Kamil a Ben – Poklad (23.)

Krásná, rozjásaná červencová sobota, devět hodin dopoledne. Kamil zrovna zastavoval s autem, vypůjčeným od rodičů, na takovém opuštěném, zapomenutém pidiparkovišti v lesích.

„Jsi si jistej, že jsi mě chtěl dovízt zrovna sem?“ kmital Ben poněkud znejistěle očima mezi navigací a bočním okýnkem.

„A co se ti nezdá?“ rozepnul si Kamil pás a s natěšeným úsměvem vylezl z auta.

„No,“ napodobil ho Ben a taky vystoupil, „narozeninovej výlet za překvapením jsem si představoval trochu jinak!“

„Jo? A jak? Myslel sis, že tě vezmu do Disneylandu?“ dobíral si ho Kamil, zatímco si ze zadní sedačky bral věci.

„To zrovna ne, ale třeba do toho aquaparku, co se ti tam tak děsně nechce, jsme zajet mohli. Jsem s tím i tak trochu počítal a vzal jsem si plavky, víš, zvlášť, když jsi pořád nadhazoval, jak nám podle předpovědi bude přát počasí… Tak to je asi můžu nechat v autě, co?“

Kamil se rozesmál: „Myslím, že plavky uneseš! Ale jestli chceš, tak ti prohlídnu batoh – pokud jsi takhle trochu počítal i s jinýma možnýma variantama a táhneš si s sebou plno dalších zbytečností, tak ti je povyhazuju.“

„A co kdybys mi teda konečně řekl, co to je – to překvapení? A já si podle toho ty věci z batohu povytahuju sám,“ nadhodil Ben.

Kamil si zatím na záda nasadil svůj vlastní batoh, přešel k Benovi a zlehka mu obtočil ruce kolem pasu. „Hmmm, tak něco už ti prozradit můžu. Vlastně spíš musím. Protože odteď je to už tak trochu ve tvý režii.“

Ben na Kamila zmateně vykulil oči, a tak mu to Kamil dovysvětlil: „Prostě ten výlet za překvapením by se dal v podstatě nazvat i jinak, a sice cesta za pokladem. Vzpomínáš, jak jsme to jako malí hrávali na sídlišti? Jedna parta kreslila křídama šipky a značky a druhá podle nich hledala tajnou skrýš? Přičemž tím pokladem nebylo nic jinýho než kus papíru s nápisem POKLAD, haha… Tak já ti teď můžu slíbit, že ten tvůj poklad bude… trochu reálnější, hahaha. Ale najít si ho každopádně budeš muset sám. Akorát místo křídy si vezmi do ruky mobil.“

Benovi nadšeně zajiskřilo v očích: „To si děláš srandu! Tys mi to překvápko schoval někde tady, jo? A kdy jsi to stihl…? No to je jedno, každopádně to zní skvěle! Jenom teda doufám, že ho najdu…“

„To já taky,“ smál se Kamil, „to by bylo hodně pitomý, kdybys ho nenašel!“ Pak se sklonil, dal Benovi rychlou pusu – a to už si pravačkou šahal do kapsy pro mobil, aby mohl Benovi poslat první předpřipravenou indicii. No, indicii… Prostě GPS souřadnice a krátkej rébus, aby, až na to místo dojdeme, věděl, za kterým pařezem má ten balíček hledat…

Benovi se ten nápad šíleně líbil! Týjo, sice mi to Kamil připravil jako překvápko k dvacetinám, ale já z toho mám radost, jako kdyby mi bylo spíš dvanáct! Sotva v mobilu v mapách zjistil, kterým směrem se má vydat, nadšeně popadl Kamila za ruku a vyrazil na cestu.

„Nemusíš zase tak hnát,“ mírnil ho Kamil.

„To víš, že jo! A někdo mě předběhne a ten dárek mi vyhmátne!“

Kamilovi zacukaly koutky. To by se ten někdo asi dost divil… Nahlas ale řekl: „Neboj, není to nic, co by ocenil kdokoliv jinej než ty!“

„Hm! Takže žádná taška plná čokolády? Nebooo… lístky do toho aquaparku?“

„Co pořád máš s tím aquaparkem?“ divil se Kamil, v duchu už si ale značil, že tam někdy, ač nechtě, bude muset s Benem zajet. „Každopádně ne, nic takovýho to není.“

„No ale další trenýrky s mým jménem by to být mohly!“ vzpomněl si Ben na to, co dostal od Kamila loni. Na to, co jsem mimo jiný dostal od Kamila loni… I jenom pouhá vzpomínka způsobila, že ho vzrušeně zašimralo v podbřišku, a tak ty vzpomínky zase rychle zaplašil a dokončil svou původní myšlenku: „Protože mý jméno vyšitý na boxerkách by teoreticky nikdo jinej než já neocenil…“

„Přece bych ti nedal znovu úplně to samý,“ zavrtěl Kamil pobaveně hlavou. I když…!

„Škoda,“ hlesl Ben… a znovu se mu před očima mihnula vzpomínka na Kamila a Kryštofa oblečené v policejních uniformách…

„Neboj,“ propletl si s ním Kamil prsty, „jsem si jistej, že zklamanej nebudeš!“

„To nebudu, i kdybys mi tam schoval jenom rohlík s marmeládou! Už teď je to skvělý!“ ujistil ho Ben a věnoval mu rozzářený úsměv.

„Seš sladkej,“ oplatil mu ten úsměv Kamil.

Ben malinko znachověl ve tvářích – ještě pořád nebyl na Kamilovy komplimenty tohoto druhu zvyklý. On je taky Kamil nesype z rukávu kdovíjak často, takže jsem si ještě pořádně neměl kdy zvyknout! A vlastně si na něco takovýho ani zvyknout nechci. Nechci, aby mi to zevšednělo. I když protentokrát… pro dnešek… by mi to zevšednět mohlo, když mám ty narozeniny…

A tak se Ben na Kamila vyzývavě zaculil: „Jo? A jakej ještě jsem?“

„Momentálně děsně zvědavej,“ utřel ho Kamil pobaveně.

„Pf, něco milejšího by tam nebylo?“

„Děsně zvědavej tygřík,“ pozlobil ho Kamil.

„Heeej, co pořád máš s tím tygříkem?“ chytil se Ben podle Kamilova očekávání, ale Kamil mu to ani tentokrát neprozradil. Tu asi čtyři měsíce starou vzpomínku na den, kdy dal Benovi tuhle přezdívku, si hýčkal zatím jenom sám v sobě…

Tenkrát klukům ještě zbývalo několik týdnů do maturity – a oni se na ni často učívali spolu. Měli tak nejenom víc důvodů se oficiálně scházet i po škole a o víkendech, ale hlavně jim to společné učení opravdu pomáhalo. Oba už se totiž nemohli dočkat, až další rok budou bydlet spolu, ale aby se jim to splnilo, potřebovali nejdřív oba odmaturovat a potom se každý dostat na svou vysněnou vysokou školu. Každý na svou, ale obě školy naštěstí byly v Praze… Takže to společné učení brali vážně, protože ani jeden si později případně nechtěl vyčítat, že pro tenhle společný sen neudělal maximum.

I přes to, jak vážně to brali, se ale samozřejmě během odpolední jenom neučili. Kdepak! Spoustu hodin jen tak proleželi jeden druhému v náručí a povídali si… A spoustu hodin strávili líbáním… A spoustu hodin věnovali studiu biologie lidského těla, jak Kamil tak rád připomínal; konkrétně studiu biologie Benova těla, jak ho Ben tak rád opravoval. A na tuhle biologii došlo i to odpoledne, kdy posedávali v Benově pokoji, každý se svým notebookem na kolenou, a vypracovávali další maturitní otázky.

Ben najednou zpozorněl, protože zaslechl klapnout dveře – a došlo mu, že je čtvrteční podvečer, tedy čas, kdy jeho rodiče pravidelně vyrážejí na větší nákup. Rychle šel ještě překontrolovat, že je byt opravdu prázdný, a když si to ověřil, vrátil se do pokoje, zavřel za sebou dveře, bez řečí přešel k posteli, na které seděl Kamil – a hupsnul k jeho nohám.

Kamil se na něj zvědavě zahleděl – a viděl, jak se Ben po čtyřech plíží blíž a blíž… Vypadal jako takovej roztomilej, ale odhodlanej tygřík, připravenej zaútočit.

„Co děláš?“ přimhouřil Kamil oči, jeho hlas zněl napůl pobaveně, napůl rozněžněle.

„Nechceš si dát… pauzu?“ skousl si Ben škádlivě rty.

„Tak pauzu, jo?“ přestal se Kamil opírat zády o stěnu, odložil noťas na zem, chytil Bena za vlasy a přitáhl si ho k polibku. Jenže asi po minutce ho od sebe zase zlehka odstrčil a dodal: „Tak, pauzu máme za sebou – a teď šup zpátky do práce!“

„To nebyla pauza, ale minipředehra!“ odporoval Ben a dál Kamila propaloval vyzývavým, roztouženým pohledem. „Mám šílenou chuť ti to udělat,“ dodal, smyslně se propnul v zádech a zavrtal obličej do Kamilova rozkroku.

Pro Kamila bylo svým způsobem pořád nové, jak Benovi během několika posledních měsíců narostlo sebevědomí – a jak už se nebál ani nestyděl si víc napřímo říkat, co by rád nebo nerad. Zároveň ho ale tenhle Ben verze dva nula neskutečně bavil – nejenom proto, že bylo zajímavé si s ním povídat, když se už tolik nesnažil vyhýbat některým tématům, ale i proto, že občas ty jeho požadavky hraničily s drzostí… A Kamil měl tak víc důvodů si Bena krotit.

I teď na něj tedy naoko výsměšně zvedl obočí: „Ty máš chuť to udělat mně, jo? Uvědomuješ si, že jestli si dáme doopravdy pauzu, tak mě nějaký tvoje chutě úplně přestanou zajímat?“

Ben si ve skutečnosti uvědomoval něco úplně jiného: a sice že Kamila jeho chutě přestanou zajímat jenom jako – a že Bena tím řečněním schválně jen dráždí, aby je oba rychleji dostal do role… A tak jenom přikývl.

Nic víc ani jeden nepotřebovali.

„Kolik máme času?“ zjišťoval ještě Kamil, ale to už z Bena, který se během vteřiny přemístil na kolena, stahoval tričko.

„Půl hodiny stopro, dřív přijet nestihnou…“

Na to se Kamil už jenom spokojeně ušklíbl. To je na zkrocení mýho tygříka akorát!

A když pak o dvaatřicet minut později odvazoval Bena od postele, což mu mimochodem trvalo šíleně dlouho, protože se co chvíli skláněl, aby mohl vláčného, lehce opoceného, ale uspokojeného tygříka políbit, naoko káravě nadhodil: „Je ti ale jasný, že jestli budeme takhle pauzovat často, tak ani jeden neodmaturujeme?“

I přes to časté pauzování ale odmaturovali… a dostali se na vysokou… A tyhle prázdniny tím pádem nemají chybu! A po dnešku se přehoupnou ještě o level vejš… Teda aspoň doufám, že to všechno klapne!

To už došli na místo, kde měl být podle GPS souřadnic poklad ukrytý. Ben si znovu přečetl rébus, pak se rozhlédl kolem dokola – a neomylně zamířil ke shluku bíle rozkvetlých křovin. Balíček v lesklém zeleno-bílém obalu se mezi těmi větvičkami skoro ztrácel, ale naštěstí jenom skoro… Když ho Ben pomalu vytahoval, aby obal o ty větvičky nepotrhal, rozradostněně se usmíval od ucha k uchu. Aneb jak málo někdy stačí!

„Copak tam asi bude?“ zvědavě potěžkal balíček v ruce, pokukoval u toho ale po Kamilovi.

„Až to rozbalíš, tak to zjistíš,“ nešel Kamil pro odpověď daleko.

„A můžu? Není v tom něco… něco…“

To Kamila pobavilo: „Něco co? Něco, co by pohoršilo okolní stromy?“

„Něco, co by pohoršilo mě!“ odpinknul Ben, ale to už si za Kamilova hlasitého smíchu a trefných komentářů dřepal, aby si mohl dárek opřít o kolena a pohodlněji se do něj dostat. Když pak ze sáčku vytáhl krabičku a pořádně se zahleděl na obrázky, které prozrazovaly její obsah, zvedl ke Kamilovi oči, a zatímco se vší silou snažil nezčervenat, rádoby pohoršeně dodal: „Přesně to jsem měl na mysli!“

Rozesmátý Kamil si přidřepl k Benovi: „Takovýhle věcičky tě přece už dávno nepohoršujou!“

„Pf… Pohoršuje mě, že ty mi takovýhle věcičky klidně dáváš… takhle na veřejnosti!“

„Jo tak na veřejnosti, haha! No a to počkej, až je začnu dávat do tebe! Taky takhle na veřejnosti, uprostřed hlubokýho lesa!“ dráždil ho Kamil.

„To se nikdy nestane! Nebo… stane?“ Benovi se rozšířily oči náhlým pochopením. Nebo si aspoň myslel, že to pochopil. Tak proto mě zatáhl do lesa, na takovýhle pustý místo! Hmmm!

„Uvidíme,“ mlžil Kamil. „Každopádně, prozatím si to vezmu k sobě do opatrovnictví,“ natáhl se po té krabičce a zvednul se na nohy.

Ben se vztyčil taky a zkusil po té krabičce hmátnout. „Jak jako? Tak je to dárek pro mě – nebo pro tebe?“

„No pro tebe! Já si to sice nasadím na prst – ale ty z toho budeš mít příjemný pocity!“

„Nebo taky nepříjemný,“ zadíval se Ben znovu na tu krabičku lehce znejistěle. Podle fotek se uvnitř totiž nacházely tři silikonové návleky na prsty, přičemž každý ten návlek měl na sobě různě tvarované výstupky. Reklama na obalu nešetřila slůvky jako „dráždivé“ nebo „stimulující“, Ben měl ale při pohledu na ty bodlinky a drážky dojem, že by použil spíš jiné přídavné jméno…

„Ale no tak, oba víme, že ti to bude příjemný!“ napůl ho konejšil, napůl si z něj utahoval Kamil, zatímco si zastrkával krabičku do batohu. Oba víme, že když si tě správně svážu, tak je ti příjemný všechno, co s tebou dělám…

Bena se zmocnilo vzrušení už jenom z toho Kamilova tónu. A taky z té představy toho, jak mu Kamil bude ty nepříjemně-příjemné pocity způsobovat. „Ehm, a…,“ polkl nasucho a nenápadně se rozhlédl kolem dokola, než se zase nabodl na Kamilův pohled, „je součástí toho dárku teda i otestování…? Nebo jak?“

Benova náhlá touha si tu hračku vyzkoušet i na veřejnosti se na Kamila okamžitě přenesla. Nevydržel to a přitáhl si Bena k sobě. „Jasně, že jo! Ale až přijde ten pravej čas, hm?“ líbnul ho na rty. „Ještě jsi totiž v tom sáčku něco přehlídl…“

„Co? Fakt?“ odtáhl se Ben od Kamila, aby mohl v sáčku znovu zalovit – a vytáhnout kus papíru s dalšími GPS souřadnicemi a Kamilovým křivým rukopisem naškrábanou další hádankou. Zmateně na Kamila zamrkal: „To jako ještě není všechno?“

„Jak – všechno? Vždyť jsme zatím neušli ani dva kilometry!“

„Aha… Ale neříkal jsi, ať si vezmu pohorky a sportovní hadry!“ zabrblal Ben, ovšem to už si zase sahal do kapsy pro mobil, aby do něj ty souřadnice mohl naťukat.

„Neboj, jsi oháklej akorát,“ informoval ho ještě Kamil. Jsi oháklej tak akorát – na to, že už dlouho oháklej nebudeš…

Na další stanoviště, takový menší palouček, došli po asi půlhodině. Ben byl zaměstnaný hledáním dalšího balíčku, a tak si nevšiml, jak se Kamil zvědavě rozhlíží kolem a kontroluje, jestli je všechno připravené, ani toho, jak se mu při pohledu na jedno konkrétní místo za stromy objevuje na tváři spokojený úsměv…

Ben zatím našel v trávě naskládaných několik větví utržených ze zřejmě toho samého bíle rozkvetlého keře, ve kterém byl ukrytý předchozí balíček – a i tady ležel pod větvemi stejný zeleno-bílý sáček. Spíš taková měkká zeleno-bílá obálka. Hmm, tak tady bude stopro kravata. Nebo nějakej šátek. Jasně! Protože součástí toho otestování prvního dárku přece bude, že mi Kamil nejdřív sváže ruce… Šikovně to vymyslel! Když se otáčel ke Kamilovi, na tváři mu zářil chápavý úsměv. Nebo si aspoň myslel, že to pochopil…

„Co se culíš?“ culil se Kamil.

„Nooo, copak tam asi bude?“ začal Ben rovnou odlepovat izolepu.

„Co asi? Tradiční měkkej dárek. Takže ponožky,“ zlobil ho Kamil.

Ben se ale nenechal zmást, a když pak vytáhl šátek v barvě khaki, vítězně se na Kamila zazubil.

„Pěknej, že?“ poplácal ho Kamil po zádech. „Tak si ho uvaž kolem krku jako správnej skautík – a pokračujeme dál!“

„Dál…?“ přimhouřil Ben na Kamila pátravě oči. „Žádnej další vzkaz už v tom balíčku ale není…“

„Není, no,“ uznal Kamil, přestal Bena škádlit a začal si sundávat batoh ze zad. „Protože se tu na chvilku zdržíme. Takže ten šátek mi dej – a svlíkni se do trenek.“

Atmosféra se změnila jako lusknutím prstu: rozveselené špičkování se ztratilo někde mezi stromy – a mezi očima obou kluků začaly poletovat rozžhavené jiskry.

Ben na tu Kamilovu pobídku už nijak slovně nezareagoval. Prostě ji splnil. A dokonce dal úplně automaticky ruce za záda.

A Kamil se s ním ještě chvíli propaloval pohledem… a pak mu přikázal: „Zavři oči.“

Když Ben ucítil, jak mu Kamil ten šátek omotává kolem hlavy, v duchu si poupravil tu svou představu toho, co se asi tak teď bude dít. Tak jasně, bude chtít, ať si kleknu na všechny čtyři, takže proto mi nemůže svázat ruce… Jenže místo dalšího příkazu, který Ben každou vteřinou očekával, ucítil, jak ho Kamil jemně chytá za boky… Pak si vychutnal dlouhý polibek, který mu Kamil dopřál… A pak mu Kamil zašeptal do ucha: „Nelekni se.“

To Bena dokonale zmátlo, ale než se stihl Kamila zeptat, jak to myslel, položil mu někdo zlehka dlaně na ramena. Zezadu. Jenže Kamil stál pořád před Benem a přidržoval ho za boky…

I přes Kamilovo varování sebou Ben škubnul leknutím… A teprve po pár vteřinách se mu tělem začala šířit úleva. Protože mu to došlo. Nebo aspoň doufal, že mu to konečně všechno došlo!

„Kryštofe…?“ hlesl nejistě.

„Bene! Rád tě vidím!“ zahlaholil Kryštof bodře.

„Ježíši!“ Benův zrychlený tep se začal pomalu uklidňovat. „No, škoda, že nemůžu říct to samý! Teda… to vyznělo, jako že… Já tím myslím, že…“

„Co kdybys nám udělal laskavost a na chvilku přestal myslet, hm?“ navrhl Kryštof, v hlase pobavení.

„A rovnou i mluvit,“ doplnil ho Kamil.

„Nesnáším vás,“ ucedil si Ben sám pro sebe, protože ho fascinovalo a zároveň trochu rozčilovalo, jak se oba bráchové dokážou rychle sladit, když jde o to Bena napomínat… nebo mu dávat příkazy…

„No vidíš a já tě miluju,“ špitl mu Kamil přímo do ucha, ale než mu Ben stihl pošeptat to samé, Kryštof to jejich vrkání přerušil.

„Hele, tohle si nechte na pozdějc! Proto jste mě sem snad nezvali!“

Ben se užuž nadechoval, aby Kryštofovi připomněl, že on ho nezval vůbec, jenže to už cítil, jak mu Kryštof hladivě sjíždí dlaněmi z ramen přes paže až k zápěstím… a jak mu zápěstí hbitě svazuje k sobě nějakým kusem provazu. Dlouze vydechl… a nechal na sebe celou tu situaci zapůsobit, přičemž se mu veškeré případné poznámky vykouřily z hlavy.

A Kamil s Kryštofem se postarali o to, aby se Benovi z hlavy vykouřilo… úplně všechno. Aby nezůstalo nic než dráždivé vzrušení… a aby nevnímal nic jiného než vzrušující dráždění.

„Otevři pusu,“ přikázal mu ještě Kamil potichu… A na dalších dobře třicet minut to byla poslední slova, která na tom palouku kdokoliv pronesl.

Kamil vsunul do Benových otevřených úst kuličkový roubík, Kryštof mu ho upevnil za hlavou… A pak oba od Bena odstoupili, jednak proto, aby si svou momentální hračku mohli namlsaně prohlédnout v celé kráse, ale taky proto, aby Bena zmátli. Když totiž Ben ucítil další dotyky, nedokázal už rozklíčovat, kdo přesně se ho dotýká. A nepovedlo se mu to bezpečně rozklíčovat po celou dobu, co si s ním kluci hráli. A ačkoliv zezačátku mu tahle skutečnost trošku vadila, tak s postupem času mu to bylo nejenom jedno, ale dokonce zjistil, že ho to o to víc vzrušuje, když netuší, v čí moci zrovna je… a který z těchto dvou jeho prozatímních pánů se věnuje které části jeho těla…

Kamil s Kryštofem byli sice tak zhruba domluvení, jak bude dnešní den probíhat, ale detaily dopředu vyladěné neměli. Shodli se na tom, že budou prostě improvizovat – podle situace, podle Benových reakcí… A tak Kamil Benovi svlékl trenýrky a navedl ho do pozice na kolena, zatímco Kryštof tiše vytáhl ze svého batohu dvě věci a zamával jimi Kamilovi před očima, ať si vybere: anální kolík – nebo smotek tenkého provázku? Kamil si zvolil ten kolík a pro změnu zalovil ve svém batohu, pro tubičku s lubrikantem… Potom se přesunul za Bena a začal si, zatím jenom nagelovaným prstem, připravovat jeho dírku, zatímco Kryštof si kleknul před Bena a zkušenými pohyby mu začal podvazovat jeho už na všechny možné hrátky natěšené nádobíčko.

Ben mezi oběma klukama klečel vzpřímeně, záda rovná, jak byl od Kamila naučený, ale uvnitř sebe se kroutil a tetelil blahem. Netušil, kterým vjemům věnovat víc pozornosti – jestli tomu vzrušujícímu pronikání něčích prstů do jeho dírky, nebo těm trochu bolestivým, přesto ale taky vzrušujícím dotykům něčích dlaní v jeho rozkroku… Ta nemožnost se jakkoliv bránit, nebo alespoň slovně ohradit, jeho vzrušení podporovala a zvyšovala… A ohňostroje slasti mu v podbřišku vybuchovaly i díky tomu, že byl v péči hned dvou kluků. Jakkoliv by byl v této pozici úplně bezbranný i proti jednomu, tak ten fakt, že jsou na něj dva, ten jeho pocit bezmoci a odevzdanosti násobil… Těch vzrušujících vjemů na něj bylo skoro až příliš, a to přitom kluci s tím vším drážděním sotva začali.

Kryštof mezitím dokončil svou práci s provázkem a mohl si tedy začít s tím podvázaným pokladem jenom tak pohrávat. Hladil Bena v rozkroku, občas zmáčkl jeho péro nebo varlata silněji, potom svoje dotyky zjemnil… A v jednu chvíli se sklonil, aby mohl olíznout Benovy bradavky… Kamil zase dokončil svou práci, a sice promazávání Benova nitra – a mohl svoje prsty nahradit tím análním kolíkem, který do Bena začal zastrkávat… a zase ho povysunul… a znovu ho do něj zastrčil… V tu chvíli už se Ben nekroutil pouze v duchu, ale začal sebou šít doopravdy, protože všechny ty příjemné, žhavě spalující pocity nedokázal vstřebávat jen tak v klidu. A aby toho nebylo málo, tak ho do varu dostávalo i to, jak kolem dokola panuje úplné ticho – a jediným zvukem, který se nese lesem, je jeho roubíkem tlumené hekání a vzdychání.

Což mimochodem dostávalo i Kamila. Několikrát nasucho polkl, pak zastrčil kolík do Bena až nadoraz a vyhoupl se na nohy. Očima Kryštofovi naznačil, že přišel čas na výměnu pozic, sám si pak kleknul před Bena, vylovil z batohu kartáček a jemnými štětinkami začal přejíždět po Benově hrudníku, přičemž speciální péči věnoval jeho bradavkám a pupíku. Druhou rukou si Bena jakože přidržoval za jeho vztyčený penis, hlavním účelem jeho dlaně v Benově rozkroku ovšem bylo Bena dráždit… a zvyšovat míru jeho vzrušení téměř k nepříčetnosti…

Kryštof si pro změnu podal důtky a vzal si na starost zadní část Benova těla. Svázané paže, zadek, stehna… Nepřeháněl to, ale byl důsledný a snažil se, aby ani kousíček Benovy kůže nepřišel zkrátka. Pak zagestikuloval ke Kamilovi, aby mu na chvilku uhnul, a stejně pečlivě, pod Kamilovým přísným dohledem ovšem zároveň relativně jemně seznámil s důtkami i Benův hrudník, břicho, podbřišek a přední část stehen… A ano, i Benův podvázaný klín si přišel na své. Kamil si zatím stoupl za Bena a přidržoval ho za ramena, přičemž ho nevědomky zlehka hladil, skoro až masíroval palci… Ale Ben to stejně moc nevnímal. To jemné hlazení bylo momentálně pod jeho rozlišovací schopnosti; měl co dělat, aby usténal to, jak se jeho nitro pořád svíralo kolem návštěvníka v jeho análu… a aby udýchal to štiplavé pálení na jeho kůži… a v rozkroku… a aby uhekal to vzrušení, co mu křečovitě stahovalo podbřišek, ale ne a ne se přetavit do vytouženého orgasmu…

Kluci viděli a slyšeli, co s Benem ta jejich společná péče dělá, a i když by byli schopní to hraní ještě protahovat, tak přece jenom – byl to dárek k Benovým narozeninám, ne nějaká forma trestu nebo odplaty. A tak si Kryštof dřepl a osvobodil Benovo nádobíčko z toho provázkového vězení, pak si v tichosti nasadil batoh na záda, věnoval Kamilovi cosi jako němý pozdrav a s opatrným našlapováním vyrazil z palouku pryč; finále tohohle obdarovávání bylo už jenom Kamilovo.

A Kamil si to finále rozhodně užil! Kleknul si za Bena, vytáhl z něj anální kolík – a hned ten uvolněný prostůrek zaplnil svým vlastním, už parádně natěšeným dobyvatelským nástrojem. Jakmile do Bena vklouzl, musel si skousnout rty, aby nevzdychl nahlas, i když v tuhle chvíli už Ben víc než jen tušil, že tím, kdo se do něj momentálně dobývá zezadu, je právě Kamil… Na milion procent si sice jistý být nemohl, protože u nich dvou jeden nikdy neví!, ale nějakých pětadevadesát procent tomu dával: a sice tomu, že tohle by Kamil Kryštofovi nikdy nedovolil… A těch pár procent pochybností se rozplynulo poté, co Kamil omotal pravou ruku kolem Benova těla, aby mohl vzít do dlaně jeho penis – a zároveň se sklonil a rty se přisál na citlivé místečko na Benově krku. Tady tohle ujištění, že tím, kdo se teď Benovi naplno věnuje, je právě Kamil, bylo tím posledním, co Ben potřeboval, aby se přehoupl přes hranu – a konečně, konečně se udělal… a vzal Kamila na tu cestu do ráje s sebou…

Ten svůj výstup na vrchol si oba parádně odhekali… A Kamilovi bylo úplně jedno, že je Kryštof pravděpodobně slyší. Protože za tu chvilku nemohl stihnout dojít moc daleko.

To Benovi bylo momentálně jedno úplně, úplně všechno. Protože o sobě téměř nevěděl. Opřel se o Kamilovo rozpálené tělo a lapal po dechu, a připadal si tak vysílený, že když mu Kamil vytáhl z pusy roubík, nezvládl hlesnout ani tiché děkuju. Ale vyslal to ke Kamilovi alespoň v duchu.

Kamil miloval, když se o něj Ben takhle těsně po sexu opíral. Přitáhl si ho ještě těsněji k sobě, a zatímco mu rty oždiboval krk a rameno, dlaněmi mu hladivě, konejšivě přejížděl přes boky… a přes bříško… Teprve když zavnímal, jak se Benův dech zklidňuje a zpravidelňuje, zlehounka ho od sebe odstrčil, ale jenom proto, aby mu mohl rozvázat ruce… a potom sundat ten šátek z očí.

Ben se chvilku snažil rozmrkat ten náhlý příval světla, potom se zvědavě rozhlédl kolem dokola. „Echm, že by se mi to o tom Kryštofovi jenom zdálo?“ okomentoval Kryštofovu nepřítomnost překvapeně.

„O bráchovi se ti nemá co zdát!“ obul se do něj hned Kamil zhurta, ale v očích mu plápolaly pobavené a takhle čerstvě po sexu taky rozněžněné plamínky.

„Taky tě miluju,“ prohodil Ben zdánlivě úplně mimo mísu, ale podle něj to mělo zaznít už dobře před půlhodinou – a teď se to hodilo říct stejně jako kdykoliv jindy.

A v tu chvíli zněžněl Kamilův pohled úplně, Kamil si Bena přetočil čelem k sobě… a další nezměřitelně dlouhou dobu si ta vyznání pinkali jeden druhému tam a zpátky, akorát beze slov. Jenom pomocí rtů… a jemných výdechů do úst toho druhého.

Teprve když dostali pocit, že víc lásky už se do nich pro tuhle chvíli nevejde, začali se pomalu sbírat na nohy a oblékat se. „Nemáš náhodou v tom svým napěchovaným batohu i nějakej sendvič?“ přeptal se Ben.

„No to nemám,“ podrbal se Kamil ve vlasech, protože i jemu došlo, že to s jídlem nedomyslel úplně dokonale. „On je totiž v plánu oběd v jedný restauraci nedaleko, víš… Jenže ještě předtím si musíš vyzvednout i třetí část pokladu.“

„Ono to vážně ještě nebylo všechno?“ zatvářil se Ben udiveně a natěšeně zároveň. „Ale vždyť v tom balíčku už opravdu žádnej papír s instrukcema není!“

„Není, pošlu ti je zase na mobil,“ zakřenil se Kamil a chvilku nato už se Benův telefon rozvibroval díky příchozí zprávě.

„Bezva, to nejsou ani dva kilometry,“ prohodil pak Ben, když nové souřadnice přetáhl do map. „Tak to se toho oběda dočkáme už brzo…“

„Radši si to moc nemaluj,“ varoval ho Kamil s úsměvem, když ho bral za ruku. „Co víš, jak dlouho na tom stanovišti zkysneš?“

Ben v tom začínal tušit nějakou čertovinu. Nebo spíš zase Kryštofovinu, že… „Hele, nebude tam Kryštof, nepřiváže mě ke stromu – a nepustí mě až za několik hodin, až splním nějaký nesplnitelný úkoly, že ne?“

Kamil před odpovědí krátce zaváhal: „Ne…“

„Počkej,“ nedal se Ben, „ke který části tý mý otázky se to tvý ne vztahuje?“

„Ehm… k tý poslední,“ prozradil Kamil.

Ben si rychle tu svou otázku přehrál znovu v hlavě… a pak si dlouze, odevzdaně povzdychl. Tím povzdychem ovšem zároveň maskoval nadšení, které se do něj začalo vkrádat… Protože jakkoliv si to jedna jeho část nechtěla připustit, tak ta druhá část se na to, až ho Kryštof přiváže ke stromu, dost těšila.

A to ještě netušil, že to zdaleka není všechno, co na něj na onom posledním stanovišti čeká.

Kryštof se totiž tentokrát neschovával nikde za bukem. Posedával na kmeni spadlého stromu, v ruce si rádoby ledabyle pohrával s dlouhým, štíhlým prutem. Na sobě měl černé kožené kalhoty a bílou, na hrudníku rozhalenou košili s vyhrnutými rukávy, tvář mu zdobilo několikadenní neoholené strniště… Ben nasucho polknul, když si to dal všechno dohromady: to je jak z tý mý představy o tom našem mladým tělocvikářovi s rákoskou… Ježíši…

„Kde se flákáte?“ přivítal Kryštof kluky, vyšvihl se na nohy – a Ben musel polknout znovu, když se před ním Kryštof takhle vztyčil. Vypadá prostě děsně sexy… a krutopřísně… Oni to holt mají v genech, no!

„To množný číslo si vyprošuju,“ ohradil se Kamil, aby hned zkraje navodil tu správnou atmosféru: tedy že on se od Kryštofa rozhodně peskovat nenechá – a že jediný, kdo jde pozdě a kdo za to taky bude náležitě potrestaný, rovná se odměněný, bude Ben.

Kryštof dal Kamilovi nepatrným pokývnutím najevo, že to bere na vědomí a že hra může začít, a další poznámky už adresoval výhradně Benovi, aby ho co nejdřív vpravil do nové role: a sice do role neposlušného žáčka, který potřebuje trošku převychovat…

A zatímco Ben se do té role vžíval, když ze sebe podle Kryštofových pokynů shazoval oblečení, Kamil to, co se mu odvíjelo před očima, chvilku jenom s částečně spokojeným, částečně starostlivým úsměvem sledoval. Doufám, že se to Benovi bude líbit a že to bude aspoň trošku ono… Protože já bych mu tohleto sám splnit nedokázal, no, pro mě je tohle už asi přes čáru. A taky teda doufám, že mě nezabije za to, že jsem to bráchovi vyžvanil…

Tuhle Benovu oblíbenou představu, o tělocvikářovi, Kamilovi a rákosce, se Kamil dozvěděl přímo od Bena. Ben v rámci toho, jak se učil být ke Kamilovi otevřenější, se mu svěřoval se vším možným, a tak mu tenhle svůj dříve často fantazírovaný scénář odvyprávěl. A když pak Kamil ladil s Kryštofem detaily dnešního programu, tak mu to v náznacích prozradil; a to, co mu neprozradil, se Kryštof dovtípil, protože nebyl dnešní ani včerejší, jak Kamila se smíchem upozornil. Kluci tak mohli Benovi to dnešní překvapení ušít na míru, a Kamil jenom doufal, že to všechno klapne – a že si z toho Ben nevyvodí, že už se radši příště Kamilovi s ničím nesvěří…

Benovi se popravdě tahle myšlenka vůbec nestihla dostat do hlavy. Neuvažoval nad tím, co Kryštof ví nebo neví, případně odkud to ví. Jediné, co ho zajímalo, bylo, že se to děje. Že někdo, kdo vypadá jako dominant z toho nejlepšího péčka, a kluk, kterého Ben miluje nejvíc na světě, ho, nahého, odvádějí ke stromu… A svazují mu zápěstí před tělem kusem provazu, který visí přehozený přes silnou větev jednoho stromu… A vytahují mu ruce vysoko nad hlavu… A poroučejí mu, aby rozkročil nohy…

„Za ten tvůj neomluvenej pozdní příchod to vidím na třicet ran rákoskou,“ informoval ho Kryštof. „Budeš si je hezky nahlas počítat. A abych ti to trochu ozvláštnil, tak ti tadyhle kolega zastrčí do zadečku nějakou vrnivou hračku…“

Ben si vážně začínal připadat, jako kdyby byl po škole. To, jak s ním Kryštof mluvil a jednal, jako s malým, nevychovaným děckem… A do zadečku, pcha… Ale i proti Benově vůli to na něj fungovalo – a červenal se úplně stejně, jako kdyby opravdu byl malý kluk, který stojí na hanbě před dvěma učiteli. Před dvěma přísnýma učitelama. Nadrženýma! Jsem z nich už nadrženej taky, a to se mě ještě skoro ani nedotkli…

I když to nedotýkání Kamil hned vzápětí změnil – a začal se Bena dotýkat naopak velice intenzivně. Sednul si za něj na paty a pustil se do své oblíbené činnosti, a sice zastrkávání hračky do mý hračky… Kryštof Bena mezitím zlehka seznamoval s tím prutem: přejížděl mu s ním po těle, třel mu s ním bradavky… Lehounce jím ze všech stran poplácal Benův vztyčený penis… Teprve když byl Kamil s tím umisťováním hračky do Benova nitra hotový, zapnul na análním kolíku vibrace a vyskočil na nohy, Kryštof uchopil prut alias rákosku pevně do ruky, zadíval se Benovi zpříma do očí a oznámil mu: „Můžeme začít. A chci tě slyšet počítat pěkně nahlas a zřetelně, protože za nějaký mumlání nebo kňourání ti připočítám rány navíc, jasný?“

„Jo, jasný,“ přikývl Ben… a proti své vůli se trochu zachvěl. Ty vibrace uvnitř jeho těla mu sice způsobovaly slastné šimrání v podbřišku, ale přece jenom, výprask v jakékoliv podobě si zatím vždycky jenom představoval, a vůbec netušil, jaké to bude naživo… Jestli to nebude prostě už moc, no… A hned ze startu třicet ran, jo? No to nevím, jestli mě kluci trochu nepřecenili…

Neměl ale vůbec důvod se bát. Kryštof Bena začal pomalu obcházet, aby ho udržoval v napětí a aby mu znemožnil odhadnout, která část jeho těla se potká s rákoskou hned vzápětí – a to na celém tom výprasku bylo v podstatě nejhorší. Protože jinak se Kryštof při tom švihání prutem dost mírnil. Nechtěl Benovi ublížit a pokazit mu tak ten zážitek… A taky jsem to dostal nakázaný od Kamila, že jo, abych se mírnil. Sice mi to nedal písemně, jenom ústně, ale i tak jsem tam vyloženě zřetelně viděl těch tři sta padesát sedm vykřičníků! On si ten svůj poklad holt dost střeží…

I když Ben brzy zjistil, že ho Kryštof docela šetří, protože žádné z těch ostrých šlehnutí ho nepřimělo vykřiknout bolestí, stejně si netroufl se úplně uvolnit: kterákoliv příští rána mu klidně mohla přistát kdekoliv na těle s mnohem větší razancí… Hrdinně ale dopočítal do třiceti a pak trochu znejistěle zakotvil očima v těch Kryštofových, protože si říkal, že Kryštof si určitě vymyslí nějaký důvod, proč Benovi po tom rozehřívacím úvodu sešlehat zadek nebo podbřišek o něco intenzivněji.

Kryštofova aktivní účast ve hře se ovšem pomalu, ale jistě chýlila ke konci. „Hmm, kolego, tenhle studentík není úplně marnej!“ zahlaholil směrem ke Kamilovi, zatímco se s Benem propaloval pohledem. „Co kdyby ses mu teď ještě chvilku pověnoval ty, aby se mu ta dnešní výchovná lekce pořádně zapsala do paměti? A aby se v příštím školním roce víc snažil?“

„Jasně, mám to v plánu,“ odpověděl mu Kamil poťouchle. Kleknul si za Bena, vytáhl z něj toho vibrujícího návštěvníka – a místo toho si nasadil na prst jeden z těch nových silikonových návleků. Zajel s ním do Benova dobře promazaného zadečku na první dobrou, užil si Benovo vzrušené vyheknutí – a pak obtočil druhou ruku kolem jeho pasu, sjel mu dlaní do klína a začal opečovávat jeho nadrženého, touhou tečícího ptáčka… Silikonovými výstupky nové hračky zároveň cíleně přejížděl přes ten oříškovitý útvar uvnitř Bena… a užíval si, jak se Ben kolem jeho prstu žádostivě stahuje… 

Ben se díky všem těm dotykům a vjemům svíjel a kroutil, co mu to spoutání dovolilo, ale Kryštof mu koncem prutu přizvedl bradu a donutil ho dívat se mu do očí. To, jak si ho Kryštof dokázal podmanit i jenom pohledem, Bena rozrajcovalo ještě víc, a tak ty jeho vzrušené vzdechy a steny rázem nabraly na hlasitosti.

„Co myslíš, kolego, dovolíme Benovi se udělat?“ prohodil Kryštof jakoby nic – a Benovi steklo po spáncích několik kapiček potu, když si představil, že by tohle mučení měl vydržet delší dobu, aniž by se mohl všem těm vjemům a pocitům plně oddat…

Kamil však naštěstí neměl chuť Bena déle trápit. „Jo, dovolíme,“ řekl totiž… a začal honit jeho péro o něco rychleji… a ještě rychleji… A v příští vteřině už Kryštof stihl taktak o krůček ustoupit, aby mu důkaz Benova maximálního vzrušení nepostříkal jeho kožené kalhoty; jinak si ale pohled na to spoutané, v křečích orgasmu svíjející se tělo neskutečně užíval. Kamil si to Benovo vyvrcholení užíval taky, když cítil, jak se Ben v jeho péči škube a chvěje a stahuje… A úplně nejvíc si to užíval Ben, i když ten byl tedy v tuhle chvíli docela mimo sebe, tak silně ho ten orgasmus semlel, a kdyby ho provaz nedržel ve vzpřímené poloze, asi by se složil na zem, stočil do klubíčka… a prostě se slastí rozpustil…

Kluci počkali, až se přes Bena ta lavina úplně přežene, hned pak mu Kryštof uvolnil ruce a Kamil si ho stáhl k sobě na zem, do náručí.

„Všechno v pohodě…?“ přeptal se Kryštof pro jistotu, když viděl, jak Ben zavrtává obličej do Kamilova hrudníku.

„Jo, neboj,“ odpověděl Kamil, který byl na tohle Benovo postorgasmické lísání zvyklý.

„Okej, tak v tom případě mizím… A vy si ještě užijte zbytek dne!“ začal se Kryštof loučit.

„A kam jdeš…?“ zjišťoval Kamil, zatímco Benovi konejšivě přejížděl dlaněmi po zádech… a přes paže…

„No tak den je ještě mladej, převlíknu se a dám si nějakou túru, když už jsem tady.“

„Ale ne že nás budeš odněkud šmírovat!“ probodl Kamil bráchu pohledem.

„V klidu. Ostatně, tohle je na mě moc soft… a vy už ničeho tvrdšího nebudete schopní, jak vás tak pozoruju…“

Kamilovi zacukaly koutky, zatímco Ben v jeho náručí slastně, souhlasně zavrněl.

„Radši už běž!“ popohnal tedy Kamil bráchu, ale očima mu vyslal poděkování. Za tohle všechno. Sehrál jsi to skvěle! Ten můj tygřík je z toho úplně odrovnanej!

Ben ještě chvíli nehnutě prodléval v Kamilově náručí, a teprve když slyšel Kryštofovy vzdalující se kroky, začal se vrtět, protahovat a celkově probírat k životu.

„Vážně seš v pohodě?“ ujišťoval se Kamil. I když možná spíš než ujištění, že je Ben v pořádku, což tak nějak bylo jasné už od pohledu, chtěl a potřeboval slyšet, že si to Ben všechno užil… A že mu všechny ty dárečky udělaly radost…

„To si piš!“ vyhrkl Ben, a tón jeho hlasu i jeho jiskrný pohled prozrazovaly Kamilovi všechno, co potřeboval vědět. „Ale na svý příští narozeniny někam odjedu, nebo se před váma někde zabarikáduju!“

„Ale ty kecko!“ líbnul ho Kamil do vlasů. „Vždyť jsi mi právě potvrdil, že se ti to líbilo!“

„Však to není vůbec v rozporu!“ rozesmál se Ben. „Líbilo se mi to moc, ale to neznamená, že vám to dovolím každý narozky!“

„Tak svátek nebo Vánoce to jistí,“ ušklíbl se Kamil. „A tvý dovolení naštěstí nepotřebujeme.“

To už se ale Ben natáčel ke Kamilovi čelem a přitáhl si ho za zátylek k pořádně hlubokému polibku, zatímco druhou rukou mu šmátravě vjel do klína. Protože je načase postarat se o tady tenhle tvůj parádně rozhicovanej pokládek… „A já tvý dovolení dostanu?“ vyvzdychal mu do pusy.

„K tomuhle taky žádný nepotřebuješ,“ odpověděl mu Kamil šeptem… a pak už se těm dotykům svého roztomile odhodlaného tygříka naplno poddal.