Kamil a Ben - Odhalení (1.)

„Hele, kámo, a co ten projekt do chemie, kdy si na to konečně uděláš čas?“ zeptal se Ben Kamila, když zabouchli každý svou skříňku a rychlým krokem se vydali pryč ze šaten. „Nevyužijem tý dnešní odpadlý občanky?“

„Využít bych tý hodiny navíc chtěl, ale trochu jinak než zrovna u chemie,“ protáhl Kamil obličej.

„Zapomeň, že to zase celý odedřu sám jako posledně tu fyziku,“ ušklíbl se Ben a poněkud prudším pohybem rozrazil dveře, kterými se z gymplu vycházelo rovnou na rušnou hlavní ulici.

„Jak dlouho mi to budeš ještě předhazovat? Nevybodl jsem se na to schválně, už jsem ti to říkal desetkrát!“ bránil se Kamil.

„Možná ses na to nevybodl schválně, ale efekt byl stejnej: musel jsem to celý sepsat sám,“ trval Ben na svém.

„Tak teda sorry po jedenácté,“ drbnul do něj Kamil loktem, ale když viděl, že se Ben dál mračí, odevzdaně vzdychl: „No tak jo, ať je po tvým. Mrknem na to hned, spokojenej?“

„Hmm… A jdeme ke mně domů. Nebudu zase u vás poslouchat celý odpoledne tvýho bráchu, jak mu děsně překážíme.“

„Jasný, taky na něj nemám náladu… Máš doma nějaký brambůrky, nebo se stavíme v krámě?“ mrkl Kamil na Bena a spokojeně zaregistroval, že se Ben konečně zase usmívá.

„Něco vyštrachám,“ ujistil ho Ben a společně pak zabočili k autobusové zastávce.

Cestou k Benovi domů kecali o všem možném jako obvykle, teprve po příchodu do Benova bytu se Kamil zajímal: „Vaši jsou určo ještě v práci, co?“

„Ve čtvrtek o půl třetí? To si piš! Máme dobře tři hodiny jenom pro sebe, aspoň nebude nikdo kafrat, že si ke mně do pokoje taháme jídlo a pití… Mimochodem, co si k těm chipsům dáš? Pivo nevedem, ale je tam nějaká cola…“

„Cola je v pohodě,“ souhlasil Kamil.

„Tak si zatím udělej pohodlí, než to všechno přinesu,“ doprovodil Ben Kamila do svého pokoje, kde vedle postele mrsknul svým batohem. „Koukám, že notebook mám zapnutej, stahoval jsem přes noc nějakej novej seroš a ráno jsem tradičně nestíhal…“

„A co je to zač?“ projevil Kamil zvědavost.

„Cosi španělskýho, dlouho jsem k tomu sháněl titulky… Však zatím mrkni,“ pobídl ho Ben a vyrazil do kuchyně.

Kamil se uvelebil na koberci a přitáhl si Benův notebook do klína. Cosi španělskýho, pche… Přelouskal názvy jednotlivých stažených epizod a pak klikl dolů do lišty na zminimalizovaný webový prohlížeč s cílem vyhledat si tam nějaké bližší info. Jenže když se před ním webová stránka zobrazila, zůstal na ni zkoprněle zírat. Co to… co to je? Na co to ten Ben v noci koukal…? To není nějaký obyčejný porno… no do háje, to není ani obyčejný gay porno… to je rovnou zaměřený na bdsm! Ty vole, to jako fakt? Ben – a sleduje tohle?!

Kamil naprázdno polkl a ucítil, jak mu podbřiškem projelo cosi jako vzrušení. Nedokázal ovládnout svou narůstající zvědavost a začal se po stránce posunovat níž a níž, aby se podíval na názvy a miniatury dalších videí. Teprve když zaslechl Benovy přibližující se kroky, přistiženě ťukl na křížek v pravém horním rohu obrazovky.

„Tak co na to říkáš?“ zeptal se Ben hned mezi dveřmi, aniž by tušil, jak dvojsmyslně ta otázka najednou vyzněla.

„Ehm… no… takhle podle názvu mi to nic neříká, ještě jsem… ještě jsem se neto… nekoukal,“ snažil se ze sebe Kamil vypotit rozumnou větu, zatímco v hlavě mu myšlenky tvořily úplně jiná souvětí: Ben je na kluky? Ben je fakt na kluky? Ne že by mě to nikdy ani nenapadlo… ale přece jenom… myslel jsem, že něco takovýho by mi dávno řekl… Na druhou stranu, já jsem mu taky…

„No prej je to dobrej mysteriózní thriller, hlavně druhá řada že prej má grády,“ přerušil Kamilovy úvahy Ben, zatímco na stůl pokládal skleničky a lahev coly.

Grády, jo? Nějakej pitomej seriál je jenom slabej odvar proti tomu, co jsem se právě dověděl!

„Někdy na to mrknem, hm? Ale teď ne, teď dáme dokupy tu chemii,“ mluvil Ben dál jakoby nic. Pak se na Kamila konečně otočil, v ruce pytlík chipsů, a pravděpodobně se chtěl zeptat, jestli je má rovnou načít, když si všiml Kamilova zkoprnělého výrazu. „Co je…?“ zarazilo ho to.

„Nic, co by?“ pohodil Kamil hlavou, aby všechny svoje myšlenky a úvahy odehnal, a pokusil se o odlehčený úsměv.

„Já jenom, žes vypadal, jako kdybys viděl… ducha…,“ dořekl Ben přiškrceným hlasem, protože mu to najednou došlo. Došlo mu, co Kamil asi viděl. Co Kamil asi určitě viděl. Do prdele! Já jsem tam nechal otevřenej TEN web! Že jo? Nebo ne? Do prdele!

Několik vteřin se dívali jeden druhému zpříma do očí. Měřili se ostřížím pohledem a snažili se odhadnout, co kdo ví, co kdo viděl, jestli to viděl, jestli to ví, co si myslí, že viděl, a co si myslí, že ví… Znali se už roky. Znali se a rozuměli si. A tak si nakonec porozuměli i teď, beze slov. Benovi došlo, že Kamil ten pornoweb fakt viděl. Jinak by něco řekl, prohodil, měl by prostě nějakou poznámku. A Kamilovi došlo, že to Benovi došlo. Jinak by se dál vyptával, jinak by dál mluvil.

Ben nasucho polkl, nervózně si prohrábl rukou vlasy a uhnul pohledem. Do prdele, fakt! Co teď s tím? Co mám říct? Čeká, že něco řeknu. Jasně, že jsem to já, kdo by měl něco říct! Ale vůbec nevím, co!

Kamil zavřel notebook, odložil ho vedle sebe na zem a očima propaloval koberec. To je celý v prdeli! Co s tím? Co mu na to říct? Je jasný, že nechtěl, abych to viděl. Abych něco takovýho vůbec věděl. Ale teď už z toho nevybruslíme. Sakra. A pak mu budu muset přiznat i to, že…

„Není to tak, jak to vypadá,“ hlesl Ben a spíš se na koberec naproti Kamilovi sesunul, než že by si sedl.

„A jak to vypadá?“ zeptal se Kamil stejně potichu a zvedl k Benovi oči.

„Takhle,“ mávl Ben odevzdaně rukou směrem k notebooku. „Vždyť jsi to viděl.“

„A co na tom není tak, jak to vypadá?“ snažil se Kamil si v tom udělat jasno.

Ben chvíli vypadal, že chce něco říct, ale potom jenom zakroutil hlavou a sklopil oči. Do háje, tolikrát jsem mu to chtěl říct, nebo aspoň naznačit… a teď, když můžu, tak to nejde.

„Mně to snad říct můžeš, ne?“ zeptal se Kamil, jako kdyby Benovi četl myšlenky, a soustředěně si Bena prohlížel. Komu jinýmu, když ne mně? Nebo… má jinýho kámoše, se kterým o tomhle debatuje?

Ben ještě chvilku mlčel, a pak, aniž by zvedl oči, prohodil: „Hele, klidně si běž užít odpoledne, tak jak jsi chtěl původně. Sorry, že jsem tě sem tahal.“

„To mě jako vyhazuješ?“ přeptal se Kamil nevěřícně.

Ben konečně odlepil oči od země, překvapil ho Kamilův naštvaný tón. „Ne… Jenom říkám, že se na tu chemii můžeš klíďo vybodnout. Udělám to sám.“

„Jak jsme se od… tamtoho… dostali k chemii?“ rozhodil Kamil rukama, ale svou otázkou docílil tak akorát toho, že Ben znovu němě sklopil oči. To Kamila ještě víc rozčílilo: „Můžeš mi, sakra, odpovědět? Myslím na to, co jsi nakousl předtím? Co teda není tak, jak to vypadá? Tak seš na kluky, nebo nejseš?“

„Jo,“ hlesl Ben tak potichu, že to Kamil mohl klidně přeslechnout. Ale Kamil ho přesto slyšel… a najednou nevěděl, co si s tou informací počít. Kam ten rozhovor směřovat dál.

„A tak,“ rozhodil znovu bezradně rukama, „co je na tom? Co je na tom, že se koukáš na gay porno? Taky sleduju porno, ty vole, posílal jsem ti i nějaký odkazy… Tak co je na tomhle celým jinak, než to vypadá?“

Ben konečně zase zvedl oči a zadíval se na Kamila: „Vypadá to jako… já nevím, musí to vypadat, že jsem grázl, kterýho baví někomu ubližovat… Ale o tomhle to vůbec není, fakt!“

„Klídek, kámo, já vím dobře, co je to bdsm,“ ujistil ho Kamil.

Benovi se v očích mihlo překvapení: „Fakt? Ale… v těch odkazech, co jsi mi tenkrát posílal, nic tímhle směrem zaměřenýho nebylo…“

Teď bylo na Kamilovi, aby trochu zrozpačitěl. „Hm, já… no… mně se toho líbí plno. Tobě jsem poslal něco tak jakože… normálnějšího… A nikdy jsi nenaznačil, že tě bere něco úplně jinýho, takže jsem si to taky radši nechal pro sebe…“

Ben se po delší době zase trochu usmál. „Aha. Takže jsme nebyli tak úplně v obraze ani jeden.“

„Vypadá to tak,“ oplatil mu Kamil ten úsměv. „Mimochodem, ten tvůj loňskej vztah se Zuzanou…“

„Vymyšlenej,“ potvrdil mu to Ben.

„Jasný,“ zasmál se Kamil. „A je tu… nebo byl tu… někdo jinej?“ odvážil se zeptat a vyčkávavě se na Bena zahleděl.

„Ne…,“ odpověděl Ben a znovu začal očima pozorovat vzorek koberce. On tu teda samozřejmě někdo je, ale… Tohle mu nikdy neřeknu.

„Co nějaká seznamka…?“ vyzvídal Kamil dál.

„To mě nebavilo,“ mávl rukou Ben, dál to nerozváděl.

„Takže tě víc baví koukat na porno a představovat si to s někým vymyšleným, než poznat někoho reálnýho, se kterým bys to mohl fakt dělat, jo?“ nezdálo se to Kamilovi.

Ben se zamyšleně zadíval Kamilovi do očí a teprve po chvilce odpověděl: „Jo, v tomhle případě jo.“

„Jak jako, v tomhle případě?“

„No, když… hele, prostě… nejsem úplnej idiot, jasný? Neseznámím se s nějakým cizím úchylem a nenechám se zatáhnout k němu domů, aby, já nevím, aby mě pak na tejden přivázal k posteli a udělal mi bůhvíco jenom proto, že se nám oběma líbí sledovat takový věci na videu!“ Po tomhle svém výbuchu Ben vyskočil na nohy a nervózně popošel ke stolu, vděčný, že se může ke Kamilovi aspoň na chvíli otočit zády, zatímco si do skleničky odlil trochu coly.

Kamil Bena pozoroval zpod přimhouřených očí. To je dobře, kámo, že nejsi takovej idiot. Protože kdyby tě nějakej cizí úchyl přivázal k posteli a něco ti udělal, zabil bych ho. A pak bych zabil tebe za to, žes mu to dovolil. Nahlas ovšem řekl: „Jo aha. Já jsem myslel, že se ti líbí bejt spíš… ehm, víš jak… dominantní.“

„Ne, to ne,“ houkl Ben a obrátil do sebe plnou skleničku coly.

„Hm, tak to mně zase jo,“ vyklouzlo z Kamila. Původně to vůbec říkat nechtěl, ale… zjistil, že je snadný se k tomu přiznat, když k němu Ben stojí zády.

Ben postavil skleničku na stůl a se zájmem se na Kamila otočil. „Ale! To zní jako něco, o co ses nepodělil, kámo! Takže jsi to zkoušel, jo? A se kterou? S Janou?“ vyzvídal dychtivě, napůl proto, že ho to fakt zajímalo, a napůl proto, že byl rád, že se pro změnu chvíli nemluví o něm.

„S žádnou,“ přiznal Kamil. „Taky si to jenom představuju.“

„Ale proč? Holkám se to prej líbí, vzpomeň si na ten shit film o těch odstínech šedi, haha…,“ sednul si Ben zpátky na koberec.

„No, holkám se to možná líbí,“ pronesl Kamil a zadíval se Benovi do očí. Mám mu to říct? Nebo ne? Co teda? Už nikdy to pak nepůjde vzít zpátky!

„Tak kde je problém?“ pokrčil Ben nechápavě rameny.

„Problém je, že… že mně se moc nelíbí si něco takovýho představovat s holkama.“ Tak, a je to venku. Skoro.

„Ne…?“ protáhl Ben zmateně. Cože? To jako… Co mi tím jako říká? Co mi tím chce říct?

A znovu ten pohled z očí do očí. Dlouhý. Neuhýbající. Všeříkající. Jasně, potřebovali by si to dovysvětlit. Ať mají jistotu. Ale čert vem slova. Jsou zdlouhavá, zdržující. Na to není čas. Teď je teď a možná se tahle příležitost nebude už nikdy opakovat.

Kamil si jazykem navlhčil rty. Pak se pomalu, opatrně přesunul blíž k Benovi. Jako panter připravený zaútočit.

Ben Kamila ostražitě sledoval. Co jako dělá…? Co se chystá udělat?!

Jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala, hleděli si do očí z čím dál větší blízkosti. Četli v sobě jako v knize. Zmatek, nejistota. Rozvažování, pochopení. Rozhodnutí, souhlas. Nejistota, zmatek.

Kamil Bena ještě chvíli tiše pozoroval. Přemýšlel, odhadoval. A pak, bez varování, ho popadl za nohy a prudce jimi škubl dopředu. Ben to nečekal, takže se zaklonil, čehož Kamil využil, pustil Benovy nohy a vší silou mu zatlačil na ramena. Ben najednou ležel na zádech a všechny jeho instinkty křičely, ať se brání, takže vymrštil ruce proti Kamilovi, ale Kamil s tím počítal, hbitě Bena chytil za zápěstí a přišpendlil mu ruce k zemi, zatímco si obkročmo sedl na Benovo břicho.

„Co děláš?“ trhnul sebou Ben a pak několikrát škubl rukama v marné snaze se z Kamilova sevření vyprostit.

„Přestaň,“ doporučil mu Kamil a opřel se do Bena celou svou vahou.

„Tak mě pusť!“ vzpouzel se Ben.

„Zapomeň,“ ušklíbl se Kamil. „A přestaň sebou házet!“

„Ani náhodou!“ ucedil Ben a povedlo se mu vysmeknout pravačku, ale než toho stihl využít, Kamil ho bleskurychle chytil a přišpendlil ho k zemi znovu.

Ben se na chvilku přestal bránit a zahleděl se Kamilovi do očí: „Na co si to hraješ?“

„Zatím na nic,“ odtušil Kamil, „ale trochu si pohrát můžeme, ne?“

Ben sebou okamžitě znovu začal cukat: „Ne, to nemů… nemůžeme! Pusť mě!“

„Víš dobře, že tě přeperu jako vždycky, že jo?“ provokoval ho Kamil, protože si byl jistý v kramflecích.

„O tom… teda… nic… nevím,“ prudce oddechoval Ben, jak se vší silou snažil Kamila ze sebe setřást. A na chvilku to vypadalo, že se mu to konečně povedlo, jenomže ve skutečnosti měl Kamil situaci celou dobu pod kontrolou. Nechal Bena, ať si myslí, že se přestal soustředit, a když se trochu nadlehčil a Ben se pokusil pootočit, aby pro sebe získal lepší manévrovací prostor, chytl ho Kamil za loket a prudce ho přetočil na břicho. Pak ho zaklekl a zkroutil Benovi pravačku za zády.

„Ty debile, zlomíš mi ruku!“ zařval Ben.

„Dobře víš, že nezlomím,“ odporoval Kamil, popadl Bena za levou ruku a zkroutil mu ji za zády taky. „Jestli sebou ale nepřestaneš házet, zlomíš si ji sám,“ dodal jakoby nic.

„Debile!“ zopakoval Ben svou nadávku, ale přitom poslechl a zmítat se přestal.

„Perfektní,“ usmál se Kamil a z jeho hlasu zaznívala spokojenost. „Teď lež a ani se nehni!“

„To víš, že jo,“ zavrčel Ben, a jakmile ucítil, že mu Kamil přestal svírat zápěstí oběma rukama a místo toho ho drží jen pravačkou, okamžitě sebou začal zase škubat. Kamil to ale samozřejmě čekal, takže ho Benovo vzpouzení nijak nevyvedlo z rovnováhy. Znovu se do něj opřel vší silou a navíc mu ruce zkroutil do ještě nepříjemnější polohy.

„Au!“ vyjekl Ben a okamžitě se zase zklidnil.

„Co jsem ti říkal, do prdele?“ zaklel Kamil. „Lež a ani se nehni!“ zopakoval.

„Sám jdi do prdele,“ prskl Ben a prudce oddechoval, ale zůstal ležet v klidu.

Kamil své sevření znovu zkusmo uvolnil, a když se tentokrát Ben opravdu nehýbal, využil toho a natáhl se k židli, přes kterou měl Ben pohozenou mikinu. Rychle si ji podal a znovu Bena zaklekl.

„Co děláš?“ snažil se Ben zahlédnout, co se za jeho zády děje.

„V klidu, jo?“ pronesl Kamil. Přestal tlačit Benovy ruce do bolestivé polohy, ale jednoduše mu je složil za zády a začal mu zápěstí zručně svazovat k sobě rukávem od mikiny.

„Hej, nech toho!“ vzepřel se Ben, když mu došlo, co se děje.

„Přestaň sebou pořád házet! Nebo tě mám hned zkraje svázat tak, že se nebudeš moct ani pohnout?“ položil mu Kamil spíš řečnickou otázku, zatímco se pohmatem ujišťoval, že se Ben z těchto provizorních pout ani náhodou nedostane.

„To nemůžu už teď,“ odtušil Ben a zkusmo zalomcoval rukama.

„To je jenom začátek,“ ujistil ho Kamil a spokojeně pozoroval, jak sebou Ben po tomhle ujištění začal znovu škubat.

„Jak to, do prdele, myslíš? Hele, to už stačilo, jasný? Dobrý, tak jsi mě zase přepral, uznávám, že na tebe nemám – a teď mě zase rozvaž!“

„O tom si nech zdát, haha… Jak říkám, tohle je jenom začátek. A teď buď chvíli zticha!“ doporučil Kamil Benovi a začal se zvědavě rozhlížet po jeho pokoji. Jo, super, tahle skříň vypadá, že by v ní Ben mohl mít…

„Jdi… s tím… do háje! Se vším! Kam to chceš nechat zajít? Jenom proto, žes viděl něco, cos vidět neměl, ty kreténe, nemáš žádný právo hned…“

A už toho bylo dost. Kamila to Benovo vyšilování přestalo bavit poslouchat; hlavně proto, že by z něj nakonec mohlo vypadnout něco, co by celou tuhle hru zarazilo dřív, než pořádně začala… Naklonil se k Benovi, popadl ho za vlasy a trhnutím mu zvrátil hlavu dozadu. Dlaň druhé ruky mu pevně přitiskl na ústa. „Sklapni! Buď konečně zticha!“

„Mmmm hmmmm!“ snažil se Ben něco říct, ale i jemu muselo být jasné, že je to zbytečná snaha.

„Buď zticha!“ zopakoval Kamil. „A místo toho mě poslouchej. Já se teď na pár vteřin zvednu. Pro něco si zajdu. A ty se zatím ani nehneš. Ani se nehneš, jasný? Už jsme se přesvědčili, že tě přeperu kdykoliv, natož když máš svázaný ruce. Takže mě nechtěj nasrat tím, že budeš něco zkoušet. Zůstaneš tu pěkně potichu ležet, dokud se sem nevrátím, jasný?“

Ben nereagoval, a tak ho Kamil znovu zatáhl za vlasy: „Tak jasný?!“

„Hmm mmm!“ ozval se nakonec Ben a zkusil přikývnout, což Kamil samozřejmě zaregistroval, takže mu přestal dlaň tisknout na pusu a hlavu mu pomalu položil na zem. „Bezva. Jsem rád, že si rozumíme,“ neodpustil si dodat.

„Hajzle,“ zamumlal Ben na hranici slyšitelnosti.

„Říkal jsi něco…?“

„Slyšels, ne?“

„Jestli ti to uleví, tak to můžeš ještě dvakrát třikrát zopakovat…,“ nabídl mu Kamil.

Na to už Ben neodpověděl, jenom prudce otočil hlavu na druhou stranu a zadíval se do zdi, aby se tak aspoň symbolicky mohl ke Kamilovi otočit zády. Kamil se sám pro sebe spokojeně ušklíbl a pak pomalu, opatrně z Bena slezl, aniž by z něj spustil oči, připravený okamžitě zakročit, pokud by se Ben pokusil o nějaký útěk nebo tak něco. Ben ale ležel bez hnutí a jenom prudce oddechoval, takže Kamil mohl vyskočit na nohy a přejít přes pokoj ke skříni, kterou odhadoval jako šatní.

Kam, do prdele, jde? Co chce dělat? Co to říkal, že si pro něco zajde? Pro co jako? Benovi to v hlavě šrotovalo a napínal uši, aby mu nic z toho, co se děje v pokoji, neuniklo. Nejradši by se otočil čelem zpátky do pokoje, aby se mohl podívat, co Kamil chystá, ale hrdost mu to nedovolila.

Kamil mezitím otevřel skříň dokořán. Super! Trika, mikiny… dres… A tady je přihrádka se slipama, bezvadný. A někde by tu taky měl mít ten oblek z tanečních, ne? Jo, tady… Kravata, super. Jenom jedna? Ale neva, to bude zatím stačit.

Než se Benovi v hlavě úplně zašmodrchaly myšlenky z toho, jak se snažil přijít na to, co Kamil asi tak hledal v jeho skříni s hadrama, Kamil došel pomalu zpátky a obkročmo se usadil Benovi na zadek. „Tak, a teď ti ještě zacpu pusu, protože nemám náladu celý odpoledne poslouchat tvý jedovatý poznámky,“ oznámil Benovi tak lehkým tónem, jako kdyby mu vyprávěl, co viděl včera v telce.

„Tak na to už ale fakt zapomeň!“ nevydržel to Ben a vší silou sebou trhnul, aby ze sebe Kamila setřásl. Kamil to ovšem i tentokrát čekal, znovu chytl Bena za vlasy, zaklonil mu hlavu a předloktí druhé ruky mu obtočil kolem krku.

„Vždycky tě přeperu,“ zopakoval Kamil jakoby nic.

„Takže… takže co teď? Uškrtíš mě? Nebo… nebo mi zlomíš vaz?“ sípal Ben. Myslel jsem, že mu můžu říct všechno. Časem. A že když už je to venku, že unese i tohle. Nikdy by mě nenapadlo, že to takhle zneužije. On ne.

Kamilovi neuniklo, že Ben už nezní tak sebejistě jako před chvílí. Zněl spíš… poraženě. Vystrašeně. Sakra, tohle jsem možná trochu přepískl… Měla to být hra, nechtěl jsem ho takhle vyděsit! Sklonil se tedy níž a kousek od Benova ucha potichu pronesl: „Já ti nic neudělám, Bene. Ne doopravdy. Víš to, že jo?“

Ben neodpovídal. Vím to? Fakt? Fakt mu můžu věřit? A fakt můžu věřit svejm představám? V těch mi taky nikdy nic neudělal. Nic, co by se mi nelíbilo. Jenže to byly představy. Skutečnej Kamil ty mý představy vůbec nezná.

Kamil mezitím přestal Bena drtit pod krkem a znovu mu hlavu položil na zem. „Hele, můžeš lusknout prstama?“ zeptal se, zdánlivě mimo téma.

„Co… cože?“ nechytal se Ben.

„Prostě luskni,“ požádal Kamil.

Ben chvilku přemýšlel, co tím Kamil sleduje, ale pak mu vyhověl.

„Bezva, kámo,“ byl v Kamilově hlase slyšet úsměv. „Takže, domluvíme se takhle. Kdykoliv přesně takhle luskneš, bude to znamenat stopku, jo? Luskneš – a já tě okamžitě rozvážu a vypadnu z tohohle bytu. Ale do tý doby to pojede podle mýho. Souhlas?“

Ben místo odpovědi zavřel oči. Chtěl souhlasit… jeho rozum chtěl souhlasit a jeho tělo chtělo souhlasit, ale nemohl to říct nahlas. Nešlo mu to. Nedokázal nahlas vypustit z pusy, že souhlasí s tím, aby si s ním Kamil dělal, co chce.

„No, mlčení je v podstatě souhlas,“ vyložil si to Kamil po svém. „Stejně tak to, že neslyším ani žádný lusknutí. Takže jsme dohodnutý. A teď ti ucpu pusu. Víš jak, žádný přerušování z tvý strany, žádný nadávky… bude to lepší pro nás oba. Zvedni hlavu. A otevři pusu.“

A Ben najednou věděl, že poslechne. Že chce poslechnout. Že Kamila se fakt bát nemusí. Dělá to, protože se mu to líbí… a protože ví, že se to líbí mně. A to je celý. A tak zvedl hlavu. A otevřel pusu. Jo, bylo divný nechat Kamila, aby mu do úst nacpal jeho vlastní slipy, naštěstí čistý, ještě voňavý po pracím gelu. Ale bylo to… pěkně divný. Divně pěkný.

Stejně tak bylo pro Kamila divný utáhnout Benovi přes pusu kravatu a zavázat mu ji za hlavou na suk, aby ten roubík nemohl vyplivnout. Dělám to, protože jemu se to líbí. A mně se to líbí taky. A to je celý. Takže jasně, bylo to divný mít pod sebou už tak docela bezmocnýho nejlepšího kámoše a teď se navíc vlastnoručně postarat o to, že v následujících chvílích ze sebe nebude moct vydat ani hlásku. Ale bylo to… pěkně divný. Divně pěkný.

„Můžeš dejchat?“ zeptal se Kamil, když byl s utažením roubíku spokojený.

„U-hmm,“ zakýval Ben hlavou.

„Kdyby něco, tak luskni,“ připomněl mu Kamil, náhle si vědomý toho, že odteď nese za Bena plnou zodpovědnost. A tělem mu projela další vlna vzrušení.

„Hmm,“ zahuhlal Ben.

„Fajn, tak si zase lehni. Otoč hlavu na druhou stranu, jo, a koukej do zdi nebo zavři oči, to je mi jedno. Já teď ještě na chvilku odejdu… a ty se zatím nepohneš ani o centimetr.“ S těmi slovy Kamil vyskočil na nohy, neodpustil si pokochat se z té výšky pohledem na Bena, jak téměř bezbranně leží na zemi… vzrušeně polkl a pak odběhl vedle do obýváku.

Ben se mezitím snažil zklidnit svůj zrychlený dech. Zavřel oči… slyšel, jak Kamil odchází ven z jeho pokoje…, ale už se ani nesnažil přijít na to, kam nebo pro co odešel. Místo toho vnímal sám sebe, jak leží na koberci…, ruce má pevně svázané za zády a ústa mu vyplňuje kus hadru, kterého nemá šanci se sám zbavit. Naplno si uvědomil, že Kamil si s ním teď bude moct dělat, co bude chtít. Že v několika příštích minutách nebo hodinách bude, doslova a do písmene, v Kamilových rukou. A i Ben ucítil, jak jeho tělem projíždí vzrušení. Jedna vzrušivá vlna za druhou.