Kamil a Ben - Využitá příležitost (2.)

V obýváku šel Kamil k tomu širokému oknu najisto. Už před pár měsíci si totiž všiml dlouhé dekorační proplétané šňůry, která uvazovala momentálně nevyužitý závěs a držela ho stažený v levém rohu místnosti. Super, pořád tady tu šňůru maj… A měří aspoň dva metry, bezvadný! Sice není extra pevná, ale k tomu, k čemu ji potřebuju, stačit bude.

Spokojeně se vrátil do Benova pokoje. Byl zvědavý, jestli Ben vážně zůstal ležet na místě, nebo jestli se jenom tvářil, že spolupracuje, a těch pár vteřin, co měl k dispozici, se snažil nějak využít… Ben ale ležel na koberci přesně tak, jak ho tam Kamil nechal. A vypadá u toho neuvěřitelně rajcovně! A to je přitom pořád… no, oblečenej… Kamil znovu vzrušeně polkl, pak za sebou zavřel dveře a pro jistotu zamkl.

Ben slyšel cvaknutí zámku… a zachvěl se vzrušením. Takový obyčejný zvuk – a jak dokáže vyburcovat něčí představivost! V Benovi to zamknutí dveří například evokovalo pocit, že teď se uvnitř tohoto zvenku nedostupného pokoje může odehrát cokoliv. Naprosto cokoliv. Cokoliv, co si Kamil umane. Proti své vůli se malinko zachvěl.

Kamil pomalu došel k Benovi a dřepl si vedle něj, šňůru zatím odložil na koberec. Chvilku si Bena potichu prohlížel a přemýšlel, potom řekl:

„Zvednu tě na kolena, jo?“ Vyznělo to možná jako otázka, ale Kamil se neptal. Ani nečekal, co Ben na to; ostatně, čekat na souhlas někoho, kdo v podstatě nemůže nesouhlasit, je ztráta času. A Ben to věděl, takže nijak nereagoval a prostě vyčkával, co se bude dít. A když ho o vteřinu později Kamil pevně chytil pod lokty, nechal se vytáhnout do kleku. Všechno se s ním malinko zhouplo. Za zavřenýma očima se sice cítil příjemně skrytě, ale protože se mu takhle hůř držela rovnováha, radši oči otevřel. Rychle je ale sklopil – kdyby se mu Kamil náhodou dostal do zorného pole, tak aby se na něj nemusel dívat. Na to, aby se mu teď… takhle… podíval do očí, prostě ještě nebyl připravený.

„Dej nohy od sebe. Nebo teda… kolena od sebe, kotníky k sobě,“ zazněl pokojem Kamilův příkaz.

Ben se několik vteřin ani nepohnul. Nadechl se… a vydechl. A znovu. Ničeho jiného jakoby nebyl schopen; uvnitř něj se totiž cosi bránilo Kamilovy příkazy poslouchat. Zvlášť takovýhle ujetý příkazy.

Kamil se zatím za Benovými zády přemístil z podřepu taky na kolena… a trpělivě čekal. Tušil, že to pro Bena nemůže být takhle zezačátku nic snadného. Já to mám rozhodně lehčí. Protože je to v mý režii… a vím, co se bude dít. Zatímco on by měl dělat to, co mu říkám… a přitom o tom, co se bude dít, nemá nejmenší tušení.

Když se Kamil užuž nadechoval, že Benovi svůj požadavek zopakuje, Ben váhavě přenesl svou váhu z jednoho kolene na druhé a odtáhl je od sebe, zatímco jeho chodidla se navzájem dotýkala. A hned v další vteřině toho pohybu zalitoval, protože teprve teď si naplno uvědomil, jak je v téhle pozici… přístupný. A… hm… tak nějak víc bezmocný, než když měl kolena u sebe. Přišlo mu to ponižující… a přitom vzrušující. Obojí zároveň. Vzrušující. Ponižující. V Benovi se to mlelo a ten druhý pocit začínal převažovat, takže si Ben začal pohrávat s myšlenkou, že se na to radši vykašle a prostě se vyhrabe na nohy a celé to skončí, když vtom Kamil jeho úvahy přerušil:

„Perfektní! A teď už se nehejbej.“

Jako kdyby Ben to Kamilovo ujištění, že podle něj je to perfektní, potřeboval. Rázem se v něm ty pocity přestaly prát… a zůstaly v něm jenom ty příjemné. Vzrušení. Zvědavost. Nedočkavost.

Kamil si sedl na paty, podal si tu šňůru a její konec začal obratně omotávat kolem Benových kotníků. Ještě jeden suk, radši… a paráda, pořád mi zbyl dost velkej kus i na jeho ruce… Rozsukoval uzel z rukávu mikiny, kterým byla Benova zápěstí spoutaná doposud, a prudce za mikinu zatáhl.

„Pořád platí, ať se ani nehneš,“ zopakoval pro jistotu, když fleecová látka sklouzla z Benových rukou, a mikinu odhodil.

Kdyby mohl, Ben by mu něco odsekl. Nejsem přece padlej na hlavu, abych se s ním zkoušel prát teď, když mi svázal nohy. A navíc… navíc teď, když to začíná bejt… zajímavý…

Kamil se sám pro sebe uculil, když zjistil, že se Ben vážně ani nehne. Rychle mu svázal zápěstí k sobě tou šňůrou a její konec pak propletl se sukem na Benových kotnících. Před závěrečným uzlem se snažil celý úvaz co nejvíc utáhnout – a spokojeně pozoroval, jak to Bena donutilo narovnat se a dokonce se trochu prohnout v zádech.

„Radši sebou ale moc neházej,“ prohodil, když si dával záležet na posledním uzlu, „ať se to náhodou nepřerve…“ To by nás tvoje máti asi nepochválila, haha. A ještě předtím bych já rozhodně nepochválil tebe.

Benovi to nedalo a zkusmo, zlehka pohnul rukama, aby zjistil, jak moc pevně ho Kamil svázal… a jestli ten provaz, nebo co to je, aspoň trochu pruží. Rychle zjistil, že se vlastně o moc víc než takhle zlehka hýbat nemůže; to napnuté lanko prostě jeho ruce moc daleko od těla nepustilo, stejně jako mu nedovolilo nějak výrazně povolit ramena nebo třeba ulevit zádům. Jakkoliv nepříjemné se tohle zjištění mohlo zdát, Benovi místo toho projela tělem další vlna vzrušení, silnější, než byly ty předtím. Připadal si bezmocný… a sotva jenom maličko pohnul rukama, tak i fyzicky cítil, jak je bezmocný… a to na tom bylo úplně nejdokonalejší. Že už konečně věděl, jaké to doopravdy je – nemoct se hýbat. Nemoct vůbec nijak ovlivnit, co se bude dít dál. A čekat na to.

Kamil se od Bena odtáhl, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. A z toho, co viděl, ho vzrušením zabrnělo ve slabinách. Jasně, že je super koukat na video, jak někdo někoho svazuje. Ale ty vole, tohle je o sto levelů vejš. Pořád nemůžu uvěřit, že se to fakt děje. Že mi to fakt dovolil. A že teď můžu zjistit, jak moc se mu to líbí… a postarat se, aby se mu to líbilo ještě víc…

Znovu si klekl těsně za Bena. Posunul se o kousek doprava, aby měl volnou pravou ruku… a aby dosáhl, kam dosáhnout chtěl.

„Jestli nemáš zavřený oči, tak je zavři,“ pronesl. Ben okamžitě poslechl. Na chviličku dostal strach, aby kvůli tomu nezačal ztrácet rovnováhu, ale vzápětí ucítil, jak mu Kamil obtáčí levou ruku kolem pasu. Pravou ruku položil Benovi na břicho… a potom ji posunoval níž… a níž…, až se dostal k vyboulenině, která jasně signalizovala, že Benovi se to, co se děje, líbí.

Ben sebou automaticky trhl, když ucítil, jak ho Kamil přes kalhoty pohladil v rozkroku. Kamil ho o trošku silněji sevřel v pase, zatímco pravou rukou mu přes citlivé místo přejížděl znovu… a znovu. Ben se trhavě nadechl… a prudce vydechl. Jestli v tom bude pokračovat, tak se snad udělám do kalhot!

Kamil jako kdyby Benovy myšlenky slyšel: přestal ho hladit, ale jenom proto, aby mu mohl uvolnit přezku na opasku. Ben znovu prudce vydechl… a pak vnímal, jak mu Kamil mučivě pomalu rozepíná pásek… a knoflík… a zip. Pak mu Kamil vsunul ruku do kalhot… a rádoby ledabyle znovu přejel dlaní po vlhké, k prasknutí napnuté látce Benových slipů.

Ben škubl rukama v instinktivní snaze odtrhnout Kamilovu ruku od nejcitlivějšího místa na svém těle, ale šňůra utažená kolem jeho zápěstí mu samozřejmě nic takového nedovolila… a to ho vzrušilo ještě víc. Čehož si Kamil nemohl nevšimnout, ale rozhodl se to nekomentovat. Zatím. Místo toho vzal Benův penis do dlaně, nejlíp, jak to látka slipů dovolila – a stiskl. Ben prudce a docela hlasitě vydechl… a poprvé ocenil, že má v puse roubík, protože ten jeho hlasitý projev ztlumil. Možná to Kamil vůbec neslyšel… Na tohle si musím dát bacha – rozhodně mě nesmí slyšet vydávat žádný zvuky! Jako by nestačilo tohle všechno ostatní…

Kamil ale samozřejmě slyšel a vnímal všechno. Ostatně, potřeboval to slyšet. Potřeboval slyšet, jestli je Ben v pohodě… a jestli se mu to fakt líbí. A protože byl s těmi signály, které zatím od Bena dostával, víc než spokojený, začal si s Benovým ztopořeným penisem hrát o něco intenzivněji. Začal ho ohmatávat; stiskl ho tu silně, tu slaběji. Mohlo to působit dojmem, že ještě nikdy nedržel penis v ruce a že se s ním teprve seznamuje. Ve skutečnosti se ale seznamovat nepotřeboval. Měl docela jasnou představu, co a jak má udělat, aby se to Benovi líbilo ještě o něco víc.

Benovi znovu uteklo hlasité povzdechnutí. A další, ještě o něco hlasitější. Tentokrát už roubík ten jasně rozpoznatelný zvuk neztlumil. Ben ucítil, jak se mu do tváří dere horkost. Najednou mu bylo trapně, protože nejlepší kámoš by takové zvuky opravdu slyšet neměl. A už vůbec by neměl být tím, kdo je za ně přímo odpovědný!

Kamil se sám pro sebe usmál. Moc se mu líbilo, co zaslechl. A ještě víc se mu líbilo, že právě on je tím, kvůli komu Ben tak vzrušeně vzdychá. Celkově mu prostě dělalo dobře, když cítil, jak Ben pod jeho rukama taje… jak se sice snaží mít svoje tělo a svoje reakce pod kontrolou, ale moc mu to nejde… a jak s tím nemůže vůbec, vůbec nic dělat…

Znovu mu několikrát stiskl a zároveň pohladil penis – a z Bena uteklo další sice tlumené, přesto ale zřetelné vzrušené zasténání. A tentokrát už si Kamil komentář neodpustil:

„Nonono, kroť se trochu! Sotva jsem začal!“ Snažil se, aby to znělo trochu výsměšně, pohrdavě – a zabralo to: Ben s trhnutím odvrátil hlavu, aby nebylo vidět, jak se začervenal.

Kamil dál pokračoval v hlazení a mačkání Benova penisu a nepřeslechl ani další Benovo vzrušené vzdychnutí. To bylo tentokrát utlumené nejen roubíkem, ale i tím, že Ben dál zatvrzele odvracel hlavu. Tak to ne, kámo. Pravidla tady určuju já. Kamil vytáhl ruku z Benových kalhot, místo toho ho chytil za bradu a prudkým trhnutím mu otočil hlavu tváří k sobě.

„Zapomeň. Neexistuje, že se budeš otáčet nebo jakkoliv jinak hejbat, dokud ti to nepřikážu nebo naopak nedovolím, jasný?“

Ben kývnul hlavou, jako že rozumí.

„Super,“ okomentoval to Kamil stručně a pak znovu zajel rukou Benovi do kalhot… a tentokrát rovnou i pod slipy. Střídavě mačkal a střídavě hladil Benův penis, dráždil ho úplně stejně jako před chvilkou, pomaličku, beze spěchu… ale pro Bena to bylo samozřejmě mnohem intenzivnější, když teď cítil teplou, jemnou a zároveň drsnou Kamilovu dlaň přímo na holé kůži. To už z Bena unikaly vzrušené vzdechy skoro nepřetržitě a styděl se za to, že to nemůže vůbec ovládat. Na chvilku se zapomněl a znovu cukl hlavou a odvrátil od Kamila tvář, aby se před ním aspoň symbolicky na chvilku schoval…, ale pak si uvědomil, že mu to Kamil nedovolil, a pomalu, neochotně se natočil zpátky.

Kamil, aniž by Bena přestal jemně hladit a třít, se naklonil a zašeptal Benovi do ucha:

„Líbí se mi, jak umíš bejt poslušnej…“ A okamžitě ucítil, že jenom tahle jedna věta Bena ještě víc vzrušila. To je neskutečný, jak na mě reaguje! I když, možná je tak nadrženej, že by úplně stejně reagoval na každýho… Tahle myšlenka se mu ale nelíbila, tak ji zaplašil.

Ben ucítil, jak Kamil znovu vytahuje ruku z jeho kalhot. Ne, do háje, ne, teď nemůže přestat… Prosím, ať nepřestává…

Kamil ale nic takového neměl v úmyslu. Naopak: měl v úmyslu to pro Bena… i pro sebe… udělat ještě hezčí a intenzivnější. Na chvilku přestal Bena svírat kolem pasu, ale jenom proto, aby měl obě ruce volné a mohl tak Benovi snadno stáhnout kalhoty i slipy skoro až ke kolenům. Teď už měl přístup k Benovu naběhlému penisu dokonale volný… a hodlal toho pořádně využít. Jemně, přesto ale pevně ho sevřel do dlaně… a začal mu ho honit. Pomalu. Pomalu. Pak o něco rychleji. Ještě o něco rychleji. A zase pomalu.

Ben si přiznal, že nad sebou pomalu, ale jistě ztrácí kontrolu. Vzrušeně, přerývavě dýchal. Jestli sténá nebo nesténá nahlas, to už mu bylo jedno. To jediné, co byl teď schopen vnímat, byla Kamilova ruka v jeho rozkroku. Víc. Přidej. Ne, nezpomaluj. Přidej. Prosím. Já už to asi dýl nevydržím.

V jednu chvíli to na něj bylo už tak silný kafe, že si opřel hlavu o Kamilovo rameno. Po chvilce se ale s cuknutím narovnal. A do háje! On mi přece nedovolil, že se o něj můžu opřít… Třeba si toho ani nevšiml, že jsem se pohnul. Protože jestli si toho všiml a jestli s tím, co dělá, naschvál přestane, jakože za trest… to by mu bylo podobný… tak to fakt nedám…

Kamila to samozřejmě napadlo. A chviličku si s tou myšlenkou pohrával. Že by tuhletu záminku mohl využít k tomu, aby Bena potrestal. Mohl bych ho tu nechat klečet třeba deset minut. Jenom tak. Žádný dotyky. Nebo ho jednou za čas jenom tak letmo pohladit. A jinak nic. To by bylo dobře krutý, o tom žádná… Nakonec ale uznal, že k Benovi takhle krutý být nechce. Ne dnes. Ne poprvé.

„V pohodě. Opři se klidně celej, jestli potřebuješ. Tohle máš dovolený,“ ujistil ho.

Ben se zamyslel nad tím, jak je možné, že ty věty, ve kterých mu Kamil něco dovoluje nebo zakazuje, s ním dělají… takové věci. Jestli mi ještě párkrát řekne, že mi něco dovoluje nebo nedovoluje, tak se mu tu, do prdele, úplně rozsypu… Což se stejně každou chvilku stane… A tak nakonec využil Kamilovu nabídku a opřel se o něj, protože se díky tomu mohl aspoň trošku uvolnit.

„Ale něco za něco,“ dodal Kamil – a Ben se znovu celý napnul v očekávání, co si Kamil asi tak mohl vymyslet. „Chci tě slyšet. Pořádně. Takže odteď buď pořádně hlasitej,“ poručil Kamil.

Ben se nespokojeně zavrtěl. Pořádně hlasitej? Jak si to jako představuje? Nechci bejt pořádně hlasitej. Ne před ním. Jenže… vždyť na tom beztak nesejde. Klečím tu před ním, svázanej, do půlky těla nahej, a on mi právě honí péro. Tak co na tom, že navíc ještě k tomu uslyší, jaký u toho vydávám zvuky? Ať je teda po jeho…

A tak Ben přestal vědomě kontrolovat, jaké steny a vzdychání mu vychází z ucpaných úst, a Kamil na to zareagoval tak, že stiskl Benův penis o něco pevněji… a začal mu ho honit rychleji. A rychleji. A ještě o něco rychleji. To je dokonalý, poslouchat ho. A vědět, že takhle vyvádí kvůli tomu, co s ním dělám já. Cítil, jak i v něm vzrušení strmě narůstá, ale na rozdíl od Bena se ještě kontrolovat dokázal. Já si to užiju doma, až si budu tohle celý znovu a znovu promítat před očima.

Najednou sebou Ben několikrát prudce škubnul… přes roubík mu z úst uniklo hrdelní zaryčení… a udělal se. Konečně. Konečně. Panebože… hmmm… konečně…

Kamil se snažil zachytit co nejvíc Benova spermatu do dlaně. Druhou rukou Bena pevně svíral kolem pasu, protože ten sebou v posledních vteřinách házel tak, že se mu málem vyškubl. Pak mu hřbetem pravé ruky ještě několikrát jemně přejel přes penis, zatímco mu v uších dozníval Benův slastný výkřik. Paráda. To byla… prostě paráda. Bezvadný. Skvělý. On je skvělej.

Když se Benův dech po chvíli zase zklidnil a zpravidelnil, Kamil se od něj trošku odtáhl.

„Potřebuju odběhnout do koupelny… Vydržíš to tu chvilku? Klidně si zatím sedni na paty…“

Ben něco nesrozumitelného zahuhlal, ale poslechl a svezl se na paty. Zatímco poslouchal Kamilovy vzdalující se kroky, snažil se ze všeho aspoň trochu vzpamatovat. To teda… to teda byla síla. Fakt síla. Skvělý. On byl skvělej. A měl pravdu, když naznačoval, že žádný představy se reálu nemůžou rovnat. To teda sakra nemůžou.

Když si Kamil v koupelně umýval ruce, mimoděk se na sebe podíval do zrcadla. A všiml si, jak mu září oči. Bodejť by ne. Zářím jako podělaná supernova. A to jsem si něco takovýho představoval tisíckrát. Ale takhle dokonalý to nikdy nebylo. Nikdy. A přitom… přiznejme si to otevřeně… ani dnes to nebylo dokonalý. Protože to bylo poprvý. Příště… jestli nějaký příště bude… to může bejt ještě lepší.

Ben se v duchu pořád ještě vracel k tomu, co se před chvílí odehrálo, když ho ze slastných vzpomínek vytrhl zvuk Kamilových přibližujících se kroků. Trhnul sebou, jako kdyby ho Kamil přistihl při něčem zakázaném.

„Klídek,“ prohodil Kamil, který si Benovo škubnutí tentokrát špatně vyložil. „Hned tě rozvážu…“ Ještě předtím si ale před Bena přidřepl, stáhl mu z tváře tu kravatu a vytáhl mu z pusy mokrý, slinami nabobtnalý žvanec látky.

„Dík,“ hlesl Ben, aniž by otevřel oči, a jazykem si navlhčil vysušené rty.

„Za co přesně?“ zeptal se Kamil provokativně.

„Pf…,“ uteklo Benovi, žádné jiné reakce se Kamil ale nedočkal.

„Hele, ještě bys mě neměl ignorovat… ještě pořád nejsi tak úplně volnej, víme?“ řekl a schválně nasadil posměšný tón.

Tohle už Bena k nějaké reakci vyprovokovalo: zvedl hlavu, otevřel oči a konečně se na Kamila zadíval.

„Jdi někam, kreténe!“ vypadlo z něj. Snažil se prostě vpadnout zpátky do role obyčejného, momentálně podrážděného kámoše… a vší silou se snažil ignorovat fakt, že obyčejný, momentálně podrážděný kámoš by tu neklečel polonahý a svázaný.

Kamil se na Bena už jenom chápavě ušklíbl a souhlasně kývl hlavou; dobře pochopil, že hra skončila. Kdyby v ní Ben chtěl ještě náhodou pokračovat, tak by dál hrál podle Kamilových pravidel: měl by sklopenou hlavu, zavřené oči – a mlčel by. To, že ho poslal do háje a vynadal mu do kreténů, byl v podstatě stejný signál, jako kdyby luskl prsty…

Ale toho kreténa si stejně ještě odskáčeš, jen počkej! Při první příležitosti, která se mi naskytne. Těš se! Protože já se teda těším, na to vem jed. A zatímco rozuzlovával šňůru na Benových zápěstích a kotnících, usmíval se při představě, jak Bena potrestá.

„Dík,“ zahučel Ben znovu, když byl konečně volný, a mimoděk si promnul zápěstí. Pak, ještě vkleče, se rychle začal soukat do slipů a do kalhot.

„Je zač,“ neodpustil si Kamil usměvavé rýpnutí, zatímco se hrabal na nohy. „Tak čus zítra, kámo,“ natáhl se po svém batohu a měl se k odchodu.

„Už… už jdeš…?“ otočil se po něm Ben.

„Jo, už mizím. Ještě… hm… ještě něco mám. Tak zdar.“

„Tak… tak čau…,“ rozloučil se Ben nejistě. Proč odsud vystřelil tak rychle? Doufám, že jsem ho něčím nenaštval… že jsem to celý něčím nepodělal… Ale tak třeba má fakt ještě jinej program, ostatně, na dnešek jsme přece původně nic domluvenýho neměli… Hm, a jak už to tak bejvá – když člověk žádný plány nemá, tak se z toho pak často vyvrbí něco skvělýho.

A přesně to si myslel i Kamil. Do naštvání měl daleko. Naopak. Jenomže… měl prostě naspěch. Stejně by to už bylo o ničem, kdybych tam zůstal. Jak znám Bena, nebyl by schopnej se mi ani pořádně podívat do očí. A já bych se zase asi musel dost krotit, abych ho kvůli tomu všemu pořád dokola neprovokoval. Ne, je dobře, že jsem vypadl. Ostatně… už se nemůžu dočkat, až budu doma. A až si to všechno, co se dnes stalo, znovu přehraju v hlavě. A udělám se u toho. Minimálně dvakrát.