Znovu nalezená láska 23 – Tatry

Vynechal jsem v sobotu autoškolu, musel jsem si domluvit náhradní termín.

„Ve středu, od čtyř do šesti, s druhou skupinou, hodina teorie a hodina testů, cvičně,“ stroze mi sdělil instruktor.

„Díky!“

Před školou na mne čekali Vláďa s Pepou.

„Jedeme! Směr Harrachov!“ uculeně jsem zavelel.

Jen co jsem dosedl, už na mne jeden přes druhého chrlili každý to svoje.

Rozesmál jsem se: „Jak malí kluci! Tak Vláďo, jsi starší, tak nejdříve ty!“

„Potřebuji další peníze na podíly. Vše už jsme vyplatili, jsme na suchu.“

„Dobrá, to vyřešíme zítra, ráno dám Janě šeky, odpoledne zajdeme i s Pepčou do banky a zřídíme dispoziční právo k účtu. Pepča povede majetek a vše s tím spojené, náklady, investice, pojištění… Jana si ponechá mzdové záležitosti, odvody pojištění, zálohy daní a všechny personální záležitosti, přibývají nám lidé, tak to musíme postupně rozdělovat, než si vybudujeme celou administrativu. – Teď ty, Pepo!“

„Sklad pohonných hmot máme téměř vyprodán, klidně můžeš koupit další dva. Jen z výprodeje toho skladu se nám vrátily investované peníze.“

„To je pěkný! Je tam něco poblíž na tom seznamu?“

„Jeden u Slaného, další u Žatce, ale to je letecký petrolej, stejně i u Pardubic. Další je u Tábora, Chomutova a několik kolem Plzně.“

„Dobře, podívám se večer, ráno se stavím a uděláme nabídku.“

„Také máme tři statky, všechny na Mělnicku. Zítra budu mít fotky.“

Probírali jsme ještě několik položek ze seznamu, večer se musím nad tím zamyslet. Zamlouvaly se mi tam podzemní sklady u Kladna, NZ potraviny.

„Tak jsme tady!“ Koukám na billboard s nápisem: „Vítejte v Harrachově!“

Dojeli jsme na místo, nebylo to ve městě, krásná, moderní, architektonicky úžasná novostavba. Tři budovy stupňovitě nad sebou s ostře čnějícími střechami. Padla mi čelist, Pepovi a Vláďovi také. Očekával jsem nějakou starou dřevěnou chalupu nebo srub či chatu, ale tohle byl moderní horský hotel, navíc kapacita byla dvojnásobná. Dvě budovy byly určeny pro hosty, každá s kapacitou čtyřicet lůžek, třetí byla administrativa, ubytovna personálu, bazén, sauna, fitness a technické zázemí včetně úpravny vody a čističky. V první byly v přízemí garáže a úschovny, v druhé restaurace s kuchyní. Pokoje byly ve dvou patrech. Očekával jsem starou ruinu, do které budu muset investovat, ale tohle byl zlatý důl.

Jen co jsme vstoupili do budovy, ihned nás vítal hezký mladý muž kolem třicítky s vysportovanou postavou. Byl mi povědomý, ale nevěděl jsem, odkud.

„Dobrý den, vítejte, pane Simone!“ zamířil k Pepovi. Pepa mu prstem ukazoval na mne.

Trochu zrudl. „Promiňte!“ otočil se ke mně. „Jsem ředitel armádního sportovního střediska, kapitán Jirka!“

Teď mi to došlo, Armádní středisko vrcholového sportu Dukla. Když mi bylo tak deset, tak skákal z můstků. Náš špičkový reprezentant, asi jako druhý Raška.

Poté nás provedl celým areálem, všude bylo vidět, že odvádí dobrou práci. Byl jsem nadmíru spokojen.

„Vidím, že své práci rozumíte a děláte ji velmi dobře! Byl bych rád, kdybychom se domluvili a i nadále jste tento areál řídil.“

Potěšeně se uculil. „Děkuji za uznání, také budu rád i nadále řídit středisko.“

„Výborně, takže si rozumíme, koncem týdne přijede naše personální uzavřít smlouvy. Uvažoval jste nad tím, jak lépe vytěžit středisko mimo aktivní sezonu v létě?“

Asi byl trochu zaskočen, ale brzy se vzpamatoval. „Ano, už dříve jsem navrhoval vybudovat zde bobovou dráhu. Je tady vhodný terén a mohla by se využívat celoročně.“

„Myslím, že je to dobrý nápad, nechám to na vás. Připravte mi návrh, nebo jestli máte už něco…“

„Ano, mám,“ vyhrkl ze sebe netrpělivě, že mne ani nenechal domluvit. „Promiňte!“

„To nic,“ poplácal jsem ho po rameni jako iniciativního žáčka. „Líbí se mi váš elán!“

Zapýřil se. Hele, kluk je stydlivý. Kluk, bezmála by mohl být mým otcem. Vypadal hodně dobře, cukalo mi v ocasu.

Usedli jsme si v salonku a nechal jsem ho povídat o středisku, jak funguje provoz, nakolik bývá středisko využité atd. Zaujatě vyprávěl a mé oči se na něm pásly. Hltal jsem ho pohledem. Vypozoroval můj zájem a mírně zčervenal.

„Co skialpinismus? Jaký je váš vztah k němu?“

„Miluji ho, občas si zaskočím do Alp, ale už nemám takovou formu, věk, nějaká stará zranění.“ Trochu posmutněl.

„Možná bychom mohli udělat nějaký sešup v sobotu. Co vy na to?“

„A kde?“ překvapeně ze sebe vyhrkl.

„Možná v Tatrách. Zavolám si, jestli to nevadí.“

Co by mu vadilo, vždyť volám ze svého telefonu. Ale je to slušnost, jsem v jeho a zároveň i svém salonku.

Dovedl mne k telefonu u baru, zvedl sluchátko a zmáčkl tlačítko. „Teď můžete volat.“

Vyťukal jsem známé číslo.

„Serus Peter! Jak śe máš?“

„Ty eśči žiješ?“ optal se mě můj bývalý spolužák.

„V pjatek budzem v Tatroch, mohli by zme zrobic dajaky zešup v sobotu?“

„No jasňe! Akurát mám z bačikom na myśli, zrobic dajaké obrázky na Lomničáku, jest tam teraz śnihu tak akurát a nemuśime śe žgrapac, vyveže nás lanovka.“

„Paráda, a privedzem ci hosca, posereš śe z ňeho.“

Chtěl vyzvídat, ale nic jsem mu neprozradil.

„A co, že śe sem ceperiš?“

„Aľe, kúpil som ten vojenský hotel, ta ho v pjatek prídzem prevžac.“

„Robiš sebe zo mňe píču?“

Rozchechtal jsem se na plnou hubu. „Hňeśka śi dajaký bars irečitý, porychtuj mi té mojo starožitnosci.“

Rozesmál se. „Jak śi odešol do tej Prahy, ta som myśľel, že už śe na mňe vysereš, a chcel som to vyrucic, aľe eśči to tu máš.“

„Pozdravuj bačika Miliča a v pjatek ho prividz na večeru do hotela.“

„Temu ked povím, že prídzeš, ta śe posere. Furt mi predrucuje před oči, že śi lepši než já.“

„On śe pľece, šak ho znáš. Já ľem som mal častejši śčesce, ty śi lepši.“

„Chceš me ojebac?“

Rozchechtali jsme se oba.

„A co ty, chcel by śi?“

„Už ľem to by my chybelo ku śčescu!“

„Dobre vtedy, ta sebe porychtuj šmaľec, naj ci ju porádňe vymascim.“

„Ty śi chuj!“

„No práve! Už mi z tebe ztvardnul na kosc!“

„To budzem trimac pust, žeby som ci daco našporoval.“

„Hlavňe nezapomni, co muśiš šicko porychtovac.“

„Tak čus, v pjatek večar!“

***

Slovník:

Serus – Nazdar * eśči – ještě * V pjatek budzem – v pátek budu * z bačikom – se strejdou * jest tam – je tam * žgrapac – sápat se někam, šplhat, škrábat * hosca – hosta * ceperiš – trmáciš * prevžac – převzít * Hňeśka – dnes * bars irečitý – velmi prostořeký, výmluvný, ukecaný * porychtuj mi – připrav mi * vyrucic – vyhodit * prividz – přiveď * predrucuje – předhazuje * pľece – plete * šak – vždyť * ľem – jen, pouze * śčesce – štěstí * ojebac – ošoustat * šmaľec – mast, sádlo * chuj – penis * kosc – kost * budzem trimac – budu držet, dodržovat * šicko – vše, všechno

***

Peter byl můj spolužák z průmky v Košicích. Na prvním lyžáku vypozoroval, že dobře lyžuji, a pozval mne do Smokovce. Tam mne naučil sjíždět skály a ledové převisy, také mne zasvětil do snowboardu. Nejdříve jsme jezdili snowboardcross s kluky od Horské služby po sjezdovkách, když uznal, že mi to jde, tak mne zatáhl na skály.

Petr věděl o mé orientaci, já se nijak netajil, ale také jsem se nepředváděl, ani nikoho neobtěžoval. Postupně jsme se tak nějak oťukávali. Když se ujistil, že nejsem vlezlý a nechci ho uhnat, tak si začal dělat legraci a začalo naše špičkování. Často jsme tím někoho ze srandy iritovali. Prostě, byli jsme pro každou prdel. Byl to hezký, sexy kluk, ale nikdy jsem nepřekročil hranici mezi sexem a přátelstvím. Byli a jsme přátelé, toho si cením víc než sexu.

***

„Promiňte, neměl jsem v úmyslu poslouchat, ale váš hlasitý hovor, zaslechl jsem nezvyklé jméno Milič, není to ten fotograf?“

„Ano je, je to strejda mého kamaráda, právě on nám zajistí to povolení sjet si z Lomničáku. Znáte se?“

„Seznámili jsme se nedávno v Alpách, dělal tam reklamní fotky, myslím, že na prkna. Měl tam s sebou i synovce Petera a jeho kamaráda. Byli docela dobří, no excelovali tam, nikdo lepší by se tam nenašel.“ Usmál se. „Peter tam dost jadrně slovensky nadával, když se mu něco nepovedlo.“

Rozchechtal jsem se.

„Jo, to on umí, ještě si ta jeho jadrná slova z telefonátu vyšťourávám z uší.“

Rozesmáli jsme se oba. Hezky se smál, klacek mi z něho pěkně vytvrdnul.

„Takže ať se domluvíme, pojedete na služební cestu, ve čtvrtek do Prahy, zajistěte si hotel, a v pátek v pět ráno vyrazíme. Večer mi zavoláte, kde v Praze bydlíte.“

„V Praze nepotřebuji hotel, mám tam kde přespat, dám vám adresu.“

Sakra, v Praze má kde přespat, ale neřekl u koho. Koho má v Praze? Podal mi lístek s adresou, Kosatcová a číslo.

„Jo, to je desítka, Zahradní město, kousek ode mne, projedeme Průběžnou a jsme u vás.“

„Vy to tam znáte?“

„Nijak zvlášť, je to kousek od Vinohrad, tak to okolí trochu znám.“

„Já tam mám rodiče, bydlí v řadovém domku, přespím u nich.“

Takže ne u manželky ani milenky, ani u milence. No jo, ale co v Harrachově?

„Nebudete chybět rodině, když vás tak narychlo beru na celý víkend pryč? Nebude se dětem nebo paní stýskat?“

„Nebude!“ odpověděl dost rázně. Podíval jsem se na něj. „Nejsou děti, není manželka, tak se nemá komu stýskat.“ Uculil se. Já také.

Poděkoval jsem mu a rozloučili jsme se. Nemohl jsem se dočkat pátku.

Cestou domů mi Pepa něco vyprávěl, no já měl plnou hlavu Jirky. Nakročil sice už ke čtyřicítce, ale byl hříšně sexy.

„Co ty na to?“ hlasitě se mne zeptal Pepa.

„Promiň, zamyslel jsem se, co bude potřeba s tím hotelem udělat.“

„S hotelem?“ uculil se Pepa.

„Pepo, ty máš asi hříšnější myšlenky než já.“ Rozesmáli jsme se, Vláďa nechápavě koukal, čemu se smějeme.

„Do těch Tater mne nebudete potřebovat, zvládnete to, a ten Jirka se vyzná, tak vám pomůže.“

„Pepo, potřebujeme nějaké spolehlivé a reprezentativní auto, pěknou limuzínu. Promiň, ten tvůj favorit už není nejmladší, tak bych nechtěl někde zůstat na dálnici. Bílá, stříbrná nebo šedá. Černou nechci, to ve mně evokuje mafiány. Když se starého Forda zeptali, jaká je nejhezčí barva na auto, tak odpověděl: ‚Každá, pokud je černá!‘“

***

„Simone, vstávej, je půl šestý, už máš zpoždění.“

Vyskočil jsem, šlápl jsem na nějaké papíry, seznamy majetku Ministerstva obrany k prodeji. Kruci, nedodělal jsem to. Pospíchal jsem si dát rychlou sprchu.

Vběhl jsem do kuchyně nasnídat se. Teta se rozchechtala.

„Nechtěl by sis vzít aspoň nějaké trenky?“

„Promiň!“

„Kdo je Jirka?“

„Jaký Jirka?“ dělal jsem blba.

„Když jsem tě budila, tak jsi mi říkal: ‚Jirko, ještě ne, zůstaň!‘“

„Pamatuješ toho lyžaře, skokana, zpřed asi deseti let?“ Přikývla. „Tak to je on. Vede ten hotel, co jsme ho včera přebírali.“

„A ty ses zakoukal!“ Uculila se. „Není už starý?“

„Je mu něco přes třicet, to není moc, nemyslíš?“

„Jen abys zase nepohořel, buď opatrný!“

„Ano, mami, tedy teto.“ Rozchechtali jsme se.

U snídaně jsem si tužkou označoval další objekty vhodné ke koupi. S Vláďou a Pepou to ještě vytřídíme a vybereme ty nejvhodnější, zase tak asi za těch pět set, když už je máme zase doma.

Vláďa s Pepou už na mne čekali.

„Omlouvám se! Ani nevím, kdy jsem zaspal.“

„Asi jsi měl hezké sny,“ popichoval mne Pepa.

„Nezapomeňte ty holky, ať si rozdělí agendu, Pepo, to auto, odpoledne pro něj pojedeme. Kde máte ty fotky statků?“

Vláďa mi je podal.

„Kolik?“

„Na fotkách vzadu máš cenu.“

Byly to směšné částky, jezeďáci nebo restituenti se toho chtěli zbavit, neměli na potřebné investice a nechtěli čekat, až se to rozpadne.

„Počkej, říkali jste tři a tady jsou čtyři.“

„Jo, to je jeden, kde stále ještě funguje dílna na výrobu malých čističek odpadních vod. Pozůstatek JZD, přidružená výroba.“

„Čert to vem! Kupte to všechno a poptávejte také pozemky u těch statků.“

Sjetina od Ministerstva obrany zůstala bez povšimnutí ležet na stole. Zapomněli jsme to probrat.

Odpoledne jsme jeli pro auto, Pepa nechtěl prozradit, co vybral.

V autosalonu na Pankráci se už na nás culil majitel. Stál před BMW limuzínou tmavě modré barvy s metalízou. Aspoň není červené nebo žluté, povzdechl jsem si. Odsouhlasil jsem Pepovu volbu, tak narychlo nebyl velký výběr barev. Vypadalo ale pěkně, byl jsem spokojen.

„Hezký, Pepo! Uděláme zkušební jízdu, a když se povede, tak na konci zajedeme rovnou do banky a uděláme převod!“

Po cestě jsme naložili holky a vyřídili potřebnosti v bance, holkám se auto také líbilo. Po návratu z autosalonu, kde Pepa ještě převzal doklady, mi oznámil, že odnesl i nabídku na Ministerstvo obrany.

„A cos tam vypsal?“

„No, to, co jsi zaškrtl.“

Seděl jsem, takže se mi kolena nepodlomila.

„A jakou jsi udal cenu?“

„Zase těch pět set.“

Rozesmál jsem se.

„Tak to nám asi brzo vrátí s dotazem, zda jsme se neuťukli o jednu nulu, nebo nezbláznili.“

„Proč?“ nechápali Pepa ani Vláďa.

„Protože to byly jen vytipované objekty, ze kterých jsem chtěl tak tři. To jsme měli probrat.“ Rozchechtal jsem se.

„No tak místo tří budeme mít dvanáct.“

„To by museli být slepí, nebo absolutně blbí.“

Byli, za dva dny nám to odsouhlasili, byl tam jeden zádrhel, jeden sklad automateriálu už byl prodán.

„Mohu vám do té ceny dát místo toho skladu padesát UAZů a dopravíme vám je po železnici, kam budete chtít,“ nabídl mi kapitán Pavelka.

Chvilku jsem přemýšlel, budeme potřebovat terénní auta na to vytyčování, to mi hrálo do karet.

„Dobrá, beru, můžete to zaměnit, dopravte je na nádraží Praha-Holešovice.“

„To se do truhlárny nevejde!“ protestoval Pepa.

„Zbytek dáte do Neratovic. Je tam prázdno. Tak když jsme toho tolik nakoupili, tak přemýšlejte, co s tím, jak se toho rychle a výhodně zbavit, jestli nechcete do smrti jíst bramborové a hrachové kaše z prášku a konzervy a další nezničitelné potraviny,“ uculil jsem se.

„Vláďo, co je v těch kancelářích v přízemí?“

„Archív.“

„Dobrá, tak ten přestěhujte do těch baráků u Neratovic a z těch kanceláří, Pepo, potřebuji do dvou týdnů nejpozději dvě prodejny. Jedna na vojenské věci a druhá na počítače, koncem února mi přivezou dvě stě počítačů a příslušenství. Ty sklady si už přebírejte spolu s Vláďou a holkami, víte už, co a jak udělat, nezapomeňte na zabezpečení. Já se potřebuji připravovat do školy, dost toho potřebuji nastudovat, hlavně jazyky na ten pohovor do Paříže. Vše máte, co potřebujete, tak mne zbytečně neobtěžujte. Doma budu přijímat jen návštěvy, co klepou čelem! Zítra mám autoškolu.“

„Tak čau! V pátek ráno v pět!“

Utíkal jsem do sporťáku vybrat si něco na sebe do Tater, také mi tam padlo do oka docela šikovné prkno.

Doma jsem šprtal angličtinu, sice s učebním plánem školy jsem byl v rovině, ale na pohovor jsem potřeboval být lépe připraven. Štvalo mne rozlišování 'on' a 'in'. Get in the car and get on the bus. Vím to, kdy, jen mne to štve, že na to vždy musím myslet, podobně jsem na tom v češtině s mně a mne a mi. Vždy si to musím přeříkávat. Mně – tobě, a mne – tebe, a ‚mi‘ moc neřeším.

Teta se mi posmívala, že se při mně naučí anglicky.

Ráno ve čtyři se mi moc vstávat nechtělo, ale když jsem si představil, že za pár minut se setkám s Jiřím, tak jsem vyskočil a spěchal pod sprchu.

„Ta kolínská k tobě ladí, svůdně voní,“ lichotila mi teta.

Tu mi doporučila Hélène od Diora.

Přijeli jsme pro Jirku, seděl jsem vzadu, rád za jízdy spím a to se spí lépe vzadu, také to tolik nesvádí ke spánku řidiče. Nabídl jsem mu sedadlo smrti, jak se říká místu spolujezdce.

„Jestli nevadí, mohl bych také sedět vzadu? Rád si zdřímnu a to se dělá lépe vzadu.“

Rozesmál jsem se. „Také proto sedím vzadu.“

Uculil se.

„Když už máme spolu spát, nepotykáme si?“

Trochu se zapýřil, ale přikývl. Pepa se také připojil a potykali jsme si.

Hrozně mne bralo, jak se Jirka neustále červená, stačí málo a už jsou na něm vidět rozpaky, rdění. Že by byl tak nesmělý?

Zastavili jsme až někde poblíž Trenčína, Pepa potřeboval ulevit a také dotankovat. Zašli jsme do restaurace a dal jsem si turka.

„Dáme si snídani? Druhou?“ Kluci přikývli.

Dali jsme si smažená vajíčka, no nic moc, jsem zvyklý na jiné, tyhle byly až moc vysmažené.

Jirka se po snídani nabídl Pepovi, že ho vystřídá v řízení, ale Pepa nechtěl dát klíčky z rukou. Užíval si to řízení, bylo to vidět na jeho spokojeném úsměvu.

Do Tater jsme dorazili v jedenáct. Vítal nás podplukovník Maťašák, správce. Také jsem ho znal, byl to náš přední horolezec, hodně známý ze zdolávání Kaukazských kopečků. Představování se ujal Jirka, znal se s Maťašákem.

Když mne představoval jako nového majitele, správce přizvedl obočí. „Prepáčte, že sa tak pýtam. Vy rozumiete vedeniu hotela?“

„Hotel nebo něco jiného, všude se musí poctivě pracovat. Neřídil jsem žádný hotel a ani ho nehodlám řídit. Předpokládám, že to umíte vy, tak proč bych to rušil?“

Uculil se.

„Chcete ho doufám řídit.“

Přikývl. „Rád, už som sa tu s tým všetkým tak akosi zžil, asi by som sa vo výslužbe unudil. Mám ale taký problém, občas si chcem zašplhať na nejaký kopec, nebude vám to vadiť, keď si zoberiem neplatené voľno?“

„Volna můžete mít, kolik si zasloužíte, máte to placené stejně jako práci. Máte fixní vyměřený plat, pracovní dobu čtyřiadvacet hodin denně.“

Podíval se trochu vyděšeně.

„Vaše povinnost je spravovat hotel tak, aby byl v nejlepším stavu, aby fungoval minimálně na sto procent, hosté a zaměstnanci byli maximálně spokojení. Když vám na to bude stačit hodina denně nebo týdně, či budete mít schopného zástupce, to už je vaše starost.“

Uculil se.

„Berete?“

Podal mi ruku. Pak nás provedl hotelem a skončili jsme v restauraci u oběda.

Vzpamatoval jsem se, jsem na Slovensku a jsem Slovák, proč nemluvím slovensky? Přepnul jsem jazykový mód do slovenštiny.

„Môžem vám odporučiť, dnes máme výborné halušky s bryndzou a škvarkami.“

„Ja som odchovaný na haluškách a zbožňujem ich, ale žinčicu nemusím. Nemáte cmar?“

„Žiaľbohu, neviem, či ho máme, opýtame sa.“

„Co je to cmar?“ zeptal se mne Jirka.

„Podmáslí.“

„Tak to si také dám.“

Nakonec jsme si ho dali všichni, měli ho.

Nejdříve jsme si dali polévku, já si dal špenátovou s kopečkem smetany. Kluci si dali bramboračku s hříbky.

„Takové upozornění, kluci, halušky se nekoušou, většina cizinců je kouše a ty se jim pak lepí na zuby, jenom hltat.“ Už jsem byl zase v českém módu.

Všichni jsme si perfektně pochutnali.

„Ďakujem, bolo to veľmi chutné!“

„Ďakujem!“ poděkoval i správce.

„Môžete nás do nedele rána ubytovať?“

„Pozrieme, ako na tom sme, máme dosť plno.“ Odešel do recepce.

„Máme dve izby voľné, ale je tam problém, sú to dvojlôžka.“ Rozpačitě se na mne koukal.

„My s Jiřím jsme se už spolu vyspali, v autě, tak jestli ti to nebude vadit, můžeme být spolu. Pepa řídil celou cestu, tak ho necháme, ať si odpočine v klidu. Co?“

Jirka jen přitakával hlavou, asi mu vyschlo v krku.

„Tak je to vyriešené.“

„Ďakujem!“

Odešli jsme na pokoj se ubytovat.

„Co budeme dělat do večeře?“ zeptal se Jirka.

„Trochu si odpočineme, aby nám slehlo, ty mi můžeš vyprávět něco ze své kariéry a pak si můžeme jít zaplavat.“

„To je dobrý nápad. Vůbec jsem na to nemyslel, já nemám plavky.“

„Já také ne! Myslíš, že můžeme na Adama?“ culil jsem se.

„Mně by to nevadilo, ale jsou tu i jiní hosté.“

„Tak místo siesty si zajdeme koupit do Smokovce plavky, je tam malý obchoďáček, tak snad tam něco budou mít.“

„Pojedeme autem?“

„Pojedeme mašinkou, můžeme si dát aspoň grog nebo čaj s rumem.“

„Nebo rum bez čaje.“ Uculil se.

Tatranská dráha, železnička, podobá se to městské tramvaji. Stejně tak to hází.

„Podívej, ty by ti slušely,“ držel jsem na prstu pověšené bikiny, snad se to ani tak nazvat nedalo. Hodilo by se to spíše jako chránič na nos.

Nakonec se nám přece jenom povedlo si vybrat. Po cestě k mašince jsme si dali ten grog. Konstatoval jsem, že zloději jsou všude, i v Tatrách. Chtěl jsem to vrátit, ale pak jsem rezignoval, nestálo mi to za to. Přinesli nám totiž grog již hotový slitý rum s vodou, takže nevíte ani míru. Trochu v krku pálil, tak nějaký rum v tom byl.

Nějaký pán ho poznal a chtěl autogram, problém byl, na co se podepsat. Vyřešil jsem ho, vzal jsem ze stolu ten nejzachovalejší pivní tácek.

Vybouchli jsme všichni tři smíchem.

„Originálne! To je dôkaz, že sme spolu boli v krčme.“

Když jsme se převlékli v kabinkách u bazénu do plavek, podíval jsem se na jeho pěkné tělo. Byl pěkně stavěný, široká ramena, přiměřeně osvalený, bez známek tuku. V rozkroku pěkná boule, ne velká, ne malá. Co z ní pak vyroste? Chtěl jsem se podívat na jeho prdelku, ale stále stál proti mně. Také zkoumal pohledem mé tělo.

„Máš pěkné, vypracované tělo,“ pochválil jsem ho.

„Ne tolik hezké jako tvoje,“ oplatil mi kompliment. Moje boule se měla v plánu zvětšit, tak jsem vlezl pod sprchu a ubral na teplé vodě. V bazénu bylo asi deset lidí, většinou se drželi v mělčí části. Hodil jsem šipku a Jirka za mnou. Pod vodou jsem doplul přes půl bazénu.

Udělali jsme šest bazénů v pohodovém tempu a lehli si na lehátka. Zpod lehátek proudil příjemně teplý vzduch. Po chvíli odpočinku jsme si zopakovali těch šest bazénů a příjemně znavení se vrátili na pokoj.

Natáhli jsme se na lůžko, nestačil jsem se ani pořádně nadechnout, když na dveře dopadly tvrdé rány.

„Serus Šimi!“ a už mne svíral v objetí Peter.

Byl jako velká voda, nezadržitelný živel.

Zahlédl za mnou Jirku a zkoprněl.

„Ty śi aľe kurva! Dostal śi do posceli Jirku!“ chechtal se. Všichni jsme se rozchechtali.

„Serus Jirko!“ Řítil se nezadržitelně k němu jako pořádně rozjetá lokomotiva. Než se Jirka vzpamatoval, už jej také svíral v objetí. Pak mu podal ruku.

„Jak śe máš? Jak ce Šimi zbalil? Dze sce śe našli…?“

„Nechceš zahamac?“ brzdil jsem ho. „Kde je Milič?“ povedlo se mi položit mu otázku.

„Śedzi dolu v salonku s Maťašákom a beśiduju.“

Podíval se na mne tázavě.

„Jak sce śe dali do hromady?“

„Kúpil som sebe ho.“

„Ty śi kurva!“

„Jirka mi hvarel, že śi mi bul neverny s dajakým frajirom v Alpoch.“

„Áľe, to je také ceľe, tu z Lomnici, aľe je dosc dobrý i ked na tebe němá. V ničím.“ Uculil se a chňapl mne za koule.

„Hej, vytrim, zákusek budze až po večeri!“

„Ty kokot, znáš jak me boľa vajca?“

„Co, chceš jich ode mňe premíšac?“

„Práve, že sú premišane až bars,“ chechtal se.

„Ty śi sebe naražil dajaku radodajku.“ Uculeně přikyvoval.

„Aľe jakú! Aspoň tri raz za dzeň jebeme a potom eśči calú noc. Chodzim ke nej do Matejovec. To je mašína, keby ci dala cicky na pľeca, ta máš ploché nohy.“ To rozuměl i Jirka a všichni jsme se řehotali.

„Pytam ce kráśňe, z Matejovec ani kráva nedobra.“

„Áľe aspoň na čas.“

„Mal by śi co najskorej zajsc k dajakému virologovi, abo aspoň při tvojich chuťoch, ku veterinárovi.“ Znovu výbuch smíchu.

„Ňebuj śe, bez gumi, ani ránu!“

„No, už choc, veźmi Miliča do jedálni, za chviľečku sme tam.“

S Jiřím jsme se převlékli k večeři.

„Ten Peter je číslo!“ konstatoval Jirka.

V jídelně seděl u stolu i Maťašák.

Když jsme k nim došli, Milič mne vřele objal a políbil jako syna, pohladil po vlasech a zakoukal se mi do očí.

„Vyrástol si, už je z teba chlap ako hora.“ Neviděli jsme se celý rok, od minulé zimy. „Čo, zajtra to zvládneš? Nezabudol si jazdiť a vrtieť sa?“

Rozesmál jsem se. „To sa len tak nezabúda.“

Maťašák překvapeně valil oči.

„To je ten model z tvojich publikácií?“ zeptal se Miliče. Ten mu přikývl.

„Tie skoky, výkruty a salta, to ste vy?“ otočil se ke mně s nevěřícným pohledem. Pokýval jsem hlavou.

„Myslím, že aj Peter tam má svoje miesto,“ objal jsem Petra kolem ramen.

„Ten má na tom najväčšiu zásluhu. Vďaka jemu som to začal robiť a on ma to naučil.“ Políbil jsem ho na tvář. Uculil se.

„A vy pochádzate odtiaľ?“

„Skoro, Sabinov. Necelé dve hodiny autobusom.“

„Navečeriame sa a potom sa môžeme zhovárať v intímnejšom prostredí salónika, čo?“

„Dovolíte, rád by som sa pripojil s večerou k vám.“

„Určite, budeme všetci radi.“ Kývl na obsluhu, přinesli nabídku.

Po večeři jsme se přesunuli vedle do salonku. Poprosil jsem Pepu, aby přinesl z kufru auta dvě láhve koňaku.

„Niečo pre teba mám,“ podával mi Milič svou nejnovější publikaci, ‚Tatranská zima‘.

Byla nádherná jako všechny jeho knihy. Listovali jsme a on pokaždé, když byla fotka, na které jsem byl, ukázal prstem.

Jirka zíral. „Klobouk dolů! Nenapadlo tě závodit?“

Rozesmál jsem se.

„Ani náhodou. Ochudit se o všechno ostatní, být pod dozorem, oprostit se od vlastní vůle, od přátel, od života. Rád to dělám, rád se bavím, užívám si pumpování adrenalinu, ale dělám to pro vlastní potěšení, ne pro medaile.“

„V tom máš pravdu, když já závodil, tak jsem si někdy připadal hůř než ve vězení a neustále máš někoho za zadkem.“ Trochu zesmutněl.

Zvedl jsem skleničku. „Tak, páni, na zdravie a naše priateľstvo! – Miliči, teraz, keď už je hotel môj, potrebujeme reklamu, mohol by si niečo vymyslieť.“

„Čo ja, máme na to odborníkov, za chvíľu ich máš tu.“

Odešel k telefonu. Za chvilku se vracel s úsměvem.

„Keď som im povedal, že sedím s Jirkom a popíjame francúzsky koňak, tak mi položili telefón.“ Rozesmál se.

Přijeli Miličovi dva kamarádi z popradského televizního studia. Domluvili jsme se na reklamním videoklipu a zítra nás budou filmovat při sjezdech, požádají i o helikoptéru Horské služby.

Peter se držel zkrátka, moc toho nenamluvil. Snad neztratím dalšího přítele kvůli závisti.

„Co je s tebu, śi dajaký smutný.“

„Co, ty sebe tu užiješ, zbališ saky paky a odejdzeš do piči do Prahy a já tu zaś zostaňem sám.“

„Šak maš tu cicuľu.“ Rozesmáli jsme se. „Sluchaj, Peter, dohodni śe z Maťašakom a vytvoriš tu školu snowboardingu, nakup vybaveňe a možeš učic, to ci idze dobre, ked sí to dokázal naučic i mňe.“ Zajiskřilo se mu v očích, věděl jsem, že je můj.

Políbil jsem ho na tvář a pevně objal.

„Budze ci stačic na to milion?“

Překvapeně se na mne podíval.

„Dobre, že to ty, tak ci dám dva.“

Pověsil se mi na krk a dal pusu na ústa.

„Za to ci i potrimem.“

„Hněśka?“

„Až jutre, hňeśka mi třeba śe porádňe vyspac a furt me boľa vajca.“

„Nechceš, že by som ci jich okuriroval?“

„Co chceš mi jich ofukovac?“

„No keby ci to pomohlo, tak kľudňe, aľe myšľel som, že by som ci tam nasypal lopatu śnihu, abo śe posadz z holu ricu do śnihu.“

„Dobrů noc!“

Zdržel jsem ještě na chvilku Maťašáka a řekl o tom plánu s Petrem.

„Peniaze na to vám pošlem na účet, ako investíciu. Nechcete sem UAZ?“

„Nebol by zlý, máme tu starý GAZik a ten je viac v oprave, než na ceste.“

„Pepo, prosím tě, na chvilku!“ Přišel k nám. „Pepo, zavoláš na Ministerstvo obrany Pavelku, ať pošle jeden vagon s UAZ auty do Popradu a avízo dají sem na hotel panu Maťašákovi.“

„To je kapitán Pavelka zo správy majetku?“ zeptal se. Přikývl jsem. „S ním sa znám, to môžem zariadiť sám.“

„Neviem, koľko sa ich vojde na vagón, tak všetko zapíšte do majetku hotelu a prebytočné venujte ako sponzorský dar hotela Horskej službe. Myslím, že ich tiež dokážu využiť.“

„Určite budú radi a vďační, v dnešnej dobe to majú dosť ťažké.“

„Dobre, tak im k tomu pridáte milión korún na benzín.“

„Tak, Pepo, jen ať Pepča převede ten milion pro Horskou službu jako dar a dva pro Petra jako investici.“

Maťašák se udiveně koukal. „Vy sa s tým veľa nepárate.“

„Sú to len peniaze, zajtra ich budem mať dvojnásobok.“ Myslel jsem to samozřejmě obrazně.

Když jsem přišel na pokoj, Jirka už ležel v kanafasu a uculoval se.

„Co tě tak pobavilo? Že se tak uculuješ.“

„Asi všechno a všichni.“

„Takže jsem ti k smíchu?“

Zarazil se. „Promiň, tak jsem to nemyslel.“ Ve tváři měl trochu vyplašený výraz z toho, že něco přehnal.

„Já hodím sprchu a ty zatím přemýšlej, jak se mi omluvit.“

Uculil jsem se, svlékl do naha, složil oblečení a zašel do koupelny.

Vyšel jsem z koupelny a otíral se osuškou. Ptáka jsem měl pěkně nalitého, ne tvrdého, a při mých pohybech se svůdně pohupoval. Jirka seděl na posteli a pozoroval mé počínání.

Vyskočil z postele se ztopořeným ptákem, pěkným.

„Pomohu ti otřít záda.“ Vzal osušku a příjemně mi otíral záda. Políbil mi rameno. „Promiň!“

Slastně jsem vydechl. „Ještě devadesát devět polibků a odpustím ti.“

Pootočil jsem k němu hlavu a políbil jeho nedočkavá ústa. Prudce mne vsál a vzal hlavu do dlaní.

„Jsi tak sexy, tak krásný…“

Položil jsem mu prst na ústa.

„Šššš, užívej dne!“

Uchopil mi ruku a líbal dlaň, prsty… Přesouvali jsme se k posteli. Ocas mi už také pořádně vytvrdnul a šermoval s tím jeho. Moje ruce se sesouvaly po jeho bocích a směřovaly tam, kde jsem toužil od první chvíle se ho dotýkat. Uchopil jsem do dlaní jeho pevné půlky a přimáčkl ho na sebe. Ocasy se nám otíraly o břicha. Na lýtkách jsem ucítil postel. Vystoupil jsem na ni. Jirka zlíbával má prsa a pohrával si s bradavkami. Můj ocas mu ronil na prsa. Sklonil hlavu více a pojal ho celého do úst. Nevím, zda jsem mu něco neucvrkl do krku, byl to krásný okamžik slasti. Chopil do dlaní mé koule a jemně je hnětl. Hlavou už kmital po mém ocasu. Pak jej uchopil do dlaně a sevřel, žalud nabral temnou barvu a on se jím kochal a jazykem do něj dloubal, olizoval kolem dokola. Pojal ho do úst a silně sál, když ho uvolnil, až to mlasklo.

Mezitím mé prsty už prohrabávaly jeho chmýří mezi půlkami, když jsem prstem projel přes rozetku, slastně vzdechl. Líbí se mu to, pomyslel jsem si, byl jsem potěšen. Když jsem zkusil strčit prst do dírky, tak ucukl. Nechal jsem ji tedy na pokoji, ale jen na chvíli, pak jsem to zkusil nanovo a reakce byla stejná. Dráždění se mu líbí, ale dovnitř nechce. Uvažoval jsem, co v tom je. Není připraven, ale proč? Věděl, že jsem na kluky, věděl, že se mi líbí, měl čas se připravit, čekal na mne. Rezignoval jsem na dobývání jeho dírky, snad mi to odhalí. Určitě se nevidíme dnes naposled. Byl jsem trochu zklamán. Já vím, jsem sobec. Nestalo se mi, aby mne někdo odmítl, obzvlášť ne takto. Rozehraje se mnou hru a pak mne odmítá. Vzal jsem si každého, mne nikdo neodmítá! Sakra! Sere mne! Asi na mně vypozoroval mé zklamání. Zvedl hlavu a podíval se na mne. Pohladil jsem mu tvář a políbil na ústa. Zklidnil jsem se. Jeho pohled, takový ten štěněčí. Jako by říkal – „Nezlob se!“

Stáhl jsem ho na postel. Ulehli jsme do pozice, kdy jsme měli každý partnerův úd přístupný k hrátkám. Jeho klacek byl také pěkně vyvinutý, byl sice menší než můj, ale i tak ho byl kus a byl krásný. To mne uklidňovalo, miloval jsem pěkně stavěný ocas a na tom jeho si příroda dala záležet. Pohrával jsem si s ním. Vsál jsem do sebe jeho vyholené koule, slastně a hlasitě vzdychal, ze žaludu se mu řinula touha. Cucal jsem mu koule a jazykem je masíroval. To už se jeho vzdechy zadrhávaly. Takže to na něj platí, uculil jsem se sám pro sebe.

Vzal jsem do úst žalud, lehce jsem zadrhl zuby o jeho pevně napnutý ráfek, sykl a vyronil větší dávku slasti. Je zřejmě dost nadržený. Sakra, potřebuji se trochu vyspat. Nechci si zítra rozbít hubu někde na skále. Přidal jsem na intenzitě, chtěl jsem to mít za sebou. Byl to nepovedený večer, ale nechtěl jsem mu to dát najevo. Cucal jsem mu bambuli a dráždil ráfek, rukou mu prohnětl koule a jemně je zmáčkl, slastně a hlasitě vzdechl a plnil mi ústa. Pootočil jsem hlavu a spatřil osušku, vyplivl jsem to do osušky. Přicházela i má chvíle, vytáhl jsem ocas z jeho úst a vystříkal se mu na prsa. Sesul jsem se na konec postele k jeho tváři a políbil ho.

„Děkuji ti a odpouštím ti!“ Nechápavě se na mne díval. „Že ses mi vysmíval.“

Uculili jsme se a oba se zašli osprchovat.

Když jsme ulehli, začal mi hladit ruku.

„Musíme se na zítra vyspat, ať si někde nenatlučeme.“

„Promiň!“

„Neomlouvej se, nemáš proč.“ Pohladil jsem mu tvář.

„Myslel jsem to, že jsem tě do sebe nepustil.“

„Za to se také nemusíš omlouvat, nic jsi mi neslíbil, ani nedlužil. Je to v pohodě. Já bych tě také do sebe nepustil. Když to prostě nechceš, tak to nechceš, nebudu tě znásilňovat, respektuji tvé přání.“

Leskly se mu oči, lehce ronil.

„Já bych tě chtěl v sobě cítit, chtěl bych, abys mne…,“ zavzlykal.

„Co se ti stalo?“ Pohladil jsem ho a políbil jemně na ústa.

„Asi před pěti lety jsem měl přítele, byl mezi námi rozdíl asi jako mezi námi dvěma. Byl starší, miloval jsem ho, uměl se pěkně jemně mazlit. Miloval jsem jeho doteky, hlazení a polibky i to další, všechno. Nedokázal jsem mu nic odepřít a i on mi plnil mé touhy a přání. Jednou mne vzal k přátelům s tím, že se s nimi můžeme spolu pomazlit. Moc jsem to nechtěl, ale ujistil mne, že to bude jen mazlení, maximálně orál. Ze začátku to tak bylo, ale později asi vypil přes míru a skončil jsem s natrženým konečníkem. Oblbli mne, a když jsem se probral, byl jsem připoután na koze s vystrčeným zadkem a oni všichni tři se na mně střídali. Byl jsem zdrcen, ukončil jsem profesionální kariéru. Trenér mi zařídil vedení toho hotelu a já přestoupil na jinou fakultu, začal jsem studovat management cestovního ruchu. Ještě mi chybí poslední semestr.“

Objal jsem ho. Líbal mu tváře. Objal mne a sevřel v náruči.

Přitulil jsem ho k sobě, ráno jsme se vzbudili v objetí.

„Je nový den, bude líp!“ usmál jsem se na něj a dal mu jemnou pusu.

„Zajdi si na záchod, pořádně se vyprázdni a udělej si klystýr.“ Udiveně se na mne podíval. „Nejdeme do turistického letoviska, když to tam na tebe přijde, a to při té námaze určitě, tak ti umrznou koule, když vystrčíš zadek. Nebo to pustíš do gatí,“ uculil jsem se. „U snídaně se necpi, dáme si silnou a hodně sladkou horkou čokoládu, ať máme energii. Milič bude také mít nějakou v termoskách.“

Počítal jsem, že uděláme každý tak tři sešupy, doufal jsem, že na sever nebo žlabem na východ ke Kežmarskému a pak dolů do kotle. Je to nejlepší a nejbezpečnější trasa, je tam málo výčnělků a bývá tam prachový pokryv bez ledové krusty. Miluji dopadat do prašanu. Je to, jako by vybouchl granát. Ale hlavně nesedře ti půlku tváře, když se ti nepodaří doskok.

Vyjeli jsme sedačkou na Skalnaté pleso a pak kabinkou na Lomničák. Rosničky nás přichýlily k sobě, než jsme se sešli všichni. Milič už někde drkotal u stěny Kežmarského a čekal na správný osvit sluncem. V plánu byl můj tip na východ dolů žlabem, je tam jeden malý ganek, ze kterého se dá pěkně odrazit, dá se tam udělat i salto, je tam dost bezpečného prostoru a dopad bývá pěkně měkký a efektní. Nad Huncovským už kroužila oranžová helikoptéra Horské služby. Čekali jsme na znamení od Miliče.

Milič zamával červeným světlem.

„Jedu!“ zařval jsem.

Podklad byl perfektní, dost sněhu, no možná v některých místech až moc, ale bylo to dobrý, věděl jsem, že dopad bude jemný, tak jsem se neupejpal a pořádně jsem se z ganku vyhoupl do výšky, stačil jsem udělat dvojité salto, a tak tak jsem se zorientoval a už jsem cítil dopad a na chviličku uviděl i explozi péřového sněhu. Bylo to lepší než sex. Byl jsem napumpovaný adrenalinem. Po mně následoval Peter, jen jsem doufal, že se nepokusí o dvojité salto. Naštěstí udělal dvojkrut, bylo to také pěkné, koukal jsem se na něj zdola.

„Bul śi excelentny!“ pochválil jsem ho a poplácal po zádech.

Na řadě byl Jirka, povedl se mu pěkný elegantní jednoduchý výkrut. Když děláte podobné exhibice, musíte počítat, kolik na to máte času. Na jednoduchý krut máte dost času, tak ho můžete udělat pomaleji a elegantněji.

Sjeli jsme na Skalnaté a pak zase kabinkou nahoru, takže to bylo rychlé, výstup z kotle by nám trval nejméně dvě hodiny, spíše tři. Do poledne jsme to stačili sjet třikrát, pak ještě jsme skoro dvě hodiny stoupali až na vrchol Huncovského a předvedli jsme parádní snowboardcrossovou exhibici s křížením drah a vyřezáváním zatáček a efektními sněhovými sprškami.

Měli jsme toho už dost, omrzlé nosy a hlad. Doufal jsem, že se to povedlo dobře a hlavně, že to Milič i kamery dobře zachytili.

První, co bylo, když jsme dojeli na hotel, že jsme zalezli do horké sprchy. Byly sice už skoro tři hodiny, ale ještě pro nás drželi oběd, bylo nás tam skoro dvacet lidí. Po obědě nám v salonku TV štáb promítal zachycené záběry, budou mít z čeho stříhat, myslím, že reklama bude špičková a naše vlastní.

„Bul śi dobrý! Za to ci muśim porádňe precahnuc komín,“ usmál jsem se na Petra a zmáčkl mu půlku. Určitě na ní bude mít modřinu.

„Já muśím do Matejovec,“ honem se vymlouval.

„Ty zasranče!“ uculili jsme se.

„Keby śi nemohol, ta zavolaj!“

„Chcel by som ce vidzec.“

„Šak som ci to chcel ukazac a ucekaš het.“ Plácl jsem ho po zádech.

„Tak zaś za rok?“ zeptal se.

„Na Veľku Noc pridzem a pujdzeme ku Bellovi na Tokajské.“

„Tak, to budze zešup, až do pekla!“

„Pepo, nejdeš si s námi zaplavat?“

Zamítavě pokroutil hlavou.

„Po večeři si skočím do sauny, můžete také.“ Přikývli jsme a spěchali do bazénu.

Bazén byl prázdný, do večeře ještě zbývalo tři čtvrtě hodiny. Pár bazénů uděláme. Podíval jsem se na Jirku a uculil se, když jsem usoudil, že do večeře už na bazén nikdo pravděpodobně nepřijde. Sundal jsem si plavky a skočil do vody.

„Ty jsi ďas!“ Skočil nahý za mnou.

Blbli jsme, žádná klidná tempa. Nořili jsme se a podplavávali jeden druhého, prohrabávali si při tom koule.

Otočil jsem se na znak a držel se na hladině klidným kmitáním vystřených nohou a rukama z rozpažení hrnul vodu pod sebe. Tento způsob jsem miloval pro relaxaci, při tom jsem mohl téměř vyzvednout zadek z vody. Předvedl jsem to Jirkovi a ten se při tom kochal mým vzpřímeným stěžněm. Rozchechtal se, podplaval mne a mírným strništěm se mi otřel o prdelku. Uplaval jsem mu a vystoupil z vody, že si skočím. Za skleněnou stěnou, která byla do výše zraků postříkaná ledovými květy, jsem zahlédl pohyb. Popošel jsem blíž a nakoukl pootevřenými dveřmi. O masérský stůl stál opřený zadkem masér a mastil si klacek.

„Pekné!“

Zamrzl, z klacku s krásně vypnutým žaludem se mu řinula slast. Měl od ní opatlaný celý penis. Pěkný, ne tak velký jako můj či Jirkův, ale stále dost velký a tlustý. Fascinovaně jsem se koukal na jeho obří koule. Pytel nevytahaný, na prasknutí.

„Preeepačte!“ začal koktat. Statný chlap s postavou vzpěrače nebo kulturisty a koktá, před klukem, dívaje se na můj stěžeň, který byl asi dvakrát větší než ten jeho, a že ho malého neměl.

„Čo ti mám prepáčiť?“ uculoval jsem se.

„No, to…,“ rozpačitěl, nevěděl, jak se vyjádřit, styděl se a rudnul.

„Že šmíruješ hosty?“ Nic neřekl, jen sklopil zrak. „Budu tě muset asi potrestat!“ Vyvalil oči.

Přistoupil jsem k němu a chytil za rameno, byl asi o půl hlavy nižší, zato dvakrát robustnější, svalnatý, otočil jsem ho čelem k lůžku.

„Predkloň sa na lôžko!“ Zatlačil jsem mu na záda. Vystrčil na mne svůj velký, pevný a svalnatý zadek. Skoro jsem vystříkl. Miluji pevné svalnaté zadky jako štajerský kůň. Neodolal jsem a plácl jsem ho dost rázně přes půlku, a hned přes druhou. Jen slastně vzdechl.

„Máš gumu?“

Kývl hlavou ke stolu naproti. „V šuflatke pod stolom.“

Musel jsem obejít masážní stůl. Vykoukl jsem ze dveří a uviděl stát rozpačitého Jirku, nevěděl, kam jsem zmizel. Lehce jsem hvízdl, no neuvědomil jsem si, že v takovém prostoru je jiná akustika než venku. Ozval se ostrý hlasitý hvizd. Jirka se otočil a já na něj kývl rukou, aby přišel ke mně.

Já si už nandával gumu, když vešel Jirka.

„Ááá, předkrm před večeří?“ uculil se. Přistoupil k jeho ústům a masér je žádostivě otevřel.

„Také se nemůže dočkat večeře.“ A vsunul mu ocas do úst.

Hrábl jsem mu mezi půlky a prstem projel přes dírku. K mému milému překvapení se okamžitě otevřela, pootočil jsem se a uviděl asi masážní krém, zelená etiketa, snítka borovice.

„Mám rád vôňu sosny!“

Zamítavě kroutil hlavou, ale Jirkův ocas v ústech mu to moc nedovoloval. Překontroloval jsem mu dírku dvěma prsty. Akorát, ani moc, ani málo, tak to mám rád. Nabral jsem dvěma prsty masážní krém a vetřel mu ho do dírky, trochu se přizvedl a já si přetřel i kondom. I přes gumu jsem ucítil chladivý mentol. Uculil jsem se, tak ten si to tedy užije. Mentolová prdel se už začínala kroutit, tak jsem bez váhání do něj pomalu sunul svůj klacek, no on to už byl legální buchar, beranidlo. Jirka na chvilku vyndal svůj klacek z úst maséra. Co kdyby, nerad by přišel k úhoně. Když jsem viděl, že Jirka je venku, prudce jsem do něj vrazil zbytek bucharu. Prudce vydechl a lapal po dechu, sténal, hekal a já řádil jak divočák, týden jsem nezasunul, chybělo mi to a ta jeho svalnatá prdel mne rozrajcovala na maximum. Měl jsem pocit, že můj ocas je nůž, kterým ho rozpářu až někam mezi lopatky. Jirka nevěřícně koukal, jak do něj buším za občasného proplesknutí půlek. Masér už řval, prdel ho musela dost pálit.

„Otoč sa na znak!“ Zvedl jsem mu nohy a zatlačil je k hrudníku. „Drž si ich!“

Uchopil si je pod koleny a já měl před sebou krásně vyšpulenou velkou svalnatou prdel.

Podíval jsem se na Jirku. „Nechceš ho zkusit?“

Jen zavrtěl hlavou.

No co, dvakrát nenabízím, a vjel jsem krásně hluboko do teplých útrob. V dlaních jsem držel svalnaté půlky a cítil, jak mu hrají svaly při sebemenším pohybu. Tyto pocity ve mně jen zvyšovaly napětí. Jirka mu zase půjčil svůj ocas a masér se pečlivě činil. Jirka mu na oplátku masíroval bradavky. Za chvilku jsem viděl, jak mu pevně trčí, a také z jeho ocasu se více řinula slastná odezva. Byl jsem skoro na vrcholu, lehce jsem ubral a jednou rukou mu promačkával koule a protahoval ocas. Pustil nohy a chopil Jirku za zadek a přirazil si ho celou silou do sebe. Jirka zařval a vystříkal mu mandle.

Svalil se na maséra a hladil mu břicho, prsty mu pobrnkával po žaludu, což ho také vydráždilo v erupci a Jirka to měl po celé tváři. To vyprovokovalo mne. Vystoupil jsem z něj, strhl gumu a také postříkal Jirkovu tvář.

Jirka překvapením strnul. Pak jen znovu zařval: „Pálí!“ Zdrhal do sprch.

Byl jsem vyšťaven a krásně znaven, také jsem se položil na masérovo břicho, po hrudi jsem mu rozetřel semeno, ani nevím koho, ruku mu podsunul pod hlavu, přizvedl mu ji k polibku, ne vášnivému. Byl to polibek vděku.

„Ďakujem, bolo to veľmi pekné!“

Uculil se, na tváři měl slastný a unavený výraz, ale vyzařovalo z něj štěstí.

„Ja ti ďakujem, boli ste obaja úžasný, do smrti na to nezabudnem.“

„Keď, tak ti to možno niekedy pripomeniem!“

Vytřeštil oči. Usmál se.

Naposledy jsem ho plácl po svalnaté půlce. Vyhládlo mi.

Po večeři jsme si zašli společně do sauny, Pepa měl ovinutou osušku kolem pasu, my s Jirkou jsme si je jen položili přes klín. Musel jsem uznat, že Pepa měl hezkou postavu, byl štíhlý, mírně osvalen, trošku se mu už začínalo tvořit bříško. Dlouho s námi nevydržel. Omluvil se, že mu to stačí, není na to moc zvyklý. Na chvilku jsem ho podezříval, že nás schválně chtěl nechat samotné. Jenže za chvilku se k nám přidalo několik hostů, včetně žen, tak jsme se rozloučili a došli jsme se zchladit do malého bazénku vedle sauny.

Když jsme se vraceli na pokoj, zastavil jsem se na recepci pro balíček, který jsem si objednal ráno. Viděl jsem, že Jirka je zvědavý, co to mám, ale nechtěl být neslušný, tak nevyzvídal.

„Co budeme dělat?“ zeptal se, nebylo ani osm hodin večer. Seděli jsme v křeslech a na sobě koupací pláště.

„Můžeme jít spát, nebo do baru, nebo…,“ uculil jsem se.

„Neměl jsi dost, ty nenasyto?“ uculil se.

„Zatím jsem nikdy neměl dost.“

Uchechtl se.

„Nebo si necháme něco dobrého přinést a budeme si užívat.“

Zvedl jsem telefon a poprosil o občerstvení.

Jirka se na mne nechápavě podíval. „Jak mají vědět, co chceš?!“

„Jsem jejich šéf, tak ať se předvedou, jak mne chtějí a umějí potěšit.“

„Ty jsi kůň!“ rozesmál se.

Za chvilku přijela servírka s vozíkem, ve vozíku byl kbelík s ledem a láhví šampaňského, nahoře byl velký tác s poklopem, dva velké zmrzlinové poháry, zmrzlina politá čokoládou, na které byly lepené lupínky mandlí a tvořily tak šišku.

Poděkoval jsem jí, strčil do ruky pětistovku a vyprovodil ji ke dveřím, abych za ní zavřel. Ani jsem nestačil dovřít dveře, když dívka radostí zavýskla.

Jirka zvědavě natahoval krk. „Proč řvala?“

„Asi uviděla myš.“ Rozesmáli jsme se.

„Všichni se budete muset učit a snažit udělat z podnikových rekreačních středisek prvotřídní hotely. Ty s Maťašákem pojedete na služební cestu do hotelu v Savojských Alpách a budete šmírovat. Ale jen na týden, aby vám lidé nezvlčeli. Jestli chceš, můžeš s sebou někoho vzít.“

Padla mu čelist. Chvilku nedokázal mluvit. Podal jsem mu zmrzlinu.

„Když si host o půlnoci usmyslí, že chce jahody se šlehačkou, tak je dostane, nemůžeme mu říct, že kuchyně je zavřená a bufet nemáme. Musíme být připravení na všechny možnosti. Jistě budou ze začátku nějaké zádrhele, ale věřím, že si dokážete poradit. Je jedna věc, kterou nesnáším, a to výmluvy. Když si s něčím nevíš rady, klidně mi zavolej ve dvě ráno, než aby ses mi ráno omlouval, protože…“

„Taje nám zmrzlina! Jak jsi věděl, že mám rád vanilkovou zmrzlinu s čokoládou a oříšky?“

„Mám šestý smysl!“ culil jsem se a slastně si vychutnával zmrzlinu. „Také jsem si všiml, když jsme byli u tebe v kanceláři, že jsi měl v koši obal Magnum. A také ji mám rád, i když raději jogurtovou, ale pro tebe jsem se obětoval, a také, že jinou neměli.“ Chechtali jsme se.

„Ty jsi skutečně neskutečný! Co všechno si všímáš, co si pamatuješ, na co všechno myslíš. Jak to děláš, jak to dokážeš?“

Když jsme dojedli zmrzlinu, vzal jsem ubrousky, ve kterých byly zabalené skleničky, a položil skleničky na stolek, do ubrousku jsem ovinul láhev se šampaňským.

„Počkej,“ zadržel mi ruku. Podíval se na etiketu. Pak zvedl zrak ke mně. „Tak tohle ti určitě nedali tady z hotelu!“

„Proč myslíš?“

„Šampaňské za deset tisíc, ani náhodou!“

Zaculil jsem se. „Máš pravdu, není to náhodou, přivezl jsem ho pro tebe.“

„Chtěl jsi na mne udělat dojem?“

„Tak bych to neřekl, nikdy jsem nechtěl na nikoho dělat dojem, ani na tebe. Nikdy si na nic nehraji. Prostě jsem přímý, a když se mi někdo líbí, nebo ho mám rád, tak pro něj chci to nejlepší. Mohu ti nalít?“

Přikývl.

„Tak na co?“ zeptal se.

„Nejlepší je na zdraví! Když je zdraví, ostatní už přijde samo.“

Připili jsme si na zdraví a koukali si do očí, chytil jsem ho za ruku a hladil po jejím hřbetu.

„Jirko! Budu k tobě upřímný. Nehledám lásku, nehledám partnera. Chci si jen užívat a dopřávat potěšení z hezkého milování jiným. Také jsem se před nedávnem rozešel s přítelem, který se zakoukal jinam. Nebylo to tak dramatické jako u tebe, ale také to bolí a je to čerstvé, týden po Novém roce. Jestli chceš, můžeme se spolu stýkat, přátelit, pomilovat se, ale na lásku nemysli.“

Podíval se na mne a pohladil tvář.

„Já to cítím podobně. Také to stále nemohu překonat.“

Políbil jsem ho na ústa, jemně.

Zvedl jsem poklop, bylo tam uprostřed mísy hroznové víno a měsíčky jablek. Okolo byla jemně nakrájena šunka od kosti a několik druhů sýra.

Vzal jsem kousek šunky a vložil mu ho do pusy, pak kousek camembertského sýra a pak kuličku vína.

„To můžeš dělat každý den,“ culil se.

Nalil jsem znovu víno. Měli jsme pohodový večer. Natáhli jsme se na postel, objímali se, hladili, líbali…

Ráno se nám z postele nechtělo. Chtěl jsem ale navštívit rodiče.

U snídaně se s námi přišel rozloučit správce, řekl jsem mu o služební cestě do Savojských Alp, jaký má úkol, také aby si nezapomněl vzít manželku nebo milenku.

„Výběr nechám na vás.“

„Manželka by mi to asi nestrpela,“ uculil se.