Kamil a Ben - Výhrůžka (10.)

Sotva v pátek ráno Kamil vkročil do třídy a pohlédl směrem ke své lavici, všiml si, že Benovo místo zatím zeje prázdnotou. Natěšený úsměv se mu hned zkroutil do zklamaného povzdechu. Achjo, kde se zase zasekl? Za pár minut zvoní… Jsem myslel, že tu dávno bude, luxusně odpočatej, když v noci vytuhl o tolik dřív než já… No jo vlastně, to by mohlo bejt ono! Třeba vytuhl tak nešikovně, že si zalehl mobil a neslyší budíka…

Ben se mezitím o dvě patra níž šouravě ploužil ze šatny. Ruce v kapsách, oči upřené do země, v uších sluchátka – zcela jasné znamení pro všechny, kdo by ho případně chtěli oslovit, aby si to ještě rozmysleli. A to i přesto, že nikdo nemohl vědět, že si Ben do sluchátek ve skutečnosti žádnou hudbu nepouští. Neměl na ni náladu. Neměl náladu prostě na nic. A na nikoho. S jedinou výjimkou. Ale s ním bych se radši viděl úplně jinde než tady. Úúúplně jinde! Hlavně někde daleko od týhle školy. Třídy. Od těch desítek a stovek zvědavejch, zkoumavejch pohledů. A od těch několika nenávistnejch.

Do třídy vešel Ben jenom pár vteřin před zazvoněním na matiku. Teprve když se prodral až ke své lavici, vyndal si z uší sluchátka a zvedl oči od země. Rádoby ledabyle přejel očima po třídě, ale nevšiml si ničeho, co by nějak upoutalo jeho pozornost. Pak si konečně dovolil, nebo spíš dopřál podívat se na Kamila. A Kamilův usměvavý, malinko zvědavý a trošičku, ale jenom trošičku vyčítavý pohled už na něj čekal.

I přes zjevně blbou náladu se Ben na Kamila nedokázal taky neusmát. Sice jen tak mírně, plaše, ale přesto mile. Hele, a ty výčitky si nech na jindy. Až někdy přijdu pozdě za tebou. Pak mě můžeš sjíždět přesně TÍMHLE pohledem a připočítávat mi nějaký ty svý body, nebo pro mě za mě mi je strhávat, mně je to fuk. Ale teď s tím ještě nezačínej. Do odpoledne je daleko. A všude kolem je plno lidí, víš jak.

„Čau, Bene!“ pozdravil ho Kamil. „Hele, že tys ráno taky zjistil, že ti po tom nočním bruslení nějak ztuhly nohy? A proto ti to sem trvalo dýl než jindy?“ škádlil Bena vesele.

„Čau… Ani ne,“ pokrčil Ben rameny a sesunul se do lavice. Užuž se nadechoval, že se Kamila zeptá, jestli jeho nohy bolí, když použil to slovíčko taky, ale zrovna se ozval zvonek a celá třída se začala zvedat ze židlí, aby pozdravila vcházející matikářku. Za normálních okolností by Ben jenom počkal, až zvuk zvonku dozní, a s Kamilem by se dál šeptem bavil ještě pár minut, ale dnes byl rád, že mu profesorčina přítomnost dává cosi jako oficiální důvod k tomu, aby mlčel. Se zeptám někdy pozdějc. Beztak to není důležitý. A ty důležitý věci s ním probírat nechci. Teď. A vlastně vůbec. Vlastně mu to vůbec nechci říkat. A třeba teda ani nemusím… Sakra! Mohl bych se už konečně nějak rozhodnout!

Kamil zvědavě, malinko ustaraně pozoroval Benův měnící se výraz ve tváři. Pozoroval ho, když začínala matika… a po matice… a při češtině… a o velké přestávce… a při obědě… Od úsměvu k zasmušilosti přejde za dvě vteřiny. Co se mu pořád honí hlavou? Večer byl ještě úplně v pohodě… a v noci taky… a ráno už najednou ne. Že by se mu nějak rozleželo to, co jsme si včera řekli? Nebo napsali…? Ale… co konkrétně?!

Včera pozdě večer, když skončilo to noční bruslení, se totiž kluci nerozloučili pouhým „tak čau zítra“ jako obvykle. Tedy, s Jirkou samozřejmě ano; ale Kamil s Benem si v podstatě hned poté, co na sebe před Benovým domem mávli, začali přes mobil vyměňovat krátké… a s postupem času i delší… vzkazíky. Jako kdyby spolu prostřednictvím svých mobilů chtěli být ještě aspoň o chvíli déle. Nejdřív se jenom ujišťovali, jak byl ten noční průjezd městem nečekaně super a jak by si to měli co nejdřív zopáknout… a že nemusí ani čekat, až to někdo zase zorganizuje, ale že se můžou těmi tmavými, ztichlými a prázdnými ulicemi někdy projet i sami dva… A když později už každý z nich ležel po sprše a rychlé noční sváče v posteli, začali si psát i rajcovnější zprávičky. Narážky na odpoledne… a na předchozí odpoledne… a na ta poslaná videa…

Kamil si například až v noci uvědomil, že se vlastně odpoledne Bena vůbec nezeptal, jak se mu líbily ty odkazy, co mu poslal. Na rozdíl od Bena neroztřídil svá videa do nějakých kategorií, co ho bere a co ne; prostě vybral tři své oblíbené desetiminutovky, kde jeden kluk svázal toho druhého pokaždé do nějaké zajímavé, náročnější pozice, takové, která je doma za běžných podmínek v podstatě neproveditelná. Jenom doufám, že si z toho Ben nevyvodil, že tohle bych s ním chtěl za každou cenu taky zkoušet! Je to přesně, jak říkal on – jedna věc je se na to dívat, ale takhle Bena třeba pověsit za ruce, aby nedosáhl nohama na zem, to bych mu nikdy neudělal! Hm, leda by mě prosil, že to fakt chce. Což se nestane, protože on si neumí říct, co chce. Zatím… A tak se Kamil zeptal Bena zpětně aspoň přes písmenka; zrovna spolu vedli cosi jako laškovnou debatu ohledně toho odpoledního výslechu a Ben z Kamila zkoušel vytáhnout, jestli to myslel vážně, že ho hodlá další den vyslýchat zas, na což mu Kamil odepsal, že jo a že s tím začne rovnou.

„Cos říkal na ty odkazy, který jsem poslal já tobě?“ vyťukal Kamil.

„Že jsou lepší než ty, cos mi posílal kdysi dřív :-p Ale že jsou moc krátký a jsou jenom tři,“ odepsal mu na to Ben.

„A lepší než tamty znamená, že se ti teda líbily? Nebo podruhý už si je nepustíš?“ vyzvídal Kamil dál.

„Podruhý už si je nepustím, protože podruhý už jsem si je pustil,“ škádlil ho Ben v další zprávičce.

Kamil zalitoval, že každý z nich v tu chvíli ležel ve své vlastní posteli… a ne oba dva jenom v jedné. Za takovou drzou odpověď bych si ho totiž pěkně podal! Ale nevadí, co není teď, může bejt pozdějc. „A po desátý si je taky ještě pustíš?“ vyťukal tedy další otázku; o tom, že Ben si právě nasbíral nějaké ty záporné body do zásoby, pomlčel.

„Určitě. Pokud mi teda mezitím nepošleš další. Třeba tamto… Jak jsi říkal, že si ho doteď pamatuješ,“ přišla Kamilovi odpověď.

„Nepošlu ti žádný. To by sis je musel nějak zasloužit a to se teda zatím neděje,“ odepsal Kamil, ale v duchu už přemýšlel, jaká další videjka z toho obrovského množství příště vybere… a jestli mezi ně zařadí i to tamto, o které Ben projevil speciální zájem. Bodejť by neprojevil! Taky by mě zajímalo, do jaký svý představy si mě dosadil úplně poprvý! Třeba by mi to mohl někdy povyprávět. A já mu pak povyprávím tu tamtu… Stejně… je to ujetý. Jakože ale dobře ujetý! Jsem si připadal pořád divně… že na něj myslím nejenom jako na kámoše, ale i TAKHLE… a on to měl celou dobu úplně stejný. Kdyby mi to, co mi včera přiznal, řekl kdokoliv jinej, tak bych si myslel, že si ze mě dělá prdel, fakt! Ale jemu to věřím. Protože to vlastně… protože to vlastně tak nějak celý dává smysl. A to je na tom to úplně nejlepší.

„Jak to?“ přišla Kamilovi od Bena další zpráva. „Poslušně ležím v posteli, poslušně ti odpovídám, poslušně ti věnuju pozornost…“

„Fakt? Plnou pozornost? Nemáš náááhodou někde vedle na noťasu rozjetej ten svůj oblíbenej noční web? :-p“

„Nemám,“ odepsal Ben stručně. Nemám, protože poslední dobou ten web už ani nesleduju. A to ani, když jsem sám, natož když jsem teď ještě pořád s tebou. Sice jenom přes mobil, ale i to se počítá, víš? A dneska se to počítá tak nějak víc. Protože… dneska si asi úplně poprvý nepřipadám blbě kvůli tomu, že… že z toho mám takovou radost. Ze všeho. Z toho, o čem se bavíme… a že se spolu vůbec bavíme… a z toho, jak na tebe myslím… a jak často na tebe myslím… a při jakejch příležitostech, že… Je skvělý vědět, že to máš podobný. Tak moc podobný, až je to v něčem skoro stejný. A to je… to je na tom vlastně to úplně nejlepší.

„Si to zítra zkontroluju,“ vyhrožoval Kamil planě.

„Takže zítra jdeme ke mně? Teda vlastně dneska?“ opravil se Ben, když zjistil, kolik už je hodin.

„A šlo by to? S bráchou jsem se vůbec neviděl, tak nevím, jak to má. Často bejvá v pátky odpoledne doma, protože vyráží někam na tah až večer… Ale nevím, možná má vlastně tu brigádu…“

„To neřeš,“ odepsal Ben. „Můžeme jít zase jednou k nám. Naši pojedou na tradiční páteční nákupy.“

Kamil pak začal v dalších zprávičkách narážet na to, že by měl taky vyrazit na nějaký nákup, a Bena samozřejmě zajímalo, co Kamil shání, což Kamil neměl v úmyslu Benovi prozradit dřív, než přijde ten správný čas… A pak najednou přestal Ben odpovídat, a tak se Kamil dovtípil, že Ben prostě a jednoduše usnul. Kamil se musel sám pro sebe usmívat, když si představil, jak Ben spí s mobilem v ruce. Kdybych chtěl bejt hodně zlej, tak bych mu dal zítra… teda dneska sežrat, jak si může dovolit usnout uprostřed rozhovoru se mnou, haha.

Pak Kamil ještě dobře půl hodiny koukal do stropu a představoval si, jak to pokračování výslechu u Bena pojme. Aby to pro něj nebyla nuda, kdyby to bylo stejný. A aby se mu to líbilo. Ale zároveň, abych se taky něco dověděl. Vybavil si druhé video, které Ben označil tím velevýstižným nadpisem „jo“. Kámoš v něm přistihne kámoše (nebo podle některých klíčových slov dokonce brácha bráchu), jak si to dělá, a tak ho přepere, sváže – a udělá mu to sám. Pětkrát. Pokaždý trochu jinak, ale pětkrát. A tím mi chtěl Ben říct co, pokud vůbec něco? Že by to byla narážka, že jednou je děsně málo? Nebo to myslel prostě jako ujištění, že to, že spolu něco takovýho dělají dva kámoši, je pro něj ok? Protože v tý době, kdy mi to posílal, ještě nevěděl jistě, že já jsem s tím v pohodě… pořád mi přece podsunoval nějaký ty holky a tak… No, každopádně se ho zítra vyptám. A jsem si jistej, že mi bude odpovídat moooc rád!

No, a teď, o nějakých dvanáct hodin později, Kamil prostě nedokázal přijít na to, co se u Bena změnilo. Vždyť poslední zpráva, co mu od Bena v noci přišla, byla zvědavá a natěšená a tak správně benovsky přidrzlá. Jenže po této dovádivé náladě se najednou slehla zem, Ben byl místo toho od rána zamlklý a zvláštně zaražený. Je možný, že si třeba vzpomněl na to, co kluci pindali přesně před tejdnem v těch sprchách, a zpětně ho to žere…? Nebo co mu přelítlo přes nos? A má vůbec náladu se odpoledne scházet…?

Když tedy kluci odpoledne konečně opustili školu, Kamil se Bena zvědavě přeptal: „Jdeme k vám?“

„Jo,“ pokrčil Ben rameny. „Teda, jestli se ti chce…“ Sám si totiž uvědomoval, že by se Kamilovi ani nedivil, kdyby dnes dal přednost něčemu nebo někomu zábavnějšímu.

„Mně jo. U mě se od včera nic nezměnilo. Ale ty seš jako vyměněnej,“ zkonstatoval Kamil a pátravě se na Bena zahleděl.

„Ale nejsem… Jenom unavenej,“ zalhal Ben. I když zase úplná lež to není.

„Tak to seš v podstatě taky vyměněnej, protože unavenýho tě moc neznám,“ zašťuřil se na něj Kamil.

„Protože jsi mě málokdy viděl třeba po tréninku nebo po zápase,“ převedl Ben šikovně řeč jinam.

„Po zápase náhodou párkrát jo… Si dobře vzpomínám, jak jsi mě loni pozval na tu oslavu tý vaší výhry… Pařili jsme až do rána a já jsem musel přemlouvat tebe, ať už to zabalíme! Čili to tě ten zápas zas tak neskolil, nevykládej,“ bavil se Kamil.

„No, ale pak, po tý oslavě, jsem byl unavenej tuplem. Fyzicky i společensky, hahaha,“ rozesmál se Ben při té vzpomínce – a samotného ho příjemně překvapilo, že už se do toho smíchu nemusí tak nutit, jako se musel nutit ve škole. Asi čím víc se od těch míst… a těch lidí… vzdalujeme, tak tím líp se cejtím…

Kluci pak začali vzpomínat i na další povedené noční tahy a Kamil byl rád, že se Ben konečně trochu rozmluvil. Vlastně je to svým způsobem dobrý znamení: že ve škole mu nebylo nic moc, ale teď, když jsme spolu, je to očividně lepší… Kdyby to bylo naopak, dělal bych si větší starosti!

Když došli k domu, kde Ben bydlel, a Ben je vpustil dovnitř, kluci se po sobě jenom vyčkávavě podívali… ale ani jeden z nich se tentokrát nerozběhl.

„Si posluž,“ nabídl přitom Ben Kamilovi.

„To víš, že jo! Proti někomu, kdo mi dopředu nahlásí, že je unavenej, fakt nehraju… Leda bych ti dal náskok. Tak jedno patro. A i pak bych tě s přehledem doběhl, jak na tebe tak koukám.“

Ben se ostře nadechl. Teda, ten ví, jak mě vyprovokovat! „Tak jinak. Dám náskok já tobě. Ale běžíme až nahoru, do sedmýho. A o co, že dneska nevyhraješ!“

Kamil si z Benových výhrůžek nic nedělal. Klidně vykročil na první schod. „Fajn, beru. Ale ne dnes. Protože pokud seš teda unavenej už před závodem, tak po něm bys mohl bejt vyloženě zničenej… A to tak nějak momentálně nemůžu potřebovat, víme?“ mrkl na Bena výmluvně.

Ben se proti své vůli malinko začervenal a sklopil oči. „Jasně,“ uznal potichu. „Ty si mě radši zničíš po svým, co?“ usmál se na schody pod svýma nohama.

„Přesněěě!“ drcnul do něj Kamil rozverně – a než mu to Ben stihl oplatit, rozběhl se.

„Ty sketo!“ vydralo se Benovi z pusy, ale dalšími nadávkami už neztrácel dech a okamžitě za Kamilem vyrazil, i když už v tu chvíli oba věděli, že je bez šance. „Tak ale hlavně, že seš spokojenej,“ přimhouřil Ben na Kamila oči o tři a půl patra výš, když v těsném závěsu za ním doběhl ke dveřím bytu a sahal do kapsy pro klíče.

„Správnej přístup,“ pochválil ho Kamil, a polohlasně dodal: „Protože když jsem spokojenej já, tak budeš spokojenej i ty.“

„Ale ty nemáš co bejt spokojenej s nefér vyhraným závodem,“ šklebil se Ben, když odemykal dveře.

„Nebruč,“ šťouchl do něj Kamil loktem, když kolem něj procházel do předsíně. „Jsem si tě chtěl zase trochu rozhicovat, víš? Mám na tobě radši propocený trika než nepropocený…“

„Tak to máš smůlu,“ zavřel za nimi Ben dveře a rovnou si začal z nohou skopávat boty. „Triko si totiž svlíknu v koupelně a rovnou ho hodím do koše na prádlo. A pak si dám sprchu.“

„Máš dobře bujnou fantazii. Protože nic z toho se nestane,“ oznámil mu Kamil nevzrušeně, zatímco nohou šoupal svoje tenisky blíž k botníku.

„Dneska jsme u mě doma, takže si tohle rozhodnu sám,“ provokoval Ben, pořád trochu nakvašený, jak ho Kamil s tím závoděním zase doběhl… nebo spíš předběhl.

Kamil se konečně přestal věnovat svým teniskám. Zvedl oči a propíchl Bena téměř ledovým pohledem. „Kámo, mně je úplně u prdele, kde jsme. Nic takovýho jako výhody domácího prostředí neexistuje, jasný? Takže. Teď jdu do tvýho pokoje. A ty máš patnáct vteřin na to, abys tam došel za mnou. Doporučuju ti, abys zatím rozdejchal ten svůj podrážděnej tón. A jestli se u toho stihneš i napít, nebo třeba pro mě za mě fakt převlíct do něčeho jinýho… nebo se naopak úplně svlíct… Tvoje věc. Ale ať tě ani nenapadne přijít pozdě.“ A s důrazem na to poslední slovo se Kamil otočil a s nenuceným pohvizdováním odkráčel do Benova pokoje.

Ben se za Kamilem jenom oněměle díval…, zatímco se mu podbřiškem šířilo v mohutných vlnách vzrušení. Nasucho polkl. A ještě jednou. No… ty… vole. O větu víc… a udělal bych se přímo tady… By se tím řečněním a těma svýma nekompromisníma pohledama měl živit, má tu kombinaci vymakanou úplně neskutečně… Ale ne, blbost! Nechci, aby se TAKHLE díval i na někoho jinýho… Sakra, patnáct vteřin? To už bych měl fofrovat… Když se chová takhle luxusně přísně a naštvaně, tak fakt není dobrej nápad ho hecovat ještě víc!

Kamil si mezitím v Benově pokoji odložil batoh, odsunul pojízdnou židli od psacího stolu, sedl si na ni a natočil se čelem ke dveřím. Vyčkávavě si založil ruce na hrudníku, a zatímco se tak nějak bezděky začal i s opěradlem pohupovat dozadu a dopředu, přemýšlel, co dál. No dobře, na výslech dnes seru. Za celý dopoledne řekl, nevím, tak dvacet slov? A teď je pro změnu výřečnej až moc, ale zároveň naštvanej… a pořád tak jaksi divně zamyšlenej… Čili menší změna plánu. Jestli přijde a bude dál provokovat, tak mu to dám sežrat. Ale jestli dorazí včas a bez keců, tak vezmu ohled na tu jeho podezřelou únavu a nebudu po něm chtít nic extra. Jenom aby si to prostě užil.

To už se ale otevřely dveře a do pokoje vstoupil Ben. Nejistě a skoro až vyplašeně, jako kdyby vůbec nevcházel do svého vlastního pokoje, ale někam, kde to sotva zná. Pomalu za sebou zavřel, zamkl…, batoh odhodil do kouta… a plný očekávaní se na Kamila zahleděl.

„Copak, bojíš se přijít blíž?“ zeptal se Kamil posměšně, zatímco Bena mlsně přejížděl očima.

Ben si v hlavě vybíral z několika možných odpovědí tu správnou. Chci ho provokovat? Nebo chci bejt poslušnej? A jakýho mě chce on? „Nebojím, jenom nevím, jestli můžu,“ pronesl nakonec. Chci bejt hlavně s ním. Což už jsem. A chci, aby on chtěl bejt se mnou. Což taky očividně platí. A tím pádem je jedno, co řeknu. On si to beztak přetvoří tak, aby mu to co nejvíc vyhovovalo.

Kamil spokojeně kývl hlavou. Líbilo se mu, když mu Ben takhle dával najevo, že si uvědomuje, kdo to tady vede. No, ale mně se s ním líbí cokoliv. Líbí se mi, i když mě provokuje a jakože poslušnej bejt nechce. Anebo dokonce když DOOPRAVDY poslušnej bejt nechce. No, a pro teď si očividně vybral, že bude hodnej. Dokonce si nechal i to svý voňavý triko, abych si ho mohl svlíknout sám! Takže dnes budu hodnej taky. „Jo, můžeš. Zdálky je na tebe sice pěknej pohled, ale zblízka to má taky něco do sebe…“

„Pf,“ odfrkl Ben potichu a malinko se začervenal ve tvářích, přesto se ale zdráhavě rozešel směrem ke Kamilovi.

Kamil se zvednul ze židle a nohou ji odstrčil za sebe, k psacímu stolu. „Co to jako bylo, to pf?“ přimhouřil na Bena oči.

Ben se kousek před Kamilem zastavil a způsobně dal ruce za záda. „Nic… Obyčejný hlasitý vydechnutí,“ řekl, v očích se mu raráškovitě zablýsklo.

„No proto! Už to vypadalo… ruce nahoru… už to vypadalo, že máš nějakej problém s tím, co jsem řekl…“

„Nemám,“ odporoval Ben a zvedl ruce. Kamil popadl Benovo triko za spodní lem, a aniž by se přestal dívat Benovi upřeně do očí, začal mu triko pomalu vyhrnovat nahoru. Jakmile ho z Bena sundal a odhodil někam za sebe, Ben znovu složil ruce za záda.

„Pěkný,“ pochválil ho Kamil uznale. Pak se malinko sklonil a rty se přisál k Benově pravé bradavce, zatímco tu levou mu začal mnout v prstech. A pěkný je i to, že sis přece jenom nedal tu sprchu… Ne že by mi nevoněl tvůj sprcháč, ale tuhle tvou tak trochu slanou chuť úplně miluju!

„Aaach…,“ vzdychl Ben a slastně přivřel oči.

To už se ale Kamil zase narovnával v zádech a poodešel ke svému batohu, kde si z vnitřní kapsy vytáhl kus černého provazu. Potom přešel za Benova záda a dovedně mu spoutal zápěstí k sobě. Tělem mu sice pomaloučku a pozvolna, přesto ale celkem intenzivně projížděly vlny vzrušení. I když to dělám už po tolikátý, stejně se toho nedokážu nabažit! „Škoda, že nemůžeš vidět, jak to vypadá úžasně sexy,“ pronesl polohlasně, když byl hotový, a o krůček od Bena poodstoupil, aby si ho mohl pořádně prohlédnout.

Ben zkusil rukama pohnout… čistě jen proto, aby zjistil, že s nimi pohnout nemůže. „Ehm… já to nepotřebuju vidět…,“ řekl potichu.

Kamil se usmál: „Já vím… A spokojenej?“

„Vždyť víš, že jo…,“ hlesl Ben.

Kamil udělal krok zpátky k Benovi, stoupl si těsně za něj, provlékl mu ruce pod pažemi a dlaněmi mu začal hladivě přejíždět po hrudníku. „A ty zase víš, že rád poslouchám, když to říkáš nahlas, že?“

„No jo vlastně, vždyť jsi… aaach…, vždyť jsi říkal, že mě dnes chceš zase vyslýchat…,“ vzpomněl si Ben.

„Chtěl jsem, ale rozmyslel jsem si to. Nebo ti tohle připadá, že tě vyslýchám?“ vzal Kamil Benovy bradavky mezi prsty a jemně je mačkal.

„Celkem jo… Se pořád na něco vyptáváš… aaach,“ vydechl Ben vzrušeně.

Kamil se rozesmál: „Hahaha, to je ale normální rozhovor! Ber to tak, že jsem prostě zvědavej, jestli je moje hračka spokojená s tím, jak si s ní hraju.“

Ben rozrušeně polkl a jeho penis, kterému už delší dobu bylo v kalhotách dost těsno, se znovu nápadně připomněl. Kamil, ačkoliv to nemohl vidět, to stejně nějak vytušil, protože, aniž by levou rukou přestal mnout Benovu bradavku, pravačku přesunul níž a začal přes tu bouli v Benově rozkroku přejíždět dlaní. „Až tě budu chtít vyslýchat,“ pokračoval, „tak mi nebude záležet na tom, jestli seš spokojenej, ale čistě jenom na tom, abys mi řekl, co chci slyšet… Chápeš ten rozdíl?“

„Asi… mmhhmm… asi jo,“ vydechl Ben vzrušeně.

Kamilovi to takhle zatím stačilo. Spokojil se dokonce i s tím Benovým asi. Když chci dneska bejt hodnej, tak nebudu bazírovat na každým slovíčku. To si vychutnám zase někdy příště. Přestal Bena dráždit v rozkroku a přidřepl si, aby mu mohl pohodlně rozepnout a sundat kalhoty i slipy. Když se po chvilce zase narovnával, znovu ruku obtočil kolem Bena a jenom tak mimochodem mu párkrát stiskl tentokrát už žádnými vrstvami látky nechráněný vztyčený penis. Počkal si na Benovo vzrušené zalapání po dechu, znovu s tím drážděním přestal a místo toho přikázal: „Na kolena! A hlavu na zem.“

S tou druhou částí svého příkazu Kamil Benovi trochu pomohl – chytl ho pod lokty a na koberec ho položil. Mohl si tak aspoň pohlídat, jak moc nebo málo Ben našpulí zadek, a postarat se o to, aby to bylo tak akorát. „A škoda, že nemůžeš vidět, jak sexy vypadá tohle…,“ nedokázal se Kamil s Benem nepodělit o dojmy ze svého exkluzivního výhledu.

„Ehm…,“ ošil se Ben… a najednou nebyl schopen vypustit svou původní myšlenku z pusy. Chtěl totiž Kamilovi říct něco jako užij si to, ale v hlavě se mu samy od sebe začaly vykreslovat fotky, které nedokázal zaplašit…, a v jejich kontextu mu najednou nebyla ani trochu příjemná ta skutečnost, že Kamil právě věnuje svou plnou pozornost jeho nahému, dokonale přístupnému zadku. Do hajzlu…

„Říkals něco…?“ zpozorněl Kamil. Měl dojem, jako kdyby od Bena něco zaslechl, něco, co si Ben špitl jenom tak sám pro sebe.

„Co…? Ne…,“ zmátlo to Bena a neklidně se zavrtěl, jak se snažil ty své myšlenky odehnat.

Kamil si toho Benova pohybu všiml, a tak sotva si za něj klekl a začal mu dlaněmi přejíždět po půlkách, naoko posměšně se zeptal: „Copak, neleží se ti na zemi pohodlně? Mám ti snad donýst polštář?“

„Cože? Ne… ne, nepotřebuju…,“ odpověděl Ben roztržitě. Ale pravdou bylo, že se mu neleželo vůbec pohodlně. Protože se v něm pralo tisíc věcí. Mám… mám mu to říct? Že… že bych dnes radši ležel třeba na zádech…? Jenže… on by na mě sice dal, ale chtěl by vědět proč… a… a měl by kolem toho plno keců a otázek… Ne, prostě… prostě to musím dostat z hlavy… nějak… A Ben se malinko nadzvedl ze země a narovnal v zádech, aby mohl přetočit hlavu na druhou stranu; doufal, že v trošku jiné poloze se mu třeba povede začít myslet na něco jiného… nebo nejlépe přestat přemýšlet úplně…

Kamil uvažoval, proč sebou Ben tak neklidně šije. Vzrušenej je, líbí se mu to… Ale něco je nějak blbě… „Hele, Bene, bolí tě něco?“ přeptal se pro jistotu.

„Ne…,“ dostalo se mu od Bena odpovědi.

Dneska od něj asi neuslyším nic jinýho než samý ne… „Takže mi tím svým neustálým vrtěním dáváš najevo, že tě mám svázat pevnějc?“ přešel Kamil zase k hravému, pobavenému tónu – a oběma dlaněmi plácl Bena po zadku.

Ben vyhekl, teprve po chvilce odpověděl: „Ne… Já jenom… A vůbec, neříkals, že dnes žádnej výslech nebude? Takže ti nemusím odpovídat, že?“

„Ale ale! Poslušná hračka přestává bejt poslušná! To ti to teda moc dlouho nevydrželo!“ bavil se Kamil – a plácl Bena ještě jednou.

Ben se kvůli tomu pálivému štípnutí znovu zavrtěl. „Ale vydrželo…,“ řekl nakonec. Chci bejt poslušnej, fakt…, ale když já se dnes nějak nedokážu soustředit…

„Tohle svý odmlouvání jako považuješ za poslušnost?“ divil se Kamil.

„Ehm… asi ne…,“ vypadlo z Bena po chviličce uvažování.

Kamil se rozhodl, že to Benovi trochu ulehčí. Když dnes teda nebude výslech, tak mu můžu zase zacpat pusu. To má ostatně rád. A já už se toho jeho utlumenýho vzdychání taky nemůžu dočkat… Akorát jsem s tím trochu nepočítal, ale nevadí. Kamil Bena do třetice plácl přes obě půlky, pak se vyhoupl na nohy: „No, máš štěstí, že mám dnes dobrou náladu. Takže ti s tím tvým odmlouváním trochu pomůžu.“ A s těmi slovy zamířil ke skříni, o které věděl, že tam najde jak Benovu kravatu, tak v přihrádce i čisté slipy. A tady je dokonce hromádka nažehlenejch kapesníků… Super, ty jsou do pusy ještě lepší!

Ben slyšel, že Kamil bere něco ze skříně, a vytušil, co to je, ještě dřív, než ho Kamil o chviličku později chytl za vlasy a zaklonil mu hlavu. „Otevři pusu,“ poručil mu Kamil vcelku zbytečně. Ben si pak se zavřenýma očima užíval, jak mu Kamil strká do úst zmuchlaný, aviváží navoněný kapesník a roubík mu v puse upevňuje uvázáním kravaty. Což je skvělý nejenom samo o sobě, ale dneska je to skvělý dvojnásob. Protože jsem se na ten další výslech sice děsně těšil, ale… dnes už se mi nechce nad ničím přemejšlet… aspoň na chvilku… a tím pádem se mi nechce ani mluvit.

Kamil se natáhl do batohu pro lubrikační gel. Včera jsem ho sice nepotřeboval, ale s ním mě to baví o dost víc! A jemu to taky musí bejt příjemnější… I když! Se ho musím někdy zeptat. Už bych si měl ty otázky začít fakt psát, haha, začíná jich bejt nějak moc, a on mi jich pokaždý zodpoví jenom pár. No, možná měl nakonec pravdu, když říkal, že bych měl zapracovat na svejch výslechovej metodách… Však počkej, kámo!

Ben cítil, jak mu Kamil krouží nagelovaným prstem kolem svěrače. Slastně zavrněl a malinko se prohnul v zádech. Jenže… najednou mu před očima zase problikly ty obrázky. Hnusný, odporný fotky! Ben zatřásl hlavou, aby je zaplašil…, načež si jeho pozornost opět přivlastnily Kamilovy jemné, šimravé pohyby prstem. Jenže pak Ben ucítil, jak Kamilův prst prochází tou příjemně rozdrážděnou vstupní bránou dovnitř…, a znovu se mu v hlavě začaly míhat ty fotky jako na nějakém nechutném orloji. V reakci na to se Ben tam vzadu podvědomě zatnul a zároveň znovu pohodil hlavou, aby ty myšlenky zapudil.

Kamil si počkal, až se sevření kolem jeho prstu uvolní, a pak ho zastrčil ještě o trochu hlouběji. A Ben se zaťal znovu. A po chviličce znovu. Pak vzdychl do roubíku… uvolnil se…, ale sotva začal Kamil s prstem zase hýbat, Ben ho zatnutím svalů znovu zarazil. Kamila to docela mátlo. To se mu to tak líbí… nebo naopak nelíbí?

Což o to, Kamilův prst hluboko uvnitř se Benovi líbil. Ale… kromě těch fotek najednou začaly jeho pozornost rozptylovat i hlasy. Posměšné hlasy uvnitř jeho hlavy. Nedokázal je zařadit, nepatřily nikomu, koho by znal, ale s dokonale zřetelným výsměšným, nenávistným tónem mu předčítaly ta slova… slova, která znal už nazpaměť… Ben znovu vzdychl do roubíku, ale spíš zmučeně než vzrušeně…, a aniž by nad tím stihl nějak pořádně popřemýšlet, luskl prsty.

Kamil zareagoval okamžitě. Sotva z Bena opatrně, přesto ale rychleji než obvykle vytáhl prst, už se zvedal do kleku. Chytl Bena za paži a druhou ruku mu obtočil kolem hrudníku, zvedl ho na kolena a opřel ho o sebe. „Sedni si… Co je, je ti blbě?“ zjišťoval ustaraně, zatímco Benovi shrnoval kravatu z pusy a vytahoval mu z úst kapesník. Do prdele, třeba je mu fakt už od rána zle a já ho ještě hecuju, ať běhá do schodů… Měl jsem ho aspoň nechat, ať se napije, vždyť za tu chviličku, kterou jsem mu na to dal, to sotva mohl stihnout! Jsem idiot, fakt!

„Není…,“ šeptl Ben, sotva ho Kamil zbavil roubíku.

„Tak co je?“ začal mu Kamil popaměti rozvazovat spoutané ruce, zatímco pozorně sledoval, jak Ben s jakýmsi podivně utrápeným výrazem ve tváři zavírá oči a odvrací od něj hlavu.

„Nic…,“ odpověděl Ben přesně podle Kamilova očekávání.

„Aha,“ sklopil Kamil oči k Benovým zápěstím, aby z nich ten provaz konečně odmotal, a pak se ještě pustil do rozsukování uzlu na kravatě, která teď Benovi visela kolem krku. V hlavě mu celou dobu vířil zmatek… a proplétal se tam s nejistotou a pochybami. Co je dneska jinak oproti jindy? Co je dneska špatně? „Hele, mám vypadnout?“ navrhl nakonec.

„Proč…?“ zeptal se ho Ben. Nebo spíš, zeptal se zdi, protože od Kamila dál zatvrzele odvracel hlavu a radši začal předstírat, že ho teď nejvíc zajímá, jestli mu provaz nezanechal na zápěstích nějaké stopy.

„Protože úplně poprvý jsem ti říkal, že když to stopneš, tak tě rozvážu a vypadnu.“ A od tý doby jsme tohle základní pravidlo nijak neupravili.

„Jak chceš,“ trhl Ben rameny a vyskočil na nohy, aby se, zády ke Kamilovi, mohl nasoukat do svého oblečení. Já teda nechci. Ale je mi jasný, že tu nemáš důvod zůstávat. Chodíš sem za jedním jediným účelem…, ze kterýho dnes nic nebude, protože… protože mi to prostě nejde. Navíc… je mi fakt dost trapný, že… že jsem použil stopku… z takovýho debilního důvodu…, o kterým s tebou ani nechci mluvit… Takže možná radši fakt běž.

Kamil chvilku zmateně pozoroval, jak si Ben obléká kalhoty… a jak si na sebe natahuje triko. Vůbec se v něm nevyznal. A mrzelo ho to. „Bene, no tak, mluv se mnou,“ poprosil ho. „Co jsem udělal blbě?“

„Ty nic…,“ odpověděl Ben kamsi do prostoru.

„Ale… nikdo jinej tady není,“ rozhodil Kamil bezradně rukama.

Ben si sedl na postel a střelil po Kamilovi rychlým, zkoumavým pohledem. Pak se natáhl pro svůj batoh a vylovil z něj mobil. Kamil si užuž myslel, že ho Ben schválně ignoruje a dává mu takhle okatě najevo, že rozhovor a tím pádem i společné odpoledne je u konce, ale vtom mu Ben svůj mobil podal. Kamil napřáhl ruku a očima zapátral v těch Benových, jestli si jako opravdu to, co tam Ben nalistoval, má přečíst, a když mu to Ben sotva zřetelně odkývl, Kamil od něj ten mobil převzal.

O vteřinku později už Kamilovy oči prolétávaly nad mailem, jehož obsah nepotřeboval žádný další komentář. „Buzno!!!“ skvělo se hned v úvodu. Slovíčko bylo vyvedené velkým fontem a doplňovalo ho dobře půl řádku vykřičníků. Následovalo několik přisprostlých obrázků a pak další text, cosi jako varování: „Už to víme. O tobě. I o něm. Krejte si záda. Nebo spíš ve vašem případě zadek.“ A další fotky, tentokrát ale vážně nechutně odporné.

Kamil se znechuceně zachmuřil. To je… hnusárna… Hned překontroloval, kdy ten mail Benovi přišel. Něco po půl třetí ráno… Čímž se vysvětluje všechno. Že se Ben tak najednou odmlčel. Že asi moc nespal. Že je celej den takovej přešlej. A že mu teď nebylo vůbec příjemný, když jsem po něm chtěl, aby na mě vystrčil zadek. Kamilovi se na jednu stranu ulevilo, že tolik věcí najednou začalo dávat smysl, ale zároveň v něm vzkypěl vztek na ty, kdo si dovolili něco takového Benovi poslat. Svině zasraný!

„Asi nevíš, kdo ti to poslal…?“ prohlížel si Kamil celý ten mail ještě jednou.

„Vidíš tam nějakej podpis?“ zeptal se Ben sarkasticky.

„To ne, ale myslím podle mailový adresy…“

„Jako že by mi někdo poslal takovejhle anonym z adresy honza tečka novák zavináč brno bystrc tečka cézet?“ nedokázal Ben potlačit jízlivý tón.

Kamil si v duchu napočítal do tří. Bože, ty máš náladu… Ale ok, chápu, že tě to rozhodilo, takže se budu držet zpátky, i když bych tě nejradši poslal někam na tři doby! A nebo si tě přehnul přes kolena jako včera… „Ne, spíš že by ti ta adresa mohla bejt povědomá… třeba už z dřívějška, z nějaký tý seznamky nebo co já vím, na jakejch webech seš registrovanej…“

„Jenže tam zase nikdo nezná mou adresu, nebo myslíš, že jsem idiot? Že se někde registruju pod svým ofiko mailem?“

Kamil na Bena přimhouřil oči. A dost. „Hele, mohl bys přestat bejt tak nepříjemnej na mě? Nemám s tím nic společnýho!“

Ben se zastyděl. „Sorry… Jsem prostě nasranej… a… a…“

„… a nikdo jinej než já tu zrovna není,“ pomohl mu Kamil a chápavě se pousmál.

„Promiň,“ zopakoval Ben sklesle.

„To je dobrý,“ ujistil ho Kamil. „Hele, a vyser se na to… Přece se nenecháš rozhodit nějakým potentovaným anonymem, ne? Není tam vůbec nic konkrétního! Dost možná to vůbec není určený přímo tobě, prostě to koluje po síti a zrovna to dokolovalo i do tvý schránky…“

„No, nevím,“ vzal si Ben svůj mobil zase zpátky. „Je to docela podezřele načasovaný, nepřijde ti? Že zrovna, když se my dva… když jsme začali… ehm… Ale jak by to mohl někdo zjistit? Myslím celkově, to, že jsem… Tys… tys to nikomu neřekl…?“ zeptal se Ben opatrně, protože správně tušil, že ta otázka Kamila zase naštve.

„Si děláš prdel?“ vyjel na něj Kamil. „Co bych jako komu vykládal?“

„Třeba… někde na nějakým webu… pod nějakým nickem… V nějaký diskuzi třeba… kde sis myslel, že tě nikdo nezná… a nepozná…“

„Nech si ty svý konspirační teorie,“ zarazil ho Kamil. „To bych spíš věřil tomu, že nás nějakej idiot ze školy zahlídl, jak chodíme odpoledne sem nebo k nám domů… A prostě to zkusil, takovej výstřel do tmy. A dnes se dobře bavil nad tím, jak ses celej den tvářil jako kakabus.“

„Netvářil,“ ošil se Ben.

„Tvářil,“ nedal se Kamil.

„Jdi někam,“ zahučel Ben.

„Nepůjdu nikam,“ opravil ho Kamil a vyskočil na postel vedle Bena. „Co kdybysme si objednali třeba pizzu a na něco se koukli, hm? Na Netflixu je toho dost, co mi přišlo, že by mohlo bejt dobrý, ale ještě jsem se k tomu nedostal…“

Ben po Kamilovi loupl očima: „Tak… jestli se ti chce…“

Kamil naopak svoje oči protočil. „Ne asi. Navrhuju ti věci, do kterejch se mi vůbec nechce… Půjčím si noťas a zkusím vybrat nějakej ten film, jo? A ty zatím objednej něco dobrýho.“

Dalších pár minut kluci strávili tím, že Ben přes mobil objednával pizzu u jejich oblíbené a už prověřené rozvážkové služby, kdežto Kamil pročítal upoutávky k různým filmům a přemýšlel, co by tak jeho a hlavně Bena mohlo přivést na jiné myšlenky. „Hele, tohle vypadá celkem solidně, může bejt?“ přistrčil nakonec před Bena notebook s krátkým popiskem napínavého thrilleru, který ho zaujal. „Má to i vysoký hodnocení…“

Ben si to zběžně pročetl: „Jo, proč ne…“

Pak ještě odešel do kuchyně přichystat něco na pití, zatímco Kamil seběhl před dům vyzvednout objednanou svačinovečeři. Poté už klukům nic nebránilo rozložit si své pohoštění po koberci, pohodlně se opřít zády o postel a užívat si filmové odpoledne.

Jenže dobrá nálada se jich, konkrétněji Bena, držela jen do té doby, než ve filmu v rámci vedlejší dějové linky došlo úplně nečekaně k sexu dvou asi pětadvacetiletých kluků. Ben se natáhl ke klávesnici a přehrávání filmu okamžitě přerušil. „Tos vybral schválně!“ osočil Kamila podrážděně.

Kamilovi, který zrovna pil, málem zaskočilo: „Cože? A proč jako…?“

„To mi řekni ty, co tím sleduješ!“ vyjel na něj Ben.

„Hele, zklidni se!“ napomenul ho Kamil a s bouchnutím odložil svou skleničku zpátky na tácek. „Četls ten popis k filmu stejně jako já, o tomhle tam nic nebylo! Co ti hrabe? Nakonec z tebe vypadne, že ten mail jsem ti poslal taky já, ne?“

Ben zpupně pohodil hlavou a film zase pustil. „Tak sorry,“ vypadlo z něj po chvilce, aniž by očima přestal sledovat ubíhající děj.

Tentokrát to byl Kamil, kdo natáhl ruku, aby film na chvíli stopnul. „Ale nemyslíš si to, že ne?“ potřeboval se ujistit. Dneska totiž fakt nemám ani tucha, co se ti všechno honí hlavou…

„Jasně, že ne,“ povzdychl si Ben. Co tě to napadá za blbosti?

„Tak fajn… Mám to zase pustit? Sleduješ to vůbec…?“ kývl Kamil hlavou k notebooku.

„Jo, sleduju,“ odpověděl Ben nenadšeně.

Kamil se k tomu, aby stiskl odpovídající klávesu, ale zatím neměl. „Bojíš se, že ten mail je míněnej vážně? Že si fakt máme krejt záda…?“ zadíval se na Bena pátravě.

„To ne… Ale sere mě, že nevím, kdo to poslal a co ví!“ odpověděl Ben a vztekle od sebe odkopl prázdnou krabici od pizzy.

„Ví hovno! Jinak by tam dal třeba nějakou natajňačku pořízenou fotku, nevím, třeba jak spolu vycházíme ze školy… Nebo by zmínil aspoň mý jméno… Nebo by prostě přidal něco jinýho konkrétního. Nebo by mi to rovnou poslal taky, že,“ vypočítával Kamil, co se mu na tom všem nezdá. Ale jestli nějakej hajzl fakt něco ví…, jestli nás někdo fakt sleduje… nebo dokonce jenom Bena, když ten mail přišel jenom jemu…, tak bude mít co dělat se mnou!!!

„Myslíš, že… že to třeba mohl poslat někdo ze třídy? Víš, jak měli před tejdnem v těch sprchách ty kecy…,“ podělil se Ben s Kamilem o svou obavu.

„Že bysme měli ve třídě takový svině? To se mi moc nezdá…,“ zapochyboval Kamil, ale okamžitě si začal v hlavě promítat, kteří kluci tam s nimi před tím týdnem vlastně byli. „Hm, a… ale nenaštvi se…, nemůže to třeba nějak souviset s Jirkou…?“

„Co proti němu furt máš?“ obořil se na něj Ben.

„Nic, fakt! Jenom prostě přemejšlím nahlas. V těch sprchách přece nějaký narážky měl. A tento tejden jste… nebo jsme… šli dvakrát bruslit. A najednou ti přijde takovejhle mail! Jak jsi říkal to o tom načasování, tak mě to prostě tak napadlo…“

Ben zavzpomínal, co všechno už s Jirkou za ty roky na střední hromadně zažili. „To je podle mě nesmysl…,“ řekl nakonec.

„Si taky myslím, že je,“ uznal Kamil. „Že je to celý nesmysl. Prostě pitomej anonym, kterej pravděpodobně přišel stejně jako tobě spoustě dalším lidem, protože vaše adresy někdo ukradl z nějaký bůhvíjaký databáze… Tak už si tím nenech kazit náladu,“ jemně do Bena drbnul loktem.

Ben si dlouze povzdychl. „Když na to už je asi pozdě…“ Já už prostě po náladě mám… A vůbec si s tím nevím rady… S tebou je mi hezky, ale je mi jasný, že naopak, jako že by tobě bylo hezky se mnou, to dnes stopro neplatí… Přejel očima po prázdných krabicích od pizzy. „Hele, tak jdi klidně domů. Je zbytečný, abys měl nakonec náladu pokaženou taky. Dokoukáme to jindy. Si ještě stihneš užít páteční odpoledne nějak líp…“

Kamil se na Bena nevěřícně zahleděl. Jak asi, když tobě je mizerně? Za koho mě máš?! Pak si ale připomněl, že Ben prostě není ve své kůži a že se na něj za ty blbosti, které dnes vypouští z pusy, nemůže zlobit. „Jsem ti říkal, že nikam nejdu. Leda bys ty chtěl, ať jdu. Ale to mi musíš říct narovinu.“

Ben sotva znatelně zakroutil hlavou, předklonil se k notebooku a znovu pustil ten film.

Kamil se sám pro sebe usmál. Taky odpověď! Opřel se zády o postel a pár vteřin se snažil věnovat pozornost ději… ale pak už to nevydržel, přisunul se o kousek blíž k Benovi… a jakoby mimochodem mu ovinul ruku okolo pasu.

Ben v reakci na to úplně ztuhl a celý se napjal. Kamil si užuž myslel, že se od něj Ben každým okamžikem odtáhne…, ale najednou ucítil, jak se Benovo tělo uvolňuje. Ben se o kousíček natočil… a s přimhouřením obou očí se dalo říct, že se o Kamila zlehka opřel.

Oba dál upřeně zírali na displej notebooku, ale dokonale jim utíkal smysl toho, co se ve filmu dělo…, a bylo jim to dokonale jedno. Jenom se sami pro sebe usmívali. Nepatrný pohyb ruky…, nepatrný pohyb těla… Ale velkej skok pro lidstvo, haha! A vím, že jsem ti to neřekl, ale nejsi v tom sám, Bene, jasný? Budu mít oči dokořán, a jestli zjistím, že tě někdo sleduje nebo tak něco, tak si ho podám! A tebe si podám hned vzápětí, jestli mě od sebe budeš ještě někdy vyhánět!

Ben se v té nové, útulné poloze slaboulince zavrtěl… a zavnímal, jak ho Kamil stiskl kolem pasu trošku silněji a přitáhl si ho ještě blíž k sobě. Ben jenom spokojeně přivřel oči; měl dojem, že se pod všemi těmi příjemnými pocity, které se mu šířily celým tělem, úplně rozplyne… Nakonec budu za ten pitomej anonym ještě vděčnej… A asi bych ti to nahlas úplně neuměl říct, Kamile, ale fakt si vážím toho, že sis z toho nedělal srandu… nebo že jsi to celý neodbyl s tím, že se tě to třeba netýká… A taky si moc vážím toho, žes odsud neodešel…

Nakonec se klukům podařilo všechny ty nové, parádní pocity trošku upozadit a věnovat svou pozornost zbytku filmu. I když úplně smysluplně převyprávět děj někomu dalšímu by tedy nezvládl ani jeden z nich. Ne že by to ovšem někomu vadilo.

Když doběhly závěrečné titulky a přehrávač se sám od sebe zastavil, Kamil se malinko protáhl v zádech, Bena ale dál držel u sebe. Jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. „Hele, půjč mi ještě ten svůj mobil s tím mailem,“ požádal ho po chvilce.

„Proč…?“ zatápal Ben.

„Protože to smažu,“ odpověděl Kamil tónem, který nepřipouštěl další diskuzi. Ale nejdřív si to přepošlu, kdyby bylo potřeba po těch hajzlech časem nějak zapátrat…

„To zvládnu sám,“ nechápal Ben, o co Kamilovi jde.

„Neremcej a naval. A to buď rád, že ti to říkám po dobrým,“ zašťuřil se Kamil.

„Pf, tohle je podle tebe po dobrým?“ natáhl se Ben rezignovaně pro svůj mobil, odemkl ho, najel do své mailové schránky a Kamilovi ho podal. A pak se o Kamila zase opřel. Jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem.

Kamil si z jeho odfrknutí nic nedělal a mobil od něj převzal. „Moc dobře víš, jak by to vypadalo, kdyby to bylo po zlým.“ A zatímco prstem rejdil po displeji, komentoval to: „Celej víkend by sis to furt dokola prohlížel a přemejšlel nad tím, známe svý lidi! Takže se o to radši postarám.“

„Přemejšlet o tom můžu i bez prohlížení, tati,“ neodpustil si Ben trochu sarkasmu.

„Nech si to… Nebudeš přemejšlet o mailu, kterej neexistuje. A místo něj ti pošlu nějaký jiný maily. Nad nima už přemejšlet můžeš.“

„Jaký jiný…?“ chytl se Ben okamžitě a cítil, jak se mu tělem rozlévá vzrušení.

„Nebuď zvědavej,“ napomenul ho Kamil s úsměvem.

„Nebudu. Už totiž jsem,“ zlobil ho Ben.

„To vidím. A nadrženej,“ stočil Kamil oči k Benovu rozkroku.

„Taky,“ přiznal Ben potichu.

Kamil přejel Bena zkoumavým pohledem… a rozhodl se to zkusit. V očích se mu šibalsky zablýsklo. „Možná jsem si měl ten tvůj mobil přece jenom vzít po zlým, co?“ přeptal se, zatímco mobil odhazoval na postel.

„Neprovokuj…,“ zavrtěl se Ben.

Kamil se sám pro sebe uculil. Aha. To není NE. Hned nato přehnaně nahlas zalapal po dechu a jeho hlas dostal výhružný podtón: „Neprovokuj? To mě jako nějak… napomínáš?!“ Ruku, kterou měl pořád položenou kolem Benova pasu, přesunul výš a pevně sevřel Benovy lokty. Pak se vyhoupl na kolena, druhou ruku omotal kolem Benova hrudníku a přimáčkl ho na sebe, aby se Ben nemohl moc hýbat.

„Co děláš?“ zamlel sebou Ben. „Ne, Kamile… každou chvilku přijdou naši…“

„No co, do pokoje ti nelezou, ne? A nebudou k tomu mít žádnej důvod ani teď, pokud teda neuslyší nějaký podezřelý zvuky… Takže buď pěkně zticha.“ S těmi slovy si Kamil užuž chtěl sundat pásek z kalhot, ale došlo mu, že dnes žádný nemá… a Ben taky ne. „Aspoň jeden z nás by měl nosit kalhoty s páskem,“ zamumlal nespokojeně, „někdy je máme oba a jindy ani jeden…“

„Ty seš ale všímavej!“ pobavilo to Bena.

„Musím bejt!“ A některejch věcí si všímám obzvlášť rád… „Každopádně, tohle musíme doladit. Nikdy nevíme, kdy se nám takovej pásek bude hodit, že?“ pronesl Kamil dráždivě kousek od Benova ucha.

Ben jenom vzrušeně polkl. Okamžitě si totiž začal představovat, k čemu a kde všude by se dal takový pásek neplánovaně a bez dalších příprav využít… třeba hodně pozdě odpoledne někde v prázdné třídě… Aaach, ježíši…

Kamil se zatím rozhlížel po pokoji a padla mu do očí ta stále ještě neuklizená kravata, kterou měl Ben na chvilku uvázanou přes pusu. Hmm, tak teď ji použiju trošku jinak… Kamil se pro ni natáhl a s její pomocí spokojeně spoutal Benova zápěstí k sobě. Pak si Bena znovu opřel o sebe a začal mu zručně rozepínat kalhoty.

Ben ucítil, jak se mu Kamil dobývá rukou do kalhot… a pod slipy. Už dopředu roztouženě zamručel a bezděky malinko roztáhl nohy. „Vím, že ti vždycky přikazuju, ať seš hlasitej,“ zaslechl těsně u ucha Kamilův šepot, „ale dneska buď zticha, jasný?“ A než Ben stihl aspoň přikývnout, ucítil, jak mu Kamil pevně tiskne dlaň přes ústa. Znovu tiše zamručel a spokojeně, natěšeně zavřel oči.

Kamil Benovi kalhoty i slipy jenom trochu shrnul. Na svlíkání teď není kdy. Pak vzal konečně do dlaně Benův vzrušený penis, vytáhl mu ho ze slipů a začal jej jemně prohmatávat. Poslouchal, jak se Benovi zrychluje a prohlubuje dech a jak se snaží potlačovat své vzrušené vzdychání… Neskutečně si užíval, že přímo na svém těle cítí to Benovo, jak se kroutí a svíjí. Pak mu začal penis pomalu pumpovat, a u toho se k Benovi naklonil a potichu, ovšem důrazně mu řekl: „A kdyby ti nějakej takovej mail přišel znovu, tak mi to hned řekneš. Hned, jasný? Jedinej, kdo ti může nadávat a vyhrožovat, jsem já.“

„Uhm,“ zkusil Ben kývnout hlavou. Jasný. A souhlas. Seš jedinej, kdo mi může nadávat a vyhrožovat. Protože od tebe… mmhhhmmm… to neberu jako nadávání a vyhrožování, ale jako… předehru. Dokonalou. Sám mám někdy problém uvěřit, že je to jenom jako…

Kamil Benovo kývnutí zaznamenal a spokojeně se usmál. Pak začal Benův penis pumpovat o něco rychleji. Benovi uteklo hlasitější zasténání. „Ššššš…,“ naklonil se k němu Kamil… a pak už si prostě nemohl pomoct, sklonil se ještě o kousek níž… a přitiskl mu rty na krk, kousek pod ucho. Bylo to něco mezi něžným líbnutím a hravým skorokousnutím… Kamil vlastně sám pořádně nevěděl, co dělá…, ale chtěl to udělat. Potřeboval to udělat. A líbilo se mu to. Moc.

A Benovi taky. Najednou ucítil Kamilovy rty na krku… jeho jazyk… možná i jeho zuby… cítil prostě, jak ho Kamil ochutnává… a že mu chutná tak moc, že se nechce odtrhnout… A na Bena ten kontrast mezi tímhle něžným, zvídavým dotykem a tím, jak mu Kamil svázal zápěstí a jak mu pevně tiskne ruku přes pusu, zapůsobil jako roznětka. Zalapal po dechu, zaúpěl Kamilovi do dlaně a propnul se v zádech… a pak už jenom vnímal, jak z jeho penisu tryská sperma… a jak jeho mysl odplouvá někam pryč. Je mi jedno, kam. Ale ať to není daleko od Kamila.

Kamil odlepil rty od Benova krku i dlaň od jeho úst; druhou rukou mu ale ještě chviličku jemně přejížděl po penisu. No tak vidíš. Já to věděl, že se ti to po zlým bude líbit! I když tohle byla teda slabota, umím bejt i zlejší. Jenže zároveň i hodnější. A to první s tebou rád zkouším už dýl, ale teď mě začíná bavit zkoušet s tebou i to druhý…

Když se Ben konečně probral ze svého příjemného nicnedělání a nicnemyšlení, zavnímal, že mu Kamil rozvazuje ruce. „Počkej,“ zarazil ho, „a co ty?“

„Já nic,“ usmál se Kamil a hodil tu kravatu před Bena, aby si jí všiml a konečně ji uklidil. Než ji zneužiju ještě jednou. „Pro mě tu nejsou úplně ideální podmínky, víš jak, když sem můžou kdykoliv vrazit vaši…“

„Blbče,“ zasmál se Ben a narovnal se v zádech, „hlavně, jak jsi tvrdil, že sem nepřijdou, že?“

No ne, to je od včera už podruhý, co nejsem kretén, ale jenom blbec, haha… „Však tobě se to líbilo, nebo ne? No vidíš. Tak buď zticha. Já si to vyberu někdy příště, to se neboj.“

„Nebojím. Těším se. A mimochodem, zničils mi triko,“ zadíval se Ben na velkou bělavou skvrnu na svém břiše, zatímco si zapínal kalhoty.

„To znělo jako stížnost – a pořád tady leží ta kravata!“ zahrozil mu Kamil.

„Vždyť přijdou ti naši,“ připomněl Ben.

„Nezájem.“

„Najednou!“

„Hele, sklapni. Nebo spíš mi radši řekni, jestli nám nezbyla ještě nějaká pizza…“

Ben se pobaveně uchechtl. „Nezbyla, ty hlade. Ale běž se podívat do kuchyně, co máme v ledničce… Naši každopádně každou chvilku přinesou nový zásoby, kdybys tam náhodou nic nenašel. Já se zatím převlíknu…“

„A tak to já ještě chvilku počkám,“ přimhouřil Kamil na Bena namlsaně oči.

„Odprejskni!“ rozesmál se Ben. „A můžeme dát ještě jeden film, hm?“

„Jasně,“ škrábal se Kamil na nohy. „Tentokrát ale vybíráš ty…“

„Klidně,“ pokrčil Ben rameny a taky se postavil. I když mně je celkem jedno, na co se koukneme. Hlavně, když tu ještě chvíli zůstaneš.

„Dojdi co nejdřív,“ otočil se Kamil na Bena od dveří. „Ne že tam vaši dorazej dřív a necháš mě tam s nima půl hodiny besedovat!“ Bych tu půlhodinu radši strávil jinak, víme?

A kluci si věnovali vědoucí, natěšený úsměv.