Znovu nalezená láska 22 – Sexmachine

V pondělí v médiích proběhla krátká zpráva, že náměstka Milana vystřídal vhodnější odborník.

Ráno mi Igor dal sjetinu se seznamem movitého i nemovitého majetku Ministerstva obrany k odprodeji, včetně cen. Bylo z čeho vybírat. Večer jsme se sešli s Pepou a Vláďou, abychom probrali, co se nám hodí, jak bychom to využili, co bychom zvládli. Vytipovali jsme si několik skladů v Praze a okolí.

„Hele! Dva důchoďáky, ale ten jeden je z ruky, zato velmi luxusní, a to místo, excelentní.“

„Co tím myslíš?“

„No jak jsem ti slíbil ten starobinec pro členy družstva. Jeden je rekreační středisko na Slapech s kapacitou hotelu sto lůžek plus dvacet chatek, golfové hřiště, reprezentativní chata pro generály. Druhý je dvanáctipatrový horský hotel ve Vysokých Tatrách s bazénem, lázeňskou péčí, tenisovými kurty. Jo ještě je v Harrachově hotel, nebo nějaká chalupa, píšou jenom rekreační zařízení s kapacitou čtyřicet lůžek s jídelnou. Hele a také vlek, počkejte, je tam i pozemek, přes tři hektary.“

„Tak tohle musí stát hóóódně,“ šklebil se Pepa.

„No, já jim nabídnu cca čtyřicet až padesát procent z jejich odhadní ceny a uvidíme.“

„I tak jsou to šílené peníze,“ konstatoval Vláďa. „Zbude ti na družstvo?“ obával se.

„Kdyžtak si půjčím,“ smál jsem se. „Neboj se, zatím mám dost peněz, v nejhorším mohu prodat nějaké akcie.“ S tím jsem ale nepočítal, tak výnosné akcie, které se mi náhodou dostaly do rukou díky prezidentu Živnobanky, bych neprodal.

„Tak, teď nějaké zařízení pro tebe, Pepo, vhodné pro stavební firmu. Tady kousek u Neratovic, sklad pohonných hmot, výměra necelých padesát hektarů v zalesněné krajině, ubytovací zařízení s kapacitou třicet lůžek, tři kanceláře. Dva sklady mazadel a výstroje, dvě stě padesát mobilních nádrží o objemu dvacet tisíc litrů. Čtyři podzemní o objemu sto tisíc litrů… Hodnota tři sta milionů. Tohle vezmeme. Budeme to muset ale rychle rozprodat, něco si necháme, dvě tři mobilní nádrže a jednu cisternu na benzín a jednu na naftu. Každá větší firma nám utrhne ruce za mobilní nádrž.“

Skoro jsme ani nespali, skončili jsme ve tři hodiny nad ránem. Asi budu muset požádat Jacquese o další půjčku. Výhodou těchto objektů je, že jsou udržované, dobře oplocené a zajištěné bezpečnostním systémem. Nevýhodou pohonných hmot je, že se rychle odpařují, a také se vysráží voda a je nutné ji odpouštět, takže se musí obměňovat, jinak ztrácí na kvalitě, a to je bude nutit to prodat co nejrychleji. Nabídnu jim čtvrtinovou cenu.

Dopoledne Pepa odnesl naše nabídky přímo na Ministerstvo obrany. V zapečetěné obálce ze Živnostenské banky byla potvrzená námi nabízená suma. Vyjmenoval jsem objekty a uvedl celkovou nabízenou cenu. Do tří dnů jsme obdrželi kladnou odpověď. Nejpozději do deseti dnů mám převést nabídnutou sumu na účet ministerstva. Do tří dnů po úhradě budou objekty připravené k předání.

Když jsem se pak bavil s Igorem, ten mi pochválil jak výběr objektů, tak tah se souhrnnou cenou a to, že jsem odkoupil větší počet objektů, což mi zajistilo kredit u ministerstva.

„Příště ti prodají cokoli bez mrknutí oka,“ rozesmál se. „Nemáš trochu benzínu, potřebuji natankovat auto,“ zažertoval.

„Jo, zajeď si k Neratovicím.“

V sobotu jsem měl dvacet spolužáků a vyklízeli jsme do přistavených kontejnerů harampádí z hostince a z paláce. Takových víkendů bude ještě několik, počítám asi deset velkých konťáků. Kanceláře byly pod proudem, zatopili jsme tam elektrickými radiátory a ohřáli v bojleru vodu na mytí. Museli šetřit, aby vystačila pro všechny, tak se jen opláchli a uvolnili místo pro další, ti se zatím mydlili vedle a pak se zase vystřídali. Mohl jsem si prohlížet pěkná těla spolužáků, zejména z jiných tříd, které jsem neznal. Usoudil jsem, že několik moc pěkných prdelek mezi nimi bylo. No několik, líbily se mi všechny. Jak to jednou vyprávěl Menšík, když si tak vybíral mezi ženskými: „Beru všechno!“

Když jsem šel mezi posledními pod sprchu, s klackem už pěkně nabuzeným, postřehl jsem, jak se po mně většina z nich dívá. S mou pověstí jsem se tomu ani nedivil. Také se u většiny z nich projevila reakce v podobě erekce. Rozesmál jsem se, kluci s erekcí se také neupejpali a žertovali kopulačními pohyby, dokud nedotekla teplá voda. Pak je pod studenou vodou sranda přešla, zejména ty, co se nestačili opláchnout od mýdla a šamponu.

Dnes jsme z paláce vyklízeli jenom papír do sběru, neuvěřitelných jedenáct kubíků, a to ani není vše. Když přijeli z výkupu papíren pro kontejner, nechtěli tomu uvěřit. Možná ještě jeden bude. Příště si Pepa nechá naložit prkna a trámky použitelné na stavbách a odveze je na truhlárnu.

V pondělí jsem převedl pět set milionů korun Ministerstvu obrany. Zbylo mi ještě přes devět set plus akcie, které jsem nakoupil za podobnou částku, jenže jejich cena každým dnem na burze stoupala, za tři týdny narostla o dvanáct procent, takže jsem už vydělal sto dvacet milionů korun, kdybych je ale prodal, jenže to jsem nechtěl. Budou z toho dividendy. Ve středu již volal kapitán Pavelka z ministerstva Vláďovi, abychom se domluvili na převzetí objektů. Ve čtvrtek odpoledne jsme se domluvili na sklady pohonných hmot a v pátek na Slapy, rekreační středisko. Ostatní budeme přejímat příští týden. Příští týden v pátek převezmeme hotel v Tatrách. Navštívím aspoň při tom rodinu.

Na přejímky s námi jezdila i Jana a sepisovala se stávajícími zaměstnanci, kteří ukončili pracovní poměr u Ministerstva obrany, pracovní smlouvy. Většina zaměstnanců zůstala, několik jich odešlo, to ale nenarušilo chod skladů. Museli jsme dohodnout ostrahu objektů bezpečnostní agenturou, vzhledem k tomu, že jsme neměli licenci na ozbrojenou strážní službu. V té době nebylo bezpečné nechránit takové objekty ozbrojenou stráží.

Ze Slapů byl Vláďa nadšen. Středisko bylo v pořádku, bylo tam jen pár lidí, bylo určeno na letní rekreaci, takže se věnovali údržbě a opravám.

„Tak tady budu klidně trávit důchod a budu chodit na ryby.“

Další den jsme učinili několika větším firmám nabídky na prodej mobilních nádrží, doporučili jsme jim i tankovací zařízení. Za pátek jsme jich stačili prodat třicet za cenu půl milionu korun. Nabídli jsme i oleje, mazací tuky, neutralizační zásypovou hmotu a další související zboží.

V pátek jsem musel letět do Paříže, potřeboval jsem vyřídit toho tiskaře. Na letišti mne vyzvedl Éric. Tvářil se trochu kysele.

„Co se děje? Doufám, že Alex je v pohodě a rodiče také.“

„Jo, ale ten pitomec, Bernard, odešel k Maurici. Už je u něj dva dny, ani se neukázal, jen zavolal, abychom se nestrachovali, že je v pořádku.“

„Tak ho nechte. Komu není rady, tomu není pomoci. Je dospělý, tak ať si poradí.“

„To se ti řekne, maminka je z toho na nervy.“

Napadla mne taková kravina, že jsem se tlemil jako kůň. Éric se na mne nechápavě díval. Jen jsem pokroutil hlavou a řekl, že se nic neděje. Stejně po mně koukal, jako bych se zbláznil. Když jsme dojeli domů, tak jsem mu řekl, proč jsem se smál.

„Napadlo mne, že kdybyste si s Alexem udělali miminko, maminka by byla spokojená.“

„Ty jsi vůl!“ rozchechtal se na plnou hubu. Smál se ještě i v jídelně, když jsme si přisedli po přivítání k večeři.

„Co vás tak pobavilo?“ ptala se zvědavě Christine. Rozesmáli jsme se ještě více.

„Mám to říct?“ podíval jsem se na Érica.

„Opovaž se!“

„Ale, navrhl jsem Éricovi, aby si s Alexem uplácali nějaké vnouče pro tebe.“

Chtěla asi reagovat jako prve Éric, že jsem, co jsem, ale včas se vzpamatovala, přece je dáma, jen se také rozchechtala.

Dnes spím poprvé sám, uvědomil jsem si ten klid, ticho a samotu, opuštěnost. Stékaly mi slzy, musel jsem myslet na Andrého, nešlo ho vypudit, zakořenil ve mně moc hluboko. Dlouho jsem nemohl usnout, vypil jsem tři skleničky koňaku, než se mi to povedlo.

Po snídani jsme s Éricem jeli do tiskárny, kde nás čekal starý pán, řekl bych, takový věchýtek, ale byl plný energie. Srdečně nás přivítal.

„Můj syn to chce všechno zmodernizovat, tak jsem rád, že o to má někdo zájem. Ty stroje jsou celý můj život, pořídil je ještě můj otec, když také modernizoval starou tiskárnu svého otce, mého dědy.“

Byl jsem nadšen, když jsem viděl ty krásné stroje, rotační lisy, řezačky a další, jejichž názvy jsem ani nestačil vnímat, jak mi to starý pán popisoval. Byl potěšen, když se dozvěděl, že z toho chceme udělat historickou expozici.

„Mám nápad, když chcete udělat expozici, tak vám věnuji i náš archív starých tisků.“ A už mne táhl na konec dílny. V archivu plném regálů a překypujících krabic byly skvosty. Od různých starých tiskopisů, novin, časopisů až po nádherné litografie. Připadal jsem si jako v pohádce, takových pokladů!

„Toho všeho se chcete zbavit? To by se hodilo spíše do muzea.“

„Nabízeli jsme to, ale neměli o to zájem, nemají prostory, nemají lidi, nemají finance. Dnes jsou v módě expresionisté.“ Smutně se na mne podíval.

„Zachráníme to, když nám s tím pomůžete a zaškolíte nám několik lidí. Zatím to uskladníme, musíme zrekonstruovat budovu a připravit prostory vhodné pro expozici. Už vidím, jak po celé budově budou vystavené ty nádherné tisky.“

Poplácal mne po rameni. „Jsem rád, že se vám to líbí a že to zachráníte. Jsou to mé vzpomínky.“ Orosily se mu oči, objal jsem ho kolem ramen, skoro se přitulil na mou hruď. Byl velmi dojat.

Chytil mne za ruku a táhl do vedlejší místnosti, byla menší, také plná regálů. Ale krabice byly větší, také na zemi bylo plno dřevěných beden naskládaných po čtyřech nebo pěti na sobě. Otevřel jednu bednu a v ní byly role starých divadelních plakátů. Úplně se mi sevřelo srdce. Některé plakáty byly skoro dva metry vysoké. Žasl jsem.

„Měl jsem ohromnou radost, když jsem před Vánoci získal vaše plakáty a těšil se, jaký poklad jsem objevil a získal, ale tohle je něco unikátního. To si zaslouží obdiv.“

„Děkuji!“ Sevřel mi dlaň.

„Budete naším ctěným kurátorem!“

Usmál se. „Rád.“

Chudák Éric, bude muset domluvit stěhování a dohlédnout na to všechno. Domluvili jsme se, co kam uložíme. Upozornil jsem ho, aby si zjistil podmínky pro uskladnění starých tisků. Nerad bych o ně přišel tím, že by zvlhly a zteřely, či jinak došly k újmě.

Majitel tiskárny byl rád, že uspokojil tatínka, a nabídl nám, že zajistí převoz veškerého zařízení. Starý pán byl spokojen. Hladil ho po zádech a uculoval se.

U oběda jsme se s Éricem předbíhali ve chvalozpěvech na poklady, které jsme získali.

„Bude to nádherná expozice,“ konstatovala Christine. Přitakávali jsme.

Během oběda vstoupil do jídelny Bernard. Pozdravil, pozdrav mu opětovala jen Christine. Mužská část mlčela.

„Mohu si přisednout?“

Christine mu ukázala na volnou židli vedle mne, Andrého židle. Nenáviděl jsem tu židli. Jeden zrádce ji opustil a druhý si na ni sedá. Nepodíval jsem se na něj, nemluvil jsem s ním, ani nikdo jiný.

Po obědě promluvila Christine.

„Připravila jsem ti tvé věci, máš všechno pobalené, můžeš si to odstěhovat.“

Na chvilku mne překvapila, a ne jenom mne. Bernard se na ni podíval vyděšeným pohledem. Takovou reakci od ní nečekal.

„Ale já se nechci stěhovat,“ zkroušeně promluvil.

„Měla jsem za to, že se ti u nás nelíbí, že nejsi u nás spokojen.“

Lomcovaly mnou emoce, obdivoval jsem Christine, jak dokázala udržet na uzdě ty své. Věděl jsem, že co říká, není pravda, znal jsem ji moc dobře, byla úplně stejná jako moje maminka, také mne takto často zlobila. Nejdříve hrála tvrdou a přísnou a pak se rozesmála a rozevřela náruč. Čekal jsem, až to udělá Christine, dávala si načas.

Připojil jsem se k její hře.

„Když se ti tady nelíbí, nemůžeme tě tady držet. Asi bude lepší, když se odstěhuješ. Můžeš se vrátit do skladu ke klukům.“

„No, to je dobrý nápad, tam se o něj nikdo nebude strachovat, kde a s kým tráví čas,“ přidala Christine.

„Třebas v Boloňském lesíku (holanda nejhorší kategorie) si najde lepší přátele, když my mu nejsme dost dobří.“

„Vy už mne nechcete?“ s brekem se ptal Bernard.

„To nikdo neřekl, ale ty jsi nám dal jasně najevo, kdo je pro tebe důležitější, koho upřednostňuješ před námi,“ vyhodnotila situaci Christine.

„Takže mne chcete?“ zkoušel se chytit stébla.

Všichni jsme mlčeli.

Otíral si tekoucí slzy. Christine už to nevydržela a rozevřela náruč.

Bernard se jí honem vrhl do náruče a s brekem se omlouval.

„Promiň, už tě budu poslouchat.“ Pootočil k ostatním hlavu a prohlásil: „Všechny vás budu poslouchat. Omlouvám se, byl jsem idiot.“

S Éricem jsme se zašli podívat do skladiště, abychom si ujasnili, kam uložit tiskařské stroje a archiv. Pro archiv jsme se stále nemohli dohodnout. Měl jsem obavy, aby se papír nezničil vlivem vlhkosti, přece jen, kousek vedle tekla řeka, takže vlhkost byla dost vysoká.

„Na zámku máme zrekonstruované stáje, je tam sucho a není problém instalovat tam nějaká topidla nebo klimatizaci. Promluvím si s otcem. Myslím, že nebude proti.“

Zajeli jsme se podívat na zámek. Ty stáje vypadaly výborně, klidně by se tam dalo okamžitě i bydlet.

„To vypadá mnohem lépe než prostory ve skladu a také by to tam bylo každému přístupné.“

Jacques nám dal své požehnání.

Blížil se čas večeře. U večeře, jinak dost hektické části dne, kdy se probíraly všechny události dne, bylo nezvyklé ticho. Rozhodl jsem se ho přerušit a rozmluvil jsem se o tom, co vše se mi povedlo koupit.

„Můžete přijet na lyžovačku, buď do Krkonoš, nebo do Vysokých Tater. To jsou hory podobné jako vaše Savojské Alpy.“

„Vy máte takové velké hory?“ nevěřícně se ptala Christine.

„Ano, na Slovensku, jsou ale trochu nižší. Nedaleko jsem se narodil a moje babička je Goralka, pochází z jejich úpatí, ale teď už to patří Polsku. Po válce při úpravě hranic území, kde bydlela její rodina, připadlo Polsku, a protože nechtěla být Polkou, tak se vystěhovala a stát jim musel nahradit majetek, který tam opustila. Dostali krásné pozemky, které vlastnil stát po šlechtě. Nad vesnicí jsme měli polovinu toho nejvyššího kopce v pohoří z východní strany, přes čtyřicet hektarů louky. Osm až deset chlapů to sekalo skoro měsíc. V další vesnici pole a v další pěstěný bukový a jedlový les, přes dvě stě hektarů. Také dostali statek s malým zámečkem, bylo tam asi deset místností a na koncích stály válcovité bašty se střílnami. Za mého mládí to už ale užíval stát, potažmo statek, všechno to zhuntovali, ze statku se nedochovalo skoro nic. Zámeček sice stojí, ale je v otřesném stavu. Naši se teď soudí se státem o náhradě škod. Vzhledem k tomu, že to našim předkům bylo přiděleno státem jako náhrada škody, neměli právo to konfiskovat.

To rodina tatínka na tom byla líp, těm sovětská osvoboditelská armáda rozstřílela při postupu od Dukly celý statek i s dobytkem a polovinou domu. Dostali od státu ihned náhradu škody v penězích a naturáliích, čtyři koně a deset krav, nějaké obilí, seno a slámu. Museli ale všechno postavit znovu, jenže i když jsme odolávali dlouho, tak nakonec otec podlehl tlaku a jako poslední ze vsi to vzdal. Družstvo vydrželo rok nebo dva, pak se rozpadlo a lidé znovu začali hospodařit, každý na svém, asi jsme byli široko daleko jediná vesnice se sedláky. Pak, když rodiče již nestačili, tak to otec pronajal statkům a dobytek zlikvidovali těsně před tím, než jsem nastoupil na lyceum. Už jako desetiletý kluk jsem jezdíval s koňským povozem, svážel zboží z pole, snopy s obilím, seno, jetel, vojtěšku, brambory, řepu… Brácha s druhým. Kolikrát jsme závodili, kdo bude rychlejší. Také se nám povedlo občas převrátit povoz. Naštěstí u nás byly vyježděné úvozy, takže se vozy spíše jen opřely, nebo se převrátily jen na stranu, to stačilo vypřáhnout koně, uvázat řetězem a povoz byl postavený. Nesměli jsme zapomenout na brzdu, to jsme mívali asi dvojmetrovou tyč, silnou jako paže, kterou jsme prostrčili mezi loukotě kol, aby vůz nesjel, než znovu zapřáhneme. Doma pak rodiče pomáhali skládat do stodoly nebo na půdy nad stání, měli jsme kravín a konírnu, prasečák a ovčín. Rád vzpomínám na ty časy, to jsem znal každý stromek i každou kytku v okolí. Kde hnízdí jací ptáci, kde se vyhřívají ještěrky a hadi. Honili jsme sysly a vyhýbali se jezevcům.“

„Ty ses ale rozpovídal, ale krásně,“ zahlaholila Christine, v jejím hlase bylo znát, že se také zasnila, asi si vzpomněla na své zážitky z mládí.

„Umíš dobře lyžovat?“ zeptal se Éric.

„Myslím, že dost dobře. Dělám skialpinismus. Rád sjíždím prknem z tatranských vrcholů, ale je to vše chráněné jako národní park, tak na to potřebuješ mít u nás zvláštní povolení. My to děláme přes strejdu jednoho mého spolužáka, ten je profesionální fotograf, vytvořil již několik knížek o našich horách a také fotografuje Tatry pro potřebu TANAPu, takže to děláme pod jeho záštitou a on nás fotí a používá to do svých knih a pro reklamu Tater. Někdy se připojí i kluci z horské služby, odůvodňují to šéfům jako trénink. Oni s námi stejně musí vždy jít. Jestli budou dobré podmínky, tak si za týden něco sjedu, u kámoše mám výbavu. To ti zvedne adrenalin až ke konečkům vlasů. U nás kolem vesnice jsou jen kopečky pro děti. – A co vy, lyžujete?“

„Ano, ale jako ty určitě ne,“ smál se Jacques.

„Až budeme mít tu boudu v Krkonoších připravenou, tak vás pozvu na lyžovačku, máme i vlastní vlek a zasněžování.“ Christine radostí zatleskala jako malá. Jacques ji objal a políbil.

Dali jsme si skleničku na dobrou noc a rozešli se do ložnic.

Vlezl jsem do sprchy a nechal se masírovat vodní tříští. Se zavřenýma očima jsem měl plnou hlavu Andrého, voda mi splavovala vytékající slzy. Zase sám, opuštěn, zase prázdná studená postel. Proč? Co jsem udělal špatně? Čím jsem si to zasloužil? Přede všemi se předvádím jako hrdina, ale když přijde večer a osamění, nelze se ubránit vzpomínkám a slzám.

Cítil jsem hlazení po zádech, to André mne takto hladil, už mám živé představy. Ale to hlazení bylo přece jen jiné, jemnější, ta ruka nebyla Andrého, jeho ruce jsou velké, silné, tohle byla jemná ruka, jako holčičí. Co je to za blbost, kde by se tady vzala holka? Otevřel jsem oči a otočil jsem se. Viděl jsem Bernarda. Nesmělý úsměv. Vyběhl jsem ze sprchy a osušil se. Odešel jsem do postele. Za chvilku ke mně přišel Bernard a sedl si na okraj postele. Chtěl jsem mu říct, aby odešel. On mne ale předešel.

„Nevyháněj mne, prosím. Chci být s tebou. Chyběl jsi mi, je mi s tebou moc hezky. Mám v sobě takový klid, když jsi u mne, když tě cítím, když se tě mohu dotknout.“

„Copak, Maurice ti nestačí? Neuspokojil tě?“

„Maurice se mne ani nedotkl. Řekl, že je tvůj přítel, že ti nechce ublížit, že sis už toho dost vytrpěl s Andrém. On je přesvědčen, že mne miluješ, proto mne tak hlídáš. Já vím, že mne nemiluješ, ale on si to nenechal vymluvit.“

„Proč jsi přesvědčen, že tě nemiluji?“

„Viděl jsem, jak se díváš na Andrého, tvé oči zářily jako hvězdy. Když se díváš na mne, tak jako zbitý pes.“

„Měl bys odejít.“

„Nech mne u sebe, aspoň občas, těch pár dnů, co jsi tady. Sám v pokoji, dva týdny, to je dlouho. Možná, že to zvážím a vrátím se ke klukům do skladu, tam aspoň nebudu tak sám. Cítím se opuštěn. Nemám se ke komu přitulit. Není nikdo, kdo by mne pohladil.“

Nejsou to mé myšlenky ze včerejška? Neuvědomoval jsem si, že i on touží po někom, po láskyplném dotyku.

Pohladil jsem ho po zádech. Zachvěl se.

„Vím, že to máš těžké, nemáš nikoho blízkého, nebráníme ti, abys někoho měl, někoho si našel, jen máme obavu, aby sis neublížil. Bojíme se o tebe. Jak známe Maurice, tak bys dopadl špatně, proto jsme nechtěli, abys za ním chodil.“

„Simone! Pomiluj mne!“

Snad mi vypadly oči z důlků. Nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel.

„Cože?“

„Chci se s tebou milovat! Chci, abys ty byl můj první, nauč mne milovat se.“

„Chápeš, co říkáš? Já tě nemiluji!“

„Já vím, ale mám tě rád, líbíš se mi a věřím ti. Věřím, že mi neublížíš, že budeš něžný a opatrný.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Protože jsi na mne byl vždy hodný a milý, nelhal jsi mi, staráš se o mne, záleží ti na mně. A od kluků jsem se také leccos dozvěděl.“

„Prosím tě, a co takového ses dozvěděl?“

Potměšile se šklebil. „Že se umíš moc hezky milovat. Že neměli nikdy lepšího milence od tebe. Že máš až neskutečnou výdrž a stále chceš, kdykoli a kdekoli.“

Chechtal se.

„To zní jako definice nějaké sexmašiny.“

Hlasitě se rozchechtal.

„Také ti tak všichni říkají, když o tobě mluví.“

„No, to mám tedy reputaci, pojď ke mně!“

Přitulil se ke mně a já ho pevně objal. Leželi jsme jen tak v objetí a rukou jsem mu stále hladil rameno. Natáhl se a políbil mne na ústa, jemný polibek. Za chvilku to udělal znovu, tentokrát ale mi lehounce olízl rty. Pak znovu a znovu. Usmál jsem se a on mi olízl zuby a cpal jazyk dál. Pootevřel jsem ústa a čekal na jeho další reakci. Vytušil mé očekávání a vjel mi jemně, ale hluboko do úst svým jazykem. Opatrně a zvídavě prozkoumával mou dutinu. Jemně jsem ho vsál a šermoval svým jazykem proti tomu jeho. Vyrazil jsem svým jazykem prozkoumat jeho ústa, jemně jsem se zahryzl do spodního rtu a znovu a znovu. Pak jsem mu snad olízal mandle a hryzal horní ret. Nestíhal, lapal po dechu. Pevně jsem spojil naše rty a vsál jeho jazyk do sebe. Zahryzl se mi do spodního rtu. Kluk se osmělil a rychle se učí, problesklo mi hlavou, vše, co jsem mu poskytoval, opakoval po mně. Chtěl jsem se rozesmát, ale to bych zkazil celou tu hezkou atmosféru, atmosféru hledání, učení, zkoumání.

Poodtáhl jsem se od něj a dal mu hebký polibek na ústa, jen takový jako vánek, a pohladil tvář. Hlesl. Usmál se. Opětoval mi pohlazení a pak i polibek, já mu ho znovu dal a on mi ho zase vrátil. To už jsem nevydržel a rozesmál jsem se.

„Proč se mi směješ?“ zeptal se trochu uraženě.

„Nesměji se tobě. Směji se nám. Víš, připadá mi to jako ve škole. Opakovací cvičení.“

Uculil se. „Máš pravdu, já se ještě nikdy nelíbal, takto ještě nikdy s nikým.“

„A líbí se ti to?“

„Ano!“ přikyvoval hlavou a culil se u toho. „Je to krásné, tak jemné a citlivé, nádherné. Podívej!“ Ukázal mi předloktí a na něm zježené chloupky. Políbil jsem mu ho, posouval jsem se se svými polibky dolů až na dlaň, vzal jsem jeho prsty a ocucával jsem je jeden po druhém, pak je všechny pojal do úst.

Uvolnil jsem mu prsty a políbil ho na štítnou kost. Hlasitě vzdechl. Rukou jsem šmátral po hrudi a hledal bradavku. Jemně jsem si s ní hrál a druhou jsem olízl a jemně políbil, vsál jsem mu ji a jemňoučce zakusoval zuby. Hlasitě vzdychal a vypínal hruď, ruce bořil do prostěradla. Pak z něj vypadlo: „Počůrám se!“

„Tak si odskoč!“ rozesmál jsem se.

„Nesměj se mi stále!“

„Proč ne? Jsi roztomilý! Já se směji na tebe, nevysmívám se ti, to je rozdíl! Směji se na tebe, líbí se mi, jak jsi roztomilý a krásný, jak reaguješ.“

Přiběhl z toalety a honem vklouzl ke mně pod deku. Objal mne a položil hlavu na hruď.

„Kde jsme to skončili?“ zeptal jsem se.

Políbil mi bradavku, jemně ji vzal mezi rty. „Hahy!“

„Co to brumláš?“ rozesmál jsem se.

„Tady!“ A stiskl mi prsty bradavku, kousl jsem se do spodního rtu. Klacek mi sebou škubl, až se přizvedla deka.

„Co ti to tam škube?“ smál se a už natahoval ruku k inkriminovanému místu. Uchopil jsem mu ji a nedovolil mu hrabat se mi v rozkroku.

„Nebuď zvědavý! Dočkáš se!“

Položil jsem ho na záda a špičkou jazyka jsem mu jemně projížděl po krku, od klíční kosti jsem si to nasměroval pomaličku k uchu, pak za ucho. Zmocnil se ho jemný třes, klacík se mu pod pyžamem vzpínal. Žužlal jsem mu lalůček, třes nabíral na intenzitě. Jazykem jsem mu zajel do ucha. Hlasitě zasténal. Líbí se mu to stejně jako mně a hezky ho to rajcuje. Ušklíbal jsem se. Políbil jsem ho s jemným skousnutím spodního rtu. Prsty se už věnovaly jeho bradavkám, pěkně mu je jemně zakrucovaly a zvyšovaly intenzitu, než začal sykat. Proutek mu už pevně trčel s velitelským stanem. Zlíbal jsem mu prsa a ocucával bradavky, pak jsem se pozvolna prolíbával přes jeho hrudník k pupíku. Jazykem jsem mu do něj šťoural a následoval můj sesun níže a níže. Vzal jsem do zubů gumu jeho pyžamových kalhot a pomalu je stahoval, klacík zůstal zachycen v kalhotách. Jeho kadeřavé černé roštíčko bylo krásné a heboučce mne poškádlilo po nose.

Najednou vystřelil z kalhot jeho klacík a hlasitě pleskl o břicho. Můj sesun pokračoval. Vlasy jsem mu lechtal vnitřní stranu stehen, šoupal a kroutil nohy, než jsem došel až k chodidlům a sundal z něj kalhoty. Ocucal jsem mu prsty na chodidlech. Roztáhl jsem mu nohy a rukama se pomalu posouval vnitřní stranou stehen. Znovu se třásl jako osika, slastně sténal a zrychleně dýchal. Uchopil jsem ho za nohy pod koleny a zvedl je. Překvapeně se podíval, co dělám. Zvedl jsem i jeho zadeček, ležel jen na lopatkách, kolena jsem mu zatlačil k tváři.

„Uchop si nohy pod koleny a roztáhni je!“

Usmála se na mne jeho růžová dírka. Můj nedočkavý jazyk se honem sunul po jemně ochmýřených půlkách k vytoužené dírce. Chopil jsem pevně jeho maličké půlky a palci je od sebe odtahoval. Jazyk nekompromisně olízl růžovou rozetku a šťouchl na dírku. Ojížděl jsem mu jemně dokola rozetku špičkou jazyka a slintal jsem jak bernardýn. Dvoutýdenní půst a Pavlovův reflex zapůsobily. Po chvilce dráždění a slintání na mne dírka zamrkala a já do ní vsunul lehce celý ukazovák. Slastně vyjádřil svou touhu. Sevřel můj prst a jakoby mi ho vtahoval do sebe. Když uvolnil sevření, lehce jsem mu prokroužil vnitřek, sténal a něco si slabě pomumlával. Vyndal jsem prst a šťoural jsem do dírky jazykem, otevírala se a jazyk se dostal asi z poloviny dovnitř, než mi ho stačil sevřít, ten ale lehce vyklouzl ven. Pořádně nasliněná dírka se otevírala a zavírala jako kapří tlamička. Můj ocas už byl k prasknutí a žádal své. Chtěl jsem se ale ujistit, že je dobře připraven mne přijmout. Dva prsty se do něj dostaly zvolna a vně se roztahovaly, aby co nejvíce uvolnily jeho už oslabenou vstupní branku. Vzpínal prdelku a klacek mu už kmital pravidelným tempem.

„Prosím, prosím, Simone!“

Vytáhl jsem prsty a poklepával mu po dírce svým žaludem, jako bych bušil palcátem do vrat, a ta se otvírala a zase trochu přivřela. Zasunul jsem již fialovou hlavičku do vstupu. Zatajil dech a vyčkával. Já také, po chvilce jsem zvolna sunul svého nadrženého nedočkavce do jeho hlubin. Vydával ze sebe podivný zvuk, jako by jen vydechoval a lapal po dechu. V polovině jsem se zastavil a párkrát jsem mu v dírce zapumpoval.

„Mon Die! Simonééé, prosím, prosím!“

Z klacku se mu řinula bez přestání slastná šťáva rovnou do úst, musel se olizovat. Pokračoval jsem v postupu, až jsem dojel na doraz a Bernardovi tekly slzy. Slzy slasti. Zavřel oči a nasadil klidný, tichý úsměv plný slasti. Chvilku jsem vyčkával a užíval si pohledem krásu a touhu i slast nádherného kluka. Otevřel oči, jako by se chtěl zeptat, co se stalo. Znovu je zavřel, když viděl, jak se na něj dívám. Zavřel je, jako by se zastyděl, co to dělá.

Pomalu jsem se rozpohyboval. Jeho slastné sténání mi pumpovalo adrenalin a já zvyšoval kmitočet. Po chvilce bych ani nestačil počítat přírazy. Bušil jsem do té jeho maličké prdelky, jako by to mělo být naposled. Sesouval jsem se na kolena za stálého dorážení do jeho nitra. Když jsem dosedl, za ruce jsem si ho zvedl a on tak na mně seděl a mohl si na mém klacku hopsat třebas do Brandejsa. Překvapeně se koukal, když jsem ho párkrát nadhodil.

„Nevíš, že hřebec vyhazuje kopyta?“ Usmál jsem se, on se také blaženě uculil, ale bylo na něm vidět, že je zmožen, neměl sílu, aby na mně pořádně hopsal. Přetočil jsem ho na bok, hlavu zabořil do polštáře a opřel se ramenem, já poklekl a vyzvedl mu nohu, opřel jsem si ji o rameno a rozjel dobývání jeho útrob. Hekal a kňoural, za chvilku už kňučel jako štěně.

„Simonééé!“

Honem jsem mu zmáčkl klacek pod žaludem, nasměřoval ho na svůj hrudník a povolil sevření, stačilo dvakrát pumpnout a stříkal, až mi semeno letělo nad hlavu, já už byl také dost drcen zadržováním své erupce. Konečně jsem uvolnil svá stavidla, hlasitě jsem zařval a napumpoval do Bernarda svou plnou dávku dvou týdnů. Podlomila se mi kolena a zhroutil jsem se vedle Bernarda. Rozdýchával jsem se a pevně objímal kluka, který mi dopřál tu nádhernou rozkoš.

„Děkuji ti, Bernarde! Byl jsi perfektní!“

„Ne, to ty, já děkuji tobě!“

Políbil jsem ho. Prstem jsem si z prsou setřel trochu jeho semene a ochutnal. Jak vlastně chutná panické sémě? Dost dobře, mírně hořko kyselé, ale i trochu sladké, asi jako čínské jídlo, stačí přidat trochu chilli. Znovu jsem ho políbil a dal mu ochutnat kousek vlastního semene. Překvapeně valil oči.

„Jsi kanibal, pojídáš vlastní děti!“ Rozesmáli jsme se.

Zůstali jsme ležet v objetí. Po chvíli jsem cítil, jak se mi napíná kůže, to usychalo semeno.

„Pojď do sprchy, než se mi přilepí všechny chlupy na tebe a polovinu jich vyrvu.“

Chytil mne za ruku a následoval do sprchy. Nechal jsem se od něj opečovávat. Svýma rukama mi rejdil po celém těle, nevynechal ani milimetr. Samozřejmě, že nejvíce péče věnoval mému klacku, a ten si to nechal líbit a díval se na něj vyzývavě nahoru. Spláchl pěnu a poklekl, špičkou jazyka se bázlivě dotkl žaludu, ten se hrdě napínal, zrudl, ale ne ostudou. Naopak, předváděl se jako páv a lehce sebou cukal. Plochou jazyka ho olízl. Pak naklonil hlavu stranou a jazykem po trubici si to šinul dolů ke koulím. Fascinovaně na ně hleděl, jako by se rozmýšlel, co má s nimi dělat. Otevřel ústa dokořán a snažil se je dostat do úst, ale to se podařilo jen málo lidem, spokojil se pak s jednou koulí a cucal ji a přimačkával jazykem k patru, pak věnoval podobnou péči druhé. Zjistil, že mu koule pod tlakem jazyka uklouzává, a tak si s ní hrál. Hajzlík jeden nadržený. Já zatínal zuby, už jsem chtěl někam zasunout.

Konečně se vzdal koulí a zase hezky pomalu se sunul po trubici až k uzdičce. Šermoval po ní jazykem a špičkou po ní pobrnkával. Najednou se trochu předklonil a pojal do úst nedočkavý žalud, ten když ucítil vlahé teplo, ronil slastnou šťávu. Já jsem jenom držel se zatnutými zuby, nejraději bych mu zajel až někam do žaludku, nebo ještě hloub, projel bych celým jeho tělem, až by mu koukal z dírky. Vychutnával si ho, pomalu si ho posouval dál a dál, čekal jsem, kdy se zakucká, a nečekal jsem dlouho, vyhrkly mu slzičky. Problesklo mi hlavou, že bych mu měl vystříkat mandle, ale nechtěl jsem ho tím zaskočit. Otřel si oči, znovu vzal do úst můj klacek a pomalými pohyby ho pokuřoval, to bylo ještě náročnější, pro mne. Bambuli jsem měl na prasknutí a on ten tlak cítil, zvedl zrak a lehce přikývl. Žalud v ústech přimáčkl k patru a já vystříkl prudkou dávku jako ze samopalu. Nebyla velká, ale prudká, až mu znovu vyhrkly slzy, ale už se nezakuckal, jen polknul a uculil se z radosti, že dosáhl cíle.

Postavil se, klacek mu také pevně trčel proti mně a zajel mezi má stehna, když se ke mně přivinul. Semknul jsem stehna a sevřel ho. Líbilo se mu to a pomalu kopuloval. Políbil jsem ho a zašeptal: „Nepřeháněj to, já si tě také chci vychutnat!“

Culil se v očekávání, že mu oplatím jeho péči. Dlouho jsem nečekal. Hryzl jsem ho do rtu, trochu drsně, ať si chlapec zvyká. Štípl jsem mu bradavku, až usykl. Lehce se mu podlomila kolena. Líbal jsem jeho nádherné tělíčko. Byl to už skoro muž, ale i když byl pěkně osvalen, nebyl mohutný, spíš štíhlý. Krásně štíhlý pas a útlé boky dělaly dojem, že je mnohem mladší. Měl podobně stavěnou postavu jako já, jen já byl více nabouchaný, ne že bych byl nějaký kulturista, ani náhodou, jen on byl štíhlejší a působil tak křehčím dojmem. Svaly měl krásně vypracované, pod kůží žádný tuk a bylo na něm vidět při každém pohybu, který sval způsobil ten pohyb. Nezamilováváš se? Problesklo mi hlavou. Pěješ tady na něj ódy a on před pár hodinami uháněl někoho jiného. Ne. Ani náhodou, je to jen touha, chtíč. On touží po poznání a já po ukojení, tak si vzájemně pomůžeme, vyhovíme. Můžeme to dělat, pokud budeme oba chtít, žádné sliby, žádné plány, žádná vyznání.

Postupoval jsem s polibky až k jeho klínu. Vsál jsem mu pytlík do úst a jazykem převaloval kulky, no už by se dalo skoro říci koule, protože jsem měl plná ústa, ale já vše a každého srovnával stále s ním, s Andrém. Nebyl to André, jeho prdelka byla maličká, skoro do dlaně, ale také hezky mu na ní hrály svaly, každý spletenec byl výrazně vidět. Uchopil jsem mu ji do dlaní a pevně sevřel. Klacek jsem pojmul hluboko do úst. Nebyl malý či krátký nebo tenký, pro mne byl akurátní, byl krásný, nedeformovaný, s lehce se ohrnující předkožkou. Svítivý žalud nabíral více krve a tmavnul do vínové barvy. Nalitý žalud se leskl a já toužil ho co nejlépe uspokojit. Rukou jsem mu uchopil pytlík a hnětl koule. Jazykem jsem okružoval pevný a vystouplý ráfek žaludu, miluji pěkně nalitý ocas a ten jeho takový byl. Na nic si nehrál, předváděl své vzrušení a svou touhu. Já jej nechtěl o nic ochudit, nikdy jsem své partnery nechtěl o nic ochudit, vždy jsem se snažil co nejvíce je uspokojit a tím uspokojit i sebe. Míval jsem blažený pocit, když jsem viděl partnera, jak se rozplývá slastí, jeho pocity a zážitky jako by se přelévaly i do mne.

Ocucával jsem mu žalud a jazykem kmital do stran po uzdičce, svíjel se a sténal. Ze štěrbinky mu vytékalo štěstí bez přestání. Olizoval jsem mu ho a polykal celý klacek, a zase péče o uzdičku, a znovu a zas.

„Simonééé!“

Honem jsem přirazil hlavu na jeho klacek, až jsem nosem narazil o jeho podbřišek a roštíčko mne zašimralo. Ocas mu zacukal a stříkal a stříkal na mé mandle. S uspokojením jsem polykal, promačkal mu pytlík a klacek, aby tam zbytečně něco nezůstalo. Drobet jsem si nechal pro něj a při vášnivém polibku jsem mu to věnoval. Zašermovali jsme jazyky a Bernard zvláčněl. Vzal jsem sprchu a důkladně jsem nás očistil. Bernard byl dokonale vyšťaven a unaven. Pomohl jsem mu se osušit a oblékl koupací plášť. Uchopil jsem ho do náruče a nesl si ho jako nevěstu. Se zasněnýma očima se na mne díval, když jsem ho pokládal do postele.

Stačil ještě hlesnout: „Úžasné!“, než upadl do říše snění. Nechal jsem ho v plášti, jen jsem mu povolil vázačku, aby ho neškrtila. Přitulil jsem se k němu a on stejně, jako mi to dělával Pepík, položil hlavu na mou hruď a objal kolem pasu.

Ráno jsem se probral s příjemným pocitem na ocasu. Cítil jsem příjemné vlahé teplo, to můj kolouch si s ním hrál a ocucával mi ho.

Kdo si hraje, nezlobí! Nechal jsem ho, ať si hraje, a lehce jsem podřímával.

Klacek jsem měl pěkně napružený, Bernard si dal záležet, ucítil jsem na něm něco chladivého, tak jsem otevřel oči a Bernard mi potíral klacek lubrikantem. Bez otálení si na něj nasedl. Nerad se koukám partnerovi na záda při milování, ale nechtěl jsem ho rušit. Hopsal si na mně a tiše sténal. Pomalu mu docházely síly a dech.

„Potřebuješ pomoc?“

„Jestli bys chtěl, tak budu rád.“ S trochu provinilým výrazem se culil.

Sesunul se ze mne a já přistoupil k čelu postele. Uložil jsem si ho na záda, klacek měl také pěkně napružený a vyzývavě se mu pohupoval, jak ho měl krásně obloukovitě prohnutý, žalud ho šťouchal do břicha. Dostal jsem na něj chuť, chuť ocucat a pomazlit se s jeho pěkně zarudlou bambulkou, která se zčásti schovávala pod předkožkou. Pevně jsem mu sevřel koule, čímž se mu napružil ještě více a ukázal se v plné kráse, zářivý, lesklý, červený a pevně napnutý. Neodolal jsem mu a chvatně jsem ho pojal do úst. Jazykem jsem mu kmital po uzdičce a ze štěrbinky se mu řinula slast. Stékala mi rovnou na jazyk. Pohltil jsem mu klacek a vycucával jeho šťávu. Prohýbal se jako luk, klacek se vzpínal také, nechtěl jsem, aby už vyvrcholil, a tak jsem mu rty pevně sevřel ocas těsně za žaludem. Jeho napětí tak polevilo, moje nikoli, naopak, pohled na něj a jeho krásný napnutý ocas mne vydráždil a prudce jsem do jeho nitra vrazil ten svůj.

Zvedl jsem mu nohy kolmo vzhůru, mezi stehny jsem mu přetáhl ocas i koule, aby stál proti mně sevřený jeho stehny a nemohl se vrátit na břicho. Přirážel jsem do jeho útrob, břichem mu hnětl koule a jeho klacek mi narážel do břicha. Hekal a lapal po dechu. Tváře měl rudé, jako by právě doběhl maraton. Jednu nohu jsem mu pustil dolů z postele a druhou lehce natočil do strany. Jeho dech se zrychloval a žalud měl napjatý k prasknutí.

„Oh, Mon Die!“ Mohutný gejzír semene mu potřísnil celé tělo, když jsem to viděl, okamžitě se mi ocas vypnul a napodobil jeho erupci, ale do jeho nitra. Slastně se usmál.

„To je nádherný pocit!“ prohlásil vysíleným, ale šťastným hlasem.

Naklonil jsem se k němu a jazykem hrnul od břicha až k bradě vystříkanou nadílku. Vsál jsem ji a v polibku jsme se o ni podělili. Mlsně se olízl. Chvilku jsem na něm ležel, ale už začínal mít potíže s dýcháním.

„Pojď, osprchujeme se, za chvilku bude snídaně.“

Bernard si oblékl pyžamo a pádil do svého pokoje.

Když jsem sešel do jídelny a pozdravil Christine a Jacquese, Christine se optala: „Jak ses vyspal?“ Potutelně se usmívala. Já věděl, že ví.

„Moc dobře, ale málo!“ Rozchechtali jsme se.

Právě vstoupil Bernard.

„Jak ses vyspal, Bernarde?“ optal jsem se s potutelným úšklebkem.

Christine se na něj zvědavě podívala.

„Dobře, ale ještě bych spal.“ Zase jsme se rozesmáli.

Po snídani, když se šel Bernard dospat, si mě zabrala Christine.

„Řekneš mi, co zamýšlíš s Bernardem?“

Věděl jsem, jak to myslí. Ale jak jí to říct, aby se nepohoršovala, aby to pochopila? No co, nerad lžu, ani v těch prkotinách, natož v podstatných věcech. Rozhodl jsem se říct jí pravdu, tak jak se to stalo, tak jak to cítím a jak se vyjádřil i Bernard.

Chvilku mlčela, čekal jsem, zda mi nějakou nevlepí, že jsem jí zprznil andílka. Pak rezignovaně vzdechla.

„Asi je to lepší, že to zkusil s tebou, než aby utekl bůhví ke komu. Snad se umoudří, když jste si vše řekli, jak to cítíte a jak to mezi vámi je, snad se zklidní.“

„On mi připomněl svým chováním mne, jenže mně tenkrát bylo tak sedm let. Byl jsem neskutečný, vše, co jsem chtěl, jsem dostal. Vydíral jsem, trucoval, manipuloval, zneužíval, byl jsem umíněný a tvrdohlavý. Rodiče museli mít se mnou nesmírnou trpělivost. Přitom jsem netoužil po nějak důležitých nebo drahých věcech, byly to hlouposti. Maminka se snažila mi vysvětlit, že co chci, je nesmyslné a k ničemu, ale já trval na svém. Musel jsem k tomu přesvědčení dojít sám.

Jednou si vzpomínám, že jsme byli ve městě a maminka se zastavila u Bati, tedy v Obuvi, ale každý tomu říkal postaru Baťa. Já tam ve výloze zahlédl bílé ponožky s trikolorou a zatoužil jsem po nich. Fascinovala mne ta trikolora. Darmo mi maminka vysvětlovala, že jsou to ponožky holčičí, že jsou silonové, že je nosit nebudu. Prostě jsem je chtěl. Řval jsem před obchodem, kolemjdoucí mne litovali a domlouvali mamince, snad by mi i ty ponožky někdo z nich koupil, kdyby věděl, co chci. Nakonec to maminka vzdala a koupila mi je. Doma, když je vybalila, jen jsem se na ně podíval, ani jsem se jich nedotkl. Byly silonové a to jsem nesnášel, tenkrát bývaly i pro muže silonové ponožky, nesnášel jsem, když se mi někde zachytila o nehet nebo záděr a podobně. Odmítal jsem je nosit, musela mi kupovat bavlněné. Tak skončily i ty bílé, silonové s trikolorou, nakonec z nich měla radost sestra a neopomněla mi to vždy dát najevo. Prostě byl jsem skutečně hrozný. Tenkrát jsem byl malé dítě, neuvědomoval jsem si své chování. Byl jsem jeden z pěti dětí a musel jsem si své vybojovat.“

Christine se rozesmála. „No tedy, ty jsi číslo.“

„Dnes už sice neřvu a nekopu okolo, ale když jsem o něčem přesvědčen, tak si jdu tvrdě za svým.“

„Musíme ale vymyslet, co s Bernardem.“

„Nejlepší by bylo, dostrkat ho na nějakou školu.“

„Také jsem na to myslela, ale on nijak neprojevuje zájem.“

„Promluvím si s ním o tom.“

Před obědem jsem zašel za Bernardem na pokoj. Ještě spal, ležel na břiše, noha mu trčela zpod deky. Položil jsem ruku na jeho odhalenou nohu a pomalu jsem ji posouval výš a výš. Přesunul jsem se až do těch nejvyšších míst, tam, kde už byla jen jeho roklinka s hlubokou propastí. Neměl pyžamo, byl nahý. Prsty jsem mu jemně projel roklinkou, pak zase zpátky a znovu trochu hlouběji, až mé prsty podráždily jeho rozetku. Překulil se a uvěznil mi ruku pod svou prdelkou. Díval se rozespale na mne, odhrnul jsem deku a objevil jeho krásně napružený klacek. To přece nemohu jen tak nechat! Uschoval jsem ho honem do svých úst. Slastně vzdechl, zavřel oči a zaklonil hlavu. Odevzdal se mi a já si krásně pohrával s jeho pýchou. Nebyl to obr jako… čert už ho vem, prostě byl akurátní, mohl jsem si ho bez obav vložit do úst a pohrávat, vychutnávat, obdivovat, laskat. Drahnou chvíli jsem se s tou krásou laskal a mazlil, olizoval a cucal. Hnětl koule a pumpoval. Slastně hluboce vzdechl a naplnil má ústa svou radostí.

Ulehl jsem vedle něj a přikryl jsem ho dekou. Když už se rozdýchal, poděkoval, pohladil mi tvář a dal jemný, ale hluboký a laskavý polibek. Nebyla v tom vášeň, ta už odezněla, ale bylo to odevzdání.

„Děkuji, kluci říkali pravdu, jsi perfektní, nejlepší!“

„A prosím tě!“ smál jsem se. „Jak ty to můžeš vědět, když říkáš, že jsem tvůj první?“

„Protože si to neumím představit lepší!“ Dal mi znovu polibek. Uculil jsem se.

„Musíme si promluvit o tvé budoucnosti,“ pronesl jsem vážně.

„Vdávat se ještě nechci!“ rozesmál se.

„Ty rošťáku! Ony tě ty srandičky přejdou! Chci, abys dostudoval, chybí ti poslední ročník, a také chci, abys pak šel studovat dál. Povídej mi, co bys chtěl, co tě baví, co tě zajímá?“

Trochu vyděšeně se na mne díval.

„Snad se nechceš jenom tady válet a čekat, na co? Až přijedu a pomilujeme se a pak zase a zase?“

Uculil se. „To nezní tak špatně!“

„Nedráždí mne, nebo si zajdu pro rákosku! Myslím to vážně, Éric ti pomůže se školou a také tam poznáš nové kamarády, třebas tam poznáš i někoho, kdo ti bude bližší, a zamiluješ se.“ Teď jsem se culil já.

„Ty mne už nechceš?“

„Bernarde, kolikrát ti to mám vysvětlovat. Je rozdíl mezi chtivostí, sexem a láskou. To naše dovádění, jak bych to řekl, je taková vzájemná kamarádská výpomoc. Prostě jen uspokojení tělesných potřeb. Až poznáš toho pravého, tak tě ostatní přestanou zajímat, budeš vidět jenom jeho a on tebe.“

„Ale já miluji tebe!“

„Bernarde, to není pravda, teď jsem ti to vysvětloval, nevidíš a neslyšíš nic a nikoho, když se zamiluješ. A ty, utečeš k Maurici. Dej tomu čas, určitě potkáš spousty kluků a mezi nimi se určitě najde jeden, pro kterého ti poskočí srdce.“ Políbil jsem ho na tvář. Posmutněl.

„Nesmutni, jsem tady a budu, ale nevaž se na mne!“ Pohladil jsem ho. „Musíš poznat svět, poznat další lidi. Získat zkušenosti. Popřemýšlej.“ Přivinul jsem ho k sobě. „Mám tě rád, nechci, abys byl nešťastný, se mnou bys byl. Já tě nedokáži milovat, moje srdce mi to nedovolí. Ty bys to po nějakém čase také poznal a jenom bychom se trápili.“

Při obědě, jen tak jako mimochodem Bernard prohlásil, že by rád dostudoval lyceum, ale má obavy, že za ten rok toho dost zapomněl. Okamžitě se nabídl Éric, že mu s tím pomůže.

„To je výborné!“ potěšeně pronesla Christine.

Pohladil jsem Bernarda po zádech, měl už svou židli, už to nebyla židle Andrého. Pak moje ruka sjela pod stůl a přistála na Bernardovo koleno. Pomaličku se sunula nahoru, v půli stehna Bernard zatajil dech.

„Omdlíš!“ Podíval se na mne, nechápal. „Musíš dýchat!“

Usmál se. Dýchal a moje ruka mu sevřela bouli v rozkroku. Naklonil jsem se mu k uchu. Zašeptal jsem, co s ním budu ještě dnes odpoledne dělat. Uculoval se a klacek mu pořádně tvrdl v mé dlani.

„A už jsi přemýšlel, co bys chtěl v životě dělat?“ zeptal jsem se hlasitě, aby to všichni slyšeli. Pevně jsem mu sevřel napnutý ocas.

Chtěl promluvit, ale vyschlo mu v krku, tak si odkašlal a napil se vody.

Já mu stále promačkával ocas. Vzpínal se mu a on zase nasucho polknul.

„Zatím nevím.“ Zase jsem mu sevřel pevně ocas. „Asi bych se věnoval designu. Líbí se mi, když všechno hezky ladí, jako tady u vás. Christine to umí vše dát do tak pěkného souladu. Také bych to chtěl tak umět a také například některé věci, jejichž vzhled je až odpudivý a stačilo by málo, trochu je změnit.“

„Tak se koukej snažit, budeme pak studovat na stejné fakultě, já stavební a ty design.“ Uculili jsme se oba.

„Za měsíc máš přijímací pohovor,“ upozornil mne Jacques.

Má ruka v tu chvíli povolila sevření Bernardova klacku. Sakra, další starosti, jak to všechno zvládnu? Než nastoupím na Sorbonnu, musím vše zvládnout a zorganizovat, rozdělit odpovědnosti. Rozděl a panuj!

V průběhu odpolední siesty jsme s Jacquesem probírali úkoly pro Telcom, požadavky na sídlo společnosti, připomněl mi kurz pro studenty a další a další věci.

„Příště ti připravím dokumentaci pro stožáry. Budete potřebovat zajistit materiál na výrobu, pokud se u vás nenajde, tak ho dovezeme od nás. Z Porýní by to bylo drahé.“

Po kávě jsem se zastavil u Bernarda.

„Zajdeš do jacuzzi?“

Uculil se. „Nevím, moc se mi nechce.“ Laškoval. Šprýmař.

„Tak já ji vypnu, ať ji zbytečně neohřívám,“ zalaškoval jsem já.

„To nééé, já už jdu.“

Pospíchal jsem do lázně. Udělal jsem mu radost a spustil i pěnu. Natěšen vklouzl do lázně, okamžitě mne objal a dal krásný, rozvášněný polibek, hladový a kousavý. Ten kluk je pěkně nenasytný. Svou rukou šmátralkou mi už prohrabával koule a nato mi uchopil klacek, promačkával ho a honil. Vysedl jsem si na okraj vany a nabídl mu kouření. Jednou rukou mi hnětl koule a jazykem proměřoval délku mého penisu. Když došel na vrchol, olízal ráfek a kmital špičkou po uzdičce. Ze štěrbinky vytékala moje slast a on ji hladově slízával. Mazlil se s ním a olizoval, přimačkával k tváři a laskal se s ním a objímal, jako s batoletem. Pak si pohrával s koulemi, olizoval je a vcucl do sebe, prohazoval je jazykem a přitlačoval k patru.

Nastal čas, abychom se vystřídali. Přesunul jsem ho do kouta, opřel se rukama o okraj, uchopil jsem ho za prdelku a přizvedl, klacek se vynořoval z pěny a bambulka krásně zářila v bílé pěně. Lízl jsem ho přes uzdičku, slastí sevřel víčka a vzdechl. Lízl jsem mu ji ještě dvakrát, třikrát a ze štěrbinky se mu už řinula touha. Pojal jsem tu krásnou bambulku do úst a sál nabízenou pochoutku. Promnul jsem mu pytlík a přepočítal mu kulky. Jen hlesl. Ruka s namířeným ukazováčkem se sunula dál za jeho pytlík a hledala dírku k dráždění. Pomalu jsem mu zasunul do dírky prst průzkumník a ten prozkoumával, rejdil a dráždil. Pak se přidal další a Bernard se zakousl do spodního rtu. Narazil jsem na to správné místečko a prsty se na něm vyřádily. Bernard nejdříve slastně sténal. Pak přešel ke vzdechům až k hekání.

Trochu jsem mu popustil prdelku níž, zvedl nohy a opřel je o má ramena. Ocas jsem mu vrazil bez zaváhání do dírky. Vjel do něj bez zadrhnutí, byl krásně uvolněný a otevřený. Když jsem byl celou svou délkou v jeho nitru, zavíral svou branku a já cítil, jak se mu stahuje svěrač. Jako by chtěl říct – „Už tě mám a nepustím!“

Uculili jsme se na sebe. Políbil jsem ho a zakousl se mu do rtu. Měl pěkně krojené rty, mírně plné, vyzývavé. Nemohl jsem jim odolat a znovu jsem mu je ozobával. Ocas si užíval jeho žhavé dírky, dokázal ji hezky stahovat a já pociťoval slastné jemné tření na žaludu. Spustil jsem mu jednu nohu a tím se mírně natočil. Uchopil jsem druhou za nárt a vyzvedl přímo k nebi. Za chvilku se dostával i Bernard asi do nebe. Sténal o život.

„Simonééé, já už…“

Rychle jsem mu přizvedl prdelku a chytal do úst jeho smetánku. Když dokonal své dílo, usedl znaveně do perlícího sedáku. Já se postavil před něj na špičky a svůj ocas mu vsunul do pusy. Hladově ho objal těmi krásnými rty, pohled na ně, jak svírají můj klacek, mne rozohnil a vrazil jsem mu ho až na dno a vystříkl. Cítil jsem, jak jeho hrdlo svírá můj ocas. Vytřeštil oči a polykal. Nezakuckal se a ani mu nevyhrkly slzy. Zvládl to perfektně. Dostal polibek a já ucítil chuť svého já.

Znaveného jsem si ho odnesl v náruči do postele. Zasypal jsem celé jeho krásné tělo polibky. Nebyl tak moc unaven, jak se zdálo, klacek ho zradil a ztopořil. Nemohl jsem ho opomenout a se zalíbením jsem si s ním pohrával, hnětl a cucal kulky. Prsty jsem mu zasunul do dírky a on se rozesmál, v tu chvíli mi vystříkl do úst, měl pro mne ještě trochu smetánky. Zdá se, že je stejný nenasyta jako já. Rozesmál jsem se také.

„Ty rošťáku!“

Potměšile se usmál a dal mi hebkou pusu.

Přitulil se ke mně a objali jsme se. Znavení jsme lehce podřímávali. Z našeho opojení nás probralo zaklepání.

„Simone, za půl hodiny jedeme,“ upozornil mne Éric.

Vstával jsem, Bernard mne chytl za ruku.

„Ještě nééé!“

„Ty nenasyto! Buď tady hodný, nezlob, ať tě nemusím vzít do mučírny.“

Oči se mu zableskly.

„Máš pas?“

Pokroutil hlavou.

„Tak řekni Christine, vyřiď si ho, ať můžeš s nimi k nám na lyžovačku.“

„Já v životě lyže ani neviděl,“ vyděšeně ze sebe vyhrkl.

„Tak se budeš učit, nebo budeš bobovat.“

„Co je to bobovat?“

Udiveně jsem se na něj podíval. „Lavór znáš?“

Přikývl.

„To si na kopci sedneš do lavóru a sjedeš dolů.“

Rozesmál se na plná ústa. „To je ale lavorování, ne bobování.“

„To je šumafuk! Hlavně, že to jede,“ zasmál jsem se.