Kamil a Ben - Překvapení (21.)

Druhé červencové pondělí propršelo. Kamil a Ben strávili celé dopoledne i část odpoledne líným poleháváním v Benově posteli. I když… úplně líné to polehávání nebylo, občas se u toho i dost příjemně zapotili. Teď byl ale čas, aby se z postele konečně vyhrabali a oblékli se, protože během dvaceti minut měli přijít z práce Benovi rodiče. Kluci se dohodli, že se během prázdnin budou scházet nějak umírněněji, aby ani jedněm rodičům nepřišlo zvláštní, že spolu tráví v podstatě veškerý čas.

„Bene, a jak bys chtěl oslavit narozky? Co kdybysme šli třeba do kina? A pak ještě na nějakou pořádnou véču? Nebo naopak,“ nadhodil Kamil téma, nad kterým si lámal hlavu už delší dobu. Ben na žádný oslavy zas tak není, ale stejně bych s ním chtěl podniknout něco spešl! Ačkoliv kino a večeře by teda cenu Oslava roku nevyhrály!

Benovi se rošťácky zablýsklo v očích: „To zní, jako kdybys mě zval na rande…“

„Tak jestli to takhle chceš brát, tak proč ne,“ pokrčil Kamil pobaveně rameny.

„No já nevím. Kdyby to mělo být rande, tak budu asi nervózní.“

Kamil se zarazil a nechápavě se na Bena zadíval. „Nervózní…?“

„Tak… Já jsem nikdy na žádným rande na rozdíl od tebe nebyl,“ přiznal Ben.

A Kamilovi došlo, že je to pravda. A že přesně tohle povýší to obyčejné pozvání třeba do kina a na večeři na něco spešl – když to pojme, jako že zve Bena na rande. „Hmm, tak v tom případě to uděláme jinak. Kdy jsi říkal, že máte tu rodinnou oslavu, v neděli, že? Tak na sobotu si nic neplánuj. Ještě si něco ověřím a pak ti napíšu, v kolik přesně tě tady vyzvednu.“

„A co si ověříš?“ vyzvídal Ben.

„Všechno možný. To by nebylo narozeninový překvapení, kdybych ti to vytelil!“

„Ty prostě chceš, abych byl nervózní, že jo?“ obvinil ho Ben brblavě.

„Ne,“ přistoupil k němu Kamil a konejšivě mu položil ruce na boky, „já chci, aby sis to narozeninový rande užil se vším všudy. A když už jsme u toho, tak zítra… hm… zítra se sejdeme trochu pozdějc, jo? Potřebuju si ještě něco zařídit.“

Ben mu obtočil ruce kolem krku, v očích se mu už zase objevily jiskřičky. „To taky souvisí s mýma narozkama?“

„Všechno tenhle tejden souvisí s tvýma narozkama,“ usmál se Kamil a tohle prohlášení potvrdil polibkem.

„Hm,“ vymanil se Ben po chvilce z Kamilova objetí, protože se ještě potřeboval doobléct, „ale dnešní dopoledne mi teda moc narozeninový nepřišlo!“ připomněl s všeříkajícím zašklebením.

„To si jako stěžuješ?“ přimhouřil na něj Kamil oči.

„To bych si nedovolil,“ zlobil Ben.

„Mně to tak ale trochu zní… Každopádně, to si vyřídíme zítra! Nebo nejpozdějc ve středu, kdybych to zítra nestihl!“ Nebo si to s tebou vyřídím v rámci toho narozeninovýho překvápka, počkej jenom! A s tímhle příslibem si kluci dali poslední pusu a pak už se rozloučili, aby se Kamil náhodou nepotkal s Benovými rodiči někde před domem.

***

V úterý dopoledne si Kamil ve svém pokoji připadal tak trochu jako lev v kleci, když nerozhodně přecházel po koberci sem a tam. No, moc se mi tam nechce… I když, ehm… Ale tak, dělám to pro Bena, že. A tentokrát to platí víc než kdy jindy.

Nakonec se odhodlal a zaklepal na dveře Kryštofova pokoje. Po Kryštofově pobídce vešel dovnitř, rovnou za sebou dveře zase zavřel a opřel se o ně zády. Byli sice v bytě sami, ale Kamil měl přesto dojem, že k tomu, co chce s bráchou řešit, potřebuje to úplně nejsoukromější soukromí. „Máš chvilku?“ přeptal se Kryštofa, který se s notebookem na klíně rozvaloval na posteli.

„Mám čas do oběda,“ odložil si Kryštof noťas a vyzývavě se na Kamila zadíval. Hmm, že by konečně…?

„Něco bych od tebe potřeboval,“ začal Kamil nejistě.

„Už zase? Neříkej mi, že těm kreténům ta nakládačka nestačila!“ vyložil si to Kryštof úplně špatně.

„Ne, o tohle nejde, naštěstí,“ zamumlal Kamil a zamračil se, sotva si na celou tu odvetnou akci vzpomněl. Pak se radši myšlenkami zase rychle vrátil do přítomnosti. „Ale s Benem to souvisí.“

„Aha,“ pousmál se Kryštof, zvedl se z postele a odložil si notebook na psací stůl, „takže chceš půjčit další hračky?“

„Ne tak úplně… Dneska mám takový, hm, speciální přání,“ ošíval se Kamil.

„Speciální přání?“ otočil se k němu Kryštof, založil si ruce na hrudníku a sjel ho lačným pohledem. „Tak to abych si taky speciálně pohrál, co? Ostatně, ještě si s tebou musím vyřídit to, jak sis posledně, hmm, popletl role!“

„Myslíš to, jak se ti to tak moc líbilo?“ provokoval Kamil posměvačně.

„To je vedlejší,“ Kryštof si z jeho úsměšku nic nedělal.

„Ty seš ale pokrytec!“ vytkl mu Kamil naoko, uvnitř se ovšem dobře bavil. Bylo mi jasný, že to přesně takhle dopadne!

„A ty seš moc malej skrček na to, abys mě soudil,“ přimhouřil na něj Kryštof oči. „A taky děsně zákeřnej skrček. Takže se teď pěkně svlíkneš a necháš mě, abych ti to mohl pěkně po svým oplatit.“

Kamil s tím byl sice tak nějak smířený, přesto se mu do toho dobrovolného svlékání moc nechtělo. A Kryštof si samozřejmě jeho váhavých rozpaků nemohl nevšimnout. „Hele, zavázal bych ti oči, abys to měl jednodušší, ale to by pak trochu pozbývala ta naše dohoda smysl, protože by ses nemohl dívat, co a jak dělám, že…“

„No, minule jsem toho taky moc neviděl,“ připomněl Kamil, že většina té poslední Kryštofovy lekce se odehrávala za Kamilovými zády. Spíš za mým zadkem. A to „za“ není taky tak úplně správná předložka!

Kamil vůbec nepředpokládal, že by Kryštof tomu jeho reptání přikládal nějakou váhu, ale Kryštof k jeho překvapení jenom zvedl oči v sloup, pak bez dalších řečí přešel ke své posteli a vytáhl zpod ní tu svou naditou sportovní tašku. Zatímco se v ní přehraboval, prohodil směrem ke Kamilovi: „Přestaň aspoň postávat u těch dveří, jako kdyby ses chystal každou chvíli zdrhnout. A shoď ze sebe triko!“

Kamil se sám pro sebe ušklíbl, sundal si tričko a popošel zhruba doprostřed pokoje. To už se na něj Kryštof otáčel, v očích spokojený výraz, protože v tašce našel, co potřeboval. Stoupl si těsně před Kamila, v rukou držel černá kožená pouta. Kamil zaujatě sledoval, jak mu Kryštof utahuje na pravém a pak na levém zápěstí řemínky a jak pak pouta spojuje k sobě krátkým řetízkem. Tělem mu projelo vzrušení. Hmm, tady ta pomalá příprava má oproti klasickejm poutům taky něco do sebe… Už se nemůžu dočkat, až budu tyhle kožený náramky nasazovat Benovi – jak se u toho bude tvářit!

Na další úvahy mu ale Kryštof nedal čas. Hmátl si do kapsy a vytáhl černou masku na oči, kterou Kamilovi bez dalšího zdržování nasadil. Kamil se tak během vteřiny octl v úplné tmě a veškeré myšlenky se mu začaly točit kolem tohoto pro něj nezvyklého pocitu.

„Teď už by ses teda konečně mohl svlíknout,“ vyrušil ho z toho černočerného ticha Kryštofův lehce pobavený hlas.

A Kamil zjistil, že takhle, když na Kryštofa vůbec nevidí, nemá s tím jeho příkazem zdaleka takový problém. To je šílený, přitom stojí přede mnou a kouká na mě úplně stejně jako předtím! S rukama spoutanýma před tělem mu to sice dalo o trošku víc práce, a navíc zjistil, že v té tmě se mu hůř drží stabilita, ale nakonec se mu povedlo ze sebe domácí kraťasy a boxerky shodit bez ztráty kytičky. A rovnováhy.

„Klekni si, kolena od sebe,“ rozčísl ticho další Kryštofův příkaz. Kamil ho opět poslechl, sesunul se na kolena a vzápětí už cítil, jak mu Kryštof zřejmě úplně stejná kožená pouta utahuje i kolem kotníků. „Pěkný!“ pochválil si to, když byl hotový. „Ale neboj, o nic nepřicházíš – měl jsi pravdu, na tohle bys stejně neviděl… Tak, teď polož hlavu na zem, ruce ke kotníkům,“ poručil Kamilovi. Zároveň ho popadl za paže a do té pozice, do které ho chtěl dostat, ho natlačil. Kamil se tak tváří odíral o koberec, zatímco vnímal, jak si Kryštof kleká za něj, chytá ho za zápěstí a prudkým škubnutím mu obě ruce přitahuje pod tělem směrem k sobě. Řetízkem nebo možná karabinkou pak připevnil Kamilovo levé zápěstí k jeho levému kotníku a pravé zápěstí k pravému.

Kamil velice rychle zjistil, že mu nezbývá nic jiného než ležet takhle na zemi s pěkně vyšpuleným zadkem. Tělem se mu zase začalo rozbíhat vzrušení. Po posledním zážitku už si totiž uměl představit, k čemu se Kryštof asi tak chystá. A když minule se mi to líbilo, tak se mi to dneska asi bude líbit zase…

Kryštof chvilku sledoval, jak se Kamil zlehka vrtí a zkoumá svoje omezené možnosti pohybu. Pak už se neudržel a plácl ho přes ten luxusně vystrčený zadek dlaní. „Tak co na to říkáš?“ přeptal se poťouchle.

„Ono se očekává, že na to budu něco říkat?“ ucedil Kamil.

„Dobrej postřeh,“ uculil se Kryštof a přesunul se ke své tašce.

Kamil slyšel, jak tam Kryštof kramaří, a hned mu došlo, co tam hledá tentokrát. „Tak jsem to úplně nemyslel!“ protestoval.

„Ale já jo! Otevři pusu!“ přidřepl si Kryštof těsně ke Kamilově hlavě.

Kamil ale schválně otočil hlavu na druhou stranu a zkusil smlouvat: „Vážně by to nešlo bez toho? Vždyť tu nikdo není a…“

Ale Kryštofovi to smlouvání znělo spíš jako odmlouvání – a poslouchat něco takového neměl náladu. „Nešlo!“ skočil mu do řeči a rovnou mu ten kuličkový roubík nacpal do úst. Kamil si jenom poraženecky odfrkl, zatímco vnímal, jak mu Kryštof utahuje řemínek na zátylku.

Kamila překvapil ten pocit úplné bezmoci, který ho začal obalovat jako nějaká deka. Nic neviděl, nemohl mluvit, nemohl se hýbat… Jediné, co mohl, bylo vystrkovat zadek a nabízet svoje nádobíčko ke hraní. A zkusit ze zvuků, které se k němu donesou, odhadnout, jak nebo s čím si Kryštof hodlá hrát…

Kryštof si to všechno dobře uvědomoval, a tak Kamila schválně napínal. Dlouze a hlasitě se přehraboval v té své tašce, potom pozotvíral i nějaké skříně, aby ho co nejvíc zmátl… „Víš, na co jsem se od posledně celou dobu těšil?“ položil Kamilovi řečnickou otázku, zatímco se k němu od jedné skříně blížil. „Jak o tebe za tu tvou drzost přerazím rákosku.“

V Kamilovi hrklo a celý se zatnul, protože očekával, že bezprostředně poté se ozve ten charakteristický svistot následovaný bolestivou ránou. No, tak teď už si nejsem tak jistej, že se mi to, co se chystá, bude líbit!

„Ale pak,“ pokračoval Kryštof a začal Kamila obcházet, aby ho nutil být pořád ve střehu, „i vzhledem k tomu, co se stalo Benovi, jsem si řekl, že se spokojím s trochu mírnější odplatou…“ A s těmi slovy si kleknul za Kamila, hmátl mu do rozkroku a začal mu v dlani mnout a mačkat varlata… a čím dál nadrženější penis. Na ten mu po chvilce nasadil erekční kroužek – a rovnou na něm spustil vibrační program. Pak už se Kamilovu penisu přestal věnovat, místo toho si nanesl na prst lubrikační gel a začal sice opatrně, přesto ale bez zbytečného zdržování promazávat a s pomocí druhého prstu i roztahovat Kamila zevnitř.

Na Kamila těch vjemů bylo až moc najednou. Nepřestávající šimrání u kořene penisu, Kryštofovy dráždivé prsty v análu… Tma… A taky to ticho… Týjo, já si snad začnu přát, aby radši začal zase řečnit! Ty jeho blbý kecy jsou totiž mnohem lepší než tady tohle zlověstný ticho před bouří!

Kryštof to věděl, a tak byl potichu schválně. Navíc, já mám ticho rád. Hlavně mám teda rád, když TY seš zticha, haha! I když za chvilku už nebudeš – a to si teda užiju taky, to si piš! Když skončil s promazáváním Kamilovy dírky, potřel lubrikantem i povrch análního kolíku a začal ho pomalu vsunovat tam, kam patří. Kamil měl tendenci před tím, co se mu tlačilo do zadku, trochu uhýbat, ale Kryštof si ho druhou rukou přidržel za boky.

Když se mu povedlo vsunout do Kamila anální kolík až nadoraz, spokojeně plácnul Kamila dlaní přes zadek, vychutnal si jeho nespokojené zamručení do roubíku, natáhl se pro dálkové ovládání a i na kolíku nastavil vibrační program. Tentokrát vybral takový, při kterém se intenzita vibrací sama postupně zvyšovala.

Kamil sebou překvapeně trhnul, když mu nitro začalo taky šimravě mravenčit. Spolu s tím vibrováním, které mu lehoučce dráždilo kořen penisu, to byla zajímavá kombinace… Kamil zaškubal rukou, jak ho na chvilku ovládla touha si šáhnout do rozkroku a to vibrování buď zastavit, nebo naopak trochu zesílit, ale když si uvědomil, že s tím, co se děje, vůbec nic nezmůže, jenom trhaně zavzdychal do roubíku.

Kryštof to samozřejmě zachytil a sám pro sebe se usmál. A to je teprve začátek, brácha… Vyhoupl se na nohy, do ruky popadl důtky – a znovu začal Kamila pomalu, mlsně obcházet. Všiml si, jak se Kamil zase obezřetně celý napjal, takže ho ještě chvilku dráždil tím, že se vůbec nic nedělo… A pak se rozpřáhl a šlehl ho těmi důtkami přes zadek.

Kamil to sice tak trochu očekával, přesto sebou ale škubl – a díky tomu škubnutí se mnohem těsněji sevřel kolem toho vibrujícího kolíku. Než se ale se všemi těmi pocity stihl popasovat, Kryštof ho šlehl důtkami znovu, tentokrát jenom přes pravou půlku zadku. A po chviličce přes levou. A pak přes záda. A znovu přes zadek. Začal Kamila mrskat v pravidelném tempu, ne přehnaně silně, ale zároveň ho ani nijak schválně nešetřil, a náhodně střídal místa, kam kožené provázky dopadnou, aby Kamilovi nedal žádnou možnost se na to dopředu připravit.

Kamil sebou v rámci možností házel, vzdychal a samozřejmě taky nadával do roubíku, ale celkově se v té změti pocitů dost ztrácel. Sice měl dojem, že má zadek a bedra v jednom ohni, ale zároveň to nebylo nic, co by se nedalo vydržet – a úplně nejvíc ho mátlo to, jak šíleně byl během té Kryštofovy odplaty vzrušený. Vnímal ty zintenzivňující se vibrace uvnitř sebe i to dráždivé šimrání u kořene penisu… A to, jak se po každé ráně důtkami celý zaťal a sevřel své vnitřní svaly kolem toho kolíku těsněji, ho rajcovalo o to víc… Bezmocně škubal rukama v jakési marné snaze si je uvolnit, dosáhnout na svoje nadržené péro a udělat se, a to vědomí, že nemůže, ho rozčilovalo, ačkoliv zároveň přiživovalo jeho vzrušení.

Když měl Kryštof dojem, že Kamilův zadek je už červený tak akorát, důtky odložil. I když ještě o jeden dva odstíny víc by zrudnout mohl, haha… S tou myšlenkou znovu dlouho a hlasitě lovil ve své tašce, až z ní konečně vytáhl obyčejné dlouhé umělohmotné pravítko. Klekl si za Kamila – a tentokrát se Kamil toho zasvištění dočkal. Stejně jako té bolestivé rány. Na jeho už důtkami rozcitlivělém zadku to pálilo ještě o to víc, takže Kamil zaskučel do roubíku a celý se prohnul, protože to byl v podstatě jediný pohyb, který mohl udělat.

Kryštof si nemohl pomoct, aby Kamila s gustem nepřetáhl tím pravítkem po zadku ještě aspoň dvakrát. Víc ho ale trápit nehodlal, ostatně, byl už zvědavý, co po něm Kamil chce za to speciální přání, a bylo mu jasné, že jestli to teď přežene, tak Kamil po téhle lekci z jeho pokoje tak akorát uraženě vysmahne a nebude se s ním vůbec bavit. Moc dobře věděl, že s Kamilem musí tuhle hru hrát trochu jinak, než by ji hrál s kýmkoliv jiným, s kým by žádnou dohodu s dodatkem domluvenou neměl – a to ho na tom právě bavilo. Přisunul se tedy ještě blíž ke Kamilovi, aby pravačkou dosáhl na jeho nadržený penis – a vzal ho do dlaně a stiskl ho, jako kdyby si za něj chtěl Kamila přidržet, zatímco druhou rukou Kamila dál šlehal pravítkem přes zadek, i když teď už ne s takovou vervou. Chtěl, aby to Kamila už pokaždé jenom tak štíplo a donutilo ho to zatnout svaly kolem stále intenzivněji vibrujícího análního kolíku…

Kamilovi velice rychle došlo, že Kryštof mu to nehodlá nijak ulehčit a že ničeho dalšího, než že mu bude penis jenom držet v dlani, se od něj nedočká. Byl ale už tak vzrušený a dychtivý se udělat, že byl Kryštofovi vděčný i za to. Po každém dopadu té tvrdé plácačky na jeho zadek trhnul pánví tak, aby se penisem o Kryštofovu svírající dlaň aspoň trochu otřel… A ty vibrace, které se mu šířily celým podbřiškem, všechny ty dráždivé pocity ještě jakoby zesilovaly… Stejně tak to temné ticho, v jakém se Kamil nacházel – to taky všechno to, co se dělo, umocňovalo… Kamil se na všechny ty vjemy soustředil tak moc, až mu došlo, že se na ně vlastně vůbec soustředit nedokáže, ale že se v nich prostě rozpouští a topí.

Kryštofa bavilo pozorovat, jak se Kamil snaží zkoordinovat všechny pohyby tak, aby se už konečně udělal. Kdyby chtěl tu jejich hru ještě trochu protáhnout… nebo kdybych byl zákeřnej hajzl, že, brácha…, tak by teď Kamilův penis přestal drtit v dlani a místo toho by si vzal znovu do rukou důtky. Ve skutečnosti však Kamilovi naopak pomohl, protože začal pravačkou vycházet těm Kamilovým pohybům pánví aspoň trochu vstříc. A výsledkem téhle spolupráce bylo, že po dalších několika vteřinách se Kamil s mohutným zaryčením celý propnul, a zatímco si tvář bezděky otíral o koberec, jak s ním ten velkolepě prožívaný orgasmus házel a mával, z penisu mu stříkal bílý důkaz toho, že se mu nakonec to, co si pro něj Kryštof nachystal, doopravdy líbilo. A hodně.

Byl z toho mocného vyvrcholení tak mimo, že skoro nevnímal, jak mu Kryštof z penisu stahuje erekční kroužek, ani jak mu ze zadku pomalu vyndává anální kolík. Teprve když ho Kryštof dlaní plácl po rozbolavělém zadku, probralo ho to a nespokojeně zahučel do roubíku nějakou nadávku.

„Zkouším, jestli seš naživu,“ pronesl pobaveně Kryštof. „Očividně seš.“

Kamil zase něco zahudral, ale to už cítil, jak mu Kryštof uvolňuje řemínky od pout na zápěstích a na kotnících. Pak po kolenou přelezl ke Kamilově hlavě, vytáhl mu z pusy roubík a sundal z očí masku. „Máš tak tři minuty, aby ses oblíkl,“ dodal ještě, než i se všemi právě použitými hračkami zamířil pryč z pokoje.

Kamil se cítil mátožně jako už dlouho ne. Přesto se mu ale nějak povedlo se během těch tří minut nasoukat do svého oblečení. Přistihl se, že momentálně si nepřeje nic jiného než zalézt si do postele – a obejmout Bena. Sám pro sebe se musel usmát, když si připomněl, jaké překvapení pro něj za chviličku hodlá zkusit vyjednat. Jakýpak zkusit; prostě to vyjednám, bez debat! Tady po týhle lekci mi brácha musí snýst modrý z nebe – a taky snese, o to se postarám!

A když se Kryštof vrátil a vyslechl si, co po něm Kamil chce, ke Kamilovu údivu s tím souhlasil, aniž by v tom hledal nějaké zádrhele nebo si za svou pomoc se zařizováním vymiňoval kdoví co extra. Kamil byl z toho hladkého průběhu svého vyjednávání tak paf, že se nakonec skoro neměl k odchodu z Kryštofova pokoje.

„Co ještě? To si jako chceš navíc půjčit ty nový hračky? Nechceš toho nějak moc?!“ mhouřil na něj Kryštof pobaveně oči.

„Ne, hračky si tentokrát nech… Ale… co ty?“

„Jak – co já? Vysmahni!“

„Neříkej, že by sis nedal říct!“ nevěřil Kamil. Bylo mu víc než zřejmé, jak je Kryštof po té odplatě rozhicovaný… A protože měl radost z toho, že se to překvapení pro Bena začalo rýsovat v jasnějších barvách, byl víc než jenom ochotný za to Kryštofovi poděkovat tak, aby z toho Kryštof něco měl.

„Vystřel, brácha, a neser! Nebo si to všechno ještě rozmyslím! Navíc, jestli to klapne, tak to pro mě bude dostatečná odměna, haha…“

„Hele, ty to máš zařídit tak, aby to byla odměna hlavně pro Bena!“ připomněl mu Kamil.

„Neboj,“ mávl rukou Kryštof, „Ben si rozhodně užije svý! Dám ti každopádně ještě vědět. A teď už padej. Potřebuju si tu ještě něco dodělat, než budu muset za hodinu na brigádu.“

A tak ho Kamil už víc nezdržoval a se spokojeným a natěšeným úsměvem zamířil k sobě do pokoje. Ostatně, taky si toho potřeboval ještě hodně zařídit.

***

Skoro týden poté, v pondělí dopoledne, snídal Ben v kuchyni kousek svého narozeninového dortu s kakaem a těšil se, až dá dortík ochutnat i Kamilovi, který měl přijít zhruba za hodinu. Mezitím s úsměvem vzpomínal na včerejší rodinnou oslavu… Ale ještě radši se v myšlenkách vracel k té sobotní. K tomu narozeninovému rande.

Kamil Bena v sobotu vyzvedl ve dvě hodiny. Nechtěl Benovi říct, kam přesně ho hodlá vytáhnout, a Ben nad sebou takhle zpětně musel kroutit hlavou – ale v tu sobotu opravdu už od půl druhé nervózně postával před skříní a vůbec nevěděl, co si má vzít na sebe. Netušil, kam půjdou, takže potřeboval něco neutrálního, zároveň se ale nechtěl navléknout do něčeho obyčejného, v čem chodil běžně do školy… Nakonec si vzal to, o čem byl beztak od samého začátku přesvědčený, že to zvítězí, a sice nové triko, ve kterém ho Kamil ještě neviděl, protože Benovi se povedlo ho na mamce vydyndat jako takový předčasný dárek k narozkám.

Kamil se taky opíral o zábradlí před domem v triku, ve kterém ho Ben ještě neviděl. Na očích měl sluneční brýle, které mu šíleně sekly – a sotva Ben vylezl ze dveří, Kamil si brýle sundal, vetkl si je do vlasů a zářivě se na Bena usmál. Benovi se málem podlomily nohy, když si naplno uvědomil, že tady ten nádherný, vystylovaný kluk tu čeká na něj… A sotva Kamilovi mávnul na pozdrav, hned zase utekl zpátky do domu, protože mu došlo, že jeho sluneční brýle leží v pokoji na stole.

„Hm, že by?“ culil se Kamil, když k němu Ben po dalších pár minutách konečně dokráčel. „Myslíš, že teď už bude režisér spokojenej, nebo si to chceš střihnout ještě potřetí?“ Musel se hodně krotit, aby si Bena rovnou nepřitáhl do náručí a nedal mu na přivítanou pořádnou pusu.

„Režisér i herec v hlavní roli jsou spokojení,“ oplatil mu Ben to uculení. „Co komparz?“ zdvihl na Kamila provokativně obočí. Měl šílenou chuť Kamila obejmout a políbit ho, ale protože to nebylo možné, snažil se zaměstnat svou pusu aspoň mluvením…

„Já ti dám takovej komparz!“ zajiskřilo Kamilovi v očích. „Každopádně, pokud je teda herec v hlavní roli spokojenej, tak se můžeme přesunout na jinou lokaci, haha,“ odlepil se od zábradlí a pomalu vyrazil směrem pryč.

„A to je kam?“ zařadil se Ben vedle Kamila.

„Až tam dojdeme, teda dojedeme, tak ti dám vědět,“ usmál se na něj Kamil. Musel si vrazit ruce do kapes, protože nejradši by vzal Bena za ruku. K tomu rande to tak nějak patří, že… Ale tak až budeme sami, tak si to všechno vynahradíme!

Nakonec s Benem dojel emhádéčkem kus za město, po modré turistické trase s ním došel na jedno vyhlídkové místo, kde chvilku poseděli a občerstvili se tím, co Kamil postupně lovil z batohu, načež po zelené ho pak oklikou zase dovedl zpátky na zastávku. Zelená trasa navíc vedla lesem, takže si kluci čas od času udělali líbací přestávku, když zrovna nebyl nikdo v dohledu. Nebo když Kamil Bena zatáhl za keře.

Příjemně uchození a upovídaní pak dojeli zpátky do města, kde to tak akorát stihli do sushi restaurace ve stylu sněz, co můžeš, ve které měl Kamil od osmi hodin rezervaci. Po prvním ochutnávkovém kole, když měli kluci plná břicha, ale odcházet se jim ještě nechtělo, protože věděli, že když chvíli počkají, ještě se pak do nich nějaké dobroty vejdou, zašátral Kamil v batohu a podal Benovi dárkovou taštičku.

Ben zvědavě nakoukl dovnitř, ale uvnitř byl jenom další zabalený balíček. „Co tam je? Můžu to rozbalit hned?“ vyzvídal.

„Hm, no, jak chceš… Ale možná si to radši nech na doma,“ nechával ho Kamil napnutého.

„To jsem si mohl myslet, že tam bude něco zvrhlýho!“ osočil ho Ben potichu.

„Pf, prej zvrhlýho! To bych to asi netahal do restaurace, ne?“ smál se Kamil.

„Ty seš schopnej všeho! Jsi chtěl vidět, jak zrudnu…“

Kamil pobaveně pokrčil rameny: „Bene, rozbal si to, kde chceš. To je na tobě!“

Ben to tedy nakonec vydržel až domů – a v tom balíčku pak objevil slušivé boxerky se svým jménem vyšitým na nohavičce, a taky lísteček, že tohle je jenom první část dárku. Sám pro sebe se potutelně usmíval, když si představoval, v čem asi tak bude spočívat ta druhá část dárku: že si na sebe ty boxerky natáhne… a Kamil mu pak dá nějak speciálně najevo, jak mu sluší… a jak ještě víc mu to sluší bez nich…

A teď se Ben šíleně těšil, že ta druhá část dárku se odehraje už za necelou hodinku. Pravděpodobně ještě předtím, než Kamil stihne ochutnat ten dort… Však taky proto měl Ben už od rána na sobě ty boxerky obléknuté. Jenže když oplachoval použitý talířek a hrnek, pípla mu příchozí textovka od Kamila a v ní se ke svému velkému zklamání dočetl, že Kamil teď přijít nemůže, protože mu do toho něco vlezlo, ale že se ještě ozve… Ben doufal, že to něco nebude Kamilovi trvat déle než půl hodiny, jenže když ani v poledne neměl žádné další zprávy, jeho zklamání se přetavilo spíš do podráždění. Zkusil Kamilovi i volat, ale ten mu to nezvedal, a tak si Ben v mikrovlnce ohřál oběd, naházel ho do sebe a pak se s nanicovatou náladou natáhl na svou postel a koukal do stropu.

Zhruba v jednu hodinu ho z jeho pospávání probrala další příchozí zpráva: „Buď ve dvě hodiny tady, vyzvednu tě tam.“ A následovaly GPS souřadnice. Ben si je rychle vyhledal – šlo o jakousi autobusovou zastávku v části města, kde to Ben vůbec neznal. A tu zastávku podle dostupných informací obsluhoval autobus jenom párkrát za den. Co je to za divnej zapadákov? Proč mám čekat zrovna tam?! Znovu zkusil Kamilovi zavolat, jenže Kamil mu to opět nebral. Ben si tedy na netu našel, jak se na to místo nejrychleji dostane, a když vyrážel na cestu, ještě Kamilovi raději napsal: „Seš si jistej, že jsou ty souřadnice správně?“

Odpověď mu přišla asi za pět minut: „Jsou ok, neboj. Prostě tam buď. Přesně ve dvě.“

Ben z toho byl dokonale zmatený. Co ten Kamil chystá? Že by teprve tohle byla ta druhá část dárku…? Nebo to vůbec nesouvisí? Hm, možná jde spíš o to, co mu dneska vlezlo do jeho plánů, a on mě k tomu teďka jenom přizval… Třeba tam někde v okolí někdo pořádá nějakou akci…

Když se Ben doplahočil do cíle, musel totiž jít pořádný kus pěšky, protože zrovna teď na tu zastávku nic nejelo, zvědavě celé místo obhlédl. V okolí byly akorát jakési výrobní haly, a i když na nedalekém parkovišti postávalo pár aut, celkově to tu vypadalo spíš opuštěně. Ben se rozhlížel kolem dokola, čekal, odkud se Kamil vynoří, když vtom mu přišla další zpráva: „Sorry, nestíhám, deset minut skluz, vydrž pls.“ Ben si jenom sám pro sebe zakroutil hlavou a zase mobil schoval do kapsy.

O minutku později přibrzdila kousek od něj nějaká firemní dodávka. Ben se na ni zadíval, říkal si, že třeba se sem Kamil nechal někým dovézt, ale z dodávky vystoupili dva starší kluci, začali se taky rozhlížet kolem dokola a rukou ukazovat k tomu parkovišti. Když pak zmerčili Bena, vydali se směrem k němu. No bezva! Jestli se mě chtějí zeptat, kde tady co najdou, tak to se jdou zeptat toho pravýho, haha!

A taky že to uhodl. Nebo to tak aspoň zezačátku vypadalo. „Hele, mladej, znáš to tady?“ zavolal na něj jeden z nich.

„Ehm, trochu,“ nehodlal Ben přiznat, že ve skutečnosti vlastně pořádně ani neví, kde je.

Jenže zatímco čekal, s jakým konkrétním dotazem se kluci vytasí, ti došli až k němu – a najednou se na něj nečekaně vrhli. „Hej! Co to d… mmmhhhmmm…,“ stihl vykřiknout, než ho jeden z nich popadl za ruce a zkroutil mu je za zády, zatímco ten druhý ho umlčel dlaní.

„Klídek, jo? Pěkně si zalez do toho auta – a nic se ti nestane!“

Aniž by Benovi dali příležitost se k tomu ještě nějak vyjádřit, odtáhli ho k dodávce, otevřeli nákladový prostor a nasoukali Bena dovnitř. Pak už šlo všechno rychle: posadili ho na zem, jeden z kluků mu nasadil na zápěstí pouta, zatímco druhý mu přestal dlaní držet ústa a natáhl mu přes hlavu černý látkový pytel.

„Ne! Nechte mě!!! Co blbnete? To vám jako úplně hráblo?!“ vzpouzel se Ben.

„Buď zticha, jasný?“ doporučil mu jeden z jeho únosců. „Říkám ti, že se ti nic nestane! Ale musíš bejt poslušnej!“

„Cože?! Ne! Nechci s váma nikam jet! Tak mě pusťte!!!“

„Hele, on chce asi zalepit pusu, podej mi tu pásku,“ ušklíbl se jeden kluk na toho druhého.

„Ne, nechci!“ oblil Bena studený pot. Ta představa ho tak vyděsila, že sebou úplně přestal házet. Zajímavý… S Kamilem mi přijde vzrušující, když mi zalepí pusu, ale teď mi to přijde úplně příšerný, že bych nemohl mluvit! I když mě neposlouchají, ale stejně…

„Tak buď zticha!“ zopakoval mu jeden z kluků. „Nebo to fakt udělám!“

Ben už na to nic nedodal, aby dal najevo, že je tedy poslechne. Napínal uši, aby mu neuteklo nic z toho, co se bude dít dalšího… Slyšel, jak se jeden z kluků šourá pryč a jak pak dodávku zavírá zvenku, zatímco druhý s Benem zůstal uvnitř a držel ho za paži. Pak už Ben akorát slyšel, jak startuje motor, a vnímal, jak dodávka někam odjíždí.

„Kam mě vezete…?“ odvážil se zeptat.

„Žádný otázky, mladej,“ dostalo se mu lakonické odpovědi.

Ben už se podruhé riskovat neodvážil. Místo zbytečného vyptávání, které by se mu mohlo vymstít, se spíš snažil nějak vnitřně uklidnit… Kam mě vezou? Může to nějak souviset s Kamilem? Nebo… nebo se prostě fakt jenom někde zdržel a teď… teď mě tam bude vyhlížet? Ale to by mi každou chvilku začal volat… Nebo… poslal mi tu adresu vůbec on? Co když… co když mu někdo ukradl mobil a psal mi místo něj? Mně ty jeho zprávy přišly takový divný! A ani mi to pak nezvedal… a…. Do hajzlu, a co když to souvisí s těma kreténama z tréninku? Co když si na Kamila někde počkali, někam ho odvlekli, z jeho mobilu mi napsali, ať tu na něj počkám, a teď mě vezou za ním? A chtějí si s náma vyřídit to, jak jsme si na ně přizvali Kryštofa a ty jeho kámoše?! To bude asi ono… A to jsem si myslel, že je celý prázdniny neuvidím, když už nejsou tréninky! A ty svině si teď taky přizvali svoje kámoše a… Já jsem to Kamilovi říkal, aby se na to vysral! Chtěl jsem ho z toho všeho vynechat, do prdele!!!

To už ale Ben vnímal, jak dodávka zpomaluje… a nakonec zastavuje. Pak se mu k uším doneslo prásknutí řidičových dveří… a otevření dveří od nákladového prostoru.

„Tak co, jak to vypadá?“ zeptal se kluk, co seděl vedle Bena. „Vzduch čistej?“

„Relativně… Ale tu pusu mu radši zalepíme.“

„Co? Ne! Ne, říkali jste, že… mmmhhhmmm…,“ zkusil se Ben nějak bránit, ale to už mu zase někdo tiskl dlaň přes ústa.

„Sorry, ale tohle nemůžeme riskovat,“ prohodil ten, co Bena držel, zatímco ze směru, kde dřepěl ten druhý, se ozval zvuk, který Ben už delší dobu neslyšel. A o kterém hlavně doufal, že ho nikdy neuslyší od nikoho jiného než od Kamila. Pak mu někdo poodhrnul tu kuklu, k očím se mu dostalo trochu světla – a pak už cítil, jak mu něčí ruce přes rty přelepují pásku.

„Klídek. Za chvilku už se dozvíš odpovědi na všechny svý otázky,“ pronesl ještě ten řidič, pak popadl Bena za druhou paži a společně ho vyvlekli ven z auta. Podle zvuků Ben rozeznal, že jsou venku, ne v nějaké budově nebo hale nebo jiném uzavřeném prostoru… Jenže pak mu k uším dolehlo otevření dveří – a vzápětí už byli někde uvnitř. Jedna svírající ruka Benovu paži pustila, druhý kluk ho ale vedl ještě kousek dál, načež ho posadil na nějakou židli. Stoupl si za Bena, uvolnil mu ruce, ale jenom na chviličku: okamžitě Benovi připoutal zápěstí přímo k té židli. Pak mu položil ruce na ramena, sklonil se k němu a polohlasně mu řekl: „Seď – a žádný blbosti! Jasný?“

Ben něco zamumlal a přikývl. Pak už slyšel, jak od něj ten kluk odchází, a dokonce zaslechl otevření a zavření dveří. To ho zmátlo o to víc. Že by odešel…? Ale ten druhej tu očividně zůstal… A není tu sám… Ben napjatě poslouchal a byl si jistý, že slyší několikery kroky. Občas mu k uším dolehlo nějaké zachrastění, zašustění, zarachocení… Jinak ale bylo úplné ticho. A Bena to začínalo děsit. Vůbec netušil, odkud co přijde, co vlastně může čekat… Nevěděl, kolik je tu lidí a jaké s ním mají úmysly… Po chvíli se znovu ozvalo prásknutí dveří, ale Ben už byl ze všeho toho analyzování zvuků tak zmatený, že nebyl schopný rozklíčovat, jestli někdo odešel, nebo spíš přišel. Nakonec se přiklonil k tomu, že spíš někdo odešel. No, ale někdo tu každopádně ještě zůstal, samotnýho mě tu nenechali, ufff… I když možná by to bylo lepší než tu být s někým, o kom vůbec nic nevím…

Kamil se opíral o protější stěnu. Sám už byl přichystaný – a teď ty finální přípravy, ale taky to, jak se kluci snažili Bena trochu zmást těmi zvuky, sledoval se smíšenými pocity. Hlavně ale zamyšleně pozoroval Bena. Byl si jistý, že Ben si to všechno moc užije, jenže zároveň tušil, že tady za ten začátek ho nejspíš zabije. No, musím se snažit, aby se mu ten zbytek líbil tak moc, že na ten začátek prostě úplně zapomene!

Odlepil se od zdi a popošel k Benovi blíž. Měl šílenou chuť se ho dotknout, pohladit ho, uklidnit ho, ale zase nechtěl pokazit ten dojem, který tu ostatní kluci tak pracně vytvářeli. Jenže najednou si všiml, že se Ben chvěje. No, tak to by stačilo! Musí to být děsně nepříjemný, když vůbec netuší, co se děje… Dojem nedojem, nesmím to přehnat, jinak se mu to nebude líbit vůbec! Stoupl si za Bena, vyhledal očima Kryštofa a naznačil mu, že už má ostatní kluky poslat pryč. Pak Benovi malinko poodhrnul tu kuklu, přidržel ho za bradu a odlepil mu z pusy tu pásku.

Ben si vděčně olízl rty a začal horečně uvažovat, jestli se teď může aspoň zeptat, kde je a proč, nebo jestli má počkat, až se někdo na něco zeptá jeho… Zavnímal, že ten, kdo mu tu pásku z pusy sundal, mu dlaní stiskl rameno, naklonil se k němu a zašeptal mu do ucha: „Užij si to…“

Benem jako kdyby projel blesk: „Kamile…?“ hlesl zmateně, protože si nebyl vůbec jistý, jestli si jeho vyděšená mysl ten Kamilův hlas jenom nepředstavuje.

To už ale vnímal, jak mu znovu někdo odhrnuje ten černý pytel z hlavy, tentokrát z boku… A jak se mu na krk přisávají něčí rty… Na krk, na to citlivé místečko kousek pod uchem…

Benovi uteklo úlevné zavzdychání. Teď už si byl jistý, že je to Kamil. Protože tohleto místečko zná jenom on… Spadl mu obrovský kámen ze srdce, když teď věděl, že tu Kamil je! A taky to tím pádem znamenalo, že je Kamil v pořádku a nikdo mu nic neudělal, když ho tu teď tak dráždivě ocucává. Jenže… i tak byl Ben pořád ještě nervózní. Kolik dalších lidí je ještě v místnosti? A kvůli čemu?

A tak, když se Kamil po chviličce odtáhl a Ben zavnímal, jak mu tu kuklu znovu stahuje ke krku, místo aby mu ji sundal, zmateně zašeptal: „Počkej… Ty jdeš pryč?“ Vybavil si totiž ta dvě Kamilem pošeptaná slovíčka, a dostal strach, že pro něj třeba zařídil něco, co si má Ben užít sám a čeho se Kamil nezúčastní… 

„Ani náhodou!“ ujistil ho Kamil polohlasně, a aniž by nad tím přemýšlel, jeho dlaň si našla tu Benovu a na chvilku si s ním propletl prsty.

Ben mu ten stisk horlivě oplatil, pořád ještě se nemohl nabažit toho zjištění, že je tu Kamil s ním. „A… a ti dva…?“ špitl ještě.

„V klidu, ti tu nejsou… Ale kdybys chtěl, můžu je ještě zavolat,“ dodal Kamil – a Ben v jeho hlase slyšel, jak se rošťácky usmívá.

„To bych teda nechtěl,“ zavrtěl hlavou.

„No proto!“ zasmál se Kamil. Cítil, že se pomalu, ale jistě dostává do té správné hravé nálady. Pustil Benovu ruku, pak se zadíval na Kryštofa a kývl na něj. The game is on.

„Takže,“ spustil Kryštof, „konečně můžeme začít! Obviněný, potvrďte mi do zápisu: křestní jméno Benjamin, příjmení… datum narození… Sedí to?“

Ben se snažil rychle popasovat s tím, že je tu kromě Kamila i Kryštof. Pomaličku polehoučku mu to všechno začínalo docházet. Já je zabiju! Oba!!! Ale prozatím… Prozatím se rozhodl s nimi tu hru hrát. A tak Kryštofovi na všechno odpověděl.

„Fajn,“ vzal to Kryštof na vědomí. „Takže, máme tu na vás dvanáct hlášení za překročení rychlosti při řízení, dál jednu jízdu v jednosměrce, čtyři průjezdy křižovatek na červenou, jedno ohrožení chodce na přechodu… A doteď jste nezaplatil ani jednu pokutu. A co je úplně nejhorší – včera vás kamery zachytily, jak prořezáváte pneumatiky na našem policejním autě. Co nám k tomu řeknete?“

Ben měl pocit nedoslýchavosti. Policejním…? No páááni! Zavrtěl se na židli, zvědavý, co se z tohohle vyklube, zatímco ze sebe soukal odpověď, která ho napadla jako první: „Co je to za blbost? Vždyť nemám ani řidičák!“

Kryštof k němu přišel, konečně mu strhl ten černý pytel z hlavy, a zatímco se Ben rozmrkával, obuškem mu zvedl bradu: „Jak to s náma mluvíš?!“ přešel do tykání.

Když si Benovy oči konečně zvykly na světlo a zaostřily na dvě postavy, které před ním postávaly, Ben se vůbec nezmohl na to, aby na Kryštofovu otázku nějak zareagoval. Byl totiž jako u vytržení z toho, co viděl. Kamil a Kryštof byli celí v černém, měli na sobě policejní zásahové vesty a oba drželi v rukou obušky… Ben nemohl spustit oči hlavně z Kamila, ale to už Kryštofův rozezlený hlas vracel jeho pozornost zpátky ke své osobě: „Na něco jsem se tě ptal!“

„A na co…?“ hlesl Ben zmateně.

„Chtěls říct: a na co, pane… Že?!“ opravil ho Kryštof.

Ben k němu stočil oči, navlhčil si rty jazykem a vzrušeně polkl: „Ehm… A na co jste se ptal, pane?“ zkusil to. To slovíčko pane v něm rozechvělo zase úplně jiné vlny vzrušení, které zatím nepoznal…

„Ptal jsem se, jak to s náma mluvíš? Naznačuješ, že ta obvinění, se kterýma jsem tě seznámil, jsou blbost?“

„Ehm… Já fakt nemám řidičák, takže jsem nemohl nikde překročit rychlost… Pane…“

„Děláš si ze mě prdel?“ přestal ho Kryštof držet pod bradou a šťouchl ho tím obuškem do hrudníku. „Takže ty řídíš auto dokonce bez řidičáku?!“

„Ne, já neřídím vůbec…“

Kamil se do toho konečně vložil: „Takže podle tebe jsme si ty obvinění vymysleli?“

Ben stočil pohled ke Kamilovi: „Ne…,“ odpověděl, zatímco se nemohl nabažit toho, jak Kamilovi ta policejní uniforma sluší.

„Chtěl jsi asi říct ne, pane,“ podotkl Kamil.

„Ne, pane,“ díval se mu Ben do očí a vychutnával si to nové oslovení, i když tedy úplně snadno mu u Kamila přes pusu nešlo. „Ale asi došlo k omylu…, pane…“

Kryštof užuž začínal zase startovat: „K jakýmu jako omylu?!“

Ale Kamil, který měl v téhle hře očividně roli toho hodnějšího policajta, ho krotil: „Počkej, on si to tady náš obviněnej výtržník ještě rozmyslí…“

Jenže výtržník, který celé té hře pomalu, ale jistě přicházel na chuť, si to rozmýšlet nehodlal: „Vážně to musí být nedorozumění… Já jsem auto nikdy sám ani neřídil!“ Kamil na něj zvedl obočí, a tak Ben rychle dodal: „Pane…“

„Takže ty záběry z kamer jsou teda podle tebe zfalšovaný, nebo jak tomu máme rozumět?!“ přiblížil se k němu Kryštof a znovu mu obuškem nadzvedl bradu. Ben k němu stočil pohled a opět si navlhčil rty jazykem.

Kamil si všiml, že to Ben dělá už po několikáté, a tak Kryštofa chytil za paži a od Bena ho odtáhl. „Mám dojem, že náš obviněnej je kapánek dehydratovanej. Možná mu trochu vody pomůže si vzpomenout!“ A s těmi slovy přešel ke stolku, na kterém bylo vyskládáno několik půllitrových lahví s minerálkou, jednu z nich vzal, otevřel a dal Benovi napít.

Ben vděčně vypil skoro půlku lahve, než dal kývnutím najevo, že už mu to stačí. „Děkuju…, pane…,“ vpíjel se očima do těch Kamilových.

„Tak co, pomohla ta voda něčemu?“ přeptal se Kryštof.

„Pomohla, pane,“ otočil se k němu Ben. „Jsem si teď úplně jistej, že jsem auto opravdu nikdy neřídil…“

„Okej,“ ušklíbl se Kryštof. „Tak když očividně nepomohla voda, možná pomůže něco jinýho.“ Sáhl si do kapsy, vytáhl z ní tu samou masku na oči, kterou měl nedávno přes oči i Kamil, a nasadil ji Benovi na hlavu. Pak mu odemkl pouta, zvedl ho za paže na nohy a odkopl tu židli co nejdál od sebe. „Svlíkni se do naha, a fofrem!“

Ben se na oplátku ušklíbl taky: „A na základě jakýho zákona se jako při výslechu musím svlíkat do naha? Pane?“

To už Kamil nevydržel a vložil se do toho sám: „No, teď možná o existenci takovýho zákona nic nevíš, ale buď si jistej, že až s tebou dneska skončíme, tak nám ho odrecituješ i pozpátku!“ Pak kývl na Kryštofa: „Podrž mi ho…“

Kryštof chytl Bena za ruce a přidržel mu je za zády, zatímco Kamil si před Bena přidřepl a začal mu svlékat kalhoty. Musel se pousmát, když si všiml, že Ben má na sobě ty nové boxerky, co mu dal k narozeninám, prozatím se to však rozhodl nekomentovat a sundal mu je taky. O tom, že Benovi se celá tahle hra líbí, nebylo pochyb – jeho penis se okamžitě po osvobození z toho látkového vězení postavil do pozoru.

„Jsem ti chtěl poradit, ať si ho trochu načneš, ale jak tak koukám, není to potřeba,“ prohodil posměšným hlasem Kryštof.

„To není,“ souhlasil Kamil, „stojí mu moc hezky…“

„Ale stejně mu tu ozdůbku nasaď,“ instruoval ho Kryštof.

„Neboj, to si nenechám ujít,“ ujistil ho Kamil, sáhl si do kapsy pro silikonový erekční proužek a na ten Benův trčící a už teď po ukojení toužící ocásek ho navlékl. Mlsně se na něj zadíval; měl úplně stejně velké chutě jako Ben, protože oba byli nadržení už od pátku, kdy měli sex naposledy… Ale věděl, že jeho čas přijde až později, a tak rychle vyskočil na nohy.

Bena rajcovalo, jak se o něm kluci, nebo teda vlastně páni policajti baví, jako kdyby tu s nimi vůbec nebyl… Než pak stihl zapřemýšlet nad tím, co to tak pevně obemyká kořen jeho penisu, už cítil, jak ho Kryštof odvádí někam pryč, a tak se jeho tlaku podvolil.

„Předkloň se! A rozkroč nohy!“ poručil mu Kryštof, když ho dovedl k dřevěnému stolu, kde už byly v rozích připravené provazy. Těmi mu Kryštof zručně spoutal zápěstí, zatímco Kamil si dřepnul a k nohám stolu přivázal Benovy kotníky. Jakmile byl hotový, neudržel se, aby Bena aspoň neplácl po zadku, když ho na něj tak nedobrovolně provokativně vystrkoval.

Ben sebou s usyknutím trhnul a rovnou se zkusmo zavrtěl. Rychle zjistil, že se nemůže v podstatě vůbec hýbat, zvlášť pokud si nechce rozdírat podbřišek o hranu stolu. Tělem mu projela další vlna vzrušení. Ten pocit, že je takhle bezmocný a vydaný na milost a nemilost hned dvěma klukům, nebo přesněji dvěma naštvaným policajtům, ho rajcoval přímo neskutečně!

„A teď by se náš obviněnej mohl seznámit s našima obuškama,“ pronesl Kamil.

„Jakýpak mohl – seznámí se!“ opravil ho Kryštof, obešel stůl a rovnou svým obuškem několikrát přetáhl Bena přes zadek. Kamil Kryštofa nechal, ať si to vyplácení chvilku užije, a přešel ke krabici s přichystanými pomůckami, ze které si vytáhl lubrikační gel. Chystal se totiž svůj obušek použít úplně jiným způsobem.

„Tak jak to bylo s tím řízením toho auta? Vybavujou se ti nějaký detaily?“ zjišťoval zatím Kryštof, aniž by přestal na Benův zadek sázet ránu za ránou.

„Ne… nevybavujou…“

„Nevybavujou, pane!“ okřikl ho Kryštof.

„Nevybavujou, pane,“ zopakoval Ben poslušně. Cítil, jak se mu podbřiškem a páteří šíří příjemné vzrušující křeče… Zadek ho sice už začínal trochu pálit, ale ta bezbranná pozice, do které si ho kluci tak pevně svázali, a celkově ta jejich hra jako taková ty nepříjemné pocity bohatě vyvažovaly.

„Možná, že náš obviněnej potřebuje spíš trochu prošťouchnout než seřezat,“ ozval se Kamil potměšile, když si s gelem potřeným obuškem klekal těsně za Bena.

„Zkusit to každopádně musíme,“ mrkl na něj Kryštof, přestal Bena vyplácet a místo toho si přidřepl vedle Kamila. Zatímco Kamil zrovna nagelovaným prstem kroužil okolo Benovy dírky a pak se začal pomalu dobývat dovnitř, aby si Bena na to prošťouchávání trochu připravil, Kryštof vzal do dlaně Benův vzrušený penis a začal ho jemně mnout.

Ben poznal, že se jeho nejintimnějších partií dotýkají Kamil i Kryštof zároveň. Rozdrážděně zavzdychal. Ucítil, jak z něj Kamil vytahuje prst… a jak do něj pomalu, ale důrazně zastrkává něco silnějšího a tvrdého… A do toho vnímal, jak mu Kryštof hněte penis… a občas sjede dlaní na varlata… Vybavoval si, jak to klukům v tom policejním oblečení seklo, a zalitoval, že nemůže vidět, jak se teď oba dva sklání u jeho doširoka roztažených nohou… Ale už jenom to vědomí, že jeho nejcitlivější místa na těle jsou takhle snadno a dokonale dostupná hned dvěma klukům, kteří si s Benem můžou dělat, co budou chtít, ho dráždilo tak moc, že se z toho málem udělal.

„Nonono!“ všiml si toho Kryštof a okamžitě mu přestal hladivě mačkat penis. „Náš obviněnej je nějak moc hrrr! Na nic si nevzpomíná, ale udělat by se chtěl hned!“

„To by chtěl, pane,“ zavzdychal Ben zklamaně z toho, že nic nebude.

Kamil, který byl na tohle jeho odmlouvavé kňourání zvyklý a na kterého taky často platilo, se jenom pousmál, ale Kryštof mu to naopak dal hned sežrat: „Ty nemáš co něco takovýho chtít!“ vyskočil na nohy. „A už vůbec na něco takovýho nemáš jako obviněnej a vyslýchanej právo!“ informoval ho hlasitě, zatímco mu každé to slůvko zdůrazňoval dalším dopadnutím obušku na jeho už červený zadek. „Zopakuj to!“

„Nemám… nemám na nic… takovýho… právo, pane…,“ vyrážel ze sebe Ben, zatímco se snažil sebou po každé té ráně moc neškubnout. Každé takové škubnutí totiž doprovázelo i automatické sevření jeho vnitřních svalů kolem toho obušku, kterým mu Kamil zlehka rejdil v dírce – a to Bena napůl bolelo, napůl ale šíleně rajcovalo. A když teď věděl, že se udělat v žádném případě nesmí…

„No, myslím, že to prozatím stačí,“ krotil Kamil Kryštofa. „Aby si taky náš obviněnej byl ještě schopnej sednout zpátky na židli!“

„Myslíš, že si zaslouží takový pohodlí?“ opáčil Kryštof.

„A kdo říká, že to bude pohodlný?“ protáhl Kamil lišácky. „Podej mi sem tu krabici!“ Pak, aniž by přestal znásilňovat Benovu dírku obuškem, Kryštofa tichými posuňky instruoval, aby nanesl lubrikant na ten vibrační anální kolík, se kterým se sám stihl nedávno tak důvěrně seznámit.

Ben schválně tlumil svoje vzrušené vzdychání a napínal co nejvíc uši, aby zachytil, co si na něj kluci chystají dalšího, ale nepovedlo se mu to odhalit. Když ucítil, jak z něj Kamil ten obušek vytahuje, celý se napjal v očekávání, co přijde teď… Vzápětí už vnímal, jak se do něj znovu vsunuje něco tvrdého, i když úplně jinak tvarovaného, a jak to po chvilce tak nějak zapadne na své místo a už se to ani nehne. Tedy kromě toho, že to najednou začalo zlehka vibrovat.

„Aaach!“ zalapal Ben trhavě po dechu. Vibrace chvilinku zesilovaly… a Ben sebou vzrušeně kroutil a vrtěl a moc si přál, aby mu znovu někdo začal masírovat naběhlý penis… Ale to se nestalo, protože poté, co se intenzita vibrací ustálila, ucítil, jak mu někdo rozvazuje nohy, zatímco druhý z policistů mu naopak uvolňuje ruce. Týjo, kdyby mi teď Kamil řekl, ať se udělám sám, před nima, tak neváhám ani vteřinu!

Jenže ani tohle Benovo přání se nesplnilo. Kluci Bena odvedli zpátky k židli, posadili ho na ni, ale ještě předtím, než mu zase spoutali ruce za zády, mu vysvlékli tričko. „Je načase zjistit, jak citlivý má náš obviněnej i další části těla,“ okomentoval to Kryštof škodolibě.

Kamil se sám pro sebe usmál, protože odpověď na tuhle otázku samozřejmě dávno znal. Vzal do ruky dálkové ovládání a ještě chviličku si hrál s intenzitou vibrací toho análního kolíku – hledal takovou úroveň, při které bude Ben nejenom zrychleně dýchat, ale občas mu uteče i hlasitější zavzdychání. Tak bude to následující vyslýchání mnohem zajímavější!

„Dejme tomu, že s tím řízením motorovýho vozidla mohlo dojít k nějakým omylu, možná se jedná o nějakou shodu jmen nebo tak něco,“ začal Kryštof, zatímco si z krabice podával svorky na bradavky. „Ale co nám povíš k tomu videu, na kterým nám na autě prořezáváš ty pneumatiky?“ vyzvídal, zatímco na Benovy bradavky ty svorky upevňoval.

„To jsem… ach… to jsem nemohl být já…, pane…,“ kroutil se Ben.

„To jako že jsme tady na služebně všichni slepí?!“ zatahal Kryštof za řetízek, který ty svorky spojoval.

„Nevím… Auuu! Nevím, pane…“

Kamil ještě o trošku zesílil vibrace análního kolíku zrovna ve chvíli, kdy Kryštof znovu zatahal za ten řetízek – a Ben zaskučel, sám nevěděl, jestli spíš bolestí, nebo kvůli dalšímu návalu vzrušení.

„Já ti dám, že nevíš!“ Kryštof mu ty svorky z bradavek prudkým trhnutím sundal – a začal mu je nasazovat znovu. „Slepí nejsme! Víme, žes to byl ty! Teď nás jenom zajímá, proč?“

„Já jsem… aaach… já jsem to vážně nebyl…, pane…“

„Ale no tak!“ pohrál si Kamil zase s dálkovým ovládáním, pak ho odložil a místo toho začal svým obuškem zlehka plácat Bena přes jeho trčící penis. „Chvilku o tom popřemýšlej… a odpověz znovu…“

„Nemám… ach… nemám o čem přemýšlet, pane…,“ poposedával Ben na židli, jak se snažil před všemi těmi dráždivými vjemy uhnout – a zároveň jim vyjít vstříc.

Kryštof si zatím podal závažíčko, které zavěsil na ten řetízek mezi svorkami, a když se Ben s usykáváním trochu předklonil, stoupl si za něj, položil mu ruce na ramena a zase ho narovnal v zádech. „Stačí říct, žes to byl ty – a necháme toho,“ sliboval Benovi podbízivě, zatímco pozoroval, jak Kamil svým obuškem zaujatě pracuje s Benovým penisem.

„Ne. Neřeknu to,“ trval si Ben na svém.

Kamil si musel skousnout rty. To je ale rošťák! Odmlouvá naschvál, protože si to užívá, výtržník jeden neposlušnej!

A trefil to úplně přesně. Bena ta kombinace bolesti na bradavkách a zároveň vzrušení šířícího se mu z rozkroku tak neskutečně brala, až cítil, že se z toho začíná potit… Ten vibrující anální kolík ho neuvěřitelně provokoval, dráždil ho, ale Ben přitom věděl, že jenom díky tomuhle dráždění se neudělá. A tak potřeboval, aby ho kluci dráždili ještě i jinak…

Jenže kluci zatím neměli v úmyslu dopřát svému zadrženému obviněnému úlevu. Kamil měl sice šílenou chuť vzít to trčící lízátko do pusy, ale zatím jenom rozmlsaně polkl a dál do toho lízátka šťouchal pouze svým obuškem. Ben vzdychal a neklidně sebou šil na židli stále víc, měl dojem, že by stačilo, kdyby ho Kamil prostě jenom vzal do ruky… nic dalšího by už dělat ani nemusel…

„Hele, náš obviněnej začíná být nějak netrpělivej!“ okomentoval to pobaveně Kryštof.

„A pořád si stojí za svým? Že nám ty pneumatiky neprořezal?“ ujišťoval se Kamil.

„Pořád…,“ přitakal Ben.

„Celou větou!“ napomenul ho Kamil ostře.

„Já jsem… aaach… já jsem vám ty pneumatiky… nezničil…, pane,“ dostal ze sebe Ben.

„Tak to vypadá, že jsme si je zničili sami,“ zakřenil se Kamil na Kryštofa.

„Já myslím, že vím ještě o jedný metodě, která našeho obviněnýho rozmluví,“ oplatil mu Kryštof to zakřenění. Přestal postávat za Benem a věnovat se jeho bradavkám a poodešel zpátky ke stolu, zatímco Kamil už to nevydržel, dřepl si a rychle ten Benův nadržený ocásek olízl.

„Aaaach!“ zavzdychal Ben a celý se v židli prohnul.

„Bene, je ti jasný, že se nesmíš udělat, dokud ti to nedovolíme, že jo?“ ujišťoval se Kamil potměšile – a olízl to lízátko znovu.

„Jo…,“ vydechl Ben a nespokojeně se zavrtěl.

„Jaký jo?!“

„Nesmím se udělat, dokud mi to nedovolíte, pane,“ přednesl Ben poslušně.

„Tak se mi to líbí,“ pochválil ho Kamil – a olízl ho do třetice.

„Aaach… Ach, pane, a nemohl byste mi aspoň sundat ten šátek z očí? Prosím…?“ zkusil to Ben.

„A to jako proč?!“ ozval se zezadu Kryštof přísně.

„Protože,“ Ben si olízl rty, než Kryštofovi odpověděl, „protože vašemu kolegovi to moc sluší, pane. A když jsem měl nedávno ty narozeniny…“

Kamil se sám pro sebe uculil. Kryštof se sice užuž nadechoval, že Bena nějak uzemní, ale Kamil na něj zavrtěl hlavou. Však co? Proto to celý děláme… Protože je to dárek k narozkám… Takže proč bysme mu nemohli splnit jedno přání navíc? A tak se Kamil vyhoupl na nohy, sklonil se a tu masku Benovi z očí sundal.

Sotva si Ben zase zvykl na světlo, hned očima zakotvil na Kamilovi a lačně ho přejížděl pohledem od hlavy až k patě.

„Nějaký poznámky?“ jiskřilo Kamilovi v očích.

„Ne, pane, žádný…“

„Ještě aby!“ vložil se do toho Kryštof, který byl s přípravami u stolu hotový a vrátil se zpátky za Bena. Odemkl mu pouta, ze svorek na jeho bradavkách sundal to závažíčko, ale svorky mu zatím nechal připnuté, popadl ho za paže a odvedl ho k tomu stolu. Pak ho chytil v pase a na ten stůl ho vysadil. „Nasaď mu to na zápěstí,“ podal Kamilovi černá kožená pouta, zatímco sám si dřepnul a stejné kožené popruhy mu utáhl těsně nad kotníky.

Benovi se tenhle druh poutání šíleně líbil. Působilo to na něj dojmem, že je v rukou profesionálů, kteří přesně vědí, co a proč s ním hodlají dělat – a to ho neuvěřitelně rajcovalo. Do toho navíc pořád cítil uvnitř sebe ten vibrátor, který ho neustále udržoval maximálně vzrušeného… Ben na chvilku zvedl pohled od svých zápěstí a počkal si, až se mu Kamil podívá do očí – a Kamil si to tam všechno přečetl. To, jak moc se to Benovi všechno líbí. To, jak moc už je nadržený. To, jak moc by si přál, aby ho kluci už konečně nechali vystříkat. Kamil na Bena jenom uličnicky nadzvihl obočí. Neboj, všechno bude!

Pak Benovi pomohl lehnout si na záda, pravou ruku mu natáhl podél těla a okem v koženém popruhu provlékl provaz, který pak obtočil kolem pravé dolní nohy stolu; Kryštof mu mezitím stejným způsobem znehybnil levou ruku. Poté kluci Benovi zvedli nohy nad hlavu a delšími kusy provazu mu připevnili kotníky pro změnu k horním nohám stolu. Ben tak ležel na stole s nohama roztaženýma do praku a až na mírné vrtění se nemohl skoro vůbec hýbat… Vzrušeně polkl, tahle nová poloha se mu hodně líbila! A rozhodně nebyl jediný v místnosti, kdo to cítil stejně.

Kamil se na Bena nemohl vynadívat. Vypadal tak bezmocně a zároveň tak přístupně… Dobrovolně nedobrovolně nabízel svoje nádobíčko ke všem možným zvrhlým hrátkám… Takhle si ho budu svazovat mnohem častějc!

Kryštof si zatím podal z krabice další vyslýchací pomůcku: nafukovací dildo. Schválně ho nejdřív nafoukl do maximálních možných rozměrů, teprve pak ho Benovi ukázal: „Tak hele, ty záškodníku, kterej nemáš na práci nic jinýho, než ničit cizí majetky – víš, co to je?“

Ben už to nafouknuté dildo skenoval očima. „Ehm… asi nevím…“ Radši…

„To je něco, čím zničíme pro změnu my tebe, haha. Konkrétně tu tvou uzoučkou dírku.“

Ben znervózněle polkl: „Tohle… ehm… tohle se do mě nevleze, pane…“

Kryštof to dildo vyfoukl a předvedl ho Benovi v původní velikosti: „Ale vleze! A až se to do tebe vleze, tak pak zažiješ takový věci, že si jakýkoliv ničení policejních aut příště rozmyslíš!“

Ben si najednou přestával být jistý, jestli tohle je opravdu to, co by chtěl zažít. „Hm, tak… tak teda já se přiznám rovnou, že jsem vám to auto zničil…“

„Na to už je pozdě,“ ušklíbl se Kamil, zatímco po tom dildu dlaní rozmazával pořádnou vrstvu lubrikantu.

„Já… já vám všechny škody zaplatím, fakt…,“ začal sebou Ben zneklidněně šít.

„To si piš, že zaplatíš – hned teď!“ zachechtal se Kryštof zlomyslně a přesunul se i s nagelovaným nástrojem mezi Benovy nohy.

„Ehm, kluci, nemohli byste…“

„Jací kluci?!“ okřikl ho Kryštof, zatímco vytahoval z Benova otvůrku stále ještě vibrující anální kolík.

„Promiňte, pane, já jenom… tohle…, Kamile…,“ vyhledal Ben očima ty Kamilovy – a vyslal k němu všechen svůj zmatek. Nebyl si totiž najednou vůbec jistý, co má dělat nebo říkat. Celou tu hru stopnout nechtěl, to ani náhodou, ale zrovna na takovéhle pokračování se vůbec necítil…

Kamil ho zkusil uklidnit pohledem, a když to nevypadalo, že by to zabralo, mimo hru mu konejšivě několikrát přejel dlaní po paži a šeptl: „Neboj…“

Pak popošel za Kryštofem a tu hračku si od něj převzal: „Tohle si s dovolením vezmu na povel já!“

Kryštof se na něj chápavě zašklebil a to dildo mu předal, zatímco sám obešel roh stolu a stoupl si tak, aby pohodlně dosáhl na Benův stále nadržený, ovšem teď malinko znejistělý penis. „Takže,“ začal mu ho zlehka hladit a třít, „zopakuj, jak to bylo s těma pneumatikama?“ zeptal se Bena jakoby nic, zatímco sledoval, jak mu Kamil do análu pomalu vsunuje to dildo.

„Já jsem… já jsem je všechny propíchal… schválně… aaach…“

„Pořád ti tam něco chybí,“ zmáčkl mu Kryštof penis o něco silněji.

„Já jsem je všechny… aaach… propíchal schválně, pane,“ opravil se Ben, zatímco vnímal, jak mu Kamil to černé dildo vsunuje stále hlouběji… a jak ho Kryštof dráždivě hladí v rozkroku…

„A z jakýho důvodu?“ sondoval Kryštof.

„No…,“ Benovi se horko těžko přemýšlelo, když se mu krev momentálně hrnula do úplně jiných částí těla než do hlavy. „Já jsem… my jsme se… ach… vsadili s klukama…“

„S jakýma jako klukama?!“ ozval se Kamil – a zmáčkl balonek, aby dildo trochu přifoukl.

Ben sebou vzrušeně zamlel. „Ty… ty neznáte, pane…“

„Tím hůř!“ pronesl Kamil nespokojeně – a zmáčkl balonek ještě jednou. Kryštof zároveň začal mnout Benův penis v dlani o něco intenzivněji… a Ben vzrušeně zavzdychal a pohnul pánví, jako kdyby chtěl jít všem těm dráždivým vjemům ještě víc naproti.

„Já… ehm… já je vlastně taky neznám, pane,“ potil ze sebe Ben nějakou storku, dokud byl ještě aspoň trochu schopný kontrolovat, co z něj padá za věty.

„Ne? Tak o co v tý sázce teda vlastně šlo?“ nelítostně z něj tahal Kamil, zatímco několikerým přifouknutím znovu zvětšil objem dilda, než mu dal Kryštof gestem najevo, že už to stačí.

„Šlo o to, že… o to, že… Aaaach…,“ svíjel se Ben, když z něj Kamil začal to částečně nafouknuté dildo vytahovat… a zase jej do něj zastrkoval… a Kryštof mu mezitím začal penis pomalu pumpovat.

„Šlo o to, že…?“ nevzdával se Kamil, ale musel se u toho potutelně kousat do rtu.

„Pane, prosím, mohl bych… mohl bych se udělat?“ vzpínal se Ben v poutech, vděčný, že ze sebe tuhle poslední smysluplnou větu ještě dokázal vypotit.

„Mohl,“ svolil Kamil s úsměvem.

„Děkuju, pane,“ dohrál to Ben do konce – a pak už si dovolil soustředit všechny svoje myšlenky jenom na jednu jedinou věc, na jedno jediné místo: do rozkroku, ze kterého se mu do celého těla šířilo vzrušení ve stále silnějších a mocnějších vlnách.

Kryštof si uměl představit, že by Bena udržoval takhle na hraně ještě několik dlouhých, předlouhých minut, ale Kamil mu dal očima najevo, že už to stačí. Ostatně, mám s ním na zbytek dne a hlavně noci ještě jiný plány, hihi… A k tomu ho potřebuju čilýho, a ne nějakou sotva vnímající mrtvolku! A tak začal Kryštof Benův penis pumpovat rychleji… Kamil mu dildem rejdil v dírce taky stále rychleji… A oba spokojeně poslouchali Benovo hlasité sténání a hekání a pozorovali, jak sebou díky neovladatelným předorgasmickým křečím mele a zmítá. Když se Ben s hlasitým výkřikem propnul v zádech a zaklonil hlavu, zatímco mu z penisu na bříško stříkalo sperma, Kamil se přistihl, jak to v jeho péru taky vzrušeně cuká a tepe. Však se dočkáš! A už brzo!

Kluci Bena nechali, ať se z mohutného orgasmu vzpamatuje po svém. Kamil zatím vyfoukl a z Bena vytáhl to dildo, zatímco Kryštof mu sundal z bradavek ty svorky a začal mu uvolňovat pouta na rukou. Pak se oba přesunuli za Bena, uvolnili mu nohy a pokrčené mu je pomalu položili na stůl. Ben měl stále zavřené oči a zrychleně dýchal, ale široký, spokojený úsměv na jeho tváři ho usvědčoval z toho, že si celý tady ten výslech výtržníka parádně užil.

„Zbytek už zvládnete sami, hm?“ mrkl Kryštof na Kamila, když ze sebe shazoval to policejní oblečení a převlékal se do obyčejného trika.

„Jo, jasně… A díky,“ usmál se na něj Kamil.

Já si to vyberu, naznačil mu Kryštof očima.

O tom nepochybuju, zašťuřil se na něj Kamil zpátky.

„Tak nejpozdějc v deset, jo? Zatím čau,“ rozloučil se Kryštof, nasadil si na záda svůj batoh a odešel pryč.

„Co nejpozdějc v deset?“ začal se pomalu probírat Ben.

„Nejpozdějc zítra dopoledne potřebuje Kryštof vrátit klíče od týhle chatky,“ informoval ho Kamil a taky ze sebe sundal tu policejní vestu.

Ben líně otevřel oči. „Né, ještě si to nesundávej…“

„Neboj, tričko si nechám,“ zakřenil se na něj Kamil a popošel těsně k němu.

„No počkej,“ teprve teď to Benovi došlo a široce na Kamila otevřel oči, „to tady můžeme být přes noc?“

„Hmm… Jestli teda chceš… A taky jestli ti to vaši dovolí, pane čerstvě devatenáctiletej,“ popichoval ho Kamil, zatímco dlaněmi zlehka přejížděl po Benově pořád ještě rozpáleném, teď už ale navíc sexem zmalátnělém těle.

„Jé, tak to je skvělý!“ zaradoval se Ben a konečně se začal zvedat do sedu. „Akorát jsem si s sebou nevzal pyžamo,“ uculil se.

„Hlavní je, že sis vzal ty nový boxerky,“ zazubil se na něj Kamil. „A pyžamo nebudeš potřebovat, nebo jako myslíš, že někdy během noci nastane chvilka, kdy vedle mě budeš moct ležet jinak než nahej?“

Benovi se zablýsklo v očích. Natočil se čelem ke Kamilovi, posunul se až na kraj stolu a omotal mu ruce kolem krku: „To asi ne, že…“

„To stoprocentně ne!“ poopravil ho Kamil – a to už ho objímal a tiskl ho na sebe a nedočkavě ho líbal.

Ben mu ten polibek chvíli vroucně oplácel, ale když se pak potřeboval pořádně nadechnout, rovnou dodal: „Jenže… je to tu takový nevytopený, víš…“ A jako kdyby chtěl ukrást nějaké teplo z Kamilova těla, obtočil mu nohy kolem boků a přitiskl se na něj ještě pevněji.

„Tak nevytopený! V červenci!“ kroutil Kamil očima. „Tak to tě asi budu muset celou noc zahřívat…“ A s těmi slovy popadl Bena pod koleny, zvedl ho ze stolu a vyrazil s ním směrem k jednolůžkové posteli na druhém konci místnosti. Tam Bena hodil na matračku, rychle ze sebe svlékl kalhoty, ale policejní tričko i trenýrky si schválně ještě nechal, vlezl si k Benovi a přetáhl přes ně oba peřinu. Pak si Bena přivinul do náručí.

„Jé, ty hřeješ jako kamínka!“ přitiskl se k němu Ben nadšeně.

„Když můj miláček potřebuje kamínka, tak je dostane,“ zamumlal mu Kamil do vlasů.

„A co kdyby tvůj miláček potřeboval třeba… lízátko?“ zavrtěl se Ben namlsaně.

„Tak by ho taky dostal. Jenže on ho nepotřebuje, on ho prostě jenom chce, že…“

„A když tvůj miláček něco chce, tak to nedostane?“ divil se Ben.

„To si musí nejdřív zasloužit.“

„Ty seš na něj děsně přísnej!“

„Protože on to tak má rád…“

„Jo, to má,“ broukl Ben spokojeně.

Chviličku jenom tak odpočívali a tulili se k sobě, pak se Ben z Kamilova objetí vymanil a se spokojeným úsměvem začal prstem přejíždět po žlutých písmenkách na Kamilově triku.

„Tak co, líbilo se ti to? Ta druhá část dárku…?“ nevydržel to už Kamil.

„To se přece vůbec nemusíš ptát!“

„Ale musím. Hlavně zkraje jsem si nebyl jistej, jestli jsme to nepřehnali…“

Ben zvedl ke Kamilovi oči: „Hele, ten začátek byl drsnej, to jo… To už mi prosím nikdy nedělej… Ale to ostatní to vynahradilo,“ usmál se.

„Uf, tak to jsem rád!“ ulevilo se Kamilovi. „Jsem z toho začátku měl fakt strach. Nejradši bych byl u toho, jenže tím bych to překvápko dost zkazil… Ale ti kluci přísahali, že to nebudou přehánět.“

„Kamile, dobrý, neřeš to, jo?“ natáhl se k němu Ben a líbnul ho na tvář. „Celý to bylo úplně… skvělý. Perfektní. Nejlepší dárek, jakej jsem kdy dostal,“ uculoval se.

„Hm, tak to abych už začal přemýšlet, čím to trumfnu k tvejm dvacetinám, co?“ rozesmál se Kamil. „Každopádně, jedno nevyřešený obvinění ti v papírech ještě zůstalo. Třeba bysme ho mohli sprovodit ze světa, kdybys ještě chtěl…“

„Jo?“ zajiskřilo Benovi v očích. „A jaký obvinění?“

„To bych se musel podívat do záznamů, ale jedno tam stopro ještě je, tím jsem si jistej!“

„Hmm, a co mám udělat, abysme ho teda smazali?“ začalo se Benovým zmalátnělým tělem zase šířit vzrušení.

„Zkus něco navrhnout,“ dal Kamil Benovi na výběr, když ještě pořád slavil ty narozeniny.

Ben se vpil do Kamila očima: „Nechtěl byste se, pane, vystříkat?“

To oslovení Kamila rozrajcovalo ještě víc, než už byl: „Do obviněnýho výtržníka, kterej nám zničil auto?“

„Jo…“

„Jaký zase jo?!“

„Ano, pane…“

„A proč to ten obviněnej vlastně doopravdy udělal?“ to už se Kamil zvedal z postele a za loket tahal Bena za sebou.

„Aby… aby vás vylákal ze služebny, pane,“ podvoloval se Ben tomu, kam ho Kamil vedl.

„Já jsem ale tenkrát na služebně vůbec nebyl,“ popadl Kamil ze židle pouta, dovedl Bena ke stolu a přiměl ho znovu se předklonit a položit se na desku stolu, zatímco mu ruce spoutával za zády.

„Tenkrát jste tam nebyl,“ vychutnával si Ben jak ta pouta na svých zápěstích, tak i to, že Kamilovi vyká, „ale nakonec se mi povedlo vás vylákat, pane – a sice dneska…“

„Nemám dojem, že bys dneska někam vylákal ty mě. Rozkroč nohy!“ poručil mu Kamil, rychle ze sebe shodil trenýrky, nanesl si na penis trochu gelu a pak už se nedočkavě začal dobývat do Benovy dnes už mockrát zkoušené dírky. Ničím se nezdržoval, rovnou do Bena začal rychle přirážet, zatímco si ho levou rukou přidržoval a pravačkou mu nahmatal už zase ztopořený penis.

„Pane… ach… a můžu se znovu… uuuhhh… udělat?“ vyhekával ze sebe Ben.

„Až po mně!“ vymiňoval si Kamil.

Jenže nakonec se po pár vteřinách udělali oba zároveň… a Kamilovi byla tahle drobná Benova neposlušnost úúúplně jedno.

Pak si kluci zase zalezli do postele… a na chviličku usnuli… Pak si objednali k večeři pizzu… No a pak, to už vedle sebe leželi úplně nazí a navzájem se hladili po celém těle, se Kamil najednou od Bena odtáhl a zalovil ve svém batohu pro takovou malou krabičku. „Ještě tu mám pro tebe jeden dáreček!“

„Jé, další? Co blbneš? Já už žádný dárky nechci!“ přijal Ben tu krabičku poněkud rozpačitě.

„To máš blbý,“ informoval ho Kamil. Protože já mám chuť ti pořád něco dávat. „Tenhle se ti každopádně bude líbit. Bude se ti s ním hezky spinkat!“ zaculil se na Bena významně.

„Mně se bude hezky spinkat s tebou,“ špitl Ben.

„Ono se to nevylučuje,“ smál se Kamil.

A tak Ben tu krabičku otevřel – a vytáhl z ní vibrační anální vajíčko. Chviličku si ho prohlížel, a když mu došlo, co to je, znachověl ve tvářích. „Ty seš ale fakticky děsně zvrhlej!“ osočil Kamila, zatímco mu cukaly koutky.

„Já? To tobě se bude líbit, že to v sobě máš!“

„A tobě se bude líbit to do mě strkat!“

„To si piš!“ ujistil ho Kamil.

„A pak to nějak… ovládat… na dálku…,“ otáčel Ben tu věcičku v prstech.

„To si sakra piš!“ bavil se Kamil.

A Ben zvedl ke Kamilovi oči – a Kamil si v nich přečetl, že už se nemůže dočkat. „Chceš hned…?“ přeptal se.

„Jo!“ vysoukal se Ben zpod peřiny a nadrženě na Kamila vystrčil zadeček.

„A pak, kdo je tady zvrhlej!“ ksichtil se Kamil, ale to už se natahoval po tubě s lubrikantem. Když pak to vajíčko do Benovy dírky zaváděl, sám pro sebe se pořád usmíval. Já si vlastně nejsem jistej, jestli dneska náhodou neslavím spíš svoje narozeniny, haha!

Nakonec mu ještě provazem svázal ruce před tělem, ne moc pevně, spíš pro ten pocit, aby si Ben uvědomoval, že si sám nemůže od toho vibrujícího návštěvníka nijak odpomoct. Pak už zhasl lampičku, přitulil si Bena do náručí, zatímco v druhé ruce držel dálkové ovládání… A užíval si, jak se Ben jemně chvěje a vrtí… a jak mu občas uteče hlasitější oddychnutí…

„Už spíš?“ provokoval ho šeptem – a malinko ty vibrace zesílil.

„Aaach…,“ zamlel sebou Ben vzrušeně. O spánku vůbec neuvažoval. To bude noc! Noc, která ještě pořádně nezačala… a Ben doufal, že ani hned tak neskončí… Natáhl se, aby dosáhl na Kamilovy rty, a začal ho dychtivě, roztouženě líbat.

I Kamil cítil, jak v něm místo chuti spát sílí chuť dělat úplně jiné věci. To bude noc!