Kamil a Ben – Rozloučení (24.)

Věnováno jmenovitě Visi a nejmenovitě všem fanouškům Kamila a Bena, kteří dočetli od prvního dílu až sem. A věnuju to i sobě, na památku, protože díky téhle sérii jsem pro sebe objevila kouzlo literárního žánru zvaného povídka, a v neposlední řadě věnuju tenhle poslední díl Redakci jako poděkování, protože kdyby mi tenkrát nepublikovala první kapitolu, tak bych dnes pravděpodobně ve volném čase místo psaní povídek vyšívala 😄. 

🤍

Květnové odpoledne, vlastně skoro už podvečer. Ben spokojeně přejel očima po kuchyňské lince, po sporáku, po stole. Všechno bylo nachystané a připravené, zbývalo jenom to jediné – aby se konečně dostavil ten, pro něhož Ben tu večeři vařil. Vzal do ruky mobil a už po několikáté za posledních pár minut překontroloval, že nepřehlédl žádný vzkaz od Kamila. Kruci, už by tady měl být… To by mi dal vědět, kdyby se nechal ukecat spolužákama, že půjdou ještě chvilku slavit spolu, ne?

Ben se vyhoupl na vysokou barovou stoličku a ze svého pohodlného a zároveň strategického místa v kuchyňském koutu se rozhlédl po pidiobýváku, otevřenými dveřmi dohlédl i do ložnice. Bydleli tu s Kamilem už devět měsíců – a on si na to pořád nemohl zvyknout. Pořád nemohl uvěřit tomu, že jim to vyšlo a že sehnali takový skvělý byt, který můžou sdílet spolu… A že se prostě může vedle Kamila každé ráno probouzet… A každý večer vedle něj může usínat.

Pousmál se, když si vzpomněl, jak před těmi devíti měsíci nějaké to společné bydlení hledali. Na jednu stranu byli dva vyjukaní studenti hození do víru velkoměsta, kteří měli navíc hluboko do kapsy – a byli by rádi v podstatě za cokoliv, co by se dalo nazvat bytem, na druhou stranu ale měli pár docela striktních požadavků. No spíš Kamil je měl. Nejdřív jsem vůbec nechápal, proč tři solidní pronájmy hned po prvních dvou minutách, co jsme se tam byli podívat, zamítl, ale pak mi to došlo… Kamil totiž trval na tom, že ten byt musí mít aspoň malinkou ložnici… a v ní postel, ke které si bude moct Bena přivázat. Ještě že to takhle napřímo nevyspecifikoval těm realiťákům! I když teda občas mi přišlo, že jim to z těch jeho náznaků muselo dojít… Ben se znovu sám pro sebe začervenal, když si to všechno vybavil, ale zároveň se usmál. Spokojeně. Zamilovaně. Podobně spokojeně a zamilovaně, jako se na něj usmál Kamil, když objevili tenhle byt – a když Kamil uznal, že tahle ložnice jeho potřebám vyhovuje. Jejich potřebám.

Ben překontroloval, kolik je hodin, zaposlouchal se, jestli náhodou neuslyší z chodby nějaké zvuky prozrazující, že už se Kamil vrací, a když nic neslyšel, znovu se zahleděl do prázdna a propadl se do vzpomínek. Ta první noc, kterou strávili ve svém bytě, byla… fenomenální. Nemohli se nabažit toho, že jsou spolu, že se nemusejí před nikým na nic vymlouvat, hlídat se, dávat si pozor, jestli nejsou moc hluční… Sex prokládali obyčejným objímáním, povídáním si a plánováním toho, jak si byt ještě dozařídí… A o půlnoci dostal Ben od Kamila dárek. „Jenom tak! Prostě aby se ti tu hezky bydlelo,“ smál se Kamil, když na něj Ben při přebírání balíčku nechápavě mžoural. Když pak ze sáčku vytáhl ne dvoje, ale hned čtvery kožená pouta, napůl chápavě, napůl nevěřícně protočil oči. Kamil prostě nehodlal nechat ani jednu jedinou noc nevyužitou! A mně to teda samozřejmě ani v nejmenším nevadilo. Od té chvíle se ta pouta stala nedílnou součástí postele a kluci je sundávali a schovávali jenom tehdy, když měl přijít někdo na návštěvu. A to ještě taky ne vždycky…

Hned další věc, kterou si Kamil začal zařizovat v rámci ložnice, byla nižší skříň, kterou si postupně vybavoval různými pomůckami, hračkami… Před Benem ji ovšem začal zamykat.

„No co,“ okomentoval to jednou, když ho Ben z postele zase malinko podmračeně pozoroval, jak si schovává klíč do kapsy, „přece nemůžu potřebovat, aby mi tam moje zlobivá hračka pořád natěšeně nakukovala! Nebo co hůř, aby se s těma věcma nějak blíž seznamovala… Bez mýho dozoru…“

„Ty seš ale! Já bych ji přece neotvíral, kdybys mi řekl, že nesmím,“ durdil se Ben.

„No, takhle tě to aspoň nebude pokoušet,“ cvrnkl ho Kamil do nosu. „Nemluvě o tom, že bejváš dost neposlušnej, víme? Třeba bys tu skříň otvíral schválně, abych měl důvod bejt na tebe večer o to přísnější…“

Benovi zajiskřilo v očích, když si to domyslel do důsledků:

„No to je fakt, to by se asi mohlo občas stát…“ A vůůůbec nezačal ještě tu noc osnovat plán, jak by mohl Kamilovi ten klíč někdy sebrat… Aby pak Kamil měl důvod být přísnější…

Hodně rychle ale zjistil, že nemusí vymýšlet nic krkolomného, aby Kamila donutil k trochu drsnějším hrám. Kamilovi nevadilo se s Benem střídat v tom, kdo z nich určí, jak bude večer probíhat: někdy si vzal Bena prostě po svém a k jeho případnému brblání nebral žádné ohledy, ale jindy si z Benových náznaků a provokací vytáhl, na co má Ben chuť, a jeho přání mu rád splnil.

Jedno jeho tajné přání mu ale splnil i bez Benových náznaků. Nebo tedy… Ben ty náznaky, že by chtěl něco takového zažít, dělal taky, ale… mnohem opatrněji. Protože si sám nebyl tak úplně jistý, jestli to opravdu chce… a jaké by to bylo… Kamil si ale dobře pamatoval na nějaké dřívější rozhovory, ve kterých se Ben zmínil, že ho to láká, no a když to pak několikrát letmo nadnesl i teď, když už spolu bydleli, Kamil si řekl, že stejně nic lepšího k Vánocům nevymyslí. A tak Ben tenkrát při jejich soukromém nadělování, které se konalo dva dny po Štědrém dnu, našel pod sice malým, ale živým vánočním stromečkem zabalenou černou, hedvábnou, měkkoučkou masku na oči. Aby se ti líp spalo ;-), bylo napsané na přiloženém lístečku.

Ben tušil, že ten dárek nebude jen tak. Protože se spánkem jsem problémy nikdy neměl, zvlášť teď, když jsem mohl usínat vedle Kamila, že jo. A co se týkalo jejich hrátek, tak Kamil se při nich většinou rád díval Benovi do očí, ale když mu chtěl ten zážitek trochu zpestřit, spokojil se s tím, že mu kolem očí omotal obyčejný šátek…

„Copak tím Ježíšek asi myslí?“ hodil tedy Ben do placu dotaz, v očích už dopředu natěšené plamínky.

„To už se brzo dozvíš,“ culil se Kamil.

„Dnes…?“ přál si Ben.

„Hmm, dnes radši ne… Někdy večer, až nebudeš unavenej, ale naopak budeš pořádně vyspanej. Do zásoby. A až v sobě oba nebudeme mít tolik vaječnýho koňaku.“

Ta správná příležitost nastala hned tu další noc. Překvapivě, chichi… Ben byl totiž děsně nedočkavý a už během dne párkrát nadhodil, že je vyspaný do růžova i do zásoby. A že koňaku si s Kamilem líznuli jenom trochu, protože už ho moc nezbylo. Kamil se ovšem netvářil moc přesvědčeně a tvrdil Benovi, že má ještě vydržet, že mu ten dárek nikam neuteče… A tak to Ben vzal večer tak trochu do svých rukou – a když se Kamil vrátil ze sprchy, našel Bena klečet na posteli, s rukama za zády… a přes oči měl převázanou tu černou masku. Samozřejmě ho už ten pohled okamžitě nabudil, ale před Benem to nedal znát: „No to snad… Nemáš náhodou zakázaný si hrát s hračkama?“ snažil se znít přísně.

„A copak si s něčím hraju?“ oponoval Ben – a naopak se vůbec nesnažil neznít tak rozveseleně, jak se cítil. A to jsem přitom fakt toho koňaku moc nevypil…

„Takže ta maska se ti přes oči přehodila sama? Bez tvýho přičinění?“ klekal si Kamil naproti Benovi.

„Ta maska není hračka, ne?“

Kamil ho pevně chytil za bradu:

„Budeš mi dneska odpovídat jenom otázkama, nebo co?!“

„No… ehm… nebudu…“

„No proto!“ dovolil si Kamil spokojeně se pousmát – a pak Benovi tu masku z očí stáhl.

Ben na něj rozhozeně zamrkal:

„Co je…? Ty jsi fakt naštvanej?“

„Další otázky?“ zacukaly Kamilovi koutky.

„Ne, jenom…“

„V klidu, nejsem naštvanej,“ ujistil ho Kamil. „Ale tenhle dárek,“ zamával s tou maskou Benovi před očima, „jsem ti koupil, abych ti ho já mohl nasadit, až uznám za vhodný. To za prvý. A za druhý… Skoč se ještě napít, zajdi si na záchod… a tak všelijak. Protože až do rána už se pak odsud nedostaneš.“

Benovou páteří projelo vzrušení. Začínal tušit, kam to všechno směřuje…

A tušil správně. Když se vrátil z koupelny, Kamil ho přivázal k posteli – pevně, ale přece jenom pohodlně, do tvaru ne moc širokého písmenka X. Oba byli už jenom z těchhle příprav vzrušení na maximum, takže Kamil se samozřejmě postaral o to, aby usínali uvolnění a uspokojení… A teprve když si po sexu v Benových očích přečetl, že je pořád všechno v pohodě, omotal mu kolem hlavy tu masku na spaní. A pak zhasl lampu… a lehl si vedle Bena, natiskl se na něj a přehodil přes ně oba deku.

Akorát že zatímco Ben usnul docela rychle a spinkal jako miminko, Kamil nebyl schopný pořádně zabrat. Každých pár minut se budil a kontroloval, jestli je Ben v pořádku, odhazoval z nich deku, aby Benovi nebylo moc horko, a po chvíli je oba zase přikrýval, aby Benovi náhodou nebyla zima… Uprostřed noci už to nevydržel, a když při další kontrole viděl to Benovo nahé tělo, uvolněné, odpočívající, bezmocné – a připravené ke všem možným dobrovolně nedobrovolným hrám, začal Bena hladit na rozpálené kůži… a líbat a cucat mu bradavky… a šimrat ho v pupíku… a hladivě prozkoumávat jeho rozkrok… Ben se samozřejmě probral, ale kromě toho, že tiše vzdychal, tak to vlastně ani nešlo moc poznat. A teda taky kromě toho, že mý péro si vyžadovalo ještě víc Kamilovy pozornosti… a víc… a ještě víc…

Když pak ze sebe Ben tu přemíru Kamilovy pozornosti vyhekal a vysténal, sladce rozespalým hlasem se chraptivě zeptal: „To už je ráno? To sis jako dával snídani?“ S maskou přes oči totiž neměl nejmenší tušení, kolik tak asi může být hodin.

„Ne,“ usmál se Kamil, „to byla taková popůlnoční svačinka. Ještě spi.“

A pak už usnuli oba.

Ben si vzrušeně poposedl na židli, když si to všechno vybavil. Znovu vzal do ruky mobil a chvilku ho hypnotizoval pohledem, jako kdyby doufal, že tím vyčaruje nějakou novou zprávu od Kamila – když vtom se konečně ozvalo zachrastění klíče v zámku. Ben znovu poposedl na židli, tentokrát natěšeně. Nemohl se dočkat, až spolu tu Kamilovu poslední zkoušku oslaví… Ben měl od školy volno už týden, ale Kamilovi jedna náročná zkouška na první pokus nevyšla, a tak ji dnes absolvoval podruhé.

A Ben úplně automaticky předpokládal, že dnes už bude důvod k oslavě, jenže když teď tak Kamila pozoroval… tu jeho zakaboněnou, podmračenou tvář… A navíc mu Kamil po pozdravu ani nedal pusu na tvář, jako to jindy dělával…

„Ehm, tys to nedal?“ přeptal se Ben znejistěle, zatímco očima lačně přejížděl po Kamilově sexy postavě. Ještě pořád se nenabažil toho, jak neuvěřitelně to Kamilovi sekne, když má na sobě oblek…

„No, takhle ta otázka úplně nestojí,“ počkal si Kamil, až Ben zakotví očima v těch jeho – a pohledem ho vyloženě propálil. „Spíš by ses měl pídit po tom, kvůli komu jsem to nedal, že?“

Ben na to už nic neřekl, jenom malinko přistiženě zčervenal ve tvářích – věděl, na co Kamil naráží. Včera po večeři, když se Kamil chystal, že si ty nejtěžší otázky projde ještě jednou, za ním Ben totiž z ničeho nic přišel se sametovou krabičkou v ruce – a dal ji Kamilovi se slovy: „Něco jsem ti koupil, na zítra… Pro štěstí…“ A v té krabičce byla nádherná kravata, která hrála všemi možnými odstíny modré barvy.

Kamil k Benovi překvapeně zvedl oči, načež se šibalsky pousmál:

„Hmm, a to jsi koupil vážně mně – nebo sobě?“

„Nooo, na dnešek sobě – a na zítřek tobě,“ upřesnil to Ben… A pak už toho během večera moc dalšího neřekl, protože Kamil mu tou kravatou hbitě svázal ruce za zády, načež se svou bezmocnou, uvzdychanou hračkou až do noci prokrastinoval, místo aby se učil.

Ben si při vzpomínce jenom vzrušeně olízl rty, ale rychle se v duchu okřikl a zatvářil se patřičně zkroušeně:

„To… achjo, Kamile, to mě mrzí…“

„To tě teprve bude mrzet!“ snažil se to Kamil ještě nějak uhrát, ale nedokázal to. Nedokázal se tvářit naštvaně, když měl ve skutečnosti úplně perfektní náladu.

A Ben si těch jeho cukajících rtů samozřejmě všiml.

„No počkej, tak máš to teda, nebo ne?“

„Jasně že mám! Ale stejně si to s tebou vyřídím!“

Benovi se neskutečně ulevilo, že Kamil tu zkoušku přece jenom zvládl, a i když by ho nejradši objal a pogratuloval mu, věděl, že to počká. Kdežto tuhle rozehranou hru nesmím promarnit! A tak se zatvářil naoko nesouhlasně:

„A co přesně si se mnou hodláš vyřizovat, když tu zkoušku máš?“

„No to, že jsem se dnes celej den přiblble usmíval, kdykoliv jsem se na tu kravatu podíval! Si profesor musel myslet, že jsem si něco šlehnul!“

„Pfff,“ odfrkl Ben, „prej přiblble…“

„A nemohl jsem se pořádně soustředit na ty jeho otázky,“ pokračoval Kamil, „protože se mi pořád do hlavy dralo, jak ti včera ta kravata slušela…“

„Že jo?“

„… a představoval jsem si, jak ti bude slušet dneska – když ti bude ladit k tvýmu modrýmu zadku.“

„Aha…,“ polkl Ben vzrušeně… a v tu samou vteřinu se na to Kamilovo vyřizování začal těšit ještě o něco víc.

Kamil totiž na spank nikdy moc nebyl, ale teď, když měl radost, že má konečně za sebou úplně všechny zkoušky, přepadla ho rozdávačná nálada. A komu jinému by měl rozdávat, když ne Benovi? Nebo v tomhle případě by se hodilo spíš slovo nandávat… Protože Kamil si ze spodního kuchyňského šuplíku vytáhl vařečku… a o svou skvělou náladu se pak s Benem dělil v ložnici skoro hodinu. A když pak Ben s nadšeně rozsvícenýma očima brblal, že to se nemusel vařit s tou večeří, protože ohřívaná už bude o ničem, vysloužil si ještě pětiminutový přídavek.

A to ještě nebyl těm dobrým zprávám konec.

Po večeři se kluci natěsnali na gauč a chvilku sledovali další díl rozkoukaného seriálu; Kamil si po několika týdnech užíval ten rozkošnicky uvolňující pocit, kdy se mu hlavou pořád neproháněly výčitky, že místo lenošení by se měl jít radši učit… A Ben jako kdyby mu četl myšlenky – přitulil se ke Kamilovi ještě o něco mazlivěji a zavrněl:

„Jsi unavenej? Půjdeme brzo spát? Nebo ještě na něco koukneme? Nebo…?“

Kamil se usmál. Nebo a tři tečky. To je celej on. Copak se tam asi tak skrejvá tentokrát?

„Dneska v noci jsem jenom tvůj. Nebo teda spíš ty seš jenom můj,“ uvedl to na pravou míru. „Tak záleží na tobě, co bys dělal rád…?“

„Však ty víš,“ protáhl Ben natěšeně.

A Kamil se znovu usmál, protože opravdu věděl. Během posledního půl roku totiž oba propadli čemusi, co někteří nazývali shibari, jiní kinbaku… Kamil si to volně překládal jako svázat si Bena do bezbrannýho uměleckýho dílka; a Ben o tom zase v duchu uvažoval jako o Kamilově umění s provazem. Přes zkouškové období na tohle hraní neměli tolik času, a tak se teď na další lekci těšili o to víc.

Dali si ještě hodně rychlou, tak trochu odbytou sprchu – a to už se Ben, samozřejmě úplně nahý, posadil na postel do pohodlného tureckého sedu, zatímco sledoval, jak si Kamil ze skříně vytahuje speciální pomůcky. Kamil si totiž postupně nakoupil jak jemnější voskované provazy, tak i drsnější jutová lana nebo naopak pružné syntetické šňůry… Různobarevné smotky, které takhle vyskládané na posteli působily celkem nevinně, se v Kamilových rukou stávaly mocným nástrojem bolesti i slasti. A Ben to miloval.

Dlouze, vzrušeně vydechl už jenom z toho, když vnímal, jak si Kamil sedá za něj… a uvelebuje se tam do pohodlného posedu na patách. Pak ucítil, jak mu Kamil hladivě přejíždí dlaněmi po pažích, jako kdyby si ho chtěl trochu rozehřát – a to byl pro Bena signál, že může zavřít oči, protože hra začíná.

Kamil Bena ještě chvilku hladil, pak mu zlehka ohnul lokty do pravého úhlu, složil mu předloktí k sobě – a v téhle poloze mu začal ruce za zády fixovat prvním z dlouhých provazů. Nespěchal, naopak si dával záležet na každém omotání lana kolem Benových předloktí… a zápěstí… a pak nadloktí… U tohohle hraní totiž nebylo účelem Bena rychle svázat, aby si s ním pak mohl dělat, co chce; ne, to svazování samotné bylo tou hrou.

Oběma vyhovovalo, že Kamil během téhle pomalé procedury poslední dobou už skoro vůbec nemluvil. Zezačátku to bylo jiné – tenkrát to bylo pro oba nové, a tak měli potřebu to občas nějak okomentovat, Kamil se navíc pořád potřeboval ujišťovat, že Bena nic nebolí nebo nebrní… Ovšem teď už si byl jistější, takže se prostě jen mlčky soustředil na práci. Dovoloval tak Benovi naplno se ponořit do jeho vlastního světa, zatímco sám si užíval všechny ty ostatní zvuky, které v tom tichu vynikly… Třeba to zvláštní, jemné vrzání provazů, když je Benovi utahoval kolem těla. Anebo Benův dech – to, jak dýchal chvílemi mělce, rozechvěle, téměř lapal po vzduchu, anebo jak naopak dýchal klidně, pravidelně a nadechoval se zhluboka, prostě podle toho, které části jeho těla a s jakou intenzitou se Kamil zrovna věnoval… Do toho Benovi občas uteklo vzrušené zakňourání, které se Kamilovi zavrtalo do podbřišku a pošimralo ho tam…

Ben vnímal Kamilovy doteky, to, jak si Bena pomocí těch provazů podmaňoval… a jak si ho pomalu, postupně znehybňoval v pozici, kterou si pro dnešek vybral… A užíval si kontakt své kůže s tím pevným, nepoddajným lanem… A zatímco se skrz všechny tyhle podněty propadal do svého světa, vzpomínal na den, kdy Kamil jeden z těch voskovaných provazů donesl úplně poprvé.

„Mám pro tebe překvápko,“ zahlásil tenkrát. „Ale nejsem si moc jistej, jestli se ti to bude líbit…“

Ben na Kamila zmateně zamžoural:

„A proč by nemělo?“ Celkově si neuměl představit moc věcí, které by se mu s Kamilem nelíbily – a o těch několika spolu mluvili už dávno. Nepředpokládal tedy, že by Kamil najednou některou z těchto zapovězených praktik chtěl zkoušet…

„No, jestli ti to nepřijde moc nudný,“ rozesmál se Kamil.

„Nudný?“ zopakoval Ben – a to slovíčko v něm i navzdory své nelákavosti kupodivu zvedlo vlnu zvědavosti.

Kamil si ho tenkrát posadil na postel, svlékl mu triko a tepláky, ale trenýrky mu nechal. Sedl si za něj stejně jako dnes a tím novým, rudým provazem mu začal svazovat ruce za zády. Opravdu to bylo překvápko – tím, jak to dlouho trvalo: na to Ben nebyl zvyklý, do té doby si ho totiž Kamil spoutával docela zručně a hbitě, aby se mohl už už věnovat jeho znehybněnému, přístupnému tělu… Tenkrát ale bylo poznat, že Kamil nikam nespěchá, a tak se i Ben uvolnil, nechal svou nedočkavost rozplynout – a místo toho se naplno soustředil na to, co se děje za jeho zády. Cítil, jak mu Kamil omotává kolem zápěstí, nad a pod lokty další a další smyčky a stahuje mu tak paže blíž a blíž k sobě… Ben se tomu tlaku musel přizpůsobovat a podvolovat, dokonce ho to nutilo se postupně narovnávat v zádech… 

Pak si Kamil přelezl před Bena a začal mu zbylou část provazu omotávat kolem hrudníku… a přes ramena… a pod pažemi… Používal všelijaké uzlíky a smyčky, občas kousek svého dílka rozvázal a začal znovu… Tvářil se vážně a soustředěně a často se Bena ptal, jestli ho něco nebolí, jestli může dýchat nebo jestli může hýbat prsty. A Ben by si ho jindy za ten soustředěný výraz i za tu přehnanou starostlivost dobíral, ale… nebyl toho pro samé vzrušení vůbec schopný. Fascinovalo ho, jak si Kamil s tím vázáním hraje, jak se Benovi pečlivě a se vší pozorností věnuje… A i když o Benův rozkrok nezavadil ani pohledem, natož dlaní, Ben měl přesto nutkavý dojem, že nějakým způsobem se všechna ta péče přelévá i na jeho ztopořeného juniora, stále uvězněného v trenýrkách… V už parádně vlhkých trenýrkách…

Když byl Kamil tenkrát hotový, zvedl se z postele, popadl Bena pod pažemi a posunul ho po matraci až ke zdi, o kterou ho opřel zády. Pak si za ním zase vylezl, sedl si mu obkročmo na stehna a dlaněmi mu začal přejíždět po ramenou… a po znehybněných pažích… a po hrudníku…

„Děsně ti to sluší,“ mohl na něm oči nechat.

Ben, který ani po několika letech pořád nebyl zvyklý na takové komplimenty, zrůžověl ve tvářích.

„Když to říkáš…“

„Říkám,“ uculil se Kamil. „Dobrý? Vydržíš takhle ještě chvilku?“

„Jo,“ zavrtěl se Ben. Cítil se rozhodně víc než jenom dobře.

A Kamil se k němu sklonil… a nejdřív mu věnoval dlouhý polibek… Potom začal jazykem putovat níž po Benově těle, ochutnával ty provazy na Benově hrudníku i jeho slanou, horkou kůži… Vsál do pusy Benovy bradavky… a pak chvíli kmital jazykem v jeho pupíku…

Postupně doputoval až do Benova rozkroku, kde sice žádné provazy nebyly, zatím, ale zato se tam skrývalo něco natěšeného a nedočkavě pulzujícího. Kamil sundal Benovi trenýrky – a to vlastně skoro stačilo: stihl ještě čtyřikrát, pětkrát kmitnout dlaní – a Ben už stříkal, jak byl z celé té vázací procedury a z toho Kamilova soustředěného opečovávání jazykem nadržený.

„Tady byl někdo hooodně netrpělivej,“ okomentoval to Kamil, zatímco očima se pásl na Benově těle oděném jenom v rudém provazu, jak se během orgasmu vzpínalo a svíjelo a škubalo sebou… Sám z toho všeho byl samozřejmě taky nadržený k nevydržení, ale než si stihl rozmyslet, jak to svoje vzrušení ukojit co nejlépe, Ben se na posteli svezl do takového polosedu pololehu – a laškovným, jednoznačným gestem si olízl rty.

„Počkej, a nemám tě už rozvázat?“ nechtěl to Kamil napoprvé nějak přehnat, ale strachoval se zbytečně: Ben se takhle spoutaný cítil úplně skvěle.

„To teda nemáš,“ zavrtěl tedy hlavou – a pak vzrušeně vydechl, to když se Kamil rychlostí blesku vyšvihl na kolena, popadl Bena za vlasy a nasměroval svůj penis přímo mezi jeho pootevřené rty…

Kamil si teď na tohle jejich první seznámení s provazy vzpomněl taky, ale jenom tak letmo: a to díky tomu, že se rozhodl dnes použít stejný způsob svázání Benových rukou za zády, jako použil poprvé. Jinak se ale pokaždé snažil vymyslet něco trochu jiného. Stáhl si kvůli tomu z netu i spoustu videí a jakýsi manuál plný fotek a kreslených návodů a neskutečně ho bavilo si to na Benovi postupně zkoušet… Často si jednotlivé postupy studoval sám dopředu, aby pak Benovi tu proceduru už nijak nenarušoval, ale některé složitější úvazy se učil přímo s Benem – a přímo na něm. Taky občas před Benem nadhodil, že by spolu mohli jít na nějaký tematický workshop, ale ta představa se tedy Benovi vůůůbec nezamlouvala. To tak, aby tam Kamil sledoval cizí, do sexy erotických poloh svázaný nahý těla!!! A tak zůstalo z Kamilovy strany jen u provokativních výhrůžek a škádlení.

Kamil klečel za Benem a pomalu dokončoval úvaz na jeho hrudníku. Dával si záležet, aby provaz nebyl nikde volný, u toho občas jen tak mimochodem přejel dlaní po Benových ztvrdlých bradavkách… V jednu chvíli utáhl provaz opravdu hodně, až Benovi uteklo usyknutí.

„Moc…?“ přeptal se Kamil.

„Jo, asi už jo…,“ přiznal Ben, ale i navzdory těm slovům byl jeho hlas zhrublý vzrušením.

Kamil se k němu sklonil a zašeptal mu do ucha:

„No a nezlobil jsi tak náhodou? Nezasloužíš si, aby to bylo trochu nepříjemný?“

„Nezasloužím! Vždyť za tu kravatu už jsem dostal,“ připomněl mu Ben vařečkovou etudu.

„To bylo za to, že jsi mi tu kravatu koupil. Teď by měl přijít trest ještě za to, že když jsem tě včera chtěl asi po hodině rozvázat, tak jsi nechtěl…“

„Nechtěl, no,“ uznal Ben, ale než se stihl zamyslet nad nějakými polehčujícími okolnostmi, kterými by zkusil Kamila obměkčit, Kamil provaz povolil sám od sebe. Chtěl totiž, aby Ben v tom slušivém oblečku ještě chvíli vydržel…

Líbnul ho na krk, potom ho opatrně položil na záda, vzal si další provaz a přemístil se mezi Benovy nohy, kde si sednul na paty. Pravou nohu mu pokrčil v koleni tak, aby se Ben patou dotýkal vnitřní strany stehna – a v této poloze mu nohu zafixoval. To samé zopakoval i s jeho levou nohou – a Ben tak ležel před Kamilem naprosto bezmocný, s nejcitlivějšími místy vystavenými na odiv a snadno přístupnými k nejrůznějším hrátkám… Kamil si Bena lačně prohlížel, dlaněmi hladivě přejížděl přes ty napnuté provazy… i přes Benovu holou kůži… A Ben vzrušeně lapal po dechu a v rozkroku mu cukalo už čistě jenom z té bezbranné pozice, z toho, že se nemohl vůbec hýbat… A z toho příslibu v Kamilových očích, co se asi tak bude dít dalšího…

Kamil se očima nabodl na Benův upřený pohled a pomalu, nemožně pomalu si vsunul do pusy ukazováček, aby si ho trochu naslinil… A stejně pomalu ho pak přemístil k Benově dírce. Ben vzrušeně zasténal ještě dřív, než se ho Kamil vůbec dotkl.

„Ty seš ale nedočkavej!“ dobíral si ho Kamil.

„No tak, Kamile, prosííím,“ žadonil Ben, nadržený už téměř k nepříčetnosti.

„Přestaň mě popohánět, nebo ti ucpu pusu,“ okřikl ho Kamil, sám byl ale nadržený a nedočkavý úplně stejně a musel se hodně krotit, aby si Bena nezalehl a neznásilnil během následujících pěti vteřin.

Pro Bena to nebyla žádná výhrůžka, naopak, roubík v puse mu požitek z hraní většinou naopak zvyšoval, ale nechtěl Kamila zbytečně dráždit, a tak si jenom olízl rty. Kamil se na něj za to spokojeně pousmál – a pak už se začal ukazováčkem opatrně dobývat do Benovy nadržené dírky.

Ben zavřel oči a trhnul sebou, jak se marně snažil prohnout v zádech, když ho ta vlna slasti, kterou mu Kamilův zkušený prst způsoboval, přelila… A když pak ucítil, jak se Kamil sklonil a nasál jeho penis do úst, škubnul sebou znovu a hlasitě zavzdychal.

Na Kamila působily ty Benovy trhavé pohyby a roztoužené zvuky jako roznětka; jelikož byl Ben spoutaný hodně pevně, Kamil si ho nemusel přidržovat a mohl si tak druhou rukou vjet do rozkroku, aby aspoň trochu ulevil svému vlastnímu napětí… A překvapeně zjistil, že už toho o moc víc nestihne, protože je téměř na hraně. To je neskutečný, jak mě Ben dokáže rozrajcovat! A nestojí ho to v podstatě žádný úsilí! Nepatrně si sám pro sebe zavrtěl hlavou… a pak už se naplno zaměřil na to, aby během následujících okamžiků zvládl udělat jak sebe, tak Bena.

Ben netušil, na co má svou pozornost zaměřovat dřív: na Kamilův prst věnující se jeho prostatě… Nebo na svůj penis, který Kamil cucal a dráždil rty a jazykem… Nebo snad na Kamilovy čím dál hlasitější, přesto ale charakteristicky utlumené steny, které Benovi rozvibrovávaly podbřišek… Z toho mohutného orgasmu, který ho vzápětí semlel, se mu samy od sebe zkroutily palce u nohou, a jelikož na rozdíl od Kamila neměl plnou pusu, nechtě dal o svém právě odeznívajícím zážitku vědět i všem sousedům. A ať klidně puknou závistí!

Kamil nechal Bena, ať se vzpamatovává svým vlastním tempem, i tak mu už ale začal odmotávat provaz ze stehen a kotníků. Pak Benovi pomohl natáhnout nohy, rovnou mu zlehka prohnětl a promasíroval svaly… A teprve když Ben otevřel oči a věnoval Kamilovi vyčerpaný, ale rozzářený úsměv, Kamil mu ho oplatil a pak už se přemístil za Bena. Zvedl ho do sedu, opřel ho o sebe… a užíval si, že může mít to Benovo stále ještě bezmocné, navíc ale krásně rozpálené a vláčné tělo v náručí. Zlehka ho hladil po bříšku… a přes boky… a olizoval ho na krku… a pusinkoval mu ramena… A Ben se pod vší tou péčí rozpouštěl blahem.

„Nemohl bys mě už rozvázat…?“ nadhodil po chvilce, ani tak ne proto, že by se snad cítil nějak nepohodlně, ale protože chtěl Kamila taky obejmout… a pořádně políbit.

„Nemohl,“ zavrněl Kamil laškovně. „Rozhodl jsem se, že tě nechám takhle svázanýho až do rána.“

„Ach…,“ vydralo se z Bena vzrušené vzdychnutí. A Kamil si jenom sám pro sebe zakoulel očima – ještě pořád si tak úplně nezvykl na to, že Ben zjevně v tom, co ho vzrušuje, nemá téměř žádné zábrany… To by mě zajímalo, jestli se mi někdy podaří navrhnout něco, o čem by řekl, že se mu do toho fakt nechce! Samozřejmě kromě těch pár věcí z toho jeho seznámku s nadpisem NE…

Kamil Benovi dopřál ještě pár minut, ale pak už ho ze svého náručí propustil, sednul si na paty vedle něj a začal ho z provazů vysvobozovat. Však zítra je taky den! A pozítří… a popozítří…

Což mu připomnělo: „Jo, vidíš, psal mi brácha, jestli by tu nemohl pozítří zase přespat, má poblíž nějakou akci.“

Ben k němu jenom natočil hlavu – a významně se na sebe zašťuřili, jenom oni dva věděli proč.

A ještě to teda věděl i Kryštof – ovšem ten tu momentálně nebyl, aby jim to významné zaksichtění taky mohl předvést v plné parádě. Ale však co, pozítří to bude stačit.