého ho zabalil do teplé deky. Mokré, roztrhané svršky celé od krve hodil na podlahu auta. Netušil, jestli budou ještě použitelné.

Vytáhl z batůžku termosku a do víčka nalil ještě horkou černou tekutinu. Aroma kávy se rozvonělo interiérem auta. Nahmatal pod dekou jeho ruce. Byly stále ledové, a tak mu do nich vtiskl kelímek. Syd jej vděčně přijal a napil se.

„Promiň, není tam cukr, neuvědomil jsem si to. Čaj jsem neměl čas vařit," zatvářil se omluvně.

Sydovi na tom v tu chvíli nezáleželo. Cítil, jak mu žilami koluje teplo prostupující do jeho rukou zvenčí a z tekutiny samotné pak zevnitř, deka s mikinou odváděly svou práci a on se pomalu přestával třást. Stále byl unavený, začínalo se to ale blížit běžnému typu vyčerpání, jaké znal po svých záchvatech nebo jen po náročném, dlouhém dni.

David seděl na zadních sedačkách se Sydem, aby na něj nepršelo, a pozoroval jej, jako by se měl v každé chvíli zhroutit. Nebo usnout. K tomu Syd neměl daleko, káva jej ale krapet postavila na nohy, minimálně metaforicky, jelikož ve skutečnosti ho kolena stále štípala, už jen když se k Davidovi pokusil došoupat. Jakmile si muž všiml jeho snahy, přisunul si jej k sobě sám a Syd se na něj natiskl. Byl moc unavený, aby si to jakkoli vysvětloval.

Vrátil mu prázdný šálek.

„Máš…," na chvíli se zarazil. Bylo náročné zformulovat větu tak, jak ji skutečně chtěl říct. Obličej už měl zase zabořený do Davidova krku – možná tedy trošku níž, jelikož tak vysoko nedosáhl – a nepatrně se usmíval. Pomalu, úplně pomaličku k němu přicházela všechna úleva a uvědomění, že byl v pořádku a v teple, a to se promítlo na jeho rty i do jeho hlasu, které po prasknutí emoční bubliny a chvilkovém bezvědomí nikdy nebyl moc schopný kontrolovat.

„Máš příšerný chutě, víš o tom?" zachraptěl. Pořád mu byla zima. Ale zevnitř cítil teplo.

David byl dosud napnutý a netušil, jestli se vůbec může od něj pohnout, ale po posledních slovech se uvolnil a rty se mu roztáhly do úsměvu.

„Tak vida, někdo se nám dostává do normálu. Hořké, horké kafe tě dokonale probere, ačkoli cukr by asi taky neškodil," zamyslel se. „Panebože, ty jsi celý den nic nejedl, je to tak? Počkej…," vymanil se z jeho náručí a natáhl se do přihrádky pod palubovkou. Tušil, že tam má čokoládu, kterou si rozjedl, když jel domů z Lidče.

Vtiskl mu ji do rukou. „Je hořká, promiň, ale teď nic jiného nemám. A tady máš vodu. Doufám, že jsi aspoň přes den pil! Pojedeme, i mně začíná být zima a ty potřebuješ horkou vanu a ošetřit." Ještě jednou si ho přivinul k sobě a políbil ho do mokrých, ulepených vlasů. Bylo mu jedno, že bude od krve. Potřeboval rychle dovézt černovláska do tepla a bezpečí chaloupky.

Přesunul se na sedadlo řidiče a ještě pomaleji, než když jel sem, se sunul po uzounké cestě směrem k Lidečku.

Když ho jednou za čas zkontroloval ve zpětném zrcátku, i ve tmě viděl, že neusíná, a šustění alobalu dokazovalo, že čokoláda mizí v jeho hladovém žaludku.

Syd nikdy nebyl příznivcem příliš sladkých věcí, byť naopak hořké taky moc nemusel. Vlastně bylo obecně dost náročné zavděčit se mu, co se jídla týkalo. Neměl skutečně rád skoro nic, v tu chvíli to ale bylo úplně jedno. Hned jak slyšel o čokoládě, žaludek se mu nepříjemně zkroutil. Potřeboval do něj něco dostat.

Netrvalo dlouho a obal v jeho rukou byl prázdný a on stále seděl, zabalený ze všech stran huňatou dekou. Beze slov pozoroval Davidova záda. Únava, ta, která jej nutila bez varování lehnout a usnout, pomalu ustoupila a on už cítil jenom trochu vyčerpání.

Nevyjadřoval se k Davidovým slovům. Jistěže nepil, nebral si s sebou vůbec nic, ani svůj blok, který jinak tahal všude.

Jako na povel mu přejel mráz po zádech a do očí se mu vrátilo zděšení. Mohl si všimnout provazců deště za okýnkem auta, které se rozhodně nijak neuklidňovaly, a matně odhadoval, jak dlouho už déšť trvá. Nechal svůj poklad venku. Tohle neměl šanci přežít.

Po celou dobu na tu knihu ani nepomyslel, řešil Davida a to, jestli je v pořádku. Bylo to svým způsobem fascinující zjištění a asi bylo dobře, že přišlo, když byl zrovna tak nějak vzdálený všem svým emocím. Tedy když je vnímal, ale nedokázal si z nich nic moc vzít.

Byla to jedna z nejdůležitějších částí jeho samého. Ale strach o Davida byl daleko silnější.

Pokusil se pohnout – automaticky, jako by tu knihu ještě mohl zachránit. Noha se ozvala a on sykl, čímž si vysloužil Davidův starostlivý, možná krapet vyděšený pohled. Znovu se opřel o sedačku.

„Můj blok, nechal jsem ho někde venku," zadíval se na něj se špetkou zoufalství. „Možná na tom stromě, nebo někde na trávě, nevím."

Ani jedno nebylo pravděpodobné, přesnou pozici si ale nepamatoval. Byl až moc vyděšený.

David z jeho hlasu vycítil bezmoc. Dávno věděl, že mu na tom starém odrbaném notesu hodně záleží, ale tentokrát zněl, jako by ztratil zlatý poklad, na kterém závisel jeho život.

„Nemusíš se bát, schoval jsem ho a čeká na tebe doma," ubezpečil ho. Po tomto ujištění uslyšel, jak si nahlas oddechl. Dál už jeli beze slov. Syd byl unavený na to, aby vymýšlel, čím Davida vykolejit, a ten se soustředil na cestu, která se změnila v bahno. Provazce deště neustále bičovaly jeho přední sklo.

Chtěl, aby to už skončilo. Tak dlouhou bouřku snad nikdy nezažil a stále nevypadala, že by ztrácela na intenzitě. Bál se, aby se cesta nerozvodnila natolik, že nebudou schopni dojet na pevnou asfaltku.

V pravidelných intervalech ve zpětném zrcátku kontroloval, zda je Syd v pořádku. Byl, samozřejmě, klidně mohl i usnout a byl by se ani nedivil. Měl mlhavou představu, kam se asi černovlásek vydal hned poté, co ho opustil. Nechápal ho a opět si zděšeně uvědomil, jak moc na něm Syd lpí.

Co ho to proboha popadlo? Přece ho nemůže hlídat na každém kroku…

Už rychleji přejel po hlavní cestě a za pár minut parkoval u chaloupky. Neobtěžoval se ani obléknout plášť proti dešti. Byl totálně promočený, stejně jako Syd. Teď už to bylo jedno, za malou chvilku budou v suchu. Bojler byl plný teplé vody a David jen děkoval všem svatým, že řemeslníci byli tak šikovní a stihli dodělat elektrické rozvody.

Sebral napůl spící drobné klubíčko zabalené ve vlhké dece a rychle ho přenesl do domku, kde jej položil na pohovku. Dal vařit vodu na čaj a v koupelně napustil horkou vanu.

Když se vrátil, uviděl dvě pomněnkové oči, upřeně ho sledující. Teprve v tu chvíli si jej pořádně prohlédl. Byl skoro k nepoznání. Tváře měl celé od bláta a tmavé zasychající krve. Vypadalo to děsivě. Snažil se uklidnit.

Vybalil ho z deky a vyděsil se ještě víc. Všude byla krev, možná bahno, netušil… Syd se stále třásl. Nemělo smysl ho nyní kontrolovat, musel jej umýt a pak teprve se mohl zabývat ranami. Podle všeho ale neměl nic zlomeného a rány nebyly nijak zvlášť hluboké.

Zkontroloval teplotu vody a položil ho do ní.

Černovlásek se pouze trpně poddával vší péči a tiše vnímal, jak jej rány po kontaktu s vodou začínají štípat. Bolest mu nikdy nijak významně nevadila, většinou už jako dítě zvládal injekce u doktora s vážnou tváří a ani nyní se nijak extra necukal. Snad jen nohy skrčil, aby se mu kolena dostala nad hladinu. Kůže na nich byla roztržená a obě rány zbarvovaly vodu kolem do nepřirozeně červené. Nejspíš to nebyl hezký pohled, mohl to vidět na Davidově tváři. Samotnému mu to bylo jedno.