Kamil a Ben - Přepadení (20.)

Ve čtvrtek ráno Kamil Bena marně vyhlížel před školou. Pořád kontroloval mobil, jestli mu nepřijde vzkaz, že Ben už je na cestě… Pak Benovi i sám od sebe napsal, ale kromě informace, že si Ben jeho dotaz přečetl, se nic dalšího nedověděl. Haha, ten trenér jim dal včera takhle naposledy před prázkama asi pořádně do těla, když Ben šel tak brzo spát – a dnes ani přesto není schopnej vyhrabat se z postele!

Když do zvonění zbývala sotva minuta, Kamil se šouravě vydal k šatnám, zatímco vytáčel Benovo číslo. Ben mu to ale típl a chvilku nato už si Kamil četl stručné vysvětlení: „:-* Sorry, že jsem nedal vědět dřív, dnes ani zítra nepřijdu, není mi dobře, zkusím to vyležet… Uvidíme se v pondělí, jo?“

Kamil zmateně nakrčil čelo. Otočil se na patě a zamířil pryč od školy, za chůze přitom vytáčel pro změnu číslo na třídního. No co, rodinný důvody to jistí… Zvlášť takhle na konci roku vem čert nějaký zameškaný hodiny!

Benovi se vůbec nechtělo zvedat z postele, když slyšel, jak někdo zvoní. Samozřejmě ho napadlo, kdo by to mohl být… Ale to by mi snad nejdřív napsal, že sem jde, ne? Nebo by se zeptal, jestli chci, aby přišel… Třeba je to jenom pošťačka… Jenže jediný pohled do kukátka mu na všechny úvahy odpověděl… a taky mu, proti jeho vůli, maličko zvýšil tep.

„Co tady děláš?“ otevřel dveře.

„Není mi dobře, uvidíme se v pondělí, čau?“ zapitvořil se Kamil, jako kdyby napodoboval Benův hlas. „Co bys asi tak řekl, že tu dělám, když mi napíšeš tohle?“ Rychle přejel Bena zkoumavým pohledem. V tomhle pyžamku s dlouhým rukávem jsem ho ještě neviděl…

„Takhle jsem to, myslím, úplně nenapsal…,“ ušklíbl se Ben.

„No, o moc víc neurčitej už jsi bejt nemohl,“ vytkl mu Kamil. „Můžu jít dál, nebo se bojíš, že něco chytnu…?“ Vypadá přešle, to jo… Ale žádnej rozedřenej nos od rýmy, uslzený oči nebo nakřáplej hlas, ani není zelenej ve tváři, jako když mu bylo posledně tak zle… Tak co mu sakra je?! A na to samé se zeptal i nahlas, akorát vynechal to zaklení: „Co ti je?“

„Prostě je mi blbě,“ ustoupil Ben do předsíně, což Kamil pochopil jako pozvání dovnitř.

„Od žaludku…?“ prošel Kamil kolem něj.

„Hmm…“

Kamil se začal zouvat. No, tak to bylo hodně přesvědčivý hmm… Kdybych se ho zeptal, jestli je mu blbě od palce u nohy, potvrdí mi to úplně klidně taky… Znovu na Benovi pátravě zakotvil očima.

Ben si všiml, jak ho Kamil zkoumavě pozoruje, a nervózně uhnul pohledem. Do háje, možná jsem mu radši měl říct, ať sem nechodí, protože se může něčím nakazit… Bez řečí se vydal do svého pokoje. No nic, prostě se zachumlám do postele, třeba za chvilku odejde, aby mě jakože nechal spát…

Kamil Bena mlčky následoval, pak za sebou zavřel dveře, opřel se o ně a zamyšleně sledoval, jak si Ben sedá na postel, pomalu a tak jaksi zvláštně těžkopádně se přesunuje skoro až ke zdi a u toho se zavrtává do peřiny. „Jsi něco špatnýho snědl? Nebo nakonec tvoje mamka měla střevní chřipku a tys to od ní chytil…?“ vyzvídal.

„Asi… Nebo nevím… Snad ne… Teda jako neměla…“

Kamil si sám pro sebe zavrtěl hlavou. Měl čím dál větší dojem, že je něco nějak špatně. Došel k Benovi a sedl si na kraj jeho postele. Měl děsnou chuť se naklonit a lípnout Benovi aspoň pusu na tvář, ale mátlo ho, jak se Ben chová zvláštně odtažitě… „Je ti zima?“ zeptal se, protože nevěděl, na co jiného by se měl zeptat. Na co se zeptat někoho, komu očividně není moc do řeči. Na co se zeptat někoho, koho by nejradši objal…, ale kdo o to asi nestojí, jinak by si kolem sebe nestavěl hradbu z peřiny…

„Hm… Máš v zásobě i jiný otázky než ohledně mýho zdravotního stavu? Protože tenhle rozhovor jsem už absolvoval ráno s mamkou…“

„Fajn, tak co třeba, jestli ti můžu dát pusu? Teda aspoň předpokládám, že na tohle se tě mamka neptala,“ zaksichtil se na něj Kamil.

Ben malinko zrůžověl ve tvářích a sklopil oči. „Neptala…“

„A…?“

„Ty se přece taky nemusíš ptát…,“ špitl Ben.

„To jsem si tak nějak myslel, ale dneska se v tobě vůbec nevyznám,“ přiznal Kamil. Víc se v tom ale nešťoural, vylezl si na postel na všechny čtyři, aby se k Benovi mohl naklonit… a zlehka se dotkl svými rty těch jeho.

Ben po tom něžném dotyku zapomněl na všechna svoje trápení. Pootevřel rty a rychle vyhrabal ruce zpod peřiny a položil je Kamilovi na ramena, aby ho náhodou nenapadlo se odtáhnout.

To Kamila opravdu ani náhodou nenapadlo. Aniž by přestal Bena líbat, zapřel se o levou ruku, aby neztratil rovnováhu, zatímco pravačkou vjel Benovi na záda. Chtěl si ho k sobě přitáhnout blíž… Jenže Ben sebou najednou škubnul a usykl, jako kdyby ho něco zabolelo. 

Kamil se od něj polekaně odtáhl: „Co je…?“

„Nic… jenom… To nic,“ zkusil se Ben usmát, zavřel oči a znovu vyhledal svými rty ty Kamilovy.

Kamil Benovi tu pusu vrátil, ale zároveň si v hlavě znovu vybavil ten Benův náhlý pohyb. Co jsem udělal blbě? Proč sebou tak cuknul…? „Hele,“ odtrhl se nakonec od jeho rtů, „tebe bolej záda? Ty sis včera na tréninku něco udělal…?“

„Neudělal…,“ zahuhlal Ben a uhnul očima.

„Ne? Tak co ti teda doopravdy je?“ přestal se Kamil nad Benem naklánět, posadil se na paty a přísně se na něj zahleděl.

„Vždyť už jsem ti to říkal, tak proč to nemůžeš nechat bejt?“ vyjel po něm Ben.

„Protože vidím, že mi kecáš!“

„Vidíš kulový!“ hádal se Ben a začal se zase chumlat pod peřinu.

„Tak se přede mnou přestaň schovávat!“ začal z něj Kamil tu peřinu pro změnu strhávat.

„Ne…, nech mě… Nešahej na mě!“ bránil mu v tom Ben a vlastně ani sám nevěděl, jestli se brání doopravdy, nebo jestli ho to přetahování s Kamilem baví…

Kamil na chviličku zapomněl, že by měl být opatrný, protože pořádně neví, co Benovi je. Naplno se vžil do té hry, že si chce svého protestujícího pyžamáčka vyhrabat z peřiny, aby ho mohl prostě a jednoduše pořádně obejmout, a tak, když mu Ben zase vytrhával právě vydobytý kousek přikrývky z ruky, popadl Bena za paži a přitiskl ho ke stěně, aby mu v tom zabránil.

„Au!“ vyjekl najednou Ben a trhnul sebou. „Říkal jsem ti, ať na mě nešaháš!“

Kamil se s ním okamžitě přestal pošťuchovat. „Co máš sakra s těma zádama?“

„Nic!“ stál si Ben na svém.

„Tak když nic, tak si sundej pyžamo,“ narovnal se Kamil v zádech a založil si ruce na hrudníku.

„Jdi do háje! Dneska s tebou žádný hry nehraju,“ ucedil Ben a zavrtal se do peřiny až po krk.

„Já taky nehraju žádný hry! Sundej si to.“

„Řekl jsem, že ne!“ zadíval se mu Ben tvrdě do očí.

„Bože, proč musíš bejt tak tvrdohlavej?“ nechápal Kamil.

„To říká ten pravej!“ vrátil mu to Ben.

Chvilku oba mlčeli a propalovali se očima.

Pak si Kamil povzdychl a přestal se nad Benem tyčit jako bůh pomsty. Sesunul se do sedu a dlaní začal přejíždět po peřině v místě, kde tušil Benovu paži. „No tak, Bene. Nech mě, ať se podívám.“

Ben nasucho polkl. „Nechci, abys to viděl…,“ řekl potichu.

Kamilovi přejel mráz po zádech, jeho nepříjemné tušení začalo dostávat jasnější obrysy. Nechce, abych to viděl, ale přitom chce. Jenom se bojí mý reakce. „Mně přece můžeš říct… a ukázat… všechno… Víš to, že jo?“ díval se Benovi zpříma do očí a hledal tam ujištění, že to Ben ví.

Ben se znejistěle zachvěl. Jo, já vím. Jenže… do tohohle tě nechci zatahovat… Navíc, budeš děsně naštvanej… A já tě zrovna teď nechci děsně naštvanýho… Nakonec ze sebe ale přece jenom odkopal peřinu a mlčky se ke Kamilovi natočil zády. Chvilku nato ucítil, jak mu Kamil pomalu, opatrně vyhrnuje pyžamo nahoru… a pak ho slyšel zalapat po dechu. Ben už dopředu zavřel oči v očekávání dalších Kamilových reakcí.

„Kurva…,“ hlesl Kamil. Přes Benova záda se táhlo několik ošklivých, rudých, krví nalitých šrámů. „Kdo ti to udělal?“ zeptal se tiše, ale důrazně.

„To už není důležitý…“

„Bene, do prdele! Kdo ti to udělal?“ zvýšil Kamil hlas, popadl Bena za loket a otočil si ho tváří k sobě.

Ben se mu vyškubl. „Říkám ti, že je to jedno! Nech to prostě bejt!“

Kamil měl pocit, že špatně slyší. Nechat tohle bejt??! „Proč je kreješ?!“

Ben nic neříkal, jenom si zase stáhl pyžamo zpátky na záda.

„Znám je?“ zjišťoval Kamil, ale Benův sveřepý výraz se nezměnil. „Ty je znáš…?“ pokračoval Kamil ve výslechu, ale Ben nejen že dál mlčel, ale navíc, aby se dostal od Kamila co nejdál, se vyhrabal z postele a došel ke stolu. Roztřesenou rukou vzal konvičku, která tam stála, a začal si do hrnku nalévat čaj.

„Krucinál, proč o tom nechceš mluvit?“ pátral Kamil a cítil, jak v něm roste vztek. „Sis jako včera po tréninku odskočil do nějakýho spanking klubu, nebo co?!“

Ben třískl hrnkem o stůl tak prudce, až dobře polovina obsahu vystříkla ven. „Tak tohle teda odvoláš!“ vyhrkl naštvaně, a než se Kamil nadál, Ben už stál u něj, držel ho za triko těsně pod krkem a zvedal ho z postele na nohy.

„Jasný, odvolávám, stačí?“ vzal to Kamil zpátky. „Ale holt mě nenapadá žádnej rozumnej důvod, proč to přede mnou tak tutláš!“ popadl Bena za zápěstí a odtrhl mu ruku od svého trika. Pak využil toho, že ho za tu ruku drží, a rychle mu odhrnul rukáv pyžama. Ben se mu sice hned prudce vyškubl, ale Kamil si stejně stihl všimnout modřin na jeho zápěstí a předloktí.

„A co třeba, že nechci, ať tě zmlátí taky?“ prskl po něm Ben.

„Kdo?!“

„To je pořád dokola! Jestli to ze mě chceš tahat, tak radši rovnou vypadni!“ zasyčel Ben.

Kamil byl vytočený na nejvyšší míru. „Mám vypadnout? Já?! Někdo tě zmlátí, ty ani nepovažuješ za nutný mi to říct, a když se konečně uráčíš, tak hodláš ty hajzly ještě krýt? A já jsem ten špatnej, když mi to celý nepřipadá v pohodě?“

„Chtěl jsi vidět, co mám se zádama, tak jsi to viděl. Ale mluvit o tom nechci a nebudu, tečka.“

„Chováš se jako malý trucovitý děcko!“ vyštěkl Kamil.

„A ty zase jako panovačnej kretén!“ oplatil mu to Ben.

Kamil se kousl do jazyka, aby neřekl něco, co už by nešlo vzít zpátky… Natáhl se pro svůj batoh, rázným krokem zamířil pryč z Benova pokoje a nezapomněl za sebou náležitě prásknout dveřmi.

Benovi bylo tak mizerně, jako už dlouho ne. Jsem myslel, že včerejšek byl nejhorší den mýho života, ale vypadá to, že dnešek ho trumfne… Zalezl si zase do postele, stočil se do klubíčka a utápěl se ve své mrzuté, truchlivé nenáladě.

Asi půl hodiny.

Pak se totiž opět ozval zvonek u dveří. Naserte si všichni, nejdu tam… Kamil to beztak není, ten nepřijde, dokud se mu neomluvím…, a pošťačce takhle stejně nemůžu otevřít… Jenže zvonek se ozval ještě jednou… a za další půlminutu zas. A Benovi se znovu zvýšil tep, když mířil ke dveřím.

„Dežaví…?“ uteklo mu, jakmile otevřel.

Kamil tentokrát neřekl nic, jenom Benovi beze slova podal malou krabičku.

„Co to je…?“ převzal ji Ben zmateně.

„Nějaká údajně skvělá hojivá mastička. Na netu měla nejlepší recenze.“

Ben se zadíval Kamilovi do očí, malinko zčervenal ve tvářích. „Dík…“ Znovu o kousek uhnul, aby kolem něj Kamil mohl projít dál. Jestli teda ještě vůbec chceš…

Kamil se chvilku nerozhodně opíral o futra. Chci jít dál, ale… nechci na tebe bejt hnusnej! A bojím se, že jestli mi to všechno nebudeš chtít říct, tak budu hnusnej! Potom si povzdychl a to Benovo němé pozvání přijal. No, prostě mi to řekneš a já ty svině půjdu zabít a hotovo. Ale ještě předtím tě chci mít u sebe… a držet tě…

Ben za Kamilem zavřel, počkal, až se zuje, a pak ho mlčky následoval do svého pokoje. Kamil si sedl na koberec a zády se opřel o skříň, Ben si sedl na postel, ale zády se rozhodně o nic opírat nehodlal.

„Hele, já… Sorry za toho kreténa, to mi ujelo…,“ dostal ze sebe Ben, zatímco si v rukou bezděky pohrával s tou krabičkou.

„Já vím, už si zvykám,“ odpověděl Kamil – a oběma přelétl přes tvář úsměv, když si vybavili, že před pár týdny, když si teprve začínali hrát na hračku, ujížděla tahle konkrétní nadávka Benovi mnohem častěji. „Já jsem to s tím malým děckem taky nemyslel tak úplně vážně…“

„Aha,“ uchechtl se Ben, „ale trochu vážně jsi to myslel, co?“

„Tak nějak,“ potvrdil mu to Kamil, tentokrát už bez úsměvu.

Ben jenom zpupně pohodil hlavou, očima začal provrtávat díry do koberce. Kamil ho chvilku pozoroval, čekal, jestli Ben přece jenom nezačne mluvit sám od sebe, jenže nic tomu nenasvědčovalo… Kamil tedy přelezl přes celý pokoj, klekl si před Bena, položil mu ruce na stehna a začal mu je zlehka třít. „Bene, no tak… Potřebuju, abys se mnou mluvil…“

Ben jenom polkl, v rukou si pořád pohazoval s tou krabičkou… Na chvilku ke Kamilovi zvedl oči, ale hned pohledem zase uhnul. Kamil tiše vyčkával, poznal, že Ben už si jenom rovná myšlenky.

„Počkali si na mě včera po tréninku. Zmlátili mě za to, že jsem, cituju, buzerantský hovado. Stačí?“ Musí ti to stačit. Nechci tě do toho zatahovat. Co kdyby tě vyhmátli taky? A udělali ti to samý? Dokážeš pochopit, že to prostě nepřipadá v úvahu?!

„Ne, to teda nestačí,“ odsekl Kamil, vyskočil na nohy – a k Benovu překvapení vyrazil pryč z pokoje. Chvilku nato uslyšel Ben z koupelny zvuk puštěné vody…

Když se Kamil vrátil, sedl si rovnou na postel vedle Bena. Ben po něm zvědavě pokukoval, netušil, co má Kamil v plánu, když se najednou tváří takhle rozhodně. Kamil mu ale jenom vytrhl z ruky tu krabičku s mastí – a na Benův tázavý pohled trhnul rameny: „No co, sám si na ty záda nedosáhneš, ne?“

Ben se chápavě pousmál: „Moc ne…“ Pak vnímal, jak se Kamil přesunuje za něj… a jak mu zase opatrně vyhrnuje pyžamo… Ben rovnou zvedl ruce, aby mu ho Kamil mohl přetáhnout přes hlavu.

„Cos vůbec řekl ráno mamce?“ vyzvídal zatím Kamil.

„V podstatě jsi to uhodl… Sehrál jsem to na něco mezi špatným jídlem a střevní chřipkou.“

„Tak to ses dobrovolně odsoudil k tomu, že budeš minimálně do neděle jíst jenom suchý rohlíky,“ rozesmál se Kamil, aby celou situaci trochu odlehčil.

„Hm, to sice jo, ale stejně nemám na nic chuť…“

Kamil znovu přejel očima Benova nahá záda. Ten pohled ho vyloženě fyzicky bolel. Za tohle ty hajzly fakticky zabiju!!! Doufal, že recenze na netu nelhaly a že ta mastička opravdu rychle zafunguje a Benovi uleví… „Sedí se ti pohodlně?“ zeptal se ještě.

„Mně jo… Mám se nějak líp natočit?“

„Dobrý, seď, já si poradím,“ ujistil ho Kamil. Pak otevřel tubičku, vymáčkl si trochu gelu na prsty a začal ho pomaličku, jemně nanášet na ty rány. „Takže… včera vám skončil trénink… a co bylo dál?“ vybídl Bena.

Chvilku bylo ticho, teprve pak se Ben ozval: „Kamile, já ti to nechci vyprávět.“

„Já vím, že nechceš,“ vzdychl Kamil. Některý věci se prostě asi nikdy nezmění. „Ale přesto mi to řekni. Skončil vám trénink…“

Teď si pro změnu povzdychl Ben. Některý věci se prostě nezmění. Ještě chvilku váhal…, hledal ta správná slova, přemýšlel, jakým způsobem to pojmout… A pak spustil.

„… byli čtyři…, dva z tréninku, dva cizí…, ti samí, co poslali ten výhružnej dopis…, chvilku mě sledovali, dokud… do toho parčíku…, po cestě říkali, že…“ Útržky toho, co Ben už tak vykládal dost na přeskáčku, si jenom těžko nacházely cestu do Kamilovy hlavy. Kamil si z toho zkoušel skládat nějaký ucelený obrázek…, ale nedokázal se moc soustředit. Většinu jeho pozornosti totiž vyžadovala ta Benova záda. Lehounce roztíral gel po Benově poraněné kůži a modlil se, aby mu těmi dotyky nezpůsoboval víc bolesti, než kolik si Ben už musel vytrpět… „Říkali, že jsou antibuzerantská liga,“ dolehla mu k uším další část Benova vyprávění.

Kamilovi málem zaskočilo: „Cože?!“ Se tu s nějakýma debilníma ligama roztrhl pytel! Akorát že ten Benův výmysl ohledně ligy na ochranu nespokojenejch hraček je spíš roztomilej… a rozhodně tím nikomu neubližujeme…

Kamil se pak vší silou snažil soustředit na zbytek Benova vyprávění, aby vyzvěděl co nejvíc detailů, které pak proti členům tý zasraný ligy bude moct použít, až si je osobně podá… Zatáhli Bena do toho tmavýho parčíku…, drželi ho tak pevně, že se nemohl ani hnout…, musel po nich opakovat ponižující hlášky…, mlátili ho přes záda řemenem, když to neřekl dost rychle nebo zřetelně… Pak mu svázali ruce…, jeden z nich Bena donutil, ať ho vykouří…

„Bylo to… nechutný. Odporný. Hnusný. Teda… teda jako… když to dělám tobě, tak je to krásný, ale u něj to bylo hnusný…,“ dostával ze sebe Ben jenom s obtížemi další detaily. Měl strach, že i Kamilovi to přijde nechutný a odporný a hnusný… a že mu to bude vadit tak moc, že už třeba nebude chtít od Bena… no, ani pusu, natož…

Kamil nad tím ale takhle vůbec nepřemýšlel. „Svině jedny zkurvený!“ neudržel se. „Všechno tohle si s nima vyřídím!!! Na co si to vůbec hrajou?! V tom mají sami docela hokej, ne?! Ale nezájem, zabiju je i tak…“

„Ne, Kamile, nech to bejt… Oni si přišli na svý a o nic jinýho jim nešlo, nemá smysl, aby ses do toho pletl a aby…“

„Neexistuje!“ skočil mu Kamil do řeči. „Jak můžeš vědět, že si přišli na svý a že to tím skončilo? Nebudu trnout, kdy a kde si na tebe zase počkají! Takže mi ještě pěkně vyklop, kdo to byl…“

„Už jsem ti říkal, že je neznáš…,“ vyhýbal se Ben odpovědi.

„Fajn, beru na vědomí. Stejně chci ale vědět, kdo to byl, Bene,“ zopakoval Kamil s ostentativní trpělivostí, připravený ptát se tak dlouho, dokud tu odpověď nedostane.

„Ne…“

„Žádný ne! Hele, u výslechu máš dovolený mlčet a dělat trochu drahoty, abych to z tebe mohl tahat,“ zkusil to Kamil jinak, „ale tohle není ten případ! Prostě mi to vyklop úplně všechno!“

„A čemu tím jako pomůžeš, když na ně naběhneš? Oni potom…“

„Oni potom nic! Ostatně, nenaběhnu na ně sám. Pořeším to s bráchou, má plno známejch…“

Ben se úplně orosil. „No to už vůbec ne! Nezatahuj do toho ještě další lidi! A zrovna Kryštofa! Proč bys…“

Kamil ho znovu nenechal domluvit: „Protože má plno namakanejch známejch, proto! Bene, ta partička musí dostat pořádnou lekci! Za prvý za to, co už ti udělali, a pravděpodobně jsi nebyl první ani poslední, a za druhý si musí zapamatovat, že už se k tobě nesmějí přiblížit ani na sto metrů!!!“

Ben poznal, že Kamil je vytočený na maximum a že další diskuze je marná. „Nevymluvím ti to, co?“

„Ne. Jsem přece panovačnej kretén, pamatuješ?“

Ben se omluvně usmál, i když ho Kamil nemohl vidět. „Nejseš kretén.“

„A panovačnej jsem?“

„Že váháš!“

Kamil konečně vetřel hojivý gel i do posledního šrámu táhnoucího se přes Benova záda. „Navíc, i kdybys mi náhodou nějak vymluvil, že mám ty hajzly zmlátit kvůli tobě, tak je stejně zmlátím kvůli sobě. Protože porušili zásadní pravidlo.“

„Jaký…?“

„Že svazovat ti ruce můžu na celým světě jenom já.“

Ben se znovu pousmál, tentokrát navíc i zrůžověl ve tvářích. „To můžeš. Od tebe se mi to líbí…“

„No však právě,“ šeptl Kamil, pak se sklonil… a něžně Bena líbnul na kousek nezraněné kůže pod ramenem. Promiň. A další pusinka, o kousek vedle, na místečko, kterému se ruka s opaskem vyhnula. A další pusinka. A další. Každé další líbnutí jako další omluva. Promiň, že jsem tam nebyl s tebou. Promiň, že mě nenapadlo jít ti třeba naproti. Promiň, že jsem nebyl dost ostražitej. Promiň, že jsem si nevšiml, že se na tebe něco chystá. Promiň, že jsem jim nemohl nabídnout svý záda místo těch tvých.

Ben, kterému došlo, že Kamilova ošetřovatelská vsuvka je u konce, se k němu pomalu otočil čelem a místo svých zad mu nabídl své rty. „Dík,“ hlesl pak. „Za tu mastičku. A za všechno.“

„Už mám jít?“ vyvodil si z toho Kamil. Třeba se chce v klidu pořádně vyspat… Bůhví, jestli v noci vůbec aspoň na chviličku zabral…

„Jak chceš…,“ pokrčil Ben rameny. Samozřejmě Kamila nevyháněl, ale zároveň nechtěl, aby kvůli němu měl Kamil takhle těsně před koncem roku problém s třídním kvůli případné neomluvené absenci…

„A ty chceš co?“ pátral Kamil.

„Abys nechodil,“ přiznal Ben s úsměvem.

„Tak to já zůstanu,“ měl Kamil jasno. „Ostatně, v pyžamu jsem tě ještě pořádně neviděl…“

„Vždyť nevidíš ani teď! Už jsi mi půlku sundal!“ rozesmál se Ben.

„A co ta druhá půlka?“

„No… tu jsi mi zatím nesundal…,“ mrkl na něj Ben uličnicky.

„Hmmm… A můžu za tebou do postele?“

„To se mě ptáš?“

„Tak když jsi dneska ten marod, tak to bys měl ležet pod peřinou a já bych měl sedět vedle tebe a číst ti pohádku!“ bavil se Kamil.

„A nemohl bys být pod tou peřinou se mnou a tu pohádku mi… třeba… sehrát?“ přál si Ben.

„Nemohl. To by musela bejt nějaká drsnější pohádka… o zlým vlkovi… a já na tebe dneska nechci bejt zlej…“

„Ale chceš…,“ lanařil ho Ben.

„No dobře, tak chci, ale nemůžu…“

„Můžeš…“

„Do prdele, Bene!“ ujelo Kamilovi. Ví přesně, co má říct, aby mě dostal, kam chce! A kam se vlastně chci dostat i já, jenom prostě… dneska… Pak se Bena potichu zeptal: „A copak ty máš na něco takovýho fakt náladu…?“

„S tebou vždycky,“ ujistil ho Ben.

Kamil se déle přesvědčovat nenechal. „Ale hned mi řekni, kdyby sis to rozmyslel… A neprotáčej na mě oči, ty jedna drzá hračko!“ začal ze sebe rychle shazovat oblečení. Pak chytil Bena kolem pasu a zvedl ho na nohy, aby z něj mohl sundat tu druhou půlku pyžama. Nohavicí od těch pyžamových kalhot svázal Benovi zápěstí před tělem k sobě, tentokrát ale celkem volně; bral totiž v potaz všechny ty pohmožděniny na jeho pažích, zároveň ale chtěl Benovi dopřát ten pocit, že to, co se bude dít dál, není tak úplně pod jeho kontrolou…

„Na kolena!“ chytl Bena za loket a otočil ho čelem k posteli. Ben si klekl a Kamil ho pak přehnul přes postel a spoutané ruce mu položil nad hlavu. „A ještě otevři pusu…,“ hodil do placu další příkaz, a když ho Ben poslechl, částečně mu do ní nacpal svoje vlastní boxerky. „Ne že mi je moc poslintáš!“ dodal.

Ben k němu očima vyslal ušklíbnutí. To máš asi docela smůlu…

„Neodmlouvej,“ plácl ho Kamil přes zadek, „nebo ti názorně předvedu, jak ostrý má zlej vlk zuby!“ Zvedl se a došel k Benovu stolu, dobře věděl, že tu v některém šuplíku bude schovaný ten lubrikační gel, co spolu nedávno kupovali… Když ho našel, klekl si za Benův vyšpulený zadek, chviličku zevnitř promazával jeho tak krásně přístupnou dírku… a pak už do ní vzrušeně místo svých prstů vsunul svůj penis.

Pohled na Benova záda mu pořád připomínal, že dnes na Bena rozhodně nechce a ani neumí být drsný, a navíc neměl ani ten nejmenší důvod spěchat, měli před sebou celé dopoledne… A tak se v Benovi pohyboval líně a zlehka, zatímco ho pravačkou chytil za nadržený penis a začal mu ho jen tak jakoby mimochodem mačkat a třít v dlani.

Ben si ty Kamilovy mučivě pomalé pohyby sice užíval, jenže… zároveň paradoxně potřeboval, aby zrovna dnes byl Kamil mnohem drsnější. Aby byl tak drsnej, že ty… ty pitomý… ty nechutný obrázky ze včerejška… vůbec nebudou mít kdy se mi pořád dokola tlačit do hlavy… Nakonec to Ben už nevydržel, povedlo se mu vyplivnout ten provizorní roubík a odvážil se říct: „Kamile… mohl bys… víc…?“

Kamil překvapeně vytáhl obočí. Přestal Benovi třít penis v dlani, místo toho ho pořádně plácl přes zadek. „No tohle… Máš dojem, že mi jako můžeš určovat, jak tě mám… nebo spíš sebe… udělat?!“

„Prosím…“

„Hm… a co chceš teda víc?“ nehodlal mu Kamil dát nic zadarmo.

„Všechno…“

„A co přesně znamená to všechno? Když už seš tak neposlušnej, že vyplivneš roubík, abys mi mohl něco říct, tak mi to řekni pořádně!“ A Kamil se schválně v Benovi přestal hýbat úplně.

„Kamile…,“ zoufal si Ben.

„Co… přesně… s tebou… mám… dělat?“ odsekával Kamil potichu, ale důrazně jednotlivá slova.

„Ehm… buď rychlejší… a… a drsnější…“

„Fajn, jak chceš,“ naklonil se Kamil nad Bena tak, že se svým hrudníkem skoro dotýkal jeho zad. „Aspoň ti vyšukám z hlavy myšlenky na to, že ještě někdy budeš po večerech sám chodit přes temný parky,“ pronesl ledovým hlasem přímo u Benova ucha, pak mu znovu do pusy nacpal už ožužlanou část svých boxerek a tentokrát mu tam tu látku pevně přidržel svou dlaní. Pak začal do Bena rychle a tvrdě přirážet, přesně tak, jak si to Ben přál.

Benem projížděla jedna vzrušená vlna za druhou. Přesně takhle to miloval. To je rajcovní, když takhle mluví… a když mě pod sebou takhle drtí… a když je takhle jakože nelítostnej…

A Kamil se opravdu cítil nelítostně, když si Bena takhle bral… a když po chvíli stříkal do jeho nitra, aniž by dal Benovi šanci vystříkat se taky. Vytáhl Benovi z pusy roubík a narovnal se v zádech. „Tak co, líbila se ti pohádka o zlým vlkovi?“ ušklíbl se, když z Bena pomalu vyklouzával.

„A to už je konec? To byla teda nějaká krátká pohádka…,“ škádlil ho Ben.

„Jsi chtěl, ať jsem rychlej,“ připomněl mu Kamil… a vsunul do Benovy rozdrážděné dírky ukazováček.

„Ach…,“ škubnul sebou Ben, protože to nečekal.

Jenže Kamil mu tam prstem jenom tak zamlel… a pak ho vytáhl. Plácl Bena přes zadek a oznámil mu: „Čili přání splněno. A vlk se teď půjde poohlídnout po někom poslušnějším, na kom by si ukojil svý další choutky…“

Ben zklamaně zavzdychal: „A nemohl by se přece jenom ještě chvilku zdržet?“

„A co bys po něm chtěl tentokrát? Ať je pro změnu pomalej?“ bavil se Kamil.

„Třeba… no… nemohl by… nemohl by dělat to, cos dělal minule…?“

„A co jsem dělal?“

„Ty dobře víš, cos dělal…“

„Já možná jo, ale ten vlk to neví…, takže… asi mu to budeš muset nějak popsat,“ vsunul Kamil znovu do Bena svůj ukazováček… až nadoraz… a zase ho z něj vytáhl.

Ben se vzrušeně zavrtěl. „Ach… Tak pošleme vlka pryč… a udělej to ty…“

Kamil si skousl ret, aby se nerozesmál. Ty seš neskutečně drzej opičák! Nejradši bych tě hodil na postel, pevně tě k ní přivázal a pak tě až do odpoledne jenom tak čas od času pohladil, nic víc! A až bys byl tak nadrženej, že bys to už nemohl vydržet, tak bys mi řekl úplně všechno, i to, co bych vůbec nechtěl slyšet! Ale protože tě dneska na záda položit nemůžu… a taky kvůli tomu, proč tě dneska na záda položit nemůžu…, tak se nad tebou… ostatně jako většinou… slituju… „A co když už jsem zapomněl, co jsem minule dělal?“ přejížděl Kamil bříšky prstů jen tak zlehka po vstupu do Benova otvůrku.

Ben se roztouženě prohnul v zádech a vyšpulil zadek o trošku víc. „Ale nezapomněl…“

„Hmmm,“ nedokázal Kamil odolat a pomalu, pomaličku začal prst zase vsunovat dovnitř, „a ty víš, co jsem dělal?“

„Ehm… tuším,“ ošil se Ben.

No jasně, z něj už zase nic konkrétnějšího nevypadne… „A myslíš, že si zasloužíš takovouhle speciální… vnitřní… masáž?“ zajížděl Kamil prstem hlouběji… a hlouběji… a pak bříškem ukazováčku nahmatal ono místečko, které po pořádném, pečlivém promasírování přímo volalo.

„Jo…,“ vyhekl Ben a pohnul pánví tomu Kamilovu prstu vstříc. Já vím, že dneska si to spíš nezasloužím…, protože s tebou tu hru vůbec nehraju podle pravidel… A jindy bych si moc přál, abys mi to všechno dal pořádně sežrat… Jenže dneska potřebuju, abys byl zároveň drsnej a zároveň hodnej…, aby to bylo tak akorát… aaaach… Ale ty to vždycky poznáš…, ty už si to ve mně umíš přečíst dávno, co potřebuju… A miluju, jak všechno to, co si ve mně přečteš, mi pak splníš…

Kamil se svědomitě věnoval Benově prostatě, zatímco si užíval, jak se pod ním Ben vzrušeně svíjí a jak čím dál hlasitěji vydechuje… a vzdychá… Po chvilce Benovy už tak dost silné vjemy zintenzivnil, když mu druhou rukou zajel mezi nohy… a začal mu, zatím jenom pomalu, pumpovat penis…

„Ach, ježíši…,“ kroutil se Ben.

„Takhle nějak sis to představoval…?“ dráždil ho Kamil slovně… i rukama…

„Jo… jo… ještě… ještě…,“ vyhekával Ben. Ztrácel se v těch Kamilových dotycích, ztrácel se sám v sobě…, ztrácel se v těch stále hlasitějších zvucích, co se z něj draly… a přestával o sobě vědět…

To Benovo smyslné ještě projelo Kamilovým tělem v podobě nového přívalu vzrušení. I když by nejradši přestal Bena dráždit a místo toho do něj znovu zajel až nadoraz svým opět plně připraveným penisem, raději v sobě tenhle chtíč opanoval. Žádný takový… Když už si o tuhle masáž tak typicky řekl neřekl, tak ať si ji užije až do konce. Hází sebou fakt luxusně! A Kamil začal Benův penis pumpovat o trošku rychleji…, ale jenom o trošku. Není kam spěchat!

S tím Ben tak úplně nesouhlasil. Nechápal, jak to Kamil dělá – že ho tak dlouho udržuje na hraně, aniž by se Benovi povedlo se přes ni přehoupnout… „Kamile…, víc… ještě…, prosím…,“ vyrážel ze sebe vzrušením zhrublým hlasem.

„Ty myslím sám nevíš, co chceš,“ prohodil Kamil pobaveně, ale po chvilce přece jenom Benovu přání vyhověl a začal se tomu jeho zoufale roztouženému klínu věnovat ještě o něco intenzivněji. Ať je teda po tvým. Protože až si tě příště zase pevně svážu a zacpu ti pusu, tak už si o nic nebudeš moct říct…

Následující vteřiny… a možná i minuty nebo klidně i hodiny… se Benovi slily v jedno. Cítil, jak to na něj přichází…, a už dopředu vnímal, že je to jiné…, silnější než kdy dřív…, ale pak už to přestal analyzovat a prostě se tomu poddal.

Kamil se nemohl nabažit toho, jak sebou Benovo tělo zmítá a škube…, jak zatíná svaly…, jak se svírá kolem jeho prstu…, jak sebou cuká v jeho dlani…, a do toho ještě ty hrdelní zvuky, jenom malinko tlumené matrací, do které Ben bezděky občas zabořil tvář… Hmmm… Tak teď teprve tě mám doopravdy ve svý moci! Protože se budeš muset příště hodně, hodně snažit, jestli budeš chtít něco takovýho zažít znovu, hihi… Pak Kamil opatrně vytáhl z Bena prst, vyskočil na nohy a zamířil do koupelny.

Když si po návratu znovu klekal těsně za Bena, aby mohl ručníkem trochu otřít tu bílou spoušť, neodpustil si komentář: „Vypadáš úplně zničeně…“

„Však taky jsem,“ pousmál se Ben. Stále nemohl pořádně popadnout dech… a měl zvláštní dojem, že vůbec necítí svoje tělo…, ale přitom že v něm cítí každou buňku… „To bylo… šílený. Jako… jako dvojitej orgasmus…,“ toužil se s Kamilem o ty pocity nějak podělit.

Kamil se uchechtl. „No vidíš, tak tady máš odpověď na to, co máš za exkluzivní práva!“ A s těmi slovy odhodil ručník, vzal Bena kolem pasu a začal se zvedat na nohy. „Polez…“

„Tak takovouhle exkluzivitu beru,“ ujistil ho Ben, zatímco se s Kamilovou pomocí přemisťoval z kleku do sedu na kraj postele.

„Ještě aby ne,“ uvolňoval mu Kamil zápěstí. „A další tvý exkluzivní právo je, že neležíš ve studeným sklepení, ale v teploučku, jak už jsme probírali minule… Takže šup,“ poodhrnul Kamil peřinu.

„No, minule jsi mě právě nechal ležet na koberci…,“ vzpomínal Ben, ale to už se pod tu peřinu natěšeně soukal.

„Minule to situace vyžadovala,“ mrkl na něj Kamil… a vlezl si pod tu peřinu taky.

A v příští vteřině už se vykašlali na další mudrování, ale nechali svoje ruce a rty a těla, aby se našly a objaly a přitiskly k sobě a na sebe…

Při tom vzájemném objímání a hlazení Ben dvakrát zabloudil dlaní do Kamilova rozkroku, ale Kamilova dlaň tu Benovu pokaždé zase rychle vyprovodila. Když se to stalo potřetí, Ben se malinko nespokojeně ozval: „No taaak… Já si chci taky někdy hrát…“

„A kdes to viděl, že by si hračka hrála? Sis trochu popletl role…,“ zlobil ho Kamil.

„Ale já teď nejsem hračka…,“ odporoval Ben.

„Ne? Tak co seš?“ zajímal se Kamil, zatímco jazykem opečovával důlek na Benově bradě.

„Pf, nejsem žádný co!“ ohradil se Ben.

„Já vím, že ne,“ Kamilův hlas zněžněl. „Tak kdo seš?“ zadíval se Benovi zpříma do očí.

Ben se zamyslel. Ne že by odpověď neznal, ale nebyl si jistý, jestli si může troufnout ji říct nahlas… „No… někdo, kdo je děsně zamilovanej…,“ odpověděl potichu… a vyčkávavě Kamilovi ten upřený pohled oplácel.

A to, co si v jeho očích přečetl, ho potěšilo. Kamilův pohled zjemněl a úsměv, který mu vykvetl na rtech, mu prozářil celou tvář. Nebyl by to ovšem on, aby to patřičně neokomentoval: „Děsně, jo? To jako že seš zamilovanej do někoho děsnýho?“

Ben vyprskl smíchy: „Přesně!“

„Hm, tak v tom případě jsme dva,“ přiblížil se Kamil k Benovým rtům a tohle své přiznání nepřiznání zpečetil polibkem.

„To seš jako zamilovanej sám do sebe?“ prohodil Ben o hodnou chvíli později, když se oba potřebovali zhluboka nadechnout.

„Do tebe,“ pronesl Kamil důrazně, aby bylo jasno. „I když vůbec nevím, proč jsem zamilovanej do někoho tak děsně drzýho… Ale jsem.“

Benovým tělem se rozlilo příjemné, měkkoučké, uklidňující teplo… a na několik dalších prolíbaných minut se všechna další slova stala nadbytečnými. A když pak Ben znovu dlaní jen tak mimochodem nahmatal Kamilův vzrušený penis, Kamil už mu ruku neodtáhl.

Ben se sám pro sebe usmál…, posunul se o kousek níž, aby mohl olízat obě Kamilovy bradavky… a pak se posunul ještě níž… a zaplul pod peřinu.

„Co tam jako… ach… hodláš dělat?“ nahlédl tam Kamil zvědavě.

„Neruš…,“ vytrhl mu Ben tu peřinu z ruky.

„Se tam udusíš… takový… ach… takový vedro… hmmm…“

„Mně se tu moc líbí,“ ozvalo se zpod peřiny tlumeně. Kamil si ještě sám pro sebe zakroutil očima, i když už si pomalu zvykal, že Benův vnitřní termostat je nastavený úplně jinak než ten jeho… Pak už se ale úvahám na tohle téma přestal věnovat… a místo toho zavřel oči… a soustředil se jenom na Benovy laskající rty… a dlaně… a na jeho zkoumavý, hbitý, učenlivý prst…

Když se o několik provzdychaných, prohekaných minut později Ben vyplazil zpod peřiny zpátky ke Kamilovi, měl úplně rudé, uřícené tváře a rozčepýřené vlasy, ale v obličeji spokojený, téměř nadšený výraz. „Líbilo…?“ přeptal se provokativně.

„Ani trochu,“ lapal Kamil po dechu a pevně, přesto ale opatrně Bena objal. No, tak po tomhle si teda nejsem vůbec jistej, kdo má koho ve svý moci…

„Ne? Tak já to zkusím znovu…,“ předstíral Ben, že se snaží z Kamilova objetí vymanit.

„Ty už radši znovu nic nezkoušej,“ přidržel si ho Kamil v náručí.

Chvilku se k sobě jenom tak tiskli, když najednou to ticho přerušilo zakručení v břiše. „No jo vlastně, vždyť ty jsi od včera nic nejedl…,“ došlo Kamilovi.

„A ani bych neměl, haha, musím přece držet rohlíkovou dietu!“

„Tu musíš držet před mamkou. Tak objednáme třeba pizzu, hm? Já pak ty krabice propašuju ven, aby si jich vaši nevšimli…“

„Tak jo, ale až za chvilku,“ souhlasil Ben… a obtočil ruce kolem Kamilova těla pevněji. Jsem si ráno chvilku myslel, že tohle bude nejblbější den mýho života… A zatím se z něj vyklubal ten nejhezčí… Tak já si to chci ještě chvilku užít, víš…

„Jasně, však nikam nespěcháme,“ vtiskl Kamil Benovi pusu do vlasů. Budu tu s tebou takhle ležet, jak dlouho budeš chtít, ty moje exkluzivní, drzá, děsně zamilovaná hračko… nebo vlastně…. miláčku…