Kamil a Ben - Pozvání (3.)

Pátek ráno, gympl, třída 3. B, poslední lavice v řadě u okna. Do zvonění na první hodinu zbývalo pár minut. Třídou se nesl tradiční páteční veselý hlahol, ale Kamil se k němu tentokrát nepřidal. Místo toho se už po několikáté nervózně podíval ke dveřím. Kde se ten Ben zasekl? Většinou tu bejvá dřív než já. Co když se rozhodl to úplně zazdít? No, ne že bych se mu divil…

Pravda byla, že Kamil si s tou myšlenkou taky celé ráno pohrával. Protože… Protože včerejšek, že. Protože včera odpoledne se to všechno odehrálo tak nějak spontánně, bez příprav, bez přemýšlení. A bylo to suprový. A ani včera v noci nebylo kdy nad tím vším nějak uvažovat. Protože včera v noci to bylo taky suprový. Pořád jsem měl celou tu scénu před očima. Bylo to lepší než jakýkoliv porno, co jsem zatím viděl. Vlastně vůbec netuším, kdy jsem usnul…

Jenže dnes už se Kamilovi od časného rána draly do hlavy nepříjemné myšlenky. Jako kdyby ostré ranní světlo celou tu záležitost jaksi zvýrazňovalo a zveličovalo, jako kdyby schválně schovávalo to, co na tom bylo pěkné, a naopak ozařovalo všechny možné problémy, které s tím byly spojené. Jako… jak se k sobě teď budou chovat? Dokážou předstírat, že se nic nestalo? Že se mezi nimi nic nezměnilo? A změnilo se vlastně něco? Byla to jenom jednorázová epizodka… nebo začátek něčeho nového? Jenže já jsem sem aspoň přišel, abych to zjistil. Kdežto Ben se na to očividně vybodl.

Zazvonilo. Ten zvuk ještě ani nedozněl a už se otevřely dveře a do třídy vešla matikářka. Než ale za sebou stihla zavřít, proklouzl kolem ní Ben, na tváři omluvný úsměv. Profesorka přehnaně vzdychla a zamířila ke katedře, zatímco Ben se začal proplétat nejkratší cestou ke své lavici. Kamila a jeho zahloubaného, skoro zamračeného výrazu si všiml hned, sotva do třídy nakoukl, a teď se halasně zdravil s ostatními spolužáky, které míjel, jenom aby se na Kamila nemusel podívat znovu. Hm, takže je ve škole. To je asi dobrý znamení, že radši nezůstal doma. Na druhou stranu, moc příjemně se teda netváří…

„Čau,“ zahučel Ben kamsi do prostoru, když konečně dorazil na své místo, a rychle sklopil oči k batohu, vděčný, že se může zaměstnat hledáním učebnice a sešitu.

„Nazdar,“ houkl Kamil a pozoroval, jak se Ben hrabe v batohu. Bezvadný, takže nakonec sice dorazil, ale ani se na mě nepodíval. Jestli mě hodlá celej den přehlížet, tak to jsem fakt mohl radši zůstat doma!

Prvních pět minut za moc nestálo. Kamil i Ben tvrdošíjně zírali k tabuli, kde stála matikářka a celou třídu seznamovala s výsledky posledního testu. Když jim pak konečně začala testy rozdávat a ve třídě se rozproudil hovor, protože spolužáci měli tendenci rozebírat jednotlivé příklady nahlas, Ben už to nevydržel, a aniž by zvedl oči od své písemky, polohlasně prohodil: „Seš naštvanej…?“

Kamil na Bena překvapeně pohlédl: „Já…?“

Ben konečně zvedl oči a podíval se do těch Kamilových: „A kdo jako jinej?“

Kamil sykl: „To ty přehlížíš mě, ne naopak!“

Ben Kamilův pohled chvilku opětoval, pak zase sklopil oči ke svému testu a s povzdychnutím hlesl: „Ale nepřehlížím…“

Kamil trhl rameny, narovnal se na židli a podrážděně ucedil: „No tak ne, no. Tak jsem asi slepej.“

Ben bez přemýšlení popadl propisku a začal s ní nervózně ťukat do lavice. Chvilku mu trvalo, než tiše řekl: „Myslel jsem, že jsi naštvanej. Už od včera. Protože… protože jsi měl najednou tak naspěch.“

Kamil na něj znovu zvědavě pohlédl, zatímco si svůj včerejší odchod rychle přehrával v hlavě. Jasně, naráží na to, jak po mně na konci vypálil toho kreténa a já jsem se hned vzápětí pakoval pryč… Neboj, kámo, na to tvý milý oslovení hned tak nezapomenu, těš se! Ale nejsem žádná urážlivá slečinka, to buď v klidu.

Matikářka několikrát tleskla a požádala třídu, ať se všichni zase ztiší. Kamil se k Benovi rychle naklonil a skoro šeptem prohodil: „Nejsem naštvanej, stačí?“

Ben se po Kamilovi podíval a konečně se trochu usmál. „Tak fajn.“

Kamil mu úsměv oplatil. „Fajn,“ zopakoval jenom.

A pak už oba věnovali pozornost matice a procvičovacím příkladům, které jim profesorka zadávala jako na běžícím pásu. Poslední příklad byl nejtěžší a většině třídy se už do konce hodiny nepodařilo dobrat správného výsledku. „Kdo to nestihl teď, dopočítá to přes víkend a přidá si k tomu i příklady ze sbírky, číslo dvanáct a třináct,“ zahlaholila profesorka a se zazvoněním odešla ze třídy.

„To víš, že jo, naser si,“ zahučel si Ben sám pro sebe a celý svůj výpočet v sešitě už potřetí přeškrtl.

„Co tam furt vymejšlíš? Ukaž…,“ naklonil se k němu zvědavě Kamil. Jemu zrovna tenhle typ příkladů nedělal žádný problém.

„Kašli na to,“ snažil se ho odbýt Ben, měl totiž matiky pro dnešek plné zuby.

Kamil mu ale sešit vytrhl a se zájmem se do Benových výpočtů zahloubal. Pět vteřin na to se rozchechtal a zabodl prst k jednomu konkrétnímu místu: „Ty vole, máš tu pokaždý stejnou chybu: a sice hned tady zkraje máš blbě znamínko…“

„Fakt…? Tak dík, kámo, toho jsem si vůbec nevšiml!“ Ben si příklad rovnou přepočítal, aby to nemusel dělat doma, zatímco Kamil si z něj celou dobu zvesela utahoval… a Ben mu jeho slovní útoky vracel i s úroky. Díky tomu se jim povedlo přenést se přes ty počáteční rozpaky a po zbytek dne už se k sobě chovali jako dřív. Jako kdyby k žádnému včerejšku nedošlo.

Jenže vyhýbat se tomu nešlo věčně.

„Co máš v plánu na odpoledne?“ zeptal se Kamil, když se s Benem po obědě loudali do šatny.

„Dneska máme trénink,“ odpověděl Ben a nervózně si přehodil batoh na druhé rameno.

Kamil se po něm nedůvěřivě podíval: „V pátek…?“

„No co? Vždyť už jsem ti o tom někdy v tejdnu říkal…,“ ošil se Ben.

„Říkals, že o tom trenér jenom uvažuje. A že se ho budete snažit přesvědčit, aby se na to vysral,“ snažil se vzpomenout si Kamil.

„Tak se nám ho holt přesvědčit nepovedlo,“ trhl Ben rameny.

Kamil si Bena podezíravě změřil. To by mě fakt zajímalo, jestli mi teď náhodou nekecá! Prostě už se se mnou po škole znovu vidět nechce a neví, jak mi to má říct… Nahlas ale prohodil: „Škoda. Mohli jsme… no… zamakat na tý chemii. Když to včera moc… nedopadlo.“

Teď si pro změnu Ben podezíravě změřil Kamila. Jako vážně? Vážně mu jde najednou o chemii? Jemu, kterej měl nějaký společný projekty vždycky na háku? Nebo mluví o tom… tamtom? Jak by to ale myslel, že to včera moc nedopadlo…? Znervózněle si odkašlal a pak navrhl: „Tak… tak můžeš přijít zítra. Kvůli tý chemii. Naši jedou už odpoledne na nějakou grilovačku za známýma.“

Mezitím došli do šatny, kde takhle v pátek odpoledne skoro nikdo nebyl, a zamířili každý ke své skříňce.

Kamil chvilku přemýšlel, než odpověděl: „Tak jo, tak já se teda stavím. Kvůli tý chemii.“ Pak se znovu podíval na Bena – a provokativně dodal: „Jestli na ni tentokrát dojde.“ Uf, a je to venku… No ale tak co? Potřebuju, do prdele, vědět, na čem jsme.

Ben po Kamilovi nejistě loupl očima. Super, a co teď jako čeká, že řeknu? Že ho ve skutečnosti zvu kvůli tomu, abysme si zopákli ten včerejšek? To víš, že jo! Takovýhle přiznání ze mě nikdy nedostaneš! Nahlas řekl: „No to by teda mělo, vzhledem k tomu, že se to má příští tejden odevzdávat.“

„Však právě, až příští tejden, času dost… Mezitím se můžeme věnovat něčemu jinýmu.“ Ty víš dobře, čemu.

„A čemu jako?“ přeptal se Ben nevinně, zatímco si ze skříňky vytahoval boty. Zapomeň. Řekni si to sám, jestli to chceš říct.

„Třeba… bižole, haha,“ zasmál se Kamil.

To Bena úplně vyhodilo z konceptu: „Jaký bižole…?“ podíval se po Kamilovi nechápavě.

„Takhle nějak se ten předmět přece loni jmenoval, ne? Biologie lidskýho těla…,“ odpověděl rozverně Kamil a pozorně sledoval Benovu reakci.

Ben okamžitě zrudl a byl rád, že si může kvůli přezouvání bot sednout na lavičku a uniknout tak Kamilovu zvědavému pohledu. Jo takhle. No, spíš biologie MÝHO těla, že, protože tys včera nebyl ani nahej, ani jsi nepředváděl orgasmus v přímým přenosu. Sotva si to Ben vybavil, slastně ho zamrazilo ve slabinách.

„Takže co?“ zeptal se Kamil, když Benovo mlčení trvalo na jeho vkus až příliš dlouho, a sedl si na lavičku vedle něj.

„Vyber si sám, kvůli čemu chceš přijít,“ řekl Ben potichu. Vypadalo to, jako kdyby mluvil ke svým botaskám.

„A ty budeš v pohodě s obojím?“ ujišťoval se Kamil.

„Jo,“ odpověděl Ben, aniž by zvedl oči.

„Fajn. Takže ve tři? Ve čtyři?“

„Naši odjíždějí nějak před čtvrtou, tak dojdi kdykoliv, jak se ti to bude hodit,“ nabídl mu Ben.

„Fajn,“ zopakoval Kamil, zvedl se z lavičky a prudce zabouchl skříňku. „Tak… já už povalím, ještě si potřebuju někam zajet… Čau zítra, kámo. A užij si ten mimořádnej trénink,“ mrkl na Bena a pak se rychlým tempem vyřítil pryč ze šatny. Užij si trénink, haha. Ale ne že ti dá trenér moc do těla. To si zamlouvám pro sebe.

„Jasně, tak se měj!“ zavolal za ním Ben. Kam zase tak chvátá? A prej ať si užiju trénink… To asi půjde dost těžko, když budu muset celou dobu přemejšlet nad tím, kvůli jakýmu PŘEDMĚTU teda zítra nakonec dorazí…

Pátek nakonec nějak utekl a sobotnímu dopoledni se to podařilo ještě rychleji. Pár minut před půl pátou zazvonil Kamil na zvonek u vchodu do paneláku, ve kterém bydlel Ben. Konečně.

Ben se ani nepotřeboval ptát, kdo to je, a rovnou mu dveře bzučákem otevřel. Konečně.

Když pak Kamil vystoupal do čtvrtého patra, dveře od bytu už na něj čekaly pootevřené. „Zdárec!“ zavolal nahlas, když vešel do předsíně.

„Čau!“ ozvalo se z kuchyně.

Kamil z nohou skopl botasky a zamířil za Benem. „Co tu tvoříš?“ opřel se o futra a pobaveně pozoroval, jak Ben do vysokého džbánu opatrně vyklepává kostičky ledu.

„Mamka nám namíchala limetkovou limonádu, když slyšela, že se tu stavíš… Bylo mi blbý jí říkat, že by sis dal radši pivo, haha!“

„Náhodou, domácí limošky můžu,“ usmál se Kamil. A ten led je perfektní nápad, kámo! To ti přičtu k dobru.

Společně pak došli do Benova pokoje, a zatímco Ben pokládal pití na stůl, Kamil si sednul na koberec, zády se opřel o postel a přitáhl si na kolena Benův notebook. „No ne, dneska je vypnutej? A já se těšil, že si prohlídnu nějaký nový videa,“ pronesl provokativně a se zvědavým úšklebkem se na Bena zadíval.

„Debile… Se na ně koukej doma, ne? Stopro víš, kde je hledat!“ nenechal se Ben rozhodit.

„To vím. Ale já jsem se chtěl podívat na nějaký tvý oblíbený…“

„Nemám žádný oblíbený,“ odpověděl Ben a sedl si na koberec kus od Kamila. „A vůbec, podej mi to,“ natáhl ruku. „Včera večer jsem našel takovej zajímavej text, kterej bysme v tom projektu mohli využít…“

Kamil ale notebook odložil pryč z Benova dosahu. „Jdi už do háje s tím projektem! Říkal jsi, že si mám sám vybrat, kvůli čemu sem dnes přijdu.“

Ben Kamilovi oplácel upřený pohled. „No to jo. Ale říkal jsem si… myslel jsem… že bysme mohli začít tou chemií, ať… no, ať to máme konečně hotový… Do středy už moc času nezbejvá a…“

„Na to ti seru,“ přerušil ho Kamil zostra. „Tak to v nejhorším odevzdáme pozdějc, o co jde?“

„Asi… asi o nic,“ uznal nakonec Ben.

„Přesně tak. O nic. Musíme naopak využít toho, že tu vaši nejsou a ještě pěkně dlouho nebudou… Takže teď si pěkně svlíkni triko a sundej si kalhoty.“

Ben nasucho polkl. Pane jo, ten na to jde rychle! Ale… já mu tady žádnej striptýz předvádět nebudu, na to může z fleku zapomenout!

Kamil tušil, že se do toho Benovi nebude chtít. Vlastně s tím docela počítal. A měl v plánu si ho pořádně vychutnat. „Tak co je?“ zvedl výsměšně obočí. „Nějak tě pořád vidím oblečenýho…“

Benovi to v hlavě šrotovalo. Tohle je maximálně ujetý! Když mě včera svázal a pak mě svlíkl, tak mi to až tak ujetý nepřišlo… Ale abych se tu před ním začal svlíkat sám jako před nějakým zatraceným doktorem? Ani náhodou! „Hele, tak… já se svlíknu vedle a za chvilku sem přijdu,“ navrhl Ben něco, co mu znělo jako kompromis, rovnou vyskočil na nohy a zamířil ke dveřím.

Kamil se ale taky okamžitě vymrštil na nohy a zastoupil Benovi cestu. „Kam si jako myslíš, že jdeš?“ zeptal se polohlasně a dal si záležet, aby to znělo výhružně.

„No… vedle…,“ zopakoval Ben znejistěle.

„Dovolil jsem ti, abys odsud odešel?“ přeptal se Kamil.

„Ne, ale říkals, ať…“

„Říkal jsem ti, ať se svlíkneš. Tady a teď. Tečka,“ zopakoval Kamil nekompromisně.

Ben mu jeho upřený pohled mlčky oplácel, ale k ničemu dalšímu se neměl.

„No co,“ dloubl Kamil Bena do hrudi a donutil ho o krok ucouvnout, „to jako čekáš, že se s tebou budu pokaždý prát? Ne že bych to nezvládl, ale měl bys mě začít poslouchat i bez toho… Bude tě to míň bolet.“ Pak do Bena strčil podruhé, o trochu víc, aby Ben musel udělat dva kroky vzad. Skvělý, teď stojí na tom správným místě! A než se Ben stačil vzpamatovat, Kamil mu podkopl nohy a srazil ho na zem. Prudce do něj strčil a povalil ho na záda, zatímco Ben proti Kamilovi stihl akorát vymrštit ruce. Kamil ale přesně na to čekal. Popadl ho za zápěstí a přišpendlil mu je za hlavou úplně stejně jako posledně, zatímco si mu obkročmo sedl na hrudník.

Ben se zkusil z Kamilova sevření vykroutit, ale Kamil ho držel jako ve svěráku a Benově snaze přihlížel s pobaveným úsměvem. To Bena vyprovokovalo, aby po Kamilovi šlehnul aspoň rádoby varovnou poznámkou: „Do příště bys měl změnit taktiku. Potřetí už se ti to nepovede.“

Kamil se uchechtl: „Kámo, povede se mi to potřetí úplně stejně jako popadesátý, smiř se s tím.“ Pak se předklonil, nahnul se těsně k Benovu uchu a potichu, ale zřetelně pronesl: „A jestli se mi to náhodou nepovede, tak jenom proto, že si vyberu jinej, pro tebe mnohem míň příjemnej způsob, jak tě znehybnit.“

Benem se po těch slovech prohnala mocná vlna vzrušení. Uff… Jak to ten parchant dělá? Jak ví, co má říkat a dělat, aby to na mě mělo takovej vliv?

Kamil se znovu ležérně narovnal do sedu. Zadíval se Benovi do očí a chvilku se měřili pohledem. „Tak co, můžeme pokračovat? Nebo k tomu ještě něco máš…?“ přeptal se a dal si záležet na výsměšném tónu.

Z Bena uteklo akorát něco jako pohrdavé odfrknutí, ale Kamil předstíral, že nic neslyšel. „Fajn. A teď lež a ani se nehni. Už tak máš u mě plno zápornejch bodů a jenom jedno jediný plus, takže si to nepodělej ještě víc.“

Ben se zatvářil zmateně: „Jaký body? Za co…?“

„Do toho ti nic není. Ani se nehni,“ zopakoval mu Kamil svůj požadavek, pak přestal svírat Benova zápěstí a slezl z něj, aby si mohl podat svůj batoh.

Ben ho poslechl a opravdu zůstal bez hnutí ležet. Bylo mu ale hloupé být úplně zticha, protože to díky tomu vypadalo, že pozoruje Kamilovo přehrabování se v batohu až příliš zvědavě…, a tak se ohradil: „Jak to, že mi do toho nic není? Měl bych přece vědět, za co se mi přičítaj nějaký body, abych to mohl nějak ovlivnit…“

„Neboj, až to uznám za vhodný, tak se to dozvíš,“ mrkl na něj Kamil a batoh odložil, zatímco v ruce mu zůstal smotaný kus černého provazu.

Ben se vzrušeně zachvěl. Mlčky pozoroval, jak mu Kamil znovu obkročmo sedá na břicho a jak ten provaz pomalu rozmotává. Bylo to… jiné než posledně. Protože posledně jsem do poslední chvíle nevěděl, co chystá. A on to nevěděl taky a musel improvizovat. Kdežto na dnešek už je očividně připravenej.

„Podej mi levou ruku,“ poručil Kamil. Ben ho opět bez zaváhání poslechl a Kamil mu černý provaz několikrát omotal kolem zápěstí.

„Teď pravou,“ řekl Kamil – a chvilku na to už měl Ben obě zápěstí svázaná k sobě a Kamil dokončoval druhý uzel. Pak se nad Bena naklonil, položil mu ruce za hlavu a připevnil je k trubce od ústředního topení. Pěkný. A tentokrát sebou můžeš škubat, jak budeš chtít. Tenhle provaz se fakt nepřerve!

Ben zkusil rukama pohnout, čistě jen proto, aby ucítil, že s nimi nijak moc hýbat nemůže. Hmmm, hezký…

Kamil se na Bena vědoucně zaksichtil: „Spokojenej?“

Benovi se vzpurně blýsklo v očích. Na tohle ti odpovídat nebudu. Nikdy! Zvlášť, když ty tu odpověď dobře znáš.

Kamil se sám pro sebe usmál; v Benových očích si přečetl, co potřeboval. Pak se znovu natáhl pro batoh, chvilku v něm lovil a vytáhl velké nůžky. Tak a teď přichází ta zábavnější část.

Ben se bezděky vyplašeně zavrtěl. Nůžky? Co chce jako dělat s nůžkama…?

„Klídek… Nějak z tebe to oblečení dostat musím, když sis ho odmítl sundat sám,“ pronesl Kamil. Trochu se nadzvedl, zatáhl za Benovo triko a vykasal mu ho kousek nad břicho. Nůžky si připravil do druhé ruky.

„To nemyslíš vážně!“ trhnul sebou Ben. „To mi jako hodláš rozstříhat hadry?“

„A co mám dělat jinýho? Řekl jsem ti, ať se svlíkneš? Řekl. Dvakrát. A poslechls mě? Ne. Tvoje chyba. A teď sebou neškubej, nerad bych tě omylem propíchl, haha…“

„Ne, Kamile, počkej! Tak já si to všechno svlíknu, jo? Když mě ještě na chvilku rozvážeš…“

„Zapomeň!“ přerušil ho Kamil a zněl dost nesmlouvavě. „Nebudu tě svazovat a rozvazovat podle toho, jak si řekneš. Příležitost jsi měl – a prošvihl jsi ji. A myslím to vážně, neškubej sebou!“

„Ty seš teda…,“ vybuchl Ben, ale na poslední chvíli se ovládl.

„Co jsem?“ zadíval se na něj Kamil vyzývavě. A teď si to neposer, kámo.

„Nic,“ polkl Ben, ale jeho oči metaly blesky.

„No proto!“ usmál se Kamil – a k Benovu překvapení nůžky odložil. Oběma rukama sevřel spodní lem Benova trika a začal mu ho pomalu rolovat ke krku. „Pro dnešek ještě nebudu taková svině. Ale příště mě, do prdele, poslechneš, nebo si to odskáčeš! Rozstříhám ti ty hadry na cucky a bude mi úplně jedno, kolik tě stály nebo jestli je to nějakej zasranej dárek, rozumíme si?“

„Jo,“ houkl Ben a ještě dodal: „A dík.“

„Zvedni hlavu,“ instruoval Kamil Bena, na jeho poděkování nijak nezareagoval. Ale máš u mě bod k dobru – za to, že umíš ocenit, když se nad tebou slituju. Pak Benovi přetáhl tričko přes hlavu a vyhrnul mu ho až někam k jeho loktům.

Potom vyskočil na nohy a zálibně se z výšky na Bena zadíval. Vypadá k sežrání už teď. A co teprve, až mu sundám kalhoty… Pomalu přešel k Benovým nohám a dřepl si. Popadl ho za kotníky a trhnutím mu oddálil nohy kousek od sebe, aby si mohl kleknout mezi jeho kolena. Potom chytl Bena pod koleny a dalším prudkým pohybem si ho přitáhl směrem k sobě. Provaz, kterým měl Ben připoutaná zápěstí k topení, se úplně napnul – a Ben teď nemohl pohnout rukama ani o centimetr.

Bena vzrušilo, když ucítil, jak mu natažená šňůra táhne ruce za hlavu. Začalo ho z toho příjemně brnět v pažích, v zádech… a to brnění se přeneslo až do rozkroku. Ta vyboulenina v jeho kalhotách prostě nešla přehlédnout. Kamil se na něj ušklíbl, jeho výraz naprosto zřetelně říkal: „Vida vida, copak to tady máme?“ A Ben radši zavřel oči, aby si tohle všechno nemusel v Kamilových očích číst.

Kamil se sám pro sebe usmál. To je neskutečný, jak se to v něm pořád pere! Chce, ať mu tohle všechno dělám, ale přitom nechce, ať vidím, CO to s ním dělá… Dneska ho nechám, ať je po jeho, ale příště si ho za to vychutnám. Dneska už s ním mám jiný plány!

Ben ucítil, jak mu Kamil rozepíná kalhoty, chvilku na to se ozval další Kamilův příkaz: „Nadzvedni se trochu!“ Ben poslechl a nechal Kamila, ať mu sundá kalhoty i slipy… a dokonce i ponožky. Pak se chvíli vůbec nic nedělo, tedy kromě toho, že se Benův penis postavil do pozoru… a Benovi kvůli tomu úplně zčervenaly tváře. Do hajzlu, to je… tohle asi nedám… Kamil se mě v podstatě ani nedotkl a já jsem přitom nadrženej jak… Poprvý jsem k němu byl aspoň otočenej zády, jenže teď? Ležím tu před ním úplně nahej! A co vůbec dělá? To si mě jako jenom prohlíží?

To odhadl naprosto přesně. Kamil od Bena nemohl odtrhnout oči. Pane jo, jemu vážně stačí málo! Dost možná by se vystříkal, i kdybych se ho teď jenom letmo dotkl. I když já mám co říkat, jsem na tom momentálně úplně stejně… Každopádně sorry, kámo, ale na vystříkání si ještě počkáš. Nejdřív si s tebou potřebuju vyřídit to tvoje „přeřeknutí“ z posledně.

Ben zaslechl, že se Kamil už zase přehrabuje v batohu. Bojoval sám se sebou: jedna jeho část chtěla otevřít oči a podívat se, co tam Kamil hledá tentokrát, ale druhá jeho část potřebovala zůstat schovaná za zavřenými víčky. A ta druhá část prozatím vyhrála. Benovi tedy nezbylo, než napínat uši a snažit se nějak uhodnout, co Kamil chystá…